Tak vás tady všechny zdravím… Ani nevím jak začít, ale myslím si, že o to tady ani tak nejde… Takovýhle příběhů, tady najdete spousty a tenhle je jen jeden další. Možná patřím k té šťastnější polovině, možná ne. Všechno to začalo na podzim roku 2005, tudíš je tomu přibližně dva a půl roku, to mi bylo 16. Kdyby se to tak dalo vrátit… No takže bylo asi tak nějak září, byla jsem naprosto v pohodě a nic moc mě netrápilo- jo jasný, školu sem neměla ráda nikdy, ale prostě víte, co myslim… Netrápila jsem se s jídlem, s postavou a tak. Najednou však začala hubnout jedna moje dobrá kamarádka, nejhezčí holka ze třídy a tím to začalo. Najednou jsem se začala prohlížet v zrdcadle a začala jsem si všímat všech těch špeků a špíčků na svém těle. A tak jsem začala hubnout se svými 61,5 kily na 172 cm. Nebylo to vůbec nic těžkého, omezovat se v jídle, nebo klidně třeba dva tři dny nejíst, takže jsem se za půl roku dostala na 53,5 kg, což teda byla má nejnižší váha. Jenže tehdy mi už začala vyhrožovat máma, že mě vezme k doktorovi, jestli to takhle půjde dál a začala mě kontrolovat v jídle. Pomalu jsem přibírala a nakonec jsem se zůstala držet na krásných 58 kilech. Jenže pak se to všechno nějak zvrtlo. Začátkem roku 2007 jsem se začala přejídat. Zpočátku jsem to kompenzovala, že jsem pak třeba dva dny nejedla, ale postupně to už nešlo, a tak jsem o prázdninách měla najednou 68 kilo. Teprve okolo května 2007 jsem si uvědomila, že to není jenom tak, ale že je to nemoc- že trpím záchvatovitým přejídáním. To byl určitě důležitý krok, uvědomit si to. Tak jsem to řekla rodičům, ale ti nic nechápali, nebo spíš to chápat nechtěli a tak nad tím mávli rukou a já se trápila dál. Naši to naštěstí asi po měsící pochopili, když jsem pořád brečela, a tak mě vzali k jedné rodinné psycholožce. Ale bylo to zase k ničemu. Spíš to bylo ještě horší, protože sme to pořád rozebírali, ale výsledky žádné. Tak jsem tam přestala chodit. Poté jsem v září začala chodit k jedné teraupetce, která mi možná malinko pomohla, ale nevím. Ten problém se ve mně nevyřešil… Podstoupila jsem asi 10 sezení, ale nic moc se nezlepšilo. Poté jsem k ní přestala chodit a bylo to vše zpět. Od začátku jsem věděla, že to bude dlouhá a těžká cesta a je to teprve půl roku, ale mně se to zdá jako věčnost. Někdy se cítím nádherně, když se zrovna nepřejídám a váha klesne, ale poté vždy přijdou ty nekonečné dny přežírání a zoufalosti, marnosti a nenávisti sama sebe. Nyní budu chodit k dalšímu teraupetovi, tentokrát chlapovi, kterému zatím opravdu věřím a doufám, že s ním se toho všeho zbavím. Věřím tomu a doufám, že zase dokážu to, abych nemusela každou minutu svého života myslet na jídlo. Děkuji za tyhle stránky, děkuji, že jsem mohola zjistit, že v tom nejsem sama. Myslím si však, že by toto téma mělo být více propagováno, mělo by být více takovýchto stránek. Vždyť všude v reklamách vidíme jen samé přípravky na hubnutí atd. ale co takhle vymyslet něco, co nám opravdu pomůže? Nám lidem trpícím PPP? Tak vám všem přeju, abyste našli někoho, kdo vám v tom OPRAVDU pomůže a nebude o tom jen mluvit… Mějte se krásně vaše Vivian
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.