Archive for category: Můj příběh

Není nikoho z nás, kdo by neprožíval určitá životní období. Každý jsme jednou nahoře, jednou dole. I já jsem takovéto období prožívala. Avšak nebylo to nijak veselé období. Pamatuji si přesně, kdy to začalo. Školní rok se pomalu chýlil ke konci a všichni nedočkavě vyhlíželi prázdniny. Byla jsem mezi těmi, kdo už měl školy plné zuby a chtěl si odpočinout, polehávat na sluníčku, koupat se, seznámit se a spousty dalších věcí. Brzy se to ale mělo změnit. Nedošlo mi na začátku, co se děje, ale jak se u nás dona situace zhoršovala, začala jsem si uvědomovat, co vlastně prožívám. Po první hádce rodičů mi bylo velmi úzko. Tak, jako dnes se ještě nepohádali. Byl to velmi zraňující pocit. Žijete společně, pět osob v jedné domácnosti. Normální idyla, řeknete si. Jenže to by to muselo v rodině fungovat. Kdyby spolu všichni normálně vycházeli, bylo by to fajn. To je to, po čem tajně toužím. Za co se večer co večer v posteli modlím, za co prosím Boha. Prosím za šťastnou, při sobě držící rodinu. Prosím za zdraví celé mé rodiny, prosím o ochranu. Troufám si říct, že jsem se ze svého doposud nejhoršího životního období již dostala. Ne pouze sama, bylo potřeba léčitelů, aby mě z tohoto období vytáhli, hrozila mi totiž vážná nemoc. Jen tak tak jsem to ustála, jinak bych nedejbože možná teď ležela v nemocnici na kapačkách. Byli to rodiče, kteří mi pomohli se z toho dostat, ale to hlavní, ten hlavní kus cesty záležel jen a jen na mě. Nechci předbíhat, takže jak to všechno začalo: Hádají se, už zase se hádají! Přemítám si v hlavě, zatímco se ze spodního patra ozývají křičící hlasy rodičů. Sedím u sebe v pokoji a dívám se z okna. Po tvářích mi stékají slzy, slzy bolesti. Je trochu přehnané říct ,,dívám se z okna? ,neboť přes uslzené oči nic nevidím. V hlavě mám zmatek. Přemýšlím, kdo jsem, co jsem zač? v hlavě mám prázdno. Je to jako velká propast mezi mnou a zbylým světem. Jsem sama na osamělém břehu. Sama v hloubi svého trápení. Nechce se mi nikomu svěřovat, zbytečně bych přidělávala starosti ostatním lidem. Hluk dole utichl. Ani mě nenapadne myšlenka, že by se snad usmířili. To si jen šel každý svou vlastní cestou. Schází dolů po schodech, abych si umyla zarudlý obličej. Nevím, zda to pomůže, ale třeba na mě nic nepoznají. Nepoznali. Každý je zaneprázdněn svými starostmi, proč by je mělo něco takového jako trápení jiných rozhodit? Nikdo s nikým nemluví. Nezáleží na tom, co kdo právě teď dělá, jestli něco říká, nebo co jí. Nikdo si nikoho nevšímá. Ani my sourozenci mezi sebou nemluvíme. Každý se trápíme, ale nemáme chuť mluvit. Nepohádali jsme se, ale na tom nezáleží. Na každého z nás to nějakým způsobem dolehlo. Máme v sobě usazené to, co jsem před chvíli všichni vyslechli..Pokud se toho nezbavíme a nezačneme se radovat, bude se to kupit a my neustojíme. To jsem si říkala před rokem. Bráchové to přešli, ale na mě se to podepsalo a dost krutě. Takováto atmosféra u nás doma trvala celé tři týdny. Dlouhé tři týdny, nejhorší doba mého života. Rodiče spolu nemluvili, projevilo se to na našich známkách ve škole, na psychice a na zdraví. Především u mě. Neustála jsem se trápila, přestávala jsem komunikovat, kamarádi se odě mě začali odvracet, ale to nebylo zdaleka všechno. Omezila jsem příjem potravin. Nepřestala jsem jíst, pomalu jsem přecházela na zdravou stravu a to bylo zcela proti srsti rodičům. V tu chvíli jsem si to neuvědomila, ale za nějaký čas, když jsem si to přemílala v hlavě mi přišlo ubohé, jak se mnou jednali a s jakým přístupem. Nerada to přiznávám, ale bylo to kvůli nim. Nezačala jsem jíst zdravě kvůli štíhlé linii, ale kvůli stresu, nervům a trápení. Celé hodiny jsem dokázala přemýšlet nad svým trápením, kdybych nic nemusela, dokázala bych dny proseděl u okna a koukat do neznáma. Po chvíli vás to unaví, jen na něco koukat, ale stejně se pořád díváte na jedno a to samé místo. Díváte se na vzduch. Nevidíte nic konkrétního, jen vzduch. Připadá vám, že se hýbe, ale je to jen domněnka. To vy se hýbete, on zůstává stát. Ztrácíte se, hluboko v podzemí. Nevíte, kudy kam, nevíte, co bude dál, ale stále přemýšlíme. Ze své zkušenosti mohu říct, že to nemá cenu, jenže vy se nemůžete odtrhnout. Když se vracím zpět do té určité etapy života, připadá mi, jako bych tu dobu žila jiný život. Jako bych byla něčím pomocí vůle ovládaná, jako bych to ani nebyla já. Jenže to si neuvědomíte. Prostě žijete, chodíte do školy, učíte se, ale nejste to vy. Je to zvláštní, ale téměř nerozpoznatelný pocit. Až když se nad tím do hloubky zamýšlíte, přijdete na to, co jste. Jde to říct jen jedním slovem: TROSKA. Stává se z vás troska.Nikdo vás neuchrání, pokud nechcete- tedy, ono to ani nejde, jste zmanipulovaní. Teď poznávám, že jim to zcela nemůžu dávat za vinu, ale předtím to tak bylo. Jsem ráda, že jsem se zcela vyléčila a teď už jsem na tom dobře, ale vy vlastně nevíte z čeho? Říkáte si o čem to pořád píše, z čeho se vyléčila? Co jí bylo? Něco vážného? Ano, bylo to vážné, ale až po měsíci, dvou, kdy jsem zhubla o pět kilo. Není to drastické, já jsem dřív byla oplácaná, ale neustála jsem to. Neviním se za to. Stresem, zdravým životním stylem a cvičením jsem za dva měsíce zhubla o pět kilo. Rodiče to poměrně dost vyděsilo, začali mě vážit, kontrolovat a já jsem si připadala jako trestanec. Hrozila mi bulímie. Jídlo jsem nezvracela, jedla jsem několikrát denně v malých porcích, ale lhala jsem jim. V jídle. Bylo to ode mě opravdu hnusné, ale nemohla jsem jinak. Nikdy dřív jsem jim nelhala a už bych ani nechtěla, ale prostě mi v tu chvíli nic nezbývalo. Vlastně jsem je chtěla uchránit. Nevím od čeho, možná od nervů, od problémů, od zbytečných hádek, co já vím???? I když jsem zhubla, vážila jsem při svých 158 cm 46 kilo. A to se mi OPRAVDU nezdá jako porucha příjmu potravy, či jiná, možná podobná, možná odlišná diagnóza. Teď již chápu mladé holky, proč chtějí být štíhlé. Touha po kráse, líbit se klukům? NEBUDU VÁS, HOLKY VAROVAT. Vím, že bych neuspěla a nemělo by to cenu, stejně tak, jako rodiče neuspěli u mě. Mohli mi ukazovat fotky VYCHRTLÝCH MODELEK V NOVINÁCH, V TELEVIZI, NA INTERNETU? Nebylo to nic platné. Když si člověk něco umane, většinou za tím jde. Alespoň já jsem takový typ. Neustále jsem poslouchala narážky od rodičů, jak jsem hubená, že ze mě bude kost. Věřila jsem svým prarodičům, ale když i oni na mě začali naléhat s tím, jak jsem hubená, zhroutila jsem se. Bylo to před tím, než jsme jeli na víkend s RODINOU do Karlových Varů. Nejen z tohoto nepodařeného víkendu, ale z celého života jsem nic neměla. Žila jsem proto, že jsem musela. Musela jsem chodit do školy, musela jsem poslouchat, musela jsem? prostě vše pro mě byla nutnost. Nejradši by mi bylo doma, kdybych nikam nemusela, nikam jsem nechtěla, vše pro mě bylo obtížné. A strava? S tou se to táhlo dál. Téměř jsem ze svého jídelníčku vysadila tuky, cukry a jiné životu potřebné látky. Na den, kdy jsem ležela v posteli a téměř jsem se nemohla ani hnout nikdy nezapomenu. Zvonil telefon. Nevolal nikdo jiný, než moje máma. Mluvila s léčiteli a oba jí potvrdili, že mám sklon k anorexii. V u chvíli, kdy mi to říkala jsem nebyla schopná myslet, jen jsem si přála, aby to byl OPRAVDU ŠPATNÝ SEN. Bohužel nebyl. Nečekejte, že mě litovala, nebo snad že mě začala uklidňovat, že vše bude dobré. Kdybych vedle ní v tu chvíli stála, byla bych určitě zmlácená. A ne mírně, za vyučenou, ale pořádně, aby to ze mě vymlátila. Děkovala jsem bohu, že v tu chvíli nestojí vedle mě, ale že je pouze ,, na dráte?.

Teď?. Mít tělo, naslouchat svým pocitům a potřebám je fajn. Je príma zacvičit si, vykoupat se, jít na procházku, dát si normální snídani, svačinu, oběd, večeři, svačinu. Sladkost, když na ni mám chuť. Je úžasné moci se spolehnout na své tělo, že mne donese na výletě bez křečí až na vrcholek vyhlídky. Je nádherné, že vnímám ptáčky, vůni listí, že přemýšlím o tom, jak dlouho jsou už asi vzhůru žluťásci a nemyslím na to, kdy zas budu moct jíst a co a jestli nejím víc než kamarádka. Je to velká úleva. Dříve? Neměla jsem tělo ráda, protože patřilo tátovi. Lehal si na něj a dloubal do něj? (V terapii se ukázalo, že k nějaké formě zneužití docházelo už od dvou let, k úplnému styku asi od osmi do sedmnácti). A já si trhala vlasy, abych cítila jinou bolest než tu tam dole. Dívala jsem se na tapetu na stěně, abych se nemusela dívat na něj. Kdykoli chtěl, sáhnul na mne, třeba když jsem myla nádobí. Chtěla jsem to tělo utrápit k smrti, nechat ho vyhladovět. Patřilo by mu to, stejně není moje?. Nikdy nebude čisté? A jediné, co mi maminka řekla, když jsem se v sedmnácti zhroutila a vše řekla bylo, že ji se mnou podváděl. Jediné, co mi řekl bratr bylo, ?že se mám zase s někým vyspat a pak ho udat?. Byla jsem sama, nepochopená nejbližšími, nevyslyšená, smutná. Opakované pokusy o sebevraždu mne nikdy neodnesly z tohohle světa. Z nějakého důvodu jsem měla žít?. :o)) Pro Vás: Kdo máte poruchu příjmu potravy jako následek sexuálního zneužívání v dětství, nebojte se terapie. Nebojte se mluvit o tom, co bylo, (i když jste už možná skoro všechny vzpomínky potlačily a zapomněly, abyste mohly žít dál) a přijmout podporu, ale i terapii, která není ťuťuťu, protože pomáhá najít naši vlastní vnitřní sílu, pomáhá postavit se na vlastní nohy, za sebe, mít se ráda, věřit si, věřit, že tady na tom světě má každý své nezastupitelné místo. Máte ho i vy. Užijte si života naplno :o)))) Ahoj a všem přeji krásné dny a hodně síly a radosti.

Ahoj holky, už sem sem asi dvakrát psala, jenže se pořád nic nelepší Všechno začalo v září tim, že sem chtěla schodit „pár“ kilo. A proč? To sem vlastně ani nevěděla. Asi sem si nepřipadala dostatečně hezká… No tak sem začala s hubnutim, ale jak už všichni tušíte, ne zrovna moc dobrym, ale samozřejmě sem nasadila hladovku. Předem je jasný jak všechno později dopadlo. Začala sem se přejídat, ale strašně moc. (na začátku tohodle blbnutí sem měla 50kg na 158cm, takže sem vlastně tlustá nebyla). A pak pokračoval ten známý kolotoč týden dieta, dva týdny přejídání no prostě strašný. Váha sem mi pohybovala mezi 50 – 56 kg. Po Vánocích sem začala znova hubnout, a dostala sem se zpátky na svých 50 kg. Všechno by bylo ok, kdybych se zase nezvážila. Vždycky když se zvážim a zjistim, že sem něco zhubla začnu znova žrát. Pak se ale stalo něco, co mě mohlo z tohodle všeho dostat. Poznala sem skvělýho kluka, byl moc fajn a já najednou přestala řešit kolik toho jim a i přejídat sem se přestala. Všechno bylo fajn jedla sem vždy když sem měla hlad , no kéž by to tak zůstalo…. Konečně sem byla šťastná, měla sem pocit, že o mě má někdo zájem. Sice sem s nim nechodila ale to nevadilo, rozumněli sme si a bylo to super. Jenže i když tvrdil, že mě má rád, tak se nakonec vrátil ke svojí bývalý holce. Prostě na ní nedokázal zapomenout. No a mě to srazilo k zemi. Připadala sem si zase sama, nebyl tu nikdo , pro koho bych měla být hezká. V době kdy sem se přejídala, sem ani nechodila ven mezi kamarády, aby nikdo neviděl, jak sem tlustá, takže sem o kamarády přišla, kluk , kterýho sem měla ráda se na mě vykašlal no a to bylo něco na moje nervy. Může za to vlastně on, zase se přejídám, kvůli němu. Jídlo je totiž to jediný co mě nikdy nezklamalo. Mam pocit, že mi nikdo nerozumí a nikdo mě nemá rád. Zjistila sem , že se přejídám jenom , když mam problémy nebo sem smutná, což teď je. Jediný rozdíl je v tom, že dřív mi to jídlo chutnalo a cpala sem se pořád a pořád, ale teď už mi to ani nechutná, nic mi nechutná a stejně se přejídám a to mě na tom nejvíc děsí. Asi se z toho sama nedostanu, občas i zvracím, a přitom si řikám, že sem snad už dost velká na to abych problémy řešila, timhle způsobem, a vim , že bych měla mít rozum. Myslim si že z tohodle mě může vysekat jedině nákej kluk, až nákýho normálního potkám. Jídlo je prostě pro mě droga a čim víc nechci tim víc jim. Teď už vim, že sem tenkrát začala hubnout kvůli tomu, že sem si připadala sama a myslela sem si , že když zhubnu budou mě mít všichni rači, že když budu mít postavu jako modelka, tak že budu šťastnější. Způsobila sem si jenom problémy, mam divnou postavu, i ségra mi řikala, že vypadám nezdravě. Kazim si život. Kéž bych to mohla vrátit a nezačala hubnout…. Omlouvám se , že je to tak dlouhý ale musela sem to ze sebe dostat. Snad už ani nepotřebuju slyšet žádný rady, protože je mi jasný, že bych měla jíst pravidelně 5 krát až 6 krát denně malý porce, no jo ale ono je to vážně těžký… Ale když budete chtít tak mi něco napiště budu moc ráda a třeba mi někdo porádíte co mam se sebou dělat. protože já už nevím, ale vzdát to nesmim to vim. Když to dokážu , budu zase zdravá a o to mi jde! Díky za to , že ste to dočetli až do konce. Mějte se krásně a držim vám palce, aby ste se dokázali poprat se svojí nemocí, protože PPP nemoci sou a hnusný…

Co nám může v životě pomoct? Podobně jako spousta žen a dívek jsem se potýkala s anorexií ve 13ti letech (poprvé a snad naposledy) . Zavinili to hlavně pubertální spolužáci a náhodní kolemjdoucí též v „nezralém“ věku. Měla jsem nadváhu (a mimo jiné byla trochu namyšlená a nepříjemná) … To zapříčinilo, že na mě kluci pokřikovali i na ulici, že sem tlustá a hnusná. Ve třídě mi dokonce dali přezdívku špekosaurus. Když mi na 13ti leté prohlídce doktorka řekla, že bych měla asi 5 kilo zhubnout, tak sem se na sebe začala koukat reálně. Začala jsem hubnout a postupně se to stalo mojí prioritou. Taky sem se v té době začala učit a stala se ze mě perfekcionistka. Všichni mě chválii, jak mi to sluší a jak jsem se zlepšila… pak to ale začalo zacházet do extrémů. Postupně se jedinou věcí na mém jídelníčku stal nízkotučný jogurt k obědu denně. Nasštěstí se v té době začalo o anorexii a bulímii hodně mluvit a psát na internetu. Tehdy jsem se sebrala a šla za mamkou a rozhodla se jí to říst. Bylo to štěstí! Vyřešily jsme to spolu samy a dřív, než jsem měla podváhu. Teď jsem na gymnáziu a mám na sebe velké nároky. Chci být ještě hezčí, protože nemám ráda svoje nohy, geneticky dané-tlusté- … Navíc do toho přišla ta nemoc a já ležela doma a přibrala. Teď si jídelníček hodně hlídám … občas se mi stane, že celý den nechci skoro nic sníst, protože se na to „necítím“ . Tentokrát to ale neni máma, kdo by mi pomáhal. Je to přítel. A když si položím otázku „Je pro mě důležité, že se mu takhle líbím…že mi brání, abych hubla omezením jídelníčku?“…existuje jen jedna odpověď a ta zní „Ano!“ … Je nesmírně důležíté mít po boku spřízněnou duši, která nás podporuje a ujišťuje ve „správnosti naší existence“ …. „SMIŘME SE S TÍM,JACÍ JSME A SOUSTŘEĎME SE NA NAŠE KLADY, TAK TO DOKÁŽEME“ … Niky už nechci mít žádnou ppp a nechci zkončit ještě hůř, než jako tehdy v 14, když mi pomáhala mamka.

Ležím na sněhobílé posteli a všude nade mnou blikají deítky různých světýlek a každou chvílí se ozývá hukot nějakého přístroje.Interní oddělení – JIP. Lvou ruku, na níž mám přidělanou dlouhou kanylu vedoucí k infuzi s nezbytnými minerály. Nezbytnými, chci-li přežít. Projede mnou vlna chladu a nakonec se rozklepu naplno. Zase ta protivná zimnice. Chvíli na to ale nebezpečně zrudnu a mým tělem se rozlévá pocit šíleného horka. To jen paní horečka vystřídala tu ještě méně příjemnou všudypřítomnou zimnici. Chci trochu poodkrýt tenkou deku přehozenou přes mé podvýživené tělo, ale ouha – moje ruce mi úplně odmítly poslušnost. Proč jimi nemohu vůbec pohnout? Zkusím tedy sílu dolních končetin, abych ze sebe alespoň pokrývku odkopala. Ale co se to děje?! Proč nemohu tu nohu ani skrčit? A druhou? Taky ne!!!! Navíc je mi opět na zvracení. Dnes už zvracím podruhé ty protivné žaludeční šťávy. Jak bych taky mohla něco jiného, když od včerejška trápím své tělo přísnou hladovkou a tomu pití jsem taky moc nedala. Mé zhuntované tělo si řeklo DOST! A to jsem ještě do včerejška denně běhala a žila jen z toho, že jsem si sem tam něco malého, nejlépe jen kousek ovoce nebo sýra strčila do pusy. Anorexie jak vyšitá. Teď seohlásil totální minerálový rozvrat a stačilo málo a já místo péče lékařů mohla ležet o dvě oddělení dál. Na patologii… Kdyby tyto řádky pomohly alespoň jedné z vás, které si denně huntujete tělo až do úplného vyčerpání, udělalo by mi to nesmírnou radost. Protože tto mnou popisované stavy se mohou stát velmi brzy skutečností, která vás také může potkat. Takže hlavu vzhůru a bojovat!