Archive for category: Můj příběh

Není nikoho z nás, kdo by neprožíval určitá životní období. Každý jsme jednou nahoře, jednou dole. I já jsem takovéto období prožívala. Avšak nebylo to nijak veselé období. Pamatuji si přesně, kdy to začalo. Školní rok se pomalu chýlil ke konci a všichni nedočkavě vyhlíželi prázdniny. Byla jsem mezi těmi, kdo už měl školy plné zuby a chtěl si odpočinout, polehávat na sluníčku, koupat se, seznámit se a spousty dalších věcí. Brzy se to ale mělo změnit. Nedošlo mi na začátku, co se děje, ale jak se u nás dona situace zhoršovala, začala jsem si uvědomovat, co vlastně prožívám. Po první hádce rodičů mi bylo velmi úzko. Tak, jako dnes se ještě nepohádali. Byl to velmi zraňující pocit. Žijete společně, pět osob v jedné domácnosti. Normální idyla, řeknete si. Jenže to by to muselo v rodině fungovat. Kdyby spolu všichni normálně vycházeli, bylo by to fajn. To je to, po čem tajně toužím. Za co se večer co večer v posteli modlím, za co prosím Boha. Prosím za šťastnou, při sobě držící rodinu. Prosím za zdraví celé mé rodiny, prosím o ochranu. Troufám si říct, že jsem se ze svého doposud nejhoršího životního období již dostala. Ne pouze sama, bylo potřeba léčitelů, aby mě z tohoto období vytáhli, hrozila mi totiž vážná nemoc. Jen tak tak jsem to ustála, jinak bych nedejbože možná teď ležela v nemocnici na kapačkách. Byli to rodiče, kteří mi pomohli se z toho dostat, ale to hlavní, ten hlavní kus cesty záležel jen a jen na mě. Nechci předbíhat, takže jak to všechno začalo: Hádají se, už zase se hádají! Přemítám si v hlavě, zatímco se ze spodního patra ozývají křičící hlasy rodičů. Sedím u sebe v pokoji a dívám se z okna. Po tvářích mi stékají slzy, slzy bolesti. Je trochu přehnané říct ,,dívám se z okna? ,neboť přes uslzené oči nic nevidím. V hlavě mám zmatek. Přemýšlím, kdo jsem, co jsem zač? v hlavě mám prázdno. Je to jako velká propast mezi mnou a zbylým světem. Jsem sama na osamělém břehu. Sama v hloubi svého trápení. Nechce se mi nikomu svěřovat, zbytečně bych přidělávala starosti ostatním lidem. Hluk dole utichl. Ani mě nenapadne myšlenka, že by se snad usmířili. To si jen šel každý svou vlastní cestou. Schází dolů po schodech, abych si umyla zarudlý obličej. Nevím, zda to pomůže, ale třeba na mě nic nepoznají. Nepoznali. Každý je zaneprázdněn svými starostmi, proč by je mělo něco takového jako trápení jiných rozhodit? Nikdo s nikým nemluví. Nezáleží na tom, co kdo právě teď dělá, jestli něco říká, nebo co jí. Nikdo si nikoho nevšímá. Ani my sourozenci mezi sebou nemluvíme. Každý se trápíme, ale nemáme chuť mluvit. Nepohádali jsme se, ale na tom nezáleží. Na každého z nás to nějakým způsobem dolehlo. Máme v sobě usazené to, co jsem před chvíli všichni vyslechli..Pokud se toho nezbavíme a nezačneme se radovat, bude se to kupit a my neustojíme. To jsem si říkala před rokem. Bráchové to přešli, ale na mě se to podepsalo a dost krutě. Takováto atmosféra u nás doma trvala celé tři týdny. Dlouhé tři týdny, nejhorší doba mého života. Rodiče spolu nemluvili, projevilo se to na našich známkách ve škole, na psychice a na zdraví. Především u mě. Neustála jsem se trápila, přestávala jsem komunikovat, kamarádi se odě mě začali odvracet, ale to nebylo zdaleka všechno. Omezila jsem příjem potravin. Nepřestala jsem jíst, pomalu jsem přecházela na zdravou stravu a to bylo zcela proti srsti rodičům. V tu chvíli jsem si to neuvědomila, ale za nějaký čas, když jsem si to přemílala v hlavě mi přišlo ubohé, jak se mnou jednali a s jakým přístupem. Nerada to přiznávám, ale bylo to kvůli nim. Nezačala jsem jíst zdravě kvůli štíhlé linii, ale kvůli stresu, nervům a trápení. Celé hodiny jsem dokázala přemýšlet nad svým trápením, kdybych nic nemusela, dokázala bych dny proseděl u okna a koukat do neznáma. Po chvíli vás to unaví, jen na něco koukat, ale stejně se pořád díváte na jedno a to samé místo. Díváte se na vzduch. Nevidíte nic konkrétního, jen vzduch. Připadá vám, že se hýbe, ale je to jen domněnka. To vy se hýbete, on zůstává stát. Ztrácíte se, hluboko v podzemí. Nevíte, kudy kam, nevíte, co bude dál, ale stále přemýšlíme. Ze své zkušenosti mohu říct, že to nemá cenu, jenže vy se nemůžete odtrhnout. Když se vracím zpět do té určité etapy života, připadá mi, jako bych tu dobu žila jiný život. Jako bych byla něčím pomocí vůle ovládaná, jako bych to ani nebyla já. Jenže to si neuvědomíte. Prostě žijete, chodíte do školy, učíte se, ale nejste to vy. Je to zvláštní, ale téměř nerozpoznatelný pocit. Až když se nad tím do hloubky zamýšlíte, přijdete na to, co jste. Jde to říct jen jedním slovem: TROSKA. Stává se z vás troska.Nikdo vás neuchrání, pokud nechcete- tedy, ono to ani nejde, jste zmanipulovaní. Teď poznávám, že jim to zcela nemůžu dávat za vinu, ale předtím to tak bylo. Jsem ráda, že jsem se zcela vyléčila a teď už jsem na tom dobře, ale vy vlastně nevíte z čeho? Říkáte si o čem to pořád píše, z čeho se vyléčila? Co jí bylo? Něco vážného? Ano, bylo to vážné, ale až po měsíci, dvou, kdy jsem zhubla o pět kilo. Není to drastické, já jsem dřív byla oplácaná, ale neustála jsem to. Neviním se za to. Stresem, zdravým životním stylem a cvičením jsem za dva měsíce zhubla o pět kilo. Rodiče to poměrně dost vyděsilo, začali mě vážit, kontrolovat a já jsem si připadala jako trestanec. Hrozila mi bulímie. Jídlo jsem nezvracela, jedla jsem několikrát denně v malých porcích, ale lhala jsem jim. V jídle. Bylo to ode mě opravdu hnusné, ale nemohla jsem jinak. Nikdy dřív jsem jim nelhala a už bych ani nechtěla, ale prostě mi v tu chvíli nic nezbývalo. Vlastně jsem je chtěla uchránit. Nevím od čeho, možná od nervů, od problémů, od zbytečných hádek, co já vím???? I když jsem zhubla, vážila jsem při svých 158 cm 46 kilo. A to se mi OPRAVDU nezdá jako porucha příjmu potravy, či jiná, možná podobná, možná odlišná diagnóza. Teď již chápu mladé holky, proč chtějí být štíhlé. Touha po kráse, líbit se klukům? NEBUDU VÁS, HOLKY VAROVAT. Vím, že bych neuspěla a nemělo by to cenu, stejně tak, jako rodiče neuspěli u mě. Mohli mi ukazovat fotky VYCHRTLÝCH MODELEK V NOVINÁCH, V TELEVIZI, NA INTERNETU? Nebylo to nic platné. Když si člověk něco umane, většinou za tím jde. Alespoň já jsem takový typ. Neustále jsem poslouchala narážky od rodičů, jak jsem hubená, že ze mě bude kost. Věřila jsem svým prarodičům, ale když i oni na mě začali naléhat s tím, jak jsem hubená, zhroutila jsem se. Bylo to před tím, než jsme jeli na víkend s RODINOU do Karlových Varů. Nejen z tohoto nepodařeného víkendu, ale z celého života jsem nic neměla. Žila jsem proto, že jsem musela. Musela jsem chodit do školy, musela jsem poslouchat, musela jsem? prostě vše pro mě byla nutnost. Nejradši by mi bylo doma, kdybych nikam nemusela, nikam jsem nechtěla, vše pro mě bylo obtížné. A strava? S tou se to táhlo dál. Téměř jsem ze svého jídelníčku vysadila tuky, cukry a jiné životu potřebné látky. Na den, kdy jsem ležela v posteli a téměř jsem se nemohla ani hnout nikdy nezapomenu. Zvonil telefon. Nevolal nikdo jiný, než moje máma. Mluvila s léčiteli a oba jí potvrdili, že mám sklon k anorexii. V u chvíli, kdy mi to říkala jsem nebyla schopná myslet, jen jsem si přála, aby to byl OPRAVDU ŠPATNÝ SEN. Bohužel nebyl. Nečekejte, že mě litovala, nebo snad že mě začala uklidňovat, že vše bude dobré. Kdybych vedle ní v tu chvíli stála, byla bych určitě zmlácená. A ne mírně, za vyučenou, ale pořádně, aby to ze mě vymlátila. Děkovala jsem bohu, že v tu chvíli nestojí vedle mě, ale že je pouze ,, na dráte?.

Ahojky všem! Jsem obyčejná holka, je mi 25 a už od svých 15cti let si ničím život bulimíí. Jak to začalo? Na gymplu, doma…Otec mě od malička nenáviděl, naši se v té době rozváděli, oba mě mlátili,mamka pila, nikdo si mě nevšímal, jen můj pes. Z ledničky mizeli obrovské množství jídla a nikdo si toho nevšíml. Prosila jsem Boha o pomoc a ona přišla. Jednou mě mamka nachytala jak zvracím. Nadala mi do debilu, prý nejsem normální, takže me v tom, co jsem si myslela ještě utvrdila. Po rozvodu přišlo stěhovani do města na druhé straně republiky. Ztratila jsem všechny kamarády, byla jsem sama. Mamka měla přítele, sestra žila s babičkou. Tak bylo jen Já a jídlo. Dokázala jsem sníst dva polárkové dorty a dva litry pudinku, pecen chleba. To nebyl problem.Vůbec nechci vidět, jak moje tělo zevnitř vypadá…. Potom mě mamčin přítel taky nachytal jak zvracím a vzal mě k psychiatrovi. Ta mi pomohla, ale jen na chvili. Potom to začalo na novo. Našla jsem si přítele, ten mi pomáhal, zvracela jsem už jen tak 2x do měsíce. Po rozchodu zase a zase. Normálně jsem uplně veselá holka, co miluje život, ale vždy, když propadnu bulimii, chce se mi umřít a nenávidím se a nikoho nechci vidět. Kvůli jídlu a zvracení dokážu udělat hrozné věci, být nepříjemná na své blízké, nejít ven s přáteli a raději sedět doma na zadku a cpát se neuvěčitelným způsobem, zvracet, jíst, zvracet,…neustále dokola. Dokázala jsem na pár měsícu přestat, můj život se změnil, byla jsem štastná. Pak stačilo , že mi někdo řekl, že jsem přibrala nebo se přítel otočil za hubenou. Byla jsem na šílených dietách, chodila cvičit několikrát denně. Obvykle jsem vážívala na svých 170cm 62kg, pak jsem se dala na dietu, zhubla na 55kg, ale to jsem opravdu skoro nic nejedla, potom jsem byla v Americe a tam jsem přibrala i při denodenním zvracení spojeným s alkoholem na 72kg které mám doted. Bylo to hrozné, kolikrát jsem se tak opila, že jsem si ani nepamatovala, že jsem vyčistila ledničku a pak všechno vyzvracela. Až ráno jsem se probudila totálně opuchlá, bez energie, s bolestí hlavy a totálním odporem k životu a sobě sama…ale musela jsem jit do prace a smát se na hosty. Nyni jsem už doma v CR a snazim se zacin normalni zivot, ale bulimie me porad ovlada. I ted tu sedim u pocitace v praci, boli me hlava, spatne se mi dycha a mam opuchly krk i oblicej. Je mi 25 let. Nejlepsi leta. Vím, že je to všechno moje chyba, nemám vůli. Ale nevzdávám to. Nikdy!!! Jsem sama, moc bych si přála kluka. Nechci se litovat. Jen bych si o tom ráda s někým popovídala…. Děkuju Vám všem, kdo si to přečtete a třeba i zareagujete. Musela jsem to ze sebe dostat! Holky, já moc dobře vím, jak se cítíte, je to hrozný co děláme, jak se ničíme…. Kéž bych nikdy nezačala, kéž bysme NIKDY NEZAČALI!!! Prosím nevzdávejte to a bojujte! Myslím na Vás!!! 🙂

když čtu vaše příběhy, tak sem se rozhodla ze sem taky napisu.MAm problem s prejidanim,nebo spis sem mela.Vzdycky jsem mela sklon k pribirani,v dubnu minuli rok sem se rozhodla ze se svymi 86 kili neco udelam,a tak sem zacala jist jen jedno jidlo denne treba zeleninovy salat a jen vyjimecne sem jedla vic hlavne o vikendech to sme musela i obedvat a ono se mi za mesic podarilo zhubnout skoro 10 kilo,takze sem mela okolo 76,a byla jsem spokojena,pak sem zacala chodit s klukem a prestala se kontrolova.NAopak sem zacala cim dal vic jist. Jeste pred tremi mesici mi bylo uplne jedno jak vypadam,mam kluka ktery me ma rad takovou jaka sem.a ja sem ze sebeou byla taky spokojena,to se ale zmenilo kdyz mi doma zacali rikat ze bych mela ze sebou neco delat, ze sem tlusta a ze to vsichni vidi jak sem pribrala a ze sou ze me nestastni.A meli pravdu.Za 8 mesicu se mi podarilo pribrat na 90 kilo rovnych. Po nekolika jejich poznamkach ktere me strasne stvali jsem se rozhodla ze teda zacnu jist zdrave a do toho budu denne cvicit a chodit plavat.Kdyz sem po dvou mesicich stoupla na vahu a zjistila ze mam jen o dve kila min,sem se rozhodla ze zacnu zase omezovat jidlo na jedno denne a to na svacinu do skoly,aby mi nekrucelo v brise.Atak to delam uz druhy tyden,vim ze to neni dobry postup a ze to neni ani zdravi,ale ja to jinak nedokazu.Kfdyz si stoupnu po tydnu na vahu a zjistim ze mam 4 kila dole to je pro me nejvetsi motivace.Nemam totiz velkou trpelivost a vsechno chci co mozna nejrychlejc.A tak mam ted hroznych 85 kilo,neustale mi v hlave behaji poznamky nasich a ja sama se necitim vubec dobre a nejradsi bych ani nechodila mezi lidi,vzdyt prece kazdy vidi jak sem pribrala.A chci rychle zhubnot aspon na 60-65 kilo abych vsem dokazala ze to jde a ze jsem silna a ze to dokazu a aby mi vsichni rikali jak mi to slusi.

Chci nebo ne??? no-ana Začalo to, když jsem nastoupila do prváku. Uháněl mě kluk, fakt strašným způsobem, nesnášela jsem svou „nejlepší kamarádku“ – bylo toho na mě moc…Začala jsem se přejídat a zvracet a pak jsem přestávala jíst. Né, že bych nejedla vůbec, to ještě ne, ale bylo to takový nahlý…Dny a měsíce utíkaly a najednou to byl rok, co už jsem pořádně nejedla, ale to nejhorší přišlo až v létě. Loňské léto jsem strávila tím, že sem za den snědla 2 rajčata, vážila jsem 45kg/170cm, hádala se s přítelem, přestala mít chuť na sex – začala jsem to úplně nesnášet – byla jsem alergická na to, když se mě někdo dotknul. Pak začala zase škole, trochu jsem přibrala, v listopadu jsem se rozešla s přítelem-ale pak jsme se zase dali dohromady-naštěstí-Marek mi strašně pomáhá… Jenže pak přišli Vánoce a s tím nejhorší přežírací období-odhaduju, že jsem měla tak 55kg… Nelezla jsem několik týdnů, spíš pár měsíců na váhu, když jsem si na ní stoupla a viděla tam pak 53kg, málem jsem se zbláznila. Všechny kalhoty, které mi byly volné jsem měla obeplé jak nějaký prase…A tak si cítím i teď. Dny kdy vůbec nejím, střídají noční nájezdy a někdy ani ne noční. Jenže jakmile se víc najím – i normálně jako ostatní- můj žaludek to nepřijme a já zvracím… Najednu stranu bych se chtěla stát zase tou normální holkou co si užívá toho, že má nejlepšího přítele na světě, báječnou rodinu…Ale pak se podívám na svoje stehna, a vzpomenu si jak vypadala tehdy v létě – byla štíhlounká, malinká, hubeňounkou – jako celá moje postava. A já takovou postavu zase chci mít, ale moje vůle je malá. Nezvládám to!!! Třeba teď – celý den sem jedla jen ovoce, a pak…sušenku, čokoládu, celozn.rohlík, jenže toho bylo moc – tak jsem to vyzvracela. Ani jsem se k tomu nemusela nutit, jen se předkloním a je to venku….Prosím jestli je tu někdo, kdo se vyléčil sám, bez pomoci odborníků, napište mi jak…Prosím… P.S. – Musela jsem si změnit mail. Takže sem dávám svůj příběh znova. =)

Hezký den všem, (je to dost dlouhý ale přečte si to pls 🙂 Bude tomu skoro rok, co jsem dostala nápad, že bych mohla shodit několik kg. Je mi 19 let, měřím 175cm a nyní vážím 62 kilo. Tolik jsem vážila i před rokem. během asi 3 měsíců jsem shodila cca 9 kg, ale pořád jsem si připadala tlustá. Potom jsem se začala přejídat, jak to tak bývá po dietách. ale je zajímavé, že jsem se dostala na svou původní váhu, ani o kilo víc, začala jsem mít výčitky jak jsem si to mohla tak pokazit a rozhodla jsem se že začnu znova hubnout, když už jsem to jednou dokázala. Opět jsem zhubla, tentokrát 12 kilo, ale stejně jako předtím se jednoho dne něco zlomilo a začala jsem se přejídat. vůbec to nešlo zastavit.(kam se poděla ta vůle?) Nastestí neumím zvracet, takže jsem se alespon nedostala do bludného kuhu. dnes mám zase zpátky ,,svojí,, váhu, a pořád ve mě hlodá myšlenka, že kdybych shodila alespon 5 kg, tak budu mít ideální postavu… chci ná Vás všechny apelovat, abyste nezačínaly s dietama!! já jsem byla hodně hubená ale NEVIDELA jsem to!! připadala jsem si pořád tlustá! vaše tělo si vaší váhu pamatuje, a bude si jí držet, za každou cenu, takže po každém strádání přijde kompenzace v podobě přejídání… každej si tohle ale musí projít a zkusit sám. já jsem byla taky chytrá když mi všichni řikali že už mi to sluší a at si to udržuju cvičením… bohoužel miluju jídlo, a vím, že když zhubnu, tak to stejně naberu zpátky protože se nevzdám prohřeškům s přítelem u televize, čokolády atd… to si radši všecno tohle dopřeju, ale CVICIM… to je důležitý. Ted už cvičím pro zábavu, ne proto, abych spálila kalorie. Dám si výbornou bábovku, a pak jdu na brusle, poslouchám mp3, a nemyslím na to jak moje hnusný ,, tlustý,, tělo zabavuju kalorií, ale jak mě to baví a skvěle se odreaguju… tohle si musí každej uvědomit. co je to 5 kilo navíc? mám krásný prsa, tvarovaný nohy a trochu špíček na břiše, a co??? musím se začít mít ráda, a to je základ všd ho. kdybych začala znova hubnout, tak budto: – zhubnu zase moc, ale budu si připadat pořád tlustá – začnu se zase přejídat a vrátí se mi to – utrpí tím sebevědomí – začnu se nenávidet za to že nemám vůli když se na to podívám objektivně, myslela jsem si, že když zhubnu, tak budu konečně stastná. ale opak je pravdou. statsná jsem ted, když jdu s holkama chlastat, bavím se a nemyslím kolik mám alkohol kalorií, jdu grilovat, dám si na co mám chut, ale taky si zacvičím a je vše ok. takže holky, prosím vás, v***e se na poznámky všech co se týče váhy, mě taky táta řekne, že mám zse špek, přítel mi řekne ty muj buřtíku. a já ho v tu chvíli tak nenávidim… ale tím se nesmíte nechat ovlivnit jako jsem to udělala já. myslím že kdybych zase začala hubnout tak by mě nějaká ppp neminula a už jsem kolem toho i prošla. takže se toho bojím. nenechte se nikým zviklat!!! cvičte co to jde, musí vás to bavit a uvidíte za pár měsíců výsledky… cvičení je na celej život, ale dieta ne, takže když jí přestanete držet, tak se vám to vrátí někdy i s úroky… nedávno jsem viděla zvláštní srovnání, které mě taky utvrdilo v tom, kašlat na diety.. byly to obrázky žen na obálkách mužských a ženských časopisů… na těch mužských byly samý krásný (jak jinak) ale hlavně zdravě štíhlý souměrný ženský, a na tech dámskejch? proste chcíplotiny když se to srovná, samý vychrtlý bílý průsvitný modelky… v tu chvíli mi to došlo. že proste zenská musí mít prsa, trošku zadek a boky. ale tak nějak akorát. a o tom to všechno je… ale proč nám cpou ty vychrtliny? když se to vlasne chlapům ani nelííb? je to nezdravý, a my je napodobujeme a máme pak akorát problémy? rozhodla jsem se že Já už na ně kašlu. chci mít postavu akorát a nezabejvat se každým kilem. Myslím si že mám stestí že jem začala takhle uvažovat, a pomalu zapomínám na to když se mi líbíly moje vyčnívající kosti… už se těším až bude hezky a budu se opalovat a cpát se jahodama, a ne si je vážit a trápit se stím kolik si jich Můžu dát, protože mi to nějakej hlas v hlavě přikazuje, neposlouchejte ho…prosím věřte, že když zhubnete tak nebudete štastný!! budete si naopak připadat jeste hůř.. milujte život a sebe netrestejte tím že nebudete jíst!! Vaše Anetka M.