Životní období

Není nikoho z nás, kdo by neprožíval určitá životní období. Každý jsme jednou nahoře, jednou dole. I já jsem takovéto období prožívala. Avšak nebylo to nijak veselé období. Pamatuji si přesně, kdy to začalo. Školní rok se pomalu chýlil ke konci a všichni nedočkavě vyhlíželi prázdniny. Byla jsem mezi těmi, kdo už měl školy plné zuby a chtěl si odpočinout, polehávat na sluníčku, koupat se, seznámit se a spousty dalších věcí. Brzy se to ale mělo změnit. Nedošlo mi na začátku, co se děje, ale jak se u nás dona situace zhoršovala, začala jsem si uvědomovat, co vlastně prožívám. Po první hádce rodičů mi bylo velmi úzko. Tak, jako dnes se ještě nepohádali. Byl to velmi zraňující pocit. Žijete společně, pět osob v jedné domácnosti. Normální idyla, řeknete si. Jenže to by to muselo v rodině fungovat. Kdyby spolu všichni normálně vycházeli, bylo by to fajn. To je to, po čem tajně toužím. Za co se večer co večer v posteli modlím, za co prosím Boha. Prosím za šťastnou, při sobě držící rodinu. Prosím za zdraví celé mé rodiny, prosím o ochranu. Troufám si říct, že jsem se ze svého doposud nejhoršího životního období již dostala. Ne pouze sama, bylo potřeba léčitelů, aby mě z tohoto období vytáhli, hrozila mi totiž vážná nemoc. Jen tak tak jsem to ustála, jinak bych nedejbože možná teď ležela v nemocnici na kapačkách. Byli to rodiče, kteří mi pomohli se z toho dostat, ale to hlavní, ten hlavní kus cesty záležel jen a jen na mě. Nechci předbíhat, takže jak to všechno začalo: Hádají se, už zase se hádají! Přemítám si v hlavě, zatímco se ze spodního patra ozývají křičící hlasy rodičů. Sedím u sebe v pokoji a dívám se z okna. Po tvářích mi stékají slzy, slzy bolesti. Je trochu přehnané říct ,,dívám se z okna? ,neboť přes uslzené oči nic nevidím. V hlavě mám zmatek. Přemýšlím, kdo jsem, co jsem zač? v hlavě mám prázdno. Je to jako velká propast mezi mnou a zbylým světem. Jsem sama na osamělém břehu. Sama v hloubi svého trápení. Nechce se mi nikomu svěřovat, zbytečně bych přidělávala starosti ostatním lidem. Hluk dole utichl. Ani mě nenapadne myšlenka, že by se snad usmířili. To si jen šel každý svou vlastní cestou. Schází dolů po schodech, abych si umyla zarudlý obličej. Nevím, zda to pomůže, ale třeba na mě nic nepoznají. Nepoznali. Každý je zaneprázdněn svými starostmi, proč by je mělo něco takového jako trápení jiných rozhodit? Nikdo s nikým nemluví. Nezáleží na tom, co kdo právě teď dělá, jestli něco říká, nebo co jí. Nikdo si nikoho nevšímá. Ani my sourozenci mezi sebou nemluvíme. Každý se trápíme, ale nemáme chuť mluvit. Nepohádali jsme se, ale na tom nezáleží. Na každého z nás to nějakým způsobem dolehlo. Máme v sobě usazené to, co jsem před chvíli všichni vyslechli..Pokud se toho nezbavíme a nezačneme se radovat, bude se to kupit a my neustojíme. To jsem si říkala před rokem. Bráchové to přešli, ale na mě se to podepsalo a dost krutě. Takováto atmosféra u nás doma trvala celé tři týdny. Dlouhé tři týdny, nejhorší doba mého života. Rodiče spolu nemluvili, projevilo se to na našich známkách ve škole, na psychice a na zdraví. Především u mě. Neustála jsem se trápila, přestávala jsem komunikovat, kamarádi se odě mě začali odvracet, ale to nebylo zdaleka všechno. Omezila jsem příjem potravin. Nepřestala jsem jíst, pomalu jsem přecházela na zdravou stravu a to bylo zcela proti srsti rodičům. V tu chvíli jsem si to neuvědomila, ale za nějaký čas, když jsem si to přemílala v hlavě mi přišlo ubohé, jak se mnou jednali a s jakým přístupem. Nerada to přiznávám, ale bylo to kvůli nim. Nezačala jsem jíst zdravě kvůli štíhlé linii, ale kvůli stresu, nervům a trápení. Celé hodiny jsem dokázala přemýšlet nad svým trápením, kdybych nic nemusela, dokázala bych dny proseděl u okna a koukat do neznáma. Po chvíli vás to unaví, jen na něco koukat, ale stejně se pořád díváte na jedno a to samé místo. Díváte se na vzduch. Nevidíte nic konkrétního, jen vzduch. Připadá vám, že se hýbe, ale je to jen domněnka. To vy se hýbete, on zůstává stát. Ztrácíte se, hluboko v podzemí. Nevíte, kudy kam, nevíte, co bude dál, ale stále přemýšlíme. Ze své zkušenosti mohu říct, že to nemá cenu, jenže vy se nemůžete odtrhnout. Když se vracím zpět do té určité etapy života, připadá mi, jako bych tu dobu žila jiný život. Jako bych byla něčím pomocí vůle ovládaná, jako bych to ani nebyla já. Jenže to si neuvědomíte. Prostě žijete, chodíte do školy, učíte se, ale nejste to vy. Je to zvláštní, ale téměř nerozpoznatelný pocit. Až když se nad tím do hloubky zamýšlíte, přijdete na to, co jste. Jde to říct jen jedním slovem: TROSKA. Stává se z vás troska.Nikdo vás neuchrání, pokud nechcete- tedy, ono to ani nejde, jste zmanipulovaní. Teď poznávám, že jim to zcela nemůžu dávat za vinu, ale předtím to tak bylo. Jsem ráda, že jsem se zcela vyléčila a teď už jsem na tom dobře, ale vy vlastně nevíte z čeho? Říkáte si o čem to pořád píše, z čeho se vyléčila? Co jí bylo? Něco vážného? Ano, bylo to vážné, ale až po měsíci, dvou, kdy jsem zhubla o pět kilo. Není to drastické, já jsem dřív byla oplácaná, ale neustála jsem to. Neviním se za to. Stresem, zdravým životním stylem a cvičením jsem za dva měsíce zhubla o pět kilo. Rodiče to poměrně dost vyděsilo, začali mě vážit, kontrolovat a já jsem si připadala jako trestanec. Hrozila mi bulímie. Jídlo jsem nezvracela, jedla jsem několikrát denně v malých porcích, ale lhala jsem jim. V jídle. Bylo to ode mě opravdu hnusné, ale nemohla jsem jinak. Nikdy dřív jsem jim nelhala a už bych ani nechtěla, ale prostě mi v tu chvíli nic nezbývalo. Vlastně jsem je chtěla uchránit. Nevím od čeho, možná od nervů, od problémů, od zbytečných hádek, co já vím???? I když jsem zhubla, vážila jsem při svých 158 cm 46 kilo. A to se mi OPRAVDU nezdá jako porucha příjmu potravy, či jiná, možná podobná, možná odlišná diagnóza. Teď již chápu mladé holky, proč chtějí být štíhlé. Touha po kráse, líbit se klukům? NEBUDU VÁS, HOLKY VAROVAT. Vím, že bych neuspěla a nemělo by to cenu, stejně tak, jako rodiče neuspěli u mě. Mohli mi ukazovat fotky VYCHRTLÝCH MODELEK V NOVINÁCH, V TELEVIZI, NA INTERNETU? Nebylo to nic platné. Když si člověk něco umane, většinou za tím jde. Alespoň já jsem takový typ. Neustále jsem poslouchala narážky od rodičů, jak jsem hubená, že ze mě bude kost. Věřila jsem svým prarodičům, ale když i oni na mě začali naléhat s tím, jak jsem hubená, zhroutila jsem se. Bylo to před tím, než jsme jeli na víkend s RODINOU do Karlových Varů. Nejen z tohoto nepodařeného víkendu, ale z celého života jsem nic neměla. Žila jsem proto, že jsem musela. Musela jsem chodit do školy, musela jsem poslouchat, musela jsem? prostě vše pro mě byla nutnost. Nejradši by mi bylo doma, kdybych nikam nemusela, nikam jsem nechtěla, vše pro mě bylo obtížné. A strava? S tou se to táhlo dál. Téměř jsem ze svého jídelníčku vysadila tuky, cukry a jiné životu potřebné látky. Na den, kdy jsem ležela v posteli a téměř jsem se nemohla ani hnout nikdy nezapomenu. Zvonil telefon. Nevolal nikdo jiný, než moje máma. Mluvila s léčiteli a oba jí potvrdili, že mám sklon k anorexii. V u chvíli, kdy mi to říkala jsem nebyla schopná myslet, jen jsem si přála, aby to byl OPRAVDU ŠPATNÝ SEN. Bohužel nebyl. Nečekejte, že mě litovala, nebo snad že mě začala uklidňovat, že vše bude dobré. Kdybych vedle ní v tu chvíli stála, byla bych určitě zmlácená. A ne mírně, za vyučenou, ale pořádně, aby to ze mě vymlátila. Děkovala jsem bohu, že v tu chvíli nestojí vedle mě, ale že je pouze ,, na dráte?.

Prosím,odepište…

Mám dotaz,prosím moc o odpověď! Už od listopadu 2006 nemám menstruaci.Prostě mi vynechala a do dneška ji nemám.Nevím proč a dost mě to štve. Byla jsem i na gyndě a doktor řekl,že je to normální,že do 17 let to může být nepravidelné a že jsem zdravá.Ale přes to mě to dost štve,už bych to chtěla dostat.Myslela jsem ,jestli to není váhou,v poslední době jsem zhubla a dost si váhu držím,ale moje BMI je 18,1-čili normální.Ale stejně se bojím,protože při věku 15 let,by moje váha měla být tak 53,přičemž já mám tak 51(občas kolísám,někdy mám 52,jindy 50,ale snažím si to držet na té 51).Myslíte,že to může být tím?Netrpím žádnou poruchou příjmu potravy,ale váhu si hlídám,to ano.No prostě bych se chtěla zeptat,co na to asi řeknete,docela mě trápí ta má menstruace.Bojím se,že to bude z té váhy.Prosím odepište na * * *…

Již 10 let se mnou žije paní Bulimie

Ahojky všem! Jsem obyčejná holka, je mi 25 a už od svých 15cti let si ničím život bulimíí. Jak to začalo? Na gymplu, doma…Otec mě od malička nenáviděl, naši se v té době rozváděli, oba mě mlátili,mamka pila, nikdo si mě nevšímal, jen můj pes. Z ledničky mizeli obrovské množství jídla a nikdo si toho nevšíml. Prosila jsem Boha o pomoc a ona přišla. Jednou mě mamka nachytala jak zvracím. Nadala mi do debilu, prý nejsem normální, takže me v tom, co jsem si myslela ještě utvrdila. Po rozvodu přišlo stěhovani do města na druhé straně republiky. Ztratila jsem všechny kamarády, byla jsem sama. Mamka měla přítele, sestra žila s babičkou. Tak bylo jen Já a jídlo. Dokázala jsem sníst dva polárkové dorty a dva litry pudinku, pecen chleba. To nebyl problem.Vůbec nechci vidět, jak moje tělo zevnitř vypadá…. Potom mě mamčin přítel taky nachytal jak zvracím a vzal mě k psychiatrovi. Ta mi pomohla, ale jen na chvili. Potom to začalo na novo. Našla jsem si přítele, ten mi pomáhal, zvracela jsem už jen tak 2x do měsíce. Po rozchodu zase a zase. Normálně jsem uplně veselá holka, co miluje život, ale vždy, když propadnu bulimii, chce se mi umřít a nenávidím se a nikoho nechci vidět. Kvůli jídlu a zvracení dokážu udělat hrozné věci, být nepříjemná na své blízké, nejít ven s přáteli a raději sedět doma na zadku a cpát se neuvěčitelným způsobem, zvracet, jíst, zvracet,…neustále dokola. Dokázala jsem na pár měsícu přestat, můj život se změnil, byla jsem štastná. Pak stačilo , že mi někdo řekl, že jsem přibrala nebo se přítel otočil za hubenou. Byla jsem na šílených dietách, chodila cvičit několikrát denně. Obvykle jsem vážívala na svých 170cm 62kg, pak jsem se dala na dietu, zhubla na 55kg, ale to jsem opravdu skoro nic nejedla, potom jsem byla v Americe a tam jsem přibrala i při denodenním zvracení spojeným s alkoholem na 72kg které mám doted. Bylo to hrozné, kolikrát jsem se tak opila, že jsem si ani nepamatovala, že jsem vyčistila ledničku a pak všechno vyzvracela. Až ráno jsem se probudila totálně opuchlá, bez energie, s bolestí hlavy a totálním odporem k životu a sobě sama…ale musela jsem jit do prace a smát se na hosty. Nyni jsem už doma v CR a snazim se zacin normalni zivot, ale bulimie me porad ovlada. I ted tu sedim u pocitace v praci, boli me hlava, spatne se mi dycha a mam opuchly krk i oblicej. Je mi 25 let. Nejlepsi leta. Vím, že je to všechno moje chyba, nemám vůli. Ale nevzdávám to. Nikdy!!! Jsem sama, moc bych si přála kluka. Nechci se litovat. Jen bych si o tom ráda s někým popovídala…. Děkuju Vám všem, kdo si to přečtete a třeba i zareagujete. Musela jsem to ze sebe dostat! Holky, já moc dobře vím, jak se cítíte, je to hrozný co děláme, jak se ničíme…. Kéž bych nikdy nezačala, kéž bysme NIKDY NEZAČALI!!! Prosím nevzdávejte to a bojujte! Myslím na Vás!!! 🙂

Nový život

Ahoj všichni, je mi 17 let a již dlouho mám problémy s příjmem potravy.Asi tak před čtyřmi lety yjsme se konečně rozhodla že zhubnu. V dětství jsem trpěla nadváhou a bylo mi to předhazováno ze všech stran – ve škole, doma..prostě všude, ale já jsem to neřešila, jídlo mi chutnalo, tak proč se toho vzdávat a proč? Ale kolem 14 let jsem jako asi každá dívka zatoužila najít si kluka, ale věděla jsme že se nikomu nelíbím, a že když budu vypadat takhle, tak můžu na všechny kluky zapomenout. Nejdříve jsme hubla pomalu a s rozumem. V této době jsme se nemusela zas tolik omezovat, protože jsem rostla..Stačilo se nepřejídat.Ale mě to nestačilo, chtěla jsme být ještě hubenějsí. Tak jsem začala jíst méně a méně. Hubla jsme rychleji a byla jsem spokojená. Každě ráno jsme se dívala do zrdcadla a zkoumala jsem svou postavu.Čím jsem byla hubenějsí, tím jsem byla šťastnějsí. I narážky ostatních, že jsme už hubená moc a t přestanu mi dávali ještě větší sílu jít dál a dokázat všem, že na to mám. Až jeden den, už nevim co přesně způsobilo takový obrat v mém myšlení, jsem si řekla, že už si chciužívat života a konečně normálně jíst. Ale po takové dlouhé dietě ani mě tělo nevědělo, co ot normálně jíst znamená, takže jsme se přejídala. Pořád jsme si říkala, že jsem hubená, že si to můžu dovolit. Ale po někajké době tohoto způsobu stravování jsme si všimla, že již tka hubená nejsem. A co jiněho mohlo následovat, než kolotoč obvi0nování sama sebe a depresí. Nyní je to již tka 2 roky, co si plus minus držím svou váhu. Ale je to neustálý boj přejídání, zběsilého sportování a samozřejmě depresí. Vždy když se přejím, mám hroznou depresy a jdu šlapat na náš rotoped(ještě že ho máme) a pak už třeba celý večer nic nejím. Ale další den nastane to samé. Mé tělo je vysílené z jízdy na rotopedu, která trvá většinou tka hodinu a půl a přejím se ještě více. O stravování jsme přečetla spoustu článku a vím, jak by měl člověk správně jíst a tak dál, ale já to prostě už neumím. vzpomínám na doby mého dětství, když jsme jedla co jsem chtěla nepřemýšlela jsem nad každým soustem, jestli ho smím sníst nebo ne. Tento týden se mi docela dařilo. Chodila jsem běhat, jedla tka nák normálně, i přišlo takové jedno přejezení, ale když jsem již pak nevečeřela, tka jsem šla spát celkem příjemně nasycená a ne předená. Ale dnes ráno to na mě opět přišlo. Včera jsme byli s kamarády v hospodě a když jsem přišla domů, měla jsme po tom pivu hrozný hlad, ale dala jsem si jen kousiček samotného rohlíku a šla hned spát. Ale celou noc jsme myslela na to jak vstanu a najím se, pořádně se najím. Kvůli tomu jsem vstávala již v půl sedmé a první co jsme udělala, když jsme přišla do kuchyně bylo že jsem se vrhla na buchtu, které jsem včera celé odpolende odolávala.Snědla jsme jí hrozně množství, ale to mi nestačilo, musela jsem si dát ještě ot vonavé zapečené musli se sušeným ovocem a k tomu kakao. Už jsem byla hrozně nafouklá, břicho jak těhotná a co mohlo jiného následovat než deprese, která ve mě vyprovokovala pocit, ještě si něco dát. Tak jsem ještě ujídala tu buchtu, až jsem jí snědla velkou část plechu. Když vstali rodiče, tak jsme samozřejmě ještě něco málo pojedla a nimi. Nyní vím co bude následovat, půjdu nahoru do pokoje, kde máme rotoped a pojedu. Budu mít dobrý pocit, že jsme pro sebe něco udělala, jenom kdybych se předtím nepřežrala jak prase. Ach jo, a toto zažívám tak třikrát týdně. Myslím si , že díky tomu sportu mám vcelku dobrou fyzičku. S postavou jsme v tuto chvíli také celkem spokojená, ale bojím se abych nepřibrala z toho přejedení ráno. Doufám, že se mi jednou podaří se naučit jíst normálně a být spokojená se svou postavou. Ach jo, jsem z toho všeho už hrozně unavená, pořád je to to samé dokola….

Dokazu to

když čtu vaše příběhy, tak sem se rozhodla ze sem taky napisu.MAm problem s prejidanim,nebo spis sem mela.Vzdycky jsem mela sklon k pribirani,v dubnu minuli rok sem se rozhodla ze se svymi 86 kili neco udelam,a tak sem zacala jist jen jedno jidlo denne treba zeleninovy salat a jen vyjimecne sem jedla vic hlavne o vikendech to sme musela i obedvat a ono se mi za mesic podarilo zhubnout skoro 10 kilo,takze sem mela okolo 76,a byla jsem spokojena,pak sem zacala chodit s klukem a prestala se kontrolova.NAopak sem zacala cim dal vic jist. Jeste pred tremi mesici mi bylo uplne jedno jak vypadam,mam kluka ktery me ma rad takovou jaka sem.a ja sem ze sebeou byla taky spokojena,to se ale zmenilo kdyz mi doma zacali rikat ze bych mela ze sebou neco delat, ze sem tlusta a ze to vsichni vidi jak sem pribrala a ze sou ze me nestastni.A meli pravdu.Za 8 mesicu se mi podarilo pribrat na 90 kilo rovnych. Po nekolika jejich poznamkach ktere me strasne stvali jsem se rozhodla ze teda zacnu jist zdrave a do toho budu denne cvicit a chodit plavat.Kdyz sem po dvou mesicich stoupla na vahu a zjistila ze mam jen o dve kila min,sem se rozhodla ze zacnu zase omezovat jidlo na jedno denne a to na svacinu do skoly,aby mi nekrucelo v brise.Atak to delam uz druhy tyden,vim ze to neni dobry postup a ze to neni ani zdravi,ale ja to jinak nedokazu.Kfdyz si stoupnu po tydnu na vahu a zjistim ze mam 4 kila dole to je pro me nejvetsi motivace.Nemam totiz velkou trpelivost a vsechno chci co mozna nejrychlejc.A tak mam ted hroznych 85 kilo,neustale mi v hlave behaji poznamky nasich a ja sama se necitim vubec dobre a nejradsi bych ani nechodila mezi lidi,vzdyt prece kazdy vidi jak sem pribrala.A chci rychle zhubnot aspon na 60-65 kilo abych vsem dokazala ze to jde a ze jsem silna a ze to dokazu a aby mi vsichni rikali jak mi to slusi.

Anorexie jako následek incestu

Teď?. Mít tělo, naslouchat svým pocitům a potřebám je fajn. Je príma zacvičit si, vykoupat se, jít na procházku, dát si normální snídani, svačinu, oběd, večeři, svačinu. Sladkost, když na ni mám chuť. Je úžasné moci se spolehnout na své tělo, že mne donese na výletě bez křečí až na vrcholek vyhlídky. Je nádherné, že vnímám ptáčky, vůni listí, že přemýšlím o tom, jak dlouho jsou už asi vzhůru žluťásci a nemyslím na to, kdy zas budu moct jíst a co a jestli nejím víc než kamarádka. Je to velká úleva. Dříve? Neměla jsem tělo ráda, protože patřilo tátovi. Lehal si na něj a dloubal do něj? (V terapii se ukázalo, že k nějaké formě zneužití docházelo už od dvou let, k úplnému styku asi od osmi do sedmnácti). A já si trhala vlasy, abych cítila jinou bolest než tu tam dole. Dívala jsem se na tapetu na stěně, abych se nemusela dívat na něj. Kdykoli chtěl, sáhnul na mne, třeba když jsem myla nádobí. Chtěla jsem to tělo utrápit k smrti, nechat ho vyhladovět. Patřilo by mu to, stejně není moje?. Nikdy nebude čisté? A jediné, co mi maminka řekla, když jsem se v sedmnácti zhroutila a vše řekla bylo, že ji se mnou podváděl. Jediné, co mi řekl bratr bylo, ?že se mám zase s někým vyspat a pak ho udat?. Byla jsem sama, nepochopená nejbližšími, nevyslyšená, smutná. Opakované pokusy o sebevraždu mne nikdy neodnesly z tohohle světa. Z nějakého důvodu jsem měla žít?. :o)) Pro Vás: Kdo máte poruchu příjmu potravy jako následek sexuálního zneužívání v dětství, nebojte se terapie. Nebojte se mluvit o tom, co bylo, (i když jste už možná skoro všechny vzpomínky potlačily a zapomněly, abyste mohly žít dál) a přijmout podporu, ale i terapii, která není ťuťuťu, protože pomáhá najít naši vlastní vnitřní sílu, pomáhá postavit se na vlastní nohy, za sebe, mít se ráda, věřit si, věřit, že tady na tom světě má každý své nezastupitelné místo. Máte ho i vy. Užijte si života naplno :o)))) Ahoj a všem přeji krásné dny a hodně síly a radosti.

Chci nebo ne???

Chci nebo ne??? no-ana Začalo to, když jsem nastoupila do prváku. Uháněl mě kluk, fakt strašným způsobem, nesnášela jsem svou „nejlepší kamarádku“ – bylo toho na mě moc…Začala jsem se přejídat a zvracet a pak jsem přestávala jíst. Né, že bych nejedla vůbec, to ještě ne, ale bylo to takový nahlý…Dny a měsíce utíkaly a najednou to byl rok, co už jsem pořádně nejedla, ale to nejhorší přišlo až v létě. Loňské léto jsem strávila tím, že sem za den snědla 2 rajčata, vážila jsem 45kg/170cm, hádala se s přítelem, přestala mít chuť na sex – začala jsem to úplně nesnášet – byla jsem alergická na to, když se mě někdo dotknul. Pak začala zase škole, trochu jsem přibrala, v listopadu jsem se rozešla s přítelem-ale pak jsme se zase dali dohromady-naštěstí-Marek mi strašně pomáhá… Jenže pak přišli Vánoce a s tím nejhorší přežírací období-odhaduju, že jsem měla tak 55kg… Nelezla jsem několik týdnů, spíš pár měsíců na váhu, když jsem si na ní stoupla a viděla tam pak 53kg, málem jsem se zbláznila. Všechny kalhoty, které mi byly volné jsem měla obeplé jak nějaký prase…A tak si cítím i teď. Dny kdy vůbec nejím, střídají noční nájezdy a někdy ani ne noční. Jenže jakmile se víc najím – i normálně jako ostatní- můj žaludek to nepřijme a já zvracím… Najednu stranu bych se chtěla stát zase tou normální holkou co si užívá toho, že má nejlepšího přítele na světě, báječnou rodinu…Ale pak se podívám na svoje stehna, a vzpomenu si jak vypadala tehdy v létě – byla štíhlounká, malinká, hubeňounkou – jako celá moje postava. A já takovou postavu zase chci mít, ale moje vůle je malá. Nezvládám to!!! Třeba teď – celý den sem jedla jen ovoce, a pak…sušenku, čokoládu, celozn.rohlík, jenže toho bylo moc – tak jsem to vyzvracela. Ani jsem se k tomu nemusela nutit, jen se předkloním a je to venku….Prosím jestli je tu někdo, kdo se vyléčil sám, bez pomoci odborníků, napište mi jak…Prosím… P.S. – Musela jsem si změnit mail. Takže sem dávám svůj příběh znova. =)

Život je boj

Ahoj holky, už sem sem asi dvakrát psala, jenže se pořád nic nelepší Všechno začalo v září tim, že sem chtěla schodit „pár“ kilo. A proč? To sem vlastně ani nevěděla. Asi sem si nepřipadala dostatečně hezká… No tak sem začala s hubnutim, ale jak už všichni tušíte, ne zrovna moc dobrym, ale samozřejmě sem nasadila hladovku. Předem je jasný jak všechno později dopadlo. Začala sem se přejídat, ale strašně moc. (na začátku tohodle blbnutí sem měla 50kg na 158cm, takže sem vlastně tlustá nebyla). A pak pokračoval ten známý kolotoč týden dieta, dva týdny přejídání no prostě strašný. Váha sem mi pohybovala mezi 50 – 56 kg. Po Vánocích sem začala znova hubnout, a dostala sem se zpátky na svých 50 kg. Všechno by bylo ok, kdybych se zase nezvážila. Vždycky když se zvážim a zjistim, že sem něco zhubla začnu znova žrát. Pak se ale stalo něco, co mě mohlo z tohodle všeho dostat. Poznala sem skvělýho kluka, byl moc fajn a já najednou přestala řešit kolik toho jim a i přejídat sem se přestala. Všechno bylo fajn jedla sem vždy když sem měla hlad , no kéž by to tak zůstalo…. Konečně sem byla šťastná, měla sem pocit, že o mě má někdo zájem. Sice sem s nim nechodila ale to nevadilo, rozumněli sme si a bylo to super. Jenže i když tvrdil, že mě má rád, tak se nakonec vrátil ke svojí bývalý holce. Prostě na ní nedokázal zapomenout. No a mě to srazilo k zemi. Připadala sem si zase sama, nebyl tu nikdo , pro koho bych měla být hezká. V době kdy sem se přejídala, sem ani nechodila ven mezi kamarády, aby nikdo neviděl, jak sem tlustá, takže sem o kamarády přišla, kluk , kterýho sem měla ráda se na mě vykašlal no a to bylo něco na moje nervy. Může za to vlastně on, zase se přejídám, kvůli němu. Jídlo je totiž to jediný co mě nikdy nezklamalo. Mam pocit, že mi nikdo nerozumí a nikdo mě nemá rád. Zjistila sem , že se přejídám jenom , když mam problémy nebo sem smutná, což teď je. Jediný rozdíl je v tom, že dřív mi to jídlo chutnalo a cpala sem se pořád a pořád, ale teď už mi to ani nechutná, nic mi nechutná a stejně se přejídám a to mě na tom nejvíc děsí. Asi se z toho sama nedostanu, občas i zvracím, a přitom si řikám, že sem snad už dost velká na to abych problémy řešila, timhle způsobem, a vim , že bych měla mít rozum. Myslim si že z tohodle mě může vysekat jedině nákej kluk, až nákýho normálního potkám. Jídlo je prostě pro mě droga a čim víc nechci tim víc jim. Teď už vim, že sem tenkrát začala hubnout kvůli tomu, že sem si připadala sama a myslela sem si , že když zhubnu budou mě mít všichni rači, že když budu mít postavu jako modelka, tak že budu šťastnější. Způsobila sem si jenom problémy, mam divnou postavu, i ségra mi řikala, že vypadám nezdravě. Kazim si život. Kéž bych to mohla vrátit a nezačala hubnout…. Omlouvám se , že je to tak dlouhý ale musela sem to ze sebe dostat. Snad už ani nepotřebuju slyšet žádný rady, protože je mi jasný, že bych měla jíst pravidelně 5 krát až 6 krát denně malý porce, no jo ale ono je to vážně těžký… Ale když budete chtít tak mi něco napiště budu moc ráda a třeba mi někdo porádíte co mam se sebou dělat. protože já už nevím, ale vzdát to nesmim to vim. Když to dokážu , budu zase zdravá a o to mi jde! Díky za to , že ste to dočetli až do konce. Mějte se krásně a držim vám palce, aby ste se dokázali poprat se svojí nemocí, protože PPP nemoci sou a hnusný…

Jsem vítěz:-) jupí

Hezký den všem, (je to dost dlouhý ale přečte si to pls 🙂 Bude tomu skoro rok, co jsem dostala nápad, že bych mohla shodit několik kg. Je mi 19 let, měřím 175cm a nyní vážím 62 kilo. Tolik jsem vážila i před rokem. během asi 3 měsíců jsem shodila cca 9 kg, ale pořád jsem si připadala tlustá. Potom jsem se začala přejídat, jak to tak bývá po dietách. ale je zajímavé, že jsem se dostala na svou původní váhu, ani o kilo víc, začala jsem mít výčitky jak jsem si to mohla tak pokazit a rozhodla jsem se že začnu znova hubnout, když už jsem to jednou dokázala. Opět jsem zhubla, tentokrát 12 kilo, ale stejně jako předtím se jednoho dne něco zlomilo a začala jsem se přejídat. vůbec to nešlo zastavit.(kam se poděla ta vůle?) Nastestí neumím zvracet, takže jsem se alespon nedostala do bludného kuhu. dnes mám zase zpátky ,,svojí,, váhu, a pořád ve mě hlodá myšlenka, že kdybych shodila alespon 5 kg, tak budu mít ideální postavu… chci ná Vás všechny apelovat, abyste nezačínaly s dietama!! já jsem byla hodně hubená ale NEVIDELA jsem to!! připadala jsem si pořád tlustá! vaše tělo si vaší váhu pamatuje, a bude si jí držet, za každou cenu, takže po každém strádání přijde kompenzace v podobě přejídání… každej si tohle ale musí projít a zkusit sám. já jsem byla taky chytrá když mi všichni řikali že už mi to sluší a at si to udržuju cvičením… bohoužel miluju jídlo, a vím, že když zhubnu, tak to stejně naberu zpátky protože se nevzdám prohřeškům s přítelem u televize, čokolády atd… to si radši všecno tohle dopřeju, ale CVICIM… to je důležitý. Ted už cvičím pro zábavu, ne proto, abych spálila kalorie. Dám si výbornou bábovku, a pak jdu na brusle, poslouchám mp3, a nemyslím na to jak moje hnusný ,, tlustý,, tělo zabavuju kalorií, ale jak mě to baví a skvěle se odreaguju… tohle si musí každej uvědomit. co je to 5 kilo navíc? mám krásný prsa, tvarovaný nohy a trochu špíček na břiše, a co??? musím se začít mít ráda, a to je základ všd ho. kdybych začala znova hubnout, tak budto: – zhubnu zase moc, ale budu si připadat pořád tlustá – začnu se zase přejídat a vrátí se mi to – utrpí tím sebevědomí – začnu se nenávidet za to že nemám vůli když se na to podívám objektivně, myslela jsem si, že když zhubnu, tak budu konečně stastná. ale opak je pravdou. statsná jsem ted, když jdu s holkama chlastat, bavím se a nemyslím kolik mám alkohol kalorií, jdu grilovat, dám si na co mám chut, ale taky si zacvičím a je vše ok. takže holky, prosím vás, v***e se na poznámky všech co se týče váhy, mě taky táta řekne, že mám zse špek, přítel mi řekne ty muj buřtíku. a já ho v tu chvíli tak nenávidim… ale tím se nesmíte nechat ovlivnit jako jsem to udělala já. myslím že kdybych zase začala hubnout tak by mě nějaká ppp neminula a už jsem kolem toho i prošla. takže se toho bojím. nenechte se nikým zviklat!!! cvičte co to jde, musí vás to bavit a uvidíte za pár měsíců výsledky… cvičení je na celej život, ale dieta ne, takže když jí přestanete držet, tak se vám to vrátí někdy i s úroky… nedávno jsem viděla zvláštní srovnání, které mě taky utvrdilo v tom, kašlat na diety.. byly to obrázky žen na obálkách mužských a ženských časopisů… na těch mužských byly samý krásný (jak jinak) ale hlavně zdravě štíhlý souměrný ženský, a na tech dámskejch? proste chcíplotiny když se to srovná, samý vychrtlý bílý průsvitný modelky… v tu chvíli mi to došlo. že proste zenská musí mít prsa, trošku zadek a boky. ale tak nějak akorát. a o tom to všechno je… ale proč nám cpou ty vychrtliny? když se to vlasne chlapům ani nelííb? je to nezdravý, a my je napodobujeme a máme pak akorát problémy? rozhodla jsem se že Já už na ně kašlu. chci mít postavu akorát a nezabejvat se každým kilem. Myslím si že mám stestí že jem začala takhle uvažovat, a pomalu zapomínám na to když se mi líbíly moje vyčnívající kosti… už se těším až bude hezky a budu se opalovat a cpát se jahodama, a ne si je vážit a trápit se stím kolik si jich Můžu dát, protože mi to nějakej hlas v hlavě přikazuje, neposlouchejte ho…prosím věřte, že když zhubnete tak nebudete štastný!! budete si naopak připadat jeste hůř.. milujte život a sebe netrestejte tím že nebudete jíst!! Vaše Anetka M.

Jak je to důležité?

Co nám může v životě pomoct? Podobně jako spousta žen a dívek jsem se potýkala s anorexií ve 13ti letech (poprvé a snad naposledy) . Zavinili to hlavně pubertální spolužáci a náhodní kolemjdoucí též v „nezralém“ věku. Měla jsem nadváhu (a mimo jiné byla trochu namyšlená a nepříjemná) … To zapříčinilo, že na mě kluci pokřikovali i na ulici, že sem tlustá a hnusná. Ve třídě mi dokonce dali přezdívku špekosaurus. Když mi na 13ti leté prohlídce doktorka řekla, že bych měla asi 5 kilo zhubnout, tak sem se na sebe začala koukat reálně. Začala jsem hubnout a postupně se to stalo mojí prioritou. Taky sem se v té době začala učit a stala se ze mě perfekcionistka. Všichni mě chválii, jak mi to sluší a jak jsem se zlepšila… pak to ale začalo zacházet do extrémů. Postupně se jedinou věcí na mém jídelníčku stal nízkotučný jogurt k obědu denně. Nasštěstí se v té době začalo o anorexii a bulímii hodně mluvit a psát na internetu. Tehdy jsem se sebrala a šla za mamkou a rozhodla se jí to říst. Bylo to štěstí! Vyřešily jsme to spolu samy a dřív, než jsem měla podváhu. Teď jsem na gymnáziu a mám na sebe velké nároky. Chci být ještě hezčí, protože nemám ráda svoje nohy, geneticky dané-tlusté- … Navíc do toho přišla ta nemoc a já ležela doma a přibrala. Teď si jídelníček hodně hlídám … občas se mi stane, že celý den nechci skoro nic sníst, protože se na to „necítím“ . Tentokrát to ale neni máma, kdo by mi pomáhal. Je to přítel. A když si položím otázku „Je pro mě důležité, že se mu takhle líbím…že mi brání, abych hubla omezením jídelníčku?“…existuje jen jedna odpověď a ta zní „Ano!“ … Je nesmírně důležíté mít po boku spřízněnou duši, která nás podporuje a ujišťuje ve „správnosti naší existence“ …. „SMIŘME SE S TÍM,JACÍ JSME A SOUSTŘEĎME SE NA NAŠE KLADY, TAK TO DOKÁŽEME“ … Niky už nechci mít žádnou ppp a nechci zkončit ještě hůř, než jako tehdy v 14, když mi pomáhala mamka.