můj příběh

Už delší dobu si čtu vaše příběhy a protože patřím mezi vás, posílám vám i svůj boj s přejídáním. Už ani nevim, kdy to všechno začalo, už na základce jsem začala jíst tak trohu zdravě a na střední škole s tim pokračovala. Nikdy se mi ale zhubnout nepodařilo ( i když jsem vlastně ani hubnout nepotřebovala, měřím 171 cm a moje váha byla vždy okolo 64kg. ) Sport jsem měla ráda vždycky, moje postava byla teda docela sportovní a vim, že mi ji spolužačky i docela záviděly. Ale já spokojená nebyla. Teď jsem na vysoké škole ve 3. ročníku a zažívám to nejhorší období. Před prázdninama se mi totiž podařilo zhubnout na 55 kg, šlo to samo, měla jsem docela šťastné období, ani jsem si neuvědomila, že se už dlouho omezuju a když jsem si u doktora stoupla na váhu a on mi řekl 55 kg, sama jsem tomu nevěřila. A začaly pro mě krásné časy: všichni mi řikali, jak mi to sluší, já se sobě líbila jako nikdy předtim, oblečení mi bylo všechno velké, no celkově to byl nejkrásnější pocit. S jídlem jsem ani problémy neměla, tělo si zvyklo na pravidelný přísun- hlavně zeleniny a no prostě zdravá strava. Nikdy jsem nebrala žádný projímadla, nezvracela…šlo to prostě opravdu podle zásad, jak se má hubnout. Jenže když máte prostě váhu 64, tělo si nebude zvykat na 55 a já vlastně taky ne…Měla jsem chutě úplně na všechno…i na to, co bych předtim nejedla. Od té doby nemyslím na nic jinýho, než na jídlo. Je to jako kdybych běla v hlavě ďábla v podobě myšlenek na jídlo! Už nevím, jak se z toho dostat….Jak to asi ale samy znáte, začala jsem se přejídat…držet diety..no teď mám asi 67 kg, což jsem nikdy neměla, je to asi 14 dní, co by nebyl den, co bych se nepřejedla. A to nemluvím o přejedení, že si dáte o 2 knedlíky víc, ale prostě o nehorázném přejídání čehokoliv . Už jsem byla asi 3krát u psycholožky, ale přijde mi, že to k ničemu nepovede…Objednala si mě až za měsíc a co mám asi během toho měsíce dělat? no asi se přejídat…nevim, proč to takhle dopadlo, kolikrát jsem si řikala, že začnu jíst normálně, že se smířim s tim, jak vypadám…ale nejde to…doufám, že mi třeba někdo poradí, kdo je na tom stejně nebo podobně, třeba jak z toho ven…ale myslim, že tohodle se jen tak nezbavim. Přítele jsem nikdy neměla, kamarádka taky neví, co se mnou…no prostě začarovaný kruh…