Archive for category: Můj příběh

Ahoj všichni, co můj příběh čtete. Nevím co mám dělat, sem na dně a nevím komu se mám svěřit. Sama na sobě vidím, že bych potřebovala pomoc jinak se totiž zachvíli asi zblázním. Začalo to touhou něco málo zhubnout, ale zvolila sem špatnou cestu k hubnutí a to hladovění. Vždycky sem to pár dní vydržela (můj rekord 9 dní) a pak sem se strašně přejedla.A tak se to střídalo týden hladovka a dva týdny přejídání. Naposledy se mi to stalo, když sem si chtěla koupit něco na sebe a vypadala sem v tom hrozně narvaně a to sem si zkoušela svoují obvyklou velikost S. Bohužel sem zjistila, že tahle velikost už asi pro mě není. Dřív mi prodavačky sami nabízeli S a teď už o velikost víc. Dokonce mi jedna řekla, když sem chtěla menší velikost, že to mam na sobě upnutý a že to nevypadá hezky. Pro někoho normální věta, ale pro mě hřebíček do rakve. Měla sem na sebe vztek, že nic nedokážu ani zhubnout pár kilo a tak sem se doma přecpala k prasknutí…. Teď mám 54kg na 158 cm (je mi 17). Dřív sem měla jenom 50 kg to bylo maximum, ale za tu dobu co takhle blbnu sem nabrala už 4 kg. Bojím se že to sama nezvládnu. Vím že bych měla jíst normálně, že ani hladovění ani přecpávání není zprávný, ale já to už neumím jíst normálně. Buď nejím vůbec nebo když už tak už. A přitom bych si přála normálně jíst ale nejde mi to. Bojím se, že to nikdy nezkončí a já budu jenom přibírat a přibírat. Holky, všem vám budu vděčná za jakýkoliv názor, radu komentář.

ahoj holky! pořebovala bych poradit. napřed vám tu napíšu celej můj pžíběh jak to začalo až do ted. jedla jsem uplně v pohodě nic jsem neřešila – to co jim , váhu… Až jednou sem přišla ze školy a táta mi řek že mu volala učitelka že málo jim. nechápala sem tomu. skoro sem nevěděla co to anorexie je. zjistila sem si o tom dostatečné informace a řekla si že mě to nemůže nikdy potkat. nepamatuju si přesně jak se to vivíjelo dál ale najednou sem začala řešit co jim jedla sem 5 krát denně malý porce u všeho sem začala počítat kalorie. v začátcích jsem vážila 50 kg na 169 cm. postupem času sem jedla mín a mín a hubla sem, pomalu, ale hubla. nechtěla sem si přiznat že mam mentální anorexii. nyní mam pouhých 42 kilo a jim maximálně 1krát denně. ve škole mě hlídají at jim. jenže to prostě nejde. jediný jídlo co jim je většinou večeře. sem psichicky na dně. chci to řešit, chci se léčit ale je tu takový problém nevim jak to říct rodičům. bohužel si ničeho nevšimli protože chodí domu večer a to já věčinou jim….i když poslední měsíce jen malinký porce. prosím poradte mi jak jim to mam říct? sem zoufalá přece nemůžu přít a říct jim: ahoj mami, ahoj tai už necelý rok mam mentální anorexii. a vlastně ani nevim jestli jim to mam řikat. předem dík za radu. PS: a chtěla bych ještě poděkovat naší třídní učitelce která se mě bezmocně snaží pomoct a má se mnou dost trápení.

Začal školní rok, a já od začátku školního roku pořád držím nějaké diety. Měřím 161cm a vážím tedy vážila 50kg. Ty diety byli dosti přísné. Zhubla jsem vždycky na 47kg a pak jsem to už nevydržela, začala jsem hodně jíst. Bylo to pořád dokola, měla jsem deprese, sotva příjdu ze školy hned se rozbrečím, když držím nějakou dietu, jsem slabá, nervózní, na nohy se nemůžu skoro ani postavit, motá se mi hlava atd… Ale najednou!!! Jak jsem přišla ze školní jídelny, měla jsem hlad. Nechtěla jsem si nic vzít, až pak jsem si uvědomila že jsem blbá. Šla jsem si vzít krajíc chleba, namazala jsem si ho, pak další krajíc, a další…snědla jsem celkem 8krajíců chleba a nakonec jsem si uvědomila co dělám, rozbrečela jsem se. Někdy jsem šla na záchod abych to všechno vyzvracela, ovšem že to nešlo. Tak se to točilo pořád dokola. Ale pak jsem zkoušela 5krát denně jíst. Za několik dnů jsem se přejídala a přejídala. Stoupnu si na váhu a vidím jen jak váha stoupá. 51kg, 52, 53kg. Tedka se sama učím jíst malé porce aby jem si zvykla, nepřejídat se. Jednou jsem tu četla příběh, od jedné holky která popisuje něco podobnýho, až nakonec zhubla strašně hodně. Jednou jsme v rodinné výchově probírali o ppp. Pořád jsem se jenom já hlásila. Až jsem se tam málem rozbrečela. Kamarádka se mě pak ptala jak to všechno vím. Třeba že se ničí sklovina zubů když se zvrací. A nakonec mi řekla že to beztak dělám sama. Protože ví, jak se přežírám.

Tak po dlouhe dobe sem tady zase.. Vsechny zdravim a preju krasne svatky a vanoce… proc sem chci vlastne psat, cim to zaclo tentokrat? Jako uz po nekolikate sem se dostala z toho nejist nebo zvracet.. byla sem to zase ja.. ta zdrava a silna, ktera nebude a nechce resit to jak vypadam, kolik vazim a jak se na me kouka okoli… Jenze zase sem zacala vnimat ty narazky vsech.. nejvic me to vadilo od rodiny.. to byla furt babca ze sem se zase nejak stloustla.. tata se svym oblibenym zase zeres… K tomu vsemu jsem se prestehovala z meho rodneho mesta do velkomesta a byla odkazana jenom na sebe, takze to nebylo uz zadny polivka od mamci.. snidane atd.. ale to byl mcdonald, kfc a podobny takze behem par tydnu sem mela uctihodnych.. no hodne.. 🙂 Nasla jsem si praci a tam mi lidi taky rikali ze sem tlusta… je to zvlastni ale rikam si jak lidi kteri me vubec nezjnaji nic o me nevedi, mi muzou rict neco takoveho… To ze nam je stejne let neznamena ze nekdo muze byt takhle oprasklej… Kvuli nem sem stim neco zacala delat… Co delat zase blbnou… nejezeni… nikdo se tam nestara o druhy kdyz jim neco je ale stara se o ne jenom kdyz jim chteji nebo potrebuji ublizit.. Shodila sem 10 kilo a byla spokojena.. odesla jsem z prace a navstivila svoji rodinu… Jakto ze to najednou bylo ty si se nam nejako zhubla atd? kdyz to vubec nebylo videt? ted uz je to vsechno zase v pr… chtela bych byt zase v pohode, bejt to ja oplacana ale v pohode z emi je jedno jak o tom mluvi lidi a jak me kybicujou.. ale ted to je ze sem tlusta nana ale nedokazu nevnimat… Nejhorsi pro me asi tak ted je ze se mi do toho hodne zacina plist soukromi… muj osobni a milostny zivot… tak a ted mi reknete nebo poradte co mam asi tak delat? Dekuju ze ste to docetli az sem… Drzim vam vsem pesticky… pap Adelka

Je před Vánoci, tak jsem se rozhodla napsat svůj příběh, i když ještě není u konce. Ještě asi před rokem jsem vážila 60kg na 176cm, což byla jistě ideální váha. Ráda sportuju a začala jsem dělat akrobatický tanec. Byla jsem tam největší holka a asi taky nejtěžší. Občas mi naznačili, že bych mohla něco shodit. Taky moje máma, která je hrozně hubená (asi 171/52) mi občas řekla, ať tolik nežeru (tátu už nemám). Přidělili mi partnera, který mě unesl, tak jsem to moc neřešila. Jinak řečeno, už tenkrát bych ráda zhubla, ale chyběla vůle. Můj taneční partner byl fajn, ale je o 8 let starší, měl svojí holku a mě považoval za kamarádku. Já se do něj zamilovala. On to poznal, ale ignoroval. Před minulými Vánocemi měl těžkou autonehodu. Byl dlouho v nemocnici a jeho „bejvalka“ se s ním rozešla. Já za ním chodila do nemocnice, držela ho za ruku, vyznala lásku. On to nejdřív odmítal, bál se, že se nevyléčí. Pak mě začal mít taky rád. Když po 4 měsících přišel z nemocnice, hned jsme se milovali. Tancovala jsem dál a dostala jsem nového partnera v mém věku. Stěžoval si, že mě neunese. Bejvalka mého miláčka byla taky strašně hubená a já věděla, že se mu hubený holky líbí. Byly hned dva důvody, proč zhubnout. Dlouho mi to nešlo. Vždycky jsem dva dny nejedla nic, pak se zase nacpala. Ale mám silnou vůli. Na jaře jsem začla jíst jen jogurty, ovoce, zeleninu. Asi za měsíc jsem si na to zvykla a přestávala jsem mít hlad. Začala jsem hubnout a všichni mě obdivovali. Přítel, máma, v kroužku, i ve škole. Ale v létě začli všichni říkat, že už to stačí. Že jsem hubená moc, ať to nepřeháním. To bylo okolo 50kg. Máma začla šílet, nutit mi jídlo. Chvíli se mi jí dařilo šidit. Ona mívá odpolední, já paradoxně dost ráda vařím. Tak jsem udělala jídlo, zamazala talíř. Ona přišla, najedla se a myslela, že jsem taky jedla. Do školní jídelny jsem samozřejmě nechodila. Pak všechno prasklo. Máma mě chtěla tahat po doktorech, tak jsem utekla k příteli. On mě má rád a z jeho chování, pohledů, hlazení vím, že jsem se mu líbila i jako kostlivec. Jenže není hloupý a viděl, že moje tělo to nevydrží. Naléhal, sliboval a nakonec pohrozil rozchodem. Byl nešťastný a vyčítal si, že to možná zavinil. Tak jsem mu slíbila, že budu přibírat. Nakonec jsem zjistila, že se spojil i s mámou. Jsem mu moc vděčná, bez něj bych tu možná už nebyla. Četla jsem vaše fórum a v té době jsem taky něco napsala. Uvedla jsem taky výšku a váhu, ale pro jistotu jsem si 2kg přidala. Měla jsem už jen 41. Někdo vyjádřil pochybnost, že tak hubená nemůžu být. Tak jsem uveřejnila svoji fotku a pak další. Strhla se lavina odsuzujících vzkazů. Byla jsem překvapená, protože na fóru anorektiček jsem čekala pochvalu a obdiv. Pochopila jsem, že jsem v hubnutí sama a že se ničím. Jsem vděčná i za výjimečné pozitivní ohlasy, ale ty negativní mi taky pomohly. V té době jsem překvapivě byla docela fit. Chodila jsem tancovat, i když i trenér mi dal ultimátum. Začala jsem pomalu jíst. První dny to byla hrůza. Přítel mě držel za ruku a já jedla. Ale po pár dnech jsem si zase zvykla. Začala jsem chodit do školní jídelny na obědy. Spolužáci, kteří si mysleli, že asi umřu, mě hrozně podporovali. Nejdřív jdem vůbec nepřibírala a nebýt přítele bych to vzdala. V té době bylo pro mě pohodlnější nejíst. Do svého svátku 1.12. jsem přibrala 5kg a měla 46. Udělala jsem kachnu, knedlík, zelí. Pozvala mámu a přítelovi rodiče. Chtěla jsem se předvést, jak jím a přehnala to. Večer mě přapadla bolest břicha a v nemocnici diagnostikovali zánět slinivky. Kromě toho anorexii. Měla jsem několik dní hadičku v žaludku a zhubla jsem to skoro zase zpátky. Zavolali na mě psychologa a ten po rozhovoru se mnou a s přítelem pochopil, že hubnout nechci. Jinak by mě z nemocnice nepustili. Vyšetření dopadly docela dobře, ale zatím to vypadá, že nebudu moct mít děti. Ale další testy to ukáží, až přiberu. Je mi hrozně líto, co jsem udělala. Příteli jsem nabídla, ať si najde zdravou holku, ale on mě neopustil. Má mě ještě radši. Když jsem přišla z nemocnice, tak jsem se prohlídla v zrcadle. Poprvé jsem viděla kostru potaženou kůží s propadlým břichem. Přesně, jak jste psaly na fóru. Obdivuju svého miláčka, že se mnou je. Teď jím, co se do mě vejde. Kvůli slinivce musím malé porce a pořád. Už mám 47kg. Teď budou Vánoce, moc se těším. Snad budu mít v lednu 50. Pak bych nemusela do nemocnice. Napsala jsem to, abyste věděli, jak to se mnou je. Jsem ráda, že se z toho dostávám. Holky, mě se to nejdřív líbilo, ten hubenej pas a tak. Ale je to hrozná blbost. Já jsem snad vyklouzla hrobníkovi z lopaty, ale některá z vás by nemusela. Moc mě mrzí, že jsem všem udělala tolik starostí. Nebýt Ivoše a mámy, tak jsem tu asi nebyla. Iva