nestoji to za to

Kdybych mohla,od vseho bych utekla,protoze anorexie mi znicila zivot,kterej mi jeste pred tremi lety vcelku drzel pohromade.kdyby to tak slo vratit,co bych za to dala!je mi 19let a snazim se studovat(zamerne uzito)konzervator v Brne.Bohuzel ty deprese spojeny s ppp si me vzdy dost tvrde vyhmatnou a jist jako predtim uz nikdy nebudu moct,bohuzel se pri tomto psani nedokazu zbavit slz,stalo se,nemohla jsem jist,zhubla 11kg,zaludek se mi smrskl,takze takove porce,jako jsem zvladala predtim uz nehrozi,nemuzu spat,spousta beznych veci me stresuje natolik,ze se jim vyhybam,mam pred sebou6-ti tydenni hospitalizaci o niz pochybuju,ze pomuze,vazim 41kg a sama sebe se ptam,jestli vubec nekdy budu moci rict,ze jsem to zvladla a mam to za sebou,tohoto se nikdy!!!!!!!!nelze zbavit uplne,porad jsem si rikala dokud je mi fajn dokud to atohle,je vse ok!uz tato myslenka je vasi zkazou,protoze pak stejne at chcete nebo ne,prijde doba,kdy vas tahle lest dobehne a pak?pak uz mate smulu,je pozde,snazte se jak chcete,mate smulu!vim,o cem pisu,nikdo me nechape a anecchapu to ani ja,co se to stalo,zejsem najednou mela38 kg,jak se to stalo?dodnes nevim.Bylo to snadny,cesta zpet je plna beznadeje,nebot vam stejne dojde,ze jist uz vlastne ani neumite,mate 2 moznosti-snazit se,tvrde a pocctive i kdyz vam treba bude zle,vydrzet to,nebo si nadale lhat,ze se vas to netyka,nejist a tise umrit,to prece nechceme,i kdyz nas to nekdy napadne.Tohle je ale slepa cesta,takze vy holky,ktery mi rozumite a vite,o jakou hruzu jde,kdyz vas na dva mesice zavrou do spitalu a pozorujou jako v zoo,snazte se,budu vam vsem drzet palecky a vy,ktery tajne ulivate jidlo a mate z toho srandu se na to rychle vykaslete driv,nez vam nebude pomoci,taky mi to prislo super,ale nestoji to za cenu zivota,pokud nevite,co s tim,klidne zavolejte na linku duvery,tam vam daji kontakty a spousta veci jde jeste zachranit,nezapomente,ze na pppumira tolik procent holek,co lidi s rakovinou!zlomte vsechny vaz,ta cesta zpet za to stoji-alespon v to doufam. zdravi vas GABCA.

Lidi proberte se!!!

Je mi 20 let a ž 4 roky trpím bulímií. Když jsi vzpomenu na začátek něčeho co vlastně nikdy začít nemělo je mi hrozně. Někdy si říkám, že já nejsem vyníkem, ale okolí,(často ti nejbližší), které mi naznačovalo že nepatřím zrovna mezi hubený. Ale potom si začnu vyčítat, že jsem měla být silnější a nepodlehnout. Stalo se a mrzí mě to! Nejvíc mě štve, že obelhávám osůbky na kterých mi záleží a navíc, kteří za to vubec nemůžou. Snažím se být silná a někdy jsou dny ve kterých jím jako normální lidé, ale vypadáto jen na venek, protože s každým soustem ve me rostou výčitky a těch se zbavit nedokáži! Co stím? Jde hlavně o to , aby další mladé dívky nevpadly do tohoto koloběhu. Okolí si musí uvědomit, že někdy můžou říct něco na adresu dívky a za 10 minut na to zapomenoutm, jenomže ta dívka si kvůli pár slovům může zkazit život.

PROKLETI

Jiz vice nez hodinu travim zase na internetu a samozrejme procitam stranky o MA a bulimii. Jsem opet v tezke depresi,nesnasim se, opovrhuji sebou a silene ZAVIDIM anorektickam. Nevim, jestli jsem „prava“ bulimicka, ale asi ano. Nezvracim. Svou abnormalni zravost stridam s hladovkami, projimadli a cvicenim. Uspech? Zadny!! <p> Jiz 8 mesic travim v USA jako au pair a bylo to hrozna chyba. Je mi 24 let a zravosti trpim od 17. Nikdy to ale nebylo vmezich jako tady. Doma jsem si vzdycky udrzela tu vahu + – 5 kg maximalne. Tady jsem uz pribrala 10 kg a jsem totalne na dne. <p> Nezlobte se co ted pisu, ale pripada mi, ze vsechny bojujeme marne. Nikdo se z toho poradne nedostal a nikdo neumi vratit ten cas zpatky, najit ten hnusny bod, proc to zacalo. Kricime vsechny o pomoc, ale nejsme chudinky k politovani. Spise k opovrzeni. Porad si jen stezujeme, ale spis bychom misto litosti potrebovali odsoudit. Ale my se vlastne umime potrestat samy, ze ano? Jsme odsouzeny k trestu, k mnohaletemu trestu a tady v tomhle neexistuje amnestie, prominuti te dalsi poloviny apod. Je to konecny rozsudek. Je to pro nas trest dozivotni? Ano, je. <p> Priznejme si, kolikrat jsme to zkouseli?! Kolikrat to byl ten dalsi ZITREK, ktery mel byt jiny? Kolikrat jsme sli vecer spat a prali se probudit do jineho sveta. Nesnasime se, nicime lidi kolem sebe. Litujeme se a zaroven jsme si odporne. Znicili jsme si vlastni zivot, zpackali jsme to. At uz je to skola, vztah, jine sny …. nerealizovatelne tak jak bychom chteli, protoze vidime porad jen SEBE. Jsme sobci, ze vsech sobcu nejsobectejsi a jedine co umime je brecet. <p> Je nekdo, kdo s tim nesouhlasi. Uz jsem unavena porad bojovat a zacinat se svym ZITRKEM, PRISTIM TYDNEM apod. Jaka je tedy pomoc? Skocit z mostu, nacpat se praskama, podrezat si zily, …? I na to jsme moc slabe. Vsichni rikaji, nevzdavej se, mej nadeji, ale nam to nejde. Nekdy se pristihneme s usmevem na tvari, tesime se na to. tesime se, ze se zmenime, ze to bude jine, snime o tom, … BUM, BAC. Uz je to tady zase. Padame niz a niz. Hluboka propast, padame a ztracime prehled o tom co se vlastne nahore deje. Co je to vlastne ten ZIVOT, kteri ziji ti ZDRAVI. Jdeme po ulici a premyslime o tech kolem. Ta se ma, je stihla a ji neco sladkeho, tady ta zase ji urcite jenom zdrave, … <p> Tak co vezenkyne ve vlastnim tele, myslime si, ze je vubec nejaka sance? Umi nekdo pomoci? Neunavujeme uz svet nasimi vykriky o pomoc? neni jim uz z nas zle? <p> Je to prokleti a my nezname zadna zarikadla a nikdo je pravdepodobne nezna a zivot je bohuzel tak dlouhy a my budeme trpet jeste tak dlouho. <p> Nebo ne? Zna nekdo odpoved na ty nase nekonecne otazky (porad stejne), zna nekdo ono kouzelne zarikadlo? Pokud ano napis cokoliv <p> stozany@seznam.cz

BOJOVA STRATEGIE = DEN PRVNI

Posledni dva dny otviram tyto stranky velice casto a mam spise pocit, ze padam hloubeji. Prosla jsem si krasne hlubokou depresi, krecemi v brise, pocenim, hystercenim apod. ALE UZ TOHO MAM DOST. <br> Zduraznuji, ze pise opet po svem slastnem zachvatu prejidani a mam po krk toho svojeho stezovani si a utesovani se, ze nejsem sama a ze to nejde zvladnout atd… <br> Takze vyrazim do boje a ted tady budu psat pravdepodobne velice casto. Bude to neco jako denik. Jake mam zbrane? <br> 1) denne si dopredu naplanuji jidlo i cas zitrek = ctvrtek 26.9. 9.00 miska ovesne kase + sklenice mleka 12.00 sandwich = 2 krajice chleba, salat z tunaku, majo- nezy a okurek 15.00 banan 18.00 vajecina – 2 vejce, syr cottage, salat <br> pozdeji jist nemuzu, protoze jdu do skoly, pak prijizdim pozde domu a spim. Nesmim si vzit zadne penize do skoly, abych se na ceste zpatky nikde nezatavila. <br> 2) po snidani je domaci doma, to se nikdy neprejim = bezpeci, chystam lunch pro dite = velice nebezpecne, musim se tehdy ovladnout a chystat lunch pro sebe a snist jen to sve, krmit maleho, neuzdibnout mu ani kousek. Potom musim vypadnout, nekde k sousedce tak do te treti. Potom svacina a prochazka – kdyz si na prochazku neberu penize jsem v pohode. Takze nebrat penize. Vecere se da zvladnout. Jdu do skoly, pravdepodobne budu pospichat, nebrat do skoly PENIZE. <br> 3) I kdyz vim, ze budu rano hrozne moc plna, z toho dneska, nesmim vynechat snidani, nevynecham ji. Nevynecham zadne naplanovane jidlo. <br> 4) pravidlo kdyz budu sama doma s malym zni – volat a volat, to je jedno komu, kamaradce, domu, nekde volat nebo psat emaily, pustit si hudbu. <br> <br> Nejhorsi jsou patky a vikendy o tom treba az v patek, ted musim zvladnout zitrek. <br> Tak co, kdo jde se mnou do boje. Jsem tady sama, nemuzu k doktorovi, mam jen tyhle stranky, hruzu sama ze sebe a ted trosku odvahy. Musi to jit. Jinde umiraji, protze nemaji co jist a ja cpu do sebe tuny jidla. Musi to jit, tady rikaji, ze Amerika je zeme splnenych prani, tak ja ted jedno velke mam. Chci znicit to co nici me. Chci znicit tu jednu odpornou polovinu sveho ja. <br> Pridejte se, zvladneme to spolu. Je prece hodne jednoduche se vzdat. <br> Tak do boje!!!!!!!!!!!!!!

Musíme to zvládnout

Ahojky. <p> Zdravím všechny, kdo se dívají na stránky s poruchami příjmu potravy. <p> Asi by bylo dobré, kdybych se na začátek malinko představila. Je zřejmě pochopitelné, že budu vystupovat pod „krycím“ jménem, což mi (alespoň doufám) odpustíte. <p> Takže: Budu si říkat Valentýnka. Je mi sladkých 20 let a už asi od osmé třídy se trápím s mentální anorexií. Zvláštní je to, že neustále držím diety (tedy jestli se tomu, že jím někdy 1 jídlo denně dá říci dieta), přestože podle mínění druhých jsem nikdy nebyla tlustá. <p> Ale abych začala od začátku. Pocházím z rodiny, kde se domnívám, že jsem hodně citově strádala. Měla jsem poněkud agresivního otce (který mě s oblibou mlátil) a v matce jsem se hodně zklamala. Nikdy jsem neměla žádnou oporu, v ničem si nevěřila, byla a doposud jsem hodně přecitlivělá. Rodiče mě v ničem nepodporovali, přestože jsem byla na hodně věcí nadaná. A tak ze mě vyrostla holka, která se ve všem podceňovala. Naši mě doma vždy hodně ztrapňovali. Mnohokrát jsem slyšela jak mám velký zadek, že bych se sebou měla něco dělat. Ale co? Při své výšce 1.66 jsem mívala kolem 54-56 kilo. Ale v prváku na střední škole jsem přibrala – 62 kilo. No, hrůza. Začala jsem držet nějaké dietky a má váha se střídala jednou 60 jednou 55. Ale to bylo pořád málo. 55 kilo? Připadala jsem si tak tlustá (tedy zejména v oblasti zadku a stehen). <p> A tak jsem s různými dietkami procházela celý druhák. Nevím, ani čím, že se to tak zvrhlo, ale ve třetáku jsem zhubla na nějakých 42 kilo. Ono se to možná nezdá být tak málo, ale na to, že jsem vždy sportovala a už i tak měla málo podkožního tuku to byla docela pálka. Ale já se viděla pořád téměř stejně – tlustý zadek, tlustá stehna. Jenomže při mé výborné ? dietce se objevily potíže. Nemohla jsem vůbec spát, byla jsem věčně unavená a o depresích bych mohla vydat knihu. Nemluvě o tom, že slovo menstruace bylo pro mě cizí. Začaly mi padat vlasy, lámaly se nehty, daleko nebývalo k omdlívání. Pořád mi byla zima, která přetrvává doteď.Mám ještě pokračovat? Stejně to všechny známe. <p> Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak nejrychleji zhubnout. Téměř všechny mé myšlenky se točily kolem toho, jak bych dosáhla mé vytoužené vychrtlosti – né štíhlosti, nýbrž vychrtlosti. A pak ještě nad tím, jak mě nikdo nemá rád (což samozřejmě nebyla pravda).Takže, pokud někdo má tytéž pocity, mohu Vás ujistit, že vždy se najde někdo na světě, kdo Vás bude mít rád. Hubnutí šlo pomalu. Jaktože jsem zhubla za měsíc pouze 2 kila, když jsem za den sotva něco snědla? A kolik hodin jsem věnovala cvičení – plavání, běh, posilování,…. A víte, co je zvláštní? Jak výborně umíme skrýt to, že jsme zhubly, Možná mi to ani nebudete věřit, ale naši si ničeho nevšimli. <p> Až minulý rok o prázdninách se stal zlom a já si uvědomila, že CHCI ŽÍT!!!!!!! Za pomoci mých skvělých přátel, kterým touto cestou děkuji, jsem začala bojovat se „skvělou kamarádkou“ – mentální anorexií – která mi tolik věcí v životě zkazila- společně s nimi. Nemůžu říci, že to zvládám. Lhala bych. Vím, že slovo snažím se, je rozdílné od toho, zda to jde. <p> Nyní (včera jsem se vážila) mám 53 kilo. Chci a moc si přeji, abych úzkost z domnělé tloušťky překonala a mohla žít jako ostatní. <p> Holky, moc Vám ze srdce přeji, aby jste to překonali. Vy to určitě zvládnete. Nenechte se odradit neúspěchy. Vždyť i cesta dlouhá tisíce mil musí začít jediným krůčkem. <p> A na závěr bych to ukončila mým oblíbeným citátem od H. Heineho: V nás samých svítí naše šťastná hvězda. <p> *** Valentýnka ***

muj nejvetsi pritel a nepritel zaroven…

Presne si pamatuji,kdy TO zacalo.Byla jsem v prvaku na gymplu a znamky meho pololetniho vysvedceni uz nebyly tak ukazkove jako na zakladce.Proste uz jsem nebyla ta ‚nej‘ ze tridy…<p> Vzdycky jsem mela o nejake to kilo navic,nebyla jsem ale obezni nebo s velikou nadvahou.Bracha ,rodice,par kamaradu- od tech vsech jsem vzdycky slysela nejakou poznamku o me vaze,o tom jak vypadam.<p> Pred vysvedcenim jsem nejedla 9 dni a pak se uplne sesypala.Nasledovalo plno dalsich<p> hladovek,diet,prejidani,vycitky,zavraceni……Vzpominam si,jak jsem jednou zkolabovala po tom,co jsem jedla pulku rohliku denne a behala 4 km.Paradoxne jsem zacala mit ve skole nejlepsi znamky,ale pratele zadne.Jidlo se stalo mym nejvetsim pritelem i nepritelem.Pokracovalo to az do 4. rocniku.Pak jsem zacala sportovat a opravdu normalne a zdrave jist.Z jidelnicku jsem omezila pouze maso.Vydrzela jsem 2 mesice,kdy jsem zhubla o 7 kg.Ani nevim,proc jsem si to zase tak vsechno pokazila.<p> Pak jsem odjela do Anglie a slibila sama sobe,ze si uz tu ruku nikdy do krku nestrcim,abych se vyzvracela.Vydrzela jsem pul roku.<p> Ted jsem zase NAZPET.Nejdriv jsem zvracela ,jen kdyz se mi chtelo.Pak jsem zvracela ‚jen‘ jednou denne.Ted uz zvracim vse a nebo skoro vubec nejim.Hodne se pohybuji a chodim zasadne pesky.Treba 5 km.Neustale si ctu clanky o PPP,vystrihuji kaloricke tabulky…Chtela bych se Toho zbavit,zacit zit jinak,zhubnout zdravym zpusobem.Vim,co to znamena,jak to ublizuje,ale na druhe strane jsem rada,kdyz brecim u zachodove misy plne zvratku.Obcas mam pocit stesti,kdyz ze sebe vsechno dostanu ven a jindy zase deprese,ze se to znovu opakovalo.Porad na To myslim,v noci nespim,je mi stale zima.Ma vaha je na 60 kilogramech pri vysce 165cm-tohle je me ‚tluste obdobi‘.Porad hubnu a doufam,modlim se,at mi to vydrzi .Jeste 7 kg dolu a budu stastna.<p> JEDNOU SE TO ALE ZLEPSI,AZ ZHUBNU…

Jak to začalo?

<p><font face=“Arial“ size=“2″>Víte, co je na bulimii nejhorší ? To, že vás naprosto ovládá. Můžete si stokrát sami říkat, že už TO nikdy neuděláte, že je TO odporné, že se vám TO příčí. Nepomůže to. Mohou vám dokonce i jiní říkat (až se jim přiznáte a svěříte), že se musíte změnit, najít správné stravovací návyky, mít rád a sám (sama) sebe ?. Přijde záchvat a nehledíte na nic. Jakoby všechna předsevzetí i dobře míněné rady zmizely, nedíváte se na peníze, na špinavý záchod či koupelnu, kde právě zvracíte, necítíte zvratky a už v TOM jedete.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Zpočátku je to docela pohoda. Najíte se, vyzvracíte a jde se dál. Stane se jednou, dvakrát, desetkrát ? Pak zjistíte, že se ukrýváte před okolím, stahujete se do soukromí – protože tam vás nikdo nevidí, jak se cpete a jak zvracíte. Přijdou různé fyzické projevy – máte opuchlé oči, nateklé slinné a lymfatické žlázy, jste unavení. Po nějaké době však nastanou potíže ještě horší, psychické. Deprese, pocity viny, potíže se spánkem, noční pocení.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Pokud jste teprve na začátku této nemoci, ještě tolik nevnímáte onu touhu s tím skoncovat. Ale po pěti, deseti a u mě již po 13 letech už strašně chcete. Je to dennodenní boj, pořád TO máte v myšlenkách a i když se vám daří se jakž takž stravovat normálně, pořád víte, že někde v hloubi duše-těla-mozku je něco dobře zakutáno a kdykoliv na vás může znovu zaútočit.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Celých 13 let, co trpím bulimií, hledám odpověď na otázku PROČ A KDE SE TO VZALO ? Moudré knihy soudí – špatné návyky či prožitky z dětství nebo neurovnané vztahy v rodině.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Narodila jsem se v roce 1968, mým rodičům bylo tehdy 21 a 26 let. Byla jsem vytouženým a chtěným dítětem, první dcerou. Za čtyři roky později se narodil bratr.</font></p> <p><i><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínky z dětství</font></i></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka první</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Před nějakou dobu jsem prodělala okamžik znovuporození se. Speciální psychoterapeutickou metodou mne terapeutka navedla do doby prenatální – byly mi 2 měsíce. V břiše své maminky jsem se necítila příliš dobře nebo spíš necítila jsem, že by moje maminka byla připravená na těhotenství a těšila se z něj. V jejich pocitech, které cítí jen dítě s matkou nebo matka s dítětem jsem vnímala trošku obavu z odcizení se mezi ní a mým tatínkem. Prožívala jsem její neštěstí z toho, že jako těhotná žena a budoucí matka nemá takovou láskyplnou podporu, jakou si představovala. Nikdy jsem nenašla odvahu se maminky zeptat, jak to skutečně tenkrát bylo.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka druhá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Jako úplně malá jsem byla docela hubená, nechtěla jsem jíst to, co mi rodiče nutili. Ale nedělají to snad všechny děti ? Moc si to nepamatuji, ale dozvěděla jsem se od svých blízkých, že mnoho obědů a večeří bylo s fackami. Nechtěla bych ale, aby mé vzpomínky zaváněly krutostí mých rodičů. Tak to opravdu nebylo. Nedám na ně dopustit a jsem jim vděčná za svou výchovu. Ale možná tam se stala nějaká chyba ?.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka třetí</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Rybí tuk. V 70tých a 80tých letech bylo velkou oblibou starostlivých maminek i lékařů podávat dětem proti nechutenství rybí tuk. Kdo ho zná, dá mi za pravdu. I po tolika letech, vloni v létě na dovolené, když nám nabídli k večeři uzeného papuchalka, obrátil se mi žaludek. Nepamatuji si, kolikrát denně jsem musela onu povinnou polévkovou lžíci sníst, dokonce si ani nepamatuji, jak dlouho a v kolika letech jsem byla rybím tukem dokrmována a jak dlouho trvala trpělivost mé matky. Co si ale naprosto přesně a s hrůzou vybavuji, je to, že konzumace tohoto výborného doplňku stravy probíhala pravidelně s křikem mé matky, pláčem mě samotné, útrpným výrazem mého otce a co je nejpodstatnější – u dveří záchodu. Protože jakmile jsem přidělenou porci polkla, šla jsem okamžitě zvracet. Maminka mě tak nechala. Byla spokojena, že splnila svou rodičovskou povinnost. Dostala do mě lžíci rybího tuku. To, že v mých útrobách vydržel asi 30 vteřin, nikoho netrápilo.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka čtvrtá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Moudré knihy také praví, že ataky bulimie jsou vyvolány stravovacími zvyklostmi v rodině. Nevím, co tím přesně myslí, ale pro naši rodinu mne napadají hned dva aspekty.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínám si, že společný stůl k obědům a večeřím býval snad jen na Štědrý den a vánoční svátky. Obědvali a večeřeli jsme podle vzoru "kdo dřív přijde, ten dřív mele". Jinak řečeno – kdo přišel domů, najedl se toho, co bylo nachystáno nebo na co měl chuť. Když jsme byli děti, tak nám samozřejmě jídlo chystala maminka. Uvařeno bylo vždy, to ano, jen rodičům někde uniklo pouto soudržnosti rodiny.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>I když nyní vážím při výšce 168 cm 52 kg, moje matka trpí značnou nadváhou. Celý život. Teď má 55 let, měří 164 cm a váží necelých 90 kg. Celý život se trápila různými blahými a neblahými dietami, které ji tu a tam pomohly shodit 2-3 kg, ale jen proto, aby vzápětí 3-4 kg zase přibrala. Určitě to znáte ze svého okolí – tento věčný boj s váhou vedou mnohé ženy. Naše sestry, matky, tety, babičky. Určitě se trápí, ale jak mohou být šťastné, jestliže nepoznaly a nepropadly bulimii !</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Že by tedy toto byly pro mne ty nepravé příklady ? Ona zhoubná potvora, která se usídlila někde v mém podvědomí už hluboko v dětství a zkomplikovala mi příštích 10-20-kolik ještě? – let.</font></p> <p> </p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Od dětství jsem tedy byla svědkem různých vajíčkových, grapefruitových, celerových diet, pitných a bylinkových režimů. Kupodivu jsem tyto praktiky nikdy nekopírovala. Bohužel. Protože jsem dopadla ještě hůř !</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka pátá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Bylo mi 12 nebo 13 let. V takovém věku většinou dívky netuší, že je zcela normální, aby jim rostly prsa, aby se tvořilo tukové zaoblení na hyždích a stehnech. Nemají ten shovívavý a nostalgický úsměv, který máme pak ve třiceti všechny. Najednou jsem měla pocit, že jsem tlustá. Musely se mi koupit nové kalhoty, protože ty staré mi byly malé a těsné. Když jsem se do nich nasoukala, nebyl ten zadek ani trochu přitažlivý, boky nebyly svůdné. V mých očích to byla nepředstavitelná tloušťka. Kdybych byla rozumnější (zkuste být rozumní ve 13 letech !) a neměla už někde v sobě své bulimické známky poruchy přijmu potravy, vzala bych si volnější svetr-mikinu-tričko a svět by šel vesele dál. On taky vesele šel, ale já už začala kalkulovat a vymýšlet, co s tím. A tady vidím první DĚSIVÝ PŘÍZNAK.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Cosi jsem si uvědomila, cosi jsem chtěla řešit a byla si jista sama sebou. O nějaké bulimii jsem neměla ani tušení, o depresích už vůbec ne. Hlavně jsem netušila vůbec nic o lidské psychice, její zrádnosti, o své vlastní vůli a síle, o metabolismu a naivitě pojmu "IDEÁL KRÁSY".</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Jak jsem to řešila ? Vyhazovala jsem svačiny, dokud mi je maminka chystala anebo jsem si je vůbec nepřipravovala, když už jsem byla natolik velká a tedy pověřená chystáním školních svačin sama. Situace, kdy jsem si svačinu sama nenachystala, byly v pořádku. Nikdo si ničeho nevšiml. Horší bylo období předtím, když mi svačinu chystali rodiče. Co tak může 13leté dítě udělat se svačinou, kterou si nese ve školní aktovce a kterou nechce sníst ? Moc vynalézavosti jsem v tom věku neměla. Tak, jak jsme si všichni mysleli, že nikdo nepozná zfalšovaný podpis otce v žákovské knížce, tak jsem si já myslela, že když svačinu vyhodím do koše na odpadky nebo za kuchyňskou linku, nikdo na nic nepřijde. Samozřejmě chyba ! Tu a tam ji v koši rodiče objevili a za linkou začalo něco podivně páchnout. Bylo jich tam hodně. Tehdy jsme museli znovu vymalovat, protože svačiny zplesnivěly a plíseň poškodila nalíčené zdi. A hlavně to v celém bytě smrdělo.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Jaká byla odezva ? Bohužel, asi ne taková, aby mne nasměrovala jinam. Určitě mi vyhubovali, určitě mě chvíli hlídali, ale nikomu nezačal blikat v hlavě vykřičník – DĚLEJTE S NÍ NĚCO ! Ne příkazy a zákazy. Pořádně ani nevím, co by se mnou kdo měl dělat, proto také nikomu nic nevyčítám. Je to jen analýza mnoha chyb, které se pak dlouho a těžce napravují.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka šestá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>V pubertě jsem trošku vyrostla, trošku pochopila, že se ženskými tvary se nedá nic dělat, trošku sportovala a hlavně jsem se v 16 letech zamilovala. Všechno šlo stranou, nikde nebyl žádný problém, byla jsem šťastná ! A to je ta největší pravda, kterou přeji všem ženám a dívkám, aby ji ve svém životě zažily. Najdete-li lásku v 16-20-30-50 letech a váš milý je nadšen vaší postavou a váhou, nevidíte napravo ani nalevo. Nemusíte vůbec stoupat na váhu, jste spokojená, usmíváte se jako sluníčko a jíte jakoby nic. Nepřemýšlíte totiž o tom. Tak to trvalo 6 let.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka sedmá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Ta je nejkrutější, nejbolestnější, i když dnes dávno přebolená a zapomenutá. Vyvozuji z ní nejdůležitější závěr a okamžik spouštěče bulimických kolotočů. TRAUMA, ŠOK, ŽIVOTNÍ POTÍŽE. Nepřipravené mladé tělo se takovým životním zkouškám neumí bránit. Ono ještě neví, že bolesti a ztráty patří k životu, že z nich má čerpat sílu. Připravovat a obrnit se tak k dalším skokům. Po téměř sedmi letech naší lásky, pár měsíců před svatbou utrpěl můj milý těžkou havárii na motocyklu. Týden bojoval o život. Nepřežil. Bylo nám oběma 22 let.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka osmá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>To nejhorší přebolelo, pomalu jsem se uklidňovala, začala jsem lépe spávat, přestala jsem plakat a také začala naslouchat mým bližním. Už delší dobu mi totiž všichni říkali – Janko, bojuj, vzpamatuj se, žij, jez ! Vypadáš strašně vyčerpaně ! Stoupla jsem tedy na váhu – 46 kg ! Za dva měsíce jsem z původních 54 kg zhubla 8 kg.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Bulimie tehdy ještě doutnala někde pod povrchem mého těla. Ale už byla v pohotovosti. Jako sopka, která se chystá vybuchnout a chrlit svoji smrtonosnou lávu na všechny strany. Já ale neměla kolem sebe žádného seismologa, který by vyhlásil pohotovost a evakuaci. Bojovat jsem ovšem chtěla.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Sice jsem ještě nevěřila větám "jsi mladá, život nekončí, budoucnost máš před sebou ? ", ale věděla jsem, že musím "jít dál". Jedla jsem normálně – snídaně, svačina, polévka, oběd, svačina, večeře, někdy i druhá večeře – milovala jsem tatranky a čokoládu. Ta se pomalu stávala mojí drogou – zvládla jsem dokonce sníst celou půlkilovou tabulku na posezení.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Pořád se ještě nic nedělo s mojí bulimií. Ta měla přijít až za chvíli. Najít mne naprosto nepřipravenou s ní bojovat. Natož nad ní zvítězit.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka devátá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Bylo mi 22 let, blížily se Vánoce, byla jsem sama a nevyhledávala žádný nový partnerský vztah. Studovala jsem vysokou školu a připravovala se k závěrečným státním zkouškám. Váhu jsem dohnala a milovanou čokoládou a jezením "ze smutku" jsem vážila 58 kg. Ve městě jsem potkala bývalého kamaráda. "Děvče, dělej se sebou něco, ty jsi nějak moc přibrala, ne ?"</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>T A K !</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>To byla ta roznětka. To bylo to odklopené víko sopečného vrcholu. Téměř po deseti letech jsem najednou znovu začala přemýšlet o své váze, o své postavě, snižovala porce i frekvence stravování, zkoumala jsem se v zrcadle a počítala tukové faldíky na břiše.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Snad mi to osud přinesl do cesty, snad jsem se sama řítila do zkázy. Vzala jsem do ruky jakýsi časopis a přečetla si článek o bulimii. Za dva dny už jsem stála u záchodové mísy a pomocí pírka na pečení zvracela.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>To byl začátek bulimie.</font></p>

Od extrému k extrému

Byl únor 2000.Na krku jsem měla své patnácté narozeniny a s hrůzou jsem zjistila, že mám 97 kilo.Necítila jsem se dobře jak po fyzické, tak po psychické stránce.Rozhodla jsem se něco se sebou udělat.Omezila jsem tedy sladkosti a začala jíst do 17 h.Nic jsem si nezakazovala a kila šla pěkně dolů.Postupně jsem vyřadila tučné a smažené jídlo.O rok později jsem měla již 80 kg, což se mi už líbilo mnohem více, ale chtěla jsem pokračovat dál, na podzim mě čekaly taneční a navíc se mi líbil kluk, který určitě netoužil po takovém tělem jaké jsem měla.Vše se zvrhlo o prázdninách, kdy jsem měla dost času a pročítala jsem různé články o hubnutí z časopisů a internetu. Objevila jsem kalorické tabulky, které doslova ovládly můj život.Počítala jsem každé sousto a poctivě od toho odečítala kalorie spálené sportem, do kterého jsem se doslova nutila každý den. V září jsem nastoupila do školy s 63 kg.Cítila jsem se skvěle, každý mě obdivoval a já chtěla na té váze zůstat.Ale ouha, nešlo to zastavit.Bála jsem se, že když se zase začnu normálně stravovat, vše přiberu zpět.Paradoxně jsem proto ještě více omezila jídlo a mé porce se tak staly minimální.Váha šla stále dolů.Nevadilo mi to, byla jsem tomu ráda.V té době mě už tedy ovládla anorexie, která nahradila všechny mé přátelé, na které jsem neustále křičela a dělala scény.Následkem podvýživy jsem byla náladová, zimohřivná a bledá.Lezly mi kosti, špatně se mi spalo a měla jsem problémy udržet moč.Začala jsem se nenávidět.Nechtělo se mi nic proti tomu dělat, vše mi bylo jedno.Nepomohla mi ani psychiatrička, ke které jsem začala chodit.V únoru 2002 ukazovala ručička váhy 47 kg a mé tělo bylo velmi zesláblé.Začala jsem navštěvovat jiného doktora, který mě přiměl k tomu, abych konečně začala se svým problémem něco dělat.Snažila jsem se,ale nešlo to.Nadělala jsem si normální porci, ale bála se sníst ji celou.Většinu jsem tajně vyhazovala a rodině vyprávěla, jak moc mi to chutnalo.Vymýšlela jsem si jídla, co jsem údajně snědla a lhala nejen jim, ale i sama sobě.V květnu už byla situace neúnosná.Mé tělo mlelo z posledního a já cítila, že už ani nemám sílu učit se.Chtěla jsem být normální,ale nešlo to.Začala jsem poslouchat volání vyhladovělých buněk o potravu.Nedokázala jsem si však nandat normální jídlo.Přejídala jsem se sušenkami, oplatkami a čokoládou.Šlo to tak 14 dní a hlavou mi probleskla myšlenka, že když nezvládám něco tak obyčejného, jako je jídlo, nezvládám ani svůj život.7.května, při jednom z oněch záchvatů přejídání, jsem si zabalila do čokoládové tyčinky jed na krysy a snědla to. V přejídacích orgiích jsem pokračovala do chvíle, než mi bylo natolik zle, že jsem šla zvracet.Požádala jsem babičku o sanitku.Dál si pamatuji jen zvracení živočišného uhlí a zavádění trubiček do mého těla.Na JIP jsem strávila 3 dny a poté mě převezli na oddělení pro poruchy poříjmu potravy.Prošla jsem si 37 dní očistce, kdy jsem jedla 6x denně údajně normální porce (např.věčeře-150 g paštiky a 2 krajíce chleba nebo 2 smetanové jogurty s 3 krajíci chleba).Protože jsem nepřibírala rychle, omezili mi už tak minimální pohyb a zavřeli mě do klece o velikosti, která sotva stačila na moji vysokou postavu a jediné, co mi v této ohraničené posteli dělalo společnost, byla mísa na vykonávání potřeby.Jídlo mi donášeli na až pod nos a za sebemenší odkrytí peřiny ve třicetistupňových vedrech mě pokárili.Nemohla jsem vidět ani slyšet své blízké, protože jsem na to neměla právo.Nepřibrala jsem totiž tolik, abych si podle smlouvy mohla dovolit slyšet jejich hlas.Jednoho dne jednoduše mé mamince ruply nervy a podepsala mi revers. Byla jsem šťastná a věřila jsem, že vše zvládnu už doma.Bohužel se tak nestalo a po týdnu jsem se začala přejídat znovu.V současné době neuběhne den, kdy bych nestála u otevřené lednice a nevyjídala její obsah.Za měsíc jsem přibrala přes 10 kg a nevím, jak dál.Jsem zoufalá.Jako bych nedokázala žít v normálu.Nechci být zase jako metráček,ale pokud se nezastavím…