Můj život

Všechno začalo už v dětství……. Můj starší bratr se mi posmíval,že jsem „tlustoch“ a maminka,kdykoliv jsme spolu šly koupit nějaké nové oblečení,tak neopomněla říct:“Kdybys byla štíhlejší,mohla by sis na sebe kupovat hezčí(modernější) oblečení.“ Pravda je,že od svých 14-ti let,kdy se naše rodina přestěhovala z menšího města do města krajského,mám problémy s jídlem.Nejprve šlo o pravidelné přejídání(téměř čímkoliv v jakoukoliv denní či noční dobu) a potom o striktní odmítání potravy.Výsledky na sebe nedaly dlouho čekat.Když mi bylo 20,ocitla jsem se poprvé v nemocnici s akutní pankreatitidou(zánětem slinivky břišní).Byla to velice nepříjemná zkušenost,která se,bohužel ještě několikrát(přesněji 4krát) opakovala.Nejhorší na té nemoci byl fakt,že mě v nemocnici považovali za alkoholičku (onemocnění slinivky je totiž průvodním jevem alkoholismu). Co se týká mojí váhy,prošla už hodně velkými výkyvy.V období problémů se slinivkou jsem během měsíce shodila 20 kg (pankreatitida se léčí klidem na lůžku a přísnou dietou- např,jsem celých 5 dnů nasměla nic jíst).Dodnes si pamatuji,že jsem vážila 60 kg oblečená do tlustého zimního svetru,což při mojí výšce 181 cm skutečně nebylo moc. Svoje další zdrav.komplikace snad ani nemusím popisovat,věřím,že si je většina čtenářek těchto stránek umí „živě“ představit. Na závěr bych chtěla zmínit ještě jednu věc:Mám za sebou pokus o sebevraždu(důvodů pro ni bylo dost:pocity méněcennosti,zdrav.problémy-těžké deprese….). Dnes jsem ráda,že jsem ještě pořád tady…. Díky terapii jsem pochopila alespon některé příčiny,které vedly k mojí nemoci(hlavní příčinou u mě bylo dost nevydařené dětství) a díky pomoci mého otce jsem podnikla několik zásadních změn ve svém životě(např.plastická operace nosu),které mi zvedly moje pochroumané sebevědomí. Přiznám se,mám obavy z budoucnosti.Nedělám si žádné iluze o tom,že 12 let života s PPP se nepodepíše výrazně na mém zdraví až budu o něco starší. Momentálně doufám,že se mi podaří najít citlivého a tolerantního přítele,protože je docela těžké být ve 26 letech sama. Na závěr jeden výstižný citát,který ,myslím si, úzce souvisí s PPP. „V dětství rosteme láskou a dostatkem věcí, v dospělosti starostmi.“

Pro Verču

Zdravím všechny, vím, že bych tady měla napsat svůj příběh, který se točí kolem bulimie, ale využiju tuto stránku k nalezení kontaktu ne Verču, která psala příběh: „z etrému do extrému“ a to proto, že jí něco dlužím, ještě z léčebny. Verčo, mrzí mě, že jsem se neozvala ani Tobě ani holkám,byo to docela těžké období. Prosím Tě, jestli můžeš, tak se mi ozvi na mail: olca_z@centrum.cz Jinak všem přeju hodně sil ke zvládnutí A i B. Nikdo jiný než my samy nám nemůže pomoct. A hlavně musíme být přesvědčené, že si chceme pomoct.

PRO SARU

AHOJ SARO,PISU TI,PROTOZE MI ZDE PRIPADAS NEJBLIZSI.MOZNA JE TO SILNE SLOVO,ALE STEJNE JAKO TY JSEM V ZAHRANICI-SAMA.DODAVAS MI PLNO SIL,ENERGIE A POZITIVNIHO MYSLENI!!!DNES JSEM NEBYLA POZDRAVIT ZACHODOVOU MISU,MUSIM VYDRZET!!!PROSIM,OZVI SE MI.JAK TO ZVLADAS??? BOJUJ USPESNE!!!!!PA MONCA <p> <p> Poznámka administrátora:<p> I když toto není diskuse, uveřejnil jsem text velmi rád, je totiž vidět, že psaní vašich příběhů má smysl i pro ostatní.

nestoji to za to

Kdybych mohla,od vseho bych utekla,protoze anorexie mi znicila zivot,kterej mi jeste pred tremi lety vcelku drzel pohromade.kdyby to tak slo vratit,co bych za to dala!je mi 19let a snazim se studovat(zamerne uzito)konzervator v Brne.Bohuzel ty deprese spojeny s ppp si me vzdy dost tvrde vyhmatnou a jist jako predtim uz nikdy nebudu moct,bohuzel se pri tomto psani nedokazu zbavit slz,stalo se,nemohla jsem jist,zhubla 11kg,zaludek se mi smrskl,takze takove porce,jako jsem zvladala predtim uz nehrozi,nemuzu spat,spousta beznych veci me stresuje natolik,ze se jim vyhybam,mam pred sebou6-ti tydenni hospitalizaci o niz pochybuju,ze pomuze,vazim 41kg a sama sebe se ptam,jestli vubec nekdy budu moci rict,ze jsem to zvladla a mam to za sebou,tohoto se nikdy!!!!!!!!nelze zbavit uplne,porad jsem si rikala dokud je mi fajn dokud to atohle,je vse ok!uz tato myslenka je vasi zkazou,protoze pak stejne at chcete nebo ne,prijde doba,kdy vas tahle lest dobehne a pak?pak uz mate smulu,je pozde,snazte se jak chcete,mate smulu!vim,o cem pisu,nikdo me nechape a anecchapu to ani ja,co se to stalo,zejsem najednou mela38 kg,jak se to stalo?dodnes nevim.Bylo to snadny,cesta zpet je plna beznadeje,nebot vam stejne dojde,ze jist uz vlastne ani neumite,mate 2 moznosti-snazit se,tvrde a pocctive i kdyz vam treba bude zle,vydrzet to,nebo si nadale lhat,ze se vas to netyka,nejist a tise umrit,to prece nechceme,i kdyz nas to nekdy napadne.Tohle je ale slepa cesta,takze vy holky,ktery mi rozumite a vite,o jakou hruzu jde,kdyz vas na dva mesice zavrou do spitalu a pozorujou jako v zoo,snazte se,budu vam vsem drzet palecky a vy,ktery tajne ulivate jidlo a mate z toho srandu se na to rychle vykaslete driv,nez vam nebude pomoci,taky mi to prislo super,ale nestoji to za cenu zivota,pokud nevite,co s tim,klidne zavolejte na linku duvery,tam vam daji kontakty a spousta veci jde jeste zachranit,nezapomente,ze na pppumira tolik procent holek,co lidi s rakovinou!zlomte vsechny vaz,ta cesta zpet za to stoji-alespon v to doufam. zdravi vas GABCA.

DELAJI NAS PROHRY SILNEJSIMI

Ahoj, <p> pravdepodobne me vsichni uz znate. Ano, ja jsem ta, ktera bojuje, plna optimismu a odhodlani. Bojuji jiz 7. den a optimismus me neopustil, ikdyz vcera jsem trosku sklouzla, ale vysvetlim. <p> Byla jsem si zacvicit v posilovne a byla tam holka, ktera mela snad 30 kg. Mela na sobe jen tilko a byla hrozne shrbena, protoze byla hodne hubena a sly ji videt jen kosti. Pravdepodobne na sebe byla pysna (podle obleceni) a ke vsemu stravila 1 hodinu na bezicim pase a pak jeste 30 minut na stepperu. Celou dobu jsem se na ni divala (znate to). Tak jsem ji zavidela. Zase me to nejak chytlo. Zavidela ji a pak hrozne nenavidela, protoze jsem na sebe byla tak pysna, tak vyrovnana a nepremyslela nad svou vahou. Takze jsem se doma „trosku“ prejedla. Teda dost, ale pro me to byla troska, protoze ja kdyz mam tu svoji krizi, tak dokazu spotrebovat i 10x vice. Snedla jsem asi 3 hrnky plne orechu a musli, pul kelimku syru cottage, 5 obrovskych lzic arasidoveho masla, jogurt a vypila hodne mleka. Porad jsem na ni myslela, ale pak se ve mne ozvalo to moje BOJUJICI JA. „Prestan, zvladnes to. Zastav se a bez delat neco jineho, nepremyslej nad tim“. Protoze ja nejsem typ bulimicky, ktera zvraci (vzdycky to kompenzuji naslednymi hladovkami a projimadly), tak jak se rozjedu, tak skoncim az kdyz uz neni co jist nebo kdyz uz je mi hrozne moc blbe, tezce se mi dycha, boli me hlava atd. <p> Prestala jsem. Byl to pro me velky uspech. Ikdyz jsem uz byla dost plna, tak jsem se sla projit, potom do skoly a pak jsem uz nejedla. Tedn den jsem mela snidani, obed a pak me PREJEZENI – posledni sousto v 16.00. A vite co jsem si rikala? Vzpominala jsem na dobu, kdy jsem byla zdrava. Kdy jsme treba doma se sestrou snedly cokoladu nebo chipsy, kdyz jsem na snidani kolikrat snedla i 4 rohliky, na obed i 5 knedliku a nikdy se necitila spatne. proste jsem se citila plna, delala si srandu, ze vypadam jak tehotna a nikdy nemela blby pocit. Proste nekdy byly dny, kdy se jedlo vic a clovek pak byl plny a treba pak jedl mene vecer, ale ne protoze predtim jedl vic, ale protoze byl proste plny. Vzpominala jsem na to a byl to hezky pocit. <p> Rekla jsem si, ze proste to byl takovy den. Zvladla jsem to. Necitila jsem se potom provinile, mela z toho dne radost. Zasla jsem si do knihovny a myslela na neco jineho. Ted uz ten vcerejsek neberu jako PREJEZENI SE, ale jako ty dalsi dny, kdyz jsem byla treba jeste na zakladce. Vzpomente si na to. Bylo to tak fajn. Na to jak jsme doma pekly a ja ujidala testo nebo pak snedla i pul babovky, protoze byla cerstva a vonava. <p> Takze vidite, bojuji i prohravam. Teda ja to jako prohru neberu. Dneska jsem normalne snidala, mela svacinu a doufam, ze to zvladnu. <p> Tak BOJUJTE taky a nevystraste se, kdyz to nepujde primo perfektne. Vsichni vime, ze je to tezky boj a my se musime naucit prijimat ty nase male „prohry“, protoze to ani prohry nejsou. Lidi ji normalne a taky se nekdy preji. Pak se akorat citi plni. <p> Zvladneme to, musime se s tim naucit jist. Nesmime zit jez ze salatu a pocitat kazdou kalorii. Ja chci jednou jit do restaurace a nedivat se na dietni veci, ale treba si dat bez vycitek vepro knedlo nebo pohar, doma pri oslave si dat zakusek, … Chci zit normalni zivot a verte, lidi netouzi po tom byt porad s nekym, kdo chroupa salat. Musime se naucit byt stastne a ne se soustredit na vahu. <p> Mimochodem v patek se zase vazim, tak vas budu informovat. Uspesne se mi dari vazit 1x tydne a ne 10x za den. <p> Tak pa pa, hodne sily a VYTRVEJTE. Protoze prekazky jsou k tomu, aby byly prekonany. <p> Hodne stesti <p> Sara

PROKLETI

Jiz vice nez hodinu travim zase na internetu a samozrejme procitam stranky o MA a bulimii. Jsem opet v tezke depresi,nesnasim se, opovrhuji sebou a silene ZAVIDIM anorektickam. Nevim, jestli jsem „prava“ bulimicka, ale asi ano. Nezvracim. Svou abnormalni zravost stridam s hladovkami, projimadli a cvicenim. Uspech? Zadny!! <p> Jiz 8 mesic travim v USA jako au pair a bylo to hrozna chyba. Je mi 24 let a zravosti trpim od 17. Nikdy to ale nebylo vmezich jako tady. Doma jsem si vzdycky udrzela tu vahu + – 5 kg maximalne. Tady jsem uz pribrala 10 kg a jsem totalne na dne. <p> Nezlobte se co ted pisu, ale pripada mi, ze vsechny bojujeme marne. Nikdo se z toho poradne nedostal a nikdo neumi vratit ten cas zpatky, najit ten hnusny bod, proc to zacalo. Kricime vsechny o pomoc, ale nejsme chudinky k politovani. Spise k opovrzeni. Porad si jen stezujeme, ale spis bychom misto litosti potrebovali odsoudit. Ale my se vlastne umime potrestat samy, ze ano? Jsme odsouzeny k trestu, k mnohaletemu trestu a tady v tomhle neexistuje amnestie, prominuti te dalsi poloviny apod. Je to konecny rozsudek. Je to pro nas trest dozivotni? Ano, je. <p> Priznejme si, kolikrat jsme to zkouseli?! Kolikrat to byl ten dalsi ZITREK, ktery mel byt jiny? Kolikrat jsme sli vecer spat a prali se probudit do jineho sveta. Nesnasime se, nicime lidi kolem sebe. Litujeme se a zaroven jsme si odporne. Znicili jsme si vlastni zivot, zpackali jsme to. At uz je to skola, vztah, jine sny …. nerealizovatelne tak jak bychom chteli, protoze vidime porad jen SEBE. Jsme sobci, ze vsech sobcu nejsobectejsi a jedine co umime je brecet. <p> Je nekdo, kdo s tim nesouhlasi. Uz jsem unavena porad bojovat a zacinat se svym ZITRKEM, PRISTIM TYDNEM apod. Jaka je tedy pomoc? Skocit z mostu, nacpat se praskama, podrezat si zily, …? I na to jsme moc slabe. Vsichni rikaji, nevzdavej se, mej nadeji, ale nam to nejde. Nekdy se pristihneme s usmevem na tvari, tesime se na to. tesime se, ze se zmenime, ze to bude jine, snime o tom, … BUM, BAC. Uz je to tady zase. Padame niz a niz. Hluboka propast, padame a ztracime prehled o tom co se vlastne nahore deje. Co je to vlastne ten ZIVOT, kteri ziji ti ZDRAVI. Jdeme po ulici a premyslime o tech kolem. Ta se ma, je stihla a ji neco sladkeho, tady ta zase ji urcite jenom zdrave, … <p> Tak co vezenkyne ve vlastnim tele, myslime si, ze je vubec nejaka sance? Umi nekdo pomoci? Neunavujeme uz svet nasimi vykriky o pomoc? neni jim uz z nas zle? <p> Je to prokleti a my nezname zadna zarikadla a nikdo je pravdepodobne nezna a zivot je bohuzel tak dlouhy a my budeme trpet jeste tak dlouho. <p> Nebo ne? Zna nekdo odpoved na ty nase nekonecne otazky (porad stejne), zna nekdo ono kouzelne zarikadlo? Pokud ano napis cokoliv <p> stozany@seznam.cz

Jak to začalo?

<p><font face=“Arial“ size=“2″>Víte, co je na bulimii nejhorší ? To, že vás naprosto ovládá. Můžete si stokrát sami říkat, že už TO nikdy neuděláte, že je TO odporné, že se vám TO příčí. Nepomůže to. Mohou vám dokonce i jiní říkat (až se jim přiznáte a svěříte), že se musíte změnit, najít správné stravovací návyky, mít rád a sám (sama) sebe ?. Přijde záchvat a nehledíte na nic. Jakoby všechna předsevzetí i dobře míněné rady zmizely, nedíváte se na peníze, na špinavý záchod či koupelnu, kde právě zvracíte, necítíte zvratky a už v TOM jedete.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Zpočátku je to docela pohoda. Najíte se, vyzvracíte a jde se dál. Stane se jednou, dvakrát, desetkrát ? Pak zjistíte, že se ukrýváte před okolím, stahujete se do soukromí – protože tam vás nikdo nevidí, jak se cpete a jak zvracíte. Přijdou různé fyzické projevy – máte opuchlé oči, nateklé slinné a lymfatické žlázy, jste unavení. Po nějaké době však nastanou potíže ještě horší, psychické. Deprese, pocity viny, potíže se spánkem, noční pocení.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Pokud jste teprve na začátku této nemoci, ještě tolik nevnímáte onu touhu s tím skoncovat. Ale po pěti, deseti a u mě již po 13 letech už strašně chcete. Je to dennodenní boj, pořád TO máte v myšlenkách a i když se vám daří se jakž takž stravovat normálně, pořád víte, že někde v hloubi duše-těla-mozku je něco dobře zakutáno a kdykoliv na vás může znovu zaútočit.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Celých 13 let, co trpím bulimií, hledám odpověď na otázku PROČ A KDE SE TO VZALO ? Moudré knihy soudí – špatné návyky či prožitky z dětství nebo neurovnané vztahy v rodině.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Narodila jsem se v roce 1968, mým rodičům bylo tehdy 21 a 26 let. Byla jsem vytouženým a chtěným dítětem, první dcerou. Za čtyři roky později se narodil bratr.</font></p> <p><i><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínky z dětství</font></i></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka první</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Před nějakou dobu jsem prodělala okamžik znovuporození se. Speciální psychoterapeutickou metodou mne terapeutka navedla do doby prenatální – byly mi 2 měsíce. V břiše své maminky jsem se necítila příliš dobře nebo spíš necítila jsem, že by moje maminka byla připravená na těhotenství a těšila se z něj. V jejich pocitech, které cítí jen dítě s matkou nebo matka s dítětem jsem vnímala trošku obavu z odcizení se mezi ní a mým tatínkem. Prožívala jsem její neštěstí z toho, že jako těhotná žena a budoucí matka nemá takovou láskyplnou podporu, jakou si představovala. Nikdy jsem nenašla odvahu se maminky zeptat, jak to skutečně tenkrát bylo.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka druhá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Jako úplně malá jsem byla docela hubená, nechtěla jsem jíst to, co mi rodiče nutili. Ale nedělají to snad všechny děti ? Moc si to nepamatuji, ale dozvěděla jsem se od svých blízkých, že mnoho obědů a večeří bylo s fackami. Nechtěla bych ale, aby mé vzpomínky zaváněly krutostí mých rodičů. Tak to opravdu nebylo. Nedám na ně dopustit a jsem jim vděčná za svou výchovu. Ale možná tam se stala nějaká chyba ?.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka třetí</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Rybí tuk. V 70tých a 80tých letech bylo velkou oblibou starostlivých maminek i lékařů podávat dětem proti nechutenství rybí tuk. Kdo ho zná, dá mi za pravdu. I po tolika letech, vloni v létě na dovolené, když nám nabídli k večeři uzeného papuchalka, obrátil se mi žaludek. Nepamatuji si, kolikrát denně jsem musela onu povinnou polévkovou lžíci sníst, dokonce si ani nepamatuji, jak dlouho a v kolika letech jsem byla rybím tukem dokrmována a jak dlouho trvala trpělivost mé matky. Co si ale naprosto přesně a s hrůzou vybavuji, je to, že konzumace tohoto výborného doplňku stravy probíhala pravidelně s křikem mé matky, pláčem mě samotné, útrpným výrazem mého otce a co je nejpodstatnější – u dveří záchodu. Protože jakmile jsem přidělenou porci polkla, šla jsem okamžitě zvracet. Maminka mě tak nechala. Byla spokojena, že splnila svou rodičovskou povinnost. Dostala do mě lžíci rybího tuku. To, že v mých útrobách vydržel asi 30 vteřin, nikoho netrápilo.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka čtvrtá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Moudré knihy také praví, že ataky bulimie jsou vyvolány stravovacími zvyklostmi v rodině. Nevím, co tím přesně myslí, ale pro naši rodinu mne napadají hned dva aspekty.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínám si, že společný stůl k obědům a večeřím býval snad jen na Štědrý den a vánoční svátky. Obědvali a večeřeli jsme podle vzoru "kdo dřív přijde, ten dřív mele". Jinak řečeno – kdo přišel domů, najedl se toho, co bylo nachystáno nebo na co měl chuť. Když jsme byli děti, tak nám samozřejmě jídlo chystala maminka. Uvařeno bylo vždy, to ano, jen rodičům někde uniklo pouto soudržnosti rodiny.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>I když nyní vážím při výšce 168 cm 52 kg, moje matka trpí značnou nadváhou. Celý život. Teď má 55 let, měří 164 cm a váží necelých 90 kg. Celý život se trápila různými blahými a neblahými dietami, které ji tu a tam pomohly shodit 2-3 kg, ale jen proto, aby vzápětí 3-4 kg zase přibrala. Určitě to znáte ze svého okolí – tento věčný boj s váhou vedou mnohé ženy. Naše sestry, matky, tety, babičky. Určitě se trápí, ale jak mohou být šťastné, jestliže nepoznaly a nepropadly bulimii !</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Že by tedy toto byly pro mne ty nepravé příklady ? Ona zhoubná potvora, která se usídlila někde v mém podvědomí už hluboko v dětství a zkomplikovala mi příštích 10-20-kolik ještě? – let.</font></p> <p> </p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Od dětství jsem tedy byla svědkem různých vajíčkových, grapefruitových, celerových diet, pitných a bylinkových režimů. Kupodivu jsem tyto praktiky nikdy nekopírovala. Bohužel. Protože jsem dopadla ještě hůř !</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka pátá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Bylo mi 12 nebo 13 let. V takovém věku většinou dívky netuší, že je zcela normální, aby jim rostly prsa, aby se tvořilo tukové zaoblení na hyždích a stehnech. Nemají ten shovívavý a nostalgický úsměv, který máme pak ve třiceti všechny. Najednou jsem měla pocit, že jsem tlustá. Musely se mi koupit nové kalhoty, protože ty staré mi byly malé a těsné. Když jsem se do nich nasoukala, nebyl ten zadek ani trochu přitažlivý, boky nebyly svůdné. V mých očích to byla nepředstavitelná tloušťka. Kdybych byla rozumnější (zkuste být rozumní ve 13 letech !) a neměla už někde v sobě své bulimické známky poruchy přijmu potravy, vzala bych si volnější svetr-mikinu-tričko a svět by šel vesele dál. On taky vesele šel, ale já už začala kalkulovat a vymýšlet, co s tím. A tady vidím první DĚSIVÝ PŘÍZNAK.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Cosi jsem si uvědomila, cosi jsem chtěla řešit a byla si jista sama sebou. O nějaké bulimii jsem neměla ani tušení, o depresích už vůbec ne. Hlavně jsem netušila vůbec nic o lidské psychice, její zrádnosti, o své vlastní vůli a síle, o metabolismu a naivitě pojmu "IDEÁL KRÁSY".</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Jak jsem to řešila ? Vyhazovala jsem svačiny, dokud mi je maminka chystala anebo jsem si je vůbec nepřipravovala, když už jsem byla natolik velká a tedy pověřená chystáním školních svačin sama. Situace, kdy jsem si svačinu sama nenachystala, byly v pořádku. Nikdo si ničeho nevšiml. Horší bylo období předtím, když mi svačinu chystali rodiče. Co tak může 13leté dítě udělat se svačinou, kterou si nese ve školní aktovce a kterou nechce sníst ? Moc vynalézavosti jsem v tom věku neměla. Tak, jak jsme si všichni mysleli, že nikdo nepozná zfalšovaný podpis otce v žákovské knížce, tak jsem si já myslela, že když svačinu vyhodím do koše na odpadky nebo za kuchyňskou linku, nikdo na nic nepřijde. Samozřejmě chyba ! Tu a tam ji v koši rodiče objevili a za linkou začalo něco podivně páchnout. Bylo jich tam hodně. Tehdy jsme museli znovu vymalovat, protože svačiny zplesnivěly a plíseň poškodila nalíčené zdi. A hlavně to v celém bytě smrdělo.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Jaká byla odezva ? Bohužel, asi ne taková, aby mne nasměrovala jinam. Určitě mi vyhubovali, určitě mě chvíli hlídali, ale nikomu nezačal blikat v hlavě vykřičník – DĚLEJTE S NÍ NĚCO ! Ne příkazy a zákazy. Pořádně ani nevím, co by se mnou kdo měl dělat, proto také nikomu nic nevyčítám. Je to jen analýza mnoha chyb, které se pak dlouho a těžce napravují.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka šestá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>V pubertě jsem trošku vyrostla, trošku pochopila, že se ženskými tvary se nedá nic dělat, trošku sportovala a hlavně jsem se v 16 letech zamilovala. Všechno šlo stranou, nikde nebyl žádný problém, byla jsem šťastná ! A to je ta největší pravda, kterou přeji všem ženám a dívkám, aby ji ve svém životě zažily. Najdete-li lásku v 16-20-30-50 letech a váš milý je nadšen vaší postavou a váhou, nevidíte napravo ani nalevo. Nemusíte vůbec stoupat na váhu, jste spokojená, usmíváte se jako sluníčko a jíte jakoby nic. Nepřemýšlíte totiž o tom. Tak to trvalo 6 let.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka sedmá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Ta je nejkrutější, nejbolestnější, i když dnes dávno přebolená a zapomenutá. Vyvozuji z ní nejdůležitější závěr a okamžik spouštěče bulimických kolotočů. TRAUMA, ŠOK, ŽIVOTNÍ POTÍŽE. Nepřipravené mladé tělo se takovým životním zkouškám neumí bránit. Ono ještě neví, že bolesti a ztráty patří k životu, že z nich má čerpat sílu. Připravovat a obrnit se tak k dalším skokům. Po téměř sedmi letech naší lásky, pár měsíců před svatbou utrpěl můj milý těžkou havárii na motocyklu. Týden bojoval o život. Nepřežil. Bylo nám oběma 22 let.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka osmá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>To nejhorší přebolelo, pomalu jsem se uklidňovala, začala jsem lépe spávat, přestala jsem plakat a také začala naslouchat mým bližním. Už delší dobu mi totiž všichni říkali – Janko, bojuj, vzpamatuj se, žij, jez ! Vypadáš strašně vyčerpaně ! Stoupla jsem tedy na váhu – 46 kg ! Za dva měsíce jsem z původních 54 kg zhubla 8 kg.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Bulimie tehdy ještě doutnala někde pod povrchem mého těla. Ale už byla v pohotovosti. Jako sopka, která se chystá vybuchnout a chrlit svoji smrtonosnou lávu na všechny strany. Já ale neměla kolem sebe žádného seismologa, který by vyhlásil pohotovost a evakuaci. Bojovat jsem ovšem chtěla.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Sice jsem ještě nevěřila větám "jsi mladá, život nekončí, budoucnost máš před sebou ? ", ale věděla jsem, že musím "jít dál". Jedla jsem normálně – snídaně, svačina, polévka, oběd, svačina, večeře, někdy i druhá večeře – milovala jsem tatranky a čokoládu. Ta se pomalu stávala mojí drogou – zvládla jsem dokonce sníst celou půlkilovou tabulku na posezení.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Pořád se ještě nic nedělo s mojí bulimií. Ta měla přijít až za chvíli. Najít mne naprosto nepřipravenou s ní bojovat. Natož nad ní zvítězit.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka devátá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Bylo mi 22 let, blížily se Vánoce, byla jsem sama a nevyhledávala žádný nový partnerský vztah. Studovala jsem vysokou školu a připravovala se k závěrečným státním zkouškám. Váhu jsem dohnala a milovanou čokoládou a jezením "ze smutku" jsem vážila 58 kg. Ve městě jsem potkala bývalého kamaráda. "Děvče, dělej se sebou něco, ty jsi nějak moc přibrala, ne ?"</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>T A K !</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>To byla ta roznětka. To bylo to odklopené víko sopečného vrcholu. Téměř po deseti letech jsem najednou znovu začala přemýšlet o své váze, o své postavě, snižovala porce i frekvence stravování, zkoumala jsem se v zrcadle a počítala tukové faldíky na břiše.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Snad mi to osud přinesl do cesty, snad jsem se sama řítila do zkázy. Vzala jsem do ruky jakýsi časopis a přečetla si článek o bulimii. Za dva dny už jsem stála u záchodové mísy a pomocí pírka na pečení zvracela.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>To byl začátek bulimie.</font></p>

Od extrému k extrému

Byl únor 2000.Na krku jsem měla své patnácté narozeniny a s hrůzou jsem zjistila, že mám 97 kilo.Necítila jsem se dobře jak po fyzické, tak po psychické stránce.Rozhodla jsem se něco se sebou udělat.Omezila jsem tedy sladkosti a začala jíst do 17 h.Nic jsem si nezakazovala a kila šla pěkně dolů.Postupně jsem vyřadila tučné a smažené jídlo.O rok později jsem měla již 80 kg, což se mi už líbilo mnohem více, ale chtěla jsem pokračovat dál, na podzim mě čekaly taneční a navíc se mi líbil kluk, který určitě netoužil po takovém tělem jaké jsem měla.Vše se zvrhlo o prázdninách, kdy jsem měla dost času a pročítala jsem různé články o hubnutí z časopisů a internetu. Objevila jsem kalorické tabulky, které doslova ovládly můj život.Počítala jsem každé sousto a poctivě od toho odečítala kalorie spálené sportem, do kterého jsem se doslova nutila každý den. V září jsem nastoupila do školy s 63 kg.Cítila jsem se skvěle, každý mě obdivoval a já chtěla na té váze zůstat.Ale ouha, nešlo to zastavit.Bála jsem se, že když se zase začnu normálně stravovat, vše přiberu zpět.Paradoxně jsem proto ještě více omezila jídlo a mé porce se tak staly minimální.Váha šla stále dolů.Nevadilo mi to, byla jsem tomu ráda.V té době mě už tedy ovládla anorexie, která nahradila všechny mé přátelé, na které jsem neustále křičela a dělala scény.Následkem podvýživy jsem byla náladová, zimohřivná a bledá.Lezly mi kosti, špatně se mi spalo a měla jsem problémy udržet moč.Začala jsem se nenávidět.Nechtělo se mi nic proti tomu dělat, vše mi bylo jedno.Nepomohla mi ani psychiatrička, ke které jsem začala chodit.V únoru 2002 ukazovala ručička váhy 47 kg a mé tělo bylo velmi zesláblé.Začala jsem navštěvovat jiného doktora, který mě přiměl k tomu, abych konečně začala se svým problémem něco dělat.Snažila jsem se,ale nešlo to.Nadělala jsem si normální porci, ale bála se sníst ji celou.Většinu jsem tajně vyhazovala a rodině vyprávěla, jak moc mi to chutnalo.Vymýšlela jsem si jídla, co jsem údajně snědla a lhala nejen jim, ale i sama sobě.V květnu už byla situace neúnosná.Mé tělo mlelo z posledního a já cítila, že už ani nemám sílu učit se.Chtěla jsem být normální,ale nešlo to.Začala jsem poslouchat volání vyhladovělých buněk o potravu.Nedokázala jsem si však nandat normální jídlo.Přejídala jsem se sušenkami, oplatkami a čokoládou.Šlo to tak 14 dní a hlavou mi probleskla myšlenka, že když nezvládám něco tak obyčejného, jako je jídlo, nezvládám ani svůj život.7.května, při jednom z oněch záchvatů přejídání, jsem si zabalila do čokoládové tyčinky jed na krysy a snědla to. V přejídacích orgiích jsem pokračovala do chvíle, než mi bylo natolik zle, že jsem šla zvracet.Požádala jsem babičku o sanitku.Dál si pamatuji jen zvracení živočišného uhlí a zavádění trubiček do mého těla.Na JIP jsem strávila 3 dny a poté mě převezli na oddělení pro poruchy poříjmu potravy.Prošla jsem si 37 dní očistce, kdy jsem jedla 6x denně údajně normální porce (např.věčeře-150 g paštiky a 2 krajíce chleba nebo 2 smetanové jogurty s 3 krajíci chleba).Protože jsem nepřibírala rychle, omezili mi už tak minimální pohyb a zavřeli mě do klece o velikosti, která sotva stačila na moji vysokou postavu a jediné, co mi v této ohraničené posteli dělalo společnost, byla mísa na vykonávání potřeby.Jídlo mi donášeli na až pod nos a za sebemenší odkrytí peřiny ve třicetistupňových vedrech mě pokárili.Nemohla jsem vidět ani slyšet své blízké, protože jsem na to neměla právo.Nepřibrala jsem totiž tolik, abych si podle smlouvy mohla dovolit slyšet jejich hlas.Jednoho dne jednoduše mé mamince ruply nervy a podepsala mi revers. Byla jsem šťastná a věřila jsem, že vše zvládnu už doma.Bohužel se tak nestalo a po týdnu jsem se začala přejídat znovu.V současné době neuběhne den, kdy bych nestála u otevřené lednice a nevyjídala její obsah.Za měsíc jsem přibrala přes 10 kg a nevím, jak dál.Jsem zoufalá.Jako bych nedokázala žít v normálu.Nechci být zase jako metráček,ale pokud se nezastavím…