Archive for category: Můj příběh

Ahojky. <p> Zdravím všechny, kdo se dívají na stránky s poruchami příjmu potravy. <p> Asi by bylo dobré, kdybych se na začátek malinko představila. Je zřejmě pochopitelné, že budu vystupovat pod „krycím“ jménem, což mi (alespoň doufám) odpustíte. <p> Takže: Budu si říkat Valentýnka. Je mi sladkých 20 let a už asi od osmé třídy se trápím s mentální anorexií. Zvláštní je to, že neustále držím diety (tedy jestli se tomu, že jím někdy 1 jídlo denně dá říci dieta), přestože podle mínění druhých jsem nikdy nebyla tlustá. <p> Ale abych začala od začátku. Pocházím z rodiny, kde se domnívám, že jsem hodně citově strádala. Měla jsem poněkud agresivního otce (který mě s oblibou mlátil) a v matce jsem se hodně zklamala. Nikdy jsem neměla žádnou oporu, v ničem si nevěřila, byla a doposud jsem hodně přecitlivělá. Rodiče mě v ničem nepodporovali, přestože jsem byla na hodně věcí nadaná. A tak ze mě vyrostla holka, která se ve všem podceňovala. Naši mě doma vždy hodně ztrapňovali. Mnohokrát jsem slyšela jak mám velký zadek, že bych se sebou měla něco dělat. Ale co? Při své výšce 1.66 jsem mívala kolem 54-56 kilo. Ale v prváku na střední škole jsem přibrala – 62 kilo. No, hrůza. Začala jsem držet nějaké dietky a má váha se střídala jednou 60 jednou 55. Ale to bylo pořád málo. 55 kilo? Připadala jsem si tak tlustá (tedy zejména v oblasti zadku a stehen). <p> A tak jsem s různými dietkami procházela celý druhák. Nevím, ani čím, že se to tak zvrhlo, ale ve třetáku jsem zhubla na nějakých 42 kilo. Ono se to možná nezdá být tak málo, ale na to, že jsem vždy sportovala a už i tak měla málo podkožního tuku to byla docela pálka. Ale já se viděla pořád téměř stejně – tlustý zadek, tlustá stehna. Jenomže při mé výborné ? dietce se objevily potíže. Nemohla jsem vůbec spát, byla jsem věčně unavená a o depresích bych mohla vydat knihu. Nemluvě o tom, že slovo menstruace bylo pro mě cizí. Začaly mi padat vlasy, lámaly se nehty, daleko nebývalo k omdlívání. Pořád mi byla zima, která přetrvává doteď.Mám ještě pokračovat? Stejně to všechny známe. <p> Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak nejrychleji zhubnout. Téměř všechny mé myšlenky se točily kolem toho, jak bych dosáhla mé vytoužené vychrtlosti – né štíhlosti, nýbrž vychrtlosti. A pak ještě nad tím, jak mě nikdo nemá rád (což samozřejmě nebyla pravda).Takže, pokud někdo má tytéž pocity, mohu Vás ujistit, že vždy se najde někdo na světě, kdo Vás bude mít rád. Hubnutí šlo pomalu. Jaktože jsem zhubla za měsíc pouze 2 kila, když jsem za den sotva něco snědla? A kolik hodin jsem věnovala cvičení – plavání, běh, posilování,…. A víte, co je zvláštní? Jak výborně umíme skrýt to, že jsme zhubly, Možná mi to ani nebudete věřit, ale naši si ničeho nevšimli. <p> Až minulý rok o prázdninách se stal zlom a já si uvědomila, že CHCI ŽÍT!!!!!!! Za pomoci mých skvělých přátel, kterým touto cestou děkuji, jsem začala bojovat se „skvělou kamarádkou“ – mentální anorexií – která mi tolik věcí v životě zkazila- společně s nimi. Nemůžu říci, že to zvládám. Lhala bych. Vím, že slovo snažím se, je rozdílné od toho, zda to jde. <p> Nyní (včera jsem se vážila) mám 53 kilo. Chci a moc si přeji, abych úzkost z domnělé tloušťky překonala a mohla žít jako ostatní. <p> Holky, moc Vám ze srdce přeji, aby jste to překonali. Vy to určitě zvládnete. Nenechte se odradit neúspěchy. Vždyť i cesta dlouhá tisíce mil musí začít jediným krůčkem. <p> A na závěr bych to ukončila mým oblíbeným citátem od H. Heineho: V nás samých svítí naše šťastná hvězda. <p> *** Valentýnka ***

Netrpím anorexií ani bulimií, ale přesto se mě to týká. Moje nejlepší kamarádka trpí anorexií přes dva roky. Dva roky se snažím přivést ji k myšlence, že je nemocná, že je něco v nepořádku. Marně. Nikdy jsem neztratila víru, že se zase vrátí do života, do normálního života, kde musí existovat i jídlo. Ale stále více lidí mě varuje, odrazuje, opouští, odepisuje spolu s ní. Jo, asi jsem se hodně změnila, ptám se sama sebe, kdo by se vlastně nezměnil, ale byla bych ráda, kdyby konečně někdo pochopil, že se na ni prostě nedokážu vykašlat. Ani pořádně nechápu, jak to může někdo po mně může chtít. Copak vážně není jiná možnost než totální selhání organismu, váha 30 kg a odvoz na metabolickou jednotku? Tohle nemůže být pravda. Její touha zemřít narůstá, od života nechce vůbec nic, snad jen aby našla odvahu to tady skončit. Proč to tady píšu? No snad proto, že to čte spousta holek, co mají anorexii, těm bych chtěla říct, že být přítelem anorektika není jednoduchý, neodhánějte nás, opřete se o nás a bojujte. A možná to taky čte pár lidí, jejichž blízcí anorexií nebo bulimií trpí. Těm bych chtěla popřát moře trpelivosti, víry a tolerance. Neopouštějte je, oni za svou nemoc nemohou, aspoň myslím…

Ahojky Rio. <p> Jsem moc ráda, že jsi tak super. Sama moc dobře vím, jak je těžké s anorektičkou vyjít. Sama jí jsem a uvědomuji si, jak musí být pro lidi těžké sledovat, jak jim jejich milovaný člověk mizí před očima a to svou „vlastní“ vinou. Ale nenech se odradit. Přestože Ti to tvá přítelkyně nedává najevo, zřejmě jsi člověk, který ji drží nad vodou. Věř, mi. <p> Také vím, že spoustu lidí od sebe odháním a to proto, neboť je nechci otravovat se svými problémy. Ale od čeho tedy ti přátelé jsou? Jsou tu přeci od toho, aby nás pohladili po vlasech, když budeme mít pocit, že se nám hroutí svět,nebo ne? <p> Vím, že to bude pro Tebe velice těžké to nevzdát, a chápu, že už od toho budeš mít chuť utéct, i to je přirozené. Vím, že často už nebudeš moci unést to, jak chřadne. Ale zkus to. <p> Budu Ti držet pěstičky (a hlavně tvojí kamarádce). <p> Kdybys někdy něco potřebovala, tak napiš, já bych se ozvala. <p> <p> Hodně sil !!!!!!!!!! <p> <p> *** Valentýnka ***

<p><font face=“Arial“ size=“2″>Víte, co je na bulimii nejhorší ? To, že vás naprosto ovládá. Můžete si stokrát sami říkat, že už TO nikdy neuděláte, že je TO odporné, že se vám TO příčí. Nepomůže to. Mohou vám dokonce i jiní říkat (až se jim přiznáte a svěříte), že se musíte změnit, najít správné stravovací návyky, mít rád a sám (sama) sebe ?. Přijde záchvat a nehledíte na nic. Jakoby všechna předsevzetí i dobře míněné rady zmizely, nedíváte se na peníze, na špinavý záchod či koupelnu, kde právě zvracíte, necítíte zvratky a už v TOM jedete.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Zpočátku je to docela pohoda. Najíte se, vyzvracíte a jde se dál. Stane se jednou, dvakrát, desetkrát ? Pak zjistíte, že se ukrýváte před okolím, stahujete se do soukromí – protože tam vás nikdo nevidí, jak se cpete a jak zvracíte. Přijdou různé fyzické projevy – máte opuchlé oči, nateklé slinné a lymfatické žlázy, jste unavení. Po nějaké době však nastanou potíže ještě horší, psychické. Deprese, pocity viny, potíže se spánkem, noční pocení.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Pokud jste teprve na začátku této nemoci, ještě tolik nevnímáte onu touhu s tím skoncovat. Ale po pěti, deseti a u mě již po 13 letech už strašně chcete. Je to dennodenní boj, pořád TO máte v myšlenkách a i když se vám daří se jakž takž stravovat normálně, pořád víte, že někde v hloubi duše-těla-mozku je něco dobře zakutáno a kdykoliv na vás může znovu zaútočit.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Celých 13 let, co trpím bulimií, hledám odpověď na otázku PROČ A KDE SE TO VZALO ? Moudré knihy soudí – špatné návyky či prožitky z dětství nebo neurovnané vztahy v rodině.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Narodila jsem se v roce 1968, mým rodičům bylo tehdy 21 a 26 let. Byla jsem vytouženým a chtěným dítětem, první dcerou. Za čtyři roky později se narodil bratr.</font></p> <p><i><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínky z dětství</font></i></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka první</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Před nějakou dobu jsem prodělala okamžik znovuporození se. Speciální psychoterapeutickou metodou mne terapeutka navedla do doby prenatální – byly mi 2 měsíce. V břiše své maminky jsem se necítila příliš dobře nebo spíš necítila jsem, že by moje maminka byla připravená na těhotenství a těšila se z něj. V jejich pocitech, které cítí jen dítě s matkou nebo matka s dítětem jsem vnímala trošku obavu z odcizení se mezi ní a mým tatínkem. Prožívala jsem její neštěstí z toho, že jako těhotná žena a budoucí matka nemá takovou láskyplnou podporu, jakou si představovala. Nikdy jsem nenašla odvahu se maminky zeptat, jak to skutečně tenkrát bylo.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka druhá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Jako úplně malá jsem byla docela hubená, nechtěla jsem jíst to, co mi rodiče nutili. Ale nedělají to snad všechny děti ? Moc si to nepamatuji, ale dozvěděla jsem se od svých blízkých, že mnoho obědů a večeří bylo s fackami. Nechtěla bych ale, aby mé vzpomínky zaváněly krutostí mých rodičů. Tak to opravdu nebylo. Nedám na ně dopustit a jsem jim vděčná za svou výchovu. Ale možná tam se stala nějaká chyba ?.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka třetí</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Rybí tuk. V 70tých a 80tých letech bylo velkou oblibou starostlivých maminek i lékařů podávat dětem proti nechutenství rybí tuk. Kdo ho zná, dá mi za pravdu. I po tolika letech, vloni v létě na dovolené, když nám nabídli k večeři uzeného papuchalka, obrátil se mi žaludek. Nepamatuji si, kolikrát denně jsem musela onu povinnou polévkovou lžíci sníst, dokonce si ani nepamatuji, jak dlouho a v kolika letech jsem byla rybím tukem dokrmována a jak dlouho trvala trpělivost mé matky. Co si ale naprosto přesně a s hrůzou vybavuji, je to, že konzumace tohoto výborného doplňku stravy probíhala pravidelně s křikem mé matky, pláčem mě samotné, útrpným výrazem mého otce a co je nejpodstatnější – u dveří záchodu. Protože jakmile jsem přidělenou porci polkla, šla jsem okamžitě zvracet. Maminka mě tak nechala. Byla spokojena, že splnila svou rodičovskou povinnost. Dostala do mě lžíci rybího tuku. To, že v mých útrobách vydržel asi 30 vteřin, nikoho netrápilo.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka čtvrtá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Moudré knihy také praví, že ataky bulimie jsou vyvolány stravovacími zvyklostmi v rodině. Nevím, co tím přesně myslí, ale pro naši rodinu mne napadají hned dva aspekty.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínám si, že společný stůl k obědům a večeřím býval snad jen na Štědrý den a vánoční svátky. Obědvali a večeřeli jsme podle vzoru "kdo dřív přijde, ten dřív mele". Jinak řečeno – kdo přišel domů, najedl se toho, co bylo nachystáno nebo na co měl chuť. Když jsme byli děti, tak nám samozřejmě jídlo chystala maminka. Uvařeno bylo vždy, to ano, jen rodičům někde uniklo pouto soudržnosti rodiny.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>I když nyní vážím při výšce 168 cm 52 kg, moje matka trpí značnou nadváhou. Celý život. Teď má 55 let, měří 164 cm a váží necelých 90 kg. Celý život se trápila různými blahými a neblahými dietami, které ji tu a tam pomohly shodit 2-3 kg, ale jen proto, aby vzápětí 3-4 kg zase přibrala. Určitě to znáte ze svého okolí – tento věčný boj s váhou vedou mnohé ženy. Naše sestry, matky, tety, babičky. Určitě se trápí, ale jak mohou být šťastné, jestliže nepoznaly a nepropadly bulimii !</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Že by tedy toto byly pro mne ty nepravé příklady ? Ona zhoubná potvora, která se usídlila někde v mém podvědomí už hluboko v dětství a zkomplikovala mi příštích 10-20-kolik ještě? – let.</font></p> <p> </p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Od dětství jsem tedy byla svědkem různých vajíčkových, grapefruitových, celerových diet, pitných a bylinkových režimů. Kupodivu jsem tyto praktiky nikdy nekopírovala. Bohužel. Protože jsem dopadla ještě hůř !</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka pátá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Bylo mi 12 nebo 13 let. V takovém věku většinou dívky netuší, že je zcela normální, aby jim rostly prsa, aby se tvořilo tukové zaoblení na hyždích a stehnech. Nemají ten shovívavý a nostalgický úsměv, který máme pak ve třiceti všechny. Najednou jsem měla pocit, že jsem tlustá. Musely se mi koupit nové kalhoty, protože ty staré mi byly malé a těsné. Když jsem se do nich nasoukala, nebyl ten zadek ani trochu přitažlivý, boky nebyly svůdné. V mých očích to byla nepředstavitelná tloušťka. Kdybych byla rozumnější (zkuste být rozumní ve 13 letech !) a neměla už někde v sobě své bulimické známky poruchy přijmu potravy, vzala bych si volnější svetr-mikinu-tričko a svět by šel vesele dál. On taky vesele šel, ale já už začala kalkulovat a vymýšlet, co s tím. A tady vidím první DĚSIVÝ PŘÍZNAK.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Cosi jsem si uvědomila, cosi jsem chtěla řešit a byla si jista sama sebou. O nějaké bulimii jsem neměla ani tušení, o depresích už vůbec ne. Hlavně jsem netušila vůbec nic o lidské psychice, její zrádnosti, o své vlastní vůli a síle, o metabolismu a naivitě pojmu "IDEÁL KRÁSY".</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Jak jsem to řešila ? Vyhazovala jsem svačiny, dokud mi je maminka chystala anebo jsem si je vůbec nepřipravovala, když už jsem byla natolik velká a tedy pověřená chystáním školních svačin sama. Situace, kdy jsem si svačinu sama nenachystala, byly v pořádku. Nikdo si ničeho nevšiml. Horší bylo období předtím, když mi svačinu chystali rodiče. Co tak může 13leté dítě udělat se svačinou, kterou si nese ve školní aktovce a kterou nechce sníst ? Moc vynalézavosti jsem v tom věku neměla. Tak, jak jsme si všichni mysleli, že nikdo nepozná zfalšovaný podpis otce v žákovské knížce, tak jsem si já myslela, že když svačinu vyhodím do koše na odpadky nebo za kuchyňskou linku, nikdo na nic nepřijde. Samozřejmě chyba ! Tu a tam ji v koši rodiče objevili a za linkou začalo něco podivně páchnout. Bylo jich tam hodně. Tehdy jsme museli znovu vymalovat, protože svačiny zplesnivěly a plíseň poškodila nalíčené zdi. A hlavně to v celém bytě smrdělo.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Jaká byla odezva ? Bohužel, asi ne taková, aby mne nasměrovala jinam. Určitě mi vyhubovali, určitě mě chvíli hlídali, ale nikomu nezačal blikat v hlavě vykřičník – DĚLEJTE S NÍ NĚCO ! Ne příkazy a zákazy. Pořádně ani nevím, co by se mnou kdo měl dělat, proto také nikomu nic nevyčítám. Je to jen analýza mnoha chyb, které se pak dlouho a těžce napravují.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka šestá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>V pubertě jsem trošku vyrostla, trošku pochopila, že se ženskými tvary se nedá nic dělat, trošku sportovala a hlavně jsem se v 16 letech zamilovala. Všechno šlo stranou, nikde nebyl žádný problém, byla jsem šťastná ! A to je ta největší pravda, kterou přeji všem ženám a dívkám, aby ji ve svém životě zažily. Najdete-li lásku v 16-20-30-50 letech a váš milý je nadšen vaší postavou a váhou, nevidíte napravo ani nalevo. Nemusíte vůbec stoupat na váhu, jste spokojená, usmíváte se jako sluníčko a jíte jakoby nic. Nepřemýšlíte totiž o tom. Tak to trvalo 6 let.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka sedmá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Ta je nejkrutější, nejbolestnější, i když dnes dávno přebolená a zapomenutá. Vyvozuji z ní nejdůležitější závěr a okamžik spouštěče bulimických kolotočů. TRAUMA, ŠOK, ŽIVOTNÍ POTÍŽE. Nepřipravené mladé tělo se takovým životním zkouškám neumí bránit. Ono ještě neví, že bolesti a ztráty patří k životu, že z nich má čerpat sílu. Připravovat a obrnit se tak k dalším skokům. Po téměř sedmi letech naší lásky, pár měsíců před svatbou utrpěl můj milý těžkou havárii na motocyklu. Týden bojoval o život. Nepřežil. Bylo nám oběma 22 let.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka osmá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>To nejhorší přebolelo, pomalu jsem se uklidňovala, začala jsem lépe spávat, přestala jsem plakat a také začala naslouchat mým bližním. Už delší dobu mi totiž všichni říkali – Janko, bojuj, vzpamatuj se, žij, jez ! Vypadáš strašně vyčerpaně ! Stoupla jsem tedy na váhu – 46 kg ! Za dva měsíce jsem z původních 54 kg zhubla 8 kg.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Bulimie tehdy ještě doutnala někde pod povrchem mého těla. Ale už byla v pohotovosti. Jako sopka, která se chystá vybuchnout a chrlit svoji smrtonosnou lávu na všechny strany. Já ale neměla kolem sebe žádného seismologa, který by vyhlásil pohotovost a evakuaci. Bojovat jsem ovšem chtěla.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Sice jsem ještě nevěřila větám "jsi mladá, život nekončí, budoucnost máš před sebou ? ", ale věděla jsem, že musím "jít dál". Jedla jsem normálně – snídaně, svačina, polévka, oběd, svačina, večeře, někdy i druhá večeře – milovala jsem tatranky a čokoládu. Ta se pomalu stávala mojí drogou – zvládla jsem dokonce sníst celou půlkilovou tabulku na posezení.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Pořád se ještě nic nedělo s mojí bulimií. Ta měla přijít až za chvíli. Najít mne naprosto nepřipravenou s ní bojovat. Natož nad ní zvítězit.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka devátá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Bylo mi 22 let, blížily se Vánoce, byla jsem sama a nevyhledávala žádný nový partnerský vztah. Studovala jsem vysokou školu a připravovala se k závěrečným státním zkouškám. Váhu jsem dohnala a milovanou čokoládou a jezením "ze smutku" jsem vážila 58 kg. Ve městě jsem potkala bývalého kamaráda. "Děvče, dělej se sebou něco, ty jsi nějak moc přibrala, ne ?"</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>T A K !</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>To byla ta roznětka. To bylo to odklopené víko sopečného vrcholu. Téměř po deseti letech jsem najednou znovu začala přemýšlet o své váze, o své postavě, snižovala porce i frekvence stravování, zkoumala jsem se v zrcadle a počítala tukové faldíky na břiše.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Snad mi to osud přinesl do cesty, snad jsem se sama řítila do zkázy. Vzala jsem do ruky jakýsi časopis a přečetla si článek o bulimii. Za dva dny už jsem stála u záchodové mísy a pomocí pírka na pečení zvracela.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>To byl začátek bulimie.</font></p>