Hladový deník

Je mi dvacet a anorexie mě s většími či menšími přestávkami provází už přes pět let. Skutečně se vyléčit jsem se ale rozhodla až nedávno, a v rámci terapie jsem se založila blog. Částečně kvůli sobě, abych se z toho vypsala, a částečně kvůli svým přátelům, kteří celou tuhle mizérii prožívají se mnou. Mým prvotním plánem bylo ukázat světu, jak to opravdu vypadá, když člověk trpí anorexií – jak přemýšlím a co se mi honí hlavou, a že je to trošku jiné, než co se dočtete v příručkách. Chtěla jsem je nechat nahlédnout do toho tajemného a nepochopitelného světa strachu z jídla, i když to znamenalo, že musím vyzradit svoje nejnitrnější obavy a tajemství.
Přála jsem si, aby mě lépe poznali a porozuměli, proč je to se mnou občas k nevydržení. A proč všechny ty dobře míněné rady jako „prostě se najez“ úplně nefungují – to v neposlední řadě.

Ze začátku jsem netušila, jakým směrem se blog bude ubírat, ani jestli mi počáteční nadšení vydrží déle než týden. Samotnou mě překvapilo, jak moc mě začalo psaní bavit. Najednou jsem měla nějaký normální zájem, plánovala jsem, o čem bude další článek (a pak ten následující), zkrátka: zaměstnávalo mě něco jiného než cvičení a myšlenky na jídlo. A pomalu jsem se začala – teď už to snad říct můžu – uzdravovat. K příspěvkům o anorexii pozvolna přibývala nová témata a teď píšu o tom, na co mám chuť a co mě zrovna zajímá. Někdy se to týká mojí nemoci, někdy ne, někdy tak napůl. Nad anorexií zdaleka ještě nemám vyhráno, ale pevně věřím, že jsem na správné cestě. A můj blog mi k tomu moc pomáhá.

http://hladovydenik.blogspot.cz/

Komiks o mentální anorexii

Skvělý výtvor – koláž dvou dívek, které moc dobře věděly, o čem psaly. Chcete nahlédnout na do světa dívky, která onemocní mentální anorexií, dostane se na psychiatrickou kliniku, rozhodne se anorexie se zbavit a nastoupí na těžkou cestu uzdravení? Tak pojďte dál…

Čtyři obrazy autorek Zuzky a Terezy – díky holky.

anorexie 1

anorexie 2

anorexie 3

anorexie 4

Ortorexie, bigorexie, drunkorexie

Dnes se často píše a mluví o tom, jak je naše kultura postižena snadným přístupem k potravě a nedostatkem aktivního pohybu, což vede k tomu, že stále více lidí trpí nadváhou. Zároveň také roste počet těch, kteří mají z různých důvodů s jídlem a se svou postavou ?problém?, z nejrůznějších důvodů jsou výrazně nespokojeni se svou postavou a nebo mají abnormální stravovací návyky. Dostávají se pak při zacházení s jídlem a se svým tělem do extrémů, který je ohrožuje zdravotně, někdy i na životě.

Ortorexie, bigorexie a drunkorexie jsou relativně novými typy poruch příjmu potravy, které jsou ve své extrémní podobně stejně nebezpečné jako mentální anorexie, bulimie či psychogenní přejídání. Pokusíme se teď najít hranici mezi zájmem, životním stylem a nemocí, která vážně ohrožuje zdravotní stav člověka a ze života mu dělá peklo.

Ortorexie je patologická posedlost zdravou výživou, slovo se skládá ze dvou řeckých slov: ?orthos? – správný a ?orexis? – chuť. Tato porucha se projevuje tak, že se u nemocného z počáteční orientace na zdravou stravu, na obchody se zdravými potravinami a na hledání informací, jak se takové potraviny vyrábějí, stává posedlost a hlavní náplň času. Roste strach z ?nezdravého? jídla, zdravé jídlo je podrobováno stále většímu zkoumání a i to postupně přestává být dost zdravé, tedy bezpečné. Jídelníček se tak zužuje na minimum, nemocný ztrácí na tělesné hmotnosti a trpí podvýživou. Navíc musí na jídlo podobně jako při mentální anorexii velmi často myslet, trápí ho úzkosti a deprese, které vedou k pocitu osamění a skutečné izolaci ? nemá si v takovém stavu s druhými lidmi co říct. Častěji se tento problém vyskytuje u žen i když v menší míře, než je tomu u mentální anorexie či bulimie.

Nemocní ortorexií jsou radikálními odpůrci uměle hnojených, geneticky upravovaných potravin bez použití chemických konzervantů a barviv, výhradně se orientují na bio-potraviny ze specializovaných obchodů. Patologické je na tom extrémní odmítání všeho ostatního, nikoliv samotná myšlenka, že by mělo být jídlo maximálně přírodní a tedy zdravější. Seznam ?povolených potravin? se však dále časem zužuje, ani bio-potraviny nemusejí být přeci bezpečné, záleží na tom, kdo je vyrobil, jestli skutečně dodržel všechny ?bio-postupy?, jestli potraviny nekontaminoval znečištěný vzduch… Zároveň s tím se ?nezdravé potraviny? mění v jedy, kterými by se nemocný po jejich požití jistě otrávil nebo by určitě vážně onemocněl.

Myslím, že je tu celkem dobře vidět, že je skutečně rozdíl mezi preferováním zdravých potravin bez ?éček? a posedlostí ?bio-fanatizmem?. Rozhodně tu nejde o patologizování toho, čemu se říká zdravý životní styl, ale o pojmenování stavu, který se ?vymkne z rukou?.

Označení ortorexie použil pro označení fanatického zaujetí zdravou výživou poprvé americký lékař Steven Bratman ve své knize Healthfood Junkies. Původně totiž sám založil komunitu lidí, kteří se zabývali zdravou výživou, ovšem časem zjistil, že přehnané zabývání se zdravým jídlem vede k extrémním změnám ve stravovacích návycích pod vlivem obsesivních omezení se značnými negativními důsledky na tělesné i psychické zdraví a sám komunitu rozpustil.

Bigorexie se naopak týká převážně tělesných proporcí ve smyslu posedlosti vlastním vzhledem. Jde o poruchu vnímání vlastního těla, kdy nemocný usiluje o dosažení často nereálných hodnot ve své fyzické zdatnosti, svých tělesných proporcí. V odborné literatuře se o této duševní poruše píše také jako o variantě ?dysmorfofóbie? (nadměrné zaobírání se domnělým defektem vzhledu u běžně vyhlížející osoby) nebo ji lze nalézt pod označením ?Adonisův komplex?.

Bigorektici si připadají slabí, nedostatečně svalově vyvinutí, trápí je to a jsou ochotni pro dosažení vzhledu z kulturistických časopisů nebo akčních filmů udělat opravdu hodně. Často jsou tak závislí na posilování, zneužívají zejména bílkovinné potravinové doplňky a látky, podporující svalový růst a ovlivňující metabolismus.

Mezi hlavní rizika této poruchy patří tzv. ?overuse syndrom? – poškození pohybového aparátu dlouhodobým přetěžováním. Naprosto nevyváženou stravou a nadužíváním ergogenických prostředků (doplňky, obsahující vysoké množství bílkovin a aminokyselin) bývá také přetěžovaný trávicí systém, ledviny a játra. Bigorektici trpívají nadváhou, ke které se dopracují záměrně vysokým příjmem energie kvůli svalovému růstu. Podstatné riziko hlavně pro duševní zdraví přináší sociální izolace, podobně jako u jiných závislostí i zde ztrácejí nemocní společná témata s ostatními lidmi, před společenskými kontakty dávají přednost fitcentru. Do psychických problémů se mohou bigorektici dostat také kvůli nedostatku financí (fitcentra, strava i potravinové doplňky představují dost velké výdaje a zároveň dochází k problémům či ztrátě zaměstnání).

Drunkorexie označuje opakované redukování příjmu potravy s cílem snížit příjem kalorií a dovolit si tak pít více alkoholu. Tato posedlost vychází z faktu, že alkohol, zejména ?tvrdý?, je poměrně kalorický, opět tu hraje hlavní roli nespokojenost se svou postavou a úzkost z přibírání na váze. Drunkorexie také zahrnuje cílené zvyšování výdeje energie na párty či diskotéce kombinováním tvrdého alkoholu s energetickými nápoji.

Tato porucha se týká více žen i když ani muži nejsou vůči ní imunní. Statistiky v americké populaci říkají, že 30% dívek ve věku 18-24 let vynechávají jídlo, aby mohli více pít alkohol. Hlavní nebezpečí takového chování spočívá v tom, že bez jídla se alkohol v žaludku vstřebává mnohem rychleji, do jater se může dostat za méně než 15 minut. Účinek alkoholu je silnější a také mnohem nebezpečnější ? tělo ho hůře vstřebává, navíc ho dostane často ve vyšší dávce, vždyť ?po vynechání jídla můžeme více vypít!?

Po fyzické stránce je také velmi nebezpečné míchat alkohol s energy-drinkem. Po této kombinace dochází k razantnímu zvýšení krevního tlaku a srdeční činnosti, zároveň ke snížení schopnosti vnímat únavu, nejen lidé se srdeční vadou nebo hypertenzí jsou ohroženi kolapsem, existuje již řada případů náhlého úmrtí.

Psychiku ohrožuje drunkorexie podobně jako jiná porucha příjmu potravy ? nemocní zažívají úzkost při snaze kontrolovat své proporce, nespokojenost z toho, že se to nedaří podle jejích naprosto nereálných představ a ?pomejdanové deprese? z množství vypitého alkoholu a často i snědeného jídla (v opilosti či v kocovině se nemocní prostě dojí). Nemocný člověk postupně také strádá společensky ? opakovaná podrážděnost z hladu či rychlé opilosti z pití na lačno výrazně snižují společenskou atraktivitu postiženého a mohou vézt k pocitům odcizení, osamělosti, izolace.

Jste emoční jedlík?

íte pouze když máte hlad? Možná se vám bude zdát tato otázka hloupá, řada z vás by asi odpověděla, že jí samozřejmě když má hlad nebo když má příležitost se v klidu najíst. Podle průzkumu ale více než 20% tazatelů uvedlo, že jí, když k tomu mají úplně jiné důvody. Tak například když se cítí být ve stresu, když jsou osamělí, když se nudí, jsou unavení nebo společně jedí s někým, s kým si chtějí být v tu chvíli blíž. Jídlo pak neslouží k doplnění sil, energie, nasycení prázdného žaludku, ale ke změně nálady, pocitů, situace.

Takto s jídlem občas zacházíme asi všichni, jde o to, že si můžeme vypěstovat návyk, kterému se říká emoční jedení. Problém takového emočního jedlíka spočívá v tom, že konzumuje více jídla, než jeho tělo v rámci jeho životního stylu skutečně potřebuje. To se pak samozřejmě projeví nárůstem tělesné hmotnosti s následným rozvinutím pocitů vlastního selhávání, výčitek ze slabé vůle, negativního vnímání vlastního těla.

Možná znáte rčení: ‚Nežiji proto, abych jedl, ale jím pro to, abych žil‘. Je zde sice naznačeno, jak bychom měli s jídlem zacházet, ale realita je naštěstí trochu složitější. Vlivem naší výchovy (jídlo jako odměna či trest), nadbytkové kultury (netrpíme obvykle akutním nedostatkem jídla) nevnímáme stravu jako souhrn neživých látek – bílkovin, sacharidů, minerálů atd., ale jako něco, co by nám mělo chutnat, co by mělo dobře vypadat, na co se můžeme těšit. K jídlu máme prostě emoční vztah.

K jídlu se lidé obvykle obracejí, pokud cítí napětí, smutek, nudu, vztek, úzkost, ale také vzrušení, příjemné napětí a radost. Mnozí z nás si rádi dají své oblíbené jídlo, když se sami se sebou necítí dobře, takříkajíc si ‚spraví chuť‘.

Tak jak to tedy je? To samé chování je nejprve popsané jako problematické emoční jedení , následně pak se takto údajně chová většina z nás. Pravdou je, že v širším slova smyslu jsme emoční jedlíci skoro všichni, jídlo nám dokáže měnit naše nálady a nálady zase mají vliv na naše stravování. Problém ale nastává tehdy, když nejsme takovéto zacházení s jídle schopni kontrolovat, když pod vlivem emocí konzumujeme jídla moc a následně nás to dostává do potíží. Emoční jedení se tak stává zlozvykem, jídlo jakousi drogou pro utišení nepříjemných pocitů či stavů.

Je vám to povědomé? Pokud si chcete ověřit, jak na tom v tomto směru jste vy sami, můžete si vyzkoušet náš nový orientační test Jste emoční jedlík?

A jak z toho ven? Odpověď není složitá, jde o to znovu získat nad svým jedením kontrolu. Zvyky se ale obtížně mění, proto s tím možná budete potřebovat trochu pomoci. Nabízím několik doporučení.

1. Odpovězte si na otázku, proč nejčastěji jíte, když nemáte hlad

Nejprve se pokusíme zjistit, co vyvolává emoční jedení, o jaké jde situace. Jíte více v práci, protože jste ve stresu nebo se nudíte? Jíte bez velkého rozmýšlení, když se vrátíte domů do prázdného bytu a máte volný čas? Jíte ve škole, protože máte úzkost ze skoušení? Jíte hodně na večírku či oslavě, protože jste mezi lidmi nejistí a úzkostní?

Vezměte si tužku a papír, pokuste si vybavit co nejvíce situací, které máte spojené s větší konzumací jídla (myslí se tím jedení mimo snídaně / obědy / večeře), podtrhněte si ty, které se nejčastěji opakují.

Pokud to se změnou svého stravování myslíte vážně, můžete vyzkoušet stravovací deník. Jde o vedení jídelních záznamů – zaznamenáme si čas jídla, vše co sníme, místo, kde jíme, své pocity či myšlenky, které jídlo doprovází. Formulář pro takový deník najdete v sekci Ke stažení, ale dobře poslouží i obyčejný sešit. Po několika dnech záznamů (doporučuji tak 14 dní) si zápisky projděte a barevně podtrhejte situace, kdy jste jedli zbytečně navíc – které odpovídají emočnímu jedení. Můžete tak doplnit či rozšířit svůj seznam situací, které spouštějí emoční jedení.

2. Alternativa k jedení

Nyní je důležité postupně rozšiřovat svůj repertoár reakcí na nepříjemné emoce. Opět si můžete pomoci nejprve tužkou a papírem a začít vytvářet seznam aktivit, které budeme mít po ruce v situacích, spouštějících emoční jedení. Nabídnu vám nyní několik variant, vy jistě svůj osobní seznam obohatíte o další, které jsou více v sluladu s vašimi zájmy.

Cvičení uvolňuje napětí, působí relaxačně a zároveň je to dobrý zdroj energie, pokud jsme unaveni a nejde o vyčerpání z fyzické práce.
Kontakt s někým blízkým (partner, rodiče, kamarád…) vám dodá podporu a působí velmi dobře proti pocitu osamělosti.
Pití vody zaplní žaludek, což může snížit nutkavou chuť jíst, navíc velmi dobře působí proti únavě a zlepšuje náladu, řada z nás totiž přes den málo přijímá tekutiny (rozhodně se nepočítá káva, černý a zelený čaj, které naopak ještě více tělo odvodňují).
Vyrazit na procházku může být velmi uvolňující, navíc někdy velmi pomůže změna prostředí.
Poslech oblíbené hudby dokáže skvěle emocionálně přeladit, dodat energii, příjemně naplnit volný čas, určený k odpočinku.
Ovoce, bylinkové čaje nebo něco podobného, co nám chutná, zároveň nás nesytí kaloriemi.
Relaxační cviky, cvičení jógy je dobrý způsob jak uvolnit a pročistit tělo i mysl, umožňuje také odložit jednání po velkých emocích, kterého byste mohli litovat.

Pár doporučení na závěr

Emočním jedlíkem můžete být stále méně, pokud se budete snažit stravovat pravidelně – pocity hladu v delších pauzách mezi jídlem snižují odolnost vůči stresu, sami o sobě vzbuzují pocity podráždění a napětí a zvyšují neodolatelnou chuť k jídlu.

S tím také souvisí držení redukčních diet. Pokud trpíte nadváhou a uvědomujete si, že příčinou je právě to, že jste emoční jedlík, pak vám redukční dieta moc nepomůže. Na chvíli sice snížíte příjem kalorií omezováním se pomocí nějaké diety, dříve či později ale vše doženete dojídáním se či přejídáním v rámci vašich spouštěcích situací. Větších a trvalejších výsledků dosáhnete prací na získání větší kontroly v emočním jedení.

Někteří z nás také víme, že obtížně zvládáme stresové situace. Se stresem se ale můžeme naučit do jisté míry zacházet. Jsme-li emoční jedlíci a uvědomujeme-li si, že naším spouštěčem je často stres, bude pro nás velmi užitečné aktivně hledat způsoby, jak se stresem lépe naložit. Postupy zvládání stresu však překračují možnosti tohoto článku.

Emočními jedlíky se můžeme stát také, pokud odkládáme řešení dlouhodobých problémů nebo jsme frustrovaní z toho, že se nám s nimi nedaří hnout. Takovými dlouhodobými problémy může být nezaměstnanost, finanční problémy, zdravotní problémy, vztahové konflikty, pracovní stres.

Možná znáte pojem psychogenní či záchvatovité přejídání. Je to to samé jako emoční jedení? V obou případech jde o nadměrnou konzumaci potravy. Psychogenní přejídání popisuje situace, kdy takové přejídání není způsobeno nějakou tělesnou poruchou (štítnou žlázou, cukrovkou, následkem nežádoucích účinků léků atd), ale důsledkem psychiky. Patří sem přejídání po velkém omezování příjmu potravy, zajídání deprese, noční vyjídání ledničky – a také jedení jako reakce na nepříjemné emoce – emoční jedení. Emoční jedlík tedy trpí psychogenním přejídáním, většinou bez záchvatů konzumace jídla ‚ve velkém‘, ale spíše průběžným zajídáním emocí.

Emoční jedení je návyk, který častěji postihuje ženy, více jsou ohroženi lidé, kteří jsou emotivní a své emoce jsou zvyklí ‚polykat‘ – nedávat najevo, uzavírat se s nimi. Jeho nejčastějším projevem je narůstání tělesné hmotnosti a snižování sebedůvěry. V každém případě jde o problém, který lze řešit a úspěšně zvládnout. Pokud víte, že jste dlouhodobý emoční jedlík a nabízená doporučení vám moc nepomáhají, nebojte se obrátit na odborníka, rozhodně není ostuda se o sebe postarat.

Francie přijala zákon proti nezdravému hubnutí

Francie, Mekka módy, zahájila boj proti nezdravému hubnutí, které je i díky modelkám v kurzu. Dolní komora parlamentu odhlasovala zákon, který trestá propagaci hladovění až dvěma roky ve vězení a pokutou přes půl milionu korun. Žádný jiný stát dosud k tak tvrdému opatření nesáhl. <br><br> Celý text najdete <a href=“http://zpravy.idnes.cz/francie-prijala-zakon-proti-nezdravemu-hubnuti-f54-/zahranicni.asp?c=A080416_113848_zahranicni_tha“ target=“_blank“>zde</a>.

Recepty – vánoční cukroví

Milé čtenářky a čtenáři, v adventním čase se objevuje otázka pečení cukroví. Starosti nám ovšem může dělat jeho kalorická hodnota, přitom vánoční cukroví může být relativně dietní a dobré. Dovolte několik osvědčených receptur, aby náš vánoční stůl zazářil. <br> Přeji Vám klidné vánoce a dobrou chuť!! <br><br> <b>Slunečnicové placičky</b> (60kusů, 1 kus-80 cal)<br> 50 gr hnědého cukru<br> 150 gr medu<br> 250 gr másla<br> 250 gr hladké mouky<br> špetka soli<br> nastrouhaná citrónová kůra<br> 2 lžičky mleté skořice<br> ½ lžičky mletého kardamonu (můžeme nahradit zázvorem)<br> 1 vejce<br> 200 gr slunečnicových semen<br> 2 lžíce smetany ke šlehání<br> propracujeme 150 gr másla a cukru, 25 gr medu, koření a vejce<br> dáme na dvě hodiny odležet do chladu<br> svaříme smetanu a slunečnicová semena, med a 100 gr másla předehřejeme troubu na 180 stupňů<br> těsto vyválíme na 4 mm plát<br> vypichujeme koláčky, klademe na vymaštěný plech<br> 1 lžička medové hmoty se smetanou<br> pečeme 10-15 minut<br> <br><br> <b>Čokoládová kostka s ovocem</b> (pro 6 osob, porce-170 cal)<br> velké porce<br> 200 gr hořké čokolády<br> 6 plátků želatiny<br> 12 gr agaru<br> 200 ml nízkotučné smetany ke šlehání<br> 1 polévková lžíce umělého sladidla<br> 100 gr malin (případně i jiné ovoce)<br> ½ manga<br> hořké kakao<br> želatinu změkčíme ve studené vodě<br> v hrnci ohřejeme šlehačku, přivedeme k varu, stáhneme, nevaříme!!<br> přidáme želatinu a agar, zamícháme a rozpustíme<br> čokoládu také rozpustíme, necháme 5 min odpočívat, mícháme vmícháme do hladka, rozdělíme na dvě poloviny jednu polovinu do formy, poklademe ovocem, přidáme zbývající polovinu nařezanou na kostky dáme do ledničky, chladíme minimálně 4 hodiny, vychlazené posypeme hořkým kakaem <br><br> <b>Nízkoenergetické slepované moka knoflíčky</b> (80kusů, 1kus-30cal)<br> 2 bílky<br> 130 gr cukru<br> ½ lžíce citrónové šťávy<br> 70 gr mletých lískových ořechů<br> 100 gr mletých mandlí<br> 1 a ½ lžíce instantní kávy<br> 30 gr hořká čokoláda<br> 40 gr másla<br> 50 gr moučkového cukru<br> 2 lžíce kávového likéru<br> troubu předehřejeme na 160 stupňů<br> z bílků, cukru a citrónové šťávy vyšleháme sníh<br> vmícháme všechny oříšky, 80 gr mandlí, kávu<br> plech vyložíme papírem na pečení klademe lžičkou na kopečky pečeme 15 minut, necháme vychladnout rozpustíme čokoládu, utřeme máslo s moučkovým cukrem a kávovým likérem krémem spojujeme knoflíčky, posypeme zbytkem mandlí

Vedení jídelních záznamů – jídelníček pod kontrolou?

Všichni, kteří se potýkají s poruchou příjmu potravy dobře vědí, jak je velmi nepříjemné, když se život zúží na neustálou kontrolu tělesné hmotnosti a kalorií. Pokud se sami začneme snažit svůj problém zvládnout nebo se svěříme odborníkovi, objeví se brzy otázky: „Proč mám pořád podváhu i když se mi zdá, že jím obrovské množství jídla“, „Proč některé dny jsem v pohodě a jindy mám několik bulimických záchvatů“, „Proč mám častěji večer po desáté hodině takovou chuť jíst a přejíst se“, „Proč když si dám něco sladkého nebo tučného, držím pak několik dnů dietu nebo se naopak přejím“… Je starou vyzkoušenou pravdou, že pokud řešíme nějaký problém, měli bychom začít tím jednodušším postupem a teprve pokud to nefunguje, vyzkoušíme komplikovanější řešení. Tím relativně jednodušším a zároveň velmi praktickým a srozumitelným způsobem, jak lépe porozumět svým stravovacím návykům a zlozvykům je vézt si jídelní záznami. Ty je pak třeba společně s odborníkem na ppp či pomocí svépomocného manuálu (např. od F.D.Krcha – najdete v naší rubrice „knihy“) prozkoumat a poučit se z nich. Příklady jak vézt jídelní záznamy najdete v tabulkách v rubrice „ke stažení“. Ten, kdo se rozhodne jídelní záznamy vyzkoušet, si může tabulky u nás stáhnout a vytisknout. Každý den je pak třeba do nich pečlivě zapisovat vše, co sní a vypije, k tomu zápis doplnit o další důležité informace (např. čas jídla, pocity při a po jídle, místo, kde se jedlo, zda po jídle následovalo zvracení či cvičení…) Takový jídelní záznam je velmi soukromá věc, každý si ho píše pouze pro sebe, někdy také po dohodě pro terapeuta. Proto je důležité nic nezamlčet, neupravovat, prostě být upřímní. Aby bylo možné si představit, jak se pak s jídelním záznamem pracuje, uvedu dva příklady: 1. U mentální anorexie může být často problém s pocitem velké plnosti po jídle. Tento pocit totiž vede k fantazii, že jsme toho snědli moc a budeme teď nekontrolovatelně přibírat na váze. Přitom váha může stagnovat hluboko pod normou nebo jde dokonce dolů a hrozí tak velké zdravotní problémy. Zde může pomoci jídelní záznam k většímu odstupu a lepší schopnosti realističtěji posoudit to, co jsme skutečně snědli a odlišit od nepříjemných pocitů, které způsobuje spíše strach. Jídelní záznam je například možné srovnat s doporučeným jídelníčkem v rubrice „jídelníček“. 2. U mentální bulimie je například z jídelního záznamu možné vyčíst, že pokud jíme mimo kuchyň či jídelnu, ale třeba u televize nebo v ložnici v posteli, sníme toho víc a častěji jdeme pak zvracet. Problém totiž bývá v tom, že pokud při jídle děláme něco jiného (sledujeme televizi, čteme knihu), ztrácíme přehled o množství snědené potravy, snadno to přeženeme a pak už je to stejně jedno… 3. U záchvatovitého přejídání možná zjistíme, že neodolatelná chuť k jídlu po desáté večer možná souvisí s tím, že večeříme v půl šesté a navíc se u večeře v jídle spíše omezujeme. To pak vede k pocitům hladu a navíc podvědomě cítíme, že jsme se ošidili. Je prokázané, že tyto pocity výrazně zvyšují riziko přejídání. Tento článek něměl vyčerpávajícím způsobem popsat vše, co souvisí s vedením jídelních záznamů, spíše měl vzbudit vaši zvědavost a případně i zájem zkusit to. Pro více informací odkazuji na zmíněnou literaturu a konzultaci s odborníkem.

Být sama sebou? Za pokus to stojí…

Virginia Satirová ve svém Modelů růstu říká: ?Kdykoliv cítíme, že jsme ?příliš něčím? a měli bychom být ?někým jiným?, popíráme svou osobnost. Poměřujeme sami sebe se svým okolím, a pokud to neodpovídá, nejsme v pořádku. Je to jako muset se vmáčknout do krabice ? přizpůsobit se a poslouchat. Srovnáváme se s ostatními a říkáme: ?Kdybych byla taková nebo maková, bylo by to fajn.? Hlavním úkolem je najít sebe sama, nechat být očekávání druhých, aniž bychom se proti nim vzbouřili. Naše sebepřijetí posiluje už pouhé zjištění, že nikdo na světě není přesně takový jako my.? (Satirová, 2005) Když jdu po ulici a dívám se na kolemjdoucí muže a ženy, nevidím nikdy stejnost. Vidím jedinečnost. A krásu pak v tom, jak kdo umí jedinečnost nosit. Naše ženská síla, charisma a právě ta jedinečnost nevychází z objemu stehen a zadku, vyvěrá zevnitř. A těžko se může vejít do nějaké krabice, šablony, skořápky. Přesahuje přece daleko za hranice našeho těla! Přijmout své tělo a dát mu vše, co potřebuje, znamená nejen zajistit mu dostatečný přísun jídla a tekutin, ale také se umět pohladit, podívat do zrcadla a přiznat odrazu v něm, že ?mu? to sluší, uvědomit si, že ?tohle tělo je mé a já ho mám ráda takové, jaké je?, být sama sebou. Možná si řeknete, že tohle je naprosto nedosažitelná meta a že nemá ani cenu začínat. Pokud nechcete začít, nemusíte, je to vaše volba. Ale co můžete ztratit? Vždycky je možnost se vrátit k tomu, co znáte, co máte ozkoušené, v čem cítíte jistotu. Ale třeba se při objevování sebepřijetí vlastního těla stane něco, co se vám bude líbit víc než výčitky z jídla, neustále vážení, znepokojivý pohled do zrcadla, pocit selhání, úzkosti a smutku, bezmoci a beznaděje. Tak jako si umíte naplánovat, že ?od zítřka nejím sladké, nedotknu se pečiva, budu cvičit ráno i večer, zhubnu do svých oblíbených kalhot?, si můžete vyzkoušet i jiný program. Naordinujte si to, co máte ráda, co vás baví, co vám přináší radost a naplnění, co si už dlouho odpíráte, co jste už dlouho chtěla zkusit, ale vždy bylo nějaké ale. Zkuste přijmout pochvalu od druhých, zkuste ji pustit až do svého nitra. Pochvalte se také sama, denně najdete tisíce příležitostí se za něco ocenit. A znovu slova Virginie Satirové: ?Pokud očekáváme, že budeme přijímáni, ale cítíme se nehodnotní, odmítání nebo ?navíc?, musíme na svých percepcích a očekáváních pracovat…? (Satirová, 2005) Pracujte také na vytvoření důvěry ke svému tělu. Zkuste mu uvěřit, že vás podrží, pokud mu dáte to, co potřebuje. Tedy dostatek jídla a tekutin, také přiměřený pohyb, dostatek spánku atd. Zkuste sníst o jeden rohlík více a zjistíte, že se žádná katastrofa nestala. Dokud to nevyzkoušíte, nelze tělu uvěřit. Nemusíte se přejídat, pokud tělo bude mít jistotu také ve vás, že vy se o něj postaráte, nenecháte ho hladovět, nenecháte ho dělat zásoby na horší časy. V příjmu a výdeji potravy existují zákonitosti, které nezměníte. Budete-li tělu některá jídla odpírat, za čas se jimi pravděpodobně začnete přejídat či vás bude stát hodně sil, abyste odolala. Také fyziologie těla je daná, pokud pominu plastickou chirurgii. Co však můžete změnit jistě, je váš pohled na vaše tělo, vaše vnímání sebe sama. Řekněte si o podporu odborníka, vyzkoušejte aromaterapii, jógu, relaxační cvičení, focusing, vyzkoušejte vše, co vás může posunout směrem k přijetí těla, ke spokojenosti se sebou. Pokud budete skutečně odhodlaná se s poruchou příjmu potravy rozloučit, povede se vám to. I zaváhání je krokem vpřed. Zamyslete se, co se stalo, jaká situace vedla k tomu, že jste se např. přejedla, co vyvolalo Vaši touhu se vším prásknout a vrátit se zpět do bezpečí nemoci. Posílí Vás to při dalších krocích směrem k uzdravení a plnějšímu životu. Vy sama nejlépe rozumíte tomu, co potřebujete, ve vás jsou zdroje k uzdravení, společně s odborníky je můžete nacházet a sama pak realizovat. Satirová, V.: Model růstu ? za hranice rodinné terapie, Cesta Brno 2005

Hranatá Obluda

Skoro každý ji má doma. Skoro každý o ni občas zavadí pohledem, využije jejích služeb. Častěji ženy, než muži. Častěji v kuchyni, než v koupelně. V koupelně, kde ji mám doma já, vyvolává jiné pocity než ta, co mám v šuplíku v kuchyni. Obě měří, respektive váží. A ve fyzice jsem se učila, že měří v jednotkách Mezinárodní soustavy jednotek SI. Tak proč ale v pocitech měří jinak? Poštovní balík, který nám přišel, maminka v těhotenství, kojenec v prvních měsících života, pytel brambor na zimu, cihla zlata… Čím víc kilogramů, tím hřejivější je pocit. A pak je tu tělesná hmotnost. Nevím, jak se to stalo, ale pocit velí ? čím méně, tím lépe, čím víc, tím hůř. Ale proč? Ta divná hranatá věc, v dnešní době dokonce s červenými digitálním displayem, dokáže zničit hezké ráno. Dokonce ovládne i dopoledne a celodenní jídelníček. Pokud dostane moc, dokáže se jí chopit. Přitom je úplně hloupá. Nemá žádné zvláštní schopnosti ani dovednosti, nedokáže se usmát jako my, nedokáže potěšit druhé, dokáže jen zvážit. Ukazuje jednotku, na které se lidi shodly téměř na celém světě, že to budou kilogramy. Některé obludy umí i gramy a tuny. Schválně si zkuste stoupnout třeba na vlakovém nádraží na váhu, která váží v tunách. Ručička váhy se doprava asi moc nepohne, jestli vůbec zaznamená, že ji někdo obtěžuje svou ?váhou?. Jaký budete mít pocit? Nádražní váha Vás ani neucítí, kuchyňskou amálku naopak strhnete. Tak jaká je správná hmotnost? Kterou váhu máte mít? A o co je to komplikovanější, když víme, že každá váha váží jinak, to je potom zmatek! Na co se dá tedy spolehnout? Na sebe, na tělo. Nikdy jsem nepotkala nic tak chytrého, jako je tělo. Tělo ví, co potřebuje, ví, kdy má dost, ví, co je pro něj dobré, ví, kdy přestat, aby mohlo běhat, ví, kdy přidat v jídle, aby mohlo běhat. Ví, kdy si má říct o sladké a kdy už by radši něco slaného. Ví, kdy doplnit bílkoviny, kdy vitamíny. Když neví a tápe, tak onemocní, aby mělo čas to zase zjistit. Dobře je to zařízené, nemyslíte? A my jsme nositeli duše a těla. Pečujme o obojí, vlastně ? pečujme o sebe, tím splníme obojí.

Moje kamarádka je nemocná ? co mám dělat?

<b>Myšlenky, starosti a zmatek na straně jedné</b> <br><br> 1. Moje kamarádka má anorexii, nemohu ji v tom nechat, musím ji z toho nějak dostat!<br><br> 2. Měla by přece jít k nějakému doktorovi, mám ji tam dovléct, i když tam nechce?<br><br> 3. Několikrát řekla, že se radši zabije, že je stejně k ničemu a že bude mít konečně klid.<br><br> 4. Musí jíst, vždyť umře, nedovolím, aby umřela!<br><br> 5. Bojím se jí na jídlo ptát, ale ona vůbec nejí, pořád se na něco vymlouvá!<br><br> 6. Našla jsem jídlo v koši, i když mi přísahala, že to snědla.<br><br> 7. Strašně jsem na ni křičela kvůli jídlu, teď je mi to líto, ale už to nejde vrátit.<br><br> 8. Je divný jíst, když ona nejí, připadám si divně, když jím, nikdy nevím, jestli bude jíst se mnou. Mám ji nechat jíst tak, jak chce?<br><br> 9. Napadlo mě přestat taky jíst, snad by jí to štvalo a začala by jíst kvůli mně.<br><br> 10. Někdy chce, abych ji kryla před jejím klukem, že jedla a přitom nejedla, co mám dělat? Když ji shodím, naštve se na mě, ale když budu lhát, tak tím vlastně pomáhám té nemoci, ne?<br><br> 11. Mám to říct jejím rodičům? Strašně se na mě naštve, ale já mám takový strach, třeba by to pomohlo!<br><br> 12. Její přítel se mě ptá, co má dělat, ale já to taky nevím, on už je tak zoufalý, co s tím?<br><br> 13. Volala mi její maminka, mám jí říct, co vím nebo raději ne?<br><br> 14. Nechce se mnou vůbec mluvit, je strašně smutná, nic ji nebaví, nikam nechodí, uzavírá se do sebe.<br><br> 15. Proč se neozývá, proč mi aspoň nenapíše, že je v pořádku, proč se tak změnila, to už jí za to nestojím?<br><br> 16. Za co všechno vlastně může ta její nemoc, přijde mi, že se na ni nesmím zlobit, když je nemocná a nemůže za to.<br><br> 17. Skoro se mnou nemluví, připadám si hloupě, stydím se jí říkat o svých problémech, když ona má větší než já.<br><br> 18. Jak dlouho to bude trvat, kdy už bude zase jako dřív?<br><br> 19. Někdy už nemám sílu s ní být, pořád jí psát, prosit o kontakt, ale přece ji nezradím!<br><br> 20. Hlavní je, aby jí bylo dobře, na ničem ostatním nezáleží! <br><br><br> <b>Nápady, podněty a řešení na straně druhé</b> <br><br> 1. Vím, že jediný, kdo si může pomoci, je sama kamarádka, já jí mohu nabídnout jen podporu a kamarádství.<br><br> 2. Mohu jí nabídnout možnost zajít k lékaři či psychologovi, společně ho zkontaktovat, doprovodit ji k němu, nemohu ji však nutit. Je to její rozhodnutí, násilí v tomto nemá smysl. Pro léčbu je nutná spolupráce, ne odpor.<br><br> 3. Pokud o tom začne, zeptám se přímo, zda mluví o sebevraždě a zkusím zjistit, jak reálné jsou její plány. Zkusím jí nabídnout kontakt na krizové centrum nebo linku důvěry, beru vážně to, co mi říká. Nejsem ale odborník, vytvořit tabu kolem jejích myšlenek na sebevraždu by mohlo být nebezpečné.<br><br> 4. Musí jíst, ale jen ona rozhodne o svém životě, o svém zdraví. Já jí mohu pomoci s jídlem ve chvíli, kdy o to bude stát, kdy se na tom domluvíme a bude chtít třeba slyšet, jaká je normální porce, nebo se mnou bude chtít jíst společně atd.<br><br> 5. Řeknu jí o své nejistotě kolem jídla, zkusím se s ní domluvit na pravidlech, na která přistoupí a budeme je umět obě respektovat.<br><br> 6. Znovu se s ní pokusím domluvit na upřímnosti, na způsobu, jak komunikovat bez lhaní. Zkusíme přijít společně na to, čím ji případně já nutím lhát a jak to můžeme dělat jinak.<br><br> 7. Mám právo se zlobit. Až se uklidním, zkusím za ní zajít a řeknu jí, jaké jsem měla pocity, proč jsem se tolik naštvala a zeptám se jí, jak to viděla a cítila ona.<br><br> 8. Já musím jíst naprosto normálně, tak, jak jsem zvyklá, protože i u mě díky tomu může vidět, že pravidelně jím, přiměřeně se hýbu a i tak udržuji stejnou fyziologicky zdravou váhu. Také uvidí normální porci a nahlédne na to, že normální je jíst, ne naopak. Když jdu na nákup nebo si chystám jídlo, zeptám se, co dnes koupíme, co si dnes dáme k jídlu. Nenadbíhám jí v tom, že bych rovnou předpokládala, že jíst nebude.<br><br> 9. To není dobrý nápad, já musím jíst normálně, musí chtít jíst kvůli sobě, ne kvůli někomu druhému.<br><br> 10. Nesmím vůbec přistoupit na to, aby mě k něčemu takovému zavázala. Vysvětlím jí, proč to nemůžu a nechci udělat. Za žádnou cenu se nestavím mezi ni a jejího partnera, ani maminku či další její blízké.<br><br> 11. Nejprve vše proberu přímo s kamarádkou, řeknu jí o svém strachu a myšlence říci to jejím rodičům. Nebudu jednat za jejími zády, aby se necítila ohrožená nejen nemocí, ale i svým okolím.<br><br> 12. Můžu jejímu příteli říct, jak jsem na tom já, můžeme se vyslechnout navzájem, poradím mu, aby to, co říká mně, zkusil říct přímo své přítelkyni, aby s ní mluvil o strachu, který o ni má. Já to s ním řešit nemohu, nechci být v roli prostředníka, jen by to jejich a mému vztahu s kamarádkou ublížilo.<br><br> 13. Maminku vyslechnu, mohu jí říct, jakým způsobem s její dcerou komunikuji já, mohu s ní sdílet její strach, mohu jí říci o svém strachu. Pokud bude chtít, poradím, jaké knížky o poruchách příjmu potravy pomohly mně, nabídnu i kontakt na odborníky.<br><br> 14. Zkusím jí nabízet různé společné akce a aktivity, zeptám se na její přání, na to, o čem přemýšlí, co cítí, co by chtěla atd.<br><br> 15. Vím, že někdy je pro ni těžké komunikovat. Zkusím si s ní domluvit nějaká pravidla, řeknu jí, jaký je pro mě stres, že se nehlásí. Zkusíme společně vymyslet způsob, jak komunikovat, abych se ani já nemusela bát.<br><br> 16. Mám právo se zlobit, i když je kamarádka nemocná. Vyjádřit city, včetně vzteku, je přirozené. Pokud budu vše omlouvat nemocí (to, že se neozve, nepřijde na dohodnuté místo, neotvírá mi, když za ní přijdu a jsme na tom domluvené), tak jen podpořím symptomy nemoci. Kamarádka je pořád člověk, který musí respektovat také mě, i když je nemocná.<br><br> 17. V kamarádství máme obě právo mluvit o svých starostech, navíc mluvit jen o její nemoci vztah ničí, je třeba budovat společné zážitky, sdílet spolu vše jako dřív, i když pro kamarádku je to třeba v tuto chvíli těžší.<br><br> 18. Snažím se zorientovat v problematice, půjčím si knihy o poruchách příjmu potravy, prozkoumám základní informace na internetu a obrním se vírou a trpělivostí.<br><br> 19. Žiji také svým životem, myslím i na své potřeby, zájmy, na své blízké! Jen když budu sama žít i pro sebe, mohu být oporou pro kamarádku ve chvílích, kdy na to mám sílu a kdy ona o to stojí. Mám také právo vyhledat odborníka a poradit se s ním, požádat o pomoc.<br><br> 20. Záleží. Záleží také na tom, jak se cítím já, jak se daří mně, jak žiji já. Nejsem méně důležitá jen proto, že jsem zdravá. <br><br> Poznámka: Text vyšel ve zpravodaji anabell, ke stažení na stránkách <a href=“www.anabell.cz“ target=“_blank“>www.anabell.cz</a>