uz nevim jak dal

/0 Komentáře/v /přidal

ahojik lidicky vim ze vas jako sem ja je tu spousta a dlouho sem vahala jestli sem mam napsat svuj pribeh,a konecne sem dostala odvahu. Muj problem zacal v mich 14 letech.Zezacatku sem prestala jist maso a omezovala sladkosti ale doma do me cpali ruzny smazeny syry,hranolky a zahusteny omacky merila jsem 178 a vazila 53 kg ale v 15 najednou sok 78 kg.to se mi zboril svet zacala sem kazde jidlo zvracet ale to mi nestacilo zacala jsem dene cvicit.Tak 5 az 6 hodin.Do mich 16 mi to stacilo vazila sem 62 ale od 17 sem prestala jist uplne.Minuly rok 2007 sem skoncila v karlovce s vahou 44 kg.Sama se sebou sem byla konecne v zivote stestna,ale chtela sem od tamtud pryc pribrala jse na 51 a oni me pustili.Ze zacatku pobytu doma sem opravdu jedla a dodrzovala rezim jenze po posledni prohlidce kdy mi na vaze naskocilo 54 se znovu zacala doma si te prozivam hrozny peklo tata se zamnou potaji plizi na zachod,kontroluje jestli jim 6 krat dene.U vubec navim jak dal co mam delat nekolikrat sem uz i premislela o sebevrazde.Pro me to bude asi jediny visvobozeni.holky asi ste to slisely ale prestante stim dokud je cas.s pozdravem Manisek

Možná vás to překvapí, ale momentálně sedí za klávesnicí muž

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravím vespolek. Možná vás to překvapí, ale momentálně sedí za klávesnicí muž. Další možná neobvyklá skutečnot je ta, že nepíši kvůli vlastnímu problému ale problému mé blízké kamarádky (možná jednou přítelkyně?). Nevím ze kterého konce to vzít. Je jí 25 a je to dospělá rozumná žena. Nechci zveřejňovat podrobnosti (abych taky nedostal za uši, že) ale jednu neosobní věc snad mohu. BMI 16. Znám ji v podstatě od malička, výdycky byla taková ptlounká, ale mám opravdu strach. Není z těch co by hubly podle plakátů, natolik jí znám. A často u ní jsem, myslím že by mi neuniklo, kdyby nějak častěji zvracela. Takže anorexii i bulimii bych asi vynechal. Přesto si myslim, jestli tam nějaká porucha není. Moc nejí ale prý prostě nemůže a já jí to věřím. Na jídelníček si nepotrpí. Jí cokoliv, kdykoliv. I Dort o půlnoci a nic si nevyčítá. Občas má ale slabosti, je malinko chudokrevná a i po menším úderu má dost modřiny. Často se snaží sníst víc, ale nejde to, že by opravdu „malý žaludek“? Někdy se jí udělá špatně, že třeba nemůže vůbec jíst. Žádný oběd ani večeře. Ale opakuji, psychicky je dost vyrovnaná, co jí znám (a věřte, že ke mě je opravdu velmi upřímná) nemá nějaké vnitřní problémy s váhou a hubnutím. Otevřeně jsem s ní o tom mluvil a ona to rozhodně necítí jako psych. problém. Ale svoji podváhu nepřehlíží. Ráda by měla víc, ale prý to fakt nejde. Nepíšu sem, protože bych jí snad nevěřil. Věřím ji víc neý komukoliv na světě. To by mě ani nenapadlo. Mám prostě o ni velký strach. Aby z toho neměla nějaké vážné následky. Spíš je jestli mi k tomu máte někdo co říct – podobný problém, nebo tak. Hmotnost kolísá mezi 45-49 kg. Cítím se docela provinile, že jsem to za jejími zády takhle odhalil, ale snad je to tady dost anonymní a já bych rád slyšel nějaký názor/radu?

Jdu za světlem…Jako můra…

/0 Komentáře/v /přidal

Asi tady se svým článkem neudělám díru do světa.Můj příběh se od vašich moc neliší,ale to mě uklidňuje.Uklidňuje mě pocit,že v tom nejsem sama.Co napsat?Jsem tady..Na této stránce,což svědčí o tom,že spokojeností co se týče vlastního těla moc neoplývám.Vlatně už od malička.Docela dost jsem vyrostla.Závodně jsem sportovala,takže jsem byla samý sval a velikou váhu sváděla právě na ně.Ale teď je tomu jinak.Kvůli neshodám s trenérem jsem s volejbalem skončila.Nepřišla jsem tím jen o pravidelný pohyb,ale také o skvělou partu,která byla v našem týmu a do které už nepatřím.Často nad tím musím přemýšlet a mé tak už narušené psychice to zrovna moc nepřidá.Velkou ránou pro mě byla smrt mé nejlepší kamarádky,se kterou jsem si byly vždy velmi blízké a kterou mi už nikdo nenahradí.Kdyby tady byla,tak bych možná nepsala vám,ale svěřovala bych se právě jí.Svěřovala bych se jí s problémy,kvůli ktérým se trápím a které taky souvisejí s jídlem.V žádném případě byćh své problémy nechtěla na nikoho svádět,ale vy holky jistě víte,co s vaším srdcem udělá nešťastná láska.Jednostranná…Neopětovaná…Pár dní vašeh života a je to tady.Proč mě nechce?Copak jsem moc tlustá?Ano jsem..Proč se vůbec tak hloupě ptám.Za svůj dotaz a ošklivé tělo se říznu do předloktí..Teče mi krev…Bože,fůj…Počkat..Vlastně to není až tak hrozné..Možná se mi tím i ulevilo..Potrestala jsem se…Co takhle přestat jíst…Raději se řezat..Nebo třeba pálit ruce a nohy ohněm…Nene..Má psycholožka správně tvrdí,že to byla ta nejhorší možnost.Dobrá…Budu se to snažit řešit jinak..Najdu si více koníčků..Budu se více učit a hodně sportovat.Budu krásná a on bude litovat,že mě nechtěl…Není normální mít při 180cm 65 kg.Kdo to kdy viděl?Za chvíli bych se s tím svým pupkem mohla přihlásit do kurzu plavání pro těhotné.Ani by nezjistili,že vlastně těhotná nejsem..Jsem opravdu slabá.Přestanu jíst… To jsem zkusila..Nevyplatí se to….Po týdnu jsem vztala z postele a probrala se za 3 minuty na zemi..Ondlela jsem?Divné,že by mi chyběly vitamíny? Toto není řešení..Nevím,jestli jsem schopna najít řešení..Životní cíl?Proč sem vůbec píšu?Připadám si uboze.Nečtěte to…Pozdě….Už jste to asi dočetly,co?Ale o co jde…Jste tady taky a přečetly jste ten pitomý článek až do konce..Z toho vyplývá jedno…Jste na tom stejně…Pojďme společně za světlem,jistě v našem životě svítí,stačí ho jen najít… Klidně mi napište,budu ráda..Kamarádů není nikdy dost…

Marný boj

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj,zdravim všechny.Asi před rokem jsem sem psala svůj životní příběh,kdy jsem spadla do anorexie,vyléčila se a znova jsem do toho spadla(nechtíc).Příběh končil tím,jak se již podruhé snažim vyléčit,protože chci jak já,tak mě k tomu nutí i mé okolí.Je tomu již rok a jak jsem na tom teď? Bídně. Moje snaha připrat vyšla nějak naprázdno.Ne že bych nechtěla,ale ono to jde těžko,když si do jídelníčku nechcete vpustit nic tučného,sladkého,prostě nic, po čem se tak obvykle přibýrá.Před tím rokem jsem měla asi 48kg, teď vážim na 172cm pohých 42kg.Na jednu stranu si říkám,že je to hrozně málo,že musim přibrat jak kvůli sobě tak i kvůli svému okolí,který tím hrozně trpí, ale na druhou stranu je tam pořád to druhé já,které mi říká „A co když to přibýrání už nikdy nezastavíš? Kdo tě bude po přibrání znova odnaučovat jíst to sladké,tučné jídlo,které je sice výborné a jedla bys ho hrozně ráda,ale u kterého ti tak dlouho trvalo,než ses ho odvykla jíst?“ Nemám problémy s tím jíst, jím 5x denně celkem velké porce,ale musí to být jídlo, o kterým vím,že je nízkokalorické,skoro bez tuku a jakžtakž zdravé.Musím si ho uvařit sama, abych věděla,co v něm je.A s tímhle přístupem se těžko nabýrá.Taky chodim cvičit.Sice už ne nějak časno,asi 2x týdně do posilovny,1xtýdně na step aerobic a 1xtýdně na p-class,ale asi to je dost,i když mám zase sedavý zaměstnání. Je to všechno hrozně zamotaný.Rodiče mi vyhrožájí tím,že mě dají do léčebny,táta už je tak napolo domluvený s primářem u nás v nemocnici,byl u něho na konzultaci,protože už se na mě nemohl dívat.Pokaždý,když k rodičům příjdu(bydlím s přítelem),provní věc,na kterou se mě zaptají je,jestli už sem připrala a nutí mě stoupnout na váhu.Samozřejmě že ta je buď stále stejná(to v tom lepší případě) a nebo nižší.Já sama už sem si zjišťovala info o hospitalizace z vlastní vůle a dokonce jsem domluvená s jednou paní,která by mi mohla pomoct sestavit jídelníček,ale pořád je tam to druhý já,který mi našeptává,že až na tu nízkou váhu jsem v pořádku.Že se snad nic tak hroznéh neděje a nemusí se okolo toho dělat tolik povyku.Prostě v jednu sekundu mám hroznou chuť začít zase normálně jíst a vyléčit se,ale v druhé sekundě se objeví myšlenka,že budu raději vyhublá než zase silná.Musim říct,že psychicky je to fakt na nervy,v některých chvílích bych to nejraději všechno vzdala.Jenže můžu takhle zklamat svoje okolí,své rodiče a svého přítele, když ve mě všichni tak moc věří?Nevíte, jak z toho všeho ven?Nevíte,jak být zase normální?

Nevím jestli se mi uleví

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj všichni, nevím jestli se mi uleví, když Vám napíšu jak to se mnou je, protože se za to hodně stydím, ale zkusím to. Vím, že holkám co mají anorexii a tím pádem neskutečně silnou vůli a disciplínu přijdu zřejmě odporná, ale prosím neodsuzujte mě za to, že nedokážu být tak silná jako Vy. Byly časy, kdy jsem si i já s anorexií zahrávala, ale to bylo před dávnými osmi lety. Potom následovaly jen roky střídání váhy s 10 až 30 kilovými výkyvy. Vždy když nastanou nějaké citové zvraty, začnu se neskutečně přejídat nebo naopak nasadím tvrdou dietu a cvičení. Před rokem se se mnou rozešel můj přítel, se kterým jsem byla přes 2 roky(nejprve byl několik let mým dobrým kamarádem) a následovalo 14 kilové zhubnutí, abych mu ukázala o co přišel. Bylo to bláhový, sice ze mě byl paf a vyspal se se mnou, ale stejně dal přednost své nové holce. Následovala další krátká známost( i tento kluk mi dal kopačky, protože jsem pořád řešila jídlo a podobný kraviny) a následovalo přežírání neskutečné síly. Výsledek? Po třičtvrtě roce mám o 18 kilo víc!!! Jste jediní komu řeknu svojí váhu. Nyní mám 78 kilo při 162 cm. Chce se Vám ze mně zvracet?Mně taky! Nejde to zastavit, nemůžu začít znovu hubnout. Právě mám v troubě čerstvě upečenou bábovku a vím, že i když se mi spálila, stejně jí celou sním. Je mi zle ze všeho co jsem do sebe dnes natlačila a přesto se dalšímu jezení neubráním. Moc bych potřebovala někoho, kdo ví o čem mluvím, s kým bych si mohla třeba posílat sms v kritických chvílích, protože já nechci skončit jako 100kilovej sulc. Už teď vypadám příšerně, bolej mě klouby, záda, horší se mi pleť a vybýbám se lidem. Mám strach, že za chvíli přestanu chodit do práce…Prosím pomozte mi, pokud chcete a víte jak! Děkuju

Proc???;[[[[

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravim vsechny… Napsala jsem sem nekdy v rijnu svuj pribeh-je podobny tem vasim… myslela jsem, ze jsem se ze vseho dostala a budu v pohode-jist pravidelne, uzivat si konecne zivota! Ale ted jsem na tom jeste hur nez kdy jindy! Po takove male anorexii-kdy mi vynechala menstruace a uz se nedostavila[je to skoro rok!] ted trpim preziranim-opravdu nechutnym preziranim!!!! Treba dneska -pred chvilkou jsem tady snedla-ne sezrala snad vsechno co jsem nasla! Pracuju v zahranici jako aupair a nevim jak to ani vysvetlim, ze tu neni uz nic k jidlu, detem jsem snedla vsechny sladkosti, celej toustovej chleba , maslo , pomazanky, lupinky-i detem! Je mi ze mne spatne! Chtela jsem to pak vyvratit, ale nikdy mi to nejde! Tentokrat jsem se fakt snazila a vyblila jsem tak pulku toustu! Nic vic…navic me pritom zacalo pichat u srdce, jako bych dostala nejakej zachvat-vynechani srdce ci co??? :[ Lezela jsem na podlaze s nafounutym brichem a nemohla se hnout..a jediny co me napadlo-proc??? Nevim jak vysvetlim, ze tu neni zadny jidlo… penize dostanu dneska , ted zadny nemam-tak ani nemuzu dokoupit co jsem snedla!!:[ Proste se citim jak absolutni nicka… Cetla jsem , ze po antikoncepci se dostavi menstruace a nasla jsem jedno plato prasku-prestala jsem antikoncepci brat a nechala si jedno plato-kdybych si to potrebovala obdalit, ci tak..a ted jsem je dobrala a doufam, ze to alespon dostanu! No a co se nestalo-vsimla jsem si na obale tech prasku datum spotreby prosinec, 2007!! Tak to uz byla polsledni kapka-jeste jsem zkonzumovala plato proslych prasku…tak nevim jestli mi to jeste muze nejak extra ublizit-dalsi ranu uz asi nepreziju! Nevite jestli to ma velkej vliv mesic po spotrebe?Doufam, ze to nemuze mit nejake nasledky!Jako nic hodne neobvyklyho jsem nepozorovala, jen zvysenou chut k jidlu:[ kterou jsem realizovala-denne-jako stesti, ze tu neni vaha-za posledni tydny jsem pribrala min. 10 kilo! Uz tak jsem se pekne pres Vanoce zakulatila…nezapnu ani zadny kalhoty!;[ Myslim jen na to jidlo! No porad je mi strasne spatne, jak se preziram-ale ja nechapu proc to vlastne delam!!!??? A dostala jsem se na tuhle stranku a potrebovala to ze sebe vsechno dostat! Vim, ze je to nezazivny, ale nemam nikoho komu to muzu rict… za jakykoliv komentar budu rada…co myslite o tech praskach?:[ Jo a sla bych na gyndu-rada, ale vzhledem k tomu, ze jsem v zahranici a budu asi nekdy do Vanoc-se na gyndu ani nedostanu, mam pocit , ze jsem si zkazila zivot, kvuli takovy hlouposti –chtela jsem byt jen hubena?? Holky jsme asi vazne padly na hlavu-hlavne ja…:] No omlouvam se za chyby-jestli si to prectu , tak to ani neodeslu… tak to radci hned odeslu, drzim vsem palce at se z toho kolotoce dostanou…ja uz si ani moc nadeji nedavam-a pritom nechapu proc to delam??? ;[[[

zase tady?

/0 Komentáře/v /přidal

Mám pocit, že se sem vracím v pravidelných intervalech, vždycky si chvíli spokojeně hubnu, pak nespokojeně přibírám, pak už i nespokojeně hubnu a ještě nespokojeněji zvracím a takhle se to pořád točí dokola. Chvíli jsem plná radosti a enthuziasmu, v dlasím okažiku sedím někde v koutě a ze zápěstí mi valí krev aniž bych vnímala jakoukoli bolest. Nedokážu se zastavit a vydat se nějakou cestou a k tomu všemu mi ze sebe začíná být pěkně zle. Připadám si zvrhlá když hubnu a mám z toho neskutečnou radost a připadám si nechutná, když teď už zase pravidelně navštěvuji záchod abych se podívala mikrobům uvniř přímo do „očí“ a zase jsem v okamžiku, kdy mi připadá nemyslitelné abych se normálně najedla, zastavte mě někdo! Mám sen a nechci si ho vzít….

bulimie

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, moc bych vas chtela poprosit o pomoc. Nevim si se sebou rady. Asi ve 14 jsem zacla hubnout, nasledovala anorexie, coz se asi behem dvou let zvrhlo v bulimii (za kterou muzu byt svym zbusobem vdecna, protoze kdybych i nadale hladovela, tak uz tady asi nejsem). Jenze ted uz mi je skoro 22 a bulimie se stala nedilnou soucasti meho zivota. Nikdy jsem se o tom s nikym nebavila a asi ze zbabelosti to ani vubec neresila. Uz pred nekolika lety na to prisli rodice, ja slibila, ze uz toho necham.. Jenze ted jsem na vysoke, mimo domov a zvesela v tom pokracuju. Mamka me porad podezdriva a ma o me hrozny strach. Uz jen kvuli ni toho chci nechat. Jsem zbabela a stydim se to nekomu priznat. Uz tri roky mam pritele, ale ten o nicem nevi. Vim, ze on by mi snad mohl pomoci, jenze mu to nedokazu rict uz jen proto, ze jsem mu tak dlouho dobu lhala.. Moc vas prosim, je tu nekdo, kdo by mi mohl poradit, jak to premoci a zacit zase normalne zit? Nebo nekdo kdo je v tom sam stejne jako ja a chtel by se spolecne se mnou pokusit z toho dostat?

Kdy budu mit rozum?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj. Tak jsem se odhodlala naspat sem. Mozna to nikoho nebude zajimat,ale ja mam potrebu se vypovidat. Zacalo to v 11 letech, rozhodla jsem s eprestat jist sladke, tucne, zacala jsem cvicit, jezdit na kole….ale absolutne nevim proc. Vubec si nepamatuju jak me to napadlo. Mela jsem a mam skvelou rodinu, byla jsem zdrava normalni holka, nic mi nechybelo. Vlastne ja a ni nevedela co delam, protoze o anorexii a tady tech hnusnych nemocech, jsem se dozvedela, az kolem 15. kazdopadne moje rodina byla spatna z toho, ze hubnu…snazili se mi pomahat…ale ja nechapala co jim vadi. az v tech 15, co jsem zacala objevovat clanky v casakach jsem zjistila, ze jsem opravdu trpela anorexii, mela jsem podvahu, porad mi byla zima, nemela jsme silu. Ale pak se stalo to, ze jsem sla na stredni a byla jsme takova ta tridni osklivka a blbec, co pomaha lidem v domneni, ze se s nim pak budou spoluzaci bavit. Taky jsem se zacala hodne ucit, chtela jsem byt aspon v necem dobra, ale to se spoluzakum taky nelibilo. Snazila jsem se byt sva, ale neslo to, trpela jsme, byla sama a nemela skutecne kemarady, nejvice casu jsem travila s jidlem, sladkostma, utesovilo me to, bylo mi na chvili lip. Jelikoz maminka dobre vari a pece, mela jsme k jidlu pristup porad. Ale nevim, co se stalo, ja zacala hodne jist, prejidat se, zavirat se doma, jist potaji…uz jsem to nebyla ja, byl to cizi clovek. Nechodila jsme ani mezi vesnickou partu, vyhybala jsme se vsem, pripadala si nejhorsi a nejosklivejsi na svete, uzavirala jsem se do sebe a utesovala se jidlem. Moje rodina videla zmenu v mem chovani, vedeli ze jsem ta, co se sama sobe nelibi a snazili se me podporovat, porad jsme slysela, jak jsem dobra a chytra holka, ze jsem hezka, spolehliva, maji me radi…ja vim, ja byla vzdy ta hodna a pracovita…ale oni nechapali, jak se citim, ze kamkoliv jdu citim se strasne odporne, muslim si jak na me vsichni koukaj…bohuzel, ale na sebevedomi neprida, kdyz nekam jdete a slysite kluka, jak rika: Boze, ta je priserna! Tady jsem se vzchopila a sla jsme k nemu a servala ho. Chtela jsme ale neco dokazat. Zacit jist normalne, chodit mezi lidi, chovat se rozumne…ale uz ve mne zustalo to jidlo, zjistila jsem,ze se v mem tele citim hrozne, diky prejidani se dost potim, rudnu, nemam hezkou plet a tim nizke sebevedomi. Ale i presto jsem zacala zase chodit mezi vesnickou partu a schazet se se spoluzakama ze zakladky. Vsichni me berou jako fajn holku, kamaradku, tu chytrou…ale nikdi nevi, ze ja se za sebe porad stydim, a doma trpim, mezi nimi delam, ze jsem v pohode, ale doma se zavru, brecim a jim. Nikdo z nich nevi, jak trpim samotou, jak nedokazu mit kluka, jak se stydim, jak se citim byt jina, ze vseho se nervuju…uz jsem to nemohla vydrzet, oni uz jsou na vjsce nebo pracuji, bydli s partnery a ja?! Rozhodla jsem se, ze odjedu jako aupair a zacnu znova. jak to dopadlo? Drela jsme jak blbec u ne mod dobre rodiny a jidlo byl muj pritel, skoncila jsem tam a nesla si neco jineho. Ted se straram jen o uklid, ale stastna nejsme, trpim, nemam zase kamarady, jsem sama, styska se mipo rodine a kamaradem je mi jidlo, ale ja to nechci vzdat! Chci byt jiny clovek! Bojuju se sebou kazdy den, ja mam vuli dokazat byt dobra, ale ty me pocity strachu ze vseho, normalniho zivota…ja nevim. Mam pocit, jako kdybych nebyla normalni. NIkdo me nemuze pochopit, neni v mem tele s myma myslenkama. Ale zivot je i hezky a ja mam spoustu snu a veci, co chci delat a dokazat…tak proz si za tim nejdu, proc staci malickost a ja jsme na dne? Vzdyt ja musim byt vdecna, ze ziju ted a tady, ze nejsem dite v Africe, nebo proste nekdo s opravdu vaznou nemoci. Proste jen normalne zit a chovat se jako normalni a rozumnej dospelej clovek.

Příčinu problémů u mě možná znám…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, omlouvám se předem za dlouhý dopis, ale musela jsem vám to napsat. Musím říct, že na tyto stránky ráda chodím a občas i napíšu svůj příspěvek. Je to pro mě takové uvolnění a říkám si, že snad i nový začátek. Bohužel se většinou mýlím a vždy to dopadne stejně špatně. Také si říkám, že nejsem sama, kdo má problémy a snažím se stále najít správnou cestu k cíli, tedy jak vyřešit celosvětový problém s „přežíráním“. Příčinu problémů u mě možná znám, bude to moje samotářství. Prostě nemám dlouho lásku ani žádné přátele a docela si v tom libuju. Bohužel mám tak spoustu času přemýšlet sama nad sebou, nad jídlem, nad honbou za dokonalostí. Jelikož moc povinností na bedrech nemám, uklidňuju se jídlem – u televize, u knížky a nejraději o samotě. Před ostatními samozřejmě předstírám, že jím zdravě a většinou mi to věří. Až na mamku, ta o mé slabosti na sladké ví a usměrňuje mě. Pamlsky přede mnou schovává a přiděluje pouze výjimečně. Ale já vždy její „schovky“ stejně najdu a potají kradu. Samozřejmě mám špatné svědomí, ale touha je silnější a já neodolám. Myslím, že už jsem se smířila, že moje postava nebude nikdy drobná a že nedosáhnu vysněné velikosti. K tomuto zjištění mě dovedla až četba odborné literatury (knížka se jmenuje „Jsem já ze všech nejkrásnější“ od Patricie Bróhmové). A řeknu vám, že chci o tomto problému číst dál, protože mě hodně zajímá. Nemám poruchy příjmu potravy, jen miluju jídlo a když ráno „zhřeším“, už ten načatý den dokončím ve stejném duchu. A tak to pokračuje další a další dny. Ale má praktická lékařka i nezávisle psycholog mi potvrdili, že spěju k mentální bulimii. A přitom se mnou nikdy žádný vážný problém nebyl. Bohužel nevím proč, ale nedokážu si s jídlem stejně jako vy sama poradit. Zkouším různé fígle, např.: doma pravidelně cvičím, abych to jídlo něčím kompenzovala. Ale pak si řeknu, k čemu to je, když stejně žeru jak prase. Měla jsem permanentku do posilovny. Z počátku to bylo ok, pak jsem to nevydržela a letěla do ledničky nebo špajzu. No a tím skončila moje motivace do posilovny chodit = selhala jsem, byla jsem v depresi, frustrovaná, seděla jsem doma, sedím i doteď. A stále to pokračuje. Chci si stále pomoci sama sobě. A tak holky doufám, že brzy najdu jiný smysl života a nebudu se zabývat kravinama a nebudu pozorovat ostatní ženské postavy a nebudu se s nimi srovnávat. Přeju všem tady, ať se vám dobře daří a také ať je pro nás jídlo nutné jen k životu a ne kompenzací našich problémů s váhou nebo se samotou nebo s čímkoliv jiným. Pevně doufám, že se nám už brzy podaří nad jídlem zvítězit. A dodávám, že nesouhlasím se soutěžemi krásy (Miss ČR nebo Česká Miss). Svoji postavu mají geneticky danou a my ostatní ji také máme geneticky danou. Nikdo o nás ale soutěž nedělá, jak nespravedlivé. Naše společnost nás vede k tomu, že máme být hubené, krásné (inteligentní nemusíme být). V opačném případě jsme se svojí „nadváhou“ prostě nejisté a nesebevědomé. Holky, pojďme jídlo prostě neřešit. Zkusit se pár dní nedívat do zrcadla. Cvičit s radostí a když máme chuť a ne proto, že jsme snědly něco zakázaného. Trestáním a odmítáním jídla to nedokážeme a ještě více nás to utvrdí v naší neschopnosti. Stejně nebudeme štastné, když zhubneme. Naopak si zničíme psychiku a budeme se hlídat už napořád. Vím, že to je hrozné si uvědomit. Nevěřila jsem tomu dřív, ale už tomu rozumím. Je to jako kolotoč, myslet pořád na jídlo. Zda je dietní, co smím jíst, ve kterou přesnou hodinu, kdy naposledy jíst, kdy cvičit. Už jsem ani neměla čas na nic jiného, kromě práce a školy jsem žádnou povinnost totiž neměla. Holky, teď si přeju fakt jíst normálně, jen když mám opravdu hlad. A budu se snažit udělat všechno proto, abych svého rozumného cíle dosáhla. Budu se o to pokoušet, dokud se mi to nesplní, jinak se tím jídlem budu trápit po celý život, to vím jistě. Všechny vás tu fakt chápu. Pročítám si pravidelně vaše příběhy a tak ráda bych to trápení ukončila nějakým „lékem“. Možná namítnete, že do toho nemám co mluvit, že nemám PPP, ale také mám to své trápení. Holky, napište sem, co si moc přejete se sebou změnit, ale aby to bylo fakt reálné, něco, co vám pomohlo. Můžeme se tak navzájem podporovat a radit si. Protože máme něco společnýho. Ten, kdo ten problém nemá, nás tak pochopit nemůže. Přeju vám všem hodně sil, víry, odolnosti a všeho dobrého. Mějte se, Katka (22 let).