Jak z toho ven?

Bude mi jednaadvacet let a s každým přibývajícím rokem se stále víc děsím toho, že s tím už nikdy nepřestanu. Už čtyři roky je ze mne hnusná odporná bulimička, která neumí nic jiného, než skuhrat, jak je svět na h…o, nadávat na svůj sk…..j život a veškeré věci, které se jí nepovedou řeší tím, že žere a žere a samozřejmě každý den nejméně jednou (někdy i třikrát) denně zvrací. Humus. Proč to dělám? Nemůžu s tím přestat. Prostě se mi něco nedaří, tak jdu jíst. Jenže má to háček. Ne to, že bych se tajk hrozně bála, abych nepřibrala náhodou kilo, ale to, že už skutečně neumím odhadnout velikost pore a pkud bych se přejedla a nešla to vyzvracet, bylo by mi hrozně moc špatně. Ono sníst např. místo 2 rohlíků 3 nebo 4 není až ba vůbec žádná tragédie, nebo si ještě přidat k obědu nebo jednou za čas sníst tabulku čokolády, nebo dva kousky šlehačkového dortu je naprosto normální. Kdybych takhle tedy blbla jednou za čas, vůbec bych to neřešila, ale když by měl člověk den sníst na posezení třeba 9 rohlíků se dvěma 200g čkami marmelády, nebo si uvařit půl kila těstovin, nasypat si na ně neskutečné množství cukru, nebo si místo jednoho pudingu uvařit tři a nasypat si do toho skoro půl pytle 500g kukuřičných lupínků, jít do města a nakoupit si 5 bebesušenek, 1 velkou čokoládu, 5 jogurtů a k tomu ještě půlkilový krájený chleba – ale ne do zásoby, ale na jedno jediné jídlo? Je to normální? A ještě jedna věc: Mám závislost na cukru. Ano slyšíte správně – ne na sladkém, ale na cukru. Přesně tak – to ono bílé, sypké, může být hrubé, jemné i v kostkách. Největší svinstvo, který vám rozhází celý metabolismus, okrádá vás o minerály, ucpává vám tepny, neustále narušuje rovnováhu inzulinu v těle a vy pak máte pořád hlad ikdyž jste se před chvílí najedli. Přesně to dokáže cukr. Nikdy bych tomu nevěřila, že na něj může být závislost stejně tak třeba jako na jiné drogy. Až když jsem zjistila že ji mám já. A nebudu vám tu rozepisovat, co se stane, když si ho nedám, protože asi víte, jak vypadá feťák co si nedal „dávku“. Tak tedy ve zkratce, co se mnou vlastně je. Nejsem žádná hloupá holka, která se v jídle omezuje, nejí a pak má jednou za čas hlad a sežere všechno na co příjde. Mám období, kdy jím celkem dobře a jelikož nemám přecpané břich a nemám bolesti žaludku, nemusím zvracet a ani to nedělám. Jen když mne to chytí. Stačí, když mám špatnou náladu, cítím se nervózní (např.mám nějaké zkoušky ve škole, nebo jsem pod velkým tlakem), nebo když mám problémy s láskou. A ty mám bohužel dost často. Nějak nemůžu najít k sopbě člověka. Když se zamiluju, je to nešťastná a neopětovaná láska a když má zase zájem někdo o mně, tak já o něj ne. Ne, že bych se s ním nechtěla bavit – jen mu kromě kamarádství nemůžu nabídnout nic jiného a to většinu lidí odradí. Nyní v tom lítám patřičně dlouhou dobu. Vždycky jsem měla aspoň třeba měsíc, kdy jsem to zvládala, ale teď už od září blbnu a nemůžu s tím nic udělat. Vydržím jíst normálně tak jeden dva dny a pak zase žeru. Neštve mě to jen kvůli mé postavě – s váhou se držím. nejsem sice štíhlounká jako před těmi čtyřmi lety, ale byla jsem na tom hůř. V roce 2004 napodzim jsem z 57 kg přibrala za dva měsíce na 70. Jinak pro upřesnění měřím 170 cm. Pak jsem ještě 6 kilo nabrala a to už jse musela jednat, protože jsem začala mít zdravotní potíže. Nikdy předtím jsem nadváhu neměla – byla jsem sportovec a rozhodně ne žádný povaleč u televize, takže se moje tělo s touho váhou smířit nechtělo za žádnou cenu. Sice mi lidi kolem říkali, abych se netrápila, že jsem ještě „dobrᓨ, že si na to časem zvyknu a ať se mám ráda jaká jsem, ale copak to jde? Jsou to čtyři roky a nezvykla jsem si. A nikdy si nezvyknu. Během těch let jsem s váhou kolísala kolem 66 – 70 kg. Už jsem se dostala loni v srpnu na 64 a měla jsem moc velkou radost. Dva měsíce předtím jsem se nepřejídala a ani nezvracela. Sice jsem nejedla 5 x denně malé porce jak doporučují, ale 3 x normální – nijak obrovské a cvičila jsem každý den alespoň hodinu. Jenže pak jsem šla do školy a musela jsem být na intru. Už jsem měla jednu střední za sebou, ale chtěla jsem vyzkoušet úplně jiný obor a když jsem se radila s učitelema, bylo mi řečeno, že musím znovu na střední, abych později mohla v tomto oboru studovat vysokou. Později jsem se však dozvěděla že to tak není a že jsem mohla jít na vejšku rovnou – ale to je už jedno. Nastoupila jsem na střední. A tam to začalo nanovo. Jelikož jsem v létě měla moc rodinných problémů a teď to toho nová škola v neznámém městě víc jak 200 kiláků od domova – intr, na který jsem nikdy nechtěla, když jsem byla mladší. Zkrátka zase stresy. KOlektiv tam byl sice dobrý, ale po měsíci jsem se tam cítila jako ve vězení. Chtěla jsem domů.Koncem října jsem psychicky zkolabovala a chtěla jen jedno – skončit to tam. Nyní už jsem na jiné škole – nedaleko mého bydliště – žádný intr, dojíždím, je to jen 15 min cesty a mám klid. Jenže díky těm předchozím problémům jsem zase přibrala na 70. Teď se snažím alespoň cvičit a méně zvracet – už to nechci dělat, protože se bojím o své zdraví – raději budu jezdit dvě hodiny na rotopedu denně, chodit, plavat, bruslit a jinak se pohybovat než zvracet. Stejně to k ničemu není, protože já ani zvracením nehubnu. jen si tím můžu udržet váhu, aby nestoupala. Teď mám tak kolem 68. Chtěla bych zhubnout na 58 – 60 kg. Myslím, že je to vzhledem k mému věku a výšce úplně normální váha. Nechci být žádná anorektička, ale taky nechci být oplácaná a mít nadváhu už ve 20 letech. Co budu dělat za 10 let? Teď bych měla třeba těch 70 – 75 ale za deset let bych mohla mít i 100. A s mým přístupem i dřív. A hlavně! Hlavně mi ani tak hrozně moc nezáleží na tom jestli budu mít 90 -60-90 (stejně tyhle míry ve většině případech nejsou možnné a nechápu, kdo to mohl vymyslet, aby měly mít třeba holky s různou výškou stejné parametry, ale na tom, abych se cítila fyzicky dobře – to znamená pokud mi prostě vadí moje hmotnost, tak proč si ji nechávat jen proto, že to ostatním nevadí. Mně to vadí. Ostatní jsou stejně jen závistivci. Já to znám, protože mi, ještě před tím než jsem přibrala, bylo řečeno, že jsem anorektička. Opravdu? No nevím jestli je hmotnost 56 kg na výšku 170 cm ve věku 16 let anorektická. A samožřejmě mi tohle neřekl nikdo, kdo by byl štíhlý nebo měl normální hmotnost, ale vždy to byli lidé s nadváhou nebo lidé obézní, kterým se nedařilo hubnout a proto se mi snažili kazit život. Proč jsem před těmi lety nabrala? To byste se měli zeptat právě jich, protže oni byli tou první příčinou. Nechci tím říct žě za to nemůžu – to ne. můžu za to, že jsem je poslouchala a nechala si jimi radit. Je to těžké, když člověku někdo vyhrožuje, že když bude takhle hubenej, že umře a že bude muset na léčení a ovlivňuje tím a štve proti němu i celou rodinu. Kdybych třeba nejedla, vyhýbala se lidem, byla nějaká divná, nemluvila, a kdybych byla opravdu hubená, tak neřeknu ani slovo. Ale ti dotyční si prostě umínili, že když nejím opečený maso na ohni, párky, uzeniny, salámy, tučné maso a jídla připravovaná na sádle, že držím dietu a že nejím nic jenom ovoce a zeleninu. No a co? 6e si místo toho humusu, kterej skutečně nejím ani teď – a ne protože se bojim že bych přibrala, ale proto že mi prostě nechutná a zvedá se mi po tom žaludek, je mi špatně, bolí mě břicho a navíc to ani nemá žádné vitamíny. Tal proč bych to jedla? To si radši fakt na tom ohýnku opeču chleba a jablíčko než ňákej párek. Jenže tím jsem byla jiná a člověk, který se něčím vymyká je prostě divnej, nemocnej, šílenej a kdovíco ještě. No nic, tak jsem se vypovídala a snad mi to odnaučení se přejídat půjde lépe. Už jsem byla i u psychologa, ale stejně to všechno závisi na VAŠÍ VŮLI – jestli to CHCETE VY tak psychologa nepotřebujete a jestli to VY NECHCETE, tak je vám psycholog na nic. Věřte mi. Jinak vám všem přeji, abyste také našly cestu ven z toho strašlivého pekla, protože tato cesta nevede jinam než na smrt. Hlavně neposlouchejte druhé – pokud vám někdo bude říkat, že jste tlusté – pošlete je do patřičných míst stejně tak když vám bude říkat někdo, že jste hubené. Jste to VY a jen VY musíte vědět jak se cítíte dobře. Hlavně snížení hmotnosti neřeště tím, že nebudete jíst, protože pokud neumřete, nevydežíte to a až se k tomu jídlu vrátíte a kousnete do něj, budete žrát a žrát a mít na sebe vztek jako já. Cukr je prevít a je na něj návyk – ale jen pokud se nedodržují pravidla – buď pokud dlouhodobě hladovíte a nebo si ho dlouhodobě dopřáváte až moc. Pak ho budete chtít pořád a čím dál víc. Pak teprve budete tlusté a ošklivé a buudete mít na sebe vztek. Já jsem sice nehladověla, ale jedla jsem ho abych si „obalila nervy“ a co se stalo? Nemůžu si na něj odvyknout. Takže se na omezování v jídle nebo na léčení depresí sladkostmi vykašlete. Samozřejmě že to není tak, že sníte jednu sladkou sušenku nebo trochu čokolády jednou za čas, jen nejezte gigaporce a denně. Nejlepší způsob, jak si hlídat váhu je jíst pravidelně, několikkrát denně, nejíst před spaním a mít pohyb. A pokud máte nějaké ty problematické pratie (já vím jak je to složité – já osobně sice nemám problém s pozadím, ale spíše s pažemi, břichem a obličejem), není jediné řešení, než se obrátit na nějakého odborníka, který vám poradí jaké specielní cviky provádět, nebo existují různé léčebné metody na podporu lymfatického systému. Já sama mám teď vztek, protože mám trochu povislou kůži na břiše a na stehnech pod kůží mám znatelně rozšířené tukové buňky a pokud budu takto pokračovat, mohlo by se to zhoršovat. Je sice pravda, že celulitida může být dědičná, ale moje mamka byla př těle a nohy měla hezčí než já a babička také nic podobného neměla. Tudíž – po kom bych to asi zdědila. A začalo se mi to objevovat až když jsem tak hrozně přibrala. Ale cvičím a piju různé čaje na podporu metabolismu a doufám, že ještě není pozdě a že to zmizí. Kdybych teď držela dietu, tak by mi to tam stejně zůstalo a bylo by to ještě horší. Já osobně říkám (protože za ty roky co se potýkám s tímhle svinstvem jsem už prostudovala tolik knížek a přečetla tolik rad, že bych o tom mohla přednášet) – že jinak to nejde a pokud to jinak jde, tak to rozhodně není v souladu s vaším zdravím. Těžko se to říká, taky bych chtěla být štíhlá a hezká jako ty modelky v novinách a televizi, jenže když si tak řeknu, co všechno s nimi provádějí, jak je upravují, kolik mají plastik atd., tak na nich vlastně nic není – jen to, že některé opravdu slouží jako ramínko či věšák na oblečení. Já jsem si stanovila cíl – že nebudu vyzáblá, ale že nebudu oplácaná a toho se budu držet. Zajistila jsem si podle indexu BMI kolik bych měla vážit a kolik mohu vážit minimálně a kolik maximálně. Tak s tou max hmotností je mi jasné že přes 70 kg nemůžu a úpokud jde o ti min hmotnost, měla bych vážit alespoň 54 kg. Průměr mezi tím je nějakých 62 kg. Já chci být ale hezky štíhlá, takže chci 60 a v létě do plavek 58. Nemůže se mi nic stát protože se pořád budu pohybovat v normálním rozmezí. A pokud se to někomu nebude líbit, tak má prostě smůlu. Mějte se hezky a držte (diety ne!) se!!!!!!!!!!!

Žít normálně , jak?

Ahoj tak tady taky něco přidám,jsem na mateřské,mám tříletého syna.Ale i po porodu jsem shodila na 55. Ale po jedné tragické události jsem se prostě přestala řešit a o těhle prázdninách jsem měla při výšce 169cm 64kg, najednou jsem si to začala uvědomovat a začala jsem hubnout, cvičením, hladověním ,počítáním kalorii všemi možnymi zpusoby.Dnes vážím 53kg a připadám si víc tlustá než kdy jindy.Mám strach cokoli sníst a když si něco malého dám mám hrozné výčitky.Vůbec nic ze dne si neužívám je to pořád jen o tom co můžu a co nesníst.Nevímco dál….tak se mějte hezky a za každý komentář děkuji

Skončí to někdy…….?

Ahoj, píšu sem, protože si už nevím rady, co mám dělat. V červenci 2005 jsem se rozhodla zhubnout a vylepšit si známky. Při výšce 168 cm jsem vážila 75 kg a moje známky byly hlavně čtyřky a pětky. Také jsem byla na nové škole, ve které jsem byla druhým rokem a ten rok předtím nestál za nic- spolužáci se mi smáli za mojí váhu i známkám a celkově jsem se neuměla zařadit. V září jsem měla nastoupit do osmé třídy s novým předsevzetím, který jsem od začátku dodržovala. Opravdu jsem se z hrozných známek dostala na jedničky, dvojky a úplně nejhůř trojky a hubnout se mi také dařilo. Všichni se mě začali více všímat a byla jsem „cool“. Máma i táta ze mě měli také radost. Hlavně ve škole jsem měla respekt od spolužáků i učitelů. Bylo to všechno moc krásně, ale pak to přišlo… Byli vánoce a já jsem měla schozených 25kg. Váha dobrá, ale psychicky jsem na tom nebyla moc dobře. Ne, že by mi vadila ta kupa jídla, ale celkově jsem nevěděla, co dál. Máma začala mít o mě strach, ale já jsem jí jen zbaběle řekla, že ještě zhubnu jedno, dvě kila a dost. Už bylo vysvědčení a já jsem opravdu měla krásné vysvědčení- jen dvě trojky, ale na těch jsem se chtěla v dalším pololetí více zaměřit.

Už nevěřím ve vyléčení

Ahojky všichni lidičky,kteří sem chodíte a máte stejný problém jako já.Všechny vás obdivuji,jak jste se odhodlali napsat něco o sobě.Mě to moc dlouho trvalo než jsem se rozhodla něco napsat,ale nakonec.. Ani nevím jak začít-protože to je dlouhý příběh.PPP trpím od svých 4let.Do svých pěti jsem byla v dětském domově,kde jsem měla velký pocit samoty a méněcennosti.Jedinou útěchou pro mě bylo nejezení.Z dětského domova mě dostala moc hodná a pozorná rodina.Ale jelikož jsem nebyla zvyklá jíst,často jsem po jídle zvracela.Má nová rodina mi to měla za zlé a do jídla mě přímo nutila,jelikož jsem byla hodně hubená.Jenže se stalo to,že se mi zvracení začalo líbit.Ve svých 10letech,už ani nevím jak,jsem si začala vyvolávat zvracení sama.Byla to pro mě potřeba i útěcha vždy, když se mi něco nepovedlo.Zároveň bych řekla,že i manipulace s rodiči.V té době jsem si i začala ubližovat.Ve 13 letech se k tomu všemu přidal velmi špatný pocit z mé postavy.Pokaždé,když se mi něco nepovedlo,sváděla jsem to na svou postavu a snažila se o různé diety-vyhrávalo však přejídání a následné zvracení.Bylo to pro mě vysvobozující od reálného světa-pocit euforie.Až teprve v 15 po přečtení článku o PPP v dívčím časopisu jsem zjistila,co provádím.Ale nezastavilo mě to.V 17 jsem už zvracela 6x až 7x denně a zároveň se řezala žiletkou.V této době jsem potkala svého partnera snů.Díky němu jsem začala chodit k odborníkovi a následně jsem podstoupila hospitalizaci.Velmi mi pomohl.To byl moment,kdy jsem chtěla přestat a naivně jsem si myslela,že vše zmizí po pár letech.Po šesti letech terapie atd.jsem si myslela že je vše v poho.Jenže opak byl pravdou,všimla jsem si,že nedokážu žít už normálně,cítila jsem se prázdná,jakoby bych se zbavila své vlastní identity.Ale o pravé přátele a spokojený život se spoustou koníčků jsem neměla nouzi.Před rokem jsem opět začala držet diety,neúměrně cvičit a zvracet díky jedné velice nešetrné doktorce na rehabilitaci,která popisovala dost nepříjemně mou postavu jedné praktikantce.Tato prohlídka mě tak popudila,že jsem si snad ani neuvědomila,že se začínám do svého problému opět zaplétat.Asi po půl roce jsem si řekla znovu dost-už nechci zvracet,je to odporné.Záchod jsem teda přestala navštěvovat,ale jídlu jsem se vyhýbala.Takže jsem zhubla za 2měsíce 9kg.To už jsem začala chodit opět k odborníkovi a pobyla jsem si chvíli na jipce.Znovu a znovu se od té doby snažím normálně jíst ale prostě to nejde a čím víc mám neúspěchů,tím víc věřím v to,že už se MB a MA nikdy nezbavím.Teď si to vyčítám,jak jsem mohla být tak hloupá a skočit do toho znovu,už mě to fakt nebaví,ale nedokážu bez toho žít.Chci být normální a přesto to nejde! Vám všem tedy přeji,abyste měli více trpělivosti,více síly a odhodlání se vzepřít takovému životu!!Snad se mi to taky někdy povede :-))

uz nevim jak dal

ahojik lidicky vim ze vas jako sem ja je tu spousta a dlouho sem vahala jestli sem mam napsat svuj pribeh,a konecne sem dostala odvahu. Muj problem zacal v mich 14 letech.Zezacatku sem prestala jist maso a omezovala sladkosti ale doma do me cpali ruzny smazeny syry,hranolky a zahusteny omacky merila jsem 178 a vazila 53 kg ale v 15 najednou sok 78 kg.to se mi zboril svet zacala sem kazde jidlo zvracet ale to mi nestacilo zacala jsem dene cvicit.Tak 5 az 6 hodin.Do mich 16 mi to stacilo vazila sem 62 ale od 17 sem prestala jist uplne.Minuly rok 2007 sem skoncila v karlovce s vahou 44 kg.Sama se sebou sem byla konecne v zivote stestna,ale chtela sem od tamtud pryc pribrala jse na 51 a oni me pustili.Ze zacatku pobytu doma sem opravdu jedla a dodrzovala rezim jenze po posledni prohlidce kdy mi na vaze naskocilo 54 se znovu zacala doma si te prozivam hrozny peklo tata se zamnou potaji plizi na zachod,kontroluje jestli jim 6 krat dene.U vubec navim jak dal co mam delat nekolikrat sem uz i premislela o sebevrazde.Pro me to bude asi jediny visvobozeni.holky asi ste to slisely ale prestante stim dokud je cas.s pozdravem Manisek

Možná vás to překvapí, ale momentálně sedí za klávesnicí muž

Zdravím vespolek. Možná vás to překvapí, ale momentálně sedí za klávesnicí muž. Další možná neobvyklá skutečnot je ta, že nepíši kvůli vlastnímu problému ale problému mé blízké kamarádky (možná jednou přítelkyně?). Nevím ze kterého konce to vzít. Je jí 25 a je to dospělá rozumná žena. Nechci zveřejňovat podrobnosti (abych taky nedostal za uši, že) ale jednu neosobní věc snad mohu. BMI 16. Znám ji v podstatě od malička, výdycky byla taková ptlounká, ale mám opravdu strach. Není z těch co by hubly podle plakátů, natolik jí znám. A často u ní jsem, myslím že by mi neuniklo, kdyby nějak častěji zvracela. Takže anorexii i bulimii bych asi vynechal. Přesto si myslim, jestli tam nějaká porucha není. Moc nejí ale prý prostě nemůže a já jí to věřím. Na jídelníček si nepotrpí. Jí cokoliv, kdykoliv. I Dort o půlnoci a nic si nevyčítá. Občas má ale slabosti, je malinko chudokrevná a i po menším úderu má dost modřiny. Často se snaží sníst víc, ale nejde to, že by opravdu „malý žaludek“? Někdy se jí udělá špatně, že třeba nemůže vůbec jíst. Žádný oběd ani večeře. Ale opakuji, psychicky je dost vyrovnaná, co jí znám (a věřte, že ke mě je opravdu velmi upřímná) nemá nějaké vnitřní problémy s váhou a hubnutím. Otevřeně jsem s ní o tom mluvil a ona to rozhodně necítí jako psych. problém. Ale svoji podváhu nepřehlíží. Ráda by měla víc, ale prý to fakt nejde. Nepíšu sem, protože bych jí snad nevěřil. Věřím ji víc neý komukoliv na světě. To by mě ani nenapadlo. Mám prostě o ni velký strach. Aby z toho neměla nějaké vážné následky. Spíš je jestli mi k tomu máte někdo co říct – podobný problém, nebo tak. Hmotnost kolísá mezi 45-49 kg. Cítím se docela provinile, že jsem to za jejími zády takhle odhalil, ale snad je to tady dost anonymní a já bych rád slyšel nějaký názor/radu?

Jdu za světlem…Jako můra…

Asi tady se svým článkem neudělám díru do světa.Můj příběh se od vašich moc neliší,ale to mě uklidňuje.Uklidňuje mě pocit,že v tom nejsem sama.Co napsat?Jsem tady..Na této stránce,což svědčí o tom,že spokojeností co se týče vlastního těla moc neoplývám.Vlatně už od malička.Docela dost jsem vyrostla.Závodně jsem sportovala,takže jsem byla samý sval a velikou váhu sváděla právě na ně.Ale teď je tomu jinak.Kvůli neshodám s trenérem jsem s volejbalem skončila.Nepřišla jsem tím jen o pravidelný pohyb,ale také o skvělou partu,která byla v našem týmu a do které už nepatřím.Často nad tím musím přemýšlet a mé tak už narušené psychice to zrovna moc nepřidá.Velkou ránou pro mě byla smrt mé nejlepší kamarádky,se kterou jsem si byly vždy velmi blízké a kterou mi už nikdo nenahradí.Kdyby tady byla,tak bych možná nepsala vám,ale svěřovala bych se právě jí.Svěřovala bych se jí s problémy,kvůli ktérým se trápím a které taky souvisejí s jídlem.V žádném případě byćh své problémy nechtěla na nikoho svádět,ale vy holky jistě víte,co s vaším srdcem udělá nešťastná láska.Jednostranná…Neopětovaná…Pár dní vašeh života a je to tady.Proč mě nechce?Copak jsem moc tlustá?Ano jsem..Proč se vůbec tak hloupě ptám.Za svůj dotaz a ošklivé tělo se říznu do předloktí..Teče mi krev…Bože,fůj…Počkat..Vlastně to není až tak hrozné..Možná se mi tím i ulevilo..Potrestala jsem se…Co takhle přestat jíst…Raději se řezat..Nebo třeba pálit ruce a nohy ohněm…Nene..Má psycholožka správně tvrdí,že to byla ta nejhorší možnost.Dobrá…Budu se to snažit řešit jinak..Najdu si více koníčků..Budu se více učit a hodně sportovat.Budu krásná a on bude litovat,že mě nechtěl…Není normální mít při 180cm 65 kg.Kdo to kdy viděl?Za chvíli bych se s tím svým pupkem mohla přihlásit do kurzu plavání pro těhotné.Ani by nezjistili,že vlastně těhotná nejsem..Jsem opravdu slabá.Přestanu jíst… To jsem zkusila..Nevyplatí se to….Po týdnu jsem vztala z postele a probrala se za 3 minuty na zemi..Ondlela jsem?Divné,že by mi chyběly vitamíny? Toto není řešení..Nevím,jestli jsem schopna najít řešení..Životní cíl?Proč sem vůbec píšu?Připadám si uboze.Nečtěte to…Pozdě….Už jste to asi dočetly,co?Ale o co jde…Jste tady taky a přečetly jste ten pitomý článek až do konce..Z toho vyplývá jedno…Jste na tom stejně…Pojďme společně za světlem,jistě v našem životě svítí,stačí ho jen najít… Klidně mi napište,budu ráda..Kamarádů není nikdy dost…

Marný boj

Ahoj,zdravim všechny.Asi před rokem jsem sem psala svůj životní příběh,kdy jsem spadla do anorexie,vyléčila se a znova jsem do toho spadla(nechtíc).Příběh končil tím,jak se již podruhé snažim vyléčit,protože chci jak já,tak mě k tomu nutí i mé okolí.Je tomu již rok a jak jsem na tom teď? Bídně. Moje snaha připrat vyšla nějak naprázdno.Ne že bych nechtěla,ale ono to jde těžko,když si do jídelníčku nechcete vpustit nic tučného,sladkého,prostě nic, po čem se tak obvykle přibýrá.Před tím rokem jsem měla asi 48kg, teď vážim na 172cm pohých 42kg.Na jednu stranu si říkám,že je to hrozně málo,že musim přibrat jak kvůli sobě tak i kvůli svému okolí,který tím hrozně trpí, ale na druhou stranu je tam pořád to druhé já,které mi říká „A co když to přibýrání už nikdy nezastavíš? Kdo tě bude po přibrání znova odnaučovat jíst to sladké,tučné jídlo,které je sice výborné a jedla bys ho hrozně ráda,ale u kterého ti tak dlouho trvalo,než ses ho odvykla jíst?“ Nemám problémy s tím jíst, jím 5x denně celkem velké porce,ale musí to být jídlo, o kterým vím,že je nízkokalorické,skoro bez tuku a jakžtakž zdravé.Musím si ho uvařit sama, abych věděla,co v něm je.A s tímhle přístupem se těžko nabýrá.Taky chodim cvičit.Sice už ne nějak časno,asi 2x týdně do posilovny,1xtýdně na step aerobic a 1xtýdně na p-class,ale asi to je dost,i když mám zase sedavý zaměstnání. Je to všechno hrozně zamotaný.Rodiče mi vyhrožájí tím,že mě dají do léčebny,táta už je tak napolo domluvený s primářem u nás v nemocnici,byl u něho na konzultaci,protože už se na mě nemohl dívat.Pokaždý,když k rodičům příjdu(bydlím s přítelem),provní věc,na kterou se mě zaptají je,jestli už sem připrala a nutí mě stoupnout na váhu.Samozřejmě že ta je buď stále stejná(to v tom lepší případě) a nebo nižší.Já sama už sem si zjišťovala info o hospitalizace z vlastní vůle a dokonce jsem domluvená s jednou paní,která by mi mohla pomoct sestavit jídelníček,ale pořád je tam to druhý já,který mi našeptává,že až na tu nízkou váhu jsem v pořádku.Že se snad nic tak hroznéh neděje a nemusí se okolo toho dělat tolik povyku.Prostě v jednu sekundu mám hroznou chuť začít zase normálně jíst a vyléčit se,ale v druhé sekundě se objeví myšlenka,že budu raději vyhublá než zase silná.Musim říct,že psychicky je to fakt na nervy,v některých chvílích bych to nejraději všechno vzdala.Jenže můžu takhle zklamat svoje okolí,své rodiče a svého přítele, když ve mě všichni tak moc věří?Nevíte, jak z toho všeho ven?Nevíte,jak být zase normální?

Dobre ci spatne

Uz to mu je priblizne pul roku, co jsem se zbavila zach.prejidani a bulimie. Avsak touha po hubenem tele zustala do dnes. Porad se sama sebe ptam, zda to ma cenu, se tak trapit. Jeden den mi to je fuk, druhy zas placu. Mam obdobi, kdy jsem primo posedla myslenkou -zhubnu a budu se libit, budu stastna. Zacnu ubirat na porcich, a jist vice zeleniny. Ale jak dlouho mi to vydrzi? Maximalne tak 4 dny, a pak zacnu znovu jist normalni porce, normalni jidla. Pracuju jako au-pair v Anglii, moji rodice jsou rozvedeni, normalne ziju se svou matkou a bratrem. Ta ted resi problem s byvalym pritelem, se kterym porad bydli, jedna se o byt. Jeji problemy na me take dolehaji, jedna se samozrejme i o moji strechu nad hlavou. Co je vsak pro me dulezitejsi, je aby mel hlavne muj mladsi bracha kde bydlet. Dalsi problem, ktery souvisi s tim, byt hubena, je muj otec. Ten vidi kazdou vadu, porad ma nejake pripominky, a nemine den, aby mi nerekl – bucliku -. Merim 163cm a moje vaha se pohybuje mezi 56,5 a 58kg. Podle vasich nazoru na muj jidelnicek, ktery sem obcas napisu, mi odpovidate, ze jim dobre, nebo malo. Presto se mi nedari zhubnout. Ma vaha se pred pul rokem zasekla, a od te doby s ppp, je porad stejna. Jak mam tedy docilit me vysnene vahy 55kg, a zbavit se tak nechutnych poznamek meho okoli, a byt sama se sebou stastna? Kdo vi, jaky je zdravy a dobry zdravotni styl? To neustale premysleni o dokonale postave me ubiji. Snazim se na to nemyslet, vzdyt nejsem na tom tak spatne, ale stejne se to porad a porad vraci. Je to muj osud? Kdo vi. Jen doufam, ze jednoho krasneho dne to pomine, a budu doopravdy stastna.

Nemůžu z toho ven:-((

AHOJ HOLKY, UŽ DLOUHO SI PROČÍTÁM TYHLE STRÁNKY A ROZHODLA JSEM SE, PŘIDAT SVŮJ PŘÍBĚH! UŽ JE TO ROK CO JSEM ZAČALA S HUBNUTÍM. NA ZAČÁTKU 8. TŘÍDY JSEM MĚLA 50KG NA 158CM A VÁHU JSEM NIKDY NEŘEŠILA! JELIKOŽ KONČILY PRÁZDNINY, VŠICHNI JSME SE SEŠLI..( PRARODIČE, TETA, STREJDA, BRATRANI ATD. )….A VYPRÁVĚLI SI ZÁŽITKY. NĚJAK JSME SE BAVILI A NAJEDNOU BABIČKA UVEDLA, ŽE JSEM PĚKNĚ OPLÁCANÁ!!! HROZNĚ SE MĚ TO DOTKLO A ROZHODLA JSEM SE S TÍM NĚCO UDĚLAT!!!! CHTĚLA JSEM DOKÁZAT, JAK BUDU KRÁSNÁ AŽ BUDU HUBENÁ…TO BUDE BABČA KOUKAT, ŘÍKALA JSEM SI!!!! ZE ZAČÁTKU TO ŠLO POMALU, PŘESTALA JSEM JÍST TUČNÝ A SLADKÝ JÍDLA, JEDLA HODNĚ OVOCE, ZELENINY, CELOZRNÉ PĚČIVO, JOGURTY…., DENNĚ CVIČILA ALESPON HODKU, TAKY JSEM HODNĚ SPORTOVALA, JEDLA PĚTKRÁT DENNĚ MALINKÝ PORCE A DO 18 HODINY!!! CHTĚLA JSEM ZHUBNOUT NA 48KG A TAKY, ŽE SE MI TO POVEDLO! BYLA SEM KRÁSNÁ, VŠICHNI MI TO ŘÍKALI, ALE MĚ TO NESTAČILO§..CHTĚLA SEM VÍC, A TAK SI KLÍDO HUBLA DÁL. ROK UBĚHL JAK VODA A JÁ MĚLA NA ZAČÁTKY 9. TŘÍDY 40KG NA 163CM. LEZLY MI KOSTI, BYLA JSEM HUBENA ( KONEČNĚ!!! ) BYLA JSEM NA SEBE PYŠNÁ!, ALE MÁMĚ A DOKTORŮM SE TO ROZHODNĚ NELÍBILO! BYLO MI JEDNO CO MI ŘÍKAJ KAMARÁDI, ŽILA JSEM SI PODLE SEBE! MYSLELA JSEM SI, ŽE MĚ NIKDO NEZASTAVÍ, ALE JEDNOU PŘETEKLA POSLEDNÍ KAPKA A MÁMA MI ZAČALA PŘIPRAVOVAT JÍDLA! ŘEKLA, ŽE JESTLI CHCI DÍTĚ, TAK NA TO MŮŽU I HNED ZAPOMENOUT ( A TO DÍTĚ DO BUDOUCNA CHCI MOC ), A PROTO SEM SE ZAČALA TROCHU VÍC JÍST! ZE ZAČÁTKU TO ŠLO POMALU, ALE BŘIBRALA JSEM 3KG! BYLA JSEM RÁDA A ZÁROVEN NNEŠTASTNÁ! ,,cO KDYŽ BUDU ZASE TAK TLUSTÁ JAKO DŘÍV“ ŘÍKALA SI FURT!! SICE I BABIČKA BYLA NA PŘÁŽKY, ŽE NEJÍM, ALE BÁLA JSEM SE KAŽDÉHO KG NAVÍC:-(( TED MI BUDE ZA 19DNÍ 15 LET, MĚŘIM 164CM A VÁŽÍM 42 KG! JÍM MÁLO A KDYBY MĚ NEHLÍDALA MOJE SETRA ( STĚJNĚ STARÁ JAKO JÁ ), TAK BYCH MĚLA ZASE 40KG A MOŽNÁ I MÍN. MYSLÍM SI, ŽE SEM NECHUTNĚ TLUSTÁ A CHCI BÝT HUBENÁ, ALE VŠICHNI MI ŘÍKAJ, ŽE BYCH MĚLA PŘIBRAT ALESPON NA 50KG!! CHCI BÝT NORMÁLNÍ, JÍST NORMÁLNÍ, ŽÍT NORMÁLNĚ, ALE NEMŮŽU Z TOHO VEN! JESTLI MÁTE NĚJAKOU RADU JAK MI POMOCT, BUDU MOCINKY RÁDA! DOUFÁM, ŽE VY TO ZVLÁDÁTE LÍP NEŽ JÁ:-)