Archive for category: Můj příběh

Ahoj všem Tak se znovu ozývám… je to sice více než půlrok co jsem tu nebyla, ale dnes mám opět důvod tyto stránky navštívit. Asi bych se mohla tedy trochu připomenou – před rokem, před prázdninama, jsem začla hodně snižovat svuj denní příjem jídla, až jsem se omezila tak na 400 kalorií denně, někdy třeba jen 100. Z 60 kg jsem zhubla na 56kg. Ke konci prázdnin až do Vánoc jsem zvracela veškeré jídlo co jsem snědla – z anorexie bulimičkou – a svou váhu (při 165cm) jsem snížila na 53kg. Pak jsem si řekla dost, měla jsem kvuli tomu velmi zničené zuby, začala víc sportovat ale jedla normálně… tedy normálně – jsem veganka, takže podle toho… nijak jsem se však neomezovala. Asi před třemi mesíci jsem si řekla, že bych se sebou zas měla něco dělat. Váha se mi postupně vyšplhala zas na 60kg. Každý den jsem si říkala, že druhý den budu držet dietu, že dnes si tedy ještě mohu dát toto a toto – většinou šlo o velmi kalorická jídla… ale říkala jsem si, že druhý den, když začnu s dietou, vše zase shodím…. samozřejmě jsem to každý den oddalovala a váha se přehoupla až na hrůzných 65kg (stále jen 165 cm) Ale před čtyřimi dny jsem si už konečně řekla opravdové STOP! Za dvy týdny jsou prázdniny a já se začnu ukazovat v plavkách s tímto nákladem tuku? To v žádném případě. Asi bych také měla podotknout, že na Silvestra jsem se poznala s úžasným klukem, mým nynějším přítelem. Jemu má váha vůbec nevadí, myslím že se mu to i líbí, ale on sám je hubený až běda (55kg/175cm). Jednou podotkl, že by mě miloval, i kdybych byla hubená jako on. Nevím, zda to myslel tak, že by mu to nevadilo, ale má nynější váha se mu líbí mnohem více, nebo tak, že tato váha je dobrý, ale kdybych zhubla tak by to vůbec nevadilo, ba naopak. No ale zpět. Prostě jsme se rozhodla zhubnout a to jakýmkoliv způsobem, kromě zvracení. Již čtvrtý den držím hladovku. A ted bych asi měla říci jak to začalo. Ve škole na obědy kvuli vaganismu nechodím, snídaně nestíhám, takže své první jídlo jím až doma, někdy kolem druhé hodiny. To si vařím sama. Pak po celý den uždibuji různé ovoce a k večeři si dávám polívku… Jenže před třema dnama jsem se vrátila domů a rovnou zasedla k počítači, chvíli chatovala a pak se učila. ANjednou byl večer a já šla spát – tudíž jsem celý den nejedla. Když jsem si vše druhý en uvědomila, chtěla jsem v hladovce pokračovat a tak jsem se prostě ovládla a jen pila – za den asi litr džusu. Musím konstatovat, že hlad nepocituji ani ted, již čtvrtý den. Za ty tři a půl dne jsem ze 64,4 kg zhubla na 61,1 kg. Tři kila a něco za tři dny… V pondělí odjíždím na SvP, takže má hladovka bude trvat maximálně do té doby – tedy asi pět dní. Ráda bych ještě zhubla na 60kg. Od školy v přírodě si také slibju nějaké to kilo dolů. Vzhledem ke každodením procházkám co se tam budou pořádat, soutěžím v běhu a malému příjmu potravin, bych se domu chtěla vrátát tak asi se 57-58 kg. Doma pak další dva týdny držet hladovku, při čemž bych klidně těch 50kg mohla dosáhnout…. nechci znovu spadnout do anorexie nebo bulimie, to v žádném případě! Po získání mé vytoužené váhy (45-50kg) zase začnu jídlo pomalu jíst, po malých porcích postupně přidáávat, hodně sportovat, dokud nebudu moct jíst tak nějak normálně. Občas si třeba dám i to sladké. Nebudu hysterčit když přiberu jedno kilo, jen se ho pokusím nějak šetrně (hladovkou už ne) zas dát dolu, třeba sprotem. Nechci aby mě tu považovali za PPP nemocnou, z toho jsme se už jakž takž dostala, ačkoliv obvčas na zvracení ještě myslím. Nehodlám už tomu však nikdy propadnout. Po SvP se vám zas ozvu a uvidíme, jak na tom budu s váhou 🙂 Lucka

Ahoj, psala jsem sem už víckrát, ale mnohé se stihlo změnit. Všechno se zdálo být tak v pořádku – všech 12kg, co jsem zhubla za svou bulimičskou éru, zase nahoře, žádná bolest v břiše, projímadla, zvracení, ani špatné svědomí, na jídlo ani pomyšlení… Menstruace… spousta kamarádů… A nevím proč a kde se to vzalo, ale pomalu cítím, jaxe všechno začíná vracet. 🙁 nejdřív ve snech, kde jsem kynula jako knedlík, takže jsem se probouzela s tím vtíravím pocitem zhnusení, a ten mi pomalu utkvívá v hlavě i přes celý dlouhý den. Bojovala jsem proti těm myšlenkám, jenže; včera se to stalo. Záchvat přežrání. Po víc jak měsíci. nebo dokonce dvou. Zvracela jsem asi hodinu v kuse, a ze začátku totálně nedobrovalně. Teď je mi nic. Vidím tu propast, jaxe do ní zase nenávratně řítím. Chvilkami jsem při smyslech a peru se s tím, ale není to nic platné! Já nechci! Je to věčná válka v mojí hlavě! Věřila jsem, že s tím jde skončit, ale jde? skutečně? A JAK???

Náhodou jsem narazila na tuhle stránku a pročítám si tady příspěvky. Jee jak mně je to tady blízké. Hrozně moc mě zaujal příběh „Naučila jsem si užívat života! Zkuste to taky!!“. Připadá mi to nějak blízké:) Tam je tolik síly pro nás všechny, co jsme tohle zažily a nebo ještě zažíváme. No můj příběh je podobný příběhům vašim. Malá, tlustá, ošklivá holka, která obdivovala hubený a oblíbený holky a nesnášela hodiny tělocviku, kdy jsem se sotva převalila přes kozu. Chtěla jsem, aby mě měli všichni rádi a říkali mi, jak jsem skvělá. Tak jsem po roce skončila v nemocnici se 40 kg. Byla mi zima, musím říct, že záda jsem měla chlupatý jak nějaká opička, prostě celý mý tělo bylo zhuntovaný jak blázen. Jenže tehdy, co já do toho spadla, tuhle nemoc moc nikdo neznal. Zavřeli mě na dětský oddělení a cpali mě jídlem. Pak jsem ošulila psychiatričku a byla jsem z toho venku. Jeeenže to byl omyl jak blázen. Teď vím, že jsem neklamala doktory, ale sama sebe. Pak mi doktorka řekla, že nikdy nebudu mít děti. Nějak mi to pořád nedocházelo, váha byla pro mě důležitější. Díkybohu se lékařčin závěr nepotvrdil, jee jak já jsem teď zpětně šťastná, že to je v pohodě. Pak jsem se roky válela v depresích a v myšlenkách na jídlo. V 18 mi ale najednou docházelo hodně věcí a já si řekla „ženská jedna, končíš, a teď, i když to bude hustý, se budeš léčit, nee kvůli doktorům, ale kvůli sobě“. No mám teď o 20 kilo víc a fyzicky se cítím moc dobře. Horší je to pořád s psychikou, všude kolem ty hubený ženský, v obchodě s mojí velikostí 40 si připadám jak sysel:) Ale na tom ještě hodně dlouho budu pracovat. Dva lidi mi pořád drží nad vodou, moje skvělá psychoterapeutka a můj přítel. Držím vám všem moc palečky a pište, jak jste na tom, a jak to jde zvládat.

Ve 14 letech jsem se silene zamilovala do jednoho nadherneho kluka. Byl moji prvni velkou laskou…bolavou prvni laskou. Rika se, ze na prvni zamilovani clovek nikdy nezapomene…no myslim, ze ja tedy rozhodne ne. Dopadlo to tenkrat tak, ze se se mnou rozesel a ja „na truc“ abych mu ukazala, jak moc mi tim ublizil, jsem zacala hubnout. Vzdycky jsem byla hubena jako proutek,jelikoz jsem odjakziva hodne sportovala… tim padem si meho ubytku na vaze celkem brzy vsimlo i okoli. Pri sve vysce 172 cm jsem brzy vazila pouhych 44kg… stala jsem se otrokem mentalni anorexie a neslo to zastavit. Musim se taky priznat, ze jsem mela a bohuzel stale mam velice komplikovany a spatny vztah se svoji matkou (coz muze byt v mnoha pripadech zasadni pricina)…no dopadlo to ale nastesti dobre. Vyhrabala jsem se z toho bez pobytu v nemocnici, bez psychologu. Hlavni oporou mi byla segra a moji blizci kamaradi. Ted je mi 23let, ale musim rict, ze mam od te zkusenosti s mentalni anorexii velice naruseny „vztah“ k jidlu.Stale se zaobiram myslenkami co muzu jist a co ne, po cem priberu atd. stve me to. Nechci byt otrokem jidla. Zbytecne moc se zabyvam svoji postavou, stale jsem se sebou nespokojena a uz si nevim rady. Posledni dobou to dopada tak, ze se neskutecne prejim a pak zvracim… nasleduji slzy, jelikoz me to pak moc mrzi. Muj pritel (mame vztah na dalku, jelikoz jsem jiz delsi dobu v zahranici) je mi velikou oporou, ale preci jenom, nemuze se mnou byt porad a myslim si, ze se z toho stejne musim vyhrabat sama. Musim si konecne uvedomit, co je dulezite a co ne. Je pravda, ze telesna schranka je velice dulezita, protoze je to to prvni, co okoli vidi, ale na druhou stranu… o moc dulezitejsi je to, jaky je clovek uvnitr. Ja vim, ze kdyz mam „dobre“ obdobi tzn. pravidelne cvicim a jim zdrave, tak se citim skvele a vyzaruje to ze me. Nekolikrat jsem se o tom presvedcila. Taky jsem zacala cvicit jogu,ktera mi pomaha k vnitrnimu klidu, jenze…stale to sve prejidani nemam pod kontrolou. Pokud by mel nekdo zajem o dopisovani, tak budu jenom rada. Predem dekuju.

Na tyto stránky jsem asi jako většina z vás zabruslila čistě náhodou…a nebo ne? Potřebuju se totiž někomu svěřit se svým trápením, které mě již pátým rokem zcela tyranizuje a ničí…trpím totiž mentální bulimií. Začalo to někdy v osmé třídě na základní škole, kdy jsem při 160 cm vážila 43-46 kg. Měla jsem vcelku normální postavu, ale to mi nestačilo. Chtěla jsem být za každou cenu štíhlejší, abych se vyrovnala svému bratrovi, který závodně sportuje, je tudíž velmi štíhlý a všemi obdivovaný. Snažila jsem se omezovat jídlo, držela jsem různé diety, ale nic nepřinášelo kýžený výsledek. Pak jsem potkala jednu dívku, která mě inspirovala tím, žeaby si udržela svoji štíhlou postavu, tak po každém jídle zvrací. Zkusila jsem to také…ze začátku to vůbec nešlo, musela jsem si do krku strkat různé předměty, abych si vyvolala zvracení a ani dnes po pěti letech tomu není jinak. Nestačí mi prostě jako některým holkám se jen naklonit nad mísu a je to..přestože jsem nijak výrazně nehubla, měla jsem radost, že můžu sníst cokoli a nepřiberu. A že to byly kombinace vskutku obdivuhodné-nebyl pro mě problém sníst na posezení třeba 2 bábovky, 5 sušenek, 6 housek s celou kostkou másla, 4 smetanové jogurty atd..jenže zdravotní komplikace na sebe nedaly dlouho čekat. Začaly mi vypadávat vlasy, lámat nehty, dostavovala se únava, těžké deprese spojené s pokusy o sebevraždu… Následoval kolotoč hospitalizací po nemocnicích a psychiatrických léčebnách, kvůli kterému jsem teď ve čtvrtém ročníku střední školy musela přerušit studium. Nyní jsem doma a vše se opakuje dokola každý den. Přejídání-výčitky-zvracení. Už se z toho chci jednou provždy vyhrabat, ale cítím, že to sama nedokážu. Jestli někdo z vás víte byť o sebemenším způsobu, jak z toho ven nebo máte podobné problémy a chcete se o ně podělit, protože ve dvou se to (snad) lépe táhne napište mi prosím na mou mejlovou adresu Martikmacik@seznam.cz. Díky, mějte se a bojujte!!!!!