Archive for category: Můj příběh

Ahoj,po přečtění několika příběhů jsem se rozhodla napsat i ten svůj,myslím si že se mi alespoń trochu uleví. Je mi 27let a s bulimií bojuji již 7let.Je to velmi nerovný boj a já zatím bohužel prohrávám. Vše začalo,když jsem byla jako dospívající dívka na škole,nepatřila jsem mezi oblíbené a ani mezi nejhezčí dívky a snad proto jsem byla samotářka a tiše záviděla těm krásným a štíhlím spolužačkám.Když šly ven já zůstala doma a četla jsem si knihy,při kterých jsem jedla a pomalu tloustla. Ve 20letech jsem se měla vdávat a v tu dobu byl pro mě zlomový bod.Byla jsem nešťastná,nejen proto že jsem věděla že můj nastávající není ten pravý,ale že nebudu dokonalá manželka a že nic nebude jak jsem si představovala.Tak jsem se jednou přejedla a po chvíli jsem šla zvracet a ejhle bylo mi fajn,nic mě netížilo žádné nervy z blížící se svatby TAk jsem se začala úmyslně přejídat a pak následně zvracet,takhle to trvalo 3měsice,než jsem si řekla dost a nejen že jsem zrušila svadbu,ale přestala jsem zvracet.Na čas byl pokoj,ale pak jsem poznala muže který byl o 14let starší a já se bezhlavě zamilovala,Byla jsem šťastná,do té doby než jsem poznala že má spoustu kamarádek kde chce být více než jen ten skvělý kamarád.V tu dobu mé sebevědomí nebylo na velké úrovni a tímhle zjišťením jěště více kleslo já do koloběhu jídla a zvracení spadla znova,tentokrát jsem zvracela 5krát za den.Po roce a půl jsme se rozešli.Kdy já jsem již 5měsíců navštěvovala psychiatričku,která mě dávala dohromady a která mě navrhla léčebnu v Kroměříží s které jsem se vrátila letos v únoru. V březnu jsem poznala mého přítele,který o mě ví vše i to že jsem bilímička,jsem šťasná že ho mám ale happy end se nekoná,zvracím dál,lžu jsem protivná.Ptám se jak dlouho to vydrží on a jak dlouho já???

Ahojte holky, setkávám se jak ve svojí práci, tak i v životě se spoustou velmi podobně potrefených holek, dokonce i kluků. Dalo by se říct, že jsem trošku deformovaná svým oborem, ale nutí mě to velmi k zamyšlení, zda vůbec existuje někdo normální. Jdu-li po ulici, koukám se kolem sebe na holky i kluky – hlavně -náctileté, pozoruji, jak oni sebe pozorují, jak se usilovně snaží vypadat dobře, jak v jejich lebčičkách koluje neustálá sebekontrola, zaměření na správné, sebevědomé a dokonalé působení na venek. Odhaduji, jak moc to toho či onoho trápí, jestli tam nebude nějaká forma ppp. Jak říkám, částečná deformace. Oj, působím tu jak stará matrona:-). Ne, jsem taky jedna z vás, i když už teda ne náctiletá, na začátku budu mít brzo trojku:-(, přesto některé způsoby myšlení se moc od doby dětství, mládí nezměnily. Zjišťuji, že normální vztah k vlastnímu tělu má asi málo lidí. A je zcela vedlejší, jak to působí „objektivně“ (štíhlý, tlustý, to je fuk) Taky blbnu. Asi ne ve smyslu takovém, jako vy, které tady píšete, jak jste na dně, nejíte, blijete. Takto si neubližuju, i když sklony k tomu mám. Jenom nestoupám na váhu, nedívám se do zrcadla. Nemiluju svoje tělo dostatečně. Proč? Protože mám pocit, že prostě nejsem dokonale stavěná, krásná. I když vím zcela určitě, že mnoho lidí si myslí pravý opak. I když vím, že srovnávání s ideály je úplná blbost. Je to příšerná sebestřednost, stydím se za to. Proč se všechno furt motá kolem těla a toho jak vypadá? Za takovéto myšlenky bych si nafackovala, když se potkám s lidmi, kteří třeba nemají nohy, nebo mají popálený obličej z děctví nebo… Ale já jsem vlastně chtěla napsat spíš nějaké povzbuzení. Třeba co pomáhá – samozřejmě láska na prvním místě. Ale otevřít se pro lásku, připravit se vnitřně, není vůbec jednoduché. Někdo vás sice může milovat celým srdcem, ale když ho otrávíte vlastní sebenenávistí, nedokáže tomu dlouho vzdorovat. Můj první kluk mě upozornil na špeky, o kterých jsem do té doby nevěděla (byla jsem spíš hubená, 18 let mi bylo). Za pár let jsem si k sobě přitáhla dalšího takového jedince. Opět špeky. To už jsem si říkala, že buď přitahuju furt ty stejné blbečky, nebo jsem mu svou obavou z toho, aby mi to neříkal, nějakým myšlenkovým pochodem vnukla právě to, aby mi to říkal. Ani jeden nebyl normální a láskyplný. Upozorňuji, že jsem dost vysportovaná, mám pěknou štíhlou postavu, jím zdravě, jsem vegetarián – není to moje chlouba, jen to konstatuju. Je opravdu těžké začít si po takovýchto zkušenostech myslet něco lepšího. A to i přesto, že můj současný kluk mě skutečně miluje celou, líbím se mu taková jaká jsem. Záchvaty mojeho (pouze psychického) blbnutí po jeho boku téměř nenastávají. Okolní lidi vidím skoro vždycky v tom lepším světle – to jak vypadají mi skoro vždy připadá krásné a dokonalé, jen na sebe tak nepohlížím. Ráda si prohlížím různé „nedokonalé“ typy lidí. Vždy po chvilce koukání a hlavně, vyzařuje-li z nich něco pěkného, si uvědomuju, jak jsou krásní a jak jejich tvary jsou dokonalé. Vnímání takto funguje. Na sto honů vycítím když z holky jinak krásné vyzařuje nějaký zádrhel. Taková se mi prostě namůže zamlouvat, to jak vypadá, i když by se mi to mohlo líbít, není pro mě důležité. (nebojte, nejsem na holky:-)) Už jsem vás asi uspala, tak jenom bonbónek na závěr, úryvek z jedné populistické knížečky: „Co odrazuje ženy na chlapech: když jsou muži po vašem boku posedlí vlastním tělem. Znáte ten typ, dámy. Nepřetržitě hledí do zrcadla, otáčí se ze strany na stranu, aby dosáhl lepšího pohledu na své vlasy, bicepsy, prdelku. Jestliže si někam spolu vyrazíte, soustředí se víc na obdivování sebe sama, než aby si všímal vás. Neustále cvičí, chodí do posilovny, nebo má nářadí doma. Po litrech pije nejnovější proteinový nápoj, pozorně sleduje novinky v životosprávě. Pro koho to všechno dělá? Pro vás? Kdepak, dělá to pro sebe! Pánové, možná je to pro vás překvapení, ale muži posedlí vlastním tělem ženy naprosto odrazují. Nahání nám to husí kůži. Je to možná tím, že jste tolik zahledění do sebne, snad je to pocitem, že jsme jenom doplněk vaší dokonalosti. Jednou jsem s takovým mužem chodila. Strávil mnohem víc času přemýšlením o svém vzhledu než o mně. Technicky vzato měl nádherné tělo, pěstoval si svaly zvedáním činek, takže splňoval představu mužského idolu. Stala se ale podivná věc, po jisté době mi přestal připadat přitažlivý. Něco v jeho posedlosti mi nedovolovalo, aby se mi líbil. Uplynulo několik let a já se zamilovala do skvělého muže, který byl pravý opak krále posiloven. Nestaral se o to, jak vypadá, a ačkoli se zajímal o své zdraví, neposuzoval se podle fyzického vzhledu. Můj bývalý partner by byl šokovaný, kdyby se dozvěděl, že považuji takového muže za sexuálně přitažlivějšího než byl on. Byla to ovšem pravda, protože tělo mého nového partnera zkrásnělo mojí láskou.“ Dámy, připomíná vám to něco? Loučím se s vámi. Pokud jste dočetli až sem, smekám.

Ahojte, precitala som si par listov a nedalo mi aby som Vam nenapisala. Bulimiu mam intenzivne asi rok a pol. Zvracala som vzdy poobede po prichode domov z prace. Bol to akokeby instikt, navyk ,akonahle som prilsa domov prejedla som sa a isla som na zachod.V podstate som si to jedlo vobec nevychutnala, ucel bol rychlo naplnit zaludok. Az raz som sa rozhodla s tym skoncovat. Poznate to, hnusite sa sama sebe…Hladala som na internete navody „ako na to“, precitala som si viacere publikacie. Docitala som sa ze, ak je bulimia velmi zazrata do vasho zivota, nevyhnutna je odborna pomoc. A prave toto ma motivovalo. Ja predsa nepotrebujem odbornu pomoc, ja dokazem s tym prestat. Doslo mi, ze som vazne chora, ze sa musim liecit ak s tym neprestanem.Ze cim skor s tym prestanem tym to bude lahsie a uspesnejsie ! A tak som si jedneho dna povedala „STOP“. Uz tu neexistuje moznost ist po jedle na zachod.Jednoducho na to myslela uz ked som jedla. Ved ja predsa nie som chora ! dokazem to sama sebe !A bulimia nic neriesi : 1/neschudnes 2/myslis len najedlo 3/nemas sebadoveru 4 / neuzivas si zivot, lebo vsetko sa toci len okolo jedla . Toto som si stale v mysli opakovala. Jednoducho som si „prestavila“ myslenie alebo co. Aj stresy boli, aj celu cokoladu som zjedla, ale riesenie ist na zachod uz pre mna neexistuje !! Cokolada mi vytravila a ja sa stale budim sa so spokojnostou ze som to dokazala. Uz 4 mesiace nevraciam. Odvtedy ani jedinky raz. A ani mi to nenapadne, lebo je to „chore“. A preto toto je najdolezitejsie : VASE ROZHODNUTIE. A este nieco – pribrala som zo zaciatku 1-2kg, ale teraz vazim normalne – „stabilne“. Jednoducho: mam jedlo pod kontrolou. Verim, ze to dokazem a ze ma uz nikdy nenapadne riesit prejedenie vracanim. Vela stastia aj Vam a napiste, budem rada.

Milovat neznamená jen mít rád, milovat je věřit a pravdu znát. Milovat je odpustit a znovu podat ruce, to znamená rozdělit duši i srdce. Platí tohle i na postoj k tělu? Platí to i když se dívám do zrcadla na někoho, kdo se mi vůbec nelíbí. Na tu druhou osobu, která mi ničí život. Já nevím. Sama se na to snažím přijít. Když už se mi daří dobře, vše jde skvěle, tak přijdou špatné dny a ty mě ničí. Stejně jako je tomu dnes. Je mi bídně, a proto sem píšu. Čekám něco jako úlevu na duši. Dostanu ji? Bude mi líp? Tři roky se snažím naučit mít ráda své tělo. Ale nejde to. Sama to nezvládnu, teď už to vím. Potřebuju pomoct, ale na koho se obrátit? Kde hledat pomoc, abych nikoho neotravovala se svýma problémama? Kde a u koho? Už zhruba měsíc jím úplně normálně. Nepřejídám se a ani nehladovím. Jím celozrnné pečivo, ovoce, zeleninu. Bohaté snídaně, teplé obědy. Váha je stále stejná. To by mi možná ani tak nevadilo, jako to, že se pořád nemám ráda. Myslela jsem, že když se znovu naučím jíst jako člověk, že se mi i změní myšlení. Ale ono je stále stejné. Jak to mám udělat, když se ráno oblékám a kokukám při tom do zrcadla na osobu, která je mi protivná, kterou nenávidím. Je mi z ní zle. Chci, opravdu moc chci ji mít ráda. Ale neumím to. Vím, že když si každé ráno (a vlastně pořád) budu říkat jsem krásná, štíhlá a v pohodě, tak že tomu uvěřím a bude to pravda. Jenže jak to udělat? Když si to řeknu, tak se usměju, že jsem to zvládla, že je to pravda, pak vstanu z postele a jdu se oblékat a ouha. Zrcadlo. Můj velký nepřítel. Říká mi: Tomuhle říkáš krásná? Štíhlá? Jsi hnusná, jen se na sebe podívej. A takhle to jde pořád dokola. Chci, jenže……

Ahoj Berušky! Už asi pár dní si pročítám Vaše příběhy a z prvu jsem si myslela,že to se mi nikdy nemůže stát,že prostě já taková nejsem ani nebudu,ale… Před Vás chci upozornit,že budu psát co mi přijde na jazyk,takže se nelekejte prosím. Už od mala jsem slýchávala,že když budu mít o tři kila mín ,že budu vypadat lépe,tak jsem před prázdninama v 7.třídě zkusila svou první dietu.Nebyla nějak násilná,jen jsem omezila porce a jedla zdravě.Ano kila šla dolů a mě všichni říkali ,že vypadám dobře.bylo mi nádhedně,protože jsem si konečně mohla koupit ty krásné džíny..(163cm,50kg)začaly prázdniny a já jsem se na dietu vykašlala…až do doby kdy jsem začala závodně dělat atletiku.To jsem si všimla že všechny holky jsou nějaké o proti mě hubenější(bylo to na konci 8.třídy)nějak jsem to neřešila až ted.před pár měsíci jsem začala opravdu závodit a já si zase všimla těch štíhlých holek a mě bylo do breku,protože mám od přírody mohutná stehna a zadek.Tak jsem začala s dietou.Jogurty střídají celozrnné pečivo,klasická jídla jsem vynechala úplně.Už nedokážu sníst třeba talíř špaget i když ještě před 2-3 měsíci úplně v pohodě,dělá mi dobře když mi krucí v žaludku,vyčítám si třeba i to ,že si třeba jen tak dám kousek rohlíku,já já nevím čím to je ,ale ted mám 166cm a 57kg a chci dále hubnout na mých dávných 50!Já prostě chci mít 50kg a nemůžu si pomoct,ale uvědomumu si že mě to začíná ovládat.Třeba dneska jsem s pár rodinnými přáteli opékali maso a bylo tam hoodně sladkých dobrot,tyčinek,chipsů apod a já se nedokázala ovládnout a snědla jsem toho opravdu moc ,že mi je těd hodně špatně,bolí mě břicho a moc si to vyčítám,opravdu moc ale mé druhé já mi říká:o to bylo fajn!ale sama moc dobře vím,že zítra zase nebudu jíst a budu mít zase ten blažený pocit že jsem skoro nic nesnědla…..JE TOHLE ZAČÁTEK?JÁ NECHCI MÍT PPP!HELP FOR ME!!!!!!!!!