Připadá mi to nějak blízké
Náhodou jsem narazila na tuhle stránku a pročítám si tady příspěvky. Jee jak mně je to tady blízké. Hrozně moc mě zaujal příběh „Naučila jsem si užívat života! Zkuste to taky!!“. Připadá mi to nějak blízké:) Tam je tolik síly pro nás všechny, co jsme tohle zažily a nebo ještě zažíváme. No můj příběh je podobný příběhům vašim. Malá, tlustá, ošklivá holka, která obdivovala hubený a oblíbený holky a nesnášela hodiny tělocviku, kdy jsem se sotva převalila přes kozu. Chtěla jsem, aby mě měli všichni rádi a říkali mi, jak jsem skvělá. Tak jsem po roce skončila v nemocnici se 40 kg. Byla mi zima, musím říct, že záda jsem měla chlupatý jak nějaká opička, prostě celý mý tělo bylo zhuntovaný jak blázen. Jenže tehdy, co já do toho spadla, tuhle nemoc moc nikdo neznal. Zavřeli mě na dětský oddělení a cpali mě jídlem. Pak jsem ošulila psychiatričku a byla jsem z toho venku. Jeeenže to byl omyl jak blázen. Teď vím, že jsem neklamala doktory, ale sama sebe. Pak mi doktorka řekla, že nikdy nebudu mít děti. Nějak mi to pořád nedocházelo, váha byla pro mě důležitější. Díkybohu se lékařčin závěr nepotvrdil, jee jak já jsem teď zpětně šťastná, že to je v pohodě. Pak jsem se roky válela v depresích a v myšlenkách na jídlo. V 18 mi ale najednou docházelo hodně věcí a já si řekla „ženská jedna, končíš, a teď, i když to bude hustý, se budeš léčit, nee kvůli doktorům, ale kvůli sobě“. No mám teď o 20 kilo víc a fyzicky se cítím moc dobře. Horší je to pořád s psychikou, všude kolem ty hubený ženský, v obchodě s mojí velikostí 40 si připadám jak sysel:) Ale na tom ještě hodně dlouho budu pracovat. Dva lidi mi pořád drží nad vodou, moje skvělá psychoterapeutka a můj přítel. Držím vám všem moc palečky a pište, jak jste na tom, a jak to jde zvládat.