Marie

Mám něco, co ostatním chybí a mě to dodává sílu. Nechci se toho zbavit. Nene, chybí ti něco, co ostatní mají. Chtěj to získat

Je mi 29 let…

Je mi 29 let a také bych ráda přispěla svou „troškou do mlýna“. I když si velice dobře uvědomuji, jak rozsáhlý je můj problém, s anorexií více či méně úspěšně bojuji už 7 let. Na první pohled by asi nikdo neřekl, že je se mnou něco v nepořádku, protože jsem po babičce zdědila poměrně robustní kostru, a díky tomu má vychrtlost není zřejmě až tak alarmující. Troufla bych si tvrdit, že jsem nikdy nedošla až do stadia, kdy by mne začaly sužovat zdravotní potíže- buď mám příliš tuhý kořínek, anebo jsem se vždy zastavila těsně před. Jak to začalo? Asi na základní škole, no a pak na střední. Jako dítě jsem byla léčena pro jaterní onemocnění, a proto jsem celou školní docházku doháněla určitou motorickou neohrabanost. Sport mě bavil, ale bohužel mi příliš nešel. Navíc jsme měli vždy z tělocviku chlapy, kteří trénovali atletiku nebo míčové hry a toho, kdo nepodával výkony, prostě zesměšňovali. Byla jsem premiantka třídy, ale nikdo se mnou dvakrát nekamarádil, protože jsem si nikdy neoblíbila ani popíjení ve společnosti spolužáků, ani kouření, diskotéky mi připadaly úděsně pitomé. Prostě jsem přeskočila jedno období. Rodiče se nebránili, zřejmě jim mé chování nepřipadalo zvláštní. Mému sebevědomí nijak neprospěl ani fakt, že mi všichni stále připomínali, že bych mohla něco shodit… V 18ti jsem odešla na intr a zamilovala se do kluka, který (sám značně zakomplexovaný) mi sdělil, že jsem sice sympatická, ale že jsem příliš „při těle“. Dlužno podotknout, že studoval konzervatoř (balet). Místo co bych se tomu zasmála, samozřejmě jsem se zatvrdila a začala „na sobě pracovat“- podrobný popis zřejmě nemusím uvádět, protože to, holky, jistě dobře znáte. Byly doby, kdy jsem zcela bez problémů spotřebovala lahvičku Guttalaxu za tři dny. Sice jsem se cítila příšerně, ale byla jsem konečně IN (180 cm, 60 kg). Tou dobou jsem už pracovala jako rehabilitační sestra a znovu se zamilovala.I tentokrátjsem si vybrala s vkusem sobě vlastním. Dnes se sama sebe ptám, jak jsem mohla být tak tupá. Dotyčný měl mimo mne ještě 2-3 poměry, což mě vyburcovalo jedině k tomu, že jsem se sužovala ještě víc, poněvadž mi připadalo, že jsem pro něj zřejmě málo atraktivní- tj. nedostatečně hubená. Odmítala jsem pochopit, že při své stavbě kostry skutečně nemohu být jako ona stvoření ze stránek módních časopisů. Když jsem si šla koupit oblečení, rozčilovalo mě, že do nohavice kalhot vsoukám tak ruku, avšak rozhodně ne nohu. Nemohu říct, že bych se denně vážila, pouze jsem dodržovala soubor velmi tvrdých dietních opatření (neselhala jsem, mám bohužel velmi pevnou vůli), no a když se mi přece jen zdálo, že jsem nebezpečně „tlustá“, nastoupil kamarád Guttalax… Výsledkem čehož bylo, že jsem vypadala jako opice, byla jsem roztěkaná, nervozní, věčně unavená… NAŠTĚSTÍ se mi podařilo najít muže, který pro mě už 2 roky dělá první poslední. Nenadává mi jako ostatní, že když nebudu jíst, tak…, a já kupodivu jím- plus mínus. Rodiče samozřejmě nejsou z tohoto vztahu nadšeni (partner je o 25 let starší), ale já tvrdím, že mě nemohlo nic lepšího potkat. K mému naprostému úžasu mě má rád takovou, jaká jsem, a předkládá mi nutnost přiměřeného stravování tak nenásilnou formou, že jsem schopna když nic, tak alespoň zcela vynechávat ze svého života laxativa a jíst to, co tělo potřebuje. Čímž vůbec nechci říct, že by můj jídelníček byl normální. Velice přepečlivě si vybírám, co pozřu, a mohu říct, že občas trpím i pocity provinilosti (to když sním o víkendu normální oběd). Přes týden se pak značně omezuji. Abych si vzala sladkosti nebo bílé pečivo, to nepřipadá v úvahu. Asi mě čeká ještě hodně dlouhá cesta… Pokud- a toho se obávám, mne to nebude provázet celý život. Svou váhu si nyní udržuji na 65ti kg, což není moc, protože i tak jsem dle mínění okolí až příliš hubená. Nyní jsem, dá se říci, spokojená, z nejhoršího jsem venku, ale vím, že ta potvůrka v mozku dřímá- a není problém ji kdykoli probudit- když už se tam jednou zahnízdila. Pak jde zřejmě hlavně o to, aby se ti to celé nevymklo z rukou. Pokud to dokážeš držet pod kontrolou, bravo! Nakonec ještě něco- současný trend v módě- vychrtlé modelky v časopisech, které často připomínají spíše kluky než ženy, až nezdravá pozornost, která je v naší společnosti věnovaná fyzickému vzhledu, dietám apod., samozřejmost, s jakou známé osobnosti prezentují své nesmyslné návody na hubnutí, celý ten zpropadený kult štíhlosti je skutečně zhoubný. Mělo by se s tím něco dělat, než bude pozdě, fakt.

Bubák Danes

Píšeš:<p> Přiznávám je to trošku podivný, ale bohužel nejde si říct, je to blbost a vyhnat to z hlavy- věř mi, udělala bych to strašně ráda, kdyby to bylo tak jednoduchý!!! <p> Znamená to, že bys to udělala ráda pouze v případě, že by to bylo lehký? <p> Určitě ne. (prosím)<p> Takže fakt, že to není lehký neznamená, že nechceš. Jestliže chceš, tak se to povede, i když to bude těžký, ne? Jenom to bude dlouho trvat a bude to namáhavý. Což není až takovej průšvih. Řekni chlápkovi bez nohy, že mu naroste, akorát to bude dlouhý a namáhavý. Určitě z toho nebude skolenej. (Nota bene, když nemá tu nohu, tak je spíš bezkolennej) <p> V prvním svým psaní ses ptala, jestli máš problém. V tom druhým jsi říkala, že ten problém, co máš, nejde vyřešit jen tak, a že bys chtěla. Takže hurá!!!<p> Zjistila jsi, že máš problém, kterej chceš řešit a že to jde, ačkoli těžko. To jsou samý dobrý zprávy. Co s tím uděláš?<p> To se mi to hezky ptá, co?<p> To je tím, že moje problémy jsou jiný, ne tím, že by nebyly…<p>

Holky budte sve!!!

Ahoj holciny 🙂 <p> vim, ze muj prispevek nebude asi prilis plodny, nechci davat rady, protoze to ani neumim a nemam na to pravo, nikdy jsem totiz poruchou prijmu potravy netrpela. Mam to stesti. Moje postava taky neni idealni /pro nekoho z Vas mozna pohroma 🙂 ale zkratka jsem si vedoma jinych svych priorit a vim, ze to jak me lidi berou, jak me maji nebo nemaji radi je vec intelektu a charakteru. a pokud to tak nekdo nebere tak se na nej muzete vykaslat!!! nestoji za to… dost o me, chci napsat o moji kamaradce. V 15 letech byla pravda trosku oplacanejsi ale uplne v pohode, lidi ji brali, meli ji radi a byla s ni sranda. pak se rozhodla ze je tlusta a v podstate se to s ni tahne dodnes, (je ji 24…) Vystridala vahy od 36- 100 kg (ma skoro 180cm) dnes je na jedne z tech nizkych hodnot, ma maloucko vlasu (je takrka plesata), ma venku zlucnik, menstruaci nema asi od 16, sance na poceti ditete nulova… jedine stesti je ze ma bezva pritele, ktery ji miluje takovou jaka je. holky pokud mate pocit ze nikoho takoveho nemate a ze uspech je zarucen vystouplymi zebry tak verte, ze jednou ten clovek co Vas bude milovat za vsech okolnosti prijde. nema smysl si nicit zivot, je totiz tak KRATKY!!!!!!!!!!!!! Drzim palce vsem co se potykaji s timto problemem, holky jste skvely i bez postavy jako ze zurnalu!!!! pa Lucka

JE TO NA NIC!!!

Ahojda děvčata.Rozhodla jsem se,že sem taky musím něco přidat.Když to tak čtu chce se mi brečet!Je hrozný,co ta mrcha s nama dělá!Mě je 15 a anorexii jsem měla 2 roky.Byla jsem na léčení v Motole a můžu ríct,že mi to dost pomohlo a otevřelo oči!!!!!Hlavní ale je-CHTÍT!!!!!Bez vašeho pevného rozhodnutí vám nikdo nepomůže!!!!Já vím,je to těžký,ale stojí to za to!Každy asi chce byt zase normální a užívat si života!!Jsem hrozně ráda,když se tu objeví někdo jako já-to je tn,který už má ty hrůzy skoro za sebou!Všem vám přeju hodně štěstí,ZDRAVÍ a pohody!!!!Když budete chtít,klidně se ozvěte na:dominika.ipserova@centrum.cz PA!!!!

PROBERTE SE,NEZ BUDE POZDĚ

notak proberte se,než vás to začne ovládat.Málo procen dívek se z toho dostane a proto to radši ani nezkoušejte.Je mi sice jen 12 let a nevím o tom moc,ale tohle bych nikdy nezkusila.I když jsem silnější postavy.Většinou to začne tím,že vám někdo ze třídy poví,že jsi tlustá.A nadávají vám špekoune.Zkoušela jsem hubnou více sportovat.Ale lidé to říkají většinou proto,že u sebe mají partu.Dejte na mě.NEPOSLOUCHEJTE JE!!!!!

Už je to za mnou

Náhodou jsem narazila na tyhle stránky a musím říct, že je to hrozně fajn,když si holky mohou přečíst, že vtom nejsou samy….Já jsem bulimií trpěla tak 3 roky,přišlo to náhle,nijak jsem nebyla zakomplexována ze své váhy, dokonce na stř. škole jsem byla oplácaná a vůbec mi to navadilo, pak jsem nastoupila do zam.měla jsem okolo 60kg na 172 cm, což jde.Jednou jsem se přejedla, bylo mi těžko,tak jsem si jen chtěla ulevit,strčila prst do krku a bylo mi líp,další den jsem to zkusila znovu aznovu a už jsem v tom jela.A až mi došlo. že vlastně bych mohla být hubenější a ještě se neomezovat vjídle.Nastalo hrozné období přetvářky jak jí zdravě,cvičím a pak únik do samoty, nákup všeho zakázanýho-zákusky, koblihy majonéz.saláty…,a likvidace všeho směrem do žaludku,zapíz honě vody a šup na WC.Nevěděla jsem jak dál,lačně jsem hledala podobné příběhy,koupila jsem si knížku,která pomáhá léčit tyto poruchy,nic nepomáhalo, vydržela jsem to pár dní as pak stačilo projít kolrm potravin a bylo to zpátky.Pak přišlo období, kdy jsem se přestěhovala a neměla příležitost na zvracení(stále někdo byl v domě….), nastal zlom zvracení se mi už dařilo udržet na uzdě, i když jsem stále jedla málo.Pak (za další tři roky) přišlo těhotenství, porod, mateřství,kojení a návrat absolutně do normálního stravování.Dokonce jsem po porodu měla 58 kilo jako před otěhot. a pak za 8 měs. kojení jsem měla 54kg a přitom jsem si dopřávala až moc.Byla jsem ale až moc vyhublá.Když jsem přestala kojit, vrátila jsem se na svyých 58-60 a musím říct, že jsem za 6let dospěla k názoru, že své tělo musíme brát takové jaké je,prostě každý nemůže vypadat jako vychrtlá modelka, ale musíme své přednosti ukázat jinak.Dnes si občas stoupnu na váhu, ale pokud to v jídle přeženu poznám to ihnmed na oblíbených džínách,pak stačí jeden odlehčovací den s ovocem a je to OK.

Chci mit anorexii !!!

Ahoj holky, asi si budete rikat, ze jsem blazen, ale ja chci mit anorexii. A strasne moc!!! Pripadam si hrozne tlusta. Merim 175 cm a vazim 65 kg. Vsichni v okoli mi rikaj, ze mam prej tezky kosti a na 65 vubec navypadam, ale ja si pripadam jako ten nejvetsi tlustoch na svete. Mam hodnyho kluka, kterej me ma rad, jaka jsem. Moc se mu prej libej moje „zensky tvary“. Ja jsem ale uplne jinyho nazoru. Libise mi ty vychrtly modelky. Na internetu hledam jen stranky o anorexii a bulimii a prohlizim si jejich obrazky. Chci bejt moc hubena, az na kost. Jenze s dietama mi to moc nejde. Proste vzdycky se najde neco, co si proste musim do ty pusy da. At cokolada, nebo jenom bonbon. Ale nechci, aby to tak bylo. Prosim, poradte mi, jsem zvlastni, ze chci anorexii? <p> Poznámka Administrátora: Chcete-li někdo na tento dopis reagovat, pište prosím do <a href=“http://www.pppinfo.cz/pokec_list.asp“>pokecu</a>, tam je prostor pro diskuzi. Díky.

taky jsem v tom jela…

no, tak jak to bylo…tento příběh není asi obvyklý pro dg. bulimie, ale ve výsledku naprosto totožný… kdysi v mých praštěných ulítlých čtrnácti letech,kdy jsem skoro ještě netušila, že kluci mají sprostě masíčko navíc a svět pro mě byl vymezen prostorem od dveří mého pokojíčka -kam mě drazí rodičové uklízeli po standartních domácích bitkách a hadkách, v lepším případě- až po školní lavice ,což bylo jediné místo mého utěku před domácím masem.Nebudu a nechci popisovat stav čtrnáctileté dívky ,která zjistila ,že její tolik milovaný tatínek je vlastné alkoholik a povaleč ,který se nezdráhá zmidlit svojí ženu za to ,že neefektivně myje nádobí a maminka ,která si své problémy s manželem-mým otcem-řeší tím ,že se schovává v ukrytu svého zaměstnání-od 6.00 do 21.00,takže na svou dcerku,která stejně stojí na straně toho tyrana,prostě nemá čas.Nakonec jsem si alespon prosadila jako zajmovou činnost atletiku , v které jsem vynikala ,a která se stala zástěrkou pro mojí nepřítomnost doma.Má komunikace s rodiči byla minimální,týkala se nejnutnějších denních potřeb.Tyto potřeby se po čase zredukovali pouze na SRAVU.V té době jsem si začala utvářet pohled na svět,jako každý v tomto věku,a jedním životním rozhodnutím pro mě byl přechod na vegetariánství,což otec naprosto nerespektoval ba naopak uvědomil si,že je to jedno z mých slabých míst a začal mě přes jidlo doslova(z mého pohledu) tyranizovat.Nutil mě jíst různé pokrmy z masa,v množství příliš velkém,co do kvality pro mě nepoživatelné…Uběhl nějaký čas a já to nechtěla snášet chtěla jsem si sama rozhodovat jako snad každy „normální“človíček ,co budu jíst a v jakém množství.Můj zájem o osamostatnění, o vlastní rozhodování se samozdřejmě upnul na oblast, která byla nejvíce omezována na příjem potravy.<p> Myslím ,že v hodině biologie jsme si zrovna vykládali o trávicí soustavě,ke které patří tzv. dávicí reflex, takže myšlenka byla na světě.<p> Když jsem přišla domů opět to vřelo.Otec mi opět nacpal talíř přetékající masem,mastnotou a ted už mi vadilo skoro všechno jídlo,které se ocitlo v otcově jídelníčku ,i když to byl květák s jogurtem.Naši se začli hádat a vyhrožovat,při takových hádkách jsem vždycky dostala záchvat histerického pláče skoro jsem se dusila,dostala jsem vztek na ně ,na sebe ,na život…Pamatuji si ,že jsem nechtěla žít,ale nešlo nic udělat nechtěla jsem nikomu než sobě ublížit a myšlenka ,že člověk nemůže svobodně rozhodnout ani o své smrti mě strašně deptala…prudkém pláči jsem si lžičkou zajela do krku,ale nic ,nezvracela jsem,nešlo to…rodiče na sebe stále křičeli ve vedlejším pokoji,viděla jsem je přes prosklené dveře.Napila jem se a zkusila to prstem ,bylo to lepší-tak to bylo poprvé ,kdy jsem zvracela.Tuto činnost jsem pak asi rok a půl provozovala každodenně-Přišla jsem domů,snědla co mi dali a vyzvracela,snědla ,vyzvracela…Efekt byl takový ,že jsem nejen svým způsobem rozhodovala o tom ,co chci jíst,a tím jsem mohla rozhodovat o sobě samé, ale navíc jsem zhubla o dvanáct kilo-na 49 kg,což teprve tehdy pro mě mělo význam, co se týče nějaké sexuální přitažlivosti.Do té doby jsem neměla zájem o kluky ani o to ,co je in ,o to jak se dobře chovat, jak dobře vypadat ,a tak.Teprve ,když jsem zhubla nějaký to kilo začala jsem si uvědomovat,že se líbim ,a že se mi líbí…a to jenom utvrdilo proč pokračovat ve zvracení a kontrolování toho,co sním.K tomu jsem každý den absolvovala tvrdé atletické tréningy.Můj jídelníček ke konci mé zvracecí dráhy vypadal asi takhle:2 jablka , a 1 jogurt denně a spouuusty tekutin-to jsem z 40% zase vyzvracela.<p> Nakonec jsem po roztržce s otcem- který jednoho ošklivého dne uviděl nebo spíš zaslechl jak zvracím a vtrh do mého pokojíčku, sprostě mi vynadal a zbil-dobrovolně a docela ráda šla k doktorce ,která ihned mým rodičům doporučila hospitalizaci na psychiatrické klinice…tam jsem strávila něco přes dva měsíce nejteplejšího léta ,který jsem kdy zažila.V nemocnici jsem zhubla na 46 kilo a žila jsem od víkendu k víkendu, které jsem mohla trávit doma ,pokud jsem ovšem spolupracovala,což byl docela těžký výběr ,něvač domů se mi zrovna nechtělo a jiná motivace se mi nenabýzela…vztahy v rodině se i přes snahu psychologů nijak nezlepšily.Po propuštění jsem s otcem až do nedávna nepromluvila ani slovo.Váhu jsem si udržovala několik let na 50 kg při výšce 166.Žaludek mám však zničený na celý život, ani dnes po pěti letech neudržím vetší množství potravy v žaludku.Dalším defektem ,který sužuje můj život dodnes je vypadávání vlasů-s tím jsem se ještě nevypořádala, snad jednou.Musím říct ,že můžu děkovat ,nevim komu,že to dopadlo jen takhle. V nemocnici jsem však získala mnoho neopakovatelných zkušeností jednak jsem se seznámila s mnoha lidni trpících různými neurozami,psychozami,atd.-manio deprase, anorexie ,bulimie,psychozy vyvolané toxickýma látkama, různé až směšné fobie,mánie…dost to ovlivnilo mé myšlení ,chování…<p> Jednu věc,ale musím všem připomenout ,je to něco co si uvědomí každý ,který se octne za plotem: nikdy nevíte co se ve vás skrývá,jaký blázen ,šílenec nebo neurotik.Může to potkat káždého z nás tlustého ,malého,slepého,geniálního,černého, stačí se blbě narodit ,stačí si jednou šlehnout, mýt blbýho kámoše, trochu se přepít ,stačí narazit na nějakýho úchyla ,který vas znásilní, jen tak málo stačí.<p> Příběh ma happyend:I přes veškeré vady mého otce a veškerou ambivalenci našeho vztahu jsem zjistila že ,nedokážu zapomenout na radostné chvilky mého dětství ,kdy si se mnou hrál, chodily jsme na ryby , na houby ,kdy jsme se spolu smály.Prostě se musí on i já,mamka smířit s tím ,že prostě se mu to nepovedlo,nezvládl to být otcem a manželem,to se prostě stane.Dokonce jsem mu moc podobná v některých věcech, patřím k němu, je to můj táta.

uz to trva 14 let

Problemy mam od 15 let,nyni je mi 29.Nebudu popisovat,co bylo na zacatku,myslim,ze u vetsiny je to podobne.Jen jsem chtela rict,ze behem nemoci jsem zhubla z 68kil na 43,pri 176cm.Nekolikrat jsem pobyvala na psychiatrii(celkem asi 2 roky),mam za sebou pokus o sebevrazdu,vim uz o teto nemoci fakt mnoho.Nyni vazim 53kg a vubec nemuzu rict,ze jsem se z toho dostala.Kdyby jste si chtely pokecat,tak piste na xkocickai@seznam.cz.Drzim vam vsem palce..