Bolest na duši

Městem se táhne smrt,<br> je to bída ?<br> Je to žal,<br> je to módní trend.<br> To na dívčí těla<br> vychrtlost sedla. <br> <br> Módní vlna posedlosti<br> už i děti zláká,<br> vždyť to vidí všude<br> jak mají mít těla krásná. <br> <br> Svět módy jásá,<br> tohle je dnešní krása,<br> propadlé oči,<br> vystouplé kosti,<br> smrt si kosu broudí,<br> vždyť je to hrůza tahle noční můra,<br> anorexie má snad už dost.<br> <br> Zastavte tu touhu <br> svět vychtrlích těl.<br> Co je to za krásu<br> ta dívka bez vlasů,<br> je to jak za války.<br> Zuby se kazí.<br> <br> Je to válka je to boj,<br> život zhasíná<br> dívka jak zdechlina,<br> vychrtlá umírá,<br> s tělem mučedníka.<br> Co se to stalo,<br> rozum nechápe, takhle to necháte ?<br> <br> Zkáza moderní doby,<br> anorexie vyhrává<br> mozek umírá.<br> Zastavte tu zběsilost,<br> nemoc moderní doby, <br> copak na ženách vychrtlost se hodí.<br> <br>

Kde je zakopaný pes

Všechny články a příspěvky, které jsou na těchto stránkách, mi tak strašně moc připomínají můj vlastní příběh…začal přibližně v 15, 16 letech, kdy se holky chtějí hodně líbit klukům, problémy s příjmem potravy (bulimie, přejídání)pokračovaly plíživě, měla jsem dny, kdy jsem myslela, že jsem na samém dně, že už nemůžu klesnout hlouběji, ovšem nebyla to pravda….den ode dne jsem se cítila hůře a hůře. Slova to nedokáždou vyjádřit. Absolutně jsem ztratila zbytky sebevědomí, odsuzovala se, neměla se ráda….a při těchto postojích se nemůže dařit ani v jiných oblastech života…….myslela jsem, že jediným mým problémem je jídlo a pohyb…..byla jsem tak strašně nevědomá. <p><p> Teď je mi 26 let a zdá se mi, že jsem postupeme času „prozřela“, došla k osvobozujícímu poznání. Holky, problémem je vztah k sobě samým, vnímání sebe samého, láska či nenávist k sobě samému, nízké sebevědomí, potlačené komplexy, nespokojenost s dosavadním životem a našem místem v něm ….jídlo je pouze nouzový prostředek něčeho DALEKO hlubšího, z čehož vyplývá, že diety, cvičení a všechny tyhle věci, kterýma nás denně krmí média, časopisy a celá tahle společnost, jsou ABSOLUTNĚ K NIČEMU, pokud nezměníme postoj K SOBĚ SAMÝM. Opravdu hodně a dlouho jsem se těmito věcmi zabývala a jsem o tom nyní naprosto přesvědčená, i kdyby celý svět tvrdilo něco jinýho – chce to jasně se začít zabývat sám sebou, poznat, čím chceme v životě být, kam jít, zkrátka poznat naši cestu, která nás bude na všech rovinách uspokovat a jakmile se člověk začne sám sebou hluboce zabývat, začně se měnit i jeho postoj k sobě. VYKAŠLETE SE NA TY VŠECHNY MANIPULUJÍCÍ TRIKY TÉTO SPOLEČNOSTI, BUĎTE TAKOVÉ, JAKÉ JSTE VE SVÉM SRDCI A NAJDĚTE TU SPRÁVNOU CESTU. ODMĚNOU VÁM BUDE NEJEN VYROVNANÝ ŽIVOTNÍ POCIT A RADOST, ALE S NEJVĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOST I RADOST A USPOKOJENÍ Z VLASTNÍHO TĚLA. NEJVĚTŠÍ AUTORITOU VE SVÉM ŽIVOTĚ JSTE VY SAMY, NE RODIČE, PŘÍTEL, ŠÉF, KAMARÁDI. <p><p> Bibiana <p><p> PS: můžete mi napsat na ercole@seznam.cz, ráda pomůžu tápajícím a hledajícím a zoufalým – sama jsem si tím důvěrně prošla…:-)

Část první-anorexie

Dalo by se říct, že můj příběh začíná již v době, kdy se mé tělo začlo měnit – tedy v pubertě. Vždy jsem byla holka, která měla vyšší váhu než ostatní, váha mi kolísala, ale nedá se říct, že bych byla tlustá. Byla jsem zkrátka „krev a mlíko“. <p> Bezprostředně můj příběh ale začíná v roce 2000, kdy jsem nastoupila do prváku. Stala se ze mě strašná perfekcionistka, gympl je přeci jen něco jiného než základka, učení jsem dřela od rána do noci, nic jiného jsem neznala. Pak jsem dostala nabídku na práci cvičitelky aerobicu, kterému jsem se věnovala už od 5.třídy. Vzala jsem to. Díky pohybu a stresu ze školy jsem ze svých obvyklých 60kg (tehdy jsem měřila 158,5cm) shodila na 56. Stále jsem si ale připadala, že je mě „tak nějak navíc“. Bylo/a je to z velké části kvůli tomu, že mě příroda (za což ji proklínám) „obdařila“ velkým poprsím, které mi vždy jen překáželo a bylo jen terčem ošklivých poznámek okolí. O jarních prázdninách jsem jela na lyžařský tábor, kde jsem chytla ošklivou chřipku a tedy neměla chuť k jídlu. Pak jsem byla ok, ale líbilo se mi, že nemusím moc jíst(žaludek byl stáhlý), a tak jsem nechodila na večeře a hodně pila. Přijela jsem domů, letěla na váhu a ručička ukazovala 51,5kg!!! Nevěřila jsem svým očím. Byla to pro mě nádhera. <p> Ovšem na sobě jsem výsledek neviděla, alespoň ne nějaký zřetelný výsledek. A tak jsem pokračovala v nevečeření, stálém přísunu tekutin a své porce snížila na polovinu. Plánovala jsem si, jak se setkám s klukem, který se mi moc líbil, a uvidí mě a užasne. Tedy-až se mi podaří zhubnout na 48kg. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, měli jsme rande. Zjistila jsem ale, že je to typ frajera, který mi strašně vadí. Hubnutí se mi ale líbilo – vždyť poprvé v životě jsem docílila toho, po čem jsem vždy toužila! Když mam stres ve škole, tak aspoň to vykompenzuje radost z úspěšného hubnutí. <p> Postupem času jsem byla stále více na dně. Nebudu to tu rozepisovat, je to na dlouho. Ztrácela jsem chuť k aktivnímu životu, vyhýbala se společnosti, myslela jen na jídlo a na školu. <p> Když už se to nedalo vydržet, svěřila jsem se mamince. Dodnes jsem jí za všechno vděčná. Moc mi pomáhala, věřila mi, že to zvládnu. Ale nezvládla. Jedla jsem víc – kolem 5000kj denně, ale váha klesala dál a ustálila se na 39,5kg. V září jsem nastoupila zase do školy-všichni se zděsili, jak jsem hubená. Mně se to ale líbilo-viděla jsem, že to není hezké, ale říkala jsem si-pořád lepší být ošklivě hubená než ošklivě tlustá. Protože začít jíst normálně-to by pro mě znamenalo být zase „tlustá“, ba možná i tlustější. Vždyť se znám. <p> Žila jsem proto v neustálém strachu, že zhubnu ještě víc, chtěla jsem takových 43kg, ale bála jsem se nabrat je, protože „bych určitě přibírání nezastavila“… Navíc jsem se o prázdniny zamilovala – tedy, spíš jsem ho měla moc ráda, nedalo se říct, že ho miluji-toto vyznání si nechávám až na tu pravou chvíli. Ž

Část 2-z anorexie do bulimie

Tak kdepak jsem to skoncila…Aha – zamilovala jsem se. Jenze jsem byla tak nervozni z jidla a z toho, jak mi ovlada zivot, ze jsem se s Lukasem rozesla. Byl z toho zmateny a spatny, ale ja byla neoblomna-prestoze jsem ho mela strasne moc rada! Vedel o mem problemu, jen se o nem nebavil…mozna nechtel, mozna nevedel, jak na to…nevim. Kazdopadne to, ze jsem hubena, jsem povazovala za uspech, protoze me Lukas znal i s 56kg a teprv ve 40-ti kg se do me zamiloval….Nevim….Treba mu krivdim, preci jen mam trochu prevracene hodnoty.<p> Pak zacala ta skola. Ucila jsem se dal na jednicky-dvojky, ale mela jsem hrozne nervy…Jednoho dne se mi udelalo opravdu moc zle od zaludku – strasne me palil. Vydrzela jsem to den, ale pak me maminka odvezla k doktorce. A uz si me nechali v nemocnici.<p> Nechci se tu o mem tamejsim pobytu sahodlouze rozepisovat, ve strucnosti jen povim, ze to bylo priserny. Osklive se ke mne chovali, k snidani mi davali jen jeden rohlik-ja byla zvykla na vic, preci jsem se z toho uz chtela dostat o prazdninach, tak jsem k snidani snedla treba tri rohliky. Kdyz jsem chtela vic jidla, tak mi rekli, ze ho dostanu, ale ze uz nedostanu svacinu, nemocnice nema na tolik jidla penize. Nic jsem tam samozrejme nepribrala, o pul kila jsem zhubla. Mela jsem tam hlad. Kdyby mi maminka s tatkou nenosili jidlo, mozna bych na tom byla jeste hur…Pak me propustili s tim, ze musim na psychiatrii na vysetreni. Psychiatricka se ke mne chovala strasne nadrazene, okamzite me chtela poslat do Motole – s diagnozou „atypicka mentalni anorexie“. Kdyz zjistila, jaky mam chorobny strach ze skoly, zeptala se maminky, jestli nahodou nepatrim na nejake uciliste…CHovala se k nam arogantne a osklive. Diky mamince jsem do Motole nesla-od kamaradky jsme obe vedely, co tam s temi devcaty delaji. Jsem hrozne moc fixovana na sve pratele a rodice, takze bych tam asi umrela steskem…Tak jsme se dohodly na ambulantni lecbe. Priradila mi psycholozku, ke ktere jsem chodila s odporem. Spinava kancelar, neporadek, i ta pani na me pusobila, jako bych ja mela vetsi iq nez ona…Udelala mi iq testy a zjistila, ze mam nadprumer. Az po tomto vysledku se mnou moje psychiatricka zacala komunikovat jako s rovnopravnou osobou. Bylo to nehezke zjisteni. Nekoho zaskatulkovat a podle toho se k nemu chovat…prijde mi to neeticke. Ale co nadelam. <p> Nikdo mi nerekl, co je SPRAVNE SE NAJIST! Tvrdili mi, ze se musim najist tak, aby me bolel zaludek-ze je to normalni, protoze ho mam zcvrkly. A tak jsem se zacala prejidat…Nasi meli radost, kdyz videli, jak jim, ja vesele pribirala…<p> Kdyz jsem zjistila, ze mam 48 kg, zhrozila jsem se. Uz je to tady, rekla jsem si, ted uz to pribirani nezastavim. Chtela jsem zacit drzet dietu, ale bala jsem se…prece nechci do Motole! Tak jsem se prejidala dal. Abnormalne. Bylo mi z toho vzdycky hrozne spatne, mela jsem samozrejme vycitky svedomi…<p> V te dobe jsem si zacala hodne emailovat s jednim spoluzakem. Pomalu ale jiste jsme se do sebe zamilovali. Byl tolik hodny a pozorny! Ale ja se zacala pred okolim schovavat, protoze jsem si pripadala pospinena, nenormalni…A tak jsem se vzdalovala i jemu. Byl z toho nestastny, byl moc zamilovany. Ja take, ale zajem o sve telo byl v tu chvili prednejsi. Tak jsme si dal jen emailovali. <p> Prejidani vesele pokracovalo dal. Od anorexie jsem se tedy dostala k bulimii. Ovsem bulimii-ted nevim zda je to purgativni ci nepurgativni-k te, u ktere se nezvraci. Strida se obdobi hladovek a prejidani. A dostala jsem se na 67,5 kg. V zivote mi nebylo hur. Rodice moc trpeli, trpelive snaseli me zachvaty vzteku, smutku…Moc je obdivuji. Vzdy jim budu vdecna za to, co pro me udelali a co pro me delaji.<p> Chtela jsem se sebou samozrejme neco udelat. A tak jsem zacala hodne jezdit na kole, prestala jsem se prejidat (ale neslo to hned – i v te dobe jsem se prejedla tak jednou do tydne, pak o prazdninach to prestalo, dikybohu) a zhubla na 58kg. To byly prazdniny. <p> A co onen spoluzak? To je pribeh na roman…Stalo se toho moc a moc…Odmitla jsem ho, prestoze jsem ho mela moc rada. Odmitla, protoze jsem vedela, jak to dopadlo s Lukasem. Ale city byly silnejsi a pak jsem se mu k lasce samozrejme priznala. O prazdniny jsme se ale nevideli…Meli jsme se sejit az nekdy ke konci cervence. Ja ale poznala nekoho jineho…zamotal mi hlavu. A ja se s tim onomu spoluzakovi priznala. Byl na tom hrozne…musel me nenavidet. Zacal si „uzivat“. Chodil ven se svou partou, ktera ho chtela dat dohromady s jednou holcinou. Stalo se hodne veci, pak s ni zacal chodit, ale po 4 dnech ji nechal a prisel za mnou, ze jsem jedina, koho miluje a ze ona mela byt vychodiskem z nouze, aby na me zapomnel….A tak jsme spolu zacali chodit. Byla to moje prvni laska. Uz jsem vyslovila ono „Miluji te“, ale kdyz se poohlednu zpet… Nejprv to bylo jako pohadka. Pak se ale hodne zmenil, jeho parta me nenavidela, jeho matka taktez a on byl moc jesitny. Znal muj problem-anorexii i bulimii a nechapal ho. Tvrdil, ze to je jen rozmar rozmazlenych nafoukanych slecinek, ktere uz nevi co by. Myslel si, ze me z toho okamzite dostane. ALe nedostal. Naopak – bylo mi jeste hur. Rikal, ze je nanic, kdyz mi nedokaze pomoct atd…A pak jsme se rozesli. <p> Byla to pro me hrozna rana. To bylo 1.12.2002. Mela jsem 59 kg a zhubla behem dvou dnu na 57. Byla jsem stastna. Vypadala jsem uz normalneji.<p> Chtela jsem to zvladnout a zhubnout na 54…Pak me ale bulimie podchytila pod krkem…3 tydny bulimie a jsem na 65 kilech-a to je konec brezna…Ted uz mizi, pomalu, ale jiste…Ovsem na jak dlouho????

Část 3-co bude dal?

Tak, a jsem v posledni fazi sveho vypraveni. Ztratila jsem lidi, o kterych jsem si myslela, ze jsou mymi nejlepsimi kamarady. Kvuli zavisti. Ze dne na den se na me vykaslaly jedny z nejlepsich kamaradek – protoze jsem zacala chodit se spoluzakem, ktery vseobecne plati za idola divcich srdci. Spousta divek by ho neodmitla. <p> Nastesti mam ale nase, nejlepsi kamaradku, na kterou nedam dopustit, dale particku nejuzasnejsich lidi v Praze, ktere mam moc rada, a v neposledni rade take nektere holciny ze tridy, ktere mam moc moc rada. Vsichni tito lide pro me moc znamenaji.<p> Jenze…ja nejsem stastna. V nejmensim pripade. Jsem na dne. Je mi ze sebe spatne, chci zvracet a nejde mi to. Asi je to lepsi, ale…ale.<p> Tolik moc si preju zhubnout na 52kg! Ted jsem tak zoufala, ze by mi stacilo i 60…pak uz to nejak preci musi jit…Pri vysce 1,62 mam 65kilo a jsem jak koule. Alespon se tak vidim. <p> Lukas mi v utery napsal…Ze jsme se dlouho nevideli a ze se musime nekdy sejit…Copak takhle muzu? Takhle se ponizit? Radeji ani nechodim do mesta, abych ho nekde nepotkala. Ne, takhle me nesmi videt…<p> Tak jsem tyden jedla extremne malo. Byla jsem na sebe moc pysna, zlepsilo se i uceni, bylo mi do breku hlady, mela jsem „depku“(umyslne toto slovo pouzivam, protoze deprese-to je POJEM, to jsem zazila tak 3x v zivote, je to peklo), ale ja se v te depce citim fajn…Pripomina mi to doby anorexie…Tenkrat jsem byla stastna…<p> Ted tady skoro anorexii propaguju…HOLKY, NE NE NE A NE!!!! Nesmite se tomu poddavat, mohly byste skoncit jako ja…a to nechci, je to peklo. Pokud to jeste jde, dejte se do kupy, zajdete za nekym, kdo tomu rozumi, nauci vas znovu normalne jist a uvidite, ze se vam aspon trochu ulevi… Me hodili do viru jidla a „porad si“. A pak to takhle dopadlo. Jsem nestastna, nenavidim se, stranim se spolecnosti, stridave placu hlady a pak, ze jsem se hodne najedla….<p> Chci se sejit s Lukasem. Na konci skolniho roku…Prosim, drzte mi palce, at tech zatracenych 10-13kg shodim!!! Pak budu stastna…vazne. Vim to. <p> Dnes rano jsem si stoupla na vahu. Tyden cvicim, skoro nejim a zhubla jsem zatracene pulkilo! Tak supky dupky do lednicky a skoro vybilit…Takhle to preci nejde! A tak si svatosvate slibuji, ze uz se neprejim…<p> Bude to dlouha cesta….Ale jednou to preci musim zvladnout.<p> Vite, nejvic se bojim toho, ze pak spadnu zase do anorexie. Ja jinou moznost zhubnuti u sebe neznam:( Vcera vecer jsem se divala na sve fotky z dob, kdy jsem mela 39 kilo a bylo mi strasne….Mne se ty fotky libi! Proc jsem to dohnala tak daleko…. <p> A ted bych se mela ucit, misto toho sedim ale u pocitace a je mi hrozne zle…Odpoledne jsem se predavkovala oxazepamem. Vzala jsem si misto pulky prasku dva a je mi zle…SIce jsem se z toho vyspala, ale doted se mi mota hlava…Nasi na to prisli a jsou nestastni, nevi, co se mnou je. Copak tohle vsechno ale muzu nekomu rict? Kdo mi porozumi?<p> Nerozumi mi nikdo….Nikdo, kdo nezazil anorexii ci bulimii, pochopit nemuze. Jediny, s kym si muzu popovidat, je ma nejlepsi kamaradka, ktera ma zatracenou bulimii….Je na tom bidne…Copak ji muzu obtezovat svymi problemy, kdyz jich ma sama nad hlavu? Je to bludny kruh…. <p> Ted bych pouzila slova z pisne od Ready Kirken „Mesice-den co den, uprostred svyho zivota prazdnyho, uveznen do ctyr sten-snazim se myslet na neco jinyho….od budnoucnosti, od pritomnosti, NECO ME TAHNE DO MINULOSTI…“ <p> Citim se prazdna.

Moje bulimie,její utajování a vše kolem ní…

Ahoj holky,potřebuji se s mými starostmi s bulimií někomu svěřit…Nebudu tu psát nic o tom,jak to vše začalo,to je většinou u všech podobné!Já prostě nevím,jak se z toho dostat,je to začarovaný kruh…jíst a zvracet a to vše tak,aby na to nikdo nepřišel…to znamená(u mě),že dopoledne jím normálně,ale obědem se vždy tak nějak zasytím,že dostanu výčitky a jdu zvracet…to samé je,když pčijdu domů ze školy.Nacpu se(běžný př.:2 rohlíky s máslem a sýrem,2-3 jogurty,250 g kakaa-Granko,2 balíčky sušenek Prince-ty velké,krupicová kaše,oříšky…vše důkladně zapiji) a jdu na VĚC.Netrvá to ani chvilku,ani si nemusím strkat prst do krku,jen se ohnu a přitlačím na břicho,které mi div nepraskne.Tak to chodí v lepších případech,kdyz jsem doma sama.Když tomu tak ale není,musím jít zvracet někam pryč.Vyrazím do ulice a do přírody,během té doby,než si najdu ono místo si stačím ještě nakoupit,abych to nervově vydržela,než TAM dojdu a vše vyzvracím…Velice mě to vyčerpává.Noa dokážete si představit,jak ubývají penízky..pořád si musím vymýšlet,co řeknu doma,že jsem si koupila z kapesného…někdy domů dokupuji vyžrané věci,aby nikdo nepoznal,co všechno jsem ztláskala…V noci se mi zdá o jídle..Když zrovna mám období,že hubnu,což je teď,tak se mi zdá o tom,jak se přejídám a probouzím se s oddechem,že to byl jen sen a že tedy mohu nový den odstartovat „na čisto“…No,je toho spousta na vyprávění…myslím,že toto by mohlo zatím stačit.Ale pokud by si někdo chtěl o této nemoci popovídat,byla bych ráda…a pokud někdo ví jak mi pomoci,tak mi, prosím napište NIKY…@seznam.cz Děkuji a ahoj.

Jsem po léčbě….

Nemocnice na Karlově mi pomohla. Dala mi jistý směr, o to těžší je, ho dodržovat, myslím, že lidé, kteří tam byli pochopí. Doma, je to horší. Tady tápu. Stálé překrmování od ostatních, kteří to se mnou myslí dobře, mi vadí. Nese to sebou totiž konflikty, nechtěné konflikty. Uvědomuju si, že čím méně Tvých blízských o tomhle problému ví, tím je to lepší. Nestarají se, a ty máš čas, starat se sama o sebe. Jsem bulimička. To je můj názor. Všem přeju hodně štěstí při zdolávání svého já.

Strepiny

podívám se do zrcadla a vidím prázdnou tvář, kruhy pod očima a velké modré smutné oči v pobledlé tváři.Člověk, kterého si moc vážím mi řekl, že oči jsou odrazem mé duše a měl pravdu…Tvář se směje a oči pláčou…už nesvítí jako dvě hvězdy uprostřed noci.Jsou to oči bulímičky…Nevím, kdy se to stalo, nevím, kdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem nemocná, nevím .Každým dnem si do deníčku nakreslím tluistou čáru a říkám si, začnu znovu, od zítra s tím skončím, není to problém, dokažu to…a pár minut poté do sebe vpravím neskutečné hordy jídla a začínám znova.Podívám se do zrcadla, nejsem tlustá, mám normální míry, tak proč,Proč zrovna já?Ptám se při pohledu do záchodové mísy, kde se hromadí potrava z mého těla.Za poslední peníze si kupuju jídlo, v obchodě ujídám, nevydržím to, a ty věčné otázkyy. kde se v tobě bere tolik místa.Moje mámá to ví, ví to brácha.tuhle na mě v sobotu u oběda zařval, at tolik nejím, že to stejně zase vyklopím…jak trapné a ponižující.Utekla jsem a zvracela uprostřed pole…potrava, oběd…Jak ještě dlouho, kdy bude konec, nevydržím to, nesnesu, čekám, až naši usnou, dojím pizzu a pujdu si odskočit na záchod a udělám čáru v deníčku…asi už poslední…nebo ne…Chci ven z toho kruhu, je to šílená závislost, kde brát sílu, točí se mi hlava, jsem unavená sama sebou, nahá stojím hodiny před zrcadlem a povídám si se svým tělem, směju se a tečou slzy.Ostatne není to poprvé a a si ne naposled…

Snad i já? …nevím!?

Náhodou jsem se dostala na tyto stránky a poprvé jsem se zamyslela nad tím, co mi již nějakou dobu říkají moji blízcí.Prý jsem na svou výšku moc hubená(180 cm-63 kg). Vše začalo asi před rokem, přestupovala jsem ze základní školy na SŠ, byla jsem hodně nervózní z nového prostředí a začala jsem postupně omezovat jídlo(menší porce, po 17. hod. jsem uz nejedla nic). V tu dobu jsem měla opravdu dost-80 kg a Za rok jsem tedy tímto způsobem zhubla 17 kg. S jídlem teď v podstatě problémy nemám, jen si vůbec nepřipadám ani zdaleka tak štíhlá, jak mi všichni vnucují a o dobrém pocitu ze štíhlého těla se nedá mluvit ani při troše nadsázky!Pořád chci hubnout, ale vím, že můžu shodit třeba dalších 20 kilo, ale dokud se sama nebudu cítit v pohodě a hezká, nepomůže ani to. Znovu chci podotknout, že s jídlem větší problémy nemám, nezvracím a ni se nepřejídám, ale má touha hubnout je stále stejně velká jako když jsem začínala na 80 kg. Proto se ptám- je možné, aby toto byla psychická porucha?Pokud ano, rada bych s tím začla něco dělat!!! Díky

Tak tedy…

Tak tedy píši i já. Po přečtení několika smutných příběhů z téhle stránky člověk ani nemůže jinak, než se taky nesvěřit. <p> Brzy mi bude 20 let a jídlo mě trápí od sedmnácti. Tedy tři předlouhé roky. <p> Ve druháku na gymplu jsem byla normální, spokojené děvče. Vážila jsem 54 kg při výšce 170cm. Pohoda. Jenže přišly taneční, to neustálé zkoušení si šatů před zrcadlem, poznámky švadleny, že už je ze mě ženská a její pohledy na můj zadek a boky. Prostě se to rozjelo. Chtěla jsem jen shodit pár kilo…to přece znáte. Takže jsem se během půl roku dostala na 42. Přišla preventivní prohlídka, výhružná slova lékařky a první návštěvy psychologů. A hned špatně: dostala jsem radu počítat kalorie. Nemůže být přece větší hloupost!!!Samozřejmě jsem si začala vymýšlet, kolik že toho nesním, ale opak byl pravdou. Nejedla jsem víc než 2000 kJ denně. Vážila jsem 40 kg a náhle se to začalo obracet. Zhlediska bulimie je to směšné: ale po dnech, kdy jsem nejedla nic, byla najednou tabulka 200g čokolády katastrofou. Jenže to už se naši nemohli dívat na mé kostnaté tělíčko a já nastoupila do nemocnice. Tam mě však moc nehlídali…jednu noc se mi udělalo neskutečně zle, průjem, zvracení, omdlívala jsem…umírala jsem. Okamžitě mě převezli na JIPku, kde se jim při mých 37 kg podařilo udržet mě při životě.<p> Nastoupila 3 měsíční léčba na psychiatrické klinice – bez možnosti telefonátů, návštěv, jen jídlo 6krát denně. Nepřibírala jsem, takže klec a Vánoce v nemocnici.<p> Sakra, o tomhle období jsem vždycky schopna se rozepsat, snad to není proto, že si závidím tehdejší hubenost?!<p> Kliniku jsem opouštěla se 47 kg a ujišťováním všech lidiček okolo, že jsem moc hubená a že musím jíst, že můžu jíst kolik chci a co se mi zamane. A taky, že jo. Máti mi nosila bonboniéru na svačinku a svítily jí očička, když viděla, jak dlabu. A já se mazlila s čokoládkou, byla tak dobrá a já tak hubená…A tak to šlo den za dnem, víc a víc. Najednou tu bylo léto, mé osmnáctiny a mých 59 kg. UF! Nevěděla jsem, co dál. Prostě jsem se jen přejídala, ale nezvracela, takže jsem byla nešťastná, že už budu jen tlustší a tlustší. Začínal maturitní ročník a já byla na dně. <p> JENŽE… V té době se se mnou rozešel kluk, který se mnou byl už od oněch tanečních. Pochopila jsem, že musím začít něco dělat…zhubnout. Podařilo se: o Vánocích jsem měla opět 54 a úsměv na tváři. Přítel se vrátil a já byla jako sluníčko. Ale tělo si zase začlo žádat, oč jsem jej okrádala, prostě jo-jo efekt. Květen, maturita, 58 kg. Pohodička. Byly tu zase prázdniny, spousta volného času, úspěšná maturita a přijímačky na výšku za mnou, nic mě netrápilo…takže jsem se doslova mazlila se svými orgiemi. Přejídala jsem se téměř každý den, ale nezvracela. To jsem poprvé udělala až v září, kdy jsem zjistila, že vážím 61 kg. <p> V té době jsem se taky stěhovala k příteli. Chyba!!! Není nic horšího než začít bydlet bez rodičů. Přítel nebyl doma tak často, jak by se mi líbilo a já jedla…a zvracela.<p> No, prostě…Přišel na to, vše řekl našim, rozešel se se mnou. Klesla jsem na to nejhlubší dno, kdy mě i naši chtěli vyhodit z domu a MUSELA něco začít dělat. Hubnout.<p> Vánoce. Já mám 56 kg, jsem zase to milé sluníčko, poměrně spokojené samo se sebou a tulící se ke svému milému. Zase jsem to dokázala.<p> Jenže jak už to bývá, jednou nahoře, jednou dole. To je prostě můj život. Po zkouškách nastalo zase volno, spousta času a žádné starosti. Takže hupky do koutku se spoustou dobrot a všechno nacpat do svých útrob.<p> No, a co teď? Začala škola, takže bych se teoreticky měla zase uklidnit. Jenže to zatím moc nejde. Vlastně teď sedím na internetu, abych zabila čas. Čas, kdy bych mohla jíst. Domů ale zase nemůžu, protože by mě tam čekala večeře… SAKRA, NENÍ TO POSTAVENÉ NA HLAVU? <p> Já už nechci, už nemůžu. Proto se chci zeptat…je vůbec nějaká nadějě, že to skončí? A je možné být natolik silná a dokázat se vyléčit pomocí vlastní vůle a svépomocné příručky? Asi jo, jsem jen slabá s tím začít. Vzdát se těch svých slastných chvilek, začít něco podnikat proti té zlé, která ve mně přebývá…