Archive for category: Můj příběh

Všechny články a příspěvky, které jsou na těchto stránkách, mi tak strašně moc připomínají můj vlastní příběh…začal přibližně v 15, 16 letech, kdy se holky chtějí hodně líbit klukům, problémy s příjmem potravy (bulimie, přejídání)pokračovaly plíživě, měla jsem dny, kdy jsem myslela, že jsem na samém dně, že už nemůžu klesnout hlouběji, ovšem nebyla to pravda….den ode dne jsem se cítila hůře a hůře. Slova to nedokáždou vyjádřit. Absolutně jsem ztratila zbytky sebevědomí, odsuzovala se, neměla se ráda….a při těchto postojích se nemůže dařit ani v jiných oblastech života…….myslela jsem, že jediným mým problémem je jídlo a pohyb…..byla jsem tak strašně nevědomá. <p><p> Teď je mi 26 let a zdá se mi, že jsem postupeme času „prozřela“, došla k osvobozujícímu poznání. Holky, problémem je vztah k sobě samým, vnímání sebe samého, láska či nenávist k sobě samému, nízké sebevědomí, potlačené komplexy, nespokojenost s dosavadním životem a našem místem v něm ….jídlo je pouze nouzový prostředek něčeho DALEKO hlubšího, z čehož vyplývá, že diety, cvičení a všechny tyhle věci, kterýma nás denně krmí média, časopisy a celá tahle společnost, jsou ABSOLUTNĚ K NIČEMU, pokud nezměníme postoj K SOBĚ SAMÝM. Opravdu hodně a dlouho jsem se těmito věcmi zabývala a jsem o tom nyní naprosto přesvědčená, i kdyby celý svět tvrdilo něco jinýho – chce to jasně se začít zabývat sám sebou, poznat, čím chceme v životě být, kam jít, zkrátka poznat naši cestu, která nás bude na všech rovinách uspokovat a jakmile se člověk začne sám sebou hluboce zabývat, začně se měnit i jeho postoj k sobě. VYKAŠLETE SE NA TY VŠECHNY MANIPULUJÍCÍ TRIKY TÉTO SPOLEČNOSTI, BUĎTE TAKOVÉ, JAKÉ JSTE VE SVÉM SRDCI A NAJDĚTE TU SPRÁVNOU CESTU. ODMĚNOU VÁM BUDE NEJEN VYROVNANÝ ŽIVOTNÍ POCIT A RADOST, ALE S NEJVĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOST I RADOST A USPOKOJENÍ Z VLASTNÍHO TĚLA. NEJVĚTŠÍ AUTORITOU VE SVÉM ŽIVOTĚ JSTE VY SAMY, NE RODIČE, PŘÍTEL, ŠÉF, KAMARÁDI. <p><p> Bibiana <p><p> PS: můžete mi napsat na ercole@seznam.cz, ráda pomůžu tápajícím a hledajícím a zoufalým – sama jsem si tím důvěrně prošla…:-)

Dalo by se říct, že můj příběh začíná již v době, kdy se mé tělo začlo měnit – tedy v pubertě. Vždy jsem byla holka, která měla vyšší váhu než ostatní, váha mi kolísala, ale nedá se říct, že bych byla tlustá. Byla jsem zkrátka „krev a mlíko“. <p> Bezprostředně můj příběh ale začíná v roce 2000, kdy jsem nastoupila do prváku. Stala se ze mě strašná perfekcionistka, gympl je přeci jen něco jiného než základka, učení jsem dřela od rána do noci, nic jiného jsem neznala. Pak jsem dostala nabídku na práci cvičitelky aerobicu, kterému jsem se věnovala už od 5.třídy. Vzala jsem to. Díky pohybu a stresu ze školy jsem ze svých obvyklých 60kg (tehdy jsem měřila 158,5cm) shodila na 56. Stále jsem si ale připadala, že je mě „tak nějak navíc“. Bylo/a je to z velké části kvůli tomu, že mě příroda (za což ji proklínám) „obdařila“ velkým poprsím, které mi vždy jen překáželo a bylo jen terčem ošklivých poznámek okolí. O jarních prázdninách jsem jela na lyžařský tábor, kde jsem chytla ošklivou chřipku a tedy neměla chuť k jídlu. Pak jsem byla ok, ale líbilo se mi, že nemusím moc jíst(žaludek byl stáhlý), a tak jsem nechodila na večeře a hodně pila. Přijela jsem domů, letěla na váhu a ručička ukazovala 51,5kg!!! Nevěřila jsem svým očím. Byla to pro mě nádhera. <p> Ovšem na sobě jsem výsledek neviděla, alespoň ne nějaký zřetelný výsledek. A tak jsem pokračovala v nevečeření, stálém přísunu tekutin a své porce snížila na polovinu. Plánovala jsem si, jak se setkám s klukem, který se mi moc líbil, a uvidí mě a užasne. Tedy-až se mi podaří zhubnout na 48kg. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, měli jsme rande. Zjistila jsem ale, že je to typ frajera, který mi strašně vadí. Hubnutí se mi ale líbilo – vždyť poprvé v životě jsem docílila toho, po čem jsem vždy toužila! Když mam stres ve škole, tak aspoň to vykompenzuje radost z úspěšného hubnutí. <p> Postupem času jsem byla stále více na dně. Nebudu to tu rozepisovat, je to na dlouho. Ztrácela jsem chuť k aktivnímu životu, vyhýbala se společnosti, myslela jen na jídlo a na školu. <p> Když už se to nedalo vydržet, svěřila jsem se mamince. Dodnes jsem jí za všechno vděčná. Moc mi pomáhala, věřila mi, že to zvládnu. Ale nezvládla. Jedla jsem víc – kolem 5000kj denně, ale váha klesala dál a ustálila se na 39,5kg. V září jsem nastoupila zase do školy-všichni se zděsili, jak jsem hubená. Mně se to ale líbilo-viděla jsem, že to není hezké, ale říkala jsem si-pořád lepší být ošklivě hubená než ošklivě tlustá. Protože začít jíst normálně-to by pro mě znamenalo být zase „tlustá“, ba možná i tlustější. Vždyť se znám. <p> Žila jsem proto v neustálém strachu, že zhubnu ještě víc, chtěla jsem takových 43kg, ale bála jsem se nabrat je, protože „bych určitě přibírání nezastavila“… Navíc jsem se o prázdniny zamilovala – tedy, spíš jsem ho měla moc ráda, nedalo se říct, že ho miluji-toto vyznání si nechávám až na tu pravou chvíli. Ž

Tak kdepak jsem to skoncila…Aha – zamilovala jsem se. Jenze jsem byla tak nervozni z jidla a z toho, jak mi ovlada zivot, ze jsem se s Lukasem rozesla. Byl z toho zmateny a spatny, ale ja byla neoblomna-prestoze jsem ho mela strasne moc rada! Vedel o mem problemu, jen se o nem nebavil…mozna nechtel, mozna nevedel, jak na to…nevim. Kazdopadne to, ze jsem hubena, jsem povazovala za uspech, protoze me Lukas znal i s 56kg a teprv ve 40-ti kg se do me zamiloval….Nevim….Treba mu krivdim, preci jen mam trochu prevracene hodnoty.<p> Pak zacala ta skola. Ucila jsem se dal na jednicky-dvojky, ale mela jsem hrozne nervy…Jednoho dne se mi udelalo opravdu moc zle od zaludku – strasne me palil. Vydrzela jsem to den, ale pak me maminka odvezla k doktorce. A uz si me nechali v nemocnici.<p> Nechci se tu o mem tamejsim pobytu sahodlouze rozepisovat, ve strucnosti jen povim, ze to bylo priserny. Osklive se ke mne chovali, k snidani mi davali jen jeden rohlik-ja byla zvykla na vic, preci jsem se z toho uz chtela dostat o prazdninach, tak jsem k snidani snedla treba tri rohliky. Kdyz jsem chtela vic jidla, tak mi rekli, ze ho dostanu, ale ze uz nedostanu svacinu, nemocnice nema na tolik jidla penize. Nic jsem tam samozrejme nepribrala, o pul kila jsem zhubla. Mela jsem tam hlad. Kdyby mi maminka s tatkou nenosili jidlo, mozna bych na tom byla jeste hur…Pak me propustili s tim, ze musim na psychiatrii na vysetreni. Psychiatricka se ke mne chovala strasne nadrazene, okamzite me chtela poslat do Motole – s diagnozou „atypicka mentalni anorexie“. Kdyz zjistila, jaky mam chorobny strach ze skoly, zeptala se maminky, jestli nahodou nepatrim na nejake uciliste…CHovala se k nam arogantne a osklive. Diky mamince jsem do Motole nesla-od kamaradky jsme obe vedely, co tam s temi devcaty delaji. Jsem hrozne moc fixovana na sve pratele a rodice, takze bych tam asi umrela steskem…Tak jsme se dohodly na ambulantni lecbe. Priradila mi psycholozku, ke ktere jsem chodila s odporem. Spinava kancelar, neporadek, i ta pani na me pusobila, jako bych ja mela vetsi iq nez ona…Udelala mi iq testy a zjistila, ze mam nadprumer. Az po tomto vysledku se mnou moje psychiatricka zacala komunikovat jako s rovnopravnou osobou. Bylo to nehezke zjisteni. Nekoho zaskatulkovat a podle toho se k nemu chovat…prijde mi to neeticke. Ale co nadelam. <p> Nikdo mi nerekl, co je SPRAVNE SE NAJIST! Tvrdili mi, ze se musim najist tak, aby me bolel zaludek-ze je to normalni, protoze ho mam zcvrkly. A tak jsem se zacala prejidat…Nasi meli radost, kdyz videli, jak jim, ja vesele pribirala…<p> Kdyz jsem zjistila, ze mam 48 kg, zhrozila jsem se. Uz je to tady, rekla jsem si, ted uz to pribirani nezastavim. Chtela jsem zacit drzet dietu, ale bala jsem se…prece nechci do Motole! Tak jsem se prejidala dal. Abnormalne. Bylo mi z toho vzdycky hrozne spatne, mela jsem samozrejme vycitky svedomi…<p> V te dobe jsem si zacala hodne emailovat s jednim spoluzakem. Pomalu ale jiste jsme se do sebe zamilovali. Byl tolik hodny a pozorny! Ale ja se zacala pred okolim schovavat, protoze jsem si pripadala pospinena, nenormalni…A tak jsem se vzdalovala i jemu. Byl z toho nestastny, byl moc zamilovany. Ja take, ale zajem o sve telo byl v tu chvili prednejsi. Tak jsme si dal jen emailovali. <p> Prejidani vesele pokracovalo dal. Od anorexie jsem se tedy dostala k bulimii. Ovsem bulimii-ted nevim zda je to purgativni ci nepurgativni-k te, u ktere se nezvraci. Strida se obdobi hladovek a prejidani. A dostala jsem se na 67,5 kg. V zivote mi nebylo hur. Rodice moc trpeli, trpelive snaseli me zachvaty vzteku, smutku…Moc je obdivuji. Vzdy jim budu vdecna za to, co pro me udelali a co pro me delaji.<p> Chtela jsem se sebou samozrejme neco udelat. A tak jsem zacala hodne jezdit na kole, prestala jsem se prejidat (ale neslo to hned – i v te dobe jsem se prejedla tak jednou do tydne, pak o prazdninach to prestalo, dikybohu) a zhubla na 58kg. To byly prazdniny. <p> A co onen spoluzak? To je pribeh na roman…Stalo se toho moc a moc…Odmitla jsem ho, prestoze jsem ho mela moc rada. Odmitla, protoze jsem vedela, jak to dopadlo s Lukasem. Ale city byly silnejsi a pak jsem se mu k lasce samozrejme priznala. O prazdniny jsme se ale nevideli…Meli jsme se sejit az nekdy ke konci cervence. Ja ale poznala nekoho jineho…zamotal mi hlavu. A ja se s tim onomu spoluzakovi priznala. Byl na tom hrozne…musel me nenavidet. Zacal si „uzivat“. Chodil ven se svou partou, ktera ho chtela dat dohromady s jednou holcinou. Stalo se hodne veci, pak s ni zacal chodit, ale po 4 dnech ji nechal a prisel za mnou, ze jsem jedina, koho miluje a ze ona mela byt vychodiskem z nouze, aby na me zapomnel….A tak jsme spolu zacali chodit. Byla to moje prvni laska. Uz jsem vyslovila ono „Miluji te“, ale kdyz se poohlednu zpet… Nejprv to bylo jako pohadka. Pak se ale hodne zmenil, jeho parta me nenavidela, jeho matka taktez a on byl moc jesitny. Znal muj problem-anorexii i bulimii a nechapal ho. Tvrdil, ze to je jen rozmar rozmazlenych nafoukanych slecinek, ktere uz nevi co by. Myslel si, ze me z toho okamzite dostane. ALe nedostal. Naopak – bylo mi jeste hur. Rikal, ze je nanic, kdyz mi nedokaze pomoct atd…A pak jsme se rozesli. <p> Byla to pro me hrozna rana. To bylo 1.12.2002. Mela jsem 59 kg a zhubla behem dvou dnu na 57. Byla jsem stastna. Vypadala jsem uz normalneji.<p> Chtela jsem to zvladnout a zhubnout na 54…Pak me ale bulimie podchytila pod krkem…3 tydny bulimie a jsem na 65 kilech-a to je konec brezna…Ted uz mizi, pomalu, ale jiste…Ovsem na jak dlouho????

Ahoj holciny 🙂 <p> vim, ze muj prispevek nebude asi prilis plodny, nechci davat rady, protoze to ani neumim a nemam na to pravo, nikdy jsem totiz poruchou prijmu potravy netrpela. Mam to stesti. Moje postava taky neni idealni /pro nekoho z Vas mozna pohroma 🙂 ale zkratka jsem si vedoma jinych svych priorit a vim, ze to jak me lidi berou, jak me maji nebo nemaji radi je vec intelektu a charakteru. a pokud to tak nekdo nebere tak se na nej muzete vykaslat!!! nestoji za to… dost o me, chci napsat o moji kamaradce. V 15 letech byla pravda trosku oplacanejsi ale uplne v pohode, lidi ji brali, meli ji radi a byla s ni sranda. pak se rozhodla ze je tlusta a v podstate se to s ni tahne dodnes, (je ji 24…) Vystridala vahy od 36- 100 kg (ma skoro 180cm) dnes je na jedne z tech nizkych hodnot, ma maloucko vlasu (je takrka plesata), ma venku zlucnik, menstruaci nema asi od 16, sance na poceti ditete nulova… jedine stesti je ze ma bezva pritele, ktery ji miluje takovou jaka je. holky pokud mate pocit ze nikoho takoveho nemate a ze uspech je zarucen vystouplymi zebry tak verte, ze jednou ten clovek co Vas bude milovat za vsech okolnosti prijde. nema smysl si nicit zivot, je totiz tak KRATKY!!!!!!!!!!!!! Drzim palce vsem co se potykaji s timto problemem, holky jste skvely i bez postavy jako ze zurnalu!!!! pa Lucka

notak proberte se,než vás to začne ovládat.Málo procen dívek se z toho dostane a proto to radši ani nezkoušejte.Je mi sice jen 12 let a nevím o tom moc,ale tohle bych nikdy nezkusila.I když jsem silnější postavy.Většinou to začne tím,že vám někdo ze třídy poví,že jsi tlustá.A nadávají vám špekoune.Zkoušela jsem hubnou více sportovat.Ale lidé to říkají většinou proto,že u sebe mají partu.Dejte na mě.NEPOSLOUCHEJTE JE!!!!!