AHOJ SARO,PISU TI,PROTOZE MI ZDE PRIPADAS NEJBLIZSI.MOZNA JE TO SILNE SLOVO,ALE STEJNE JAKO TY JSEM V ZAHRANICI-SAMA.DODAVAS MI PLNO SIL,ENERGIE A POZITIVNIHO MYSLENI!!!DNES JSEM NEBYLA POZDRAVIT ZACHODOVOU MISU,MUSIM VYDRZET!!!PROSIM,OZVI SE MI.JAK TO ZVLADAS??? BOJUJ USPESNE!!!!!PA MONCA <p> <p> Poznámka administrátora:<p> I když toto není diskuse, uveřejnil jsem text velmi rád, je totiž vidět, že psaní vašich příběhů má smysl i pro ostatní.
Ahoj, <p> pravdepodobne me vsichni uz znate. Ano, ja jsem ta, ktera bojuje, plna optimismu a odhodlani. Bojuji jiz 7. den a optimismus me neopustil, ikdyz vcera jsem trosku sklouzla, ale vysvetlim. <p> Byla jsem si zacvicit v posilovne a byla tam holka, ktera mela snad 30 kg. Mela na sobe jen tilko a byla hrozne shrbena, protoze byla hodne hubena a sly ji videt jen kosti. Pravdepodobne na sebe byla pysna (podle obleceni) a ke vsemu stravila 1 hodinu na bezicim pase a pak jeste 30 minut na stepperu. Celou dobu jsem se na ni divala (znate to). Tak jsem ji zavidela. Zase me to nejak chytlo. Zavidela ji a pak hrozne nenavidela, protoze jsem na sebe byla tak pysna, tak vyrovnana a nepremyslela nad svou vahou. Takze jsem se doma „trosku“ prejedla. Teda dost, ale pro me to byla troska, protoze ja kdyz mam tu svoji krizi, tak dokazu spotrebovat i 10x vice. Snedla jsem asi 3 hrnky plne orechu a musli, pul kelimku syru cottage, 5 obrovskych lzic arasidoveho masla, jogurt a vypila hodne mleka. Porad jsem na ni myslela, ale pak se ve mne ozvalo to moje BOJUJICI JA. „Prestan, zvladnes to. Zastav se a bez delat neco jineho, nepremyslej nad tim“. Protoze ja nejsem typ bulimicky, ktera zvraci (vzdycky to kompenzuji naslednymi hladovkami a projimadly), tak jak se rozjedu, tak skoncim az kdyz uz neni co jist nebo kdyz uz je mi hrozne moc blbe, tezce se mi dycha, boli me hlava atd. <p> Prestala jsem. Byl to pro me velky uspech. Ikdyz jsem uz byla dost plna, tak jsem se sla projit, potom do skoly a pak jsem uz nejedla. Tedn den jsem mela snidani, obed a pak me PREJEZENI – posledni sousto v 16.00. A vite co jsem si rikala? Vzpominala jsem na dobu, kdy jsem byla zdrava. Kdy jsme treba doma se sestrou snedly cokoladu nebo chipsy, kdyz jsem na snidani kolikrat snedla i 4 rohliky, na obed i 5 knedliku a nikdy se necitila spatne. proste jsem se citila plna, delala si srandu, ze vypadam jak tehotna a nikdy nemela blby pocit. Proste nekdy byly dny, kdy se jedlo vic a clovek pak byl plny a treba pak jedl mene vecer, ale ne protoze predtim jedl vic, ale protoze byl proste plny. Vzpominala jsem na to a byl to hezky pocit. <p> Rekla jsem si, ze proste to byl takovy den. Zvladla jsem to. Necitila jsem se potom provinile, mela z toho dne radost. Zasla jsem si do knihovny a myslela na neco jineho. Ted uz ten vcerejsek neberu jako PREJEZENI SE, ale jako ty dalsi dny, kdyz jsem byla treba jeste na zakladce. Vzpomente si na to. Bylo to tak fajn. Na to jak jsme doma pekly a ja ujidala testo nebo pak snedla i pul babovky, protoze byla cerstva a vonava. <p> Takze vidite, bojuji i prohravam. Teda ja to jako prohru neberu. Dneska jsem normalne snidala, mela svacinu a doufam, ze to zvladnu. <p> Tak BOJUJTE taky a nevystraste se, kdyz to nepujde primo perfektne. Vsichni vime, ze je to tezky boj a my se musime naucit prijimat ty nase male „prohry“, protoze to ani prohry nejsou. Lidi ji normalne a taky se nekdy preji. Pak se akorat citi plni. <p> Zvladneme to, musime se s tim naucit jist. Nesmime zit jez ze salatu a pocitat kazdou kalorii. Ja chci jednou jit do restaurace a nedivat se na dietni veci, ale treba si dat bez vycitek vepro knedlo nebo pohar, doma pri oslave si dat zakusek, … Chci zit normalni zivot a verte, lidi netouzi po tom byt porad s nekym, kdo chroupa salat. Musime se naucit byt stastne a ne se soustredit na vahu. <p> Mimochodem v patek se zase vazim, tak vas budu informovat. Uspesne se mi dari vazit 1x tydne a ne 10x za den. <p> Tak pa pa, hodne sily a VYTRVEJTE. Protoze prekazky jsou k tomu, aby byly prekonany. <p> Hodne stesti <p> Sara
Mila Moni,<br> prosim napis mi email a muzeme si psat. Jsem hrozne moc rada, ze jsi to dneska zvladla. Napis vic o sobe, kde jsi, co delas. Ani nevis, jak moc ti drzim palecky. Vis, hlavne si musime rikat, ze to pujde pomalu a nebude to ta nejjednodussi vec. Bude par proher, ale my je zvladnem. Hlavne prosim nezvracej. Ikdyz se treba prejis, zkus nekam utect mezi lidi a nemyslet na to (neboj vim jaka to je hruza, mit to „svinstvo“ v sobe). Musime si prestat rikat: „Tak vcera jsem se prejedla, zitra hladovka“. Musime ty dny vymazat. jako ze se nic nestalo, a jit dal. Jedine tak to zvladneme a pak se prejidat nebudeme. Musi to jit.<br> Moni, prosim ozvi se mi. <p> Pro vsechny, muj email je: stozany@seznam.cz <p> Drzim palecky, mame na to. vsechny na to mame, protoze nejsme o nic horsi nez ti ostatni. jsem lepsi, protoze chceme bojovat, bojovat za sebe a za pravo zit stastny zivot. Zvladneme to <p> pa pa <p> P.S. od admina: fajn, ale diskuze je v pokecu :-)<br> I já držím palce.
Taky se přidávám…! Bulimií trpím „teprv“ 4 měsíce. Předtim jsem si prošla takovou minianorexií= cca 13 kg za 4 měsíce. To jsem se cítila sebevědomě a konečně jsem si připadala alespoň trochu hezká…Teď svoji postavu nesnášim. Bulimie mi vlastně k hezkému tělu moc nepomáhá, i když kila zůstávaj jakž takž stejný. Vypadam ale hrozně=asi normálně. Teď už je aspoň míň těch depresí, ale o prázdninách jsem měla myšlenky i na sebevraždu..Nikdy dřív jsem netušila, kam vás může jídlo a postava až dohnat. Když teď vidim video a sebe před asi 3 roky, jak jsem se na oslavě narozenin „cpala“, ale ne záchvatovitě, ale prostě jsem si to jídlo vychutnávala, vůbec se nepoznávám. Teď přemýšlím nad jídlem většinu času. Ve středu nastupuju do psychiatrické léčebny a tam přiberu a bojim se že to nezvládnu žít se sebou jako tlustou. Nejhorší je pro mě oblečení… Když zjistim, že je mi něco malý, něco, co jsem nosila ve svém anorektickém období, přepadne mě hroznej pocit, že se do toho prostě musim vejít a že to dávat pryč nechci, protože chyba je ve mě. Teď už ale je to lepší a netoužim po absolutní vychrtlosti, ale prostě bych chtěla být normálně štíhlá jako ostatní holky. Jenže to při mých nynějších stravovacích návycích asi nepůjde. Nejsem z těch bulimiček, které by měly za 5 minut všechno jídlo ze sebe, já zvracim třeba 2,5 hodiny a ještě to nejde všechno. Bere mi to tolik času a vlastně všeho… Jenže když se nepřejim a nezvracim, tak jsem na tom psychicky stejně špatně. Když se věnuju jídlu, nemam čas se nenávidět. Nevim, jak to všechno dopadne. Kdybyste na tom byl někdo podobně, tak mi napište na můj mail – Marya@seznam.cz Ahoj a držte se!
Jsem zklamaná duše, co potřebuje pochopení. <p> Tak tuhle vetu jsem řekla kamarádce a až po jejím vyslovení mi došlo, že je to skutečně tak. Mám bulimii! Mám bulimii už 5 let, 1 měsíc a 14 dní. Nastoupila jsem do druháku na SŠ. Všechno se ve mně zlomilo, když mi nějakej klučina řekl: „Tak dělej, ŠPEKU“! Nebyla jsem tlustá, já to vím, měřím asi 178 cm, mám asi 63 kg. Každej se ale diví, když mu řeknu, kolik vážím, vypadám tak o 10 kg lehčí. Prej mám těžký kosti po mámě. Když jsem s tim začala, měla jsem asi 69 – 70 kg a chtěla jsem jen tak nějaký to kilo shodit. Začala jsem se zvracením večeří, ale to nějak dolu nešlo. Pak už to šlo všechno ven. Když jsem s tim začínala vůbec to nešlo. Zvracela jsem čtvrt až půl hodiny a stejně to nebylo všechno, pomáhala jsem si špejlí obalenou ve vatě. Teď je to za 3 minuty venku, a to jenom dvouma prsty. Jsem schopna se vyzvracet ale jen doma nebo u přítele doma. <p> Nikdo neví, že tim trpím. Jsem v tom sama a chce se mi brečet. Každá z Vás ví, jaký je to, když je Vám pořád zima. Ale spim krásně. Vždycky jsem měla ten pocit, že mě nikdo nemá rád, že se žádnýmu klukovi nemůžu líbit. <p> Před dvěma lety jsem si našla prvního kluka, resp. on si vybral mě. Říkal mi dlouho, že mě miluje. Po 4 měsících řekl, že nikdy nemiloval jinou než tu jednu bejvalou. Po dalším měsíci jsme se rozešli. Byla jsem nešťastná. Už v tu dobu, kdy jsme spolu chodili mi můj tehdejší nejlepší kamarád řekl, že mě miluje. Byl strašně hodnej, nikdy jsem si s nikym nepřipadala tak hezky. Byl opravdu kamarád v pravým slova smyslu. Nechtěla jsem to přátelství kazit a ani jsem s nim nechtěla chodit, protože je o asi 8 cm menší než já. V květnu minulýho roku jsem mu podlehla. Připadala jsem si jak princezna, co pro ní přijel princ na bílým koni. Najednou jsem měla pocit, že jsem „pupek světa“. Chtěla jsem s tim v tu dobu skončit, ale nějak jsem to nedokázala. On mě obletoval, říkal mi, jak jsem nádherná, několikrát denně, že mě miluje. Chtěl být pořád se mnou. Pak se to nějak změnilo, pořád mu něco vadí. Křičí na mě kvůli každý kravině. Na všechny dokola se směje a mně odsekává. Rozčiluje se, že pokaždý usnu, když se mnou chce spát. Nemůžu za to, jsem pořád unavená. Nevím, jak mu to říct, nevím, jak s tím skončit. Proč je život takovej zlej. Bojím se, že ho ztratím. Hrozně se za sebe stydím. Zvracím už sice jen jednou – dvakrát denně, ale nechci vůbec. I v tuhle chvíli mám hlad. Po tvářích mi tečou slzy, ale už se zároveň těším domu, abych se pořádně najedla a pak to zase vyhodila. Poraďte mi někdo, co mám dělat. Já už dál nemůžu. Chci bejt normální. <p> Jsem zklamaná smutná duše, který nikdo nerozumí. Já vím, že jsem přecitlivělá a v duchu si za to nadávám. <p> <p> Dušička
Ani nevím jak mam začít….<p> Je pro mě docela těžké mluvit nebo psát o tom co se ve mně děje.<p> Pro začátek chci pozdravit všechny kdo se trápite „tou“ eanou nemocí.<p> Je mi sladkých 15 let,člověk by si řekl že mam celý život před sebou a ,že mě toho spoustu čeká,ale mě se často zdá,že můj život je jeden velkej chaos.<p> Moje problémy s papkáním začali když mi bylo 11 let,tehdy jsem to nebrala jako poruchu,vlastně jsem nevěděla co to je.Už odmala nesnášim zvracení,takže nejsem ta klasická bulimička,která po káždém jídle chodí zvracet.Když mi bylo těch zmíněných 11 ,prozvracela jsem celou noc a tím to všechno začalo.Zdálo se mi strašný ,že rodiče odejdou do práce a já budu doma sama a bude mi zle.Jsem obvzláště fixovaná na svoji mamču,která tenkrát chodila na noční směny,bylo mi hrozně pořád špatně i třeba z půlky rohlíku.Tak jsem si pořád říkala když nebudeš jíst tak ti zle nebude a pokud se najíš budeš zvracet a budeš tu sama nikdo s tebou jen ty.Tenkrát pro mě smrtící představa.Tak jsem přestala jíst.Mojí mamce se to přestalo líbit tak semnou jela na vyšetření.Tam mi samozdřejmě nic nenašli a pak následovala moje první návštěva psychiatra.Bylo to tam pero mě strašný,konečná tečka byla když do mě začala ve 12cti soukat prášky na deprese a podporu chuti k jídlu.Psychiatričku jsem už pak neviděla,prášky jsme vyhodili a já slíbilo že budu papkat a že to bude v pohodě.Rok jsem se dávala do kupy,ale jedla jsem jenomrohlíky,to bylo jediné jídlo po kterém mi nebylo zle,ale začal mi nějak růst zadek tak jsem sio řekla,že si trochu poupravim jídelníček.<p> To mi bylo 13 a měla jsem při 170 cm 55kgtakže celkem normální váha.Měla jsem úraz a skončila v nemocnici tam se mi podařilo zhubnout na 52kg,já jsem byla tak moc štastná.To jsem si tak nějak udržela do mých 14.A následovala kontrolní prohlídka u doktorky a ty se zděsila 175cm/48kg začala mi nadávat že nejsem normální,ale já se přece cítila tak štastná,vždyt jsem byla tak krásně hubená.strašně mi začali padat vlasy,měla jsem fialové nehty a klepala se zimou,ale furt jsem si říkala jak jsem v pohodě.Bylo léto a já šla na koupaliště,To byl pro mě největší teror-neustále jsem poslouchala narážky na mojí krásnou váhu,konečně jsem si připadala krásná a chtěla jsem víc.Tak jsem zhubla o další 2kg.Doma mě začali dost hlídat,ale vždycky se to dalo nějak okecat.Začala škole a já chodila domu s brekem,mý spolužáci se neodpouštěli narážky na mojí postavu,ale místo toho aby mě to odradilo tak jsem přestala chodit na obědy a to byl ten zlom.<p> Začalo něco co jsem si myslela že se mi ani stát nemůže,začala jsem se nehorázně přejídat.Vánoce jsem doslova „prožrala“ a letos v únoru jsem navštívila znovu psychiatra a to znamenalo -prašky ale bez nich to nešlo,nakonec jsem skončila v psychiatrickém sanatoriu.Tam mi to sice dost pomohlo,ale když jsem se vrátila domu tak to začalo zase od znova.<p> Někdy si říkám,jestli mi to za to stojí za to ponížení,tolik jsem toho ztratila a tolik jsem ublížila nejen sobě.Stydím se za to co dělám a jak žiju.Hledám v sobě sílu a pořád si opakuju,že…………..že to PŘECE JEDNOU MUSÍ ZKONČIT…………….
Všechno začalo už v dětství……. Můj starší bratr se mi posmíval,že jsem „tlustoch“ a maminka,kdykoliv jsme spolu šly koupit nějaké nové oblečení,tak neopomněla říct:“Kdybys byla štíhlejší,mohla by sis na sebe kupovat hezčí(modernější) oblečení.“ Pravda je,že od svých 14-ti let,kdy se naše rodina přestěhovala z menšího města do města krajského,mám problémy s jídlem.Nejprve šlo o pravidelné přejídání(téměř čímkoliv v jakoukoliv denní či noční dobu) a potom o striktní odmítání potravy.Výsledky na sebe nedaly dlouho čekat.Když mi bylo 20,ocitla jsem se poprvé v nemocnici s akutní pankreatitidou(zánětem slinivky břišní).Byla to velice nepříjemná zkušenost,která se,bohužel ještě několikrát(přesněji 4krát) opakovala.Nejhorší na té nemoci byl fakt,že mě v nemocnici považovali za alkoholičku (onemocnění slinivky je totiž průvodním jevem alkoholismu). Co se týká mojí váhy,prošla už hodně velkými výkyvy.V období problémů se slinivkou jsem během měsíce shodila 20 kg (pankreatitida se léčí klidem na lůžku a přísnou dietou- např,jsem celých 5 dnů nasměla nic jíst).Dodnes si pamatuji,že jsem vážila 60 kg oblečená do tlustého zimního svetru,což při mojí výšce 181 cm skutečně nebylo moc. Svoje další zdrav.komplikace snad ani nemusím popisovat,věřím,že si je většina čtenářek těchto stránek umí „živě“ představit. Na závěr bych chtěla zmínit ještě jednu věc:Mám za sebou pokus o sebevraždu(důvodů pro ni bylo dost:pocity méněcennosti,zdrav.problémy-těžké deprese….). Dnes jsem ráda,že jsem ještě pořád tady…. Díky terapii jsem pochopila alespon některé příčiny,které vedly k mojí nemoci(hlavní příčinou u mě bylo dost nevydařené dětství) a díky pomoci mého otce jsem podnikla několik zásadních změn ve svém životě(např.plastická operace nosu),které mi zvedly moje pochroumané sebevědomí. Přiznám se,mám obavy z budoucnosti.Nedělám si žádné iluze o tom,že 12 let života s PPP se nepodepíše výrazně na mém zdraví až budu o něco starší. Momentálně doufám,že se mi podaří najít citlivého a tolerantního přítele,protože je docela těžké být ve 26 letech sama. Na závěr jeden výstižný citát,který ,myslím si, úzce souvisí s PPP. „V dětství rosteme láskou a dostatkem věcí, v dospělosti starostmi.“
Nikdy jsem se svou postavou nezajimala.Jedla jsem na co jsem mela chut.Nikdy jsem nebyla tluste ve 12letech jsem vazila az 44kg.Casto jsem se ale divala na ty krane zpevacky,jako protek jak jen tak poskakuji na jevisti a ten jejich stily pas……,to jsem presne chtela byt takova abych se vsem libila.protoze lide obezni maji zdravotni problemy,lide si jim casto smeji a napohled take nic hezkeho.Rozhodla jsem se udelat ze sebe dokonalou,stihlouckou divku.Rano jsem v 7hod jsem vstala vzala si pulku tmaveho rohliku s nizkotucnym syrem.Druhou pulku jsem si vzala ke svacine v 10hod(suchou).Skola koncila vzdy ve 14hod a az pak jsem sla domu na obed,ktery jsem si vzdy nandala na maly talirek,pet kousku brambor,z rizku sundala mastnou strouhanku a ubrouzkem setrela prebytecny tuk.Byla jsem tim proste silene posedla.Sladkosti jsem vubec nejedla ani jsem nemela chut.Zacalo se u me projevovat nechutenstvi.K veceri jsem si vzdy dala misticku s lupinky a s odtredenym mlekem.Na ovoce mi nebyval cas.Jednoho dne jsem sla na 14ti-letou prohlidku.Doktorka me zvazila a ja vazila 34kg,coz znamena o 10kilo mene.Zacala mluvit o ozdravovne a ja se sverila ze uz mi asi 2 mesice vypadavaji vlasy.Maminka mi ji pomohla premluvit na sanci,zkusit to sama.Nakonec souhlasila,stim ze ale prijdu za mesic na kontrolu.Nakonec se mi to pvedlo a ja ted ve 14 vazim 40kg a doktorka me chvali.Stale mi opakuje vetu:BEZ JIDLA UMRES.Ja se z toho dostala a budu do smrti vdecna mamce a me hodne pani doktorce!
Zdravím všechny, vím, že bych tady měla napsat svůj příběh, který se točí kolem bulimie, ale využiju tuto stránku k nalezení kontaktu ne Verču, která psala příběh: „z etrému do extrému“ a to proto, že jí něco dlužím, ještě z léčebny. Verčo, mrzí mě, že jsem se neozvala ani Tobě ani holkám,byo to docela těžké období. Prosím Tě, jestli můžeš, tak se mi ozvi na mail: olca_z@centrum.cz Jinak všem přeju hodně sil ke zvládnutí A i B. Nikdo jiný než my samy nám nemůže pomoct. A hlavně musíme být přesvědčené, že si chceme pomoct.
Z deníku bulimičky<br> 25.7.02<br> 58kg<br> Mnoho lidí nechápe podstatu anorexie a bulimie.Nechápou dobrovolně ničící se dívky, které se honí za posedlostí po dokonalé postavě.Nejhorší je, že málokdo pochopí, co se odehrává v hlavě holek, které mají trápení s jídlem. Je to něco strašného. V té chvíli se to nedá ovládnout.Na pocity, které mám při tom neovladatelném přejídání asi nikdy nezapomenu. Je to strašně ponižující a přitom v tu chvíli úplně omamné a nádherné.Bulimii mám rok a půl. Vážím 58 kg na 165cm, což je hodně. Připadám si jako metráček. Denně spořádám několik kilo potravin. Následuje zvracení. Někdy se to stále opakuje, takže mi to zabere celý den.Vypadávají mi vlasy, lámou se nehty, mám nepravidelnou menstruaci, těžké akné, kazí se mi zuby. Co se týče psychiky zaznamenala jsem u sebe různá období a fáze své nemoci. Dřív jsem měla deprese, myšlenky na sebevraždu.Teď mám strach.Strach z lidí.Téměř vůbec nevycházím ven, jen, když to je nezbytně nutné. Přes den mám zatažené závěsy a sedím ve tmě.Jen tak.Nechci vidět jídlo.<br> Všude je samé jídlo. Musím se schovat abych nemohla jíst. Nesmím už víc jíst. Zblázním se z toho. <br><br> 29.7.02<br> 58kg<br> Ke snídani 4 koblihy, 5 krajíců chleba, 200g tvrdého sýru, 2 pribiňáčky, 1 balíček sušenek Be-be, litr mléka. ZVRACENÍ, za 30 minut 5 jablek, 1 ruská zmrzlina, obložená bageta. Ve stavu naprostého transu utíkám přes město do rychlého občerstvení, kde se dojídám 4 hamburgery, 2 porce velkých hranolek a 0,5l juice. Pohledy ostatních kolem jsou mi lhostejné. Dívají se na mě jako na feťáka, co si to píchá do žil. Každý na něčem ujíždíme. Mlčky odcházím a dívám se do země. Život je jen okamžik věčnosti, běží mi hlavou. Procházím kolem pekárny. Zastavím se. Dívám se kolem na ty štíhlé dívky, je jich tolik a potom na zákusky, pečivo. Rozběhnu se na trolejbus, uvnitř se schoulím do klubíčka.Třesu se. Po cestě domů se stavím v obchodě. Kupuju flašku čistý vodky. V kuchyni to do sebe liju jako vodu a zapíjím k tomu tucet diazepanů, možná víc, co já vím… <br><br> od 30.7. hospitalizována na psychiatrii, oddělení poruch příjmu potravy.<br> <br> 3.8.02<br> 59kg<br> Je mi smutno a zároveň se cítím bezpečně. Jsem sama na pokoji odtržená od běžného života. Dívám se na sebe do zrcadla. Klára je tlustá, slyším posměch ostatních. Pořád a pořád , neodchází to. “ Ticho!“ , křičím. „Prosím buďte zticha!“ Lehám si na postel a zavírám oči. Nechci se tam vrátit. Nechci se vrátit do společnosti, která trpí nadváhovým rasismem. Musíš zhubnout! Štíhlá nebo mrtvá ? Jak se rozhodneš Kláro? … <br><br> 5.8.02<br> 60kg<br> “ Chce se mi z Tebe zvracet!“ “ Nemluv na mě!“, odpovídám. „Jak můžeš v tomto obézním těle žít“ „Normálně“, zkouším se bránit. “ “ Pomůžu Ti ke štíhlosti, jen mě musíš poslouchat.“ “ Pomohla jsi mi už dost, nemyslíš, dej mi už pokoj.“ „Vím, že chceš být štíhlá, když zhubneš bude tě milovat.“ “ To je pěkná hloupost“ “ Není a ty to víš.Všechno se změní. Jsi sama, ale já tě neopustím, jsem tvá kamarádka.“ „Ubližuješ mi, odháníš mě od mých přátel, ty nejsi má kamarádka.“ “ Oni o tebe nestojí, každý z nich má svou rodinu, svého partnera, další kamarády.Každý z nich je jedinečná osobnost, oni tě ke svému životu nepotřebují.Jsou obklopeni láskou. Podívej kde teď jseš a kde jsou oni. Nezáleží jim na tobě, nemilují tě, ale já tě miluju, nenechám tě samotnou a ke svému životu tě potřebuju. Záleží mi na tobě a pomůžu ti. Pomůžu ti být šťastná.“ Mlčky brečím. “ Už bude dobře, věř mi. Od zítřka budeme společně hubnout.Nebudeš na to sama. “ „Dobře, já nechci být sama.“ <br><br> Chtěla bych poděkovat Martinovi O. za to, že s ním jsem měla chuť žít , za to, že i když jsem to neuměla dát moc najevo, probudil ve mě cit a já věděla, že když se Čolito zamiluje, je to navždy.<br> Ale na lásku je zapotřebí dvou. A ty jsi pro mě minulost. <br><br> Už nikoho nebudu prosit o lásku. Už nikoho nepustím do svého srdce, do svého světa.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.