PRO MONIKU

Mila Moni,<br> prosim napis mi email a muzeme si psat. Jsem hrozne moc rada, ze jsi to dneska zvladla. Napis vic o sobe, kde jsi, co delas. Ani nevis, jak moc ti drzim palecky. Vis, hlavne si musime rikat, ze to pujde pomalu a nebude to ta nejjednodussi vec. Bude par proher, ale my je zvladnem. Hlavne prosim nezvracej. Ikdyz se treba prejis, zkus nekam utect mezi lidi a nemyslet na to (neboj vim jaka to je hruza, mit to „svinstvo“ v sobe). Musime si prestat rikat: „Tak vcera jsem se prejedla, zitra hladovka“. Musime ty dny vymazat. jako ze se nic nestalo, a jit dal. Jedine tak to zvladneme a pak se prejidat nebudeme. Musi to jit.<br> Moni, prosim ozvi se mi. <p> Pro vsechny, muj email je: stozany@seznam.cz <p> Drzim palecky, mame na to. vsechny na to mame, protoze nejsme o nic horsi nez ti ostatni. jsem lepsi, protoze chceme bojovat, bojovat za sebe a za pravo zit stastny zivot. Zvladneme to <p> pa pa <p> P.S. od admina: fajn, ale diskuze je v pokecu :-)<br> I já držím palce.

BOJOVA STRATEGIE = DEN PRVNI

Posledni dva dny otviram tyto stranky velice casto a mam spise pocit, ze padam hloubeji. Prosla jsem si krasne hlubokou depresi, krecemi v brise, pocenim, hystercenim apod. ALE UZ TOHO MAM DOST. <br> Zduraznuji, ze pise opet po svem slastnem zachvatu prejidani a mam po krk toho svojeho stezovani si a utesovani se, ze nejsem sama a ze to nejde zvladnout atd… <br> Takze vyrazim do boje a ted tady budu psat pravdepodobne velice casto. Bude to neco jako denik. Jake mam zbrane? <br> 1) denne si dopredu naplanuji jidlo i cas zitrek = ctvrtek 26.9. 9.00 miska ovesne kase + sklenice mleka 12.00 sandwich = 2 krajice chleba, salat z tunaku, majo- nezy a okurek 15.00 banan 18.00 vajecina – 2 vejce, syr cottage, salat <br> pozdeji jist nemuzu, protoze jdu do skoly, pak prijizdim pozde domu a spim. Nesmim si vzit zadne penize do skoly, abych se na ceste zpatky nikde nezatavila. <br> 2) po snidani je domaci doma, to se nikdy neprejim = bezpeci, chystam lunch pro dite = velice nebezpecne, musim se tehdy ovladnout a chystat lunch pro sebe a snist jen to sve, krmit maleho, neuzdibnout mu ani kousek. Potom musim vypadnout, nekde k sousedce tak do te treti. Potom svacina a prochazka – kdyz si na prochazku neberu penize jsem v pohode. Takze nebrat penize. Vecere se da zvladnout. Jdu do skoly, pravdepodobne budu pospichat, nebrat do skoly PENIZE. <br> 3) I kdyz vim, ze budu rano hrozne moc plna, z toho dneska, nesmim vynechat snidani, nevynecham ji. Nevynecham zadne naplanovane jidlo. <br> 4) pravidlo kdyz budu sama doma s malym zni – volat a volat, to je jedno komu, kamaradce, domu, nekde volat nebo psat emaily, pustit si hudbu. <br> <br> Nejhorsi jsou patky a vikendy o tom treba az v patek, ted musim zvladnout zitrek. <br> Tak co, kdo jde se mnou do boje. Jsem tady sama, nemuzu k doktorovi, mam jen tyhle stranky, hruzu sama ze sebe a ted trosku odvahy. Musi to jit. Jinde umiraji, protze nemaji co jist a ja cpu do sebe tuny jidla. Musi to jit, tady rikaji, ze Amerika je zeme splnenych prani, tak ja ted jedno velke mam. Chci znicit to co nici me. Chci znicit tu jednu odpornou polovinu sveho ja. <br> Pridejte se, zvladneme to spolu. Je prece hodne jednoduche se vzdat. <br> Tak do boje!!!!!!!!!!!!!!

Já taky…

Taky se přidávám…! Bulimií trpím „teprv“ 4 měsíce. Předtim jsem si prošla takovou minianorexií= cca 13 kg za 4 měsíce. To jsem se cítila sebevědomě a konečně jsem si připadala alespoň trochu hezká…Teď svoji postavu nesnášim. Bulimie mi vlastně k hezkému tělu moc nepomáhá, i když kila zůstávaj jakž takž stejný. Vypadam ale hrozně=asi normálně. Teď už je aspoň míň těch depresí, ale o prázdninách jsem měla myšlenky i na sebevraždu..Nikdy dřív jsem netušila, kam vás může jídlo a postava až dohnat. Když teď vidim video a sebe před asi 3 roky, jak jsem se na oslavě narozenin „cpala“, ale ne záchvatovitě, ale prostě jsem si to jídlo vychutnávala, vůbec se nepoznávám. Teď přemýšlím nad jídlem většinu času. Ve středu nastupuju do psychiatrické léčebny a tam přiberu a bojim se že to nezvládnu žít se sebou jako tlustou. Nejhorší je pro mě oblečení… Když zjistim, že je mi něco malý, něco, co jsem nosila ve svém anorektickém období, přepadne mě hroznej pocit, že se do toho prostě musim vejít a že to dávat pryč nechci, protože chyba je ve mě. Teď už ale je to lepší a netoužim po absolutní vychrtlosti, ale prostě bych chtěla být normálně štíhlá jako ostatní holky. Jenže to při mých nynějších stravovacích návycích asi nepůjde. Nejsem z těch bulimiček, které by měly za 5 minut všechno jídlo ze sebe, já zvracim třeba 2,5 hodiny a ještě to nejde všechno. Bere mi to tolik času a vlastně všeho… Jenže když se nepřejim a nezvracim, tak jsem na tom psychicky stejně špatně. Když se věnuju jídlu, nemam čas se nenávidět. Nevim, jak to všechno dopadne. Kdybyste na tom byl někdo podobně, tak mi napište na můj mail – Marya@seznam.cz Ahoj a držte se!

Musíme to zvládnout

Ahojky. <p> Zdravím všechny, kdo se dívají na stránky s poruchami příjmu potravy. <p> Asi by bylo dobré, kdybych se na začátek malinko představila. Je zřejmě pochopitelné, že budu vystupovat pod „krycím“ jménem, což mi (alespoň doufám) odpustíte. <p> Takže: Budu si říkat Valentýnka. Je mi sladkých 20 let a už asi od osmé třídy se trápím s mentální anorexií. Zvláštní je to, že neustále držím diety (tedy jestli se tomu, že jím někdy 1 jídlo denně dá říci dieta), přestože podle mínění druhých jsem nikdy nebyla tlustá. <p> Ale abych začala od začátku. Pocházím z rodiny, kde se domnívám, že jsem hodně citově strádala. Měla jsem poněkud agresivního otce (který mě s oblibou mlátil) a v matce jsem se hodně zklamala. Nikdy jsem neměla žádnou oporu, v ničem si nevěřila, byla a doposud jsem hodně přecitlivělá. Rodiče mě v ničem nepodporovali, přestože jsem byla na hodně věcí nadaná. A tak ze mě vyrostla holka, která se ve všem podceňovala. Naši mě doma vždy hodně ztrapňovali. Mnohokrát jsem slyšela jak mám velký zadek, že bych se sebou měla něco dělat. Ale co? Při své výšce 1.66 jsem mívala kolem 54-56 kilo. Ale v prváku na střední škole jsem přibrala – 62 kilo. No, hrůza. Začala jsem držet nějaké dietky a má váha se střídala jednou 60 jednou 55. Ale to bylo pořád málo. 55 kilo? Připadala jsem si tak tlustá (tedy zejména v oblasti zadku a stehen). <p> A tak jsem s různými dietkami procházela celý druhák. Nevím, ani čím, že se to tak zvrhlo, ale ve třetáku jsem zhubla na nějakých 42 kilo. Ono se to možná nezdá být tak málo, ale na to, že jsem vždy sportovala a už i tak měla málo podkožního tuku to byla docela pálka. Ale já se viděla pořád téměř stejně – tlustý zadek, tlustá stehna. Jenomže při mé výborné ? dietce se objevily potíže. Nemohla jsem vůbec spát, byla jsem věčně unavená a o depresích bych mohla vydat knihu. Nemluvě o tom, že slovo menstruace bylo pro mě cizí. Začaly mi padat vlasy, lámaly se nehty, daleko nebývalo k omdlívání. Pořád mi byla zima, která přetrvává doteď.Mám ještě pokračovat? Stejně to všechny známe. <p> Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak nejrychleji zhubnout. Téměř všechny mé myšlenky se točily kolem toho, jak bych dosáhla mé vytoužené vychrtlosti – né štíhlosti, nýbrž vychrtlosti. A pak ještě nad tím, jak mě nikdo nemá rád (což samozřejmě nebyla pravda).Takže, pokud někdo má tytéž pocity, mohu Vás ujistit, že vždy se najde někdo na světě, kdo Vás bude mít rád. Hubnutí šlo pomalu. Jaktože jsem zhubla za měsíc pouze 2 kila, když jsem za den sotva něco snědla? A kolik hodin jsem věnovala cvičení – plavání, běh, posilování,…. A víte, co je zvláštní? Jak výborně umíme skrýt to, že jsme zhubly, Možná mi to ani nebudete věřit, ale naši si ničeho nevšimli. <p> Až minulý rok o prázdninách se stal zlom a já si uvědomila, že CHCI ŽÍT!!!!!!! Za pomoci mých skvělých přátel, kterým touto cestou děkuji, jsem začala bojovat se „skvělou kamarádkou“ – mentální anorexií – která mi tolik věcí v životě zkazila- společně s nimi. Nemůžu říci, že to zvládám. Lhala bych. Vím, že slovo snažím se, je rozdílné od toho, zda to jde. <p> Nyní (včera jsem se vážila) mám 53 kilo. Chci a moc si přeji, abych úzkost z domnělé tloušťky překonala a mohla žít jako ostatní. <p> Holky, moc Vám ze srdce přeji, aby jste to překonali. Vy to určitě zvládnete. Nenechte se odradit neúspěchy. Vždyť i cesta dlouhá tisíce mil musí začít jediným krůčkem. <p> A na závěr bych to ukončila mým oblíbeným citátem od H. Heineho: V nás samých svítí naše šťastná hvězda. <p> *** Valentýnka ***

Potřebujeme pochopení

Jsem zklamaná duše, co potřebuje pochopení. <p> Tak tuhle vetu jsem řekla kamarádce a až po jejím vyslovení mi došlo, že je to skutečně tak. Mám bulimii! Mám bulimii už 5 let, 1 měsíc a 14 dní. Nastoupila jsem do druháku na SŠ. Všechno se ve mně zlomilo, když mi nějakej klučina řekl: „Tak dělej, ŠPEKU“! Nebyla jsem tlustá, já to vím, měřím asi 178 cm, mám asi 63 kg. Každej se ale diví, když mu řeknu, kolik vážím, vypadám tak o 10 kg lehčí. Prej mám těžký kosti po mámě. Když jsem s tim začala, měla jsem asi 69 – 70 kg a chtěla jsem jen tak nějaký to kilo shodit. Začala jsem se zvracením večeří, ale to nějak dolu nešlo. Pak už to šlo všechno ven. Když jsem s tim začínala vůbec to nešlo. Zvracela jsem čtvrt až půl hodiny a stejně to nebylo všechno, pomáhala jsem si špejlí obalenou ve vatě. Teď je to za 3 minuty venku, a to jenom dvouma prsty. Jsem schopna se vyzvracet ale jen doma nebo u přítele doma. <p> Nikdo neví, že tim trpím. Jsem v tom sama a chce se mi brečet. Každá z Vás ví, jaký je to, když je Vám pořád zima. Ale spim krásně. Vždycky jsem měla ten pocit, že mě nikdo nemá rád, že se žádnýmu klukovi nemůžu líbit. <p> Před dvěma lety jsem si našla prvního kluka, resp. on si vybral mě. Říkal mi dlouho, že mě miluje. Po 4 měsících řekl, že nikdy nemiloval jinou než tu jednu bejvalou. Po dalším měsíci jsme se rozešli. Byla jsem nešťastná. Už v tu dobu, kdy jsme spolu chodili mi můj tehdejší nejlepší kamarád řekl, že mě miluje. Byl strašně hodnej, nikdy jsem si s nikym nepřipadala tak hezky. Byl opravdu kamarád v pravým slova smyslu. Nechtěla jsem to přátelství kazit a ani jsem s nim nechtěla chodit, protože je o asi 8 cm menší než já. V květnu minulýho roku jsem mu podlehla. Připadala jsem si jak princezna, co pro ní přijel princ na bílým koni. Najednou jsem měla pocit, že jsem „pupek světa“. Chtěla jsem s tim v tu dobu skončit, ale nějak jsem to nedokázala. On mě obletoval, říkal mi, jak jsem nádherná, několikrát denně, že mě miluje. Chtěl být pořád se mnou. Pak se to nějak změnilo, pořád mu něco vadí. Křičí na mě kvůli každý kravině. Na všechny dokola se směje a mně odsekává. Rozčiluje se, že pokaždý usnu, když se mnou chce spát. Nemůžu za to, jsem pořád unavená. Nevím, jak mu to říct, nevím, jak s tím skončit. Proč je život takovej zlej. Bojím se, že ho ztratím. Hrozně se za sebe stydím. Zvracím už sice jen jednou – dvakrát denně, ale nechci vůbec. I v tuhle chvíli mám hlad. Po tvářích mi tečou slzy, ale už se zároveň těším domu, abych se pořádně najedla a pak to zase vyhodila. Poraďte mi někdo, co mám dělat. Já už dál nemůžu. Chci bejt normální. <p> Jsem zklamaná smutná duše, který nikdo nerozumí. Já vím, že jsem přecitlivělá a v duchu si za to nadávám. <p> <p> Dušička

muj nejvetsi pritel a nepritel zaroven…

Presne si pamatuji,kdy TO zacalo.Byla jsem v prvaku na gymplu a znamky meho pololetniho vysvedceni uz nebyly tak ukazkove jako na zakladce.Proste uz jsem nebyla ta ‚nej‘ ze tridy…<p> Vzdycky jsem mela o nejake to kilo navic,nebyla jsem ale obezni nebo s velikou nadvahou.Bracha ,rodice,par kamaradu- od tech vsech jsem vzdycky slysela nejakou poznamku o me vaze,o tom jak vypadam.<p> Pred vysvedcenim jsem nejedla 9 dni a pak se uplne sesypala.Nasledovalo plno dalsich<p> hladovek,diet,prejidani,vycitky,zavraceni……Vzpominam si,jak jsem jednou zkolabovala po tom,co jsem jedla pulku rohliku denne a behala 4 km.Paradoxne jsem zacala mit ve skole nejlepsi znamky,ale pratele zadne.Jidlo se stalo mym nejvetsim pritelem i nepritelem.Pokracovalo to az do 4. rocniku.Pak jsem zacala sportovat a opravdu normalne a zdrave jist.Z jidelnicku jsem omezila pouze maso.Vydrzela jsem 2 mesice,kdy jsem zhubla o 7 kg.Ani nevim,proc jsem si to zase tak vsechno pokazila.<p> Pak jsem odjela do Anglie a slibila sama sobe,ze si uz tu ruku nikdy do krku nestrcim,abych se vyzvracela.Vydrzela jsem pul roku.<p> Ted jsem zase NAZPET.Nejdriv jsem zvracela ,jen kdyz se mi chtelo.Pak jsem zvracela ‚jen‘ jednou denne.Ted uz zvracim vse a nebo skoro vubec nejim.Hodne se pohybuji a chodim zasadne pesky.Treba 5 km.Neustale si ctu clanky o PPP,vystrihuji kaloricke tabulky…Chtela bych se Toho zbavit,zacit zit jinak,zhubnout zdravym zpusobem.Vim,co to znamena,jak to ublizuje,ale na druhe strane jsem rada,kdyz brecim u zachodove misy plne zvratku.Obcas mam pocit stesti,kdyz ze sebe vsechno dostanu ven a jindy zase deprese,ze se to znovu opakovalo.Porad na To myslim,v noci nespim,je mi stale zima.Ma vaha je na 60 kilogramech pri vysce 165cm-tohle je me ‚tluste obdobi‘.Porad hubnu a doufam,modlim se,at mi to vydrzi .Jeste 7 kg dolu a budu stastna.<p> JEDNOU SE TO ALE ZLEPSI,AZ ZHUBNU…

Přece to musí jednou skončit

Ani nevím jak mam začít….<p> Je pro mě docela těžké mluvit nebo psát o tom co se ve mně děje.<p> Pro začátek chci pozdravit všechny kdo se trápite „tou“ eanou nemocí.<p> Je mi sladkých 15 let,člověk by si řekl že mam celý život před sebou a ,že mě toho spoustu čeká,ale mě se často zdá,že můj život je jeden velkej chaos.<p> Moje problémy s papkáním začali když mi bylo 11 let,tehdy jsem to nebrala jako poruchu,vlastně jsem nevěděla co to je.Už odmala nesnášim zvracení,takže nejsem ta klasická bulimička,která po káždém jídle chodí zvracet.Když mi bylo těch zmíněných 11 ,prozvracela jsem celou noc a tím to všechno začalo.Zdálo se mi strašný ,že rodiče odejdou do práce a já budu doma sama a bude mi zle.Jsem obvzláště fixovaná na svoji mamču,která tenkrát chodila na noční směny,bylo mi hrozně pořád špatně i třeba z půlky rohlíku.Tak jsem si pořád říkala když nebudeš jíst tak ti zle nebude a pokud se najíš budeš zvracet a budeš tu sama nikdo s tebou jen ty.Tenkrát pro mě smrtící představa.Tak jsem přestala jíst.Mojí mamce se to přestalo líbit tak semnou jela na vyšetření.Tam mi samozdřejmě nic nenašli a pak následovala moje první návštěva psychiatra.Bylo to tam pero mě strašný,konečná tečka byla když do mě začala ve 12cti soukat prášky na deprese a podporu chuti k jídlu.Psychiatričku jsem už pak neviděla,prášky jsme vyhodili a já slíbilo že budu papkat a že to bude v pohodě.Rok jsem se dávala do kupy,ale jedla jsem jenomrohlíky,to bylo jediné jídlo po kterém mi nebylo zle,ale začal mi nějak růst zadek tak jsem sio řekla,že si trochu poupravim jídelníček.<p> To mi bylo 13 a měla jsem při 170 cm 55kgtakže celkem normální váha.Měla jsem úraz a skončila v nemocnici tam se mi podařilo zhubnout na 52kg,já jsem byla tak moc štastná.To jsem si tak nějak udržela do mých 14.A následovala kontrolní prohlídka u doktorky a ty se zděsila 175cm/48kg začala mi nadávat že nejsem normální,ale já se přece cítila tak štastná,vždyt jsem byla tak krásně hubená.strašně mi začali padat vlasy,měla jsem fialové nehty a klepala se zimou,ale furt jsem si říkala jak jsem v pohodě.Bylo léto a já šla na koupaliště,To byl pro mě největší teror-neustále jsem poslouchala narážky na mojí krásnou váhu,konečně jsem si připadala krásná a chtěla jsem víc.Tak jsem zhubla o další 2kg.Doma mě začali dost hlídat,ale vždycky se to dalo nějak okecat.Začala škole a já chodila domu s brekem,mý spolužáci se neodpouštěli narážky na mojí postavu,ale místo toho aby mě to odradilo tak jsem přestala chodit na obědy a to byl ten zlom.<p> Začalo něco co jsem si myslela že se mi ani stát nemůže,začala jsem se nehorázně přejídat.Vánoce jsem doslova „prožrala“ a letos v únoru jsem navštívila znovu psychiatra a to znamenalo -prašky ale bez nich to nešlo,nakonec jsem skončila v psychiatrickém sanatoriu.Tam mi to sice dost pomohlo,ale když jsem se vrátila domu tak to začalo zase od znova.<p> Někdy si říkám,jestli mi to za to stojí za to ponížení,tolik jsem toho ztratila a tolik jsem ublížila nejen sobě.Stydím se za to co dělám a jak žiju.Hledám v sobě sílu a pořád si opakuju,že…………..že to PŘECE JEDNOU MUSÍ ZKONČIT…………….

Anorexie mé kamrádky

Netrpím anorexií ani bulimií, ale přesto se mě to týká. Moje nejlepší kamarádka trpí anorexií přes dva roky. Dva roky se snažím přivést ji k myšlence, že je nemocná, že je něco v nepořádku. Marně. Nikdy jsem neztratila víru, že se zase vrátí do života, do normálního života, kde musí existovat i jídlo. Ale stále více lidí mě varuje, odrazuje, opouští, odepisuje spolu s ní. Jo, asi jsem se hodně změnila, ptám se sama sebe, kdo by se vlastně nezměnil, ale byla bych ráda, kdyby konečně někdo pochopil, že se na ni prostě nedokážu vykašlat. Ani pořádně nechápu, jak to může někdo po mně může chtít. Copak vážně není jiná možnost než totální selhání organismu, váha 30 kg a odvoz na metabolickou jednotku? Tohle nemůže být pravda. Její touha zemřít narůstá, od života nechce vůbec nic, snad jen aby našla odvahu to tady skončit. Proč to tady píšu? No snad proto, že to čte spousta holek, co mají anorexii, těm bych chtěla říct, že být přítelem anorektika není jednoduchý, neodhánějte nás, opřete se o nás a bojujte. A možná to taky čte pár lidí, jejichž blízcí anorexií nebo bulimií trpí. Těm bych chtěla popřát moře trpelivosti, víry a tolerance. Neopouštějte je, oni za svou nemoc nemohou, aspoň myslím…

ROZUM JSEM DOSTALA NA POKRAJI SMRTI

Nikdy jsem se svou postavou nezajimala.Jedla jsem na co jsem mela chut.Nikdy jsem nebyla tluste ve 12letech jsem vazila az 44kg.Casto jsem se ale divala na ty krane zpevacky,jako protek jak jen tak poskakuji na jevisti a ten jejich stily pas……,to jsem presne chtela byt takova abych se vsem libila.protoze lide obezni maji zdravotni problemy,lide si jim casto smeji a napohled take nic hezkeho.Rozhodla jsem se udelat ze sebe dokonalou,stihlouckou divku.Rano jsem v 7hod jsem vstala vzala si pulku tmaveho rohliku s nizkotucnym syrem.Druhou pulku jsem si vzala ke svacine v 10hod(suchou).Skola koncila vzdy ve 14hod a az pak jsem sla domu na obed,ktery jsem si vzdy nandala na maly talirek,pet kousku brambor,z rizku sundala mastnou strouhanku a ubrouzkem setrela prebytecny tuk.Byla jsem tim proste silene posedla.Sladkosti jsem vubec nejedla ani jsem nemela chut.Zacalo se u me projevovat nechutenstvi.K veceri jsem si vzdy dala misticku s lupinky a s odtredenym mlekem.Na ovoce mi nebyval cas.Jednoho dne jsem sla na 14ti-letou prohlidku.Doktorka me zvazila a ja vazila 34kg,coz znamena o 10kilo mene.Zacala mluvit o ozdravovne a ja se sverila ze uz mi asi 2 mesice vypadavaji vlasy.Maminka mi ji pomohla premluvit na sanci,zkusit to sama.Nakonec souhlasila,stim ze ale prijdu za mesic na kontrolu.Nakonec se mi to pvedlo a ja ted ve 14 vazim 40kg a doktorka me chvali.Stale mi opakuje vetu:BEZ JIDLA UMRES.Ja se z toho dostala a budu do smrti vdecna mamce a me hodne pani doktorce!

BOJ – den treti

Ahoj, <p> doufam, ze se mnou bojuje ted vice lidi. Ja mam stastny den, nebot bojuju uspesne. Takze vydrzela jsem ctvrtek jist podle planu, podobny byl dnesek – akorat mam trosku hlad, ale neni se cemu divit,protoze muj zaludek je po tech preziracich dnech ted pekne roztahnuty. Posledni jidlo jsem mela v sest a za chvilku jdu spat s krasnym pocitem, ze jsem to uz druhy den zvladla. <p> Holky, musime to zvladnout. Snazim se byt co nejmene doma, ikdyz jsem mohla mit dneska volno, radsi jsem sla s rodinkou nakupovat, jen abych nebyla sama doma. Uvidim jak zvladnu zitrek. Bude taky hodne narocny. Nejhorsi je, ze vecer jdu pracovat do jine rodiny a tam je vzdycky hrozne moc jidla a zmrzlin a vsech „hroznych“ pochoutek a ja se tam vzdycky prejedla. Teda jednou jsem to vydrzela. Musim to zvladnout. MUSIME TO ZVLADNOUT. <p> Snazim se ted premlouvat k tomu, ze neni hrozne, kdyz snim neco „nezdraveho“. Napriklad bile pecivo, jogurt s vetsim obsahem tuku, … Vzdycky kdyz jsem neco takoveho treba jenom okusila, okamzite jsem mela vycitky a pak se prejedla. Dneska jsem teda mela s rodinou sandwich s kurecim masem a troskou majonezy v bile housce. Celou dobu co jsem jedla, jsem si rikala, ze to nevadi, ze je to v poradku, ze nad tim nesmim premyslet. Je to hodne tezke, ale musim si to vbit do hlavy. Musime se naucit, ze nemuzeme existovat jen na salatech a nizkotucnych jogurtech a syrech apod. <p> Mam ted tolik optimismu, a tak hrozne rada bych chtela, aby jsme se z toho vsechny dostaly a mohly si dat vecer normalni veceri a mit ten pocit, ze jsme najezene, ale ne prezrane. Proste byt nasycene jako kdyz jsme byly mladsi a „zdrave“. Chtela bych, abychom si vsechny mohly dat treba zmrzlinu bez vycitek nebo umely snist jen kousek cokolady a zbytek odlozit na jiny den. (Ja vzdycky jak snedla kousek, tak mela hned vycitky a pak to jelo, cela cokolada i dve a k tomu navic dalsi kvanty jidla). <p> Musime bojovat, nesmime to vzdat. Holky ZVLADNEME TO, prece nemuzume porad jen brecet a nicit se. Kdyz si predstavim svoji naladu po prejidani tak mam pocit, ze je to nekdo uplne jiny nez ja. Vzdycky jsem byla vesela, oblibena v kolektivu a kdyz se prejim, tak jsem jak silena. Kolikrat premyslim i o sebevrazde. Copak z toho nejde ven? Urcite ano. Uvnitr kazde z nas jsou 2 osoby. Jedna se chce vylecit a je vesela a jedna nas tyra, nici a pomalu zabiji. Musime vyhrat. <p> Tak dobrou noc, zvladneme to. At uz anorekticky nebo bulimicky, tohle je ten nas nejtvrdsi boj v zivote a my ho musime zvladnout. <p> Hodne stesti a zkuste byt mezi lidma, hodne pryc z domu, nebyt samy, abychom se nemohly schovavat. Zkusme jist bez vycitek, uvnitr nas musi vyhrat ta „zdrava“ osubka, ta vesela, ne ta vrazedkyne. <p> Pa pa, drzte se.