Anorexie mé kamrádky

Netrpím anorexií ani bulimií, ale přesto se mě to týká. Moje nejlepší kamarádka trpí anorexií přes dva roky. Dva roky se snažím přivést ji k myšlence, že je nemocná, že je něco v nepořádku. Marně. Nikdy jsem neztratila víru, že se zase vrátí do života, do normálního života, kde musí existovat i jídlo. Ale stále více lidí mě varuje, odrazuje, opouští, odepisuje spolu s ní. Jo, asi jsem se hodně změnila, ptám se sama sebe, kdo by se vlastně nezměnil, ale byla bych ráda, kdyby konečně někdo pochopil, že se na ni prostě nedokážu vykašlat. Ani pořádně nechápu, jak to může někdo po mně může chtít. Copak vážně není jiná možnost než totální selhání organismu, váha 30 kg a odvoz na metabolickou jednotku? Tohle nemůže být pravda. Její touha zemřít narůstá, od života nechce vůbec nic, snad jen aby našla odvahu to tady skončit. Proč to tady píšu? No snad proto, že to čte spousta holek, co mají anorexii, těm bych chtěla říct, že být přítelem anorektika není jednoduchý, neodhánějte nás, opřete se o nás a bojujte. A možná to taky čte pár lidí, jejichž blízcí anorexií nebo bulimií trpí. Těm bych chtěla popřát moře trpelivosti, víry a tolerance. Neopouštějte je, oni za svou nemoc nemohou, aspoň myslím…

ROZUM JSEM DOSTALA NA POKRAJI SMRTI

Nikdy jsem se svou postavou nezajimala.Jedla jsem na co jsem mela chut.Nikdy jsem nebyla tluste ve 12letech jsem vazila az 44kg.Casto jsem se ale divala na ty krane zpevacky,jako protek jak jen tak poskakuji na jevisti a ten jejich stily pas……,to jsem presne chtela byt takova abych se vsem libila.protoze lide obezni maji zdravotni problemy,lide si jim casto smeji a napohled take nic hezkeho.Rozhodla jsem se udelat ze sebe dokonalou,stihlouckou divku.Rano jsem v 7hod jsem vstala vzala si pulku tmaveho rohliku s nizkotucnym syrem.Druhou pulku jsem si vzala ke svacine v 10hod(suchou).Skola koncila vzdy ve 14hod a az pak jsem sla domu na obed,ktery jsem si vzdy nandala na maly talirek,pet kousku brambor,z rizku sundala mastnou strouhanku a ubrouzkem setrela prebytecny tuk.Byla jsem tim proste silene posedla.Sladkosti jsem vubec nejedla ani jsem nemela chut.Zacalo se u me projevovat nechutenstvi.K veceri jsem si vzdy dala misticku s lupinky a s odtredenym mlekem.Na ovoce mi nebyval cas.Jednoho dne jsem sla na 14ti-letou prohlidku.Doktorka me zvazila a ja vazila 34kg,coz znamena o 10kilo mene.Zacala mluvit o ozdravovne a ja se sverila ze uz mi asi 2 mesice vypadavaji vlasy.Maminka mi ji pomohla premluvit na sanci,zkusit to sama.Nakonec souhlasila,stim ze ale prijdu za mesic na kontrolu.Nakonec se mi to pvedlo a ja ted ve 14 vazim 40kg a doktorka me chvali.Stale mi opakuje vetu:BEZ JIDLA UMRES.Ja se z toho dostala a budu do smrti vdecna mamce a me hodne pani doktorce!

BOJ – den treti

Ahoj, <p> doufam, ze se mnou bojuje ted vice lidi. Ja mam stastny den, nebot bojuju uspesne. Takze vydrzela jsem ctvrtek jist podle planu, podobny byl dnesek – akorat mam trosku hlad, ale neni se cemu divit,protoze muj zaludek je po tech preziracich dnech ted pekne roztahnuty. Posledni jidlo jsem mela v sest a za chvilku jdu spat s krasnym pocitem, ze jsem to uz druhy den zvladla. <p> Holky, musime to zvladnout. Snazim se byt co nejmene doma, ikdyz jsem mohla mit dneska volno, radsi jsem sla s rodinkou nakupovat, jen abych nebyla sama doma. Uvidim jak zvladnu zitrek. Bude taky hodne narocny. Nejhorsi je, ze vecer jdu pracovat do jine rodiny a tam je vzdycky hrozne moc jidla a zmrzlin a vsech „hroznych“ pochoutek a ja se tam vzdycky prejedla. Teda jednou jsem to vydrzela. Musim to zvladnout. MUSIME TO ZVLADNOUT. <p> Snazim se ted premlouvat k tomu, ze neni hrozne, kdyz snim neco „nezdraveho“. Napriklad bile pecivo, jogurt s vetsim obsahem tuku, … Vzdycky kdyz jsem neco takoveho treba jenom okusila, okamzite jsem mela vycitky a pak se prejedla. Dneska jsem teda mela s rodinou sandwich s kurecim masem a troskou majonezy v bile housce. Celou dobu co jsem jedla, jsem si rikala, ze to nevadi, ze je to v poradku, ze nad tim nesmim premyslet. Je to hodne tezke, ale musim si to vbit do hlavy. Musime se naucit, ze nemuzeme existovat jen na salatech a nizkotucnych jogurtech a syrech apod. <p> Mam ted tolik optimismu, a tak hrozne rada bych chtela, aby jsme se z toho vsechny dostaly a mohly si dat vecer normalni veceri a mit ten pocit, ze jsme najezene, ale ne prezrane. Proste byt nasycene jako kdyz jsme byly mladsi a „zdrave“. Chtela bych, abychom si vsechny mohly dat treba zmrzlinu bez vycitek nebo umely snist jen kousek cokolady a zbytek odlozit na jiny den. (Ja vzdycky jak snedla kousek, tak mela hned vycitky a pak to jelo, cela cokolada i dve a k tomu navic dalsi kvanty jidla). <p> Musime bojovat, nesmime to vzdat. Holky ZVLADNEME TO, prece nemuzume porad jen brecet a nicit se. Kdyz si predstavim svoji naladu po prejidani tak mam pocit, ze je to nekdo uplne jiny nez ja. Vzdycky jsem byla vesela, oblibena v kolektivu a kdyz se prejim, tak jsem jak silena. Kolikrat premyslim i o sebevrazde. Copak z toho nejde ven? Urcite ano. Uvnitr kazde z nas jsou 2 osoby. Jedna se chce vylecit a je vesela a jedna nas tyra, nici a pomalu zabiji. Musime vyhrat. <p> Tak dobrou noc, zvladneme to. At uz anorekticky nebo bulimicky, tohle je ten nas nejtvrdsi boj v zivote a my ho musime zvladnout. <p> Hodne stesti a zkuste byt mezi lidma, hodne pryc z domu, nebyt samy, abychom se nemohly schovavat. Zkusme jist bez vycitek, uvnitr nas musi vyhrat ta „zdrava“ osubka, ta vesela, ne ta vrazedkyne. <p> Pa pa, drzte se.

Z deníku bulimičky

Z deníku bulimičky<br> 25.7.02<br> 58kg<br> Mnoho lidí nechápe podstatu anorexie a bulimie.Nechápou dobrovolně ničící se dívky, které se honí za posedlostí po dokonalé postavě.Nejhorší je, že málokdo pochopí, co se odehrává v hlavě holek, které mají trápení s jídlem. Je to něco strašného. V té chvíli se to nedá ovládnout.Na pocity, které mám při tom neovladatelném přejídání asi nikdy nezapomenu. Je to strašně ponižující a přitom v tu chvíli úplně omamné a nádherné.Bulimii mám rok a půl. Vážím 58 kg na 165cm, což je hodně. Připadám si jako metráček. Denně spořádám několik kilo potravin. Následuje zvracení. Někdy se to stále opakuje, takže mi to zabere celý den.Vypadávají mi vlasy, lámou se nehty, mám nepravidelnou menstruaci, těžké akné, kazí se mi zuby. Co se týče psychiky zaznamenala jsem u sebe různá období a fáze své nemoci. Dřív jsem měla deprese, myšlenky na sebevraždu.Teď mám strach.Strach z lidí.Téměř vůbec nevycházím ven, jen, když to je nezbytně nutné. Přes den mám zatažené závěsy a sedím ve tmě.Jen tak.Nechci vidět jídlo.<br> Všude je samé jídlo. Musím se schovat abych nemohla jíst. Nesmím už víc jíst. Zblázním se z toho. <br><br> 29.7.02<br> 58kg<br> Ke snídani 4 koblihy, 5 krajíců chleba, 200g tvrdého sýru, 2 pribiňáčky, 1 balíček sušenek Be-be, litr mléka. ZVRACENÍ, za 30 minut 5 jablek, 1 ruská zmrzlina, obložená bageta. Ve stavu naprostého transu utíkám přes město do rychlého občerstvení, kde se dojídám 4 hamburgery, 2 porce velkých hranolek a 0,5l juice. Pohledy ostatních kolem jsou mi lhostejné. Dívají se na mě jako na feťáka, co si to píchá do žil. Každý na něčem ujíždíme. Mlčky odcházím a dívám se do země. Život je jen okamžik věčnosti, běží mi hlavou. Procházím kolem pekárny. Zastavím se. Dívám se kolem na ty štíhlé dívky, je jich tolik a potom na zákusky, pečivo. Rozběhnu se na trolejbus, uvnitř se schoulím do klubíčka.Třesu se. Po cestě domů se stavím v obchodě. Kupuju flašku čistý vodky. V kuchyni to do sebe liju jako vodu a zapíjím k tomu tucet diazepanů, možná víc, co já vím… <br><br> od 30.7. hospitalizována na psychiatrii, oddělení poruch příjmu potravy.<br> <br> 3.8.02<br> 59kg<br> Je mi smutno a zároveň se cítím bezpečně. Jsem sama na pokoji odtržená od běžného života. Dívám se na sebe do zrcadla. Klára je tlustá, slyším posměch ostatních. Pořád a pořád , neodchází to. “ Ticho!“ , křičím. „Prosím buďte zticha!“ Lehám si na postel a zavírám oči. Nechci se tam vrátit. Nechci se vrátit do společnosti, která trpí nadváhovým rasismem. Musíš zhubnout! Štíhlá nebo mrtvá ? Jak se rozhodneš Kláro? … <br><br> 5.8.02<br> 60kg<br> “ Chce se mi z Tebe zvracet!“ “ Nemluv na mě!“, odpovídám. „Jak můžeš v tomto obézním těle žít“ „Normálně“, zkouším se bránit. “ “ Pomůžu Ti ke štíhlosti, jen mě musíš poslouchat.“ “ Pomohla jsi mi už dost, nemyslíš, dej mi už pokoj.“ „Vím, že chceš být štíhlá, když zhubneš bude tě milovat.“ “ To je pěkná hloupost“ “ Není a ty to víš.Všechno se změní. Jsi sama, ale já tě neopustím, jsem tvá kamarádka.“ „Ubližuješ mi, odháníš mě od mých přátel, ty nejsi má kamarádka.“ “ Oni o tebe nestojí, každý z nich má svou rodinu, svého partnera, další kamarády.Každý z nich je jedinečná osobnost, oni tě ke svému životu nepotřebují.Jsou obklopeni láskou. Podívej kde teď jseš a kde jsou oni. Nezáleží jim na tobě, nemilují tě, ale já tě miluju, nenechám tě samotnou a ke svému životu tě potřebuju. Záleží mi na tobě a pomůžu ti. Pomůžu ti být šťastná.“ Mlčky brečím. “ Už bude dobře, věř mi. Od zítřka budeme společně hubnout.Nebudeš na to sama. “ „Dobře, já nechci být sama.“ <br><br> Chtěla bych poděkovat Martinovi O. za to, že s ním jsem měla chuť žít , za to, že i když jsem to neuměla dát moc najevo, probudil ve mě cit a já věděla, že když se Čolito zamiluje, je to navždy.<br> Ale na lásku je zapotřebí dvou. A ty jsi pro mě minulost. <br><br> Už nikoho nebudu prosit o lásku. Už nikoho nepustím do svého srdce, do svého světa.

Jsi skvělá Rio

Ahojky Rio. <p> Jsem moc ráda, že jsi tak super. Sama moc dobře vím, jak je těžké s anorektičkou vyjít. Sama jí jsem a uvědomuji si, jak musí být pro lidi těžké sledovat, jak jim jejich milovaný člověk mizí před očima a to svou „vlastní“ vinou. Ale nenech se odradit. Přestože Ti to tvá přítelkyně nedává najevo, zřejmě jsi člověk, který ji drží nad vodou. Věř, mi. <p> Také vím, že spoustu lidí od sebe odháním a to proto, neboť je nechci otravovat se svými problémy. Ale od čeho tedy ti přátelé jsou? Jsou tu přeci od toho, aby nás pohladili po vlasech, když budeme mít pocit, že se nám hroutí svět,nebo ne? <p> Vím, že to bude pro Tebe velice těžké to nevzdát, a chápu, že už od toho budeš mít chuť utéct, i to je přirozené. Vím, že často už nebudeš moci unést to, jak chřadne. Ale zkus to. <p> Budu Ti držet pěstičky (a hlavně tvojí kamarádce). <p> Kdybys někdy něco potřebovala, tak napiš, já bych se ozvala. <p> <p> Hodně sil !!!!!!!!!! <p> <p> *** Valentýnka ***

Lidi proberte se!!!

Je mi 20 let a ž 4 roky trpím bulímií. Když jsi vzpomenu na začátek něčeho co vlastně nikdy začít nemělo je mi hrozně. Někdy si říkám, že já nejsem vyníkem, ale okolí,(často ti nejbližší), které mi naznačovalo že nepatřím zrovna mezi hubený. Ale potom si začnu vyčítat, že jsem měla být silnější a nepodlehnout. Stalo se a mrzí mě to! Nejvíc mě štve, že obelhávám osůbky na kterých mi záleží a navíc, kteří za to vubec nemůžou. Snažím se být silná a někdy jsou dny ve kterých jím jako normální lidé, ale vypadáto jen na venek, protože s každým soustem ve me rostou výčitky a těch se zbavit nedokáži! Co stím? Jde hlavně o to , aby další mladé dívky nevpadly do tohoto koloběhu. Okolí si musí uvědomit, že někdy můžou říct něco na adresu dívky a za 10 minut na to zapomenoutm, jenomže ta dívka si kvůli pár slovům může zkazit život.

Můj život

Všechno začalo už v dětství……. Můj starší bratr se mi posmíval,že jsem „tlustoch“ a maminka,kdykoliv jsme spolu šly koupit nějaké nové oblečení,tak neopomněla říct:“Kdybys byla štíhlejší,mohla by sis na sebe kupovat hezčí(modernější) oblečení.“ Pravda je,že od svých 14-ti let,kdy se naše rodina přestěhovala z menšího města do města krajského,mám problémy s jídlem.Nejprve šlo o pravidelné přejídání(téměř čímkoliv v jakoukoliv denní či noční dobu) a potom o striktní odmítání potravy.Výsledky na sebe nedaly dlouho čekat.Když mi bylo 20,ocitla jsem se poprvé v nemocnici s akutní pankreatitidou(zánětem slinivky břišní).Byla to velice nepříjemná zkušenost,která se,bohužel ještě několikrát(přesněji 4krát) opakovala.Nejhorší na té nemoci byl fakt,že mě v nemocnici považovali za alkoholičku (onemocnění slinivky je totiž průvodním jevem alkoholismu). Co se týká mojí váhy,prošla už hodně velkými výkyvy.V období problémů se slinivkou jsem během měsíce shodila 20 kg (pankreatitida se léčí klidem na lůžku a přísnou dietou- např,jsem celých 5 dnů nasměla nic jíst).Dodnes si pamatuji,že jsem vážila 60 kg oblečená do tlustého zimního svetru,což při mojí výšce 181 cm skutečně nebylo moc. Svoje další zdrav.komplikace snad ani nemusím popisovat,věřím,že si je většina čtenářek těchto stránek umí „živě“ představit. Na závěr bych chtěla zmínit ještě jednu věc:Mám za sebou pokus o sebevraždu(důvodů pro ni bylo dost:pocity méněcennosti,zdrav.problémy-těžké deprese….). Dnes jsem ráda,že jsem ještě pořád tady…. Díky terapii jsem pochopila alespon některé příčiny,které vedly k mojí nemoci(hlavní příčinou u mě bylo dost nevydařené dětství) a díky pomoci mého otce jsem podnikla několik zásadních změn ve svém životě(např.plastická operace nosu),které mi zvedly moje pochroumané sebevědomí. Přiznám se,mám obavy z budoucnosti.Nedělám si žádné iluze o tom,že 12 let života s PPP se nepodepíše výrazně na mém zdraví až budu o něco starší. Momentálně doufám,že se mi podaří najít citlivého a tolerantního přítele,protože je docela těžké být ve 26 letech sama. Na závěr jeden výstižný citát,který ,myslím si, úzce souvisí s PPP. „V dětství rosteme láskou a dostatkem věcí, v dospělosti starostmi.“

Pro Verču

Zdravím všechny, vím, že bych tady měla napsat svůj příběh, který se točí kolem bulimie, ale využiju tuto stránku k nalezení kontaktu ne Verču, která psala příběh: „z etrému do extrému“ a to proto, že jí něco dlužím, ještě z léčebny. Verčo, mrzí mě, že jsem se neozvala ani Tobě ani holkám,byo to docela těžké období. Prosím Tě, jestli můžeš, tak se mi ozvi na mail: olca_z@centrum.cz Jinak všem přeju hodně sil ke zvládnutí A i B. Nikdo jiný než my samy nám nemůže pomoct. A hlavně musíme být přesvědčené, že si chceme pomoct.

PRO SARU

AHOJ SARO,PISU TI,PROTOZE MI ZDE PRIPADAS NEJBLIZSI.MOZNA JE TO SILNE SLOVO,ALE STEJNE JAKO TY JSEM V ZAHRANICI-SAMA.DODAVAS MI PLNO SIL,ENERGIE A POZITIVNIHO MYSLENI!!!DNES JSEM NEBYLA POZDRAVIT ZACHODOVOU MISU,MUSIM VYDRZET!!!PROSIM,OZVI SE MI.JAK TO ZVLADAS??? BOJUJ USPESNE!!!!!PA MONCA <p> <p> Poznámka administrátora:<p> I když toto není diskuse, uveřejnil jsem text velmi rád, je totiž vidět, že psaní vašich příběhů má smysl i pro ostatní.

nestoji to za to

Kdybych mohla,od vseho bych utekla,protoze anorexie mi znicila zivot,kterej mi jeste pred tremi lety vcelku drzel pohromade.kdyby to tak slo vratit,co bych za to dala!je mi 19let a snazim se studovat(zamerne uzito)konzervator v Brne.Bohuzel ty deprese spojeny s ppp si me vzdy dost tvrde vyhmatnou a jist jako predtim uz nikdy nebudu moct,bohuzel se pri tomto psani nedokazu zbavit slz,stalo se,nemohla jsem jist,zhubla 11kg,zaludek se mi smrskl,takze takove porce,jako jsem zvladala predtim uz nehrozi,nemuzu spat,spousta beznych veci me stresuje natolik,ze se jim vyhybam,mam pred sebou6-ti tydenni hospitalizaci o niz pochybuju,ze pomuze,vazim 41kg a sama sebe se ptam,jestli vubec nekdy budu moci rict,ze jsem to zvladla a mam to za sebou,tohoto se nikdy!!!!!!!!nelze zbavit uplne,porad jsem si rikala dokud je mi fajn dokud to atohle,je vse ok!uz tato myslenka je vasi zkazou,protoze pak stejne at chcete nebo ne,prijde doba,kdy vas tahle lest dobehne a pak?pak uz mate smulu,je pozde,snazte se jak chcete,mate smulu!vim,o cem pisu,nikdo me nechape a anecchapu to ani ja,co se to stalo,zejsem najednou mela38 kg,jak se to stalo?dodnes nevim.Bylo to snadny,cesta zpet je plna beznadeje,nebot vam stejne dojde,ze jist uz vlastne ani neumite,mate 2 moznosti-snazit se,tvrde a pocctive i kdyz vam treba bude zle,vydrzet to,nebo si nadale lhat,ze se vas to netyka,nejist a tise umrit,to prece nechceme,i kdyz nas to nekdy napadne.Tohle je ale slepa cesta,takze vy holky,ktery mi rozumite a vite,o jakou hruzu jde,kdyz vas na dva mesice zavrou do spitalu a pozorujou jako v zoo,snazte se,budu vam vsem drzet palecky a vy,ktery tajne ulivate jidlo a mate z toho srandu se na to rychle vykaslete driv,nez vam nebude pomoci,taky mi to prislo super,ale nestoji to za cenu zivota,pokud nevite,co s tim,klidne zavolejte na linku duvery,tam vam daji kontakty a spousta veci jde jeste zachranit,nezapomente,ze na pppumira tolik procent holek,co lidi s rakovinou!zlomte vsechny vaz,ta cesta zpet za to stoji-alespon v to doufam. zdravi vas GABCA.