Zvládnu to?
Už jako malá jsem byla oplácaná.Sestra,se kterou jsme se nenáviděly,mi s radostí dávala „roztomilé“ přezdívky-od vyžraného prasete až po tlustoprdku.Postupem času se moje problémy horšily-proti spolužákům jsem si připadala méněcenná,nenáviděla jsem sport a stále víc se uzavírala do sebe a problémy řešila tím,že jsem si dala něco „na zub“.Tak to šlo až do mých 17,kdy se ručička váhy nebezpečně pohybovala kolem 100..Byla jsem nešťastná a zamindrákovaná.Doma to taky moc neklapalo,zamilovala jsem se do někoho,kdo nebyl zrovna ideálem mojí mamky.Všechno šlo od desíti k pěti.Všechno se změnilo,když jsem šla do nemocnice na vyšetření štítné žlázy.Doktor mi řekl,ať se pokusím zhubnout.Chtěla jsem to pusti jedním uchem dovnitř a druhým ven,ale pak se ve mně něco zlomilo a já si řekla,že to přece musím dokázat.Za týden úplného haldovění jsem zhubla 5 kilo.Obrovská radost a pochvala doktora způsobila,že jsem takhle pokračovala dál.Kila šla dolů,ale já jsem jednoho dne selhala.Místo půlky jablka jsem snědla celý oběd a šla se poprvé vyzvracet.Připadalo mi to úžasné-můžu sníst,kolik chci a pak se toho tímhle jednoduchým způsobem zbavím.Od té doby jsem zvracela nesčetněkrát.Několikrát denně přejídání a následné zvracení.Takhle už to pokračuje 8 měsíců a občas to prokládám několikadenním totálním hladověním.O stavu vlasů,nehtů,pleti,ale hlavně duše,nemusím vám určitě nic říkat.Jsem na dně.Odmítám pomoc,myslím na sebevraždu a netuším,jak to všechno bude dál.Radost z toho,že za osm měsíců takového života jsem lehčí o 51 kilo je fuč a teď trávím čas jen s depresemi.Nic pro mě nemá cenu a jediné,na co můžu myslet,je jídlo.Nenávidím jej a zároveň bezmezně miluju.Přeju si,abych to dokázala zvládnout a zároveň nechci začít normálně jíst.Netuším,co bude dál…..