Už je to za mnou

Náhodou jsem narazila na tyhle stránky a musím říct, že je to hrozně fajn,když si holky mohou přečíst, že vtom nejsou samy….Já jsem bulimií trpěla tak 3 roky,přišlo to náhle,nijak jsem nebyla zakomplexována ze své váhy, dokonce na stř. škole jsem byla oplácaná a vůbec mi to navadilo, pak jsem nastoupila do zam.měla jsem okolo 60kg na 172 cm, což jde.Jednou jsem se přejedla, bylo mi těžko,tak jsem si jen chtěla ulevit,strčila prst do krku a bylo mi líp,další den jsem to zkusila znovu aznovu a už jsem v tom jela.A až mi došlo. že vlastně bych mohla být hubenější a ještě se neomezovat vjídle.Nastalo hrozné období přetvářky jak jí zdravě,cvičím a pak únik do samoty, nákup všeho zakázanýho-zákusky, koblihy majonéz.saláty…,a likvidace všeho směrem do žaludku,zapíz honě vody a šup na WC.Nevěděla jsem jak dál,lačně jsem hledala podobné příběhy,koupila jsem si knížku,která pomáhá léčit tyto poruchy,nic nepomáhalo, vydržela jsem to pár dní as pak stačilo projít kolrm potravin a bylo to zpátky.Pak přišlo období, kdy jsem se přestěhovala a neměla příležitost na zvracení(stále někdo byl v domě….), nastal zlom zvracení se mi už dařilo udržet na uzdě, i když jsem stále jedla málo.Pak (za další tři roky) přišlo těhotenství, porod, mateřství,kojení a návrat absolutně do normálního stravování.Dokonce jsem po porodu měla 58 kilo jako před otěhot. a pak za 8 měs. kojení jsem měla 54kg a přitom jsem si dopřávala až moc.Byla jsem ale až moc vyhublá.Když jsem přestala kojit, vrátila jsem se na svyých 58-60 a musím říct, že jsem za 6let dospěla k názoru, že své tělo musíme brát takové jaké je,prostě každý nemůže vypadat jako vychrtlá modelka, ale musíme své přednosti ukázat jinak.Dnes si občas stoupnu na váhu, ale pokud to v jídle přeženu poznám to ihnmed na oblíbených džínách,pak stačí jeden odlehčovací den s ovocem a je to OK.

Chci mit anorexii !!!

Ahoj holky, asi si budete rikat, ze jsem blazen, ale ja chci mit anorexii. A strasne moc!!! Pripadam si hrozne tlusta. Merim 175 cm a vazim 65 kg. Vsichni v okoli mi rikaj, ze mam prej tezky kosti a na 65 vubec navypadam, ale ja si pripadam jako ten nejvetsi tlustoch na svete. Mam hodnyho kluka, kterej me ma rad, jaka jsem. Moc se mu prej libej moje „zensky tvary“. Ja jsem ale uplne jinyho nazoru. Libise mi ty vychrtly modelky. Na internetu hledam jen stranky o anorexii a bulimii a prohlizim si jejich obrazky. Chci bejt moc hubena, az na kost. Jenze s dietama mi to moc nejde. Proste vzdycky se najde neco, co si proste musim do ty pusy da. At cokolada, nebo jenom bonbon. Ale nechci, aby to tak bylo. Prosim, poradte mi, jsem zvlastni, ze chci anorexii? <p> Poznámka Administrátora: Chcete-li někdo na tento dopis reagovat, pište prosím do <a href=“http://www.pppinfo.cz/pokec_list.asp“>pokecu</a>, tam je prostor pro diskuzi. Díky.

taky jsem v tom jela…

no, tak jak to bylo…tento příběh není asi obvyklý pro dg. bulimie, ale ve výsledku naprosto totožný… kdysi v mých praštěných ulítlých čtrnácti letech,kdy jsem skoro ještě netušila, že kluci mají sprostě masíčko navíc a svět pro mě byl vymezen prostorem od dveří mého pokojíčka -kam mě drazí rodičové uklízeli po standartních domácích bitkách a hadkách, v lepším případě- až po školní lavice ,což bylo jediné místo mého utěku před domácím masem.Nebudu a nechci popisovat stav čtrnáctileté dívky ,která zjistila ,že její tolik milovaný tatínek je vlastné alkoholik a povaleč ,který se nezdráhá zmidlit svojí ženu za to ,že neefektivně myje nádobí a maminka ,která si své problémy s manželem-mým otcem-řeší tím ,že se schovává v ukrytu svého zaměstnání-od 6.00 do 21.00,takže na svou dcerku,která stejně stojí na straně toho tyrana,prostě nemá čas.Nakonec jsem si alespon prosadila jako zajmovou činnost atletiku , v které jsem vynikala ,a která se stala zástěrkou pro mojí nepřítomnost doma.Má komunikace s rodiči byla minimální,týkala se nejnutnějších denních potřeb.Tyto potřeby se po čase zredukovali pouze na SRAVU.V té době jsem si začala utvářet pohled na svět,jako každý v tomto věku,a jedním životním rozhodnutím pro mě byl přechod na vegetariánství,což otec naprosto nerespektoval ba naopak uvědomil si,že je to jedno z mých slabých míst a začal mě přes jidlo doslova(z mého pohledu) tyranizovat.Nutil mě jíst různé pokrmy z masa,v množství příliš velkém,co do kvality pro mě nepoživatelné…Uběhl nějaký čas a já to nechtěla snášet chtěla jsem si sama rozhodovat jako snad každy „normální“človíček ,co budu jíst a v jakém množství.Můj zájem o osamostatnění, o vlastní rozhodování se samozdřejmě upnul na oblast, která byla nejvíce omezována na příjem potravy.<p> Myslím ,že v hodině biologie jsme si zrovna vykládali o trávicí soustavě,ke které patří tzv. dávicí reflex, takže myšlenka byla na světě.<p> Když jsem přišla domů opět to vřelo.Otec mi opět nacpal talíř přetékající masem,mastnotou a ted už mi vadilo skoro všechno jídlo,které se ocitlo v otcově jídelníčku ,i když to byl květák s jogurtem.Naši se začli hádat a vyhrožovat,při takových hádkách jsem vždycky dostala záchvat histerického pláče skoro jsem se dusila,dostala jsem vztek na ně ,na sebe ,na život…Pamatuji si ,že jsem nechtěla žít,ale nešlo nic udělat nechtěla jsem nikomu než sobě ublížit a myšlenka ,že člověk nemůže svobodně rozhodnout ani o své smrti mě strašně deptala…prudkém pláči jsem si lžičkou zajela do krku,ale nic ,nezvracela jsem,nešlo to…rodiče na sebe stále křičeli ve vedlejším pokoji,viděla jsem je přes prosklené dveře.Napila jem se a zkusila to prstem ,bylo to lepší-tak to bylo poprvé ,kdy jsem zvracela.Tuto činnost jsem pak asi rok a půl provozovala každodenně-Přišla jsem domů,snědla co mi dali a vyzvracela,snědla ,vyzvracela…Efekt byl takový ,že jsem nejen svým způsobem rozhodovala o tom ,co chci jíst,a tím jsem mohla rozhodovat o sobě samé, ale navíc jsem zhubla o dvanáct kilo-na 49 kg,což teprve tehdy pro mě mělo význam, co se týče nějaké sexuální přitažlivosti.Do té doby jsem neměla zájem o kluky ani o to ,co je in ,o to jak se dobře chovat, jak dobře vypadat ,a tak.Teprve ,když jsem zhubla nějaký to kilo začala jsem si uvědomovat,že se líbim ,a že se mi líbí…a to jenom utvrdilo proč pokračovat ve zvracení a kontrolování toho,co sním.K tomu jsem každý den absolvovala tvrdé atletické tréningy.Můj jídelníček ke konci mé zvracecí dráhy vypadal asi takhle:2 jablka , a 1 jogurt denně a spouuusty tekutin-to jsem z 40% zase vyzvracela.<p> Nakonec jsem po roztržce s otcem- který jednoho ošklivého dne uviděl nebo spíš zaslechl jak zvracím a vtrh do mého pokojíčku, sprostě mi vynadal a zbil-dobrovolně a docela ráda šla k doktorce ,která ihned mým rodičům doporučila hospitalizaci na psychiatrické klinice…tam jsem strávila něco přes dva měsíce nejteplejšího léta ,který jsem kdy zažila.V nemocnici jsem zhubla na 46 kilo a žila jsem od víkendu k víkendu, které jsem mohla trávit doma ,pokud jsem ovšem spolupracovala,což byl docela těžký výběr ,něvač domů se mi zrovna nechtělo a jiná motivace se mi nenabýzela…vztahy v rodině se i přes snahu psychologů nijak nezlepšily.Po propuštění jsem s otcem až do nedávna nepromluvila ani slovo.Váhu jsem si udržovala několik let na 50 kg při výšce 166.Žaludek mám však zničený na celý život, ani dnes po pěti letech neudržím vetší množství potravy v žaludku.Dalším defektem ,který sužuje můj život dodnes je vypadávání vlasů-s tím jsem se ještě nevypořádala, snad jednou.Musím říct ,že můžu děkovat ,nevim komu,že to dopadlo jen takhle. V nemocnici jsem však získala mnoho neopakovatelných zkušeností jednak jsem se seznámila s mnoha lidni trpících různými neurozami,psychozami,atd.-manio deprase, anorexie ,bulimie,psychozy vyvolané toxickýma látkama, různé až směšné fobie,mánie…dost to ovlivnilo mé myšlení ,chování…<p> Jednu věc,ale musím všem připomenout ,je to něco co si uvědomí každý ,který se octne za plotem: nikdy nevíte co se ve vás skrývá,jaký blázen ,šílenec nebo neurotik.Může to potkat káždého z nás tlustého ,malého,slepého,geniálního,černého, stačí se blbě narodit ,stačí si jednou šlehnout, mýt blbýho kámoše, trochu se přepít ,stačí narazit na nějakýho úchyla ,který vas znásilní, jen tak málo stačí.<p> Příběh ma happyend:I přes veškeré vady mého otce a veškerou ambivalenci našeho vztahu jsem zjistila že ,nedokážu zapomenout na radostné chvilky mého dětství ,kdy si se mnou hrál, chodily jsme na ryby , na houby ,kdy jsme se spolu smály.Prostě se musí on i já,mamka smířit s tím ,že prostě se mu to nepovedlo,nezvládl to být otcem a manželem,to se prostě stane.Dokonce jsem mu moc podobná v některých věcech, patřím k němu, je to můj táta.

uz to trva 14 let

Problemy mam od 15 let,nyni je mi 29.Nebudu popisovat,co bylo na zacatku,myslim,ze u vetsiny je to podobne.Jen jsem chtela rict,ze behem nemoci jsem zhubla z 68kil na 43,pri 176cm.Nekolikrat jsem pobyvala na psychiatrii(celkem asi 2 roky),mam za sebou pokus o sebevrazdu,vim uz o teto nemoci fakt mnoho.Nyni vazim 53kg a vubec nemuzu rict,ze jsem se z toho dostala.Kdyby jste si chtely pokecat,tak piste na xkocickai@seznam.cz.Drzim vam vsem palce..

Bulimie mé kamarádky

Já jsem se k tomuto tématu dostala vlastně úplně nevině.Jednou jsem se mojí kamarádky (říkejme jí třeba Anča) zeptala,jak si udržuje svou postavu,protože Anča je opravdu hezky štíhlá.Chtěla jsem vědět její fintu,abych si udržela hezky ploché bříško.Řekla mi,že cvičí a omezuje se v jídle.Potom jsem jí o hodinu (psaly jsme si o vyučování,nijak zvlášt o tom mluvit nechtěla),jak se v jídle omezuje.Odepsala mi,že každý den v 16:00 vyzvrací všechno jídlo,co za tu dobu snědla, to jest svačina a oběd.Večer prý sní ještě večeři a za chvilku už utíká na záchod,aby se toho zbavila.Docela mě to překvapilo.Zajímala jsem se ještě více.Musela jsem jí však slíbit,že to nikomu neřeknu.Byla jsem jediná,komu o tom řekla.Hubnout se rozhodla poté,když zjistila,že při svých cca 162 centimetrech váží 52 kilo.Chtěla zhubnout na 42 kilo.Ted váží 48 kilo a stále se jí to zdá mnoho.Ted má perfektní postavu,ale zvrací stále.Říká,že má vše pod kontrolou.Na veřejnosti jí před ostatními,chová se normálně,jako by se nic nedělo.Bojím se,že se jí to všechno vymkne z rukou.Nevím přesně,jak jí pomoct,ale doufám,že přestane blbnout.Zkusím jí to vymluvit,ale určitě to bude dost těžký,protože Anča chce zhubnout za každou cenu.Tak nevím,doufám jen,že ostatní zdravý holky nepodlehnou těmto nemocem a že tyhle příspěvky je od drastických diet odradí..

Jsem po léčbě….

Nemocnice na Karlově mi pomohla. Dala mi jistý směr, o to těžší je, ho dodržovat, myslím, že lidé, kteří tam byli pochopí. Doma, je to horší. Tady tápu. Stálé překrmování od ostatních, kteří to se mnou myslí dobře, mi vadí. Nese to sebou totiž konflikty, nechtěné konflikty. Uvědomuju si, že čím méně Tvých blízských o tomhle problému ví, tím je to lepší. Nestarají se, a ty máš čas, starat se sama o sebe. Jsem bulimička. To je můj názor. Všem přeju hodně štěstí při zdolávání svého já.

Taky to znám

Panebože, co se to se mnou jenom děje, říkám si a dál sedím zamračená a naštvaná sama na sebe.Zase už jsem zvracela.<p> S mojí první dietou jsem začala, když mi bylo jedenáct let.Ale to snad nebyla ani dieta, To jsem pouze na radu svých rodičů nejedla po sedmnácté hodině.Měla jsem totž při necelých 140 cm 38 kilo.Spolužačky v mém okolí byly o polovinu drobnější a mnohdy nevážily ani 30 kilo. Další dieta začala ve čtrnácti letech.Nejprve dělená strava, pak různé hladovky, při kterých jsem zhubla 2-3 kila a váha se mi opět po týdnu vrátila na výchozí hmotnost.V prváku na gymlu jsme během MMF jeli se školou do zahraničí.Pravda, bylo to na konci září a já mělo opět po prázdninách pár kilo(2) nahoře.Nevím proč, ale nikdo se mnou moc u moře nekamárádil.Asi proto, že jsem s nimi nechodila večer pít na pláž nebo nekouřila jednu cigaretu za druhou, narozdíl od ostatních.Od moře jsme se vrátili po 8 dnech a já s údivem koukala ráno na váhu.Říkala jsem si:to není možné mám 2 kila dole, no to je paráda.Samozřejmě, ale jen do té doby, dokud moje mamka neupekla můj oblíbený ořechový štrůdl.Nemusím snad dodávat, že má kila byla opět nahoře.Asi třetí den po návratu ze zahraničí, když nikdo nebyl doma, jsem se pořádně naobědvala.Podívala jsem se po jídla do zrcadla a řekla si:musím zhubnout:Po této větě jsem si poprvé strčila prst do krku.Od tohoto dne se tato scéna pravidělně opakovala.Když jsem tuto zrůdnost udělala podeváté, zavolala jsem na psychiatrii, jestli jsem už bulimička nebo ne.Řekli mi, ať se objednám druhý den telefonicky na vyšetření.Nemusím snad psát, že už jserm se k tomuto kroku neodhodlala.Dnes je to něco málo přes dva roky, co vedu takovýto život, a nikdo o tom neví. Zdravotních problémů mám taky dost-nepravdelná menstruace, věčně bolest v krku, rozkousanou ruku,suché, lámavé vlasy, které mi dost vypadávají a známky ve škole šly taky rapidně dolu.<p> Co s tím?Rodičům to říct nemůžu a ve škole někomu?Tam by se mi akorát smáli, nebo si na mě ukazovali a pomlouvali by mě.A to přece nemám zapotřebí,ne?

Prosím, poraďte

Ahoj všichni,<p> můj dotaz bude asi jako každý jiný. Mám sestru, které je 16 let. Měří 173 cm a váží 44 kg. Je hubená. Moc hubená. Je to strašně ošklivé. Nevím, jestli si ona připadá strašně tlustá, každopádně si ve své hubenosti libuje. Nosí vyzývavé oblečení a má dobrý pocit z toho, když může přijít za naší mamkou s tím, že by potřebovala zmenšit šaty do taneční, protože zase zhubla, atd. Nevíme, co si s ní počít. Je velice vzpurná, jde si svou vlastní cestou a na nikoho nedá. I když jí můj manžel říkal, že to jak vypadá vůbec není hezké a mužům se spíš líbí ty ženy, které jsou tak akorát do ruky, jenom se zašklebila a jede si dál podle sebe.<p> Ještě ke všemu několik let dost kouří. Jídlo vyhazuje a různě schovává. Co je nám ale divné je to, že co se sladkostí týče, rozhodně se neomezuje. Je schopná sníst i několik tyčinek najednou.<p> Tyto stránky jsem si přečetla poté, co mi dnes sestra poslala sms, kde mě žádá o stáhnutí některých informací o bulimii. Nevím, jestli to má do školy (studuje zdrávku) nebo pro sebe. Absolutně s námi odmítá komunikovat o čemkoliv.<p> Chtěla bych vás poprosit o radu, co máme dělat. Zkoušeli jsme všechno. řekněte mi, co taková holka může cítit a jak jí přesvědčit o tom, že je ve své kráse opravdu ošklivá. Všem vám velice děkuji.<p> Radka R.

Musím pomoc své sestřičce!!! Poraďte mi, prosím!!!

Dne 7/3/2003<p> Milé holčiny, které máte zkušenosti s psychickým nezvládnutím „papkání“, poraďte mi prosím!!! Nevím jak často je „v provozu“ tato stránka, ale doufám, že se mi dostane brzké odpovědi.<p> Mám sestru (23 let). Její problémy na toto téma začaly kolem jejích 14 let (kdo ví, jestli to nebylo dřív, v tomhle jsou holky opatrné, aby nic nevylezlo na povrch, jak na tom vlastně jsou). Když si tak vzpomínám, měla obavy o svou postavu už od školky (po každém jídle skákala, aby to jídlo „vyhopsala“ jak říkávala), ale na štěstí v tomto raném věku nepřišla na „blinkání“ – to až později – bohužel. Od mala byla hubeňoučká a bleďoučká…. V už zmiňovaném 14 věku, začala dělat tyhle vylomeniny. Nechodila na obědy, peníze, za které si je měla kupovat „šetřila“, doma nejedla vůbec, že je „přejezená“ ze školního oběduˇ… Kupovala si jen zeleninu, ne moc sladké ovoce, „polystyrenovej chleba“, později přišla na dělenou stravu (buď jedla jen přílohu nebo omezeně to ostaní), pak jídlo schovávala, vyblinkávala, byla ještě více hubenější, bledší, nervóznější, protivněší, nekomunikativnější, nikam nechodila, žádná chuť do života, myslím, že měla i pořádné zdravotní problémy, žádné přátelé, kamarádky, koníčky, nic….. Ve svých 20 letech vážila „příšerných“ 39 kg, měřila cca 176 cm, byla odporně průhledná… Musela jsem zakročit, nevím jestli vhodně, ale práskla jsem to rodičům. Táta „drsňák“ zakročil. Zmlátil jí za to!!! Nechtěli jsme jí dát do „léčebny“ to by psychicky „nepřežila“. Byl čas Velikonoc, dal jí ultimátum, že do Vánoc přibere nebo jí vezme zpátky byt, který jí koupil a bude bydlet zpět u rodičů a pod tvrdou kontrolou. To na sestru platilo, z táty měla „vítr“. Snažila se jíst pořádně a normálně. Do Vánoc přibrala asi 10 kg, jenže na jejím vyhublém tělíčku to nebylo ani znát. Nyní má asi 50 kg, což je na její výšku malonko. Moc mě to trápí, ale bohužel jí nedokážu pomoc. Nikdy jsme spolu neměly takový vztah, aby jsme se navzájem svěřovaly a mentálně pomáhaly. Já jsem pravý opak mé sestry, ale to je jiná kapitola:-))) Byla bych Vám moc vděčná za rady, jak jí mám pomoc, jak „nenásilně“ s ní obnovit komunikaci, aby to neprokoukla… Chtěla bych to vyřešit jen v rámci rodiny a ne přes nemocnici. Měla jsem tu čest vidět holky „anorektičky“ na Karláku, když tam byla mamka v nemocnici jako pacientka kvůli jiným problémům…. <p> Všem předem děkuji, přeji všem hodně zdravíčka, spokojenosti a pocitu vyrovnanosti, hodně sil do dalšího boje s touto nepříjemností. e-mail: vinee@atlas.cz <p> P.S. ADMINISTRÁTOR: Nepište prosím odpovědi sem, ale přímo na mail nebo do pokecu. Díky.

Snad i já? …nevím!?

Náhodou jsem se dostala na tyto stránky a poprvé jsem se zamyslela nad tím, co mi již nějakou dobu říkají moji blízcí.Prý jsem na svou výšku moc hubená(180 cm-63 kg). Vše začalo asi před rokem, přestupovala jsem ze základní školy na SŠ, byla jsem hodně nervózní z nového prostředí a začala jsem postupně omezovat jídlo(menší porce, po 17. hod. jsem uz nejedla nic). V tu dobu jsem měla opravdu dost-80 kg a Za rok jsem tedy tímto způsobem zhubla 17 kg. S jídlem teď v podstatě problémy nemám, jen si vůbec nepřipadám ani zdaleka tak štíhlá, jak mi všichni vnucují a o dobrém pocitu ze štíhlého těla se nedá mluvit ani při troše nadsázky!Pořád chci hubnout, ale vím, že můžu shodit třeba dalších 20 kilo, ale dokud se sama nebudu cítit v pohodě a hezká, nepomůže ani to. Znovu chci podotknout, že s jídlem větší problémy nemám, nezvracím a ni se nepřejídám, ale má touha hubnout je stále stejně velká jako když jsem začínala na 80 kg. Proto se ptám- je možné, aby toto byla psychická porucha?Pokud ano, rada bych s tím začla něco dělat!!! Díky