Taky to znám

Panebože, co se to se mnou jenom děje, říkám si a dál sedím zamračená a naštvaná sama na sebe.Zase už jsem zvracela.<p> S mojí první dietou jsem začala, když mi bylo jedenáct let.Ale to snad nebyla ani dieta, To jsem pouze na radu svých rodičů nejedla po sedmnácté hodině.Měla jsem totž při necelých 140 cm 38 kilo.Spolužačky v mém okolí byly o polovinu drobnější a mnohdy nevážily ani 30 kilo. Další dieta začala ve čtrnácti letech.Nejprve dělená strava, pak různé hladovky, při kterých jsem zhubla 2-3 kila a váha se mi opět po týdnu vrátila na výchozí hmotnost.V prváku na gymlu jsme během MMF jeli se školou do zahraničí.Pravda, bylo to na konci září a já mělo opět po prázdninách pár kilo(2) nahoře.Nevím proč, ale nikdo se mnou moc u moře nekamárádil.Asi proto, že jsem s nimi nechodila večer pít na pláž nebo nekouřila jednu cigaretu za druhou, narozdíl od ostatních.Od moře jsme se vrátili po 8 dnech a já s údivem koukala ráno na váhu.Říkala jsem si:to není možné mám 2 kila dole, no to je paráda.Samozřejmě, ale jen do té doby, dokud moje mamka neupekla můj oblíbený ořechový štrůdl.Nemusím snad dodávat, že má kila byla opět nahoře.Asi třetí den po návratu ze zahraničí, když nikdo nebyl doma, jsem se pořádně naobědvala.Podívala jsem se po jídla do zrcadla a řekla si:musím zhubnout:Po této větě jsem si poprvé strčila prst do krku.Od tohoto dne se tato scéna pravidělně opakovala.Když jsem tuto zrůdnost udělala podeváté, zavolala jsem na psychiatrii, jestli jsem už bulimička nebo ne.Řekli mi, ať se objednám druhý den telefonicky na vyšetření.Nemusím snad psát, že už jserm se k tomuto kroku neodhodlala.Dnes je to něco málo přes dva roky, co vedu takovýto život, a nikdo o tom neví. Zdravotních problémů mám taky dost-nepravdelná menstruace, věčně bolest v krku, rozkousanou ruku,suché, lámavé vlasy, které mi dost vypadávají a známky ve škole šly taky rapidně dolu.<p> Co s tím?Rodičům to říct nemůžu a ve škole někomu?Tam by se mi akorát smáli, nebo si na mě ukazovali a pomlouvali by mě.A to přece nemám zapotřebí,ne?

Prosím, poraďte

Ahoj všichni,<p> můj dotaz bude asi jako každý jiný. Mám sestru, které je 16 let. Měří 173 cm a váží 44 kg. Je hubená. Moc hubená. Je to strašně ošklivé. Nevím, jestli si ona připadá strašně tlustá, každopádně si ve své hubenosti libuje. Nosí vyzývavé oblečení a má dobrý pocit z toho, když může přijít za naší mamkou s tím, že by potřebovala zmenšit šaty do taneční, protože zase zhubla, atd. Nevíme, co si s ní počít. Je velice vzpurná, jde si svou vlastní cestou a na nikoho nedá. I když jí můj manžel říkal, že to jak vypadá vůbec není hezké a mužům se spíš líbí ty ženy, které jsou tak akorát do ruky, jenom se zašklebila a jede si dál podle sebe.<p> Ještě ke všemu několik let dost kouří. Jídlo vyhazuje a různě schovává. Co je nám ale divné je to, že co se sladkostí týče, rozhodně se neomezuje. Je schopná sníst i několik tyčinek najednou.<p> Tyto stránky jsem si přečetla poté, co mi dnes sestra poslala sms, kde mě žádá o stáhnutí některých informací o bulimii. Nevím, jestli to má do školy (studuje zdrávku) nebo pro sebe. Absolutně s námi odmítá komunikovat o čemkoliv.<p> Chtěla bych vás poprosit o radu, co máme dělat. Zkoušeli jsme všechno. řekněte mi, co taková holka může cítit a jak jí přesvědčit o tom, že je ve své kráse opravdu ošklivá. Všem vám velice děkuji.<p> Radka R.

Musím pomoc své sestřičce!!! Poraďte mi, prosím!!!

Dne 7/3/2003<p> Milé holčiny, které máte zkušenosti s psychickým nezvládnutím „papkání“, poraďte mi prosím!!! Nevím jak často je „v provozu“ tato stránka, ale doufám, že se mi dostane brzké odpovědi.<p> Mám sestru (23 let). Její problémy na toto téma začaly kolem jejích 14 let (kdo ví, jestli to nebylo dřív, v tomhle jsou holky opatrné, aby nic nevylezlo na povrch, jak na tom vlastně jsou). Když si tak vzpomínám, měla obavy o svou postavu už od školky (po každém jídle skákala, aby to jídlo „vyhopsala“ jak říkávala), ale na štěstí v tomto raném věku nepřišla na „blinkání“ – to až později – bohužel. Od mala byla hubeňoučká a bleďoučká…. V už zmiňovaném 14 věku, začala dělat tyhle vylomeniny. Nechodila na obědy, peníze, za které si je měla kupovat „šetřila“, doma nejedla vůbec, že je „přejezená“ ze školního oběduˇ… Kupovala si jen zeleninu, ne moc sladké ovoce, „polystyrenovej chleba“, později přišla na dělenou stravu (buď jedla jen přílohu nebo omezeně to ostaní), pak jídlo schovávala, vyblinkávala, byla ještě více hubenější, bledší, nervóznější, protivněší, nekomunikativnější, nikam nechodila, žádná chuť do života, myslím, že měla i pořádné zdravotní problémy, žádné přátelé, kamarádky, koníčky, nic….. Ve svých 20 letech vážila „příšerných“ 39 kg, měřila cca 176 cm, byla odporně průhledná… Musela jsem zakročit, nevím jestli vhodně, ale práskla jsem to rodičům. Táta „drsňák“ zakročil. Zmlátil jí za to!!! Nechtěli jsme jí dát do „léčebny“ to by psychicky „nepřežila“. Byl čas Velikonoc, dal jí ultimátum, že do Vánoc přibere nebo jí vezme zpátky byt, který jí koupil a bude bydlet zpět u rodičů a pod tvrdou kontrolou. To na sestru platilo, z táty měla „vítr“. Snažila se jíst pořádně a normálně. Do Vánoc přibrala asi 10 kg, jenže na jejím vyhublém tělíčku to nebylo ani znát. Nyní má asi 50 kg, což je na její výšku malonko. Moc mě to trápí, ale bohužel jí nedokážu pomoc. Nikdy jsme spolu neměly takový vztah, aby jsme se navzájem svěřovaly a mentálně pomáhaly. Já jsem pravý opak mé sestry, ale to je jiná kapitola:-))) Byla bych Vám moc vděčná za rady, jak jí mám pomoc, jak „nenásilně“ s ní obnovit komunikaci, aby to neprokoukla… Chtěla bych to vyřešit jen v rámci rodiny a ne přes nemocnici. Měla jsem tu čest vidět holky „anorektičky“ na Karláku, když tam byla mamka v nemocnici jako pacientka kvůli jiným problémům…. <p> Všem předem děkuji, přeji všem hodně zdravíčka, spokojenosti a pocitu vyrovnanosti, hodně sil do dalšího boje s touto nepříjemností. e-mail: vinee@atlas.cz <p> P.S. ADMINISTRÁTOR: Nepište prosím odpovědi sem, ale přímo na mail nebo do pokecu. Díky.

Snad i já? …nevím!?

Náhodou jsem se dostala na tyto stránky a poprvé jsem se zamyslela nad tím, co mi již nějakou dobu říkají moji blízcí.Prý jsem na svou výšku moc hubená(180 cm-63 kg). Vše začalo asi před rokem, přestupovala jsem ze základní školy na SŠ, byla jsem hodně nervózní z nového prostředí a začala jsem postupně omezovat jídlo(menší porce, po 17. hod. jsem uz nejedla nic). V tu dobu jsem měla opravdu dost-80 kg a Za rok jsem tedy tímto způsobem zhubla 17 kg. S jídlem teď v podstatě problémy nemám, jen si vůbec nepřipadám ani zdaleka tak štíhlá, jak mi všichni vnucují a o dobrém pocitu ze štíhlého těla se nedá mluvit ani při troše nadsázky!Pořád chci hubnout, ale vím, že můžu shodit třeba dalších 20 kilo, ale dokud se sama nebudu cítit v pohodě a hezká, nepomůže ani to. Znovu chci podotknout, že s jídlem větší problémy nemám, nezvracím a ni se nepřejídám, ale má touha hubnout je stále stejně velká jako když jsem začínala na 80 kg. Proto se ptám- je možné, aby toto byla psychická porucha?Pokud ano, rada bych s tím začla něco dělat!!! Díky

Brácha říkal že sem tlustá

Do Zimy 2002 sem žila spokojeně a štastně…připomínky na můj vzhled (170/60kg)mě ale mrzely ,nejvíc od bráchy…zatim sem si z toho nic nedělala,poznala sem krásnyho kluka kvůli kterýmu moje hubnutí začalo..Začala sem jíst 3xdenně lehčí věci. Ráno třeba lupínky+trochu mléka nebo jogurt nízkoenergickej(224 KJ) k obědu suchá rejže, těstoviny,rybí salát v jogurtu, nebo suchej černej chleba se zeleninou, večer zelenina,ovoce nebo suchary a to do pěti hodin ze začátku to bylo děsně těžký..Rodiče mi nadávali okolí říkalo jak sem hezky zhubla ,chtěla sem víc!!Jela sem s Kamarádkou na dovolenou kde sme si vařili samy,její rodiče sem nějak oklamávala i když jim asi bylo divný proč nejim…za tejden sem tam zhubla 3nebo 4 kg, a v létě sem kvůli mýmu vysněnýmu klukovi važila 50 kg..Když sem přijela brácha na mě jenom koukal a říkal že sem vychrtlá…Na koupališti se na mě lidi divně koukali… a když sme třeba tak leželi..jeden říká,,panebože to si fakt tak hubená ?“ říkala sem mu že ještě chci zhubnout ale všichni se sborem ozvali že sem blázen…a můj idol mi nadával co blbnu a tak. Brácha si s nim a ostatními kamarády o mě povídali i na diskotékách.Byla sem úplně skoro plochá, a 4 měsíce mi stávkovali měsíčky.Přesto sem v Itálii i u nás měla spoustu kluků. Na dovolený s rodičema sem ztloustla na 54 kg…pak už to šlo nahoru..zakazovala sem si jídlo ale něco bylo silnější přecpávala sem se úplně úděsně a zvracela,mamka to poznala a pořád mi s tátou domlouvali a vyhrožovali že pojedu do nemocnice.Přibrala sem i přes každodenní časté zvracení na 60 kg,tu váhu sem udžela i přes Vánoce do roku 2003.Před chvílí sem byla zvracet a toho kluka sem stejně nedostala protože sem prej mladá..je mi totiž 14.Začalo to kvůli klukovi a teď začínám hubnot znova kvůli klukům a kvůli koním aby nemuseli tahat takovej náklad…sem nechutně tlustá! držte mi palce

Radce

Ahoj Radko, <p> mam za sebou 5 let anorexie se stavy bulimie.Podle toho co pises o sve sestre,tak mam dojem,ze ani ona neni spokojena se svym telem.Pravdepodobne si mysli,ze je tlusta a mohla by jeste zhubnout.Ja ty stavy znam.Jsou to takove stavy,kdyz se tesis rana,az si stoupnes na vahu a bude tam min.Z kruciciho zaludku mas radost,protoze vis,ze zhubnes. ….Na druhou stranu u bulimie..prejidas se.. a pka je ti strsne,mas vycitky,nenavidis se,zaviras se do sebe,je ti hrozna zima.Ja kdyz jsem mela anorexii,tak mi vsichni pripadali tlusty,i modelky.Pohrdala jsem vsema,co se porad necim cpali. <p> Myslim si ze by jste si meli s Tvou sestrou vazne promluvit. Ono z nepatrneho hubnuti,razem muze skoncit na 30 kilech hned.Je to hrozne tezka cesta zpatky.Ja se pokousim dostat uz pet let zpet a nemuzu.Kdyz jsem 2 tydny v pohode,muzu byt rada.Proste to tak lehce nejde.

Nápad od bubáka (Snad i já)

No, tak holt zas něco pronesu: Danes,<p> Fakt nevím, jestli máš psychickou poruchu (nejsem na to študovanej)<p> Jen mě napadlo:<p> Píšeš o touze hubnout, která nezávisí na váze, kterou máš. Touha HUBNOUT, to znamená touha po procesu a ne po výsledku. Je to to, co chceš?<p> Mňága zpívá, že „cesta může být cíl“.<p> To ale znamená jít a nikdy nepřijít.<p> Hledání pravdy nemůže bejt cíl, to by znamenalo, že bychom ji více či méně vědomě museli opustit, když k ní třeba dorazíme, jenom, abychom ji mohli dál hledat.<p> Když víš, že hubnout víc ti nepomůže, zkus, jestli ti nepomůže třeba něco jinýho. Ten pocit radosti, nebo spokojenosti se sebou přeci nevyplývá z toho, v jakým těle bydlím, ale KDO tam bydlí. <p> Možná jsi se sebou nespokojená. To může mít důvod. Třeba ti nesedí ta SŠ či co. Nebo něco jinýho. Je dobře vědět, jestli to, co tě neuspokojuje je podstatný a důležitý. Jestli jo, tak to napravuj tam, kde je potřeba. Nejde nahradit jedno druhým. Pokud ti ve skutečnosti vadí, že si třeba, já nevím, nerozumíš se ségrou, nebudeš spokojená ani kdybys byla hubená jako tuberkulózní žebřík. Bude ti fajn, až si porozumíš se ségrou.<p> Jen tak mimochodem, je dobrej pocit ze štíhlýho těla něco jinýho, než dobrej pocit ze zdravýho těla? Nebo dobrej pocit z kamarádství, bruslení, kocoura ….? Hele, nechci dělat kázání, jsou to jenom nápady. Jestli jsou ti k ničemu, tak jako bych nic neřek’ BUBák<p>

PRO MONIKU

Mila Moni,<br> prosim napis mi email a muzeme si psat. Jsem hrozne moc rada, ze jsi to dneska zvladla. Napis vic o sobe, kde jsi, co delas. Ani nevis, jak moc ti drzim palecky. Vis, hlavne si musime rikat, ze to pujde pomalu a nebude to ta nejjednodussi vec. Bude par proher, ale my je zvladnem. Hlavne prosim nezvracej. Ikdyz se treba prejis, zkus nekam utect mezi lidi a nemyslet na to (neboj vim jaka to je hruza, mit to „svinstvo“ v sobe). Musime si prestat rikat: „Tak vcera jsem se prejedla, zitra hladovka“. Musime ty dny vymazat. jako ze se nic nestalo, a jit dal. Jedine tak to zvladneme a pak se prejidat nebudeme. Musi to jit.<br> Moni, prosim ozvi se mi. <p> Pro vsechny, muj email je: stozany@seznam.cz <p> Drzim palecky, mame na to. vsechny na to mame, protoze nejsme o nic horsi nez ti ostatni. jsem lepsi, protoze chceme bojovat, bojovat za sebe a za pravo zit stastny zivot. Zvladneme to <p> pa pa <p> P.S. od admina: fajn, ale diskuze je v pokecu :-)<br> I já držím palce.

BOJOVA STRATEGIE = DEN PRVNI

Posledni dva dny otviram tyto stranky velice casto a mam spise pocit, ze padam hloubeji. Prosla jsem si krasne hlubokou depresi, krecemi v brise, pocenim, hystercenim apod. ALE UZ TOHO MAM DOST. <br> Zduraznuji, ze pise opet po svem slastnem zachvatu prejidani a mam po krk toho svojeho stezovani si a utesovani se, ze nejsem sama a ze to nejde zvladnout atd… <br> Takze vyrazim do boje a ted tady budu psat pravdepodobne velice casto. Bude to neco jako denik. Jake mam zbrane? <br> 1) denne si dopredu naplanuji jidlo i cas zitrek = ctvrtek 26.9. 9.00 miska ovesne kase + sklenice mleka 12.00 sandwich = 2 krajice chleba, salat z tunaku, majo- nezy a okurek 15.00 banan 18.00 vajecina – 2 vejce, syr cottage, salat <br> pozdeji jist nemuzu, protoze jdu do skoly, pak prijizdim pozde domu a spim. Nesmim si vzit zadne penize do skoly, abych se na ceste zpatky nikde nezatavila. <br> 2) po snidani je domaci doma, to se nikdy neprejim = bezpeci, chystam lunch pro dite = velice nebezpecne, musim se tehdy ovladnout a chystat lunch pro sebe a snist jen to sve, krmit maleho, neuzdibnout mu ani kousek. Potom musim vypadnout, nekde k sousedce tak do te treti. Potom svacina a prochazka – kdyz si na prochazku neberu penize jsem v pohode. Takze nebrat penize. Vecere se da zvladnout. Jdu do skoly, pravdepodobne budu pospichat, nebrat do skoly PENIZE. <br> 3) I kdyz vim, ze budu rano hrozne moc plna, z toho dneska, nesmim vynechat snidani, nevynecham ji. Nevynecham zadne naplanovane jidlo. <br> 4) pravidlo kdyz budu sama doma s malym zni – volat a volat, to je jedno komu, kamaradce, domu, nekde volat nebo psat emaily, pustit si hudbu. <br> <br> Nejhorsi jsou patky a vikendy o tom treba az v patek, ted musim zvladnout zitrek. <br> Tak co, kdo jde se mnou do boje. Jsem tady sama, nemuzu k doktorovi, mam jen tyhle stranky, hruzu sama ze sebe a ted trosku odvahy. Musi to jit. Jinde umiraji, protze nemaji co jist a ja cpu do sebe tuny jidla. Musi to jit, tady rikaji, ze Amerika je zeme splnenych prani, tak ja ted jedno velke mam. Chci znicit to co nici me. Chci znicit tu jednu odpornou polovinu sveho ja. <br> Pridejte se, zvladneme to spolu. Je prece hodne jednoduche se vzdat. <br> Tak do boje!!!!!!!!!!!!!!

Já taky…

Taky se přidávám…! Bulimií trpím „teprv“ 4 měsíce. Předtim jsem si prošla takovou minianorexií= cca 13 kg za 4 měsíce. To jsem se cítila sebevědomě a konečně jsem si připadala alespoň trochu hezká…Teď svoji postavu nesnášim. Bulimie mi vlastně k hezkému tělu moc nepomáhá, i když kila zůstávaj jakž takž stejný. Vypadam ale hrozně=asi normálně. Teď už je aspoň míň těch depresí, ale o prázdninách jsem měla myšlenky i na sebevraždu..Nikdy dřív jsem netušila, kam vás může jídlo a postava až dohnat. Když teď vidim video a sebe před asi 3 roky, jak jsem se na oslavě narozenin „cpala“, ale ne záchvatovitě, ale prostě jsem si to jídlo vychutnávala, vůbec se nepoznávám. Teď přemýšlím nad jídlem většinu času. Ve středu nastupuju do psychiatrické léčebny a tam přiberu a bojim se že to nezvládnu žít se sebou jako tlustou. Nejhorší je pro mě oblečení… Když zjistim, že je mi něco malý, něco, co jsem nosila ve svém anorektickém období, přepadne mě hroznej pocit, že se do toho prostě musim vejít a že to dávat pryč nechci, protože chyba je ve mě. Teď už ale je to lepší a netoužim po absolutní vychrtlosti, ale prostě bych chtěla být normálně štíhlá jako ostatní holky. Jenže to při mých nynějších stravovacích návycích asi nepůjde. Nejsem z těch bulimiček, které by měly za 5 minut všechno jídlo ze sebe, já zvracim třeba 2,5 hodiny a ještě to nejde všechno. Bere mi to tolik času a vlastně všeho… Jenže když se nepřejim a nezvracim, tak jsem na tom psychicky stejně špatně. Když se věnuju jídlu, nemam čas se nenávidět. Nevim, jak to všechno dopadne. Kdybyste na tom byl někdo podobně, tak mi napište na můj mail – Marya@seznam.cz Ahoj a držte se!