Archive for category: Můj příběh

Dne 5.1.jsem vážila 68kg asi ze dva dny jsem zhubla na 63kg a tak to poktačovalo dál rodiče si ničeho nevšimly protože já jsem úspěšně vyhazovala jídlo babička mi věčně říkala že jsem moc tlusta což jsem asi byla s výškou 173 cm a vážila jsem 68kg a tak jsem začala hubnout byla jsem velmi ráda že se mi to docela daří já jsem ale chtěla být ještě štíhlejší tak jsem tšeba po jednom jablku šla cvičit až na dvě hodiny pila jsem nejdříve nízkotučné mléko ale potom jsem snížila na džusy a v pslední fázi jsem pila jen čistou vodu tak kamarádky maminka mě říkala že mám přestat hubnout ale to se jen tak řekne ale to je velmi těžké nakonec jsem zhubla na 40. kilo kdy jsem se ve škole nemohla soustředit mamka mě poslela na psychijatrii kde mě moc nepomohli tak mě dědská lékařka poslala do nemocnice kde se už o mě postarali no nabrala jsem na spět 54 kilo a s tím jsem spokojená . no ale bylo to peklo!!!!!!!!!!!!!!

Nechci mít budovatelský hlody, ale mám z tebe pocit, že máš inštrumenty na to nakopat anorexii do zadní části anorexie. (Bacha ať si nenarazíš nárt o vyčnívající pánev… I když anorexie je asi dost objemná, když si pomyslím, co lidem pobrala svaloviny.)<p> Mám na to tydle argumenty:<p> 1) Jestli si pamatuješ, že to bylo dřív lepší, tak máš, co si vodpovědět: Když jsem vypadala, jak se líbilo mně, bylo to ve finále blbý i pro mě. (Ne?)<p> 2) Asi sis vyzkoušela, že stejně nebudeš spokojená se svou vizáží. (Jesli se ti líběj konkávní tvary, tak sorry, ale ty se taky musí zužovat VODNĚKUD, ne?)<p> 3) Reklama. No to jsou akorát ti, kterejm budu věřit. Na Viktora Koženýho byla taky reklama. Nehledě k tomu, že usmívat se třicetinu vteřiny, po kterou to exponovali, zvládne každej. Třeba jsou ty holky eště nešťastnější, než ty… Co třeba reklama na Marlbora? Budu sedět na koni, kdyš si dám čouda? Na koni bude Filípek Morrisovic. 4) Máš skvělýho chlapa. <p> Já mám skvělou ženu a protože nerozumim hadrům, necham si vod ní poradit, a kolikrát se voháknu i do věcí, který by mě samotnýmu přišly divný. Ale věřim jí, páč má lepší vkus. Ty řikáš, že ti zrcadlo lže. No tak věř tomu chlapovi, a neptej se svejch pocitů. Je skvělej, a když ti slíbí, že nebude lhát, tak mu můžeš věřit víc, než svýmu pocitu, vo kterym víš, že je nemocnej. Já bych taky asi nevěřil, že se udržim na zlomenej ruce. <p> 5) Máš ho ráda. A to je motivace jako Liberec. Je vidět, že ti nejde jenom vo sebe samu. Díváš se radši na něj, než do zrcadla, co? No, mě teda zvedne sebevědomí, když vidim, že je moje žena spokojená, a že má klid. Klidně bych kvůli tomu nosil pleš. Tak co… Používej ho místo zrcadla. <p><p> No prostě si myslim, že to rozchodíš. Jenom to chce furt zkoušet. Chyby nevaděj, jedinej způsob, jak začít, je s chybama-bez chyb to je jenom, když se nezačne vůbec. <p> Jo, ještě k těm špekum. Nemůžu se hádat, ale: Kámoš má nádhernej bejvák. Design jako bejk. Akorát bydlet se v tom nedá. Babička měla starej vošumělej. Ale ta pohoda… <p> Radši budu mít tělo, kde se dobře bydlí….<p>

podívám se do zrcadla a vidím prázdnou tvář, kruhy pod očima a velké modré smutné oči v pobledlé tváři.Člověk, kterého si moc vážím mi řekl, že oči jsou odrazem mé duše a měl pravdu…Tvář se směje a oči pláčou…už nesvítí jako dvě hvězdy uprostřed noci.Jsou to oči bulímičky…Nevím, kdy se to stalo, nevím, kdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem nemocná, nevím .Každým dnem si do deníčku nakreslím tluistou čáru a říkám si, začnu znovu, od zítra s tím skončím, není to problém, dokažu to…a pár minut poté do sebe vpravím neskutečné hordy jídla a začínám znova.Podívám se do zrcadla, nejsem tlustá, mám normální míry, tak proč,Proč zrovna já?Ptám se při pohledu do záchodové mísy, kde se hromadí potrava z mého těla.Za poslední peníze si kupuju jídlo, v obchodě ujídám, nevydržím to, a ty věčné otázkyy. kde se v tobě bere tolik místa.Moje mámá to ví, ví to brácha.tuhle na mě v sobotu u oběda zařval, at tolik nejím, že to stejně zase vyklopím…jak trapné a ponižující.Utekla jsem a zvracela uprostřed pole…potrava, oběd…Jak ještě dlouho, kdy bude konec, nevydržím to, nesnesu, čekám, až naši usnou, dojím pizzu a pujdu si odskočit na záchod a udělám čáru v deníčku…asi už poslední…nebo ne…Chci ven z toho kruhu, je to šílená závislost, kde brát sílu, točí se mi hlava, jsem unavená sama sebou, nahá stojím hodiny před zrcadlem a povídám si se svým tělem, směju se a tečou slzy.Ostatne není to poprvé a a si ne naposled…

Tak tedy píši i já. Po přečtení několika smutných příběhů z téhle stránky člověk ani nemůže jinak, než se taky nesvěřit. <p> Brzy mi bude 20 let a jídlo mě trápí od sedmnácti. Tedy tři předlouhé roky. <p> Ve druháku na gymplu jsem byla normální, spokojené děvče. Vážila jsem 54 kg při výšce 170cm. Pohoda. Jenže přišly taneční, to neustálé zkoušení si šatů před zrcadlem, poznámky švadleny, že už je ze mě ženská a její pohledy na můj zadek a boky. Prostě se to rozjelo. Chtěla jsem jen shodit pár kilo…to přece znáte. Takže jsem se během půl roku dostala na 42. Přišla preventivní prohlídka, výhružná slova lékařky a první návštěvy psychologů. A hned špatně: dostala jsem radu počítat kalorie. Nemůže být přece větší hloupost!!!Samozřejmě jsem si začala vymýšlet, kolik že toho nesním, ale opak byl pravdou. Nejedla jsem víc než 2000 kJ denně. Vážila jsem 40 kg a náhle se to začalo obracet. Zhlediska bulimie je to směšné: ale po dnech, kdy jsem nejedla nic, byla najednou tabulka 200g čokolády katastrofou. Jenže to už se naši nemohli dívat na mé kostnaté tělíčko a já nastoupila do nemocnice. Tam mě však moc nehlídali…jednu noc se mi udělalo neskutečně zle, průjem, zvracení, omdlívala jsem…umírala jsem. Okamžitě mě převezli na JIPku, kde se jim při mých 37 kg podařilo udržet mě při životě.<p> Nastoupila 3 měsíční léčba na psychiatrické klinice – bez možnosti telefonátů, návštěv, jen jídlo 6krát denně. Nepřibírala jsem, takže klec a Vánoce v nemocnici.<p> Sakra, o tomhle období jsem vždycky schopna se rozepsat, snad to není proto, že si závidím tehdejší hubenost?!<p> Kliniku jsem opouštěla se 47 kg a ujišťováním všech lidiček okolo, že jsem moc hubená a že musím jíst, že můžu jíst kolik chci a co se mi zamane. A taky, že jo. Máti mi nosila bonboniéru na svačinku a svítily jí očička, když viděla, jak dlabu. A já se mazlila s čokoládkou, byla tak dobrá a já tak hubená…A tak to šlo den za dnem, víc a víc. Najednou tu bylo léto, mé osmnáctiny a mých 59 kg. UF! Nevěděla jsem, co dál. Prostě jsem se jen přejídala, ale nezvracela, takže jsem byla nešťastná, že už budu jen tlustší a tlustší. Začínal maturitní ročník a já byla na dně. <p> JENŽE… V té době se se mnou rozešel kluk, který se mnou byl už od oněch tanečních. Pochopila jsem, že musím začít něco dělat…zhubnout. Podařilo se: o Vánocích jsem měla opět 54 a úsměv na tváři. Přítel se vrátil a já byla jako sluníčko. Ale tělo si zase začlo žádat, oč jsem jej okrádala, prostě jo-jo efekt. Květen, maturita, 58 kg. Pohodička. Byly tu zase prázdniny, spousta volného času, úspěšná maturita a přijímačky na výšku za mnou, nic mě netrápilo…takže jsem se doslova mazlila se svými orgiemi. Přejídala jsem se téměř každý den, ale nezvracela. To jsem poprvé udělala až v září, kdy jsem zjistila, že vážím 61 kg. <p> V té době jsem se taky stěhovala k příteli. Chyba!!! Není nic horšího než začít bydlet bez rodičů. Přítel nebyl doma tak často, jak by se mi líbilo a já jedla…a zvracela.<p> No, prostě…Přišel na to, vše řekl našim, rozešel se se mnou. Klesla jsem na to nejhlubší dno, kdy mě i naši chtěli vyhodit z domu a MUSELA něco začít dělat. Hubnout.<p> Vánoce. Já mám 56 kg, jsem zase to milé sluníčko, poměrně spokojené samo se sebou a tulící se ke svému milému. Zase jsem to dokázala.<p> Jenže jak už to bývá, jednou nahoře, jednou dole. To je prostě můj život. Po zkouškách nastalo zase volno, spousta času a žádné starosti. Takže hupky do koutku se spoustou dobrot a všechno nacpat do svých útrob.<p> No, a co teď? Začala škola, takže bych se teoreticky měla zase uklidnit. Jenže to zatím moc nejde. Vlastně teď sedím na internetu, abych zabila čas. Čas, kdy bych mohla jíst. Domů ale zase nemůžu, protože by mě tam čekala večeře… SAKRA, NENÍ TO POSTAVENÉ NA HLAVU? <p> Já už nechci, už nemůžu. Proto se chci zeptat…je vůbec nějaká nadějě, že to skončí? A je možné být natolik silná a dokázat se vyléčit pomocí vlastní vůle a svépomocné příručky? Asi jo, jsem jen slabá s tím začít. Vzdát se těch svých slastných chvilek, začít něco podnikat proti té zlé, která ve mně přebývá…

Nikdy jsem se svou postavou nezajimala.Jedla jsem na co jsem mela chut.Nikdy jsem nebyla tluste ve 12letech jsem vazila az 44kg.Casto jsem se ale divala na ty krane zpevacky,jako protek jak jen tak poskakuji na jevisti a ten jejich stily pas……,to jsem presne chtela byt takova abych se vsem libila.protoze lide obezni maji zdravotni problemy,lide si jim casto smeji a napohled take nic hezkeho.Rozhodla jsem se udelat ze sebe dokonalou,stihlouckou divku.Rano jsem v 7hod jsem vstala vzala si pulku tmaveho rohliku s nizkotucnym syrem.Druhou pulku jsem si vzala ke svacine v 10hod(suchou).Skola koncila vzdy ve 14hod a az pak jsem sla domu na obed,ktery jsem si vzdy nandala na maly talirek,pet kousku brambor,z rizku sundala mastnou strouhanku a ubrouzkem setrela prebytecny tuk.Byla jsem tim proste silene posedla.Sladkosti jsem vubec nejedla ani jsem nemela chut.Zacalo se u me projevovat nechutenstvi.K veceri jsem si vzdy dala misticku s lupinky a s odtredenym mlekem.Na ovoce mi nebyval cas.Jednoho dne jsem sla na 14ti-letou prohlidku.Doktorka me zvazila a ja vazila 34kg,coz znamena o 10kilo mene.Zacala mluvit o ozdravovne a ja se sverila ze uz mi asi 2 mesice vypadavaji vlasy.Maminka mi ji pomohla premluvit na sanci,zkusit to sama.Nakonec souhlasila,stim ze ale prijdu za mesic na kontrolu.Nakonec se mi to pvedlo a ja ted ve 14 vazim 40kg a doktorka me chvali.Stale mi opakuje vetu:BEZ JIDLA UMRES.Ja se z toho dostala a budu do smrti vdecna mamce a me hodne pani doktorce!