Nápad od bubáka (Snad i já)

No, tak holt zas něco pronesu: Danes,<p> Fakt nevím, jestli máš psychickou poruchu (nejsem na to študovanej)<p> Jen mě napadlo:<p> Píšeš o touze hubnout, která nezávisí na váze, kterou máš. Touha HUBNOUT, to znamená touha po procesu a ne po výsledku. Je to to, co chceš?<p> Mňága zpívá, že „cesta může být cíl“.<p> To ale znamená jít a nikdy nepřijít.<p> Hledání pravdy nemůže bejt cíl, to by znamenalo, že bychom ji více či méně vědomě museli opustit, když k ní třeba dorazíme, jenom, abychom ji mohli dál hledat.<p> Když víš, že hubnout víc ti nepomůže, zkus, jestli ti nepomůže třeba něco jinýho. Ten pocit radosti, nebo spokojenosti se sebou přeci nevyplývá z toho, v jakým těle bydlím, ale KDO tam bydlí. <p> Možná jsi se sebou nespokojená. To může mít důvod. Třeba ti nesedí ta SŠ či co. Nebo něco jinýho. Je dobře vědět, jestli to, co tě neuspokojuje je podstatný a důležitý. Jestli jo, tak to napravuj tam, kde je potřeba. Nejde nahradit jedno druhým. Pokud ti ve skutečnosti vadí, že si třeba, já nevím, nerozumíš se ségrou, nebudeš spokojená ani kdybys byla hubená jako tuberkulózní žebřík. Bude ti fajn, až si porozumíš se ségrou.<p> Jen tak mimochodem, je dobrej pocit ze štíhlýho těla něco jinýho, než dobrej pocit ze zdravýho těla? Nebo dobrej pocit z kamarádství, bruslení, kocoura ….? Hele, nechci dělat kázání, jsou to jenom nápady. Jestli jsou ti k ničemu, tak jako bych nic neřek’ BUBák<p>

Peklo jménem anorexie

Dne 5.1.jsem vážila 68kg asi ze dva dny jsem zhubla na 63kg a tak to poktačovalo dál rodiče si ničeho nevšimly protože já jsem úspěšně vyhazovala jídlo babička mi věčně říkala že jsem moc tlusta což jsem asi byla s výškou 173 cm a vážila jsem 68kg a tak jsem začala hubnout byla jsem velmi ráda že se mi to docela daří já jsem ale chtěla být ještě štíhlejší tak jsem tšeba po jednom jablku šla cvičit až na dvě hodiny pila jsem nejdříve nízkotučné mléko ale potom jsem snížila na džusy a v pslední fázi jsem pila jen čistou vodu tak kamarádky maminka mě říkala že mám přestat hubnout ale to se jen tak řekne ale to je velmi těžké nakonec jsem zhubla na 40. kilo kdy jsem se ve škole nemohla soustředit mamka mě poslela na psychijatrii kde mě moc nepomohli tak mě dědská lékařka poslala do nemocnice kde se už o mě postarali no nabrala jsem na spět 54 kilo a s tím jsem spokojená . no ale bylo to peklo!!!!!!!!!!!!!!

Pro Radku

Radko, napiš mi na sebe kontakt, moje adresa je cerinka@centrum.cz, ráda bych se Ti ozvala. Mám skoro stejný problém s kamrádkou jako Ty se sestrou. Budu ráda, když napíšeš! <p> VZKAZ ADMINISTRÁTORA – TAKOVÉ ZPRÁVY PIŠTE PROSÍM DO POKECU, SEM PATŘÍ PŘÍBĚHY.

Princezna k uzoufání

Vzpomínám nad doby, kdy jsem byla normální. Běžné problémy, běžné starosti…<p> V mých deseti letech mne rodiče posílali do různých ozdravoven, abych přibrala a trochu se zotavila. Jako desetiletá slečna jsem působila dojmem malinké holčičky, která nejspíš brzy ulítne po větru, protože je tak hubená. Puberta a vývoj z děvčete v dívku mi dovolil lehce se zmátořit…<p> Můj milý bratr si ve své pubertě začal náhle všímat rozdílů a pozoroval, jak se měním. Hubená jsem už nebyla. Má postava byla normální, ani široká, ani tenká:o) Jenže podle něj jsem měla velký zadek, silné nohy. Aniž bych si to chtěla připustit, stále více jsem tomu věřila. A tak to začalo.<p> První diety, cvičení, omezování. Z 52 kil jsem měla 48. A všichni souhlasili. O něco později mi to ale nestačilo a mých 43 vyděsilo každého, kdo mě znal. <p> Jak z toho? Psycholog? Sama vím, že jsem silná osobnost a že pokud nechci doopravdy já, nevyjde to. Dnes už mám znovu 48 a ač je to podle mamky stále málo, nejlépe vím, jak je pro mne těžké na této váze zůstat. Můj boj sice již dávno začal, než však zvítězím, bude mne to stát mnoho úsilí. <p> Prozatím mi dá moc a moc práce zůstat jeden den v týdnu „čistá“. A to znamená, že nejsem moc blízko k vítězství. Držím palce sobě a všem těm, kteří začínají. Snad sebereme tolik síly, že to DOKÁŽEME!!!!!!!!!!!!!

Reakce na nápad od Bubáka

Díky!!! I když nejsi „študovanej“(jak píšeš), tak máš víc než psychologický sklony. Tvůj nápad mě zaujal a donutil hodně přemýšlet! I když mi to dalo hodně práce, tak jsem nakonec došla k názoru, že perfektní tělo asi fakt nebude všechno a v životě jsou daleko důležitější hodnoty, než to jak člověk vypadá. <p> Zjistila jsem totiž, že dobrej vzhled má i svý nevýhody(i když to možná zní divně!). Po shození těch „přebytečnejch“ kil se o mě začlo zajímat mnohem víc kluků(to by nebylo to nejhorší:-), ale o co se zajímali? Normálně jen o můj vzhled, o nic jinýho jim nešlo! A protože se nepovažuju za až tak omezenyho tvora, tak mi to začalo vadit a kladla jsem si otázku, jak poznám, že tomuhle zrovna nejde jen o to jak vypadám?!!! <p> Možná i tohle může souviset s tím, proč jsem se sebou nespokojená, nedokážu se se s tím smířit jinak a tak to řeším tím, že chci pořád hubnout!! Přiznávám je to trošku podivný, ale bohužel nejde si říct, je to blbost a vyhnat to z hlavy- věř mi, udělala bych to strašně ráda, kdyby to bylo tak jednoduchý!!! <p> Ale fakt díky Ti Bubáku, aspoň jsem na to získala úplně novej náhled. Tvoje myšlenky jsou fakt zajímavý a nejsou to jen kecy, který jsem slýchala doposud:) Danes P.S.Miluju vtipný přirovnání a to tvoje mě doslova dostalo- hubená jak tuberkulózní žebřík-super, jen nevím, jak si takovej žěbřík představit!!!

Aleno, to urveš

Nechci mít budovatelský hlody, ale mám z tebe pocit, že máš inštrumenty na to nakopat anorexii do zadní části anorexie. (Bacha ať si nenarazíš nárt o vyčnívající pánev… I když anorexie je asi dost objemná, když si pomyslím, co lidem pobrala svaloviny.)<p> Mám na to tydle argumenty:<p> 1) Jestli si pamatuješ, že to bylo dřív lepší, tak máš, co si vodpovědět: Když jsem vypadala, jak se líbilo mně, bylo to ve finále blbý i pro mě. (Ne?)<p> 2) Asi sis vyzkoušela, že stejně nebudeš spokojená se svou vizáží. (Jesli se ti líběj konkávní tvary, tak sorry, ale ty se taky musí zužovat VODNĚKUD, ne?)<p> 3) Reklama. No to jsou akorát ti, kterejm budu věřit. Na Viktora Koženýho byla taky reklama. Nehledě k tomu, že usmívat se třicetinu vteřiny, po kterou to exponovali, zvládne každej. Třeba jsou ty holky eště nešťastnější, než ty… Co třeba reklama na Marlbora? Budu sedět na koni, kdyš si dám čouda? Na koni bude Filípek Morrisovic. 4) Máš skvělýho chlapa. <p> Já mám skvělou ženu a protože nerozumim hadrům, necham si vod ní poradit, a kolikrát se voháknu i do věcí, který by mě samotnýmu přišly divný. Ale věřim jí, páč má lepší vkus. Ty řikáš, že ti zrcadlo lže. No tak věř tomu chlapovi, a neptej se svejch pocitů. Je skvělej, a když ti slíbí, že nebude lhát, tak mu můžeš věřit víc, než svýmu pocitu, vo kterym víš, že je nemocnej. Já bych taky asi nevěřil, že se udržim na zlomenej ruce. <p> 5) Máš ho ráda. A to je motivace jako Liberec. Je vidět, že ti nejde jenom vo sebe samu. Díváš se radši na něj, než do zrcadla, co? No, mě teda zvedne sebevědomí, když vidim, že je moje žena spokojená, a že má klid. Klidně bych kvůli tomu nosil pleš. Tak co… Používej ho místo zrcadla. <p><p> No prostě si myslim, že to rozchodíš. Jenom to chce furt zkoušet. Chyby nevaděj, jedinej způsob, jak začít, je s chybama-bez chyb to je jenom, když se nezačne vůbec. <p> Jo, ještě k těm špekum. Nemůžu se hádat, ale: Kámoš má nádhernej bejvák. Design jako bejk. Akorát bydlet se v tom nedá. Babička měla starej vošumělej. Ale ta pohoda… <p> Radši budu mít tělo, kde se dobře bydlí….<p>

JSEM V TOM TAKY

Tak jak to se mnou vlastně začalo ? Pořádně ani nevím . Bylo to v srpnu tohoto roku na dovolené v Itálii.Samozřejmě jsme chodili k moři a když jsem byla v plavkách , všímala jsem si jak se na mě lidi dívají.Říkala jsem si , co asi na mě vidí , že bych byla tlustá ? A tak to začalo doopravdy.Ale hubnout jsem chtěla už dřív.Byla jsem na castingu u jedné modelingové agentury , splnila jsem všechny ty normy a za dva týdny mi přišel dopis , že se stávám modelkou.Přijeli jsme do agentury a tam mi předali moje mini vysvědčení z castingu.Osobnost , míry a chůze všechno za jedna , ale byly tam i holky co dostaly dvojky i trojky a tak jsem si řekla , že musím být ještě lepší.No a pak ta Itálie.V září jsem nastoupila do prvního ročníku na zdravku a tam se všechno změnilo.Ztratila jsem svoje kamarády ze základní školy a z toho jsem byla nešťastná nejvíc.Pak přišlo na řadu učení.Na základce jsem měla vždy vyznamenání a teď mi to učení vůbec nešlo.Začala jsem být z toho nešťastná a přestala jíst.Nejdříve jsem to zkoušela po malých dávkách , ale žádné účinky se nedostavily.Pak jsem se omezila jen ne večeři a to třeba ne půlku rohlíku , nebo na pomeranč.Za celý den jsem vypila jen půlku hrnečku s čajem.Začalo mi být špatně , měla jsem obrovské problémy s břichem – žaludkem.Pořád jsem s mamkou lítala po doktorech a nikdo nevěděl co mi je.Až moje dětská lékařka přišla nato , že prý sem nějaká hubená.A že si prý to máme vyřešit doma sami.Mezitím sem přestoupila na jinou školu , do jiného města.Obor Sociální péče je sice jednoduchý , ale nezapadla jsem do kolektivu.A bylo to ještě horší.Nebavilo mě tam chodit , protože se mi každý smál.Jsem malá , hubená , pořádně nenvyvynutá.Jednou jsem šla za záchodu s mojí jedinou kamarádkou , když se za mnou ozvalo : Ta vypadá , jak ze třetí třídy , co tady vlastně dělá ? , otočila jsem se a viděla jsem nějakého kluka jak se baví z holkama z mé třídy.Chtělo se mi brečet a tak jsem utekla ze školy.Pak jsem utíkala pravidelně , ale samozřejmě se na to přišlo.Táta mi nadával , co se to se mnou děje a tak podobně.Musela jsem znovu do školy a to pro mě bylo moc a moc těžké.Řekla jsem si , že když tam musím každý den přetrpět 6 hodin , že aspoň budu jiná.Vzpomněla jsem si na své problémy s jídlem , ale i to , že jsem pořádně nehubla.Tak sem poprvé zkusila zvracet , nejprve to nešlo , ale pak stačilo se jenom naklonit nad záchod a šlo to samo.Okamžitě se dostavily účinky.Měřím 162 cm , je mi 15 let a vážila jsem 50 kg.Po několikerém zvracení jsem zhubla na 45kg.Pak mě dokonce začala váha kolísat mezi 40 – 45 kg.Začali se na mě dívat lidi na ulici , v ,mažoretkách mi holky říkaly , že jsem nějaká hubená.V říjnu 02 mi začaly šíleně padat vlasy , lámat se nehty , bylo mi špatně , měla jsem šílené výkyvy nálad.Začali se na mě dívat v tělocviku ty největší krávy a ještě tlusťošky , byla jsem spokojená.Teď , na začátku prosince jsem navštívila divadlo.Všichni si mě prohlíželi , mamčiny znýmí jí říkal , že prý jsem nějaká hubená.Jednou jsem se z toho všeho zhroutila , nešla jsem do školy , nechtěla jsem jíst , bylo mi psychicky špatně.Naši mě dovlekli k psycholožce.Křičela na mě , co to prý jako dělám a tak podobně. A dala mi na vybranou . Buď přestanu blbnout a začnu chodit do školy , nebo mě pošle do Velké Býteše.Do Býteše , jsem nechtěla , veděla jsem to jak je to hrozný od mé bývalé spolužačky. A tak jsem si nevybrala nic.Vlastně vybrala.Navštívila jsem dětskou psychiatričku , která mi moc pomohla.Řekla mi , že jsem vážně nemocná a , že bych se měla jít léčit.Když jsem jí , ale řekla , že do Býteše nechci , vyhověla mi.Zavolala na Kliniku Psychiatrie v Brně – Bohunicích.A hned druhý den jsem tedy jela.Když jsem vešla ne oddělení , věděla jsem že se mi to tady bude líbit.Léčili se tu děti s různými nemocemi a já jsem se stala jednou z nich.Byli jsme jedna velká parta , všichni jsme si rozuměli , nikdo se nikomu nesmál.Nejmladší holčičce bylo 8 let , nejstaršímu klukovi 17.Jsou tu skvělé paní doktorky a hodné sestřičky.Teď jsem momentálně přes Vánoce doma , ale 6 ledna se znovu vracím do Brna a musím říct , že se tam moc těším.Většina dětí se již se mnou nevrátí , ale přijdou jiní , noví. A tedy všem , kteří se máte jít léčit zkuste to v Brně.Přivítá Vás krásné oddělení , zrekonstruované pod patronací ARCHA CHANTAL.Všude krásně vymalované , jako byste byli na lodi.<p> www.archa-chantal.cz/prace/plnou_parou_vpred.html www.fnbrno.cz <p> Gabriela , 15 let

muj nejvetsi pritel a nepritel zaroven…

Presne si pamatuji,kdy TO zacalo.Byla jsem v prvaku na gymplu a znamky meho pololetniho vysvedceni uz nebyly tak ukazkove jako na zakladce.Proste uz jsem nebyla ta ‚nej‘ ze tridy…<p> Vzdycky jsem mela o nejake to kilo navic,nebyla jsem ale obezni nebo s velikou nadvahou.Bracha ,rodice,par kamaradu- od tech vsech jsem vzdycky slysela nejakou poznamku o me vaze,o tom jak vypadam.<p> Pred vysvedcenim jsem nejedla 9 dni a pak se uplne sesypala.Nasledovalo plno dalsich<p> hladovek,diet,prejidani,vycitky,zavraceni……Vzpominam si,jak jsem jednou zkolabovala po tom,co jsem jedla pulku rohliku denne a behala 4 km.Paradoxne jsem zacala mit ve skole nejlepsi znamky,ale pratele zadne.Jidlo se stalo mym nejvetsim pritelem i nepritelem.Pokracovalo to az do 4. rocniku.Pak jsem zacala sportovat a opravdu normalne a zdrave jist.Z jidelnicku jsem omezila pouze maso.Vydrzela jsem 2 mesice,kdy jsem zhubla o 7 kg.Ani nevim,proc jsem si to zase tak vsechno pokazila.<p> Pak jsem odjela do Anglie a slibila sama sobe,ze si uz tu ruku nikdy do krku nestrcim,abych se vyzvracela.Vydrzela jsem pul roku.<p> Ted jsem zase NAZPET.Nejdriv jsem zvracela ,jen kdyz se mi chtelo.Pak jsem zvracela ‚jen‘ jednou denne.Ted uz zvracim vse a nebo skoro vubec nejim.Hodne se pohybuji a chodim zasadne pesky.Treba 5 km.Neustale si ctu clanky o PPP,vystrihuji kaloricke tabulky…Chtela bych se Toho zbavit,zacit zit jinak,zhubnout zdravym zpusobem.Vim,co to znamena,jak to ublizuje,ale na druhe strane jsem rada,kdyz brecim u zachodove misy plne zvratku.Obcas mam pocit stesti,kdyz ze sebe vsechno dostanu ven a jindy zase deprese,ze se to znovu opakovalo.Porad na To myslim,v noci nespim,je mi stale zima.Ma vaha je na 60 kilogramech pri vysce 165cm-tohle je me ‚tluste obdobi‘.Porad hubnu a doufam,modlim se,at mi to vydrzi .Jeste 7 kg dolu a budu stastna.<p> JEDNOU SE TO ALE ZLEPSI,AZ ZHUBNU…

Přece to musí jednou skončit

Ani nevím jak mam začít….<p> Je pro mě docela těžké mluvit nebo psát o tom co se ve mně děje.<p> Pro začátek chci pozdravit všechny kdo se trápite „tou“ eanou nemocí.<p> Je mi sladkých 15 let,člověk by si řekl že mam celý život před sebou a ,že mě toho spoustu čeká,ale mě se často zdá,že můj život je jeden velkej chaos.<p> Moje problémy s papkáním začali když mi bylo 11 let,tehdy jsem to nebrala jako poruchu,vlastně jsem nevěděla co to je.Už odmala nesnášim zvracení,takže nejsem ta klasická bulimička,která po káždém jídle chodí zvracet.Když mi bylo těch zmíněných 11 ,prozvracela jsem celou noc a tím to všechno začalo.Zdálo se mi strašný ,že rodiče odejdou do práce a já budu doma sama a bude mi zle.Jsem obvzláště fixovaná na svoji mamču,která tenkrát chodila na noční směny,bylo mi hrozně pořád špatně i třeba z půlky rohlíku.Tak jsem si pořád říkala když nebudeš jíst tak ti zle nebude a pokud se najíš budeš zvracet a budeš tu sama nikdo s tebou jen ty.Tenkrát pro mě smrtící představa.Tak jsem přestala jíst.Mojí mamce se to přestalo líbit tak semnou jela na vyšetření.Tam mi samozdřejmě nic nenašli a pak následovala moje první návštěva psychiatra.Bylo to tam pero mě strašný,konečná tečka byla když do mě začala ve 12cti soukat prášky na deprese a podporu chuti k jídlu.Psychiatričku jsem už pak neviděla,prášky jsme vyhodili a já slíbilo že budu papkat a že to bude v pohodě.Rok jsem se dávala do kupy,ale jedla jsem jenomrohlíky,to bylo jediné jídlo po kterém mi nebylo zle,ale začal mi nějak růst zadek tak jsem sio řekla,že si trochu poupravim jídelníček.<p> To mi bylo 13 a měla jsem při 170 cm 55kgtakže celkem normální váha.Měla jsem úraz a skončila v nemocnici tam se mi podařilo zhubnout na 52kg,já jsem byla tak moc štastná.To jsem si tak nějak udržela do mých 14.A následovala kontrolní prohlídka u doktorky a ty se zděsila 175cm/48kg začala mi nadávat že nejsem normální,ale já se přece cítila tak štastná,vždyt jsem byla tak krásně hubená.strašně mi začali padat vlasy,měla jsem fialové nehty a klepala se zimou,ale furt jsem si říkala jak jsem v pohodě.Bylo léto a já šla na koupaliště,To byl pro mě největší teror-neustále jsem poslouchala narážky na mojí krásnou váhu,konečně jsem si připadala krásná a chtěla jsem víc.Tak jsem zhubla o další 2kg.Doma mě začali dost hlídat,ale vždycky se to dalo nějak okecat.Začala škole a já chodila domu s brekem,mý spolužáci se neodpouštěli narážky na mojí postavu,ale místo toho aby mě to odradilo tak jsem přestala chodit na obědy a to byl ten zlom.<p> Začalo něco co jsem si myslela že se mi ani stát nemůže,začala jsem se nehorázně přejídat.Vánoce jsem doslova „prožrala“ a letos v únoru jsem navštívila znovu psychiatra a to znamenalo -prašky ale bez nich to nešlo,nakonec jsem skončila v psychiatrickém sanatoriu.Tam mi to sice dost pomohlo,ale když jsem se vrátila domu tak to začalo zase od znova.<p> Někdy si říkám,jestli mi to za to stojí za to ponížení,tolik jsem toho ztratila a tolik jsem ublížila nejen sobě.Stydím se za to co dělám a jak žiju.Hledám v sobě sílu a pořád si opakuju,že…………..že to PŘECE JEDNOU MUSÍ ZKONČIT…………….

Anorexie mé kamrádky

Netrpím anorexií ani bulimií, ale přesto se mě to týká. Moje nejlepší kamarádka trpí anorexií přes dva roky. Dva roky se snažím přivést ji k myšlence, že je nemocná, že je něco v nepořádku. Marně. Nikdy jsem neztratila víru, že se zase vrátí do života, do normálního života, kde musí existovat i jídlo. Ale stále více lidí mě varuje, odrazuje, opouští, odepisuje spolu s ní. Jo, asi jsem se hodně změnila, ptám se sama sebe, kdo by se vlastně nezměnil, ale byla bych ráda, kdyby konečně někdo pochopil, že se na ni prostě nedokážu vykašlat. Ani pořádně nechápu, jak to může někdo po mně může chtít. Copak vážně není jiná možnost než totální selhání organismu, váha 30 kg a odvoz na metabolickou jednotku? Tohle nemůže být pravda. Její touha zemřít narůstá, od života nechce vůbec nic, snad jen aby našla odvahu to tady skončit. Proč to tady píšu? No snad proto, že to čte spousta holek, co mají anorexii, těm bych chtěla říct, že být přítelem anorektika není jednoduchý, neodhánějte nás, opřete se o nás a bojujte. A možná to taky čte pár lidí, jejichž blízcí anorexií nebo bulimií trpí. Těm bych chtěla popřát moře trpelivosti, víry a tolerance. Neopouštějte je, oni za svou nemoc nemohou, aspoň myslím…