Archive for category: Můj příběh

Tak tedy píši i já. Po přečtení několika smutných příběhů z téhle stránky člověk ani nemůže jinak, než se taky nesvěřit. <p> Brzy mi bude 20 let a jídlo mě trápí od sedmnácti. Tedy tři předlouhé roky. <p> Ve druháku na gymplu jsem byla normální, spokojené děvče. Vážila jsem 54 kg při výšce 170cm. Pohoda. Jenže přišly taneční, to neustálé zkoušení si šatů před zrcadlem, poznámky švadleny, že už je ze mě ženská a její pohledy na můj zadek a boky. Prostě se to rozjelo. Chtěla jsem jen shodit pár kilo…to přece znáte. Takže jsem se během půl roku dostala na 42. Přišla preventivní prohlídka, výhružná slova lékařky a první návštěvy psychologů. A hned špatně: dostala jsem radu počítat kalorie. Nemůže být přece větší hloupost!!!Samozřejmě jsem si začala vymýšlet, kolik že toho nesním, ale opak byl pravdou. Nejedla jsem víc než 2000 kJ denně. Vážila jsem 40 kg a náhle se to začalo obracet. Zhlediska bulimie je to směšné: ale po dnech, kdy jsem nejedla nic, byla najednou tabulka 200g čokolády katastrofou. Jenže to už se naši nemohli dívat na mé kostnaté tělíčko a já nastoupila do nemocnice. Tam mě však moc nehlídali…jednu noc se mi udělalo neskutečně zle, průjem, zvracení, omdlívala jsem…umírala jsem. Okamžitě mě převezli na JIPku, kde se jim při mých 37 kg podařilo udržet mě při životě.<p> Nastoupila 3 měsíční léčba na psychiatrické klinice – bez možnosti telefonátů, návštěv, jen jídlo 6krát denně. Nepřibírala jsem, takže klec a Vánoce v nemocnici.<p> Sakra, o tomhle období jsem vždycky schopna se rozepsat, snad to není proto, že si závidím tehdejší hubenost?!<p> Kliniku jsem opouštěla se 47 kg a ujišťováním všech lidiček okolo, že jsem moc hubená a že musím jíst, že můžu jíst kolik chci a co se mi zamane. A taky, že jo. Máti mi nosila bonboniéru na svačinku a svítily jí očička, když viděla, jak dlabu. A já se mazlila s čokoládkou, byla tak dobrá a já tak hubená…A tak to šlo den za dnem, víc a víc. Najednou tu bylo léto, mé osmnáctiny a mých 59 kg. UF! Nevěděla jsem, co dál. Prostě jsem se jen přejídala, ale nezvracela, takže jsem byla nešťastná, že už budu jen tlustší a tlustší. Začínal maturitní ročník a já byla na dně. <p> JENŽE… V té době se se mnou rozešel kluk, který se mnou byl už od oněch tanečních. Pochopila jsem, že musím začít něco dělat…zhubnout. Podařilo se: o Vánocích jsem měla opět 54 a úsměv na tváři. Přítel se vrátil a já byla jako sluníčko. Ale tělo si zase začlo žádat, oč jsem jej okrádala, prostě jo-jo efekt. Květen, maturita, 58 kg. Pohodička. Byly tu zase prázdniny, spousta volného času, úspěšná maturita a přijímačky na výšku za mnou, nic mě netrápilo…takže jsem se doslova mazlila se svými orgiemi. Přejídala jsem se téměř každý den, ale nezvracela. To jsem poprvé udělala až v září, kdy jsem zjistila, že vážím 61 kg. <p> V té době jsem se taky stěhovala k příteli. Chyba!!! Není nic horšího než začít bydlet bez rodičů. Přítel nebyl doma tak často, jak by se mi líbilo a já jedla…a zvracela.<p> No, prostě…Přišel na to, vše řekl našim, rozešel se se mnou. Klesla jsem na to nejhlubší dno, kdy mě i naši chtěli vyhodit z domu a MUSELA něco začít dělat. Hubnout.<p> Vánoce. Já mám 56 kg, jsem zase to milé sluníčko, poměrně spokojené samo se sebou a tulící se ke svému milému. Zase jsem to dokázala.<p> Jenže jak už to bývá, jednou nahoře, jednou dole. To je prostě můj život. Po zkouškách nastalo zase volno, spousta času a žádné starosti. Takže hupky do koutku se spoustou dobrot a všechno nacpat do svých útrob.<p> No, a co teď? Začala škola, takže bych se teoreticky měla zase uklidnit. Jenže to zatím moc nejde. Vlastně teď sedím na internetu, abych zabila čas. Čas, kdy bych mohla jíst. Domů ale zase nemůžu, protože by mě tam čekala večeře… SAKRA, NENÍ TO POSTAVENÉ NA HLAVU? <p> Já už nechci, už nemůžu. Proto se chci zeptat…je vůbec nějaká nadějě, že to skončí? A je možné být natolik silná a dokázat se vyléčit pomocí vlastní vůle a svépomocné příručky? Asi jo, jsem jen slabá s tím začít. Vzdát se těch svých slastných chvilek, začít něco podnikat proti té zlé, která ve mně přebývá…

Je mi 29 let a také bych ráda přispěla svou „troškou do mlýna“. I když si velice dobře uvědomuji, jak rozsáhlý je můj problém, s anorexií více či méně úspěšně bojuji už 7 let. Na první pohled by asi nikdo neřekl, že je se mnou něco v nepořádku, protože jsem po babičce zdědila poměrně robustní kostru, a díky tomu má vychrtlost není zřejmě až tak alarmující. Troufla bych si tvrdit, že jsem nikdy nedošla až do stadia, kdy by mne začaly sužovat zdravotní potíže- buď mám příliš tuhý kořínek, anebo jsem se vždy zastavila těsně před. Jak to začalo? Asi na základní škole, no a pak na střední. Jako dítě jsem byla léčena pro jaterní onemocnění, a proto jsem celou školní docházku doháněla určitou motorickou neohrabanost. Sport mě bavil, ale bohužel mi příliš nešel. Navíc jsme měli vždy z tělocviku chlapy, kteří trénovali atletiku nebo míčové hry a toho, kdo nepodával výkony, prostě zesměšňovali. Byla jsem premiantka třídy, ale nikdo se mnou dvakrát nekamarádil, protože jsem si nikdy neoblíbila ani popíjení ve společnosti spolužáků, ani kouření, diskotéky mi připadaly úděsně pitomé. Prostě jsem přeskočila jedno období. Rodiče se nebránili, zřejmě jim mé chování nepřipadalo zvláštní. Mému sebevědomí nijak neprospěl ani fakt, že mi všichni stále připomínali, že bych mohla něco shodit… V 18ti jsem odešla na intr a zamilovala se do kluka, který (sám značně zakomplexovaný) mi sdělil, že jsem sice sympatická, ale že jsem příliš „při těle“. Dlužno podotknout, že studoval konzervatoř (balet). Místo co bych se tomu zasmála, samozřejmě jsem se zatvrdila a začala „na sobě pracovat“- podrobný popis zřejmě nemusím uvádět, protože to, holky, jistě dobře znáte. Byly doby, kdy jsem zcela bez problémů spotřebovala lahvičku Guttalaxu za tři dny. Sice jsem se cítila příšerně, ale byla jsem konečně IN (180 cm, 60 kg). Tou dobou jsem už pracovala jako rehabilitační sestra a znovu se zamilovala.I tentokrátjsem si vybrala s vkusem sobě vlastním. Dnes se sama sebe ptám, jak jsem mohla být tak tupá. Dotyčný měl mimo mne ještě 2-3 poměry, což mě vyburcovalo jedině k tomu, že jsem se sužovala ještě víc, poněvadž mi připadalo, že jsem pro něj zřejmě málo atraktivní- tj. nedostatečně hubená. Odmítala jsem pochopit, že při své stavbě kostry skutečně nemohu být jako ona stvoření ze stránek módních časopisů. Když jsem si šla koupit oblečení, rozčilovalo mě, že do nohavice kalhot vsoukám tak ruku, avšak rozhodně ne nohu. Nemohu říct, že bych se denně vážila, pouze jsem dodržovala soubor velmi tvrdých dietních opatření (neselhala jsem, mám bohužel velmi pevnou vůli), no a když se mi přece jen zdálo, že jsem nebezpečně „tlustá“, nastoupil kamarád Guttalax… Výsledkem čehož bylo, že jsem vypadala jako opice, byla jsem roztěkaná, nervozní, věčně unavená… NAŠTĚSTÍ se mi podařilo najít muže, který pro mě už 2 roky dělá první poslední. Nenadává mi jako ostatní, že když nebudu jíst, tak…, a já kupodivu jím- plus mínus. Rodiče samozřejmě nejsou z tohoto vztahu nadšeni (partner je o 25 let starší), ale já tvrdím, že mě nemohlo nic lepšího potkat. K mému naprostému úžasu mě má rád takovou, jaká jsem, a předkládá mi nutnost přiměřeného stravování tak nenásilnou formou, že jsem schopna když nic, tak alespoň zcela vynechávat ze svého života laxativa a jíst to, co tělo potřebuje. Čímž vůbec nechci říct, že by můj jídelníček byl normální. Velice přepečlivě si vybírám, co pozřu, a mohu říct, že občas trpím i pocity provinilosti (to když sním o víkendu normální oběd). Přes týden se pak značně omezuji. Abych si vzala sladkosti nebo bílé pečivo, to nepřipadá v úvahu. Asi mě čeká ještě hodně dlouhá cesta… Pokud- a toho se obávám, mne to nebude provázet celý život. Svou váhu si nyní udržuji na 65ti kg, což není moc, protože i tak jsem dle mínění okolí až příliš hubená. Nyní jsem, dá se říci, spokojená, z nejhoršího jsem venku, ale vím, že ta potvůrka v mozku dřímá- a není problém ji kdykoli probudit- když už se tam jednou zahnízdila. Pak jde zřejmě hlavně o to, aby se ti to celé nevymklo z rukou. Pokud to dokážeš držet pod kontrolou, bravo! Nakonec ještě něco- současný trend v módě- vychrtlé modelky v časopisech, které často připomínají spíše kluky než ženy, až nezdravá pozornost, která je v naší společnosti věnovaná fyzickému vzhledu, dietám apod., samozřejmost, s jakou známé osobnosti prezentují své nesmyslné návody na hubnutí, celý ten zpropadený kult štíhlosti je skutečně zhoubný. Mělo by se s tím něco dělat, než bude pozdě, fakt.

Ahoj holciny 🙂 <p> vim, ze muj prispevek nebude asi prilis plodny, nechci davat rady, protoze to ani neumim a nemam na to pravo, nikdy jsem totiz poruchou prijmu potravy netrpela. Mam to stesti. Moje postava taky neni idealni /pro nekoho z Vas mozna pohroma 🙂 ale zkratka jsem si vedoma jinych svych priorit a vim, ze to jak me lidi berou, jak me maji nebo nemaji radi je vec intelektu a charakteru. a pokud to tak nekdo nebere tak se na nej muzete vykaslat!!! nestoji za to… dost o me, chci napsat o moji kamaradce. V 15 letech byla pravda trosku oplacanejsi ale uplne v pohode, lidi ji brali, meli ji radi a byla s ni sranda. pak se rozhodla ze je tlusta a v podstate se to s ni tahne dodnes, (je ji 24…) Vystridala vahy od 36- 100 kg (ma skoro 180cm) dnes je na jedne z tech nizkych hodnot, ma maloucko vlasu (je takrka plesata), ma venku zlucnik, menstruaci nema asi od 16, sance na poceti ditete nulova… jedine stesti je ze ma bezva pritele, ktery ji miluje takovou jaka je. holky pokud mate pocit ze nikoho takoveho nemate a ze uspech je zarucen vystouplymi zebry tak verte, ze jednou ten clovek co Vas bude milovat za vsech okolnosti prijde. nema smysl si nicit zivot, je totiz tak KRATKY!!!!!!!!!!!!! Drzim palce vsem co se potykaji s timto problemem, holky jste skvely i bez postavy jako ze zurnalu!!!! pa Lucka

Ahoj holky, asi si budete rikat, ze jsem blazen, ale ja chci mit anorexii. A strasne moc!!! Pripadam si hrozne tlusta. Merim 175 cm a vazim 65 kg. Vsichni v okoli mi rikaj, ze mam prej tezky kosti a na 65 vubec navypadam, ale ja si pripadam jako ten nejvetsi tlustoch na svete. Mam hodnyho kluka, kterej me ma rad, jaka jsem. Moc se mu prej libej moje „zensky tvary“. Ja jsem ale uplne jinyho nazoru. Libise mi ty vychrtly modelky. Na internetu hledam jen stranky o anorexii a bulimii a prohlizim si jejich obrazky. Chci bejt moc hubena, az na kost. Jenze s dietama mi to moc nejde. Proste vzdycky se najde neco, co si proste musim do ty pusy da. At cokolada, nebo jenom bonbon. Ale nechci, aby to tak bylo. Prosim, poradte mi, jsem zvlastni, ze chci anorexii? <p> Poznámka Administrátora: Chcete-li někdo na tento dopis reagovat, pište prosím do <a href=“http://www.pppinfo.cz/pokec_list.asp“>pokecu</a>, tam je prostor pro diskuzi. Díky.

Můj příběh je a není typický. Začalo to před asi třemi roky. V té době jsem na výšku 166cm vážila asi 53 kg. A dostal se mi do rukou článek o holce, která tím, že skoro nejedla, zhubla na 47 kg. Říkala jsem si, že to zkusím taky, chtěla jsem totiž vypadat dokonale. Pořád to nějak nešlo, stále jsem vážila 53 – 52 kg i když už jsem jedla jen jednou denně. Nikdo nic netušil. Ani nevím, kdy se to začalo měnit na bulimii. Prostě jsem se jednoho dne zavřela po jídle na záchod a začala zvracet. Chvíli to bylo fajn. Nepřibírala jsem, nikdo si ničeho nevšimnul. Zvracela jsem až třikrát denně a nejen doma, ale i ve škole. Až pak si rodiče všimli, že po jídle vždycky utíkám na záchod. Máma mi hrozně vynadala, že prý jestli se to bude opakovat, tak toho budu litovat. Chvíli jsem toho nechala. Pak jsem začala jezdit do Brna na školu. Na intru si mě nikdo nevšímal, takže jsem celé dny nejedla a pak večer jsem se nacpala a šla zvracet. A tak to jde vlastně už druhý rok, někdy mám období, kdy se držím,a pak se neudržím a jde to zase dokola. <p> Teď už to ale není jen kvůli tomu, že bych chtěla vypadat dokonale. Potkala jsem strašně fajn kluka, pro kterýho ale nejsem dost dobrá. Tak jsem si v sobě vypěstovala naději, že kdyby věděl, jaké mám potíže, tak by mi třeba pomohl a mi bychom byli spolu. Vím, že je to kravina. Při záchvatu mám chuť už toho nechat, ale když jsem ?v pohodě? tak si říkám, že se alespoň nějak odlišuju od svého okolí, které mi leze na nervy. Vím, že bych toho měla nechat, ale proč? Neměla bych už pak vůbec nic, čím bych se lišila a nikdo by o mě ani pohledem nezavadil. Mám něco, co ostatním chybí a mě to dodává sílu. Nechci se toho zbavit.