Je mi 29 let…

Je mi 29 let a také bych ráda přispěla svou „troškou do mlýna“. I když si velice dobře uvědomuji, jak rozsáhlý je můj problém, s anorexií více či méně úspěšně bojuji už 7 let. Na první pohled by asi nikdo neřekl, že je se mnou něco v nepořádku, protože jsem po babičce zdědila poměrně robustní kostru, a díky tomu má vychrtlost není zřejmě až tak alarmující. Troufla bych si tvrdit, že jsem nikdy nedošla až do stadia, kdy by mne začaly sužovat zdravotní potíže- buď mám příliš tuhý kořínek, anebo jsem se vždy zastavila těsně před. Jak to začalo? Asi na základní škole, no a pak na střední. Jako dítě jsem byla léčena pro jaterní onemocnění, a proto jsem celou školní docházku doháněla určitou motorickou neohrabanost. Sport mě bavil, ale bohužel mi příliš nešel. Navíc jsme měli vždy z tělocviku chlapy, kteří trénovali atletiku nebo míčové hry a toho, kdo nepodával výkony, prostě zesměšňovali. Byla jsem premiantka třídy, ale nikdo se mnou dvakrát nekamarádil, protože jsem si nikdy neoblíbila ani popíjení ve společnosti spolužáků, ani kouření, diskotéky mi připadaly úděsně pitomé. Prostě jsem přeskočila jedno období. Rodiče se nebránili, zřejmě jim mé chování nepřipadalo zvláštní. Mému sebevědomí nijak neprospěl ani fakt, že mi všichni stále připomínali, že bych mohla něco shodit… V 18ti jsem odešla na intr a zamilovala se do kluka, který (sám značně zakomplexovaný) mi sdělil, že jsem sice sympatická, ale že jsem příliš „při těle“. Dlužno podotknout, že studoval konzervatoř (balet). Místo co bych se tomu zasmála, samozřejmě jsem se zatvrdila a začala „na sobě pracovat“- podrobný popis zřejmě nemusím uvádět, protože to, holky, jistě dobře znáte. Byly doby, kdy jsem zcela bez problémů spotřebovala lahvičku Guttalaxu za tři dny. Sice jsem se cítila příšerně, ale byla jsem konečně IN (180 cm, 60 kg). Tou dobou jsem už pracovala jako rehabilitační sestra a znovu se zamilovala.I tentokrátjsem si vybrala s vkusem sobě vlastním. Dnes se sama sebe ptám, jak jsem mohla být tak tupá. Dotyčný měl mimo mne ještě 2-3 poměry, což mě vyburcovalo jedině k tomu, že jsem se sužovala ještě víc, poněvadž mi připadalo, že jsem pro něj zřejmě málo atraktivní- tj. nedostatečně hubená. Odmítala jsem pochopit, že při své stavbě kostry skutečně nemohu být jako ona stvoření ze stránek módních časopisů. Když jsem si šla koupit oblečení, rozčilovalo mě, že do nohavice kalhot vsoukám tak ruku, avšak rozhodně ne nohu. Nemohu říct, že bych se denně vážila, pouze jsem dodržovala soubor velmi tvrdých dietních opatření (neselhala jsem, mám bohužel velmi pevnou vůli), no a když se mi přece jen zdálo, že jsem nebezpečně „tlustá“, nastoupil kamarád Guttalax… Výsledkem čehož bylo, že jsem vypadala jako opice, byla jsem roztěkaná, nervozní, věčně unavená… NAŠTĚSTÍ se mi podařilo najít muže, který pro mě už 2 roky dělá první poslední. Nenadává mi jako ostatní, že když nebudu jíst, tak…, a já kupodivu jím- plus mínus. Rodiče samozřejmě nejsou z tohoto vztahu nadšeni (partner je o 25 let starší), ale já tvrdím, že mě nemohlo nic lepšího potkat. K mému naprostému úžasu mě má rád takovou, jaká jsem, a předkládá mi nutnost přiměřeného stravování tak nenásilnou formou, že jsem schopna když nic, tak alespoň zcela vynechávat ze svého života laxativa a jíst to, co tělo potřebuje. Čímž vůbec nechci říct, že by můj jídelníček byl normální. Velice přepečlivě si vybírám, co pozřu, a mohu říct, že občas trpím i pocity provinilosti (to když sním o víkendu normální oběd). Přes týden se pak značně omezuji. Abych si vzala sladkosti nebo bílé pečivo, to nepřipadá v úvahu. Asi mě čeká ještě hodně dlouhá cesta… Pokud- a toho se obávám, mne to nebude provázet celý život. Svou váhu si nyní udržuji na 65ti kg, což není moc, protože i tak jsem dle mínění okolí až příliš hubená. Nyní jsem, dá se říci, spokojená, z nejhoršího jsem venku, ale vím, že ta potvůrka v mozku dřímá- a není problém ji kdykoli probudit- když už se tam jednou zahnízdila. Pak jde zřejmě hlavně o to, aby se ti to celé nevymklo z rukou. Pokud to dokážeš držet pod kontrolou, bravo! Nakonec ještě něco- současný trend v módě- vychrtlé modelky v časopisech, které často připomínají spíše kluky než ženy, až nezdravá pozornost, která je v naší společnosti věnovaná fyzickému vzhledu, dietám apod., samozřejmost, s jakou známé osobnosti prezentují své nesmyslné návody na hubnutí, celý ten zpropadený kult štíhlosti je skutečně zhoubný. Mělo by se s tím něco dělat, než bude pozdě, fakt.

Princezna k uzoufání

Vzpomínám nad doby, kdy jsem byla normální. Běžné problémy, běžné starosti…<p> V mých deseti letech mne rodiče posílali do různých ozdravoven, abych přibrala a trochu se zotavila. Jako desetiletá slečna jsem působila dojmem malinké holčičky, která nejspíš brzy ulítne po větru, protože je tak hubená. Puberta a vývoj z děvčete v dívku mi dovolil lehce se zmátořit…<p> Můj milý bratr si ve své pubertě začal náhle všímat rozdílů a pozoroval, jak se měním. Hubená jsem už nebyla. Má postava byla normální, ani široká, ani tenká:o) Jenže podle něj jsem měla velký zadek, silné nohy. Aniž bych si to chtěla připustit, stále více jsem tomu věřila. A tak to začalo.<p> První diety, cvičení, omezování. Z 52 kil jsem měla 48. A všichni souhlasili. O něco později mi to ale nestačilo a mých 43 vyděsilo každého, kdo mě znal. <p> Jak z toho? Psycholog? Sama vím, že jsem silná osobnost a že pokud nechci doopravdy já, nevyjde to. Dnes už mám znovu 48 a ač je to podle mamky stále málo, nejlépe vím, jak je pro mne těžké na této váze zůstat. Můj boj sice již dávno začal, než však zvítězím, bude mne to stát mnoho úsilí. <p> Prozatím mi dá moc a moc práce zůstat jeden den v týdnu „čistá“. A to znamená, že nejsem moc blízko k vítězství. Držím palce sobě a všem těm, kteří začínají. Snad sebereme tolik síly, že to DOKÁŽEME!!!!!!!!!!!!!

Holky budte sve!!!

Ahoj holciny 🙂 <p> vim, ze muj prispevek nebude asi prilis plodny, nechci davat rady, protoze to ani neumim a nemam na to pravo, nikdy jsem totiz poruchou prijmu potravy netrpela. Mam to stesti. Moje postava taky neni idealni /pro nekoho z Vas mozna pohroma 🙂 ale zkratka jsem si vedoma jinych svych priorit a vim, ze to jak me lidi berou, jak me maji nebo nemaji radi je vec intelektu a charakteru. a pokud to tak nekdo nebere tak se na nej muzete vykaslat!!! nestoji za to… dost o me, chci napsat o moji kamaradce. V 15 letech byla pravda trosku oplacanejsi ale uplne v pohode, lidi ji brali, meli ji radi a byla s ni sranda. pak se rozhodla ze je tlusta a v podstate se to s ni tahne dodnes, (je ji 24…) Vystridala vahy od 36- 100 kg (ma skoro 180cm) dnes je na jedne z tech nizkych hodnot, ma maloucko vlasu (je takrka plesata), ma venku zlucnik, menstruaci nema asi od 16, sance na poceti ditete nulova… jedine stesti je ze ma bezva pritele, ktery ji miluje takovou jaka je. holky pokud mate pocit ze nikoho takoveho nemate a ze uspech je zarucen vystouplymi zebry tak verte, ze jednou ten clovek co Vas bude milovat za vsech okolnosti prijde. nema smysl si nicit zivot, je totiz tak KRATKY!!!!!!!!!!!!! Drzim palce vsem co se potykaji s timto problemem, holky jste skvely i bez postavy jako ze zurnalu!!!! pa Lucka

Reakce na nápad od Bubáka

Díky!!! I když nejsi „študovanej“(jak píšeš), tak máš víc než psychologický sklony. Tvůj nápad mě zaujal a donutil hodně přemýšlet! I když mi to dalo hodně práce, tak jsem nakonec došla k názoru, že perfektní tělo asi fakt nebude všechno a v životě jsou daleko důležitější hodnoty, než to jak člověk vypadá. <p> Zjistila jsem totiž, že dobrej vzhled má i svý nevýhody(i když to možná zní divně!). Po shození těch „přebytečnejch“ kil se o mě začlo zajímat mnohem víc kluků(to by nebylo to nejhorší:-), ale o co se zajímali? Normálně jen o můj vzhled, o nic jinýho jim nešlo! A protože se nepovažuju za až tak omezenyho tvora, tak mi to začalo vadit a kladla jsem si otázku, jak poznám, že tomuhle zrovna nejde jen o to jak vypadám?!!! <p> Možná i tohle může souviset s tím, proč jsem se sebou nespokojená, nedokážu se se s tím smířit jinak a tak to řeším tím, že chci pořád hubnout!! Přiznávám je to trošku podivný, ale bohužel nejde si říct, je to blbost a vyhnat to z hlavy- věř mi, udělala bych to strašně ráda, kdyby to bylo tak jednoduchý!!! <p> Ale fakt díky Ti Bubáku, aspoň jsem na to získala úplně novej náhled. Tvoje myšlenky jsou fakt zajímavý a nejsou to jen kecy, který jsem slýchala doposud:) Danes P.S.Miluju vtipný přirovnání a to tvoje mě doslova dostalo- hubená jak tuberkulózní žebřík-super, jen nevím, jak si takovej žěbřík představit!!!

Chci mit anorexii !!!

Ahoj holky, asi si budete rikat, ze jsem blazen, ale ja chci mit anorexii. A strasne moc!!! Pripadam si hrozne tlusta. Merim 175 cm a vazim 65 kg. Vsichni v okoli mi rikaj, ze mam prej tezky kosti a na 65 vubec navypadam, ale ja si pripadam jako ten nejvetsi tlustoch na svete. Mam hodnyho kluka, kterej me ma rad, jaka jsem. Moc se mu prej libej moje „zensky tvary“. Ja jsem ale uplne jinyho nazoru. Libise mi ty vychrtly modelky. Na internetu hledam jen stranky o anorexii a bulimii a prohlizim si jejich obrazky. Chci bejt moc hubena, az na kost. Jenze s dietama mi to moc nejde. Proste vzdycky se najde neco, co si proste musim do ty pusy da. At cokolada, nebo jenom bonbon. Ale nechci, aby to tak bylo. Prosim, poradte mi, jsem zvlastni, ze chci anorexii? <p> Poznámka Administrátora: Chcete-li někdo na tento dopis reagovat, pište prosím do <a href=“http://www.pppinfo.cz/pokec_list.asp“>pokecu</a>, tam je prostor pro diskuzi. Díky.

Už je to za mnou

Náhodou jsem narazila na tyhle stránky a musím říct, že je to hrozně fajn,když si holky mohou přečíst, že vtom nejsou samy….Já jsem bulimií trpěla tak 3 roky,přišlo to náhle,nijak jsem nebyla zakomplexována ze své váhy, dokonce na stř. škole jsem byla oplácaná a vůbec mi to navadilo, pak jsem nastoupila do zam.měla jsem okolo 60kg na 172 cm, což jde.Jednou jsem se přejedla, bylo mi těžko,tak jsem si jen chtěla ulevit,strčila prst do krku a bylo mi líp,další den jsem to zkusila znovu aznovu a už jsem v tom jela.A až mi došlo. že vlastně bych mohla být hubenější a ještě se neomezovat vjídle.Nastalo hrozné období přetvářky jak jí zdravě,cvičím a pak únik do samoty, nákup všeho zakázanýho-zákusky, koblihy majonéz.saláty…,a likvidace všeho směrem do žaludku,zapíz honě vody a šup na WC.Nevěděla jsem jak dál,lačně jsem hledala podobné příběhy,koupila jsem si knížku,která pomáhá léčit tyto poruchy,nic nepomáhalo, vydržela jsem to pár dní as pak stačilo projít kolrm potravin a bylo to zpátky.Pak přišlo období, kdy jsem se přestěhovala a neměla příležitost na zvracení(stále někdo byl v domě….), nastal zlom zvracení se mi už dařilo udržet na uzdě, i když jsem stále jedla málo.Pak (za další tři roky) přišlo těhotenství, porod, mateřství,kojení a návrat absolutně do normálního stravování.Dokonce jsem po porodu měla 58 kilo jako před otěhot. a pak za 8 měs. kojení jsem měla 54kg a přitom jsem si dopřávala až moc.Byla jsem ale až moc vyhublá.Když jsem přestala kojit, vrátila jsem se na svyých 58-60 a musím říct, že jsem za 6let dospěla k názoru, že své tělo musíme brát takové jaké je,prostě každý nemůže vypadat jako vychrtlá modelka, ale musíme své přednosti ukázat jinak.Dnes si občas stoupnu na váhu, ale pokud to v jídle přeženu poznám to ihnmed na oblíbených džínách,pak stačí jeden odlehčovací den s ovocem a je to OK.

Mám něco, co ostatní nemají

Můj příběh je a není typický. Začalo to před asi třemi roky. V té době jsem na výšku 166cm vážila asi 53 kg. A dostal se mi do rukou článek o holce, která tím, že skoro nejedla, zhubla na 47 kg. Říkala jsem si, že to zkusím taky, chtěla jsem totiž vypadat dokonale. Pořád to nějak nešlo, stále jsem vážila 53 – 52 kg i když už jsem jedla jen jednou denně. Nikdo nic netušil. Ani nevím, kdy se to začalo měnit na bulimii. Prostě jsem se jednoho dne zavřela po jídle na záchod a začala zvracet. Chvíli to bylo fajn. Nepřibírala jsem, nikdo si ničeho nevšimnul. Zvracela jsem až třikrát denně a nejen doma, ale i ve škole. Až pak si rodiče všimli, že po jídle vždycky utíkám na záchod. Máma mi hrozně vynadala, že prý jestli se to bude opakovat, tak toho budu litovat. Chvíli jsem toho nechala. Pak jsem začala jezdit do Brna na školu. Na intru si mě nikdo nevšímal, takže jsem celé dny nejedla a pak večer jsem se nacpala a šla zvracet. A tak to jde vlastně už druhý rok, někdy mám období, kdy se držím,a pak se neudržím a jde to zase dokola. <p> Teď už to ale není jen kvůli tomu, že bych chtěla vypadat dokonale. Potkala jsem strašně fajn kluka, pro kterýho ale nejsem dost dobrá. Tak jsem si v sobě vypěstovala naději, že kdyby věděl, jaké mám potíže, tak by mi třeba pomohl a mi bychom byli spolu. Vím, že je to kravina. Při záchvatu mám chuť už toho nechat, ale když jsem ?v pohodě? tak si říkám, že se alespoň nějak odlišuju od svého okolí, které mi leze na nervy. Vím, že bych toho měla nechat, ale proč? Neměla bych už pak vůbec nic, čím bych se lišila a nikdo by o mě ani pohledem nezavadil. Mám něco, co ostatním chybí a mě to dodává sílu. Nechci se toho zbavit.

Bulimie mé kamarádky

Já jsem se k tomuto tématu dostala vlastně úplně nevině.Jednou jsem se mojí kamarádky (říkejme jí třeba Anča) zeptala,jak si udržuje svou postavu,protože Anča je opravdu hezky štíhlá.Chtěla jsem vědět její fintu,abych si udržela hezky ploché bříško.Řekla mi,že cvičí a omezuje se v jídle.Potom jsem jí o hodinu (psaly jsme si o vyučování,nijak zvlášt o tom mluvit nechtěla),jak se v jídle omezuje.Odepsala mi,že každý den v 16:00 vyzvrací všechno jídlo,co za tu dobu snědla, to jest svačina a oběd.Večer prý sní ještě večeři a za chvilku už utíká na záchod,aby se toho zbavila.Docela mě to překvapilo.Zajímala jsem se ještě více.Musela jsem jí však slíbit,že to nikomu neřeknu.Byla jsem jediná,komu o tom řekla.Hubnout se rozhodla poté,když zjistila,že při svých cca 162 centimetrech váží 52 kilo.Chtěla zhubnout na 42 kilo.Ted váží 48 kilo a stále se jí to zdá mnoho.Ted má perfektní postavu,ale zvrací stále.Říká,že má vše pod kontrolou.Na veřejnosti jí před ostatními,chová se normálně,jako by se nic nedělo.Bojím se,že se jí to všechno vymkne z rukou.Nevím přesně,jak jí pomoct,ale doufám,že přestane blbnout.Zkusím jí to vymluvit,ale určitě to bude dost těžký,protože Anča chce zhubnout za každou cenu.Tak nevím,doufám jen,že ostatní zdravý holky nepodlehnou těmto nemocem a že tyhle příspěvky je od drastických diet odradí..

uz to trva 14 let

Problemy mam od 15 let,nyni je mi 29.Nebudu popisovat,co bylo na zacatku,myslim,ze u vetsiny je to podobne.Jen jsem chtela rict,ze behem nemoci jsem zhubla z 68kil na 43,pri 176cm.Nekolikrat jsem pobyvala na psychiatrii(celkem asi 2 roky),mam za sebou pokus o sebevrazdu,vim uz o teto nemoci fakt mnoho.Nyni vazim 53kg a vubec nemuzu rict,ze jsem se z toho dostala.Kdyby jste si chtely pokecat,tak piste na xkocickai@seznam.cz.Drzim vam vsem palce..

Zvládnu to?

Už jako malá jsem byla oplácaná.Sestra,se kterou jsme se nenáviděly,mi s radostí dávala „roztomilé“ přezdívky-od vyžraného prasete až po tlustoprdku.Postupem času se moje problémy horšily-proti spolužákům jsem si připadala méněcenná,nenáviděla jsem sport a stále víc se uzavírala do sebe a problémy řešila tím,že jsem si dala něco „na zub“.Tak to šlo až do mých 17,kdy se ručička váhy nebezpečně pohybovala kolem 100..Byla jsem nešťastná a zamindrákovaná.Doma to taky moc neklapalo,zamilovala jsem se do někoho,kdo nebyl zrovna ideálem mojí mamky.Všechno šlo od desíti k pěti.Všechno se změnilo,když jsem šla do nemocnice na vyšetření štítné žlázy.Doktor mi řekl,ať se pokusím zhubnout.Chtěla jsem to pusti jedním uchem dovnitř a druhým ven,ale pak se ve mně něco zlomilo a já si řekla,že to přece musím dokázat.Za týden úplného haldovění jsem zhubla 5 kilo.Obrovská radost a pochvala doktora způsobila,že jsem takhle pokračovala dál.Kila šla dolů,ale já jsem jednoho dne selhala.Místo půlky jablka jsem snědla celý oběd a šla se poprvé vyzvracet.Připadalo mi to úžasné-můžu sníst,kolik chci a pak se toho tímhle jednoduchým způsobem zbavím.Od té doby jsem zvracela nesčetněkrát.Několikrát denně přejídání a následné zvracení.Takhle už to pokračuje 8 měsíců a občas to prokládám několikadenním totálním hladověním.O stavu vlasů,nehtů,pleti,ale hlavně duše,nemusím vám určitě nic říkat.Jsem na dně.Odmítám pomoc,myslím na sebevraždu a netuším,jak to všechno bude dál.Radost z toho,že za osm měsíců takového života jsem lehčí o 51 kilo je fuč a teď trávím čas jen s depresemi.Nic pro mě nemá cenu a jediné,na co můžu myslet,je jídlo.Nenávidím jej a zároveň bezmezně miluju.Přeju si,abych to dokázala zvládnout a zároveň nechci začít normálně jíst.Netuším,co bude dál…..