Archive for category: Můj příběh

Uz to mu je priblizne pul roku, co jsem se zbavila zach.prejidani a bulimie. Avsak touha po hubenem tele zustala do dnes. Porad se sama sebe ptam, zda to ma cenu, se tak trapit. Jeden den mi to je fuk, druhy zas placu. Mam obdobi, kdy jsem primo posedla myslenkou -zhubnu a budu se libit, budu stastna. Zacnu ubirat na porcich, a jist vice zeleniny. Ale jak dlouho mi to vydrzi? Maximalne tak 4 dny, a pak zacnu znovu jist normalni porce, normalni jidla. Pracuju jako au-pair v Anglii, moji rodice jsou rozvedeni, normalne ziju se svou matkou a bratrem. Ta ted resi problem s byvalym pritelem, se kterym porad bydli, jedna se o byt. Jeji problemy na me take dolehaji, jedna se samozrejme i o moji strechu nad hlavou. Co je vsak pro me dulezitejsi, je aby mel hlavne muj mladsi bracha kde bydlet. Dalsi problem, ktery souvisi s tim, byt hubena, je muj otec. Ten vidi kazdou vadu, porad ma nejake pripominky, a nemine den, aby mi nerekl – bucliku -. Merim 163cm a moje vaha se pohybuje mezi 56,5 a 58kg. Podle vasich nazoru na muj jidelnicek, ktery sem obcas napisu, mi odpovidate, ze jim dobre, nebo malo. Presto se mi nedari zhubnout. Ma vaha se pred pul rokem zasekla, a od te doby s ppp, je porad stejna. Jak mam tedy docilit me vysnene vahy 55kg, a zbavit se tak nechutnych poznamek meho okoli, a byt sama se sebou stastna? Kdo vi, jaky je zdravy a dobry zdravotni styl? To neustale premysleni o dokonale postave me ubiji. Snazim se na to nemyslet, vzdyt nejsem na tom tak spatne, ale stejne se to porad a porad vraci. Je to muj osud? Kdo vi. Jen doufam, ze jednoho krasneho dne to pomine, a budu doopravdy stastna.

Zdravím vás! Bylo mi asi 14,15, začala jsem méně jíst, běhat denně pár kilometrů, cvičit a počítat kalorie. Nic drastického, zvýšit si sebevědomí a kondici. Dnes zpětně zjišťuji, že na 168cm nebylo 63kg zas tak moc a při mé tělesné konstrukci celkem optimální. Byla jsem v dobré kondici, zhubla jsem asi na 57kg a tak to mohlo a mělo zůstat. Byla bych dnes vyrovnaný a šťastný člověk třeba. Jenže se to přestalo líbit mým rodičům, začali mě nutit jíst a přesvědčovat, že nejsem v pořádku. Cpali do mě tučné jídlo po uběhnutých km, abych nezhubla, bili mě u stolu, když jsem nejedla, zakazovali mě kino, tv, chodit ven, byla jsem z toho jejich nátlaku úplně na nervy, měla jsem deprese. Strašně jsem se bránila, vždyť jsem na sobě moc makala a zhubla jsem tak 0,5 – max.1kg týdně. Jednou teta říkala tátovi:co když někde zvracím. Do té doby mě to nenapadlo, ale najednou to bylo dobré řešení-snědla jsem večeři, doma byl klid a šla jsem zvracet. Nějakou dobu to vydrželo, než na to přišli. Pak do mě cpali ještě víc jídla, já je za to nenáviděla, vzali klíč od wc a kontrolovali mě. Pořád na mě křičeli, bylo to jako když mi znásilňují duši. Pak už jsem to nevydržela a pro klid doma jsem se cpala sama, rodina byla spokojená, já nemohla zvracet. Tak jsem kynula, až jsem se do ničeho nevešla (když někdy byli naši pryč, tak jsem zvracela až do krve, někdy i ve škole). Nenáviděla jsem sama sebe i jídlo, nikam jsem nechodila, chodila jsem za školu, protože jsem se za sebe styděla, byla jsem apatická, nemohla jsem se učit a nevěděla, jak z toho ven. Čím víc jsem se nenáviděla, tím víc jsem se cpala, abych to v sobě umlčela. Pak přišli na řadu šoky, které jsem si naordinovala a které mě z toho měly dostat: začala jsem kouřit, používat laxativa a nakonec přišlo na řadu řezání žiletkou. Ta bolest a vytékající krev mě hodili trochu do reality poprvé, podruhé a pak už ani to ne. Měla jsem nízké (žádné) sebevědomí, stálé deprese a nedokázala jsem si představit, že by mě viděl někdo svlečenou. V té době jsem měla asi 170/75. Pak jsem se odstěhovala a nějakým zázrakem jsem se srovnala,no, kouřila jsem, málo jedla-nebyly peníze. Zhubla jsem na 170/62 a připadala jsem si jako člověk. Dnes už je to 10 let, co to začalo, ale stále je to tu, z toho se člověk nikdy nedostane. Zase utrácím všechny peníze za jídlo, abych se nenáviděla, kynula, stranila se všech lidí, všechny zásoby sním, abych 4x za večer zvracela a strašně se za to nenáviděla. Je to kruh, člověk je stále uvnitř, jen občas myslí, že jde rovně. Jak z toho ven? Vůbec se do něj nedostat, jinou odpověď zatím bohužel neznám. Chci tím vším jen říct, že tohle všechno mi vzalo radost ze života, krásné dospívání, první lásky, štěstí a sebevědomí. Už to nejde nikdy vrátit zpět. Proto jestli tohle bude číst někdo, kdo je na začátku nebo uvažuje jen o nějaké pitomé dietě, říkám vám, buďtě štastné za to, že se umíte radovat ze života a neblbnětě. Ukousne vám to kus života a ten zbytek už nikdy nepoběží jako dřív.

Ahoj. Ještě jsem nikdy nikam takhle nepsala, ale chci se s vámi podělit o svůj příběh a snad i slyšet nějaké vaše názory. Celou základní školu jsem sportovala a váhu jsem nikdy neřešila. Snad jsem ale začala dříve dospívat a ostatní děvčata se mi potichu posmívala. Tenkrát snad začaly i mé komplexy, které v polovině střední školy vyvrcholily tak, že jsem zhubla o 11 kilo. Ke 175 cm jsem měla 59 kilogramů. Nebyla to nízká váha, ale díky svému zdravému stravování a hlavnně sportu, který mě vždy bavil jsem se vešla do velikosti 36 a své tělo jsem milovala. Snad to zapříčinil rozvod rodičů, můj rozchod s přítelem a blížící se maturita a já začínala propadat depresím a stresu. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem kvůli tomu skončila v nemocnici. A já začala utápět své nálady v jídle. Kolotoč se začal rozjíždět. Po každém záchvatu přejídání jsem se cítila hrozně a trestala se hladovkami. Zachvacovaly mě stále hlubší deprese. Ani nevím jak, ale nakonec jsem se dostala na vysněnou vysokou školu a myslela si, že začnu znovu. Byl to ale veliký omyl. Je mi dvacet let, nemám žádného přítele a chorobně se nenávidím. Ničí mě tyto stavy a pomalu už z ničeho nemám radost. Proto sem píšu svůj příběch. Chci za sebou zavřít dveře a vydat se správnou cestou, kterou jsem zatím míjela. Snad se mi to podaří.

Ahoj..tak….kde začít..sama nevím..nevím, jestli vůbec někdo tady chce číst můj příběh, jestli to někoho zajímá, a jestli někoho zajímám já…Můj boj s dietou a s mým tělem začal už dávno, ještě když jsem byla na základní škole v 7 třídě..tehdy jsem neměla ani tušení co je nějaká anorexie, ani vlastně nevím, proč jsem tehdy tolik zhubla, a hlavně jak jsem zhubla. Byla jsem dítě, které nepotřebovalo nic z toho, co dětem dělalo a dělá radost..tomu dítěti k tomu aby bylo šťastné stačilo, když se na něj dívali spolužáci a učitelé, kteří si o něj dělali starost a měli strach, proč zhublo. Vzpomínám si jen, že jsem byla šťastná. To moje štěstí trvalo do doby, než jsem nastoupila na střední školu, kde už o letních prázdninách, jeden, dva měsíce předtím, než jsem měla nastoupit na novou školu, mezi cizí lidi, jsem přibrala. A když říkám „přibrala“ , tak myslím opravdu hodně (cca 10-15 kg).Sama nevím, jak jsem se k tomu vůbec dopracovala. Snažila jsem se dělat, že mi to nevadí, že jsem „taková“ byla vždycky, že jsem zvyklá, a že jsem se svojí váhou a tělem spokojená. Ale uvnítř jsem strašně trpěla. Když jsem viděla ty holky, se kterýma jsem měla strávit 4 roky života, tak to bylo ještě horší. Jedna hezčí než druhá, hezké postavy, oblečení. Chovaly se ke mě hezky…ale bohužel jen v mé přítomnosti. Dozvěděla jsem se, jak si o mě povídají, že vypadám hrozně, a proč se sebou proboha něco nedělám. Chtělo se mi utéct na konec světa. Vždycky, když zkončila škola, jsem rychle utíkala domů, abych se mohla před všemi a vším schovat, aby se na mě nikdo nedíval. Po dvou letech neúspěšných diet, se cosi stalo, nevímco, jako bych to zapomněla, ale přestala jsem jíst, a zhubla jsem. Zhubla jsem 20 kilo, a cítila jsem se nádherně, šťastně, jako vítěz. Všichni kolem říkali, jak mi to moc sluší, a že bych víc už hubnout neměla. Ale já chtěla. chtěla jsem hubnout, a už nikdy nebýt ta, co by ze sebou měla něco dělat. Ty zbylé 2 roky byly krásné. Váhu jsem si držela, ani nějaké zdravotní problémy se u mě neobjevily, jen jsem možná přišla o pár vlasů, což jsem byla schopná akceptovat. Úspěšně jsem odmaturovala, a i následující léto bylo krásné. Po dalších letních prázdninách jsem nastoupila na vysokou školu. A tam se to , zase nevím proč, zkazilo. přibrala jsem , a přibírám pořád.Zase jsem nešťastná, mám deprese, a je mi strašně, když potkám někoho třeba z té oné střední školy, a on vidí, jak teď zase vypadám. Zase jsem se vrátila do starých kolejí, kdy utíkám po škole zase domů, zase se schovat před všema lidma. Čím víc chci zase zhubout, tím víc ukazuje ručička na váze, a to mě ničí. Nevím proč, ale nedokážu nejíst. nejíst a hladovět, tak jak už jsem do dokázala předtím. jenže, já nevím, jak jsem to dokázala. Nevzpomínám si. Ale moc se snažím si vzpomenout. Vzpomenout si, jak se udělat zase šťastnou. Já vím, že máte spíš opačný problém. A to, jak se z toho dostat. Můj problém je, jak se doastat zase zpátky. Potřebuju „jí“. Nemyslím na nic jiného, než jak mít znova anorexii. nemůžu se ani nikomu svěřit, nebo požádat o radu, protože kdybych tohle vypustila z pusy před někým z přátel, tak se mi vysmějou a pošlou na psychiatrii. ale já mám jenom přání. tak jako má nějaké přání každý z nás, tak mým přáním je být zase šťastná a mít radost ze života, a k tomu mi může pomoct jen „ona“, „slečna Anna“. To byl můj příběh..Vlastně ve zkratce můj život, který se od dětství netočí kolem ničeho jiného, než je moje váha, moje tělo, a „ona“. Promiňte, jestli jste došli se čtením až sem, a čekali jste něco víc, ale já to potřebovala napsat. Potřebovala jsem to někomu říct, a i kdyby si to přečetl jenom jeden člověk, tak jsem ráda, že jsem se mohla svěřit aspon jemu. Přeju Vám všem hodně úspěchů. Všem. Všem, at se splní jejich přání, a at jsou šťastní.

Konečně jsem se po tolika letech odhodlala sem napsat….nebo spíš vypsat se někomu. Když si tak pročítám všechny tyhle příběhy říkám si: “ Proč?“….pláču…pláču…kdyby mi ještě před několika lety kdokoli řekl, že na tom psychicky budu blbě vysměji se mu. Já – věčný optimista, cha – to se mi přece nikdy nemůže stát….ale hups….stačilo pár těžkých dní….rozhod s přítelem, následné pošťuchování ze strany táty na mé větší pozadí,… začala jsem více pozorovat své okolí a zjistila jsem, že už nejsem to, co dřív – krásná, vysoká, štíhlá s dlouhými vlasy. Byla jsem ve svých očích šereda s přílišným tukem, no prostě taková velká zrůdka…tím začal můj boj, nejprve sem si prošla anorexií, byla jsem konečně po tolika letech zase „šťastná“ – měla jsem to, co jsem chtěla – Štíhlost. Pak si toho začali všímat sourozenci, protože jsem několikrát hlady omdlela. Pořád mě nutili jíst a já měla víc kilo, než kdykoli jindy. Proto jsem začala zvracet. Ale došlo mi, že tohle nemohu. Tak jsem se na vše vybodla a ztloustla, ale byla jsem šťastná. Teď, po několika letech je to tu zase zpět. Už nechci být tlustá, proto chvíli nejím, pak se přejím a mám naprosté výčitky, odpor k vlastnímu tělu, k sebe sama – nesnáším se za to, že mám tak slabou vůli. Mám úžasného kamaráda, před rokem jsem se do něj zamilovala, ale jaký je problém?….jemu se líbí štíhlé ženy. Byli jsme dohr. na plese a když řekl o jedné ženě – podívej, ta má ale ruce, je jako bagrista. Jenže ona je měla stejné jako já – zastyděla jsem se, nechtěla jsem žít. Vlastně nechci ani teď. Už vím, proč mne nechce – jsem tlustá. Já ale nedokážu zhubnout (i když podle bmi mám normální váhu)…proč..proč proč…chtěla bych se mu líbit, chtěla bych, aby mne měl rád. Chtěla bych být znovu šťasná, ale vím, že už nikdy nebudu. Denně pláču. Vždy potom, co se přejím. Večer v noci, chtěla bych zmizet, ztratit se ze světa – stejně by to nikdo nepoznal. Tolik bych si přála někoho, kdo za mnou bude stát v dobrém i zlém, kdo mne podrží….ale já vím, že nikdy mít nikoho takového nebudu….proto dál…pláču…jinak všem, kteří máte jakýkoli problém přeji silnou vůli – takovou, o které jsem vždy jen snila. Ale z vlastní zkušenosti vám říkám – neubližujte si, život je příliš krátký na zbytečná trápení