Archive for category: Můj příběh

Konečně jsem se po tolika letech odhodlala sem napsat….nebo spíš vypsat se někomu. Když si tak pročítám všechny tyhle příběhy říkám si: “ Proč?“….pláču…pláču…kdyby mi ještě před několika lety kdokoli řekl, že na tom psychicky budu blbě vysměji se mu. Já – věčný optimista, cha – to se mi přece nikdy nemůže stát….ale hups….stačilo pár těžkých dní….rozhod s přítelem, následné pošťuchování ze strany táty na mé větší pozadí,… začala jsem více pozorovat své okolí a zjistila jsem, že už nejsem to, co dřív – krásná, vysoká, štíhlá s dlouhými vlasy. Byla jsem ve svých očích šereda s přílišným tukem, no prostě taková velká zrůdka…tím začal můj boj, nejprve sem si prošla anorexií, byla jsem konečně po tolika letech zase „šťastná“ – měla jsem to, co jsem chtěla – Štíhlost. Pak si toho začali všímat sourozenci, protože jsem několikrát hlady omdlela. Pořád mě nutili jíst a já měla víc kilo, než kdykoli jindy. Proto jsem začala zvracet. Ale došlo mi, že tohle nemohu. Tak jsem se na vše vybodla a ztloustla, ale byla jsem šťastná. Teď, po několika letech je to tu zase zpět. Už nechci být tlustá, proto chvíli nejím, pak se přejím a mám naprosté výčitky, odpor k vlastnímu tělu, k sebe sama – nesnáším se za to, že mám tak slabou vůli. Mám úžasného kamaráda, před rokem jsem se do něj zamilovala, ale jaký je problém?….jemu se líbí štíhlé ženy. Byli jsme dohr. na plese a když řekl o jedné ženě – podívej, ta má ale ruce, je jako bagrista. Jenže ona je měla stejné jako já – zastyděla jsem se, nechtěla jsem žít. Vlastně nechci ani teď. Už vím, proč mne nechce – jsem tlustá. Já ale nedokážu zhubnout (i když podle bmi mám normální váhu)…proč..proč proč…chtěla bych se mu líbit, chtěla bych, aby mne měl rád. Chtěla bych být znovu šťasná, ale vím, že už nikdy nebudu. Denně pláču. Vždy potom, co se přejím. Večer v noci, chtěla bych zmizet, ztratit se ze světa – stejně by to nikdo nepoznal. Tolik bych si přála někoho, kdo za mnou bude stát v dobrém i zlém, kdo mne podrží….ale já vím, že nikdy mít nikoho takového nebudu….proto dál…pláču…jinak všem, kteří máte jakýkoli problém přeji silnou vůli – takovou, o které jsem vždy jen snila. Ale z vlastní zkušenosti vám říkám – neubližujte si, život je příliš krátký na zbytečná trápení

ahoj holky…(nebo ahoj všichni).pišu jsem protože mám problém se stravou a dost mě to trápí.potřebuju se vypsat.mluvit s tím s nikým nemůžu,sestra by mě nepochopila…asi před třemi měsící jsem měla ještě anorexii.dřív jsem byla tlustá a tak jsem chtěla zhubnout.zhubla jsem 12kilo,což se mi velice líbilo.ale najednou se něco zvrtlo a já jsem se začala přejídat..přibírala jsem a jelikož už jsem dál přibírat nechtěla,zvracela jsem.teď už nezvracím..přešla jsem to období tak,že jsem jedla pravidelně a snažila se co nejvíc cvičit.takže jsem zase zhubla..byl to a pořád je takový kolotoč.teď se zase momentálně přejídám..ale nezvracím..mám strašné výčitky.nechci být zase tlustá ale když jsou ty vánoce tak se neudržím nejíst cukroví…ale nechci být tlustá!!!!

Můj přiběh začíná jako většina vašich, taky jsem byla jako dítě ten outsider, který je tlustý. Hubnout jsem začala už v jedenácti letech (ač tenkrát jsem měla normální váhu). V patnácti jsem se různým kolotočem diet dostala na 65kilo. Tenkrát jsem potkala svého přítele, byl pro mě modlou, bohem (bylo mu 20, to tuším vysvětluje vše). Snažila jsem se zhubnout kvůli němu ? jako vždy, podnítila to jedna hloupá, nevinná věta o bývalých přítelkyních. A hubla jsem…a hubla. Každý den jsem trávila dvě hodiny v posilovně a hodinu běháním. Postupně jsem si snižovala přísun energie až na tu míru, že jsem byla spokojena jen pokud byl pod 500KJ / den. Ano, zhubla jsem, na 53 kilo. Přítel byl nejspíš nadšený, ale já už méně. Ten začarovaný kruh ve kterém se každá anorektička octne si nedokáže nikdo představit, jen ty, které v něm byly. Každé stoupnutí si na váhu znamená překonat větší strach než při bungee, každé přibrání, byť jen o desetinu kila, znamená zklamání. Na nic jiném už nezáleželo. A tenkrát mi to začalo docházet, že něco není dobře. Snažila jsem se ze spárů anorexie vymanit, ale jediné kam jsem dospěla byla bulimie. S tou jsem se potýkala až do 18ti. Začaly problémy s přítelem, problémy ve škole, snažila jsem se být doma co nejméně abych jen neplakala ? a tím jsem se dostala k lidem, neměla jsem kde zvracet, všichni mě kontrolovala abych si něco neudělala po rozchodu s přítelem a tak jsem nebyla ani chvíli sama. Jedna bolest přebila druhou. Za čas jsem si uvědomila, že jsem z toho venku. Mám 68kg a jsem spokojená. Jistě, nenatáhnu si džíny vel. 34, ani 36, dokonce ani 38 či 40. Ale za to můžu jít oslavovat s přáteli kdy chci, mám více času na učení, jídlo beru jako požitek a navíc…mám nového přítele. Holky, opusťte ten kruh dokud je čas, ve 30 už bude pozdě, TOHLE jsou nejlepší léta vašeho života a štíhlost vám nic lepšího nepřinese. Opravdu si myslíte, že má cenu se zahazovat s lidmi, kteří vás oceňují podle exteriéru? Chcete se zařadit do populace lidí s IQ pod 50? Notak.

Ahoj holky, nahodou jsem objevila tyto stranky a protoze uz pres 9 let trpim zachvatovitym prejidanim, rozhodla jsem se taky napsat. Zacalo to v prvnim rocniku na stredni skole, z nejakeho me dnes neznameho duvodu jsem se rozhodla drzet dietu. Dnes nechapu proc, byla jsem prece stihla. Problem byl v tom, ze jsem nebyla schopan zadnou dietu vydrzet, takze jsem treba jeden den vydrzela moc nejist, ale dalsi jsem se prejedla, nebo jsem nesnidala, neobedvala, ale jedla jen vecer a to vse, co jsem videla. Navic jsem nikdy nemela dobre vztahy s otcem, nekolikrat me zbil, i tak ze mi tekla krev z nosu…Matka, kdyz me videla jist cokoladu,rekla Kolik vubec vazis? Stoupni si na vahu. Vzdy jsem chtela pryc z domu. S mym vztahem k jidlu to bylo cim dal tim horsi, proste jsem prisla ze skoly, nakoupila si sladke a jedla a jedla az do vecera. Timto tempem jsem pak v 18 letech mela 71kg na 172 cm. A byla jsem nestastna, samozrejme jsem nemela zadneho pritele. Po maturite jsem se dostala na skolu do Ostravy, ubytovana jsem byla na koleji a tam po odpolednich a vecerech me prejidani pokracovalo. Ale nemela jsem tolik penez na jidlo, nasla jsem si dve kamosky a do ledna v prvnim rocniku jsem zhubla na 63 kg. V druhem r. jsem zacala delat aerobik a zhubla na 58 kg, nasla si pritele. Ale problem s predidanim nezmizel, obcas jsem snedla naraz pul bochniku chleba a par cokoladovych tycinek k tomu, ale to nebylo tak casto. Pak jsem s cvicenim prestala, mela nejake deprese, atd… a pribrala zpet na 63 kg. Dnes je mi 25 let, vazim priblizne 60 kg a zachvatovitym prejidanim trpim porad, nikdy to nezmizelo uplne. V poslednich trech tydnech je situace velice spatna. Prejidam se 2krat az trikrat tydne, snim obrovska mnozstvi jidla, vzdy je mi po tom spatne, citim se slaba, a pri pomysleni na jidlo se mi dela spatne, rikam si , se se musim mit rada, ze to prece nechci mit cely zivot, ze musim jist pravidelne…. Ale proste to nejde. Chci se toho zbavit, ale uz nevim jak. Mam v soucasnosti pritele, s kterym mam hezky vztah, on samozrejme nic nevi. Pokud mate podobny problem, ci mi muzete nejak poradit, napiste prosim….

Vlastně äni nevim proc jsem se sem prihlasila…asi se potrebuju nekomu sverit…nebo spise vypovidat…vypsat…je mi teprve 15 let…ale v oblasti jidla anorexie bulimie a tak dale mam dlouholetou praxi…bohuzel…cim bych zacala…bylo mi 11 a ja prestoupila na umeleckou skolu…nadhera novy kamaradi, nove zkusenosti…odjakziva mam rada zmeny,a proto jsem take prestoupila, navic umeni me vzdycky lakalo, i kdyz v 6tride jsem opravdu jeste nevedela jak se zivotem nalozit…vlastne to nevim ani ted…ale k veci…nevim cim to zacalo…nejspise mou novou kamaradkou Marii..Marie byla krasna hubena holka oblibena a vzdy stredem pozornosti…staly se znas kamaradky ale ja byla vzdy jen takovy jeji…jak to napsat…ocasek…snad pochopite…nevim jak to zacalo, ale zacala jsem se uzavirat do sebe protoz evsichni si vsimali ¨Marie a ja byla jsen takova „nicka“…staval se ze me introvert a vlastne nevedomky jsem prestavala jist…nebyla jsem tlusta ale hubena take ne mela jsem zadek a zkratka se zacaly projevovat zenske rysy…merila jsem 165 cm a vazila 65 kilo ale byla jsem hodne svalnata takze jak rikam vsichni me brali akorat…neuvedomovala jsem si proc to delam ale prestavala jsem jist vlastne temer vse zacala jsem se nenavidet a vsechny moje problemy byly vycitany tem kejtam a vsemu tomu rosolu ktery na me vysel…utapel ajsem se v depresich…ale nevedela jsem ze zacinam byt nemocna…neuvedomovala jsem si ze jislo je takova moje droga nebo spise zavislost na kterou jsem schazovala vsechny moje problemy…za 3 mesice intenzivniho hubnuti a sportovani jsem se dostala na vahu 50 kil…byla jsem na sebe pysna ale zaroven jsem byla nestastna a citila se hrozne…pamatuju si vecer kdy jsem dva dny nic nejedla a ten vecer si doprala jablko byl to jaky si ritual…rozkrojila jsem ho na 4 dily a vychutnavala….byla to nejdelsi konzumace jablka za cely muj odsvadni zivot…zacaly mi vystupovat kosti me s eto libilo moc se mi to libilo a sichni kolem me zacali rikat at uz neblbnu ale ja mela klapky na usich…motala se mi hlava svaciny jsem davala psum nebo mi plesnively za skrinemi kam jsem je vecne hazela…byla mi zima hrozna zima…casem jsem zhubla na 45 kilo…byla ze me kostra a ja nebyla schopna vylest na palandu…vymlouvala jsem se na takove blbosti abych mohla spat dole na gauci…mama byla nestastna vsichni byli nestastni aja vlastne take jen sjem si to neuvedomovala adal hubla…vazil ajsem 44 kilo a moji nejlepsi kamaradku odvezli do nemcnice kde se mela lecit z mentalni anorexie byla o ¨rok starsi…jednou jsem za ni s mamou zasla…vazila 33 kilo…v tu chvily jsem nejak automaticky zacala jist…ja si vlastne cely ten asi pul rok co toto trvalo neuvedomovala ze jsem nemocna a neuvedomovala jsem si to ani kdyz jsem se z toho sama zacala dostavat diky me kamaradce…uvedomuju si to az ted…ze jsem byla nemocna…potom jsem ale nybla k zastaveni pribral ajsem na 65 kilo…tedy na moji puvodni vahu…z a2 mesice…nastaly opet deprese…a ve zkratce 3roky boj s bulimii…nyni mam novej problem…jemi patnact jak uz jsem uvedla a bojuj s obememi nemocemi tedy pres 4 roky…ted al evim ze ot neni v poradku jen nevim co s tim na jednu stranu chci byt hubena kostnata…a na druhou chci uz prestat nezabyvat se tim a normalne zacit jist…jsem rozpolcena osobnost…v zari jsem stoupla na vahu a rucicka ukazovala 67 kilo…v tu chvil yjsem se na sebe do zrcadla podivala opet tema ocima kterymi kdysy najednou jsem videla vsechen ten tuk ten rosol vse co tak hrozne nesnasim…marne jsem hledala ty vystupujici zebra a kosti…podle statistik jsem ale byla v norme…nic mene jsem opet zacala hubnout je to tri mesice co drzim dietu cvicim a i jinak hodne aktivne sportuju…opet jsme na nove skole…nevim jestli to stim opet souvisi a vlastne nevim jestli to s tim souviselo i kdysi…tezko rict…kazdopande dnes jsem se dostala na vahu 56 kil…tedy 11 kil minus od doby meho noveho zacatku…ma idealni vaha je 57 kilo…vim to ale nechci s tim prestat…chci aby BMI a vse ostatni vychazelo na podvahu…zbyva mi k tomu par kilo…vlastne 3-4 to mam za mesic…je ot muj spise psychickej cil….a ja se ho chci zbavit na druhou stranu nechci…kdo to zazil jiste me pochopi….je toho spousta co bych sem napsala…ale nebudu vyzirat pamet…je to jen takovy…vypsani se…doufam ze me nebudete odsuzovat a treba i napisete co si o tom myslite a jestil by se mi dalo nejak pomoci…sama na to nestacim…ted uz to vim…