Archive for category: Můj příběh

… být zdravá. O tom teď sním každý den, protože mám pocit, že mi zdraví odjíždí v rychlíku, který zastavit můžu a chci, jenom neumím. Těžko říct, jak to všechno začalo. Asi tak před pěti, možná čtyřmi lety – začala jsem hubnout, protože moje stehna a zadek jsou geneticky naprogramovaný na míry, který jsem nechtěla. Chtěla jsem se totiž cítit dobře a sebevědomě. V té době jsem vyhrála soutěž Miss školy a měla jsem pocit, že to byl jenom blbý vtip. Já a miss? Se 49 kg na 159 cm? Najednou jsem měla pocit, že si každý za mými zády šeptá, že nechápe, jak jsem mohla vyhrát, když mám tak velkou prdel! Ale spíš to asi už šeptalo to cosi v mý hlavě:-(. Přestala jsem jíst sladké a po 17 hodině. BYlo to hodně těžký, v naší rodině se vždycky dost jedlo a já taky… Ale držela jsem se a váhu jsem dostala na 47, dál to ale už nešlo! Byla jsem vyděšená – 47 je přece stále hrozně moc! Byly dny, kdy jsem nejedla vůbec a dny zoufalství, kdy jsem se nažrala. Tenkrát jsem ještě nezvracela. Trvalo asi rok, než jsem se zvládla během dvou týdnů hladovění a pití jen džusů a coly light dostat na 44. Řekla jsem si, že by to mohlo stačit, ale moje vysněné džíny na mě stále vypadaly jako na slonovi. Asi nemá cenu popisovat, jak dny hladovění a jezení, výčitek a sebeizolace pokračovaly… jenom musím dodat, že nejnižší váha nikdy nebyla nějaká tragická… na 165 cm, ke kterým jsem dorostla jsem měla nejméně 42… a nejvíce 53!!!:-(… Poslední rok je pro mě o to větší peklo. Zase jsou dny, kdy hladovím třeba týden a pak to přijde – cíleně si nakoupím spousty jídla, všechno sežeru a vyzvracím. Klidně i pětkrát denně, když jsem sama doma… Jsem zoufalá, smutná, unavená a připadám si bezmocná, ikdyž vím, že to mám všechno ve svých rukou. Jako kdyby nic jiného, než jídlo nedokázalo zaplnit některý části mého života a jako kdybych na ničem jiném nezáleželo… A všechny následky na sobě pozoruji, děsím se a zároveň pokračuji… 🙁

Nebudu sem psát žádný příbeh:-( Je to stejná situace jako u mnoha z holčin,které sem přéběhy píší:-(Já se z toho ani po 3 letech nemůžu vyhrabat…Moje kritická váha byla 37 kg na 170 cm…Potom jsem se spravila na 75 kg na 172 cm a když už to začalo vypadat,že vše bude dobré,přišla moje máma,která to celíé od počátku zaviniíla,řekla mi,že jsem opět tlustá a celé to začalo znova:-( Ted mám necelých 175 cm a 56 kg…Zvracím,moc nejím..špatný:-( Holky,moc vás prosim,neblbnete! Vim,že je to težký,znám to,ale neberte a nekažte si tímhle život:( Na to je moc cennej..

Ahoj holky, v soucasne dobe, nejak moc nevim, na cem jsem,tak jsem se rozhodla sem neco o sobe napsat a zeptat se tak neprimo na Vas nazor, co si o me soucasne situaci myslite:) Nebudu sem psat svoje miry, vysky a vahy, o tom, jak jsem v minulych deseti letech uspesne hubla a stejne uspesne pribirala, ani to, jak to vsechno zacalo. Neni to pro me v soucasne dobe dulezite. Po nekolika letech A a ZP, trapeni, vycitek, obvinovani se ze slabosti, nedostatku vule a beznadeje se tak nejak vsechno zacalo postupne a prekvapive samo resit. Vlastne ani nevim jak, ale nasla jsem si po letech depresi a izolace pratele,seberealizaci, a i kdyz byly s jidlem obcas problemy, prestavalo byt alfou a omegou meho zivota. Sama se sebou jsem se tak nejak srovnala a prisla na to, ze ma hodnota tkvi v necem jinem nez tuku, svalech a pocitani kalorii a hodiny stravene cvicenim mi prisly jako malichernost, ztrata drahocenneho casu. Zdalo se, ze ppp zmizela. Pomalu a nenapadne, ale prece! Posledni tri, ctyri roky jsem, co se jidla tyce, relativne v pohode, alespon srovnavam-li situaci s minulosti: nepocitam kalorie, jim vsechno, teda hlavne to, co mam rada:), v podstate necvicim, akorat tancuju a cvicim jogu a obcas chodim plavat, ale jen kdyz se mi chce, a proto, ze me to bavi. Problemem je u me psychika. Jsem nevyrovnana a depresivni, uzkostliva, extremne zavisla na tom, co si o me mysli mi nejblizsi. Nemam se rada. Dost mych pratel vi, ze nejsem uplne v pohode, a i kdyz mi rikaji, jak jsem skvela a uzasna, nedokazu svuj strach a pochybnosti prekonat. V cem spociva ten paradox tykajici se me a ppp? Nedokazu to uplne posoudit, ale mam neprijemny pocit, ze se A znova vkrada pomalu a jiste do meho zivota, nenapadne a plizive, stejne jako zmizela, a to paradoxne ve chvili, kdy jsem absolutne prestala resit jidlo, svoje telo, svuj vzhled, myslim v tom negativnim smyslu:). Libim se sama sobe. Ale asi se nemam rada. V cem spociva muj problem? V poslednich mesicich proste a jednoduse nemuzu jist. Nejde to. V poslednim roce se v mem zivote udalo hodne zmen a byla jsem nucena resit radu problemu. Nejdriv jsem proste nemela na jidlo cas a stres mi chut k jidlu taky nepridal, nicmene problemu bylo hodne a ja si na to nejist resp. jist malo nejak tak zvykla. Zvykla jsem si na to jist hodne nepravidelne a hodne malo. Zvykla jsem si na to prijimat vetsimu energie z napoju. Zvykla jsem si na to jidlo neresit, a to vic nez kdykoliv driv. To, co bych behem A a ZP povazovala za nejvetsi dar, se stava mym prokletim. Vubec neresim jidlo. Neresim jidlo. Vubec. To znamena predevsim to, ze me jidlo nebavi, dokonce me obtezuje jist, pritom jsem vzdycky jedla rada. Behem A jsem se vyhladovela tesila na kazdy drobek, behem ZP jsem si k smrti svoji vasen a lasku k jidlu vycitala. Ted jim jenom, kdyz uz opravdu musim. To znamena jednou denne, nekdy dvakrat. Jen tak aby se nereklo… Nerozumim tomu, nevim proc…Nevim, jestli je A zpatky nebo ne…Nemam nutkavou touhu hubnout a nejsem posedla zdravou vyzivou ani velikosti a tvarem sveho tela. Muj pribeh je v tomto jiny nez vetsiny z Vas. Vim, ze nejsem psychicky moc v pohode, ale nejsem schopna posoudit, jestli to, jak zachazim s jidlem, je ppp nebo ne… Jaky je Vas nazor? Mate nekdo podobnou zkusenost? Dekuju, Vam, co jste to docetly az sem za trpelivost a Vsem preju hodne stesti a sily nevzdat svuj boj!

Už jsem sem kdysi psala svůj příběh.O tom že se střídám hladovění a přejídání,projímadla a už i zvracení,i když moc nezvracím.Většinou jen když nemám k dispozici projímadlo nebo to s ním tak přeženu až je mi zle.Jsem úplně na dně svých sil.Teď se mi podařilo něco zhubnout a během jedinýho týdne jsem se tak přejídala,že jsem přibrala 4 kg.Je mi ze mě zle.Projímadla potřebuju už 23 pilulek,aby to vůbec zaúčinkovalo.Nejhorší je teď ten poslední týden.To,že si pohrávám s myšlenkou na sebevraždu,tak to není u mě žádná novinka,jen mám teď občas horší stavy,kdy jsem si tak jistá,že se zvládnu zabít,až mě to samotnou děsí.Pořád řeším tyto 2 věci.Buď zhubnout nebo být mrtvá.Když se mi podaří chvíli nejíst a hubnu,jsem šťastná,že konečně začínají lepší časy,ale pak se zas přejím a všechno je v háji.Když si pak ještě uvědomím,že navždycky budu ta divná,co se vyhýbá okolí a není si schopna ani najít přátele a normálně se s něma bavit a žít jak každý jiný člověk,řešit starosti s láskou a třeba i s plánováním nějaké budoucnosti.To já nezvládám.Tak moc se už bojím lidí a vyhýbám se jim.Jak si můžu plánovat budoucnost,když celej můž život se točí kolem jídla a depresí?Když prakticky celý dny jsem zavřená jen doma,na školu taky nemám vůbec náladu a jen se přejídám.Chci zase zhubnout na co nejmíň kilo a pokud to není možné,tak raději chci umřít.Bohužel nevím jestli se mi to podaří,ale pořád je ve mě maličká naděje,že někdy zhubnu.Ale udržím si tu váhu?Nebo to bude zas dokola.I když stále oufám v to,že se mi zas podaří vydržet hladovět až do zhubnutí,v některých chvílích jsem si jistá,že bych neměla problém se jakkoli zabít.

Ahoj holky, moc bych vas chtela poprosit o pomoc. Nevim si se sebou rady. Asi ve 14 jsem zacla hubnout, nasledovala anorexie, coz se asi behem dvou let zvrhlo v bulimii (za kterou muzu byt svym zbusobem vdecna, protoze kdybych i nadale hladovela, tak uz tady asi nejsem). Jenze ted uz mi je skoro 22 a bulimie se stala nedilnou soucasti meho zivota. Nikdy jsem se o tom s nikym nebavila a asi ze zbabelosti to ani vubec neresila. Uz pred nekolika lety na to prisli rodice, ja slibila, ze uz toho necham.. Jenze ted jsem na vysoke, mimo domov a zvesela v tom pokracuju. Mamka me porad podezdriva a ma o me hrozny strach. Uz jen kvuli ni toho chci nechat. Jsem zbabela a stydim se to nekomu priznat. Uz tri roky mam pritele, ale ten o nicem nevi. Vim, ze on by mi snad mohl pomoci, jenze mu to nedokazu rict uz jen proto, ze jsem mu tak dlouho dobu lhala.. Moc vas prosim, je tu nekdo, kdo by mi mohl poradit, jak to premoci a zacit zase normalne zit? Nebo nekdo kdo je v tom sam stejne jako ja a chtel by se spolecne se mnou pokusit z toho dostat?