Archive for category: Můj příběh

Ahoj…ani nevím,jak vlastně začít…právě v tuhle chvíli,co jsem se rozhodla napsat na tento portál článek o sobě,jsem ve stavu, kdy mi do smíchu už moc není… Už je to něco přes rok,co se pohybuji v kolotoči odporné bulimie…Vlastně už od mých 13 let se pohybuji neustále s váhou nahoře,pak zase dole…jednou tlustá,jindy vyhublá,pořád diety střídavě s přejídáním,no řeknu vám,docela mě to vážně “ baví “ Asi před rokem a půl jsem dost rapidně přibrala,měla jsem nějaké ženské problémy a po nasazení antikoncepce se mi váha vyhoupla asi na 78 kg při 168 cm…což je docela už dost,hlavně když jsem byla u sebe zvyklá na nějakých 55 – 58 kg. Připadala jsem si jako bagr,obrovská tlustá machna.Přestala jsem absolutně chodit do společnosti,ačkoliv jsem nesmírně společenský člověk…velmi jsem se za sebe styděla.Dělalo mi problém jít i do školy,všechno muselo být rychle,jen aby mě nikdo neviděl,občas jsem tam ani vůbec nešla,neměla jsem na to,nesměl mě nikdo vidět. A samozřejmě,jen co jsem přišla domů,začala jsem do sebe rvát kila jídla,abych utěšila smutek ze sebe samé. Bylo mi strašně,v depresích jsem seděla v pokoji a nadávala si,že ten další den to už dokážu,že se prostě zase “ nepřežeru „!Změna jaksi ne a ne přijít a mě už došly síly. A tak to začalo,nejdříve mi to moc nešlo,byla jsem po zvracení strašně nateklá,tváře jsem měla naducané…zhubla jsem maximálně o 2 – 3 kg,ale to mě neodradilo.Alespoň jsem věděla,že to jídlo ve mě není.Přišla jsem si taková lehčí,ačkoliv co se kcal týče,vyjde to téměř na stejně. Nějak jsem k tomu přidala sport a najednou jsem měla 62 kg,takže změna jak hrom…ani nevím jak se to stalo…zvracení jsem brala jako automatickou činnost vždy,když jsem se přejedla.Navštívila jsem kvůli tomu psychologa,psychiatra…dokonce mi nasadili anti-deprsiva…ale nic nepomohlo,akorát jsem po nich zase přibrala. Jenže tenhle business je dost riskantní,jednou jste dole a jednou nahoře.A já?Asi 2 měsíce na výsluní a najednou se to vezlo,zase jsem začala nabírat…a nabírat až jsem byla na 75 kg znova, a přiznejte sami,že to už vážně nebaví. Výkyvy mé váhy byly až 20 kg během 1/3 roku,což je pro tělo celkem drastická záležitost. Nemluvě o tom ,co se děje v mozku… Teď tady sedím,už jsem asi 4x dnes zvracela,mám sice asi 61 kg,ale připadám si odporná.Nesnáším se, moje tělo je odporné, jsem strašně tlustá…a nechce se mi žít… Ach jak moc bych si přála žít normální život,jíst a neřešit to,brát jídlo jako něco příjemného…tak jak by to mělo v životě být. Mám strach,že se to nezmění…že mě bulimie zničí úplně.

Ahojky,po přečtení těchto příběhů jsem se rozhodla přispět taky svou troškou do mlýna…Je mi 18 let a taky jsem toho dost prožila.Začalo to úplně nevině,asi jako u všech.Vždycky jsem byla silnější – při tehdejši výšce 150cm jsem vážila 72kg,nikdy jsem si z toho nic nedělala,ale pak přišla puberta a ja jsem zjistila že se sama sobě vlastne vůbec nelíbím,tak jsem začala hubnout,nejdřive to byly jen takové pokusy,které končily marně,ale pak jsem omezila svou stravu tím,že jsem začala vynechávat některá jídla,až jsem skončila jen u jablka denně.Nikdy jsem nebyla jednou z těch,které počítají kalorie,nebo usilovně cvičí,zvracejí..,ne já jsem „akorát“ nejedla.Všichni mi pořád říkali jak se ztrácím před očima,ale mě ani nenapadlo něco s tím dělat,dokonce jsem na ně byla našvaná,protože jsem měla pocit,že mi to dělají schválně,že mi to nepřejou,když jsem konečne tak krásně zhubla..byla jsem na sebe pyšná. Když se mě moje mistrová na praxi tenkrát ptala co se děje,když jsem byla vždy tak pěkná,a najednou jsem tak strašne vychrtlá,jestli náhodou nemám nějaký problém třeba s anorexií,tak jsem se smála,že jsem v pohodě.Až po dlouhé době jsem si uvědomila,že asi něco není v pořádku a snažila jsem se jíst..sice ze začátku žádná sláva,spíše nic než jídlo,ale byl to dobrý začátek.Později jsem zvládla sníst oběd a večeři,ale stejně jsem strašně hubla.Tak mě vzali do nemocnice na vyšetření,že překontrolují jen nějaké funkce,to jsem tenkrát souhlasila,a jsem za to dneska mooc ráda.Zjistili mi revmatoidní artritídu.Prý kdybych ješte čekala,tak se za chvíli ani neučešu.Teďko se od října léčím.Z 39kg jsem přibrala na 55kg a už to nehodlám měnit,při výšce 156cm je to akorát.Čekám na vyjádření lékaře o mé operaci,dostanu totiž umělý kyčelní kloub…Někteří doktoři říkají že jsem si to revma vyvolala hubnutím,jiní že je to blbost.Vlastně mi nikdo neřekne proč…Možná jo,možná ne,každopádně by mě už v životě nenapadlo dělat takové kraviny…konečně už se blýská na lepší časy?

Ahoj holky, no jak bych asi zacala… Takze ze zacatku je mi 15let, merim 162cm a vazim 43kg, nevim jestli mam anorexii, lide rikaji, ze ano. Pritom, nechovam se jako anorekticka, jelikoz anorekticky vubec nejedi, ja jim ne moc, ale jim. Jim 5krat denne po 3 hodinach a hlavne kazdej den hodninu a pul cvicim (pilates, pawerjogu, cviceni na mici, rehabilitacni cviky, atd.) Nevim co mam delat. Vidim jak rodice trapim a nelibi se mi to, ale nemuzu nic delat (bohuzel:() Navic mam segru lepe receno dvojce, ktera je na tom uplne stejne jako ja, akorat je na tom psychicky hur. Navic mame strasne malo svalove hmoty, proto nam rodice objednali steroidy na pribrani svalove hmoty. Ale uz me to nebavi, nevim co s tim. Kdyby mi nekdo chtel pomoct budu jen rada

Ahoj holky, už dva roky jsem nemocná, nikdo neví, že jsem nemocná,jen já vím, že jsem…Trpím přejídáním,kdykoli mužu nasoukám do sebe všechno,co najdu.Není mi žádné oblečení,všechno na sebe rvu, nemůžu dopnout. Vždycky si řeknu, tak a dneska končím, ale nejde to, poruším a znovu se přejím. Je to jak kolotoč. Hodně lidí mi říká,že jsem hezká, já vím, jo, jsem asi, ale byla bych hezčí, kdybych vydržela nejíst,jsem na sebe naštvaná,vidím,že holky ve škole májí radfost, že vypadám tak, jak vypadám, protože jim nekonkuruju,štve mě to, ale nedokážu s tím nic udělat. Jídlo mi zabírá spoustu času,kvůli němu se neučim, už ani moc necvičím, je to strašný, nikomu to nepřeju. Sleduju lidi na ulici a bojím se,že mi někdo řekne,že jsem tlustá, že jsem přibrala. Nebudu vám dopodrobna popisovat svoje trápení, je toho mnohem víc, kdo ppp někdy trpěl ví,jaké to je,je to hrůza, myslíte na to, když usínáte, když ráno vstáváte,je to jako stín, všude vás to pronásleduje. Vím, že třeba anorexie je daleko horší než přejídání, protože jde o život, ale věřte, že když znáte obojí, je přejídání daleko horší. Ale teď k tomu nejdůležitějšímu.Proč jsem svůj příběh nazvala tak, jak jsem nazvala? Protože dneska chci konečně začít znovu žít, chci to dokázat, nepřejíst se, pořád nemyslet na jídlo, na to, co udělám, až se mě někdo zeptá, proč jsem tak tlustá. Jídlo je dobrý, ale chutná jen chvilku, stojí mi to za to??NESTOJÍ!!Kolikrát už jsem tohle zkoušela, ale nikdy to nedopadlo, nevydržela jsem.. Chtěla bych vás holky poprosit, abyste mi držely palce, snad to konečně dokážu a budu zase ta usměvavá holka, která pomáhá druhým a nestydí se chodit ven, bavit se a povídat si o čemkoli. Pokud někdo máte stejný problém,ozvěte se, budu ráda,moc ráda si pokecám s někým, kdo má podobný problém.třeba můj příběh nakopne někoho, kdo se to samé, co já, chystá udělat už dávno.. Určitě se vám ozvu, protože potom už mi nezbývá nic jiného než psycholog a jestli to nedokážu tentokrát, tak se z toho sama už nevyhrabu.!

Ahoj lidičky,chtěla bych se s vámi podělit o svůj problém.Je mi čtrnáct,jsem holka..Měřím asi 168 a vážím 60 kg.Trpím přejídáním..Docela se nechápu,nevím jak z toho ven.Ráno a na oběd si vystačím s menší svačinou,ale vždycky večer mě chytne ta žravá,a musím pořád jíst..Pořád postupně přibýrám na váze,ikdyž se hýbu..Celý den pilně sportuju,a pak večer se přežeru..Už jsem několikrát měla nutkání jít to sežraný vyzvracet,ale nemám na to sílu..Prosím,poraďte mi,jak se nepřejídat!Jsem už docela zoufalá :(..Zkoušela jsem pracovat na počítači,číst si knížku,učit se..ale nepomáhá mi to a neodolám a jdu se do lednice podívat,jestli tam něco není..Z lednice ty sladkosti taky nemůžu odstranit,protože bydlím s babičkou..a nechci aby vůbec někdo věděl,že trpím přejídáním,..prosím pomozte mi 🙁