Horor

Ahoj holky. Konečně po pěti letech jsem se odvážila napsat svůj příběh. Toto trvalo:-) Na začátku roku 2003 jsem se rozhodla začít hubnout. Ono to rozhodnutí bylo vlastně dřív, ale nikdy jsem to nevydržela. Bylo mi 17 a vážila jsem 70kg, jinak měřím 172cm. Přišlo mi to najednou hrozně moc rychlý..bylo po vánocích a řekla jsem si dost! Musím do sebe natvrdo. Sehnala jsem si info, jak a co mám dělat.. tedy nejíst pečivo a večeřet pouze zeleninu. První večer byl nejhorší, kousala jsem se do prstů, ale hlad jsem šla zaspat. Další večery už šly bez véči samy a nakonec mě to začalo bavit, protože jsem shodila první dvě kila. Chodila jsem na sportovní gympl a měla jsem vlastně hodně svaloviny, když na sebe zpětně koukám, tlustá jsem nebyla. V té době mě okouzlil kluk, který byl natolik skvělý, abych s ním prožila svůj první sex. A najednou jsem „dospěla“. Svět byl jiný. Nedokážu to napsat nebo říct, ty chvíle, to zvláštní pálení čarodějnic a velikonoce a to všechno bylo úplně jiný.. Šlo to jak po másle. Jeli jsme na jarní soustředění s atletikou, kde jsme dostávali večere- co teď??? Snědla jsem tedy půlku oběda a půlku večeře. Pak ty tréninky, běhání, posilovna. Byla jsem smutná, nikdo se tam se mnou nebavil. Dnes vím proč. Po necelym týdnu jsme přijeli domů a bum. 3kila pryč. A čím dál víc do sebe. S klukem jsem se rozešla. Zemřel mi dědeček. Já to stejnak moc nevnímala a dneska si to vyčítám. A na kole a běhat a plavat. A výzo a prázdniny. Holky ve třídě mi řekly, ať už nehubnu, že se bojí, jak budu v září vypadat. Přitom jsem měla zcela normálních 60kg. A jedeme dál. Žádní kamarádi, jenom sport, švihadlo, běhat, kolo, plavání a zase dokola. Pak se jelo na soustředko do Tater. To bylo v polovině prázdnin. Sraz na nádraží- trenérka- Terko, ty jsi nějaká hubená, měla bys víc jíst! Ale jak mám jíst víc, když chci hubnout. Chtěla jsem hubnou celý život! Konečně se mi to daří!! Od malička mě máma tahala na váhu a já byla vždycky větší a maličko silnějši a vždycky se jí ta váha nelíbila. Nejez ty buchty!!! Na horách jsem přestala jíst vůbec. V restauraci, kde se podávaly snídaně, obědy a večeře jsem sice chodila, ale nejedla. Holky seděly se mnou u stolu a kroutily hlavou. Nikdo se mi neodvážil nic říct. Opět běhání. V tý době už mi začínala být všude zima. Přijeli jsme po týdnu domů a naši se zhrozili. Slíbila jsem, že žačnu jíst. Prdlajs. Nemohla jsem… pak už to nešlo. Opět škola. Měla jsem 50kg. Koupila jsem si Krcha a prostudovala ho do mrtě. Začala jsem jíst 2namazaný chleby ráno i večer, oběd i s polívkou a ke svačině sušenku a ovoce. Ale všechno tak vypočítaný a vykoumaný, že ani drobet víc. A hubla jsem kupodivu dál. Dostala jsem se na 45kg. A začaly mi padat ty hustý tmavý lesklý dlouhý vlasy po trsech. Na čele, kde jsem nikdy neměla jedinýho uhráka mi vyskákala červená pojebaná vyrážka. Byla jsem ošklivá, studená a slabá. Oblečení na mě vyselo. A furt ten jídelní režim a když jsem oběd nestíhala na 12hod ale o půl hodky dýl, tak jsem byla jako štěkna nepříjemná. Jedna učitelka si dokonce myslela, že fetuju:-) Naši mě odvezli k psychologovi, takovýmu skvělýmu, dokonce doma měl chovnou stanici opiček, myslim, že makaky:-) Byla to rodinná terapie. Řekla jsem tam všechno, ikdyž máma byla naštvaná, protže pravda vlastně byla a bude, že ona mě od malička říkala, že hubená znamená hezká, a já byla vlastně tím pádem šeredná. Mamka to zle nemyslela, sama má nadváhu, aproto se tenkrát rozhodla začít hubnout se mnou. Jenže vydržela jsem to pouze já.. K doktorovi jsme jezdili zbytečně. Bylo to furt sejný, ta doba, než začali další prázdniny. Ani si na to nepamatuju. Na začátku července jsem byla na chalupě a naši někam odjeli na návštěvu a já tam byla sama. Přišla za mnou maminka mojí kamarádky, která taky tenkrát trpěla MA, ale dostala se z ní dřív, než já do ní upadla. Navštěvovala mě a já jí už delší dobu, chodila jsem pro „rady“, jak z toho ven. Tenkrát mě tam na tý chalupě tak promluvila do duše a vůbec, byla pro mě jakoby cizí ženskou, ale stejnak nejvíc věděla, jak na mě. Měla jsem na tom podí vlastně i já, necítila jsem se dobře, což je vlastně pochopitelný. Nechtěla jsem anorexii, chtěla jsem kluky a koupálko a kamarádky a alkohol a zpátku svoji krásu. Paní odešla a já šla do špajzu a vzala si pár oříšků mimo svůj „plán“. A pak to šlo zase rychle. Byl to skvělý pocit. Myslela jsem si, že se z toho nedostanu, nikdy, já jsem beznadějnej případ, já neumim bejt jako vy, normální, já na to nemám se vyléčit!!! NENENENENNE nechte mě bejt vůbec si mě nevšímejte- tyhle myšlenky zmizeli a ja papala, ikdyž jsem se dost často nutila, ale v hloubi duše jsem věděla, že tak to má být. Hrozně jsem se ale bála, že to žraní neskončí a já budu mít jednou 150kg. Není to tak, děvčata, věřte mi. Věřte sobě. Byla jsem v tom sice jen rok a půl, ale bylo to tak silný a emotivní.. Začněte hned. Vyserte se na to, že až od zítra nebo po zkouškách nebo po závodech nebo to je jedno. Dneska, teď. Je to fakt těžký, brutálně težký. Ale těžký je to, co ještě neznáte- to mi často říká můj přítel:-) Jednou si řeknete.. fakt to tak těžký nebylo. Já jsem se vlastně tenkrát nasrala na tu anorexii, brečela jsem a bouchala pěstí do stolu a do zdi. Jednou si i mlátila hlavou o zem, než mě tam našel můj táta. Chudáci rodiče. Fakt si to dneska tak vyčítám, on se kvůli mě strašně trápili. Promiňte, že to mám tak dlouhý, ale jinak to nešlo.. Kdybyste někdo něco potřeboval, klidně se mi ozvěte. Klaren@seznam.cz Ráda vám pomůžu. Vlastně jsem chtěla jít na psychologii, po tom, co jsem se uzdravila. Ale neudělala jsem to. Nedělejte to ani vy. Fakt vám radím dobře. Zajímat se o psychosomatický nemoci?? Jo, ale jedině, když máte „čistou“ minulost, o čemž pochybuji, že by na těchto stránkách někdo takový byl. Jen doporučuji, nezakazuji. Hodně síly!

Nikdy to nezvládnu

Už jsem sem kdysi psala svůj příběh.O tom že se střídám hladovění a přejídání,projímadla a už i zvracení,i když moc nezvracím.Většinou jen když nemám k dispozici projímadlo nebo to s ním tak přeženu až je mi zle.Jsem úplně na dně svých sil.Teď se mi podařilo něco zhubnout a během jedinýho týdne jsem se tak přejídala,že jsem přibrala 4 kg.Je mi ze mě zle.Projímadla potřebuju už 23 pilulek,aby to vůbec zaúčinkovalo.Nejhorší je teď ten poslední týden.To,že si pohrávám s myšlenkou na sebevraždu,tak to není u mě žádná novinka,jen mám teď občas horší stavy,kdy jsem si tak jistá,že se zvládnu zabít,až mě to samotnou děsí.Pořád řeším tyto 2 věci.Buď zhubnout nebo být mrtvá.Když se mi podaří chvíli nejíst a hubnu,jsem šťastná,že konečně začínají lepší časy,ale pak se zas přejím a všechno je v háji.Když si pak ještě uvědomím,že navždycky budu ta divná,co se vyhýbá okolí a není si schopna ani najít přátele a normálně se s něma bavit a žít jak každý jiný člověk,řešit starosti s láskou a třeba i s plánováním nějaké budoucnosti.To já nezvládám.Tak moc se už bojím lidí a vyhýbám se jim.Jak si můžu plánovat budoucnost,když celej můž život se točí kolem jídla a depresí?Když prakticky celý dny jsem zavřená jen doma,na školu taky nemám vůbec náladu a jen se přejídám.Chci zase zhubnout na co nejmíň kilo a pokud to není možné,tak raději chci umřít.Bohužel nevím jestli se mi to podaří,ale pořád je ve mě maličká naděje,že někdy zhubnu.Ale udržím si tu váhu?Nebo to bude zas dokola.I když stále oufám v to,že se mi zas podaří vydržet hladovět až do zhubnutí,v některých chvílích jsem si jistá,že bych neměla problém se jakkoli zabít.

WHY??

Proč to teď vlastně píšu?? Protože teď sedim u počítače a mam děsný křeče v břiše. Proč?? Protože už jsem dva dny vůbec nejedla. Od léta jsem zhubla 10 kg, jenomže pak pět zase nabrala. Takže teď mam výsledných 65 kg/ 180 cm a snažim si je udržet zuby nehty. Co u mě znamená udržet si je zuby nehty?? Taky se sama sebe ptam, proč si timhle způsobem udržuju váhu, ale už jsem prostě taková a tohle je můj problém. Už od října. Už se nedokážu najíst jako dřív, nedokážu si jídlo vychutnat. Po každým jídle si to vyčítam, že jsem to vůbec do sebe dostala. A co následuje pak?? Někdy si řeknu, že teď nebudu třeba tři dny jíst, ale nevydržim to a třetí den se přejim tak, že naberu tři kila a ty následně vyzvracim. Někdy to vyzvracim rovnou. Někdy si pomohu laxativy a někdy to zkombinuju. Dnes je to opět druhý den, co nejim. Řekla jsem, že teď nebudu jíst týden. Vydržím to?? Nevím. Budu se snažit, ale když ne, aspoň vím, co následuje. Zvracení. Je to mentální bulimie?? Mentální anorexie?? Záchvatovité přejídání?? Na to se ptám vás, odborníků. Proč to sem vlastně píšu?? Protože už jsem zoufalá a potřebuju pomoc. Metabolismus jsem si rozházela tak nehorázným způsobem, ale nechci být jako jedna z těch holek, který si tuto nemoc přejou. Chci se z toho dostat a jednou se zase konečně normálně najíst. Nepřijít domů a nevyhodit jídlo, aby si máma myslela, že už jsem jedla, ale taky nepřijít domů a nepřejíst se tak, abych pak běžela na záchod a vše to dostala ven. Ale jak to tak píšu a dávám si dohromady, jak si ničim tělo, zjišťuju, že mam už asi moc velký problém. Proč máma sedí vedle a kouká spokojeně na televizi a přitom má doma dceru, která má velkej problém?? Protože je doma minimálně a jídlo, který úspěšně mizí, končí buď v záchodě nebo venku v kontejneru. A proč já jí to nedokážu říct?? Protože by mě zabila. Pokaždý, když má být doma, tak v noci sedim a nemůžu spát. Proč?? Protože přemýšlim nad tim, jak to udělam, abych druhej den nemusela jíst. Je to hrůza, ale říct jí to nemůžu, nevim, jak by to řešila. Sama řekla, že neví, jak by to řešila, když jsme koukali na jeden dokument právě o tomhle problému. Táta mě v hubnutí podporuje a protože jsou rodiče rozvedení, tak se ho to až tak netýká. Nevidí, co dělam s jídlem, vůbec nemá ponětí, jaký problémy mam.. Kámoškám se svěřit nemůžu, nejspíš si myslí, že takovej problém se vyřeší, když jednou něco spolknu a udržim to tam dýl jak hodinu. Nevim už jak dál.. Takže proto to sem píšu. Hledam někoho, s kym bych si mohla psát a kdo by mě pochopil. Někoho se stejným nebo aspoň podobným problémem. Za každého, kdo odepíše, budu neskutečně ráda. Mohli by mé problémy posoudit i odborníci a říct, co dělat. Co dělat, abych svůj metabolismus hodila zase do normálnu. Prosim!!

Nevím jsk dál…

Celé to začalo už v mých 17 letech před 7 lety, kdy jsem zhubla z 60kg na 45kg při výšce 162 cm.Při 45kg jsem si ale řekla dost, i když jsem si moc hubená nepřipadala, spíše naopak, okolí to vidělo jinak. Pořád jsem slýchala, že bych měla trochu přibrat atd.Přibrala jsem díky svému klukovi asi 3kg a váhu kolem 48kg jsem si držela přibližně 3 roky.Pak jsem se začala střídavě strašně přežírat a následně hladovět, pořád dokola.A váha mi lítala mezi 50-58kg.Před 2 lety se dokonce vyšplhala na 61 kg.Pak jsem ale začala méně jíst a hooodně sportovat a váha najednou ukazovala 55kg, jupí, byla jsem nesmírně šťastná.Následně ale přišlo něco nečekaného-otěhotněla jsem, na jednu stranu jsem byla šťastná, ale na druhou si říkala-všechno je teď v háji,zase budu přibírat:-( Potom jsem si ale řekla,že miminko je pro mě důležitější než postava a začala si těhotenství užívat přejídáním.Za těch 9 měsíců mi přibylo něco přes 30kg!!!Hrůza.Naštěstí 15 zůstalo v porodnici.A protože nekojím(nešlo nám to), tak jsem hned nasadila dietu a už mám dole skoro 10kg.Ale je to tím, že jím opravdu strašně málo a hodně sportuji.Nevím, co bude dál, jestli zhubnu na ideální váhu a tu si udržím, nebo se za nějakou dobu začnu opět přejídat(to nejspíš), nebo mě touha po hubnutí ovládne natolik, že nebudu vědět, kdy přestat. Vím jen, že už nechci spadnout do toho kolotoče hladovění a přejídání a následných depresí. Možná mi budete radit, abych jedla normálně, zdravě, 5 porcí jídla denně+pohyb.To já ale prostě nedokážu.Buď jím malinko nebo žeru.Jak moc bych chtěla být normální jako kdysi než jsem začala s hubnutím.Kdybych mohla vrátit čas, nikdy s hubnutím nezačínám:-(

Je to součást mě

Ahoj, píše sem už po 2. a moje problémy se od té doby zhoršily. Je mi 14, meřím 158 a vážím skoro 39kg. Před rokem sem si ve škole často odhlašovala obědy, nejedla svačiny, často jsem cvičila (i pozdě v noci),chodila běhat do lesa.atd…Hlad jsem skoro vůbec neměla a jedla jsem minimálně. Nevím proč jsem to dělala, já sem to snad ani dělat nechtěla!Vůbec sem si neuvědomovala co vlastně dělám.Uvědomila jsem si to až ted. Uvědomila jsem si, že jsem před rokem trpěla asi anorexií! Teď na podzim se mi ale z anorexie stalo záchvatovité přejídání :(… přejídám se každý den, čím dál víc. Dříve jsem si říkala např.že od zítřka se budu víc hýbat, míň jíst atd… Ale čím víc si jídlo zakazuju, tím víc se pak přejídám. Ted už si jídlo nezakazuju. Chci se toho zbavit, nechci se už dál přejídat a trápit kvůli mé postavě. KAždý den si říkám že kamarádky jsou skoro stejně vyské jako já ale váží o 10kg víc a taky mají krásnou postavu! Tak proč já řeším sebe! Proč si myslím že jsem tlustá když určitě nejsem?!?!Proč mám každý den deprese, brečím, uzavírám se do sebe?!?! Říkám si DOST! tohle musí skončit! Já se chci bavit život mám ještě před sebou, vím že musím přibrat protože se ze mě musí stát žena(ještě jsem nedostala menstruaci, doktorka říká, že je to kvůli mé váze)… takže já vím, že tloustnou budu ale nemužu to snést, když pár gramů přibyde na váze!… chci zajít ke školní psycholožce, protože já už nevydržím jíst každý den na večeři třeba 8 rohlíků. Ted jen sbírám odvahu abych tam zašla. Poslední 2 dny se snažím tělu dávat to co ¨chce. Když chce jídlo, tak jím…. myslím si, že se přejídám protože moue tělo už chce menstruovat, ale já k tomu nemám váhu, tak mě tělo nutí myslet na jídlo tak často… ale možná se přejídám kvůli tomu že jsem se před rokem v jídle omezovala…. Snažím se najít něco co by mě bavilo,abych se odreagovala, chystám se s kamarádkou na horolez.stěny, a chci tančit street dance, potřebuju prostě jít mezi lidi… Jsem z toho už zmatená a unavená z toho věčného přejídání, chci s tím skoncovat dřív než bude pozdě… Jestli míte podobný problém, napište komentář prosím. Potřebuju o tom s někým mluvit a poradit se, co mám dělat. Díky, že ste si to přečetly 🙂 Mějte se ahoj

Tak jsem tu zas…

Tak jsem tu zas… o cem mam vlastne psat? je to porad dokola… jednou se mi to dari byt ta ktera je obletovana protoze je hubena, pozdeji zase tak ktera je tlusta jako prase a radsi je doba aby ji nikdo nemohl videt.. proste uz nevim jak dal.. ted mam pres 80 a to jsem jeste nikdy nemela… rodina me nevidela 2 mesice a za tu dubu sem pribrala nejmene16kg… vsichni se me doma lekli a postupne se me ptali jesli nejsem tehotna.. docela absurdni co? Je to hrozny… uz nechci… ale jidlo je neco jako droga ..jednou stim zacnes a proste nedokazes prestat… rikam si ne, bez od toho nejsez to ale potom se neco ve me zlomi a ja jdu a nalozim si kotel ani nevim proc… ty jojo docela mi pomohlo sem neco napsat… tak preju hodne stesticka at sme silny a zvladneme to.. papusky adelka

Paradox

Ahoj holky, v soucasne dobe, nejak moc nevim, na cem jsem,tak jsem se rozhodla sem neco o sobe napsat a zeptat se tak neprimo na Vas nazor, co si o me soucasne situaci myslite:) Nebudu sem psat svoje miry, vysky a vahy, o tom, jak jsem v minulych deseti letech uspesne hubla a stejne uspesne pribirala, ani to, jak to vsechno zacalo. Neni to pro me v soucasne dobe dulezite. Po nekolika letech A a ZP, trapeni, vycitek, obvinovani se ze slabosti, nedostatku vule a beznadeje se tak nejak vsechno zacalo postupne a prekvapive samo resit. Vlastne ani nevim jak, ale nasla jsem si po letech depresi a izolace pratele,seberealizaci, a i kdyz byly s jidlem obcas problemy, prestavalo byt alfou a omegou meho zivota. Sama se sebou jsem se tak nejak srovnala a prisla na to, ze ma hodnota tkvi v necem jinem nez tuku, svalech a pocitani kalorii a hodiny stravene cvicenim mi prisly jako malichernost, ztrata drahocenneho casu. Zdalo se, ze ppp zmizela. Pomalu a nenapadne, ale prece! Posledni tri, ctyri roky jsem, co se jidla tyce, relativne v pohode, alespon srovnavam-li situaci s minulosti: nepocitam kalorie, jim vsechno, teda hlavne to, co mam rada:), v podstate necvicim, akorat tancuju a cvicim jogu a obcas chodim plavat, ale jen kdyz se mi chce, a proto, ze me to bavi. Problemem je u me psychika. Jsem nevyrovnana a depresivni, uzkostliva, extremne zavisla na tom, co si o me mysli mi nejblizsi. Nemam se rada. Dost mych pratel vi, ze nejsem uplne v pohode, a i kdyz mi rikaji, jak jsem skvela a uzasna, nedokazu svuj strach a pochybnosti prekonat. V cem spociva ten paradox tykajici se me a ppp? Nedokazu to uplne posoudit, ale mam neprijemny pocit, ze se A znova vkrada pomalu a jiste do meho zivota, nenapadne a plizive, stejne jako zmizela, a to paradoxne ve chvili, kdy jsem absolutne prestala resit jidlo, svoje telo, svuj vzhled, myslim v tom negativnim smyslu:). Libim se sama sobe. Ale asi se nemam rada. V cem spociva muj problem? V poslednich mesicich proste a jednoduse nemuzu jist. Nejde to. V poslednim roce se v mem zivote udalo hodne zmen a byla jsem nucena resit radu problemu. Nejdriv jsem proste nemela na jidlo cas a stres mi chut k jidlu taky nepridal, nicmene problemu bylo hodne a ja si na to nejist resp. jist malo nejak tak zvykla. Zvykla jsem si na to jist hodne nepravidelne a hodne malo. Zvykla jsem si na to prijimat vetsimu energie z napoju. Zvykla jsem si na to jidlo neresit, a to vic nez kdykoliv driv. To, co bych behem A a ZP povazovala za nejvetsi dar, se stava mym prokletim. Vubec neresim jidlo. Neresim jidlo. Vubec. To znamena predevsim to, ze me jidlo nebavi, dokonce me obtezuje jist, pritom jsem vzdycky jedla rada. Behem A jsem se vyhladovela tesila na kazdy drobek, behem ZP jsem si k smrti svoji vasen a lasku k jidlu vycitala. Ted jim jenom, kdyz uz opravdu musim. To znamena jednou denne, nekdy dvakrat. Jen tak aby se nereklo… Nerozumim tomu, nevim proc…Nevim, jestli je A zpatky nebo ne…Nemam nutkavou touhu hubnout a nejsem posedla zdravou vyzivou ani velikosti a tvarem sveho tela. Muj pribeh je v tomto jiny nez vetsiny z Vas. Vim, ze nejsem psychicky moc v pohode, ale nejsem schopna posoudit, jestli to, jak zachazim s jidlem, je ppp nebo ne… Jaky je Vas nazor? Mate nekdo podobnou zkusenost? Dekuju, Vam, co jste to docetly az sem za trpelivost a Vsem preju hodne stesti a sily nevzdat svuj boj!

Chci být stejná jako dřív

Začnu asi takhle. Minulé léto jsem si řekla, že zhubnu a jak jsem řekla tak jsem taky udělala.Přestala jsem jíst a začala hodně sportovat při mé výšce 172 cm jsem vážila 50 kilogramů byla jsem se sebou strašně moc spokojená i můj táta byl strašně rád, že jsem tak moc zhubla a začal si mě asi i víc vážit.Jenomže moje matka se mnou spokojená nebyla a promluvila mi do duše, ať zas naberu, ať se tolik neničim a ať jsem zase stejná jako jsem byla před tím než jsem zhubla.Mě to rozbrečelo a začala jsem zpět nabírat.Nejhorší na tom bylo, že tátovi se to nelíbilo a byl z toho mrzutej.Časem se ta tlouštka začala zhoršovat a do teď vážim 64 na mou výšku mi to přijde strašně moc nemůžu se na sebe ani podívat.Jsem prostě tlustá!Myslim si a i mi to vyšlo v testu, že trpim šílenou žravostí jakmile se snažim třeba celý den nejíst, večer už to nevydržím a začnu jíst anihž bych se kontrolovala kolik toho sním.Pořád přibírám:-(nechci být tlustá a nejradši bych to všechno vrátila!Nechci být bulimička ani anorektička i když o tom dost často přemýšlim!Jenomže chci zhubout:-(ale zatim to nejde:-(Vím také, že tento problém má spousta dívek a snad se jim podaří zhubout.Držím palce a vy je držte mě!

Vzkaz té ve mně…

Ahoj, nebudu sem psát svůj příběh, podobá se těm ostatním. Chci se s váma podělit o básničku, kterou sem před chvilkou napsala, neměla sem to ani v plánu, ale šlo to nějak tak samo…sedla sem a psala a psala… Proč sem se tebou nechala ovládnout? Proč jsi mi dovolila tak rychle zestárnout? Necelých osmnáct a přitom už nechci žít, proč ode mě nemůžeš odejít? Prosím, prosím, jdi ode mě pryč, nezasekávej mi dál do srdce rýč… Chci být jako ostatní, radovat se, smát a ne kalorie každé potraviny znát. Vždyť už ani nevím, co je normálně žít, stále jen přemýšlet, kde si zacvičit? Ne, už víc ne! Chci se tě zbavit a své staré dobré kamarády najít. Chci s nima jít do bufetu na zmrzlinu a necítit potom tak velkou vinu, že já jsem ta špatná, co vůli nemá… a proč bych měla…jen kostra kůží potažená… Co jsem ti provedla, že jsi tak krutá, že jsi mezi nás dala silná pouta? Proč se mě jako klíště držíš? Řekla jsi pět kilo a pak že skončíš… Už je to dvacet a ty chceš ještě víc? Proč mě prostě nemůžeš opustit? Já nechci být perfektní, to chceš po mně ty! Proč nemůžu pár drobných chyb mít? Má je každý, vždyť je to normální, co jsi mi to nasadila za brouka do hlavy? Žádné volno – jen škola, brigáda, cvičení, vždyť nemám čas už ani na spaní… Místo spánku kliky a matika… Copak je tohleto nějaká logika? Mohla jsem být šťastná, svůj mladý život naplno žít, takhle se cítím být všem jenom na obtíž.. Přála bych ti zjistit, jaké to je, být něčí loutkou jako já ta tvoje… Ničíš mě a ty to moc dobře víš, jseš tady pořád, není před tebou skrýš… Nechci už v sobě cítit tvůj chlad, chci žít jako dříve, holka, co koblihou zažene hlad a ne už brzy ležet na hřbitově… Věřím, že se spousta z vás cítí stejně a neví si rady, jak dál…budu ráda, když se ozvete na mail Bridgitte@seznam.cz… Držim všem palečky a čekám na mailíky…mějte se jak nejlíp to jde, papa

Snad už bude dobře…

Ahojky,po přečtení těchto příběhů jsem se rozhodla přispět taky svou troškou do mlýna…Je mi 18 let a taky jsem toho dost prožila.Začalo to úplně nevině,asi jako u všech.Vždycky jsem byla silnější – při tehdejši výšce 150cm jsem vážila 72kg,nikdy jsem si z toho nic nedělala,ale pak přišla puberta a ja jsem zjistila že se sama sobě vlastne vůbec nelíbím,tak jsem začala hubnout,nejdřive to byly jen takové pokusy,které končily marně,ale pak jsem omezila svou stravu tím,že jsem začala vynechávat některá jídla,až jsem skončila jen u jablka denně.Nikdy jsem nebyla jednou z těch,které počítají kalorie,nebo usilovně cvičí,zvracejí..,ne já jsem „akorát“ nejedla.Všichni mi pořád říkali jak se ztrácím před očima,ale mě ani nenapadlo něco s tím dělat,dokonce jsem na ně byla našvaná,protože jsem měla pocit,že mi to dělají schválně,že mi to nepřejou,když jsem konečne tak krásně zhubla..byla jsem na sebe pyšná. Když se mě moje mistrová na praxi tenkrát ptala co se děje,když jsem byla vždy tak pěkná,a najednou jsem tak strašne vychrtlá,jestli náhodou nemám nějaký problém třeba s anorexií,tak jsem se smála,že jsem v pohodě.Až po dlouhé době jsem si uvědomila,že asi něco není v pořádku a snažila jsem se jíst..sice ze začátku žádná sláva,spíše nic než jídlo,ale byl to dobrý začátek.Později jsem zvládla sníst oběd a večeři,ale stejně jsem strašně hubla.Tak mě vzali do nemocnice na vyšetření,že překontrolují jen nějaké funkce,to jsem tenkrát souhlasila,a jsem za to dneska mooc ráda.Zjistili mi revmatoidní artritídu.Prý kdybych ješte čekala,tak se za chvíli ani neučešu.Teďko se od října léčím.Z 39kg jsem přibrala na 55kg a už to nehodlám měnit,při výšce 156cm je to akorát.Čekám na vyjádření lékaře o mé operaci,dostanu totiž umělý kyčelní kloub…Někteří doktoři říkají že jsem si to revma vyvolala hubnutím,jiní že je to blbost.Vlastně mi nikdo neřekne proč…Možná jo,možná ne,každopádně by mě už v životě nenapadlo dělat takové kraviny…konečně už se blýská na lepší časy?