Archive for category: Můj příběh

Někdy si říkám, jestli mi to stálo za to. Nikdy nebudu hubená tak, jak si přeju. Dokonce i když budu mít 40 kg, budu pořád přesvědčená, že to chce ještě 5. Nikdy nebudu mít dost a nikdy s tím neskončím. I když bych moc chtěla. Sem tam mě popadne myšlenka, že jídlo vyzvracím, vezmu si laxativa, nebudu celý den i dýl jíst, budu jenom cvičit, běhat, jezdit na rotopedu a tak dál, však to vy všichni tady znáte… Sem tam tu myšlenku uskutečním, přejím se, nasoukám do sebe ohromné množství jídla, ale pak si to vyčtu a běžím na záchod. Sem tam si řeknu, že teda druhý den se nenajím, sem tam si vezmu projímadlo a pak utíkám i ze školy, protože mám průjem skoro celý týden. Když jsem nemocná a jsem celý den doma, pořád jenom cvičím, když koukám na televizi, skáču na míči, když poslouchám mp3, jezdím na rotopedu. Když ráno vstanu, jdu se zvážit, než jdu spát, jdu se zvážit a přeměřím svoje míry. Stačí jenom půl kila navíc a už se nenávidím a nejradši bych druhý den nešla ani do školy. Svoje tělo a jídlo řeším pořád. Už se nedokážu normálně najíst. Už nedokážu ani normálně žít. Za pár dní jedu do Francie. A i přes všechny ty úžasné fotky na internetu, kam pojedu, kde budu spát, co uvidím, já se netěším. Paradox. Netěším se jenom proto, že budu na pokoji s dalšíma dvěma lidma a nebudu mít možnost cvičit. A tak si říkám, že to vyrovnám tak, že nebudu jíst. Kvůli svému řešení jídla jsem už ztratila spoustu kamarádů. Už si s nimi nemám co říct, všechno je to jen o jídle, nebo já jsem na něj tak zaměřená. ,,Půjdeme do pizzerky, koupíme si sýrový rohlík, nedáme si čokoládu, neskočíme tam a tam? Já mám hlad, sedneme si někde a najíme se.“ Copak na tohle se dá kamarádce odpovědět-promiň, ale já celý týden nejím a nechci to porušit, promiň, ale já jsem si nekoupila projímadlo a to je strašně kalorické… Nedá. Z prváku věčně vysmátá holka, která ze všeho měla legraci, chodila na diskotéky a takové ty normální věci, které 16tileté holky dělají, jsem se uzavřela do sebe a zavřela se do kouta mého pokoje, začala kreslit návrhy šatů, číst si, učit se. A když jednou přijde smska, jestli nepůjdu ven, rozklepou se mi kolena. Někdy si říkám, jestli takový život stojí za to. Jednou jsem dokonce vzala nůž a přiložila ho k ruce. Jen přiložila, neřízla. A řekla si, jestli jednou budu mít na to to udělat. Skončit s tím vším řešením jídla, skončit s tím řešením kamarádů, skončit se vším.

Jmenuji se Markéta je mi 21 let.Vážím 79 kilo a měřím 168 cm. Váha mi kolísá od mých 12 let. Vždy jsem hodně jedla, od mala mi chutnalo, ale obézní jsem nebyla. Možná malinko oplácaná. Ve 12 jsem měla 72kilo, to si pamatuji, protože jsem hodně jedla. U babičky a hlavně večer.Pak jsem začala s drogami, s pervitinem. A na 2 roky nahradil jídlo pervitinem. Byli období kdy jsem snědla za 2 dny jen rohlík a polévku a to velice s odporem. Po 2 letech, kdy už mi z toho ?přeskakovalo? jsem toho nechala. Trochu s potížemi, ale zvladla jsem to, to jsem vážila 63 kilo. Půl roku jsem si udržela váhu a pak jsem začala tloustnout a panikařit, že budu zase tlustá. V roce 2005 tak někdy v březnu jsem zkusila zvracet poprvé. Myslela jsem si bůhví co jsem nevymyslela. Najím se a neztloustnu. Bohužel jsem nebyla informovaná, kam to může vést. Zvracela jsem párkrát, jen když jsem se jó přejedla, no a intervaly se zkracovaly a já jedla více a více a měla jsem to čím dál tím míň pod kontrolou. Nikdo z mého okolí to nevěděl a tušila jen babička, která mi říkala, jestli něco takového dělám, a´t přestanu. Ale já si opravdu neuvědomovala , že jsem nemocná. Holt jsem se vyzvracela, no a. Jídlo pořád udržím v žaludku a kontrolu mám nad tím já, to jsem si naivně myslela. Bohužel to pravda nebyla. Občas v těchto 3 letech se mi podařilo nezvracet, ale jen v období nesmyslných diet- margitovo, pak jen ovocná dieta, půsty atd., pak to bylo ještě horší. Nenáviděla jsem své tělo. Nechtěla chodit do společnosti, vyhýbala se lidem. Kontrolovala jen svou váhu a nesnášela čím dál tím víc. Když jsem držela dietu, tak mi bylo dobře, neměla jsem deprese,protože si člověk myslel, že už to má pod kontrolou a deprese se zmírňovala, ale s koncem diety přišla deprese ještě větší.¨ V listopadu2007 jsem odcestovala do Anglie jako aupair. Věděla jsem,ž e mám s jídlem problém, ale vždy jsem to přisuzovala tomu, že jsem nešťastná a proto teda se přejídám. Myslela jsem, že se to v Anglii zlepší nebo zmizí. Ale naopak. Zmizela rodina, kamarádi a já se začala uzavírat do bubliny. Do bubliny kde se vše točilo jen kolem jídla. Najíst se, přejíst se a vyzvracet. Normálně jsem zvládla sníst jen snídani (kolikrát už jsem se přejídala od rána) a potom společná jídla s rodinou či s někým. Jinak jsem se přejídala. Myslela na jídlo, nemyslela jsem na nic jiného, než na to jak půjdu nakoupit a přejím se. Jedla jsem tajně a připadala jsi jako zloděj. Jídlo ovládalo mě. Pak jsem zvracela, brečela a nadávala si sprostě. Nadávala jsem si a slibovala, že už to neudělám a šla jsem zase. Postupně jsem se izolovala od světa a několikrát jsem dala přednost jít si nakoupit jídlo a přežírat se než, abych šla s kamarádkou na nákupy a popovídat si . A těchhle chvílích mi začalo docházet, že se z toho asi už zblázním, jestli toho nenechám a nezačnu s tím něco dělat. Pořád jsem si říkala , že jsem neschopná a bez vůle. Začala jsem hledat informace na internetu a díky portálu www.idealni. Cz jsem nakonec zjistila, že bulimií opravdu mám. Neuvěřitelně, po 3 letech jsem si přiznala , že ji mám. Ve Slabé chvilce jsem se svěřila mé úžasné kamarádce a mýmu zlatu Míše, která mi upřímně řekla, že věděla, že mám problém s jídlem, ale nevěděla , že zvracím. Pohrozila mi a ?dokopala? mě k tomu, abych odjela z Anglie domů a šla se léčit. To byl velký krok a velké sousto. Ale odhodlala jsem se zavolat babičce a sdělit to našim. Věděla jsem, že to pochopí. No a za týden přiletěla. Otevřela jsem tu svojí bublinu ve které jsem žila 3 roky tajností, ukrývání se s jídlem, depresí atd. a ulevilo se mi. Přiznat si, že je mám problém, je úžasný krok k úspěchu. Vytiskla jsem papír o bulimii, základní informace a dala to přečíst našim. ¨ No a ted jsem doma 11 dní, 11 jsem nezvracela a ani se nepřejedla. Zvládnu to!!!!!!!!!Neuvěřitelná je kniha od pana Krcha Bulimie jak bojovat s přejídáním, díky kterému to zvládnu. Kniha je skvělá a hlavně pravdivá, v každém řádku se vidím. Úžasný je můj taťka , který chce každý den hlášení o tom co jsem jedla a dokonalá je moje babička, která se mě také ptá, ale nekontroluje, protože mi věří. NO jsem na začátku cesty, jasně, že denně bojuji s myšlenkami typu, jsi odporná , tlustá, teď tloustneš, když nezvracíš, ale já VYDRZIM. Nebude mě ovládat jídlo. Koupila jsem si kolečkové brusle a odvádím špatnou energii bruslením. Je to prý důležité. Pak jsem si našla klinickou psycholožku, ta mě učí relaxovat a odvádět stres. No byla jsem tam jednou, ale myslím, že mě to naučí. Hlavně se snažím otevřeně mluvit o svých pocitech, což jsem nedělala. Jsem komunikativní člověk co má rád lidi a vždycky jsem se ráda bavila. Nechci být zavřená ve své bublině, kde se vše točí jen kolem jídla?????.držte mi palečky a já držím Vám. Nebojte se udělat ten první krok z kolotoče přejídání a zvracení. Ten první krok je nejtěžší, ale pak už se to dá zvládnout, nebojte se svého strachu!!!!

Ahoj všichni,některé příběhy tady jsou docela smutné,nevím,jestli i já mám nějaký problém,asi trochu ano.Nikdy jsem nebyla štíhlá,byla jsem zkrátka tak akorát a stačilo mě to.Měřím 170cm a vážila jsem od 59 do 64kg i po porodu dítěte a byla jsem spokojená.Zlom přišel loni o velikonocích,spadla jsem ze stromu a zlomila jsem si dva obratle. Tři měsíce jsem nosila krunýř,dohromady přes půl roku jsem ležela doma a nedělala jsem skoro nic,jen jsem jedla a jedla.v době návratu do zaměstnání jsem měla asi 75 kg a byla jsem na sebe hodně naštvaná,ale myslela jsem si,že pohybem v práci půjdou kila dolů.Opak je pravdou.Neustále se jen přežírám,hlavně večer a jím naprosto cokoliv,moc se za to nenávidím,protože doktoři v nemocnici mě říkali,že kvůli těm zádům nesmím přibírat,spíš by to chtělo nějakou dietku.záda mě neustále bolí,oblečení je mi malé,vážím asi 80kg,jsem jako sud a přitom když vidím jídlo neumím si říct dost.už nevím,co mám dělat,snad mě někdo poradí,ahojky.

Už jako mala holka jsem vyrustala v prostředí , kde jídlo bylo na 1 místě.A proto neni divu že už od malička jsem byla tlusta.Do dnes si pamatuji že kvuli sve tlouštce sem neměla žadne kamarady,ve škole to pro mě bylo utrpením. O přestavkach jsem byla posměšnym terčem …opravdu musim říci že nic příjemneho to nebylo.v roce 2002 kdy přišli povodně ktere bohužel zasahly i naší rodinu , jsme se odstěhovali a tím padem sem přestoupila na jinou školu.tam to bylo v pohodě.Získala jsem tam spousta kamaradu zažila jsem s nima srandu kterou jsem nikdy před tim nezažila.samozřejmě že byli i tací kteří se mi posmívali.V 7 třídě jsem měřila 155 cm a moje vaha se dostala na 70 kg opravdu jsem vipadala jako koule.Ze dne na den jsem se rozhodla že začnu z dietou ( tohle jsem si řikala skoro pořad ale nikdy jsem to nedodržela)ale tentokrat nevim co se semnou stalo ?! Ale ja to vydržela… 1 tyden byl pro mě zavislačku na tučnych jidlech a sladkostich , strašny. Ale postupem času kdy moje kila mizela jsem byla nejštastnějšim člověkem.A dieta kterou sem držela mě začala bavit.1 měsíc jsem zhubla na 65 kg další měsíc na 62 kg další měsíc na 58 kg a další měsíc na 54 kg.na kerych jsem zustala… I když jsem zhubla 16 kg.tak jsem pořad nespokojena moje postava neni takova jakou bych chtěla mit.Mam dny kdy dietu držim cely den a večer mam zachvatove přejidani , ale nezvracim ! nebo mam dny kdy bych mohla jist skoro každou minutu nevim kdy přestat … pak mam ale dny že mam nechutenstvi k jidlu.Nevim co s tim mam dělat… každopadě všem silnějším dívkam ktere se snaží zhubnout , držím palce a děvčata vše s mírou! hlavně nehladověte to je pro tělo to nejhorší !

Přemýšlím jak začít, možná tím, že je mi dvace dva…a vždycky jsem snila o tom být anorektičkou. Je to blbost amozřejmě při své inteligenci to vím a většina z vás by mi do očí nadal, že jsem skot…ale nevíte jaké to je být tou nejtlustší všude kam vejdete….všimnětě si, že v každé třídě,skupině kdekoliv je jedna tlustá osoba a tou jsem já. Když nad tím tak přemýšlím tak mé přejídání začalo už v první třídě…to jsem se z krásného děvčete o kterém říkali, že má před sebou úžasnou budoucnost díky tomu jak je půvabná prožrala do dvaadvacetiletého stokilového prasete. Říkate si, proč nehubnu…přece to zdravě jde…ano to potrvzuju už jsem tak několikrát zhubnula a všichni mi říkali, že mi to moc sluší.Ale to asi nebyla dostatečná motivace..jídlo zvítězilo,kdykoliv cítím, že je mi ublíženo, cítím mezeru ve svém srdci je tady přece jídlo..s ním si můžu sednout ke knížce snít o tom, že jednou..zítra ..za sto let budu taková jaká chci. Nevím kdo za to může nbo vím?přece já jen já jsem dovolila , aby se mi jídlo stalo tím nejlepším přítelem, když maminka neměla čas…mladší bratr je přece přednější je TEN MALÝ. Jediné o čem ted´sním je,že budu alespo%n nad něčím mít kontrolu,protože JÍDLO můj vládce…už ho nenávidím. Přistihla jsem se,že ho do sebe cpu i když nechcu..je to jako trest za to, že jsem tlustá a neschopná. Když tak stojím nad záchodem naštvaná,že nemůžu zvracet jediné co mi v hlavě zní je věta mé babičky co mi nebyla určena: A TAKOVÁ TO BYLA KRÁSNÁ HOLKA….