Existuje cesta zpátky?

Už dlouho navštěvuju tyhle stránky, ale teprve teď jsem se rozhodla napsat i svůj příběh. Začalo to tak před dvěma rokama. Rozhodla jsem se se sebou něco udělat. Ne že bych byla nějak extra tlustá, ale prostě taková „dost oplácaná“ (Asi 58 kg na 159). Začalo to nevině, jen jsem začala jíst pravidělně, omezila tuky, přestala jíst sladký, začala běhat atd. Po prázdninách mě všichni chválili jak mi to sluší a tak. Znáto taky ne? Ten přijemný pocit „výhry nad sama sebou“. Nestačilo mi to, hubla jsem dál. Nemyslím si, že to byla anorexie, to ještě určitě ne. Začala jsem chodit místo běhání do fitka, skoro každý den. Myslela jsem jen na to, kdy si budu moct dát další jídlo… Ale na Vánoce jsem to nevydržela. Nešlo to. Totálně jsem spráskala všechno cukroví, jako kdyby si tělo chtělo vynahradit všechnu tu dobu odříkání. Řekla jsem si fajn, jednou to stačilo, je mi sakra blbě, tak to nebudu dělat znova! Jenže ouha, opakovalo se na silvestra, PROKLETÉHO silvestra. Zkusila jsem zvracet, ale nešlo to. Jenže po pár pokusech už mi to šlo. Říkala jsem si, že přestanu až budu chtít jenže kyž jsem chtěla tak už bylo pozdě. Asi po dvou měsících (za tu dobu jsem přibrala 2 kila, místo, abych zhubla!) na to přišla mamka. Snažila se mi pomáhat ale vedlo to jen k tomu, že jsem se se svým problémem víc schovávala, to co jím (čím se přežírám) přizpůsoovala tomu abych to líp vyhodila. Jak já se nenáviděla!!!! V tu dobu se se mnou rozešel přítel což mi taky nepřidalo. Najednou jsem si neměla s kým povídat, komu se svěřit, kmarádky se otáčely na druhou stranu. A já byla zlá a uzavírala se víc a víc do sebe. Nějak jsem zvládla školní rok, těšila jsem se, že pojedu pracovat do Francie a začnu znova. naneštěstí jsem pracovala v kuchyni a měla přístup ke všemu jídlu jak se mi zlíbilo! Hrůza! Vrátila jsem se o další 3 kila těžší. 🙁 A všichni si mysleli, jak jsem už v pořádku. Nebyla jsem, nejsem! A bojím se, že nebudu. Od nového roku se držím a zvracela jsem jen jednou. Díky záchvatovitému přejídání jsem ale od vánoc přibrala dalších 10 kg!!!! Pomoc, tohle nejsem já! Chci být zase ta pěkná, veselá vysportovaná holka a ne tlustá ubrečená koule! Ničí mě to, nejsem schopná cokoliv dělat, učit se-a to mám letos maturitu!!! Úplně nejvíc mě ale vadí to, že jsem a budu nucená na jídlo myslet do konce života-jsme diabetička na inzulínu. Ničím se, zabíjim, ale je to silnější než já. Kde se stala chyba? Proč to takhle muselo skončit? Jestli má některá z vás taky cukrovku, budu moc ráda, když se ozve… ps-všem držim moc palce aby se ze všech těhle hnusnejch nemocí, vyvolanejch společností vyléčili a nikdy víc už jim nepropadli!

odvracená strana touhy

Přemýšlím jak začít, možná tím, že je mi dvace dva…a vždycky jsem snila o tom být anorektičkou. Je to blbost amozřejmě při své inteligenci to vím a většina z vás by mi do očí nadal, že jsem skot…ale nevíte jaké to je být tou nejtlustší všude kam vejdete….všimnětě si, že v každé třídě,skupině kdekoliv je jedna tlustá osoba a tou jsem já. Když nad tím tak přemýšlím tak mé přejídání začalo už v první třídě…to jsem se z krásného děvčete o kterém říkali, že má před sebou úžasnou budoucnost díky tomu jak je půvabná prožrala do dvaadvacetiletého stokilového prasete. Říkate si, proč nehubnu…přece to zdravě jde…ano to potrvzuju už jsem tak několikrát zhubnula a všichni mi říkali, že mi to moc sluší.Ale to asi nebyla dostatečná motivace..jídlo zvítězilo,kdykoliv cítím, že je mi ublíženo, cítím mezeru ve svém srdci je tady přece jídlo..s ním si můžu sednout ke knížce snít o tom, že jednou..zítra ..za sto let budu taková jaká chci. Nevím kdo za to může nbo vím?přece já jen já jsem dovolila , aby se mi jídlo stalo tím nejlepším přítelem, když maminka neměla čas…mladší bratr je přece přednější je TEN MALÝ. Jediné o čem ted´sním je,že budu alespo%n nad něčím mít kontrolu,protože JÍDLO můj vládce…už ho nenávidím. Přistihla jsem se,že ho do sebe cpu i když nechcu..je to jako trest za to, že jsem tlustá a neschopná. Když tak stojím nad záchodem naštvaná,že nemůžu zvracet jediné co mi v hlavě zní je věta mé babičky co mi nebyla určena: A TAKOVÁ TO BYLA KRÁSNÁ HOLKA….

naše představa

Už jako mala holka jsem vyrustala v prostředí , kde jídlo bylo na 1 místě.A proto neni divu že už od malička jsem byla tlusta.Do dnes si pamatuji že kvuli sve tlouštce sem neměla žadne kamarady,ve škole to pro mě bylo utrpením. O přestavkach jsem byla posměšnym terčem …opravdu musim říci že nic příjemneho to nebylo.v roce 2002 kdy přišli povodně ktere bohužel zasahly i naší rodinu , jsme se odstěhovali a tím padem sem přestoupila na jinou školu.tam to bylo v pohodě.Získala jsem tam spousta kamaradu zažila jsem s nima srandu kterou jsem nikdy před tim nezažila.samozřejmě že byli i tací kteří se mi posmívali.V 7 třídě jsem měřila 155 cm a moje vaha se dostala na 70 kg opravdu jsem vipadala jako koule.Ze dne na den jsem se rozhodla že začnu z dietou ( tohle jsem si řikala skoro pořad ale nikdy jsem to nedodržela)ale tentokrat nevim co se semnou stalo ?! Ale ja to vydržela… 1 tyden byl pro mě zavislačku na tučnych jidlech a sladkostich , strašny. Ale postupem času kdy moje kila mizela jsem byla nejštastnějšim člověkem.A dieta kterou sem držela mě začala bavit.1 měsíc jsem zhubla na 65 kg další měsíc na 62 kg další měsíc na 58 kg a další měsíc na 54 kg.na kerych jsem zustala… I když jsem zhubla 16 kg.tak jsem pořad nespokojena moje postava neni takova jakou bych chtěla mit.Mam dny kdy dietu držim cely den a večer mam zachvatove přejidani , ale nezvracim ! nebo mam dny kdy bych mohla jist skoro každou minutu nevim kdy přestat … pak mam ale dny že mam nechutenstvi k jidlu.Nevim co s tim mam dělat… každopadě všem silnějším dívkam ktere se snaží zhubnout , držím palce a děvčata vše s mírou! hlavně nehladověte to je pro tělo to nejhorší !

Chci, aby to už skončilo!!!!!

Ahojky, po roce jsem se konečně odhodlala se podělit o svoje trapení. Problemy s jídlem mam od 15, to jsem z nevím jakych důvodu začala držet dietu. Pravě v ty chvili jsem udelala asi největší blbost svýho života. Teď je mi 23 a pořad z toho nejsem venku. Prošla jsem si nejdříve anorexií, a teď mám bulimií. Už skoro dva roky chodím na konzultace k psycholožce, ale nějak se toho přejídaní nemužu zbavit. Od zaří do prosince loňského roku jsem byla celkem v pohodě a jedla jsem da se říct normálně, byla jsem prostě štastna. Od půlky ledna už v tom zase lítam, jídlo je to nejdůležitější v mým životě na nic se nemužu soustředit a nic mě nebaví. Přítel už neví co se mnou a já se proto obracím sem, abych našla radu a pomoc od některé z Vás. Je těžky žít ve světě kde vás nikdo necháme. Hledám odpověď jen na jednu otázku. Dá se z bulimie někdy vylečit? Už chci konečně žít normalní život. Pokud budete chtít tak mi napište budu velice rada…

pořád stejná písnička…

ahoj! Tak jsem píšu už asi potřetí a stále se stejným problémem. A tím je přejídání. Na první pohled vypadám normálně… nejsem nijak tlustá, že byc se musela skrývat před světem, ale je pravda, že bych potřebovala nějaké to kilo dolu dát. Ovšem všechno by bylo tak jednoduché, kdybych netrpěla bulimií. Je mi 21, měřím 170cm a momentálně vážím 67 kg – tedy žádná basťoška, ale také žádná štíhlá figura…Jednoduše řečeno – vypadám jako „pěkná zralá ženská v pětatřiceti“. No jo, ale mě není 35 ale 21! A tudíž jsem moc mladá na to abych měla 67 kilo! To v těch 35 budu mít 80? No to teda nechci. Ale nyní zpět…. jak to vlastně začalo? No ….mojí hloupostí. Měla jsem krásnou postavu, normální váhu 56 kilo a byla se sebou spokojená, ale (budu hnusná a řeknu vám to narovinu) spolužačky, kamarádky a známé, které měli v té době nadváhu mi prostě ze závisti začaly dělat ze života peklo a nadávaly mi že jsem anorektička a deptali mě jak jen to šlo…. pak jsem začala chodit s majetnickým žárlivcem a tím se to ještě zhoršilo… byla jsem permanentě vystavěná stresu a začala jsem to řešit jídlem…. z 56 jsem měla během 2 měsícu 70! Pak jsem ještě přibrala na 76 a to už jsem fakt začala mít zdravotní problémy (zlobilo mi srdíčko, otékaly mi ruce a nohy, bolela mě záda a hlava) a to jem měla „jen“ 76 kilo… dál jsem už fakt nemohla…. jenže jsem také nemohla zhubnout, protože chuť se přejídat byla nesnesitelně obrovská… tak jsem začala zvracet…. dobrý…. dokud jsem si nezačala uvědomovat, že je to nebezpečné a že se takto mohu i zabít…( je to nebezpečné – opravdu – ono si to člověk v tu chvíli neuvědomí, ale už to že do sebe naházíte najednou třeba 2 kila něčeho… je nebezpečný, protože si se vám roztahuje žaludek, ale má svoji omezenou kapacitu a roztahovat se nebude věčně…. skutečně existovaly případy, kdy člověk zemřel na prasknutí žaludku z přejezení…. a pokud tohle dopadne dobře, pak existuje další nebezpečí… zauzlení střev, jejich prasknutí, otrava jídlem – cukr je při velmi vysokých dávkách toxický- …no co se zvracení týče…. ztrácíte minerály, což není dobré na srdce a nervovou soustavu, ale také s každým zvracením vytváříte pepřirozený tlak do hlavy a může vám prasknout v mozku cévka)…ne opravdu si nedělám legraci a můžete mi věřit že tohle všechno se může stát… přesto že si tohle uvědomuji, nemám dostatečnou vůli s tím skončit, ale je to asi měsíc, jsem zjistila, že už nemůžu zvracet…. nejde mi to… nemám zkrátka ten reflex, který vyvolává zvracení…můžu si strčit do krku skoro celou ruku ale nejde to…. myslím že to je psychického původu…mám strach to udělat … takže nyní své přejídání řeším pití senného čaje… má projímavé účinky a znehodnotí živiny… cože je sice praktické, ale za chvíli budu trpět nedostatkem vitamínů….. sice žeru jako blázen ale mám pořád 67. Netloustnu ale ani nehubnu… jenže tudy cesta nevede…. a už ani nechci aby vedla…. Teď jsem na internetu objevila sladkovodní řasu – jmenuje se chlorella a prý má příznivé účinky na metabolismus a pomáhá při hubnutí. já totiž nechci brát žádné práškyna hubnutí protože buďto neučinkují a nebo ano, ale nemůžete je brát dlouhodobě a když je brát přestanete, zase naberete a ještě víc než předtím… takže to raději vezmu přírodní cestou…a spíše za účelem očistit tělo od škodlivin a upravit svůj metebolismus…. Objednala jsem si čaj a zkusínm to pít…ale musím hlavně začít u sebe a vydržet se nepřejídat. Nejsem zastáncem hladovek (jeden den to neuškodí, pouze pít…naopak, ale dlouhodobě to nemá smysl a je to nezdravé)a mojí hlavní prioritou není ZHUBNOUT ale NAUČIT SE SPRÁVNĚ JÍST TAK, ABYCH MĚLA VÁHU ÚMĚRNOU MÉ VÝŠCE A MÝMU VĚKU A ABYCH ZBYTEČNĚ NEPŘIBÍRALA. Protože prostě stačí jíst malé porce častěji, aby člověk nehladověl a mít dostatečný pohyb…. já osobně než jsem takhle přibrala jsem denně hodinu a půl cvičila (ale ne do úmoru s donucením, nebo za trest – pro svoji radost)ono stačí pro začátek třeba 10 – 15 minut, potom třeba půl hodinky. Ale…. NEZLOBTE SE NA MĚ ….BEZ POHYBU TO FAKT NEPUDE…. protože odmítnout si jídlo se nedá vydržet dlouhodobě a vždy je to nezdravý přístup…. Takže JEZTE PRAVIDELNĚ, TO CO VÁM CHUTNÁ, nenuťte se do jídel, která nemáte rády, ale snažte se jíst vyváženě – jednostranná výživa je na nic, dejte si OBČAS I NĚCO KALORIČTĚJŠÍHO A NEMĚJTE Z TOHO VÝČITKY – ale ŽÁDNÉ HLADOVĚNÍ A PŘEJÍDÁNÍ!!!!! OBOJÍ je nebezpečné! A pokud nejste spokojené se svojí postavou, zaměřte se spíše než na váhu a hubnutí na zpevnění a vytvarování… a nikdy neříkejte že to nejde a že to máte dané…. není to až tak pravda, jen to chce trpělivost a vůli. Přeji všem hodně štěstí!

poletím?!Ne

Malá, hloupá, tlustá, tak tlustá vedle své krásné sestry.Třináct, 155cm, 50kilo, hnus, deprese.Nevině, tak nevině začal můj boj.., anorexie, obden půst, hrůza z jídla, vyčerpání, minimální porce, ztráta přátel, projímadla,..41kilo, propadla jsem se.Nemocnice, týdení hospitalizace, tam poprvé jsem zemřela, tam poprvé nechala jsem sama sebe klesnou na dno, poprvé?!Ne, tolikrát, tolikrát, mockrát, nedovedu spočítat.Propuštění, naděje, psychiatrie, uzdravení(?).Půl roku.., na půl roku vrátila jsem se do života.Znovu, nově, bulimie, dlouho, dlouho, pro mě,…2roky.Každý den, bojuji, nebojuji, nemám sílu.Tolik bych si přála odletět, za sluncem, za duhou, za větrem, za stromy, nemůžu,…nemám křídla.

Nepřítel jménem PŘEJÍDÁNÍ

Je mi 16 let. Ještě před rokem jsem byla usměvavá holka, kterou jejich 55kg při výšce 166cm nějak netrápilo. Časem jsem se začala sama sebou nějak zabývat a začala em držet dietu. Šlo to hezky. Zhubla sem na 45kg a byla sem na sebe pyšná.Najednou mi seděly i ty nejmenší velikosti oblečení..Chodila sem na nákupy, poslouchala obdivné poznámky ostatních, kteří mě chválili pro moji hubenost. Jednoho dne sem ale dietu porušila.Okamžitě sem se lekla, že přiberu. Ale nebylo tomu tak. Tak sem ji začala porušovat častěji a častěji, až to přešlo v přejídání. Váda šla samozřejmě nahoru a já přibrala skoro 10 kilo. Oblečení malých velikostí mi najednou nesedí, v zrcadle je jinej odraz a já si připadám jako vězeň ve vlastním těle, uvězněn jen se svým mozkem, neustále myslícím na jídlo. Snad tisíckrát jsem se snažila držet dietu znovu. Ale neumím už normálně jíst. Buďto jím jen málo, a když si dám jen o něco víc, musím se rovnou přejíst. není snad hodiny abych nepřemýšlela nad svoji váhou. Pozoruji lidi kolem sebe a srovnávám se s nima.V televizi se nesoustředím na to, co hlavní hrdinka seriálu právě říká, ale na to, jak je hubená a kolik asi váží a o kolik jsem asi tlustší já… O jídle se mi dokonce i zdá.. Občas se snažím jíst 5x denně a zdravě, ale je to moc těžký. Často mívám nezvladatelný chutě a pak jím, až bych praskla. Občas si strčím prsty do krku, ale nikdy se mi nepovede vyzvracet všechno… Navíc každou chvíli kupuju projímadla, na který si moje tělo už tak ,,zvyklo“ , že mi nestačí normální dávkování. Je to jako bludný kruh a já se ptám: Našla některá z vás sama od sebe cestu ven? Jestli ano, napiště prosím do komentářů… Chtěla bych totiž vědět, jestli se to povedlo alespoň někomu…Jestli tu ta šance je.. Zatím mám totiž pocit, že je to beznadějný… PS: Pokud si o tom někdo chcete popovídat, budu moc ráda když na sebe necháte kontakt..

ted už musím!!

ted už musím!! to je věta kterou si říkám každý den a každý večer si ji opakujju s tím, že zítra to už opravdu dám. Jsem člověk absolutně bez vůle a bez sebevědomí. Vím to a s roky jsem s epřesvědčila že to není jen takováta pubertální póza. Nikdy jsem v ničem nějak nevynikala- na základce jsem byla sice jedna z nejchytřejších ale s přestupem na gympl jsem se stala průměrnou. Odmala mi chutná sladké a odmala jsem ho dostatek dostávala. Tak sems e projedla k 79kilům na 181,5cm. To mi ukázala váha dnes ráno. ukázala mi to podruhé v životě – poprvé asi před půl rokem mě to vyburcovalo k dietě a pohybu a hned to šlo dolů. Nikdy nepochopím proč jsem to s prvními úspěchy vzdala. Všichni mi říkali jak mi to sluší- začala jsem nosit menší oblečení- plnil se mi sen. Ted když s epodívám do zrdcadla chce se mi brečet. Nejsem ani trochu hezká, ani sympatická to mi říkají i ostatní..Jsem dost vysoká to mi zaručuje už samo o sobě takovou neohrabanost. A s těma špekama vypadám jako klasická koule. nejím skoro maso , bílé pečivo vůbec. V podstatě jím vcelku zdravě jen ke mě vždy nějak dojde to sladké. Připadám si jako kača která si nechá ničit mládí tím že pořád žere.. Já opravdu myslím každou chvilku na to jak vypadám , jak se cítím, a jak vypadají ostatní. Dnes jsem si ale řekla že už toho ej dost a že chci být sebevědomá a alespon svým způsobem přitažlivá. A že to není až tak nedostižné. Začínám novou etapu – sladké neznamená kalorické, najíst se neznamená jíst neustále, hýbat se neznamená umírat nebo naopak cvičit jednou týdně. Začínám svůj nový život s novými návyky a je mi už vcelku jedno jestli to nějak přeženu nebo ne.. Jsem ve stavu kdy s emi v hlavě ozývá hlas který bude raději řešit hubenost než tloušťku. neschvaluji anorexii, zvracení se mi hnusí. Ale nemíním se nechat ovládat jídlem a neustále pokukovat po mých skvělých krásných hubenounkých kamarádkách. Opravdu moc si přeji at až příště budu psát píšu o mých úspěších a o tom jak jsem štastná. To totiž teď nejsem a to ej to co si ze všeho nejvíc přeji. Chci si věřit, chci si najít kluka , který mě bude mít rád a chci nabrat vůli. Někde ji mám jsem kozoroh a ti jsou tvrdohlaví , takže ji musím jen najít. Přeji vám všem hodně úspěchů a budu ráda za každý komentář..

začínám se vzdávat :-(

I já vás všechny zdravím. Přidám vám sem i svůj příběh, podobný mnoha ostatním… Jako dítě jsem byla obézní, zakomplexovaná holka, která si nemohla najít kluka kvůli svým kilům a celkovému vzhledu…prostě bylo to strašný období! V prváku jsem vážila díky výborným bagetám ke svačině, díky mámině pečení a vaření a díky své neustálé chuti na sladké už příšerných 93kg! Trochu dost na 165cm!! Řekla jsem si: „dost, ty konečně už zhubneš.Jsi hnusná, tlustá, každý se ti směje, kluci tě berou jen jako kamarádku…“! Tak jsem začala hubnout! Jedla jsem dělenou stravu, chodila běhat a kilíčka šla pomalua jistě dolů. Jednou v neděli, v době, kdy jsem stále ještě držela dietu (což ostatně dělám dodnes), jsme měli k obědu svíčkouvou s houskovýma knedlíkama- vidím to před sebou jako dneska. Byla jsem doma jen já a brácha, naši byli někde pryč. Oběd jsme si ohřáli, snědli ho a jelikož svíčkovou miluju, ještě jsem si přidala. A pak ještě a najednou jsem si uvědomila, že pokud nechci být zase tlustší o dvě kila, měla bych to zkusit jít vyzvracet! A tahle myšlenka byla začátek mýho konce… Hubla jsem dělenou stravou, i když občas mi to ujelo, já se přejedla něčeho „nezdravýho“, vyzvracela to,…ale furt to ještě se mnou nebylo tak hrozný. Když jsem vážila nějakých 65 kg, byla jsem spokojená a řekla si, že takhle musím zůstat. Jenže moje závislost na čokoládě byla a stále je silnější! Miluju sladké a nemůžu bez něj být. Zároveň vím, že nemůžu být ani bez něj. Začarovaný kolotoč!! A tak poslední dva roky žiju systémem „přejedení-zvracení-hubnutí-dieta-přejedení…“. Znáte to mnohé z vás… Naučila jsem se zvracet, zjistila, jaký jídlo je nejlepší jíst, kolik a čeho k tomu vypít, aby to šlo krásně zpátky ze mě, vypěstovala jsem si k tomu celý „manuál“… Ze začátku jsem byla spokojená- můžu sníst co a kolik chci a jsem furt na65kg! Jenže postupem času jsem si uvědomila, že je to se mnou fakt špatný. Mívám období, kdy se přejím jednou týdně, mívám období třeba 6ti záchvatů za den!! Momentálně zvracím v každé volné chvíli, a když tu volnou chvíli nemám, tak si jí prostě udělám (na úkor učení, rodiny, kamarádů, školní docházky). Je mi fakt hrozně, nenávidím se!!! Lžu všem okolo a asi i sama sobě! Nikdy nebudu v pořádku, já to prostě nezvládnu!! Už nemám zkrátka sílu s tím bojovat, teď píšu a vím, že v nejbližší chvilce to udělám znovu…a pak znovu…a znovu. Tisíckrát jsem si řekla „bylo to naposled!“ a co téměř denodenně dělám??? Zvracím, zvracím, zvracím.

SOS

Začalo to téměř před 9lety, úplně nečekaně a neplánovaně. I když na druhou stranu je pravda, že jsem od dětství trpěla tím, že nejsem krásně štíhlá jako moje sestry, kamarádky..Do toho jsem celé dětství poslouchala hádky svých rodičů, ponižování matky otcem, přihlížela jsem, jak otec celý život matku ničí,shazuje její sebevědomí, vyčítá jí, že je hnusná a tlustá, ať se na sebe podívá a ať se podívá na její kamarádku, jak je krásně štíhlá apod.Do toho jsem si párkrát od svých milovaných sester vysloužila posměch a titul „špekáček“ a tak jsem šla ve šlépějích své maminky a taky pomalu začínala držet různé diety…Přesto všechno tohle byly jen takové nevinné pokusy, nijak zvlášť jsem to neřešila a ani dlouho nevydržela.Skutečný problém přišel až s těhotenstvím. Během těhotenství jsem nabrala 25kg, ale tenkrát jsem to kupodivu tolik neřešila, byla jsem těhotná a tak jsem to i brala, zajímalo mě jen, aby se mi narodilo zdravé dítě. Když jsem porodila, bylo úterý a v pátek nás pustili domů – na váze jsem měla o 14 kg míň, což pro mě bylo velmi příjemné, ale kojila jsem a chtěla jsem to vydržet co nejdéle, takže jsem se o žádné diety nesnažila. Přesto jsem o tři měsíce později měla dole dalších 15 kg. Najednou jsem byla na váze ještě o nižší, než když jsem otěhotněla. Nemusela jsem nic dělat, šlo to prostě samo, bylo to asi tím, že jsem byla na dítě sama, celé noci nespala, byla jsem unavená, vyčerpaná a shazovala jsem samovolně.Možná jsem tenkrát neměla ani čas se pořádně najíst. Každopádně tenhle úbytek na váze se mi moc líbil a já chtěla zůstat pořád taková, možná ještě štíhlejší. Zároveň se mě začal pomalu zmocňovat panický strach, že začnu znova přibírat, což jsem nechtěla ani v nejmenším(sama sobě jsem se konečně líbila, i když okolí mi říkalo, že mi to nesluší). Tak jsem si začala kupovat časopisy o cvičení, posilování, vypracovala jsem si jídelníček, cvičební program, vážila jsem si každé sousto, které jsem měla sníst, počítala přestě kalorie a vše si pečlivě zapisovala..V praxi to vypadalo asi tak, že ráno jsem šlapala hodinu na rotopedu, pak jsem seskočila z kola, běžela do fitka, tam jsem hodinu posilovala a večer před spaním jsem zase hodinu šlapala na rotopedu. Tohle jsem dělala 7 dní v týdnu..Energetický příjem jsem si zredukovala na pouhých 800kcal na den, což bylo strašně málo, už jen vzhledem k tomu, jaký jsem měla každodenní výdej. Vážila jsem si každou salátovou okurku, každý grep, mrkev, měla jsem panickou hrůzu z toho, že začnu znova kynout, byla jsem tím čím dál víc posedlá. Dospělo to až tak daleko, že po určité době už bylo moje tělo naprosto vyčerpané a já to přestala zvládat.., byla jsem z toho samozřejmě naprosto šílená, podrážděná a nehodlala jsem se smířit s tím, že budu zase tlustá. Znala jsem pár holek, co užívaly adipex a zhubly, taky jsem věděla, že ho několikrát užívala moje maminka, takže jsem moc dobře věděla, co to je. Sehnala jsem si ho taky. Byla jsem z jeho účinku nadšená, vůbec jsem nepociťovala hlad, chuť, byla jsem najednou plná energie, nepotřebovala jsem ani spát..Takže se opravdu stalo, že jsem třeba i několik nocí místo spaní buď šlapala na rotopedu, nebo jsem celé noci pekla buchty a vařila pro svého manžela apod..Vím, jak nebezpečný adipex je, co je to za svinstvo a jak moc může škodit zdraví, ale bylo mi to jedno, nebrala jsem na to ohled, říkala jsem si, že mně se nic stát nemůže. Jednoho dne jsem udělala kravinu a vzala si místo jednoho zlatého vajíčka dvě – o něco později jsem myslela, že je to můj konec – nemohla jsem dýchat, nešlo to, už to vypadalo, že si budu z posledních sil volat záchranku, ale nakonec se mi podařilo to vyzvracet a za chvíli mi bylo líp..Jediné, co jsem si z toho tenkrát vzala, bylo, že už jsem pak nikdy neužila 2 tablety naráz,takže jsem je jedla dál…Fungovala jsem jen z vody, kávy, cigaret a adipexu, ale fungovala, byla jsem jak posedlá a jediné, co mě zajímalo, byla moje váha, vážila jsem se několikrát denně. Dospělo to až do té fáze,že jsem vůbec nic nejedla celý týden a čím dýl to trvalo, tím víc se mě zmocňoval ten panický strach z toho, že dřív nebo později budu muset něco sníst, že to prostě nevydržím a něco sním.Byla to muka, peklo uvnitř mě, které jsem prožívala.Měla jsem panickou hrůzu z každého jídla, na které jsem se jen podívala a přitom nedokázala myslet na nic jiného než na jídlo.Vzpomínám si, jak jsem tenkrát byla na návštěvě u svých rodičů a maminka mi nabídla hrušku, nedokázala jsem si vzít, nešlo to, ten strach.., strach, že začnu znova jíst a žrát a kynout.. Jenže logicky stejně jednoho dne přišel den, kdy jsem to prostě nezvládla, tělo si žádalo své a já si něco dala(už nevím ani co to bylo), jenže neskončilo u toho něčeho a já byla jako divá, nebyla jsem schopná přestat jíst, dokud bylo co, já prostě žrala a žrala, dokázala jsem spořádat všechny zásoby, bylo to takové množství jídla, které normální člověk nemůže sníst ani za týden, ale nešlo přestat.Pak samozřejmě přišly výčitky,šílené stavy, nenávist vůči sobě, obviňování ze selhání, že jsem to nezvládla bez jídla, deprese, podrážděnost..v zápětí přišel zasloužený trest – další trýznění hladovkami a tak to šlo pořád dokola..až bylo těch návalů žravosti víc a víc a já si řekla, že se naučím zvracet a bude to v pohodě.Říkala jsem si,že když se mi tenkrát podařilo vyzvracet ten adipex, tak to půjde i s jídlem a šlo to.Dokonce docela dobře, nakonec jsem zvracela xkrát denně, takže moje dny se omezily jen na jídlo a zvracení ..byl to ukrutný kolotoč, všechno mě bolelo, byla jsem oteklá, dávno jsem přestala cvičit..,jen jsem jedla, zvracela a občas zkusila projímadlo.Přesto jsem kynula čím dál víc..A tak roky plynuly a já si prožívala střídavě svoje „štíhlé“ (opravdu štíhlá asi nebudu nikdy, nemám to v genetických dispozicích)a „tlusté“ období. Takže jednou jsem nejedla téměř nic a měla o 10kg míň a z toho jsem si v noci pekla plech buchet a do šesti do rána jsem ho měla i snězený a měla zase o 10 kg víc.Vypadala jsem jako prase před porážkou(jako třeba teď), nevycházela z bytu, styděla se mezi lidi..,deprese na denním pořádku.. Ať to bylo jedno nebo druhé období, vždy to bylo v návaznosti na tom, co jsem momentálně prožívala, čím jsem si v životě právě procházela..Ale deprese, stresy, nervy, to jsem většinou zažírala.Měla jsem období, kdy jse byla relativně v pohodě a váha se mi nějak postupem času samovolně upravila, nebyla jsem sice podle svých představ, ale byla jsem spokojená ve svém osobním životě,šťastná se svým partnerem, takže jsem váhu nijak zvlášť neřešila..,byla jsem vyrovnaná a po psychické stránce tedy naprosto v pohodě.Jenže časem se pohádka změnila v peklo, opět se mi už poněkolikáté vše sesypalo jako domeček z karet a já začala hledat únik v jídle, s tím opět ten známý strach z přibírání na váze a moje nespokojenost s vlastním tělem. Přestala jsem znova jíst, jedla jsem jen jedno jablko denně,taže kila šla poměrně rychle dolů, opět jsem si začala všímat těch obdivných pohledů a chvály okolí, že mi to sluší apod. Začala jsem znova chodit víc mezi lidi, poznala nového partnera,o to víc jsem měla sílu vydržet a hubnout..jenže jak už všichni tušíte, i tohle o několik měsíců později opět vystřídaly návaly žravosti a kila šla opět nahoru a tak je to rok co rok pořád dokola…:( a já z toho kolotože neumím vystoupit a jsem v tom zase. Jsem si vědoma toho, jak se ničím, nejen fyzicky, ale především psychicky, jak to nezvládám, jak si tím ničím vztahy a život..moc bych si přála, aby mi z toho dokázal někdo pomoci a přesto se toho bojím. Kdysi dávno (to už je pěkná řádka let) jsem se chtěla svěřit svým rodičům a požádat je o pomoc,ale vzhledem k jejich ne zrovna vysoké inteligenci, nevzdělanosti a hlavně neinformovanosti jsem u nich nenašla ani pomoc, ani pochopení a vlastně mě asi ani nebrali vážně.., mysleli si, že mám jen žravé období a že diety drží každý a nic divného na tom není..:( Víckrát jsem se jim se svým problémem svěřit nepokoušela, nikomu. Nikdo nic za celé roky nepoznal,nevím, jestli někdo něco tuší,ale nikdo mi nikdy nic neřekl a to, že mám jednou o 10kg míň a podruhé zase víc, to tak nějak okolí bere, že to asi patří ke mně a nikdo to neřeší. Proč taky..každý má svého dost. Mých posledních 6 měsíců bylo opět jako na horské dráze..někdy v září se mi podařilo trochu zhubnout, všimlo si i okolí, tak mi to dodalo sílu pokračovat.., v říjnu přišla další rána, hodně bolestivý rozchod s partnerem, psychické zhroucení,tentokrát jsem to neřešila jídlem, ale vínem a cigaretama. Týden jsem opět nejedla nic, jen jsem denně vypila litr vína, litr kávy a vykouřila krabičku cigaret.Takže jsem zhubla ještě víc..pak jsem se sem tam trochu najedla,ale pořád se mi to dařilo držet na uzdě..našla jsem si novou zábavu – internet, takže mé večery byly na netu a společnost mi dělal Modrý Portugal.O něco později jsem tady narazila na člověka, který si prožíval něco podobného jako já, rozchod s partnerem, zklamání..,začali jsme si psát a psali si čím dál víc.Dohodli jsme se,že přijede za mnou a poznáme se osobně..,říkejme mu třeba Přemek.Měla jsem asi týden,abych ještě zhubla co se dá,než přijede,takže jsem zase nejedla.Začala jsem znova užívat adipex, zpočátku sice zabíral, ale už mám za ty roky na něj asi vypěstovanou nějakou imunní reakci, protože už na mě vůbec nefunguje.Jím dva denně, ráno a odpoledne, ale v chuti k jídlu mě to nijak neomezuje, jediné, co se projevuje, je nespavost.Ale zpátky k Přemkovi..když přijel, zůstal zrovna týden,takže jsem pořád nejedla.Jen moje spotřeba vína rostla.A to zejména po Silvestru, kdy jsem ještě navíc přestala kouřit a tak nějak jsem měla tendence nahrazovat jednu závislost druhou.Dospělo to až tam, že jsem ráno vstala a nalévala si víno.Takže mi ještě hrozilo, že se ze mě stane alkoholik.Ale nekouřila jsem.Sem tam jsem si dala nějaké ovoce, ale jinak jsem se držela.Po týdnu Přemek odjel a já začala nekontrolovatelně opět hltat vše, co mi přišlo pod ruku, bylo to nepřetržitě i dva tři dny vkuse.Jenže jsem věděla, že to musí skončit,protože Přemek měl na víkend zase přijet a já si přece nemohla dovolit přibrat.Tak jsem dva dny obžerství vystřídala za 3 dny hladovky.Přemek přijel a zůstal pár dnů, takže jsem se zase držela.Ale jakmile odjel, začalo to nanovo.Žrala jsem, žrala a žrala. A víte co? Já se vůbec necítila přežraná, plná k prasknutí, já prostě za ta léta úplně ztratila takový ten pocit sytosti, co vám vyšle mozek signál – tak a teď jsi sytá, máš dost, stačí! Ne,tohle já prostě nemám.Už dávno nezvracím,všechno zůstává ve mně a ukládá se mi.Nesnáším se a nenávidím svoje tělo.Přemek takhle jezdil asi měsíc,ale nic netušil,alespoň myslím.Ale pak mu pracovní záležitosti nedovolily přijet několik víkendů po sobě a já mohla jen jíst a jíst, říkala jsem si, že to ustojím a že mám dost času,než se zase uvidíme, vše zhubnout.Ale neustála jsem to, za měsíc jsem měla opět 10kg nahoru a mám je dosud.Každý den si říkám, že dnes zase začnu hubnout, že nebudu jíst, vydržím to během dne, ale večer začnu…je to silnější než já a nejde to ovládnout,nikdo mě nevidí, nemusím se před nikým hlídat, stydět..,jsem jako smyslů zbavená, ráno vstávám s hroznou náladou, výčitkami a s tím,že dnes už to fakt zvládnu..,ale nejde to.Vím, že není správné celý den nic nejíst, protože tělo je pak vyhladovělé a člověk spořádá víc, než by měl, jenže já to jinak neumím.Já neumím normálně jíst,nejde mi to.Buď nejím vůbec, nebo pořád a všechno.Jakmile se rozhodnu, že to zkusím udělat správně a normálně posnídám, dám si oběd, večeři, svačinu,tak to pokaždé dopadne tak, že jakmile posnídám, nebo prostě sním jakékoli moje první jídlo a je jedno, jestli je ráno,nebo večer,je to zkrátka spouštěcí impulz k tomu nezřízenému obžerství,které neskončí, dokud neusnu.A v jakém stavu se pak probouzím, už víte.. A tak je to nekonečný kolotoč, ve kterém vím, co je správné, teorii ovládám na výbornou, ale z praxe propadám na plné čáře…Proto volám S.O.S. – pomozte mi někdo, prosím!Vím, je to dlouhý příběh…a zatím nemá konec… Kdo z vás vydržel a přečetl ho až sem a může mi nějak pomoci…budu vděčná. Snad by mi pomohl jen kontakt na nějakého psychoterapeuta, se kterým máte dobrou zkušenost.. Všem, kdo jste tady ze stejného důvodu jako já, tedy PPP, držím pěstičky, abyste to dokázali,aby jste měli sílu a trpělivost vydržet, protože to není chřipka, je to běh na dlouhou, moc dlouho trať, ale pokud zvítězíme,budeme mít to, po čem tolik toužíme – radost ze života, štěstí, úsměv, uvolnění, pohodu..lásku..,takhle si po všem jen šlapeme a ničíme si život..Ale kdo z nás tohle neví, co? 🙂 Kdo chcete, piště mi na * * * Budu se těšit.. Noemi P.S. Admin: Ke komunikaci používejte prosím komentář k textu, neuvádějte své emaily.