Život umí být krásný

Asi tak pred dvouma rokama sem zacala s dietama mela sem tehdy 72 kilo na 171 cm..za rok sem shodila na 55 kilo takze krasny..Citila sem se fakt krasne libila sem se klukum sama sobe taky no proste nadhera…pak sem ale jela do chorvatska a tam sem spadla za tyden(to uz sem pred tim mela tak 52)na 48…prestala sem byt vesela jen v temnote sem zila..bylo mi smutno z niceho sem se neradovala hrozili mi nemocnici bala sem se skoly atd…V tu dobu sem byla 6 mesicu se svym pritelem…Ted po 9 mesicich sme se rozesli protoze mu vadilo moje nejezeni a to jak sem se zmenila(byla sem nemluvna smutna nemela sem do niceho chut)snazil se mi pomoct ale ja byla tvrdohlava…Hodne sem se taky kuli nemu trapila protoze byl nespolehlivy..neco slibil a nedodrzel nepsal mi atd…Taky bydli na intru a viali sme se jednou tydne treba na hodinu..Pak sme se zacli hadat a ja rekla dost a rozesli sme se..Ten prvni tyden me bylo hrozne spadla sem na 46 kilo a bylo to nejhorsi obdomi meho zivota…Pak najednou se ve me neco zvrtlo a ja zjistila ze zivot je vlastne to nejkrasnejsi co mame..Hlavne me z toho dostal tata…ted budu dojizdet k doktorovi do Prahy a bude to jen lepsi…Zacala sem z niceho nic jist..a jidlo mi ted dela hroznou radost a mam na nej chut..Mela sem hroznou uzkost zhe skoly(a o sem premiantka)a ted?vykaslala sem se na ni a je mi tak kranse…Po rozchodu s pritelem se proste citim kraaaaaasne…Sem volna zacala sem se vic kamaradi chci zacit jezdit na kole a vic sporotvat…Zivot je vlastne krasnej a sem blba ze sem si toho nevsimla driv…Holky vykaslete se na diety!!!!Dyt mit 30,40,kilo je hrozny dyt ani nejsme hezky…uzivejte si…kluci maji radi oplacanejsi holky…55 kilo na moji vysku treba je upne krasny…Zacnete zit…dyt takova cokolada nebo dva rohliky k snidani je vyborny!!!!!….ZIVOT JE KRASNEJ!!

jak dál?

Ahoj všichni,některé příběhy tady jsou docela smutné,nevím,jestli i já mám nějaký problém,asi trochu ano.Nikdy jsem nebyla štíhlá,byla jsem zkrátka tak akorát a stačilo mě to.Měřím 170cm a vážila jsem od 59 do 64kg i po porodu dítěte a byla jsem spokojená.Zlom přišel loni o velikonocích,spadla jsem ze stromu a zlomila jsem si dva obratle. Tři měsíce jsem nosila krunýř,dohromady přes půl roku jsem ležela doma a nedělala jsem skoro nic,jen jsem jedla a jedla.v době návratu do zaměstnání jsem měla asi 75 kg a byla jsem na sebe hodně naštvaná,ale myslela jsem si,že pohybem v práci půjdou kila dolů.Opak je pravdou.Neustále se jen přežírám,hlavně večer a jím naprosto cokoliv,moc se za to nenávidím,protože doktoři v nemocnici mě říkali,že kvůli těm zádům nesmím přibírat,spíš by to chtělo nějakou dietku.záda mě neustále bolí,oblečení je mi malé,vážím asi 80kg,jsem jako sud a přitom když vidím jídlo neumím si říct dost.už nevím,co mám dělat,snad mě někdo poradí,ahojky.

Dva démoni a já ;)

Jak začít ? Je mi 15, měřím 161 cm, ale kolik vážím nevím, taťka už před 3/4 rokem odnesl váhu, tipuju ale asi 53-54 kilo. Přesně před rokem to bylo 47 kg. Nějak si na tu dobu nemůžu rozpomenout, jak jsem tak zázračně hubla a každý večer psala jídelníček na další dny… Jak jsem si tu četla, divila jsem se, že většina z vás ztratila své přátele. Já je mám pořád a měla jsem je i přesto, že jsem jednu dobu mluvila jen o jídle… Je to zvláštní. Ale řeknu vám, pro mě ana nebyla o tolik těžší, než je chlast. Svoje 15-té narozeniny jsem oslavila tím, že jsem se ožrala ve škole a málem mě vyhodili (z gymplu…). Po Vánocích mi na pití rodiče zase přišli. Ale to už jsem pila měsíc v kuse, v klidu si hubla… Škola šla rapidně rychle dolů, nezajímala mě, chodila jsem za školu a byla jsem šťastná, stačila mi flaška slivovice. Ale o chlapy jsem nouzi neměla, to bylo taky jedno z těch hlavních věcí, proč jsem pila… Byla jsem chvíli se 27letym, to se pak pokazilo. Pak přišel jeden 22lety, taky konec… Jenomže jak mi to našli, bylo to už úplně v pr*eli. Vzdala jsem se chlastu (už měsíc nepiju, ale nevíte, jak moc je to těžké… Dala bych si hned) a přidala jsem na kouření. Škola se jakžtakž zlepšila, i když mi ke štěstí chybí pár věcí, hlavně let. Říkám si jen, že musím přežít do 18ti, už budu moct pít (alespoň trochu!). Nemůžu se doteď napít ani vína, piva, nic. Doma dostávám dýchat… I přesto nemůžu říct, že jsem nespokojená. Mám se ráda, co dělám mi nevadí, tak to Bůh chtěl. Přátele mám, kluka zase možná taky a co si o mně myslí jiní, mi je úplně jedno, mám jen své lidi… Někteří mě mají za notoričku, hnusnou kuřačku a krávu, která se vysmívá holkám, které celou dobu řeší školu a nebo háže ironickýma očima po těch, které jí (podle ní) nesahají po kotníky. Netvrdím, že jsem úžasná, většinou ani příjemná, ale tak proč nevyužít sebevědomí, kterým mě ana obdařila ? 🙂 Zvláštní je hlavně to, že jakmile jsem taková, najednou je na mé straně čím dál víc lidí. Už nejsem taková chudinka, co ? ! Svět je tvrdý. Ale je tak dobrý, přesně jako tvrdý alkohol… PS: Ale převedla jsem pozornost rodičů dobře, ne ? Psychiatra jsem taky obelhala a zopakuju si své 14tiny. Když už ne chlast, tak alespoň nějaké ty kila dolů. Omlouvám se za zcela odlišný článek, ale musela jsem to říct, nechci stresovat kamarádku… Už 3 roky mě poslouchá, tak ať má klid 🙂 Ahoj

naše představa

Už jako mala holka jsem vyrustala v prostředí , kde jídlo bylo na 1 místě.A proto neni divu že už od malička jsem byla tlusta.Do dnes si pamatuji že kvuli sve tlouštce sem neměla žadne kamarady,ve škole to pro mě bylo utrpením. O přestavkach jsem byla posměšnym terčem …opravdu musim říci že nic příjemneho to nebylo.v roce 2002 kdy přišli povodně ktere bohužel zasahly i naší rodinu , jsme se odstěhovali a tím padem sem přestoupila na jinou školu.tam to bylo v pohodě.Získala jsem tam spousta kamaradu zažila jsem s nima srandu kterou jsem nikdy před tim nezažila.samozřejmě že byli i tací kteří se mi posmívali.V 7 třídě jsem měřila 155 cm a moje vaha se dostala na 70 kg opravdu jsem vipadala jako koule.Ze dne na den jsem se rozhodla že začnu z dietou ( tohle jsem si řikala skoro pořad ale nikdy jsem to nedodržela)ale tentokrat nevim co se semnou stalo ?! Ale ja to vydržela… 1 tyden byl pro mě zavislačku na tučnych jidlech a sladkostich , strašny. Ale postupem času kdy moje kila mizela jsem byla nejštastnějšim člověkem.A dieta kterou sem držela mě začala bavit.1 měsíc jsem zhubla na 65 kg další měsíc na 62 kg další měsíc na 58 kg a další měsíc na 54 kg.na kerych jsem zustala… I když jsem zhubla 16 kg.tak jsem pořad nespokojena moje postava neni takova jakou bych chtěla mit.Mam dny kdy dietu držim cely den a večer mam zachvatove přejidani , ale nezvracim ! nebo mam dny kdy bych mohla jist skoro každou minutu nevim kdy přestat … pak mam ale dny že mam nechutenstvi k jidlu.Nevim co s tim mam dělat… každopadě všem silnějším dívkam ktere se snaží zhubnout , držím palce a děvčata vše s mírou! hlavně nehladověte to je pro tělo to nejhorší !

Nepřítel jménem PŘEJÍDÁNÍ

Je mi 16 let. Ještě před rokem jsem byla usměvavá holka, kterou jejich 55kg při výšce 166cm nějak netrápilo. Časem jsem se začala sama sebou nějak zabývat a začala em držet dietu. Šlo to hezky. Zhubla sem na 45kg a byla sem na sebe pyšná.Najednou mi seděly i ty nejmenší velikosti oblečení..Chodila sem na nákupy, poslouchala obdivné poznámky ostatních, kteří mě chválili pro moji hubenost. Jednoho dne sem ale dietu porušila.Okamžitě sem se lekla, že přiberu. Ale nebylo tomu tak. Tak sem ji začala porušovat častěji a častěji, až to přešlo v přejídání. Váda šla samozřejmě nahoru a já přibrala skoro 10 kilo. Oblečení malých velikostí mi najednou nesedí, v zrcadle je jinej odraz a já si připadám jako vězeň ve vlastním těle, uvězněn jen se svým mozkem, neustále myslícím na jídlo. Snad tisíckrát jsem se snažila držet dietu znovu. Ale neumím už normálně jíst. Buďto jím jen málo, a když si dám jen o něco víc, musím se rovnou přejíst. není snad hodiny abych nepřemýšlela nad svoji váhou. Pozoruji lidi kolem sebe a srovnávám se s nima.V televizi se nesoustředím na to, co hlavní hrdinka seriálu právě říká, ale na to, jak je hubená a kolik asi váží a o kolik jsem asi tlustší já… O jídle se mi dokonce i zdá.. Občas se snažím jíst 5x denně a zdravě, ale je to moc těžký. Často mívám nezvladatelný chutě a pak jím, až bych praskla. Občas si strčím prsty do krku, ale nikdy se mi nepovede vyzvracet všechno… Navíc každou chvíli kupuju projímadla, na který si moje tělo už tak ,,zvyklo“ , že mi nestačí normální dávkování. Je to jako bludný kruh a já se ptám: Našla některá z vás sama od sebe cestu ven? Jestli ano, napiště prosím do komentářů… Chtěla bych totiž vědět, jestli se to povedlo alespoň někomu…Jestli tu ta šance je.. Zatím mám totiž pocit, že je to beznadějný… PS: Pokud si o tom někdo chcete popovídat, budu moc ráda když na sebe necháte kontakt..

odvracená strana touhy

Přemýšlím jak začít, možná tím, že je mi dvace dva…a vždycky jsem snila o tom být anorektičkou. Je to blbost amozřejmě při své inteligenci to vím a většina z vás by mi do očí nadal, že jsem skot…ale nevíte jaké to je být tou nejtlustší všude kam vejdete….všimnětě si, že v každé třídě,skupině kdekoliv je jedna tlustá osoba a tou jsem já. Když nad tím tak přemýšlím tak mé přejídání začalo už v první třídě…to jsem se z krásného děvčete o kterém říkali, že má před sebou úžasnou budoucnost díky tomu jak je půvabná prožrala do dvaadvacetiletého stokilového prasete. Říkate si, proč nehubnu…přece to zdravě jde…ano to potrvzuju už jsem tak několikrát zhubnula a všichni mi říkali, že mi to moc sluší.Ale to asi nebyla dostatečná motivace..jídlo zvítězilo,kdykoliv cítím, že je mi ublíženo, cítím mezeru ve svém srdci je tady přece jídlo..s ním si můžu sednout ke knížce snít o tom, že jednou..zítra ..za sto let budu taková jaká chci. Nevím kdo za to může nbo vím?přece já jen já jsem dovolila , aby se mi jídlo stalo tím nejlepším přítelem, když maminka neměla čas…mladší bratr je přece přednější je TEN MALÝ. Jediné o čem ted´sním je,že budu alespo%n nad něčím mít kontrolu,protože JÍDLO můj vládce…už ho nenávidím. Přistihla jsem se,že ho do sebe cpu i když nechcu..je to jako trest za to, že jsem tlustá a neschopná. Když tak stojím nad záchodem naštvaná,že nemůžu zvracet jediné co mi v hlavě zní je věta mé babičky co mi nebyla určena: A TAKOVÁ TO BYLA KRÁSNÁ HOLKA….

poletím?!Ne

Malá, hloupá, tlustá, tak tlustá vedle své krásné sestry.Třináct, 155cm, 50kilo, hnus, deprese.Nevině, tak nevině začal můj boj.., anorexie, obden půst, hrůza z jídla, vyčerpání, minimální porce, ztráta přátel, projímadla,..41kilo, propadla jsem se.Nemocnice, týdení hospitalizace, tam poprvé jsem zemřela, tam poprvé nechala jsem sama sebe klesnou na dno, poprvé?!Ne, tolikrát, tolikrát, mockrát, nedovedu spočítat.Propuštění, naděje, psychiatrie, uzdravení(?).Půl roku.., na půl roku vrátila jsem se do života.Znovu, nově, bulimie, dlouho, dlouho, pro mě,…2roky.Každý den, bojuji, nebojuji, nemám sílu.Tolik bych si přála odletět, za sluncem, za duhou, za větrem, za stromy, nemůžu,…nemám křídla.

Za všechno můžou ONI

Oni=chlapi.Veškerý moje problémy jsou spojený s klukama.Začalo to nevinně, moje první velká láska mi řekla, že se mu líbí holky s kudrnatejma vlasama.Já s rovnýma jsem tedy nebyla jeho typ..tak jsem si koupila kulmu a najednou jsem byla krásná, jemu se to hrozně líbilo, já byla šťastná…A pak jsem ho viděla na diskotéce, jak se tam líbá s nějakou holkou, kupodivu s rovnýma vlasama…Tak skončilo zamilování..Pro dalšího kluka jsem byla moc tlustá(dneska vím, že jsem byla všechno možný, jen ne tlustá).Tak začal kolotoč anorexie, bulimie, přejídání, hladovky.Táhlo se to se mnou asi pět let.Teď jsem si myslela, že jsem z toho venku, mám toho hodně ve škole a jídlo jsem přestala řešit.Dokonce jsem poznala úžasnýho kluka, vykládal mi jak jsem krásná, že se mu moc líbim a tak, znáte to.A já mu věřila…Psal mi pořád smsky, lichotky…A najednou konec.Nevim, co jsem udělala špatně.A je to tu znova.Zas se mi honí hlavou, že jsem pro něj nebyla dost dobrá, asi jsem moc tlustá…Včera jsem po roce znovu zvracela.:o(Nechci do toho spadnout znovu…ale mám strach, že to neustojim.Dneska jsem pro změnu nic nejedla.Hrozně se mi líbí to kručení v břiše…Já jsem vážně cvok.Sedim tu u pc, přemýšlím o tom, jestli se mám opít, vzít si prášky na spaní, přejíst se a pak to vyzvracet, nejíst vůbec….a brečim.Hrozně bych si přála alespoň na chvíli necítit nic…

ted už musím!!

ted už musím!! to je věta kterou si říkám každý den a každý večer si ji opakujju s tím, že zítra to už opravdu dám. Jsem člověk absolutně bez vůle a bez sebevědomí. Vím to a s roky jsem s epřesvědčila že to není jen takováta pubertální póza. Nikdy jsem v ničem nějak nevynikala- na základce jsem byla sice jedna z nejchytřejších ale s přestupem na gympl jsem se stala průměrnou. Odmala mi chutná sladké a odmala jsem ho dostatek dostávala. Tak sems e projedla k 79kilům na 181,5cm. To mi ukázala váha dnes ráno. ukázala mi to podruhé v životě – poprvé asi před půl rokem mě to vyburcovalo k dietě a pohybu a hned to šlo dolů. Nikdy nepochopím proč jsem to s prvními úspěchy vzdala. Všichni mi říkali jak mi to sluší- začala jsem nosit menší oblečení- plnil se mi sen. Ted když s epodívám do zrdcadla chce se mi brečet. Nejsem ani trochu hezká, ani sympatická to mi říkají i ostatní..Jsem dost vysoká to mi zaručuje už samo o sobě takovou neohrabanost. A s těma špekama vypadám jako klasická koule. nejím skoro maso , bílé pečivo vůbec. V podstatě jím vcelku zdravě jen ke mě vždy nějak dojde to sladké. Připadám si jako kača která si nechá ničit mládí tím že pořád žere.. Já opravdu myslím každou chvilku na to jak vypadám , jak se cítím, a jak vypadají ostatní. Dnes jsem si ale řekla že už toho ej dost a že chci být sebevědomá a alespon svým způsobem přitažlivá. A že to není až tak nedostižné. Začínám novou etapu – sladké neznamená kalorické, najíst se neznamená jíst neustále, hýbat se neznamená umírat nebo naopak cvičit jednou týdně. Začínám svůj nový život s novými návyky a je mi už vcelku jedno jestli to nějak přeženu nebo ne.. Jsem ve stavu kdy s emi v hlavě ozývá hlas který bude raději řešit hubenost než tloušťku. neschvaluji anorexii, zvracení se mi hnusí. Ale nemíním se nechat ovládat jídlem a neustále pokukovat po mých skvělých krásných hubenounkých kamarádkách. Opravdu moc si přeji at až příště budu psát píšu o mých úspěších a o tom jak jsem štastná. To totiž teď nejsem a to ej to co si ze všeho nejvíc přeji. Chci si věřit, chci si najít kluka , který mě bude mít rád a chci nabrat vůli. Někde ji mám jsem kozoroh a ti jsou tvrdohlaví , takže ji musím jen najít. Přeji vám všem hodně úspěchů a budu ráda za každý komentář..

pořád stejná písnička…

ahoj! Tak jsem píšu už asi potřetí a stále se stejným problémem. A tím je přejídání. Na první pohled vypadám normálně… nejsem nijak tlustá, že byc se musela skrývat před světem, ale je pravda, že bych potřebovala nějaké to kilo dolu dát. Ovšem všechno by bylo tak jednoduché, kdybych netrpěla bulimií. Je mi 21, měřím 170cm a momentálně vážím 67 kg – tedy žádná basťoška, ale také žádná štíhlá figura…Jednoduše řečeno – vypadám jako „pěkná zralá ženská v pětatřiceti“. No jo, ale mě není 35 ale 21! A tudíž jsem moc mladá na to abych měla 67 kilo! To v těch 35 budu mít 80? No to teda nechci. Ale nyní zpět…. jak to vlastně začalo? No ….mojí hloupostí. Měla jsem krásnou postavu, normální váhu 56 kilo a byla se sebou spokojená, ale (budu hnusná a řeknu vám to narovinu) spolužačky, kamarádky a známé, které měli v té době nadváhu mi prostě ze závisti začaly dělat ze života peklo a nadávaly mi že jsem anorektička a deptali mě jak jen to šlo…. pak jsem začala chodit s majetnickým žárlivcem a tím se to ještě zhoršilo… byla jsem permanentě vystavěná stresu a začala jsem to řešit jídlem…. z 56 jsem měla během 2 měsícu 70! Pak jsem ještě přibrala na 76 a to už jsem fakt začala mít zdravotní problémy (zlobilo mi srdíčko, otékaly mi ruce a nohy, bolela mě záda a hlava) a to jem měla „jen“ 76 kilo… dál jsem už fakt nemohla…. jenže jsem také nemohla zhubnout, protože chuť se přejídat byla nesnesitelně obrovská… tak jsem začala zvracet…. dobrý…. dokud jsem si nezačala uvědomovat, že je to nebezpečné a že se takto mohu i zabít…( je to nebezpečné – opravdu – ono si to člověk v tu chvíli neuvědomí, ale už to že do sebe naházíte najednou třeba 2 kila něčeho… je nebezpečný, protože si se vám roztahuje žaludek, ale má svoji omezenou kapacitu a roztahovat se nebude věčně…. skutečně existovaly případy, kdy člověk zemřel na prasknutí žaludku z přejezení…. a pokud tohle dopadne dobře, pak existuje další nebezpečí… zauzlení střev, jejich prasknutí, otrava jídlem – cukr je při velmi vysokých dávkách toxický- …no co se zvracení týče…. ztrácíte minerály, což není dobré na srdce a nervovou soustavu, ale také s každým zvracením vytváříte pepřirozený tlak do hlavy a může vám prasknout v mozku cévka)…ne opravdu si nedělám legraci a můžete mi věřit že tohle všechno se může stát… přesto že si tohle uvědomuji, nemám dostatečnou vůli s tím skončit, ale je to asi měsíc, jsem zjistila, že už nemůžu zvracet…. nejde mi to… nemám zkrátka ten reflex, který vyvolává zvracení…můžu si strčit do krku skoro celou ruku ale nejde to…. myslím že to je psychického původu…mám strach to udělat … takže nyní své přejídání řeším pití senného čaje… má projímavé účinky a znehodnotí živiny… cože je sice praktické, ale za chvíli budu trpět nedostatkem vitamínů….. sice žeru jako blázen ale mám pořád 67. Netloustnu ale ani nehubnu… jenže tudy cesta nevede…. a už ani nechci aby vedla…. Teď jsem na internetu objevila sladkovodní řasu – jmenuje se chlorella a prý má příznivé účinky na metabolismus a pomáhá při hubnutí. já totiž nechci brát žádné práškyna hubnutí protože buďto neučinkují a nebo ano, ale nemůžete je brát dlouhodobě a když je brát přestanete, zase naberete a ještě víc než předtím… takže to raději vezmu přírodní cestou…a spíše za účelem očistit tělo od škodlivin a upravit svůj metebolismus…. Objednala jsem si čaj a zkusínm to pít…ale musím hlavně začít u sebe a vydržet se nepřejídat. Nejsem zastáncem hladovek (jeden den to neuškodí, pouze pít…naopak, ale dlouhodobě to nemá smysl a je to nezdravé)a mojí hlavní prioritou není ZHUBNOUT ale NAUČIT SE SPRÁVNĚ JÍST TAK, ABYCH MĚLA VÁHU ÚMĚRNOU MÉ VÝŠCE A MÝMU VĚKU A ABYCH ZBYTEČNĚ NEPŘIBÍRALA. Protože prostě stačí jíst malé porce častěji, aby člověk nehladověl a mít dostatečný pohyb…. já osobně než jsem takhle přibrala jsem denně hodinu a půl cvičila (ale ne do úmoru s donucením, nebo za trest – pro svoji radost)ono stačí pro začátek třeba 10 – 15 minut, potom třeba půl hodinky. Ale…. NEZLOBTE SE NA MĚ ….BEZ POHYBU TO FAKT NEPUDE…. protože odmítnout si jídlo se nedá vydržet dlouhodobě a vždy je to nezdravý přístup…. Takže JEZTE PRAVIDELNĚ, TO CO VÁM CHUTNÁ, nenuťte se do jídel, která nemáte rády, ale snažte se jíst vyváženě – jednostranná výživa je na nic, dejte si OBČAS I NĚCO KALORIČTĚJŠÍHO A NEMĚJTE Z TOHO VÝČITKY – ale ŽÁDNÉ HLADOVĚNÍ A PŘEJÍDÁNÍ!!!!! OBOJÍ je nebezpečné! A pokud nejste spokojené se svojí postavou, zaměřte se spíše než na váhu a hubnutí na zpevnění a vytvarování… a nikdy neříkejte že to nejde a že to máte dané…. není to až tak pravda, jen to chce trpělivost a vůli. Přeji všem hodně štěstí!