začínám se vzdávat :-(

I já vás všechny zdravím. Přidám vám sem i svůj příběh, podobný mnoha ostatním… Jako dítě jsem byla obézní, zakomplexovaná holka, která si nemohla najít kluka kvůli svým kilům a celkovému vzhledu…prostě bylo to strašný období! V prváku jsem vážila díky výborným bagetám ke svačině, díky mámině pečení a vaření a díky své neustálé chuti na sladké už příšerných 93kg! Trochu dost na 165cm!! Řekla jsem si: „dost, ty konečně už zhubneš.Jsi hnusná, tlustá, každý se ti směje, kluci tě berou jen jako kamarádku…“! Tak jsem začala hubnout! Jedla jsem dělenou stravu, chodila běhat a kilíčka šla pomalua jistě dolů. Jednou v neděli, v době, kdy jsem stále ještě držela dietu (což ostatně dělám dodnes), jsme měli k obědu svíčkouvou s houskovýma knedlíkama- vidím to před sebou jako dneska. Byla jsem doma jen já a brácha, naši byli někde pryč. Oběd jsme si ohřáli, snědli ho a jelikož svíčkovou miluju, ještě jsem si přidala. A pak ještě a najednou jsem si uvědomila, že pokud nechci být zase tlustší o dvě kila, měla bych to zkusit jít vyzvracet! A tahle myšlenka byla začátek mýho konce… Hubla jsem dělenou stravou, i když občas mi to ujelo, já se přejedla něčeho „nezdravýho“, vyzvracela to,…ale furt to ještě se mnou nebylo tak hrozný. Když jsem vážila nějakých 65 kg, byla jsem spokojená a řekla si, že takhle musím zůstat. Jenže moje závislost na čokoládě byla a stále je silnější! Miluju sladké a nemůžu bez něj být. Zároveň vím, že nemůžu být ani bez něj. Začarovaný kolotoč!! A tak poslední dva roky žiju systémem „přejedení-zvracení-hubnutí-dieta-přejedení…“. Znáte to mnohé z vás… Naučila jsem se zvracet, zjistila, jaký jídlo je nejlepší jíst, kolik a čeho k tomu vypít, aby to šlo krásně zpátky ze mě, vypěstovala jsem si k tomu celý „manuál“… Ze začátku jsem byla spokojená- můžu sníst co a kolik chci a jsem furt na65kg! Jenže postupem času jsem si uvědomila, že je to se mnou fakt špatný. Mívám období, kdy se přejím jednou týdně, mívám období třeba 6ti záchvatů za den!! Momentálně zvracím v každé volné chvíli, a když tu volnou chvíli nemám, tak si jí prostě udělám (na úkor učení, rodiny, kamarádů, školní docházky). Je mi fakt hrozně, nenávidím se!!! Lžu všem okolo a asi i sama sobě! Nikdy nebudu v pořádku, já to prostě nezvládnu!! Už nemám zkrátka sílu s tím bojovat, teď píšu a vím, že v nejbližší chvilce to udělám znovu…a pak znovu…a znovu. Tisíckrát jsem si řekla „bylo to naposled!“ a co téměř denodenně dělám??? Zvracím, zvracím, zvracím.

SOS

Začalo to téměř před 9lety, úplně nečekaně a neplánovaně. I když na druhou stranu je pravda, že jsem od dětství trpěla tím, že nejsem krásně štíhlá jako moje sestry, kamarádky..Do toho jsem celé dětství poslouchala hádky svých rodičů, ponižování matky otcem, přihlížela jsem, jak otec celý život matku ničí,shazuje její sebevědomí, vyčítá jí, že je hnusná a tlustá, ať se na sebe podívá a ať se podívá na její kamarádku, jak je krásně štíhlá apod.Do toho jsem si párkrát od svých milovaných sester vysloužila posměch a titul „špekáček“ a tak jsem šla ve šlépějích své maminky a taky pomalu začínala držet různé diety…Přesto všechno tohle byly jen takové nevinné pokusy, nijak zvlášť jsem to neřešila a ani dlouho nevydržela.Skutečný problém přišel až s těhotenstvím. Během těhotenství jsem nabrala 25kg, ale tenkrát jsem to kupodivu tolik neřešila, byla jsem těhotná a tak jsem to i brala, zajímalo mě jen, aby se mi narodilo zdravé dítě. Když jsem porodila, bylo úterý a v pátek nás pustili domů – na váze jsem měla o 14 kg míň, což pro mě bylo velmi příjemné, ale kojila jsem a chtěla jsem to vydržet co nejdéle, takže jsem se o žádné diety nesnažila. Přesto jsem o tři měsíce později měla dole dalších 15 kg. Najednou jsem byla na váze ještě o nižší, než když jsem otěhotněla. Nemusela jsem nic dělat, šlo to prostě samo, bylo to asi tím, že jsem byla na dítě sama, celé noci nespala, byla jsem unavená, vyčerpaná a shazovala jsem samovolně.Možná jsem tenkrát neměla ani čas se pořádně najíst. Každopádně tenhle úbytek na váze se mi moc líbil a já chtěla zůstat pořád taková, možná ještě štíhlejší. Zároveň se mě začal pomalu zmocňovat panický strach, že začnu znova přibírat, což jsem nechtěla ani v nejmenším(sama sobě jsem se konečně líbila, i když okolí mi říkalo, že mi to nesluší). Tak jsem si začala kupovat časopisy o cvičení, posilování, vypracovala jsem si jídelníček, cvičební program, vážila jsem si každé sousto, které jsem měla sníst, počítala přestě kalorie a vše si pečlivě zapisovala..V praxi to vypadalo asi tak, že ráno jsem šlapala hodinu na rotopedu, pak jsem seskočila z kola, běžela do fitka, tam jsem hodinu posilovala a večer před spaním jsem zase hodinu šlapala na rotopedu. Tohle jsem dělala 7 dní v týdnu..Energetický příjem jsem si zredukovala na pouhých 800kcal na den, což bylo strašně málo, už jen vzhledem k tomu, jaký jsem měla každodenní výdej. Vážila jsem si každou salátovou okurku, každý grep, mrkev, měla jsem panickou hrůzu z toho, že začnu znova kynout, byla jsem tím čím dál víc posedlá. Dospělo to až tak daleko, že po určité době už bylo moje tělo naprosto vyčerpané a já to přestala zvládat.., byla jsem z toho samozřejmě naprosto šílená, podrážděná a nehodlala jsem se smířit s tím, že budu zase tlustá. Znala jsem pár holek, co užívaly adipex a zhubly, taky jsem věděla, že ho několikrát užívala moje maminka, takže jsem moc dobře věděla, co to je. Sehnala jsem si ho taky. Byla jsem z jeho účinku nadšená, vůbec jsem nepociťovala hlad, chuť, byla jsem najednou plná energie, nepotřebovala jsem ani spát..Takže se opravdu stalo, že jsem třeba i několik nocí místo spaní buď šlapala na rotopedu, nebo jsem celé noci pekla buchty a vařila pro svého manžela apod..Vím, jak nebezpečný adipex je, co je to za svinstvo a jak moc může škodit zdraví, ale bylo mi to jedno, nebrala jsem na to ohled, říkala jsem si, že mně se nic stát nemůže. Jednoho dne jsem udělala kravinu a vzala si místo jednoho zlatého vajíčka dvě – o něco později jsem myslela, že je to můj konec – nemohla jsem dýchat, nešlo to, už to vypadalo, že si budu z posledních sil volat záchranku, ale nakonec se mi podařilo to vyzvracet a za chvíli mi bylo líp..Jediné, co jsem si z toho tenkrát vzala, bylo, že už jsem pak nikdy neužila 2 tablety naráz,takže jsem je jedla dál…Fungovala jsem jen z vody, kávy, cigaret a adipexu, ale fungovala, byla jsem jak posedlá a jediné, co mě zajímalo, byla moje váha, vážila jsem se několikrát denně. Dospělo to až do té fáze,že jsem vůbec nic nejedla celý týden a čím dýl to trvalo, tím víc se mě zmocňoval ten panický strach z toho, že dřív nebo později budu muset něco sníst, že to prostě nevydržím a něco sním.Byla to muka, peklo uvnitř mě, které jsem prožívala.Měla jsem panickou hrůzu z každého jídla, na které jsem se jen podívala a přitom nedokázala myslet na nic jiného než na jídlo.Vzpomínám si, jak jsem tenkrát byla na návštěvě u svých rodičů a maminka mi nabídla hrušku, nedokázala jsem si vzít, nešlo to, ten strach.., strach, že začnu znova jíst a žrát a kynout.. Jenže logicky stejně jednoho dne přišel den, kdy jsem to prostě nezvládla, tělo si žádalo své a já si něco dala(už nevím ani co to bylo), jenže neskončilo u toho něčeho a já byla jako divá, nebyla jsem schopná přestat jíst, dokud bylo co, já prostě žrala a žrala, dokázala jsem spořádat všechny zásoby, bylo to takové množství jídla, které normální člověk nemůže sníst ani za týden, ale nešlo přestat.Pak samozřejmě přišly výčitky,šílené stavy, nenávist vůči sobě, obviňování ze selhání, že jsem to nezvládla bez jídla, deprese, podrážděnost..v zápětí přišel zasloužený trest – další trýznění hladovkami a tak to šlo pořád dokola..až bylo těch návalů žravosti víc a víc a já si řekla, že se naučím zvracet a bude to v pohodě.Říkala jsem si,že když se mi tenkrát podařilo vyzvracet ten adipex, tak to půjde i s jídlem a šlo to.Dokonce docela dobře, nakonec jsem zvracela xkrát denně, takže moje dny se omezily jen na jídlo a zvracení ..byl to ukrutný kolotoč, všechno mě bolelo, byla jsem oteklá, dávno jsem přestala cvičit..,jen jsem jedla, zvracela a občas zkusila projímadlo.Přesto jsem kynula čím dál víc..A tak roky plynuly a já si prožívala střídavě svoje „štíhlé“ (opravdu štíhlá asi nebudu nikdy, nemám to v genetických dispozicích)a „tlusté“ období. Takže jednou jsem nejedla téměř nic a měla o 10kg míň a z toho jsem si v noci pekla plech buchet a do šesti do rána jsem ho měla i snězený a měla zase o 10 kg víc.Vypadala jsem jako prase před porážkou(jako třeba teď), nevycházela z bytu, styděla se mezi lidi..,deprese na denním pořádku.. Ať to bylo jedno nebo druhé období, vždy to bylo v návaznosti na tom, co jsem momentálně prožívala, čím jsem si v životě právě procházela..Ale deprese, stresy, nervy, to jsem většinou zažírala.Měla jsem období, kdy jse byla relativně v pohodě a váha se mi nějak postupem času samovolně upravila, nebyla jsem sice podle svých představ, ale byla jsem spokojená ve svém osobním životě,šťastná se svým partnerem, takže jsem váhu nijak zvlášť neřešila..,byla jsem vyrovnaná a po psychické stránce tedy naprosto v pohodě.Jenže časem se pohádka změnila v peklo, opět se mi už poněkolikáté vše sesypalo jako domeček z karet a já začala hledat únik v jídle, s tím opět ten známý strach z přibírání na váze a moje nespokojenost s vlastním tělem. Přestala jsem znova jíst, jedla jsem jen jedno jablko denně,taže kila šla poměrně rychle dolů, opět jsem si začala všímat těch obdivných pohledů a chvály okolí, že mi to sluší apod. Začala jsem znova chodit víc mezi lidi, poznala nového partnera,o to víc jsem měla sílu vydržet a hubnout..jenže jak už všichni tušíte, i tohle o několik měsíců později opět vystřídaly návaly žravosti a kila šla opět nahoru a tak je to rok co rok pořád dokola…:( a já z toho kolotože neumím vystoupit a jsem v tom zase. Jsem si vědoma toho, jak se ničím, nejen fyzicky, ale především psychicky, jak to nezvládám, jak si tím ničím vztahy a život..moc bych si přála, aby mi z toho dokázal někdo pomoci a přesto se toho bojím. Kdysi dávno (to už je pěkná řádka let) jsem se chtěla svěřit svým rodičům a požádat je o pomoc,ale vzhledem k jejich ne zrovna vysoké inteligenci, nevzdělanosti a hlavně neinformovanosti jsem u nich nenašla ani pomoc, ani pochopení a vlastně mě asi ani nebrali vážně.., mysleli si, že mám jen žravé období a že diety drží každý a nic divného na tom není..:( Víckrát jsem se jim se svým problémem svěřit nepokoušela, nikomu. Nikdo nic za celé roky nepoznal,nevím, jestli někdo něco tuší,ale nikdo mi nikdy nic neřekl a to, že mám jednou o 10kg míň a podruhé zase víc, to tak nějak okolí bere, že to asi patří ke mně a nikdo to neřeší. Proč taky..každý má svého dost. Mých posledních 6 měsíců bylo opět jako na horské dráze..někdy v září se mi podařilo trochu zhubnout, všimlo si i okolí, tak mi to dodalo sílu pokračovat.., v říjnu přišla další rána, hodně bolestivý rozchod s partnerem, psychické zhroucení,tentokrát jsem to neřešila jídlem, ale vínem a cigaretama. Týden jsem opět nejedla nic, jen jsem denně vypila litr vína, litr kávy a vykouřila krabičku cigaret.Takže jsem zhubla ještě víc..pak jsem se sem tam trochu najedla,ale pořád se mi to dařilo držet na uzdě..našla jsem si novou zábavu – internet, takže mé večery byly na netu a společnost mi dělal Modrý Portugal.O něco později jsem tady narazila na člověka, který si prožíval něco podobného jako já, rozchod s partnerem, zklamání..,začali jsme si psát a psali si čím dál víc.Dohodli jsme se,že přijede za mnou a poznáme se osobně..,říkejme mu třeba Přemek.Měla jsem asi týden,abych ještě zhubla co se dá,než přijede,takže jsem zase nejedla.Začala jsem znova užívat adipex, zpočátku sice zabíral, ale už mám za ty roky na něj asi vypěstovanou nějakou imunní reakci, protože už na mě vůbec nefunguje.Jím dva denně, ráno a odpoledne, ale v chuti k jídlu mě to nijak neomezuje, jediné, co se projevuje, je nespavost.Ale zpátky k Přemkovi..když přijel, zůstal zrovna týden,takže jsem pořád nejedla.Jen moje spotřeba vína rostla.A to zejména po Silvestru, kdy jsem ještě navíc přestala kouřit a tak nějak jsem měla tendence nahrazovat jednu závislost druhou.Dospělo to až tam, že jsem ráno vstala a nalévala si víno.Takže mi ještě hrozilo, že se ze mě stane alkoholik.Ale nekouřila jsem.Sem tam jsem si dala nějaké ovoce, ale jinak jsem se držela.Po týdnu Přemek odjel a já začala nekontrolovatelně opět hltat vše, co mi přišlo pod ruku, bylo to nepřetržitě i dva tři dny vkuse.Jenže jsem věděla, že to musí skončit,protože Přemek měl na víkend zase přijet a já si přece nemohla dovolit přibrat.Tak jsem dva dny obžerství vystřídala za 3 dny hladovky.Přemek přijel a zůstal pár dnů, takže jsem se zase držela.Ale jakmile odjel, začalo to nanovo.Žrala jsem, žrala a žrala. A víte co? Já se vůbec necítila přežraná, plná k prasknutí, já prostě za ta léta úplně ztratila takový ten pocit sytosti, co vám vyšle mozek signál – tak a teď jsi sytá, máš dost, stačí! Ne,tohle já prostě nemám.Už dávno nezvracím,všechno zůstává ve mně a ukládá se mi.Nesnáším se a nenávidím svoje tělo.Přemek takhle jezdil asi měsíc,ale nic netušil,alespoň myslím.Ale pak mu pracovní záležitosti nedovolily přijet několik víkendů po sobě a já mohla jen jíst a jíst, říkala jsem si, že to ustojím a že mám dost času,než se zase uvidíme, vše zhubnout.Ale neustála jsem to, za měsíc jsem měla opět 10kg nahoru a mám je dosud.Každý den si říkám, že dnes zase začnu hubnout, že nebudu jíst, vydržím to během dne, ale večer začnu…je to silnější než já a nejde to ovládnout,nikdo mě nevidí, nemusím se před nikým hlídat, stydět..,jsem jako smyslů zbavená, ráno vstávám s hroznou náladou, výčitkami a s tím,že dnes už to fakt zvládnu..,ale nejde to.Vím, že není správné celý den nic nejíst, protože tělo je pak vyhladovělé a člověk spořádá víc, než by měl, jenže já to jinak neumím.Já neumím normálně jíst,nejde mi to.Buď nejím vůbec, nebo pořád a všechno.Jakmile se rozhodnu, že to zkusím udělat správně a normálně posnídám, dám si oběd, večeři, svačinu,tak to pokaždé dopadne tak, že jakmile posnídám, nebo prostě sním jakékoli moje první jídlo a je jedno, jestli je ráno,nebo večer,je to zkrátka spouštěcí impulz k tomu nezřízenému obžerství,které neskončí, dokud neusnu.A v jakém stavu se pak probouzím, už víte.. A tak je to nekonečný kolotoč, ve kterém vím, co je správné, teorii ovládám na výbornou, ale z praxe propadám na plné čáře…Proto volám S.O.S. – pomozte mi někdo, prosím!Vím, je to dlouhý příběh…a zatím nemá konec… Kdo z vás vydržel a přečetl ho až sem a může mi nějak pomoci…budu vděčná. Snad by mi pomohl jen kontakt na nějakého psychoterapeuta, se kterým máte dobrou zkušenost.. Všem, kdo jste tady ze stejného důvodu jako já, tedy PPP, držím pěstičky, abyste to dokázali,aby jste měli sílu a trpělivost vydržet, protože to není chřipka, je to běh na dlouhou, moc dlouho trať, ale pokud zvítězíme,budeme mít to, po čem tolik toužíme – radost ze života, štěstí, úsměv, uvolnění, pohodu..lásku..,takhle si po všem jen šlapeme a ničíme si život..Ale kdo z nás tohle neví, co? 🙂 Kdo chcete, piště mi na * * * Budu se těšit.. Noemi P.S. Admin: Ke komunikaci používejte prosím komentář k textu, neuvádějte své emaily.

The same old song:(

Holky zlatý:( píšu jsem již po 3. a jeste jednou vás prosím-nehubnětě! Vím,že se to lehce řekne a zrovna já mám tak co povídat…ale je strašný videt,kolik holek dneska trpí PPP:( Veřte,že i já jsem si s tím užila a stále užívám víc než dost:( Také jsem si kdysy myslela,že když budu mít při výšce 172 cm 50 kg vsechno bude parádní ampak budu zas normálne jíst…Jenže pak už to nejde:(Kdybych tenkrát vedela,že skončím přes celé letní prázdniny a část školy v nemocnici,snažila bych se zachránit,co se dá:( Jenže jsem si to už tenkrát neuvědomila…a jelo to…45kg…42 kg…37 kg…To už si me naši vzali domů na revers nebo bych v nemocnici umřela…a v ten moment jsem pochopila,že každým okamžikem mužu umřít…a já jsem ještě nechtěla…vsechno se díky lékům a díky pomoci užasné dietoložky začalo lepšit..a já nabírala 3 kg za týden….Bylo by všechno v pohodě,ale..ztloustal jsem při své výšce 172 cm na 75 kg..a ozvala se opět máma,která to celé zavinila.:(vsem psala,jak jsem tlustá a jak je jí mě líto,že nechce,abych viděla,jakou velikost kalhot mám(což byly nejaké 42 ,44)…samozřejmě se tato zpráva donesla od matky přes učitele až ke mě:(a co jsem udělala já?opět začala hubnout…a kolotoč se znovu rozjel…opět ty sliby typu ,,Zhubneš jen na 60,62 kg a už to bude dobré,už budu spokojená) a hle-mám 57 kg…a nepřipadám si rozhodně modelkovsky ani ne příliš spokojene:( ale..už nedokážu nejíst..a vím,že nesmím nejíst…takže se do sebe snažím vpravit alespon to,co mi chutná-což je sladké a občas slané výrobky..vím,že podvědomě bych ještě chtěla zhubnout…ale rozum říká NE! a co říká moje matka? ,,Bože,ty se zas ztrácíš před očima“…má to,co chtěla:((zase…

MÁM PROBLÉM?!

Já nevím, možná tady ani můj příspěvek nepatří..ale chci se zeptat, jestli někdo nezná nějakey kontakt na odborníka, komu můžu napsat na netu a ten mi poradí, jestli teda problém s ppp mám, nebo ne. Je mi 19, měřím 168 a vážím 49, zdá se mi, že mám nesouměrnou postavu, jsem z toho nešťastná, protože mám třeba hubené břicho, ale moc velký zadek. Zatím, myslím, jím normálně :o) i když jsme teda vegetariánka, ale začala jsem po každém jídle brát prášky na hubnutí, začínám si uvědomovat, že když jsem ve stresu, třeba ze školy tak začnu děsně mooc jíst,anebo když jsme sama doma…sním úplné kraviny, marmeládu, plechovku kukuřice, pomazánkové máslo, celou čokoládu sním za 5 minut, a ani nevím, jak chutnala, pak mám samozřejmě výčitky, brečíím, je mi blbě, ale nesnášíím zvracení, takže to je moje jediné štěstí.Vždycky když vidím v kuchyni čokolásu, tak si říkám, nejez to, ale stejně ve skrytu duše někde vím, že příjdu a sním to. Já myslím, že nejsem úplně v pohodě, jen se spíš bojím, ať nemám nějaké zdravotní problémy, jestli mám podváhu, jak to všude píšou. Ale přibrat nechci, to bych nedala :o( Kamarádky ve škole mi říkají že jsme hubená, ale já jim nevěřím, i kdybych kolem mě byli všichni tlustí a jen jedna holka hubenější než já, tak mě to bude vždycky štvát a mrzet..zatím to ale nijak neřeším.

Život umí být krásný

Asi tak pred dvouma rokama sem zacala s dietama mela sem tehdy 72 kilo na 171 cm..za rok sem shodila na 55 kilo takze krasny..Citila sem se fakt krasne libila sem se klukum sama sobe taky no proste nadhera…pak sem ale jela do chorvatska a tam sem spadla za tyden(to uz sem pred tim mela tak 52)na 48…prestala sem byt vesela jen v temnote sem zila..bylo mi smutno z niceho sem se neradovala hrozili mi nemocnici bala sem se skoly atd…V tu dobu sem byla 6 mesicu se svym pritelem…Ted po 9 mesicich sme se rozesli protoze mu vadilo moje nejezeni a to jak sem se zmenila(byla sem nemluvna smutna nemela sem do niceho chut)snazil se mi pomoct ale ja byla tvrdohlava…Hodne sem se taky kuli nemu trapila protoze byl nespolehlivy..neco slibil a nedodrzel nepsal mi atd…Taky bydli na intru a viali sme se jednou tydne treba na hodinu..Pak sme se zacli hadat a ja rekla dost a rozesli sme se..Ten prvni tyden me bylo hrozne spadla sem na 46 kilo a bylo to nejhorsi obdomi meho zivota…Pak najednou se ve me neco zvrtlo a ja zjistila ze zivot je vlastne to nejkrasnejsi co mame..Hlavne me z toho dostal tata…ted budu dojizdet k doktorovi do Prahy a bude to jen lepsi…Zacala sem z niceho nic jist..a jidlo mi ted dela hroznou radost a mam na nej chut..Mela sem hroznou uzkost zhe skoly(a o sem premiantka)a ted?vykaslala sem se na ni a je mi tak kranse…Po rozchodu s pritelem se proste citim kraaaaaasne…Sem volna zacala sem se vic kamaradi chci zacit jezdit na kole a vic sporotvat…Zivot je vlastne krasnej a sem blba ze sem si toho nevsimla driv…Holky vykaslete se na diety!!!!Dyt mit 30,40,kilo je hrozny dyt ani nejsme hezky…uzivejte si…kluci maji radi oplacanejsi holky…55 kilo na moji vysku treba je upne krasny…Zacnete zit…dyt takova cokolada nebo dva rohliky k snidani je vyborny!!!!!….ZIVOT JE KRASNEJ!!

Dva démoni a já ;)

Jak začít ? Je mi 15, měřím 161 cm, ale kolik vážím nevím, taťka už před 3/4 rokem odnesl váhu, tipuju ale asi 53-54 kilo. Přesně před rokem to bylo 47 kg. Nějak si na tu dobu nemůžu rozpomenout, jak jsem tak zázračně hubla a každý večer psala jídelníček na další dny… Jak jsem si tu četla, divila jsem se, že většina z vás ztratila své přátele. Já je mám pořád a měla jsem je i přesto, že jsem jednu dobu mluvila jen o jídle… Je to zvláštní. Ale řeknu vám, pro mě ana nebyla o tolik těžší, než je chlast. Svoje 15-té narozeniny jsem oslavila tím, že jsem se ožrala ve škole a málem mě vyhodili (z gymplu…). Po Vánocích mi na pití rodiče zase přišli. Ale to už jsem pila měsíc v kuse, v klidu si hubla… Škola šla rapidně rychle dolů, nezajímala mě, chodila jsem za školu a byla jsem šťastná, stačila mi flaška slivovice. Ale o chlapy jsem nouzi neměla, to bylo taky jedno z těch hlavních věcí, proč jsem pila… Byla jsem chvíli se 27letym, to se pak pokazilo. Pak přišel jeden 22lety, taky konec… Jenomže jak mi to našli, bylo to už úplně v pr*eli. Vzdala jsem se chlastu (už měsíc nepiju, ale nevíte, jak moc je to těžké… Dala bych si hned) a přidala jsem na kouření. Škola se jakžtakž zlepšila, i když mi ke štěstí chybí pár věcí, hlavně let. Říkám si jen, že musím přežít do 18ti, už budu moct pít (alespoň trochu!). Nemůžu se doteď napít ani vína, piva, nic. Doma dostávám dýchat… I přesto nemůžu říct, že jsem nespokojená. Mám se ráda, co dělám mi nevadí, tak to Bůh chtěl. Přátele mám, kluka zase možná taky a co si o mně myslí jiní, mi je úplně jedno, mám jen své lidi… Někteří mě mají za notoričku, hnusnou kuřačku a krávu, která se vysmívá holkám, které celou dobu řeší školu a nebo háže ironickýma očima po těch, které jí (podle ní) nesahají po kotníky. Netvrdím, že jsem úžasná, většinou ani příjemná, ale tak proč nevyužít sebevědomí, kterým mě ana obdařila ? 🙂 Zvláštní je hlavně to, že jakmile jsem taková, najednou je na mé straně čím dál víc lidí. Už nejsem taková chudinka, co ? ! Svět je tvrdý. Ale je tak dobrý, přesně jako tvrdý alkohol… PS: Ale převedla jsem pozornost rodičů dobře, ne ? Psychiatra jsem taky obelhala a zopakuju si své 14tiny. Když už ne chlast, tak alespoň nějaké ty kila dolů. Omlouvám se za zcela odlišný článek, ale musela jsem to říct, nechci stresovat kamarádku… Už 3 roky mě poslouchá, tak ať má klid 🙂 Ahoj

Moje milá malá anorexie

Anorexie byla moje druhá kamarádka..Dokonce celých 5 let.Vzala mi kus života a kus mého já..Stále si v hlavě celý den promítám co jsem snědla, stále to ve mě je.Myslím, že nebude den kdy si nevzpomenu na jídlo.Je to moje droga..Pro všechny kamarády, rodiny, či někoho takto blízkého bych chtěla napsat jaké to je..Hledala jsem ve spoustě knihách něco více o MA.Ale kdo Vám napíše to co doopravdy cítite?To víte jen vy sami a ti co to zažili..Já jsem bylka na mnoho hospitalizacích, plakala jsem, chtěla jsem jít domů…Zhubnout…Byl to takový začarovaný kruh a já se vněm cítila dobře…Teď už si po 5 letech začínám uvědomovat, jak je život krásnej, a že dokonalost je pro každého něco jiného.Pro mě už není dokonalost vychrtlé tělo, ale je to jaká jsem já..Naučila jsem se mít ráda i když mám zrovna pupínek na tváři, i když nemám míry 90.60.90, i když nejsem nejchytřejší…jsem to já, jsem jedinečná a krásná sama sobě…Poikud se nezačnete mít rádi vy sami, do té doby vás tak lidé brát nebudou.Asi jako hodně z nás si lecčím prošlo, tak i já vím, že život na kapačkách není životem.Že život v nemocnici mimo přátele, rodiče, neni nic.Nechci dál přežívat.Chci naplno žít.Právě teď mám stále ještě podváhu, ale už vím, že dát si čokoládu je požitek, ne utrpení..6e jídlo je nádherná věc a představa romantické večeře s přítelem se neodmítá kvůli linii..Mám zdravotní problémy, které mi moje drahá kamarádka dala, mám osteoporozu, mám amenoreu…ale nevzdám se..Už kvůli lidem, které miluju..Proto _vám přeju ať MA není již kamarádka, ale spíše nezvaný host, který je na odchodu z vašeho života…Mám Vás ráda!!!!!

jak dál?

Ahoj všichni,některé příběhy tady jsou docela smutné,nevím,jestli i já mám nějaký problém,asi trochu ano.Nikdy jsem nebyla štíhlá,byla jsem zkrátka tak akorát a stačilo mě to.Měřím 170cm a vážila jsem od 59 do 64kg i po porodu dítěte a byla jsem spokojená.Zlom přišel loni o velikonocích,spadla jsem ze stromu a zlomila jsem si dva obratle. Tři měsíce jsem nosila krunýř,dohromady přes půl roku jsem ležela doma a nedělala jsem skoro nic,jen jsem jedla a jedla.v době návratu do zaměstnání jsem měla asi 75 kg a byla jsem na sebe hodně naštvaná,ale myslela jsem si,že pohybem v práci půjdou kila dolů.Opak je pravdou.Neustále se jen přežírám,hlavně večer a jím naprosto cokoliv,moc se za to nenávidím,protože doktoři v nemocnici mě říkali,že kvůli těm zádům nesmím přibírat,spíš by to chtělo nějakou dietku.záda mě neustále bolí,oblečení je mi malé,vážím asi 80kg,jsem jako sud a přitom když vidím jídlo neumím si říct dost.už nevím,co mám dělat,snad mě někdo poradí,ahojky.

Stop bulimie pokračování

Holky nezvracela jsem od 3.března. První věc je ta, že si musíte povolit jídlo. Měla jsem vždy rozdělené jídlo v mojí hlavě na špatné tedy nezdravé a dobré tedy zdravé. Moje rozdělení za dob bulimických záchvatů: ovoce a zelenina, kuřecí maso a ryba byli zdravé a zbytek byl špatný. Po každém jídle co jsme snědla a patřil do skupiny špatné jídlo, tak jsem šla zvracet. Pravidlo 1. POVOLTE SI JIDLO A ZAPOMENTE NA DIETY, DELENOU STRAVU, ROZDELENI JIDLA NA ZDRAVE A NEZDRAVE A RŮZNY KONINY. TED NECHCETE HUBNOUT, ALE USTALIT SI TELO A METABOLISMUS.Nemůžete přestat zvracet, jíst zdravě a jeste hubnout. To jsou 3 cíle , které nemůžete nikdy dosáhnout najednou. Přeci jste holky šikovný a máte se rádi, první cíl: neničit si tělo a Pravidlo 2. ZACNETE JIST 5 KRAT DENNE, to je stezejní vec. Bez pravidelného jezení se bulimie nikdy nezbavíte. Neverila jsem tomu, ale je to pravda. Za začatku jsem mela problem snís rajskou omáčku s knedlíkem u babičky, ale dala jsem si 2 knedliky, maso a omačku a vydržela jít nezvracet a ted obedvám se vsema a vse. Obcas sním půl čokolády, palačinku-když mám chut, ale ne víc. Proste si povolím jedno výborný jídlo ale s tím, že ho nevyzvracím. Holky zlatý je mi dobře. Asi budu přibírat než si tělo zvykne, ale já na to ted kašlu. Je mi ted dobre, nemám deprese, začínám se mít ráda. A hlavně nikoho nezajímá jestli máte o 5 kilo více či méně.Opravdu. Cvičím si pro radost, ne pro zhubnutí. Příklad mého včerejšího jídelníčku: ráno 8:00 2 celozrné chleby+ sýr+rajče 09:00 sklenice džusu 10:00 pribinaček velký 12:00 vepřové maso+omáčka+2 knedlíky 15:00 jablko, banán 16:00 jogurt jogobela, 2 kopečky zmrzliny 17:30 2 rohlíky, šunka, máslo 20:00 pomeranč. Přijde vám to hodně? ano je to hodně, ale dříve bych snědla k obědu 4 knedlíky, na to celou čokoládu a a …no vždyt to znáte. Ted si jídlo vychutnávám a pomalinku snižuji porce. Nebojte se jídla. A i když se občas přejíte, protože to je normální, každý člověk se občas přejí, tak nechodte zvracet. Nikdy toho nesníte tolik když si zakážete zvraceni. Protože pak je vám pěkně špatně. Taky jsem si to protrpěla a nešla zvracet. A poučíte se. 3. PISTE SI CO JITE. Každý záchvat jídla co eliminujete je užasný. CHvalte se. Slibte si za týden nezvracení a jezení pravidelně třeba nové nehty, kadeřníka apod. Držím vám palečky.

Konec přejídání,konec bulimie

Jmenuji se Markéta je mi 21 let.Vážím 79 kilo a měřím 168 cm. Váha mi kolísá od mých 12 let. Vždy jsem hodně jedla, od mala mi chutnalo, ale obézní jsem nebyla. Možná malinko oplácaná. Ve 12 jsem měla 72kilo, to si pamatuji, protože jsem hodně jedla. U babičky a hlavně večer.Pak jsem začala s drogami, s pervitinem. A na 2 roky nahradil jídlo pervitinem. Byli období kdy jsem snědla za 2 dny jen rohlík a polévku a to velice s odporem. Po 2 letech, kdy už mi z toho ?přeskakovalo? jsem toho nechala. Trochu s potížemi, ale zvladla jsem to, to jsem vážila 63 kilo. Půl roku jsem si udržela váhu a pak jsem začala tloustnout a panikařit, že budu zase tlustá. V roce 2005 tak někdy v březnu jsem zkusila zvracet poprvé. Myslela jsem si bůhví co jsem nevymyslela. Najím se a neztloustnu. Bohužel jsem nebyla informovaná, kam to může vést. Zvracela jsem párkrát, jen když jsem se jó přejedla, no a intervaly se zkracovaly a já jedla více a více a měla jsem to čím dál tím míň pod kontrolou. Nikdo z mého okolí to nevěděl a tušila jen babička, která mi říkala, jestli něco takového dělám, a´t přestanu. Ale já si opravdu neuvědomovala , že jsem nemocná. Holt jsem se vyzvracela, no a. Jídlo pořád udržím v žaludku a kontrolu mám nad tím já, to jsem si naivně myslela. Bohužel to pravda nebyla. Občas v těchto 3 letech se mi podařilo nezvracet, ale jen v období nesmyslných diet- margitovo, pak jen ovocná dieta, půsty atd., pak to bylo ještě horší. Nenáviděla jsem své tělo. Nechtěla chodit do společnosti, vyhýbala se lidem. Kontrolovala jen svou váhu a nesnášela čím dál tím víc. Když jsem držela dietu, tak mi bylo dobře, neměla jsem deprese,protože si člověk myslel, že už to má pod kontrolou a deprese se zmírňovala, ale s koncem diety přišla deprese ještě větší.¨ V listopadu2007 jsem odcestovala do Anglie jako aupair. Věděla jsem,ž e mám s jídlem problém, ale vždy jsem to přisuzovala tomu, že jsem nešťastná a proto teda se přejídám. Myslela jsem, že se to v Anglii zlepší nebo zmizí. Ale naopak. Zmizela rodina, kamarádi a já se začala uzavírat do bubliny. Do bubliny kde se vše točilo jen kolem jídla. Najíst se, přejíst se a vyzvracet. Normálně jsem zvládla sníst jen snídani (kolikrát už jsem se přejídala od rána) a potom společná jídla s rodinou či s někým. Jinak jsem se přejídala. Myslela na jídlo, nemyslela jsem na nic jiného, než na to jak půjdu nakoupit a přejím se. Jedla jsem tajně a připadala jsi jako zloděj. Jídlo ovládalo mě. Pak jsem zvracela, brečela a nadávala si sprostě. Nadávala jsem si a slibovala, že už to neudělám a šla jsem zase. Postupně jsem se izolovala od světa a několikrát jsem dala přednost jít si nakoupit jídlo a přežírat se než, abych šla s kamarádkou na nákupy a popovídat si . A těchhle chvílích mi začalo docházet, že se z toho asi už zblázním, jestli toho nenechám a nezačnu s tím něco dělat. Pořád jsem si říkala , že jsem neschopná a bez vůle. Začala jsem hledat informace na internetu a díky portálu www.idealni. Cz jsem nakonec zjistila, že bulimií opravdu mám. Neuvěřitelně, po 3 letech jsem si přiznala , že ji mám. Ve Slabé chvilce jsem se svěřila mé úžasné kamarádce a mýmu zlatu Míše, která mi upřímně řekla, že věděla, že mám problém s jídlem, ale nevěděla , že zvracím. Pohrozila mi a ?dokopala? mě k tomu, abych odjela z Anglie domů a šla se léčit. To byl velký krok a velké sousto. Ale odhodlala jsem se zavolat babičce a sdělit to našim. Věděla jsem, že to pochopí. No a za týden přiletěla. Otevřela jsem tu svojí bublinu ve které jsem žila 3 roky tajností, ukrývání se s jídlem, depresí atd. a ulevilo se mi. Přiznat si, že je mám problém, je úžasný krok k úspěchu. Vytiskla jsem papír o bulimii, základní informace a dala to přečíst našim. ¨ No a ted jsem doma 11 dní, 11 jsem nezvracela a ani se nepřejedla. Zvládnu to!!!!!!!!!Neuvěřitelná je kniha od pana Krcha Bulimie jak bojovat s přejídáním, díky kterému to zvládnu. Kniha je skvělá a hlavně pravdivá, v každém řádku se vidím. Úžasný je můj taťka , který chce každý den hlášení o tom co jsem jedla a dokonalá je moje babička, která se mě také ptá, ale nekontroluje, protože mi věří. NO jsem na začátku cesty, jasně, že denně bojuji s myšlenkami typu, jsi odporná , tlustá, teď tloustneš, když nezvracíš, ale já VYDRZIM. Nebude mě ovládat jídlo. Koupila jsem si kolečkové brusle a odvádím špatnou energii bruslením. Je to prý důležité. Pak jsem si našla klinickou psycholožku, ta mě učí relaxovat a odvádět stres. No byla jsem tam jednou, ale myslím, že mě to naučí. Hlavně se snažím otevřeně mluvit o svých pocitech, což jsem nedělala. Jsem komunikativní člověk co má rád lidi a vždycky jsem se ráda bavila. Nechci být zavřená ve své bublině, kde se vše točí jen kolem jídla?????.držte mi palečky a já držím Vám. Nebojte se udělat ten první krok z kolotoče přejídání a zvracení. Ten první krok je nejtěžší, ale pak už se to dá zvládnout, nebojte se svého strachu!!!!