MÁM PROBLÉM?!

Já nevím, možná tady ani můj příspěvek nepatří..ale chci se zeptat, jestli někdo nezná nějakey kontakt na odborníka, komu můžu napsat na netu a ten mi poradí, jestli teda problém s ppp mám, nebo ne. Je mi 19, měřím 168 a vážím 49, zdá se mi, že mám nesouměrnou postavu, jsem z toho nešťastná, protože mám třeba hubené břicho, ale moc velký zadek. Zatím, myslím, jím normálně :o) i když jsme teda vegetariánka, ale začala jsem po každém jídle brát prášky na hubnutí, začínám si uvědomovat, že když jsem ve stresu, třeba ze školy tak začnu děsně mooc jíst,anebo když jsme sama doma…sním úplné kraviny, marmeládu, plechovku kukuřice, pomazánkové máslo, celou čokoládu sním za 5 minut, a ani nevím, jak chutnala, pak mám samozřejmě výčitky, brečíím, je mi blbě, ale nesnášíím zvracení, takže to je moje jediné štěstí.Vždycky když vidím v kuchyni čokolásu, tak si říkám, nejez to, ale stejně ve skrytu duše někde vím, že příjdu a sním to. Já myslím, že nejsem úplně v pohodě, jen se spíš bojím, ať nemám nějaké zdravotní problémy, jestli mám podváhu, jak to všude píšou. Ale přibrat nechci, to bych nedala :o( Kamarádky ve škole mi říkají že jsme hubená, ale já jim nevěřím, i kdybych kolem mě byli všichni tlustí a jen jedna holka hubenější než já, tak mě to bude vždycky štvát a mrzet..zatím to ale nijak neřeším.

Dva démoni a já ;)

Jak začít ? Je mi 15, měřím 161 cm, ale kolik vážím nevím, taťka už před 3/4 rokem odnesl váhu, tipuju ale asi 53-54 kilo. Přesně před rokem to bylo 47 kg. Nějak si na tu dobu nemůžu rozpomenout, jak jsem tak zázračně hubla a každý večer psala jídelníček na další dny… Jak jsem si tu četla, divila jsem se, že většina z vás ztratila své přátele. Já je mám pořád a měla jsem je i přesto, že jsem jednu dobu mluvila jen o jídle… Je to zvláštní. Ale řeknu vám, pro mě ana nebyla o tolik těžší, než je chlast. Svoje 15-té narozeniny jsem oslavila tím, že jsem se ožrala ve škole a málem mě vyhodili (z gymplu…). Po Vánocích mi na pití rodiče zase přišli. Ale to už jsem pila měsíc v kuse, v klidu si hubla… Škola šla rapidně rychle dolů, nezajímala mě, chodila jsem za školu a byla jsem šťastná, stačila mi flaška slivovice. Ale o chlapy jsem nouzi neměla, to bylo taky jedno z těch hlavních věcí, proč jsem pila… Byla jsem chvíli se 27letym, to se pak pokazilo. Pak přišel jeden 22lety, taky konec… Jenomže jak mi to našli, bylo to už úplně v pr*eli. Vzdala jsem se chlastu (už měsíc nepiju, ale nevíte, jak moc je to těžké… Dala bych si hned) a přidala jsem na kouření. Škola se jakžtakž zlepšila, i když mi ke štěstí chybí pár věcí, hlavně let. Říkám si jen, že musím přežít do 18ti, už budu moct pít (alespoň trochu!). Nemůžu se doteď napít ani vína, piva, nic. Doma dostávám dýchat… I přesto nemůžu říct, že jsem nespokojená. Mám se ráda, co dělám mi nevadí, tak to Bůh chtěl. Přátele mám, kluka zase možná taky a co si o mně myslí jiní, mi je úplně jedno, mám jen své lidi… Někteří mě mají za notoričku, hnusnou kuřačku a krávu, která se vysmívá holkám, které celou dobu řeší školu a nebo háže ironickýma očima po těch, které jí (podle ní) nesahají po kotníky. Netvrdím, že jsem úžasná, většinou ani příjemná, ale tak proč nevyužít sebevědomí, kterým mě ana obdařila ? 🙂 Zvláštní je hlavně to, že jakmile jsem taková, najednou je na mé straně čím dál víc lidí. Už nejsem taková chudinka, co ? ! Svět je tvrdý. Ale je tak dobrý, přesně jako tvrdý alkohol… PS: Ale převedla jsem pozornost rodičů dobře, ne ? Psychiatra jsem taky obelhala a zopakuju si své 14tiny. Když už ne chlast, tak alespoň nějaké ty kila dolů. Omlouvám se za zcela odlišný článek, ale musela jsem to říct, nechci stresovat kamarádku… Už 3 roky mě poslouchá, tak ať má klid 🙂 Ahoj

jak dál?

Ahoj všichni,některé příběhy tady jsou docela smutné,nevím,jestli i já mám nějaký problém,asi trochu ano.Nikdy jsem nebyla štíhlá,byla jsem zkrátka tak akorát a stačilo mě to.Měřím 170cm a vážila jsem od 59 do 64kg i po porodu dítěte a byla jsem spokojená.Zlom přišel loni o velikonocích,spadla jsem ze stromu a zlomila jsem si dva obratle. Tři měsíce jsem nosila krunýř,dohromady přes půl roku jsem ležela doma a nedělala jsem skoro nic,jen jsem jedla a jedla.v době návratu do zaměstnání jsem měla asi 75 kg a byla jsem na sebe hodně naštvaná,ale myslela jsem si,že pohybem v práci půjdou kila dolů.Opak je pravdou.Neustále se jen přežírám,hlavně večer a jím naprosto cokoliv,moc se za to nenávidím,protože doktoři v nemocnici mě říkali,že kvůli těm zádům nesmím přibírat,spíš by to chtělo nějakou dietku.záda mě neustále bolí,oblečení je mi malé,vážím asi 80kg,jsem jako sud a přitom když vidím jídlo neumím si říct dost.už nevím,co mám dělat,snad mě někdo poradí,ahojky.

začínám se vzdávat :-(

I já vás všechny zdravím. Přidám vám sem i svůj příběh, podobný mnoha ostatním… Jako dítě jsem byla obézní, zakomplexovaná holka, která si nemohla najít kluka kvůli svým kilům a celkovému vzhledu…prostě bylo to strašný období! V prváku jsem vážila díky výborným bagetám ke svačině, díky mámině pečení a vaření a díky své neustálé chuti na sladké už příšerných 93kg! Trochu dost na 165cm!! Řekla jsem si: „dost, ty konečně už zhubneš.Jsi hnusná, tlustá, každý se ti směje, kluci tě berou jen jako kamarádku…“! Tak jsem začala hubnout! Jedla jsem dělenou stravu, chodila běhat a kilíčka šla pomalua jistě dolů. Jednou v neděli, v době, kdy jsem stále ještě držela dietu (což ostatně dělám dodnes), jsme měli k obědu svíčkouvou s houskovýma knedlíkama- vidím to před sebou jako dneska. Byla jsem doma jen já a brácha, naši byli někde pryč. Oběd jsme si ohřáli, snědli ho a jelikož svíčkovou miluju, ještě jsem si přidala. A pak ještě a najednou jsem si uvědomila, že pokud nechci být zase tlustší o dvě kila, měla bych to zkusit jít vyzvracet! A tahle myšlenka byla začátek mýho konce… Hubla jsem dělenou stravou, i když občas mi to ujelo, já se přejedla něčeho „nezdravýho“, vyzvracela to,…ale furt to ještě se mnou nebylo tak hrozný. Když jsem vážila nějakých 65 kg, byla jsem spokojená a řekla si, že takhle musím zůstat. Jenže moje závislost na čokoládě byla a stále je silnější! Miluju sladké a nemůžu bez něj být. Zároveň vím, že nemůžu být ani bez něj. Začarovaný kolotoč!! A tak poslední dva roky žiju systémem „přejedení-zvracení-hubnutí-dieta-přejedení…“. Znáte to mnohé z vás… Naučila jsem se zvracet, zjistila, jaký jídlo je nejlepší jíst, kolik a čeho k tomu vypít, aby to šlo krásně zpátky ze mě, vypěstovala jsem si k tomu celý „manuál“… Ze začátku jsem byla spokojená- můžu sníst co a kolik chci a jsem furt na65kg! Jenže postupem času jsem si uvědomila, že je to se mnou fakt špatný. Mívám období, kdy se přejím jednou týdně, mívám období třeba 6ti záchvatů za den!! Momentálně zvracím v každé volné chvíli, a když tu volnou chvíli nemám, tak si jí prostě udělám (na úkor učení, rodiny, kamarádů, školní docházky). Je mi fakt hrozně, nenávidím se!!! Lžu všem okolo a asi i sama sobě! Nikdy nebudu v pořádku, já to prostě nezvládnu!! Už nemám zkrátka sílu s tím bojovat, teď píšu a vím, že v nejbližší chvilce to udělám znovu…a pak znovu…a znovu. Tisíckrát jsem si řekla „bylo to naposled!“ a co téměř denodenně dělám??? Zvracím, zvracím, zvracím.

naše představa

Už jako mala holka jsem vyrustala v prostředí , kde jídlo bylo na 1 místě.A proto neni divu že už od malička jsem byla tlusta.Do dnes si pamatuji že kvuli sve tlouštce sem neměla žadne kamarady,ve škole to pro mě bylo utrpením. O přestavkach jsem byla posměšnym terčem …opravdu musim říci že nic příjemneho to nebylo.v roce 2002 kdy přišli povodně ktere bohužel zasahly i naší rodinu , jsme se odstěhovali a tím padem sem přestoupila na jinou školu.tam to bylo v pohodě.Získala jsem tam spousta kamaradu zažila jsem s nima srandu kterou jsem nikdy před tim nezažila.samozřejmě že byli i tací kteří se mi posmívali.V 7 třídě jsem měřila 155 cm a moje vaha se dostala na 70 kg opravdu jsem vipadala jako koule.Ze dne na den jsem se rozhodla že začnu z dietou ( tohle jsem si řikala skoro pořad ale nikdy jsem to nedodržela)ale tentokrat nevim co se semnou stalo ?! Ale ja to vydržela… 1 tyden byl pro mě zavislačku na tučnych jidlech a sladkostich , strašny. Ale postupem času kdy moje kila mizela jsem byla nejštastnějšim člověkem.A dieta kterou sem držela mě začala bavit.1 měsíc jsem zhubla na 65 kg další měsíc na 62 kg další měsíc na 58 kg a další měsíc na 54 kg.na kerych jsem zustala… I když jsem zhubla 16 kg.tak jsem pořad nespokojena moje postava neni takova jakou bych chtěla mit.Mam dny kdy dietu držim cely den a večer mam zachvatove přejidani , ale nezvracim ! nebo mam dny kdy bych mohla jist skoro každou minutu nevim kdy přestat … pak mam ale dny že mam nechutenstvi k jidlu.Nevim co s tim mam dělat… každopadě všem silnějším dívkam ktere se snaží zhubnout , držím palce a děvčata vše s mírou! hlavně nehladověte to je pro tělo to nejhorší !

Někdy si říkám…

Někdy si říkám, jestli mi to stálo za to. Nikdy nebudu hubená tak, jak si přeju. Dokonce i když budu mít 40 kg, budu pořád přesvědčená, že to chce ještě 5. Nikdy nebudu mít dost a nikdy s tím neskončím. I když bych moc chtěla. Sem tam mě popadne myšlenka, že jídlo vyzvracím, vezmu si laxativa, nebudu celý den i dýl jíst, budu jenom cvičit, běhat, jezdit na rotopedu a tak dál, však to vy všichni tady znáte… Sem tam tu myšlenku uskutečním, přejím se, nasoukám do sebe ohromné množství jídla, ale pak si to vyčtu a běžím na záchod. Sem tam si řeknu, že teda druhý den se nenajím, sem tam si vezmu projímadlo a pak utíkám i ze školy, protože mám průjem skoro celý týden. Když jsem nemocná a jsem celý den doma, pořád jenom cvičím, když koukám na televizi, skáču na míči, když poslouchám mp3, jezdím na rotopedu. Když ráno vstanu, jdu se zvážit, než jdu spát, jdu se zvážit a přeměřím svoje míry. Stačí jenom půl kila navíc a už se nenávidím a nejradši bych druhý den nešla ani do školy. Svoje tělo a jídlo řeším pořád. Už se nedokážu normálně najíst. Už nedokážu ani normálně žít. Za pár dní jedu do Francie. A i přes všechny ty úžasné fotky na internetu, kam pojedu, kde budu spát, co uvidím, já se netěším. Paradox. Netěším se jenom proto, že budu na pokoji s dalšíma dvěma lidma a nebudu mít možnost cvičit. A tak si říkám, že to vyrovnám tak, že nebudu jíst. Kvůli svému řešení jídla jsem už ztratila spoustu kamarádů. Už si s nimi nemám co říct, všechno je to jen o jídle, nebo já jsem na něj tak zaměřená. ,,Půjdeme do pizzerky, koupíme si sýrový rohlík, nedáme si čokoládu, neskočíme tam a tam? Já mám hlad, sedneme si někde a najíme se.“ Copak na tohle se dá kamarádce odpovědět-promiň, ale já celý týden nejím a nechci to porušit, promiň, ale já jsem si nekoupila projímadlo a to je strašně kalorické… Nedá. Z prváku věčně vysmátá holka, která ze všeho měla legraci, chodila na diskotéky a takové ty normální věci, které 16tileté holky dělají, jsem se uzavřela do sebe a zavřela se do kouta mého pokoje, začala kreslit návrhy šatů, číst si, učit se. A když jednou přijde smska, jestli nepůjdu ven, rozklepou se mi kolena. Někdy si říkám, jestli takový život stojí za to. Jednou jsem dokonce vzala nůž a přiložila ho k ruce. Jen přiložila, neřízla. A řekla si, jestli jednou budu mít na to to udělat. Skončit s tím vším řešením jídla, skončit s tím řešením kamarádů, skončit se vším.

Nepřítel jménem PŘEJÍDÁNÍ

Je mi 16 let. Ještě před rokem jsem byla usměvavá holka, kterou jejich 55kg při výšce 166cm nějak netrápilo. Časem jsem se začala sama sebou nějak zabývat a začala em držet dietu. Šlo to hezky. Zhubla sem na 45kg a byla sem na sebe pyšná.Najednou mi seděly i ty nejmenší velikosti oblečení..Chodila sem na nákupy, poslouchala obdivné poznámky ostatních, kteří mě chválili pro moji hubenost. Jednoho dne sem ale dietu porušila.Okamžitě sem se lekla, že přiberu. Ale nebylo tomu tak. Tak sem ji začala porušovat častěji a častěji, až to přešlo v přejídání. Váda šla samozřejmě nahoru a já přibrala skoro 10 kilo. Oblečení malých velikostí mi najednou nesedí, v zrcadle je jinej odraz a já si připadám jako vězeň ve vlastním těle, uvězněn jen se svým mozkem, neustále myslícím na jídlo. Snad tisíckrát jsem se snažila držet dietu znovu. Ale neumím už normálně jíst. Buďto jím jen málo, a když si dám jen o něco víc, musím se rovnou přejíst. není snad hodiny abych nepřemýšlela nad svoji váhou. Pozoruji lidi kolem sebe a srovnávám se s nima.V televizi se nesoustředím na to, co hlavní hrdinka seriálu právě říká, ale na to, jak je hubená a kolik asi váží a o kolik jsem asi tlustší já… O jídle se mi dokonce i zdá.. Občas se snažím jíst 5x denně a zdravě, ale je to moc těžký. Často mívám nezvladatelný chutě a pak jím, až bych praskla. Občas si strčím prsty do krku, ale nikdy se mi nepovede vyzvracet všechno… Navíc každou chvíli kupuju projímadla, na který si moje tělo už tak ,,zvyklo“ , že mi nestačí normální dávkování. Je to jako bludný kruh a já se ptám: Našla některá z vás sama od sebe cestu ven? Jestli ano, napiště prosím do komentářů… Chtěla bych totiž vědět, jestli se to povedlo alespoň někomu…Jestli tu ta šance je.. Zatím mám totiž pocit, že je to beznadějný… PS: Pokud si o tom někdo chcete popovídat, budu moc ráda když na sebe necháte kontakt..

odvracená strana touhy

Přemýšlím jak začít, možná tím, že je mi dvace dva…a vždycky jsem snila o tom být anorektičkou. Je to blbost amozřejmě při své inteligenci to vím a většina z vás by mi do očí nadal, že jsem skot…ale nevíte jaké to je být tou nejtlustší všude kam vejdete….všimnětě si, že v každé třídě,skupině kdekoliv je jedna tlustá osoba a tou jsem já. Když nad tím tak přemýšlím tak mé přejídání začalo už v první třídě…to jsem se z krásného děvčete o kterém říkali, že má před sebou úžasnou budoucnost díky tomu jak je půvabná prožrala do dvaadvacetiletého stokilového prasete. Říkate si, proč nehubnu…přece to zdravě jde…ano to potrvzuju už jsem tak několikrát zhubnula a všichni mi říkali, že mi to moc sluší.Ale to asi nebyla dostatečná motivace..jídlo zvítězilo,kdykoliv cítím, že je mi ublíženo, cítím mezeru ve svém srdci je tady přece jídlo..s ním si můžu sednout ke knížce snít o tom, že jednou..zítra ..za sto let budu taková jaká chci. Nevím kdo za to může nbo vím?přece já jen já jsem dovolila , aby se mi jídlo stalo tím nejlepším přítelem, když maminka neměla čas…mladší bratr je přece přednější je TEN MALÝ. Jediné o čem ted´sním je,že budu alespo%n nad něčím mít kontrolu,protože JÍDLO můj vládce…už ho nenávidím. Přistihla jsem se,že ho do sebe cpu i když nechcu..je to jako trest za to, že jsem tlustá a neschopná. Když tak stojím nad záchodem naštvaná,že nemůžu zvracet jediné co mi v hlavě zní je věta mé babičky co mi nebyla určena: A TAKOVÁ TO BYLA KRÁSNÁ HOLKA….

poletím?!Ne

Malá, hloupá, tlustá, tak tlustá vedle své krásné sestry.Třináct, 155cm, 50kilo, hnus, deprese.Nevině, tak nevině začal můj boj.., anorexie, obden půst, hrůza z jídla, vyčerpání, minimální porce, ztráta přátel, projímadla,..41kilo, propadla jsem se.Nemocnice, týdení hospitalizace, tam poprvé jsem zemřela, tam poprvé nechala jsem sama sebe klesnou na dno, poprvé?!Ne, tolikrát, tolikrát, mockrát, nedovedu spočítat.Propuštění, naděje, psychiatrie, uzdravení(?).Půl roku.., na půl roku vrátila jsem se do života.Znovu, nově, bulimie, dlouho, dlouho, pro mě,…2roky.Každý den, bojuji, nebojuji, nemám sílu.Tolik bych si přála odletět, za sluncem, za duhou, za větrem, za stromy, nemůžu,…nemám křídla.

SOS

Začalo to téměř před 9lety, úplně nečekaně a neplánovaně. I když na druhou stranu je pravda, že jsem od dětství trpěla tím, že nejsem krásně štíhlá jako moje sestry, kamarádky..Do toho jsem celé dětství poslouchala hádky svých rodičů, ponižování matky otcem, přihlížela jsem, jak otec celý život matku ničí,shazuje její sebevědomí, vyčítá jí, že je hnusná a tlustá, ať se na sebe podívá a ať se podívá na její kamarádku, jak je krásně štíhlá apod.Do toho jsem si párkrát od svých milovaných sester vysloužila posměch a titul „špekáček“ a tak jsem šla ve šlépějích své maminky a taky pomalu začínala držet různé diety…Přesto všechno tohle byly jen takové nevinné pokusy, nijak zvlášť jsem to neřešila a ani dlouho nevydržela.Skutečný problém přišel až s těhotenstvím. Během těhotenství jsem nabrala 25kg, ale tenkrát jsem to kupodivu tolik neřešila, byla jsem těhotná a tak jsem to i brala, zajímalo mě jen, aby se mi narodilo zdravé dítě. Když jsem porodila, bylo úterý a v pátek nás pustili domů – na váze jsem měla o 14 kg míň, což pro mě bylo velmi příjemné, ale kojila jsem a chtěla jsem to vydržet co nejdéle, takže jsem se o žádné diety nesnažila. Přesto jsem o tři měsíce později měla dole dalších 15 kg. Najednou jsem byla na váze ještě o nižší, než když jsem otěhotněla. Nemusela jsem nic dělat, šlo to prostě samo, bylo to asi tím, že jsem byla na dítě sama, celé noci nespala, byla jsem unavená, vyčerpaná a shazovala jsem samovolně.Možná jsem tenkrát neměla ani čas se pořádně najíst. Každopádně tenhle úbytek na váze se mi moc líbil a já chtěla zůstat pořád taková, možná ještě štíhlejší. Zároveň se mě začal pomalu zmocňovat panický strach, že začnu znova přibírat, což jsem nechtěla ani v nejmenším(sama sobě jsem se konečně líbila, i když okolí mi říkalo, že mi to nesluší). Tak jsem si začala kupovat časopisy o cvičení, posilování, vypracovala jsem si jídelníček, cvičební program, vážila jsem si každé sousto, které jsem měla sníst, počítala přestě kalorie a vše si pečlivě zapisovala..V praxi to vypadalo asi tak, že ráno jsem šlapala hodinu na rotopedu, pak jsem seskočila z kola, běžela do fitka, tam jsem hodinu posilovala a večer před spaním jsem zase hodinu šlapala na rotopedu. Tohle jsem dělala 7 dní v týdnu..Energetický příjem jsem si zredukovala na pouhých 800kcal na den, což bylo strašně málo, už jen vzhledem k tomu, jaký jsem měla každodenní výdej. Vážila jsem si každou salátovou okurku, každý grep, mrkev, měla jsem panickou hrůzu z toho, že začnu znova kynout, byla jsem tím čím dál víc posedlá. Dospělo to až tak daleko, že po určité době už bylo moje tělo naprosto vyčerpané a já to přestala zvládat.., byla jsem z toho samozřejmě naprosto šílená, podrážděná a nehodlala jsem se smířit s tím, že budu zase tlustá. Znala jsem pár holek, co užívaly adipex a zhubly, taky jsem věděla, že ho několikrát užívala moje maminka, takže jsem moc dobře věděla, co to je. Sehnala jsem si ho taky. Byla jsem z jeho účinku nadšená, vůbec jsem nepociťovala hlad, chuť, byla jsem najednou plná energie, nepotřebovala jsem ani spát..Takže se opravdu stalo, že jsem třeba i několik nocí místo spaní buď šlapala na rotopedu, nebo jsem celé noci pekla buchty a vařila pro svého manžela apod..Vím, jak nebezpečný adipex je, co je to za svinstvo a jak moc může škodit zdraví, ale bylo mi to jedno, nebrala jsem na to ohled, říkala jsem si, že mně se nic stát nemůže. Jednoho dne jsem udělala kravinu a vzala si místo jednoho zlatého vajíčka dvě – o něco později jsem myslela, že je to můj konec – nemohla jsem dýchat, nešlo to, už to vypadalo, že si budu z posledních sil volat záchranku, ale nakonec se mi podařilo to vyzvracet a za chvíli mi bylo líp..Jediné, co jsem si z toho tenkrát vzala, bylo, že už jsem pak nikdy neužila 2 tablety naráz,takže jsem je jedla dál…Fungovala jsem jen z vody, kávy, cigaret a adipexu, ale fungovala, byla jsem jak posedlá a jediné, co mě zajímalo, byla moje váha, vážila jsem se několikrát denně. Dospělo to až do té fáze,že jsem vůbec nic nejedla celý týden a čím dýl to trvalo, tím víc se mě zmocňoval ten panický strach z toho, že dřív nebo později budu muset něco sníst, že to prostě nevydržím a něco sním.Byla to muka, peklo uvnitř mě, které jsem prožívala.Měla jsem panickou hrůzu z každého jídla, na které jsem se jen podívala a přitom nedokázala myslet na nic jiného než na jídlo.Vzpomínám si, jak jsem tenkrát byla na návštěvě u svých rodičů a maminka mi nabídla hrušku, nedokázala jsem si vzít, nešlo to, ten strach.., strach, že začnu znova jíst a žrát a kynout.. Jenže logicky stejně jednoho dne přišel den, kdy jsem to prostě nezvládla, tělo si žádalo své a já si něco dala(už nevím ani co to bylo), jenže neskončilo u toho něčeho a já byla jako divá, nebyla jsem schopná přestat jíst, dokud bylo co, já prostě žrala a žrala, dokázala jsem spořádat všechny zásoby, bylo to takové množství jídla, které normální člověk nemůže sníst ani za týden, ale nešlo přestat.Pak samozřejmě přišly výčitky,šílené stavy, nenávist vůči sobě, obviňování ze selhání, že jsem to nezvládla bez jídla, deprese, podrážděnost..v zápětí přišel zasloužený trest – další trýznění hladovkami a tak to šlo pořád dokola..až bylo těch návalů žravosti víc a víc a já si řekla, že se naučím zvracet a bude to v pohodě.Říkala jsem si,že když se mi tenkrát podařilo vyzvracet ten adipex, tak to půjde i s jídlem a šlo to.Dokonce docela dobře, nakonec jsem zvracela xkrát denně, takže moje dny se omezily jen na jídlo a zvracení ..byl to ukrutný kolotoč, všechno mě bolelo, byla jsem oteklá, dávno jsem přestala cvičit..,jen jsem jedla, zvracela a občas zkusila projímadlo.Přesto jsem kynula čím dál víc..A tak roky plynuly a já si prožívala střídavě svoje „štíhlé“ (opravdu štíhlá asi nebudu nikdy, nemám to v genetických dispozicích)a „tlusté“ období. Takže jednou jsem nejedla téměř nic a měla o 10kg míň a z toho jsem si v noci pekla plech buchet a do šesti do rána jsem ho měla i snězený a měla zase o 10 kg víc.Vypadala jsem jako prase před porážkou(jako třeba teď), nevycházela z bytu, styděla se mezi lidi..,deprese na denním pořádku.. Ať to bylo jedno nebo druhé období, vždy to bylo v návaznosti na tom, co jsem momentálně prožívala, čím jsem si v životě právě procházela..Ale deprese, stresy, nervy, to jsem většinou zažírala.Měla jsem období, kdy jse byla relativně v pohodě a váha se mi nějak postupem času samovolně upravila, nebyla jsem sice podle svých představ, ale byla jsem spokojená ve svém osobním životě,šťastná se svým partnerem, takže jsem váhu nijak zvlášť neřešila..,byla jsem vyrovnaná a po psychické stránce tedy naprosto v pohodě.Jenže časem se pohádka změnila v peklo, opět se mi už poněkolikáté vše sesypalo jako domeček z karet a já začala hledat únik v jídle, s tím opět ten známý strach z přibírání na váze a moje nespokojenost s vlastním tělem. Přestala jsem znova jíst, jedla jsem jen jedno jablko denně,taže kila šla poměrně rychle dolů, opět jsem si začala všímat těch obdivných pohledů a chvály okolí, že mi to sluší apod. Začala jsem znova chodit víc mezi lidi, poznala nového partnera,o to víc jsem měla sílu vydržet a hubnout..jenže jak už všichni tušíte, i tohle o několik měsíců později opět vystřídaly návaly žravosti a kila šla opět nahoru a tak je to rok co rok pořád dokola…:( a já z toho kolotože neumím vystoupit a jsem v tom zase. Jsem si vědoma toho, jak se ničím, nejen fyzicky, ale především psychicky, jak to nezvládám, jak si tím ničím vztahy a život..moc bych si přála, aby mi z toho dokázal někdo pomoci a přesto se toho bojím. Kdysi dávno (to už je pěkná řádka let) jsem se chtěla svěřit svým rodičům a požádat je o pomoc,ale vzhledem k jejich ne zrovna vysoké inteligenci, nevzdělanosti a hlavně neinformovanosti jsem u nich nenašla ani pomoc, ani pochopení a vlastně mě asi ani nebrali vážně.., mysleli si, že mám jen žravé období a že diety drží každý a nic divného na tom není..:( Víckrát jsem se jim se svým problémem svěřit nepokoušela, nikomu. Nikdo nic za celé roky nepoznal,nevím, jestli někdo něco tuší,ale nikdo mi nikdy nic neřekl a to, že mám jednou o 10kg míň a podruhé zase víc, to tak nějak okolí bere, že to asi patří ke mně a nikdo to neřeší. Proč taky..každý má svého dost. Mých posledních 6 měsíců bylo opět jako na horské dráze..někdy v září se mi podařilo trochu zhubnout, všimlo si i okolí, tak mi to dodalo sílu pokračovat.., v říjnu přišla další rána, hodně bolestivý rozchod s partnerem, psychické zhroucení,tentokrát jsem to neřešila jídlem, ale vínem a cigaretama. Týden jsem opět nejedla nic, jen jsem denně vypila litr vína, litr kávy a vykouřila krabičku cigaret.Takže jsem zhubla ještě víc..pak jsem se sem tam trochu najedla,ale pořád se mi to dařilo držet na uzdě..našla jsem si novou zábavu – internet, takže mé večery byly na netu a společnost mi dělal Modrý Portugal.O něco později jsem tady narazila na člověka, který si prožíval něco podobného jako já, rozchod s partnerem, zklamání..,začali jsme si psát a psali si čím dál víc.Dohodli jsme se,že přijede za mnou a poznáme se osobně..,říkejme mu třeba Přemek.Měla jsem asi týden,abych ještě zhubla co se dá,než přijede,takže jsem zase nejedla.Začala jsem znova užívat adipex, zpočátku sice zabíral, ale už mám za ty roky na něj asi vypěstovanou nějakou imunní reakci, protože už na mě vůbec nefunguje.Jím dva denně, ráno a odpoledne, ale v chuti k jídlu mě to nijak neomezuje, jediné, co se projevuje, je nespavost.Ale zpátky k Přemkovi..když přijel, zůstal zrovna týden,takže jsem pořád nejedla.Jen moje spotřeba vína rostla.A to zejména po Silvestru, kdy jsem ještě navíc přestala kouřit a tak nějak jsem měla tendence nahrazovat jednu závislost druhou.Dospělo to až tam, že jsem ráno vstala a nalévala si víno.Takže mi ještě hrozilo, že se ze mě stane alkoholik.Ale nekouřila jsem.Sem tam jsem si dala nějaké ovoce, ale jinak jsem se držela.Po týdnu Přemek odjel a já začala nekontrolovatelně opět hltat vše, co mi přišlo pod ruku, bylo to nepřetržitě i dva tři dny vkuse.Jenže jsem věděla, že to musí skončit,protože Přemek měl na víkend zase přijet a já si přece nemohla dovolit přibrat.Tak jsem dva dny obžerství vystřídala za 3 dny hladovky.Přemek přijel a zůstal pár dnů, takže jsem se zase držela.Ale jakmile odjel, začalo to nanovo.Žrala jsem, žrala a žrala. A víte co? Já se vůbec necítila přežraná, plná k prasknutí, já prostě za ta léta úplně ztratila takový ten pocit sytosti, co vám vyšle mozek signál – tak a teď jsi sytá, máš dost, stačí! Ne,tohle já prostě nemám.Už dávno nezvracím,všechno zůstává ve mně a ukládá se mi.Nesnáším se a nenávidím svoje tělo.Přemek takhle jezdil asi měsíc,ale nic netušil,alespoň myslím.Ale pak mu pracovní záležitosti nedovolily přijet několik víkendů po sobě a já mohla jen jíst a jíst, říkala jsem si, že to ustojím a že mám dost času,než se zase uvidíme, vše zhubnout.Ale neustála jsem to, za měsíc jsem měla opět 10kg nahoru a mám je dosud.Každý den si říkám, že dnes zase začnu hubnout, že nebudu jíst, vydržím to během dne, ale večer začnu…je to silnější než já a nejde to ovládnout,nikdo mě nevidí, nemusím se před nikým hlídat, stydět..,jsem jako smyslů zbavená, ráno vstávám s hroznou náladou, výčitkami a s tím,že dnes už to fakt zvládnu..,ale nejde to.Vím, že není správné celý den nic nejíst, protože tělo je pak vyhladovělé a člověk spořádá víc, než by měl, jenže já to jinak neumím.Já neumím normálně jíst,nejde mi to.Buď nejím vůbec, nebo pořád a všechno.Jakmile se rozhodnu, že to zkusím udělat správně a normálně posnídám, dám si oběd, večeři, svačinu,tak to pokaždé dopadne tak, že jakmile posnídám, nebo prostě sním jakékoli moje první jídlo a je jedno, jestli je ráno,nebo večer,je to zkrátka spouštěcí impulz k tomu nezřízenému obžerství,které neskončí, dokud neusnu.A v jakém stavu se pak probouzím, už víte.. A tak je to nekonečný kolotoč, ve kterém vím, co je správné, teorii ovládám na výbornou, ale z praxe propadám na plné čáře…Proto volám S.O.S. – pomozte mi někdo, prosím!Vím, je to dlouhý příběh…a zatím nemá konec… Kdo z vás vydržel a přečetl ho až sem a může mi nějak pomoci…budu vděčná. Snad by mi pomohl jen kontakt na nějakého psychoterapeuta, se kterým máte dobrou zkušenost.. Všem, kdo jste tady ze stejného důvodu jako já, tedy PPP, držím pěstičky, abyste to dokázali,aby jste měli sílu a trpělivost vydržet, protože to není chřipka, je to běh na dlouhou, moc dlouho trať, ale pokud zvítězíme,budeme mít to, po čem tolik toužíme – radost ze života, štěstí, úsměv, uvolnění, pohodu..lásku..,takhle si po všem jen šlapeme a ničíme si život..Ale kdo z nás tohle neví, co? 🙂 Kdo chcete, piště mi na * * * Budu se těšit.. Noemi P.S. Admin: Ke komunikaci používejte prosím komentář k textu, neuvádějte své emaily.