Život umí být krásný

Asi tak pred dvouma rokama sem zacala s dietama mela sem tehdy 72 kilo na 171 cm..za rok sem shodila na 55 kilo takze krasny..Citila sem se fakt krasne libila sem se klukum sama sobe taky no proste nadhera…pak sem ale jela do chorvatska a tam sem spadla za tyden(to uz sem pred tim mela tak 52)na 48…prestala sem byt vesela jen v temnote sem zila..bylo mi smutno z niceho sem se neradovala hrozili mi nemocnici bala sem se skoly atd…V tu dobu sem byla 6 mesicu se svym pritelem…Ted po 9 mesicich sme se rozesli protoze mu vadilo moje nejezeni a to jak sem se zmenila(byla sem nemluvna smutna nemela sem do niceho chut)snazil se mi pomoct ale ja byla tvrdohlava…Hodne sem se taky kuli nemu trapila protoze byl nespolehlivy..neco slibil a nedodrzel nepsal mi atd…Taky bydli na intru a viali sme se jednou tydne treba na hodinu..Pak sme se zacli hadat a ja rekla dost a rozesli sme se..Ten prvni tyden me bylo hrozne spadla sem na 46 kilo a bylo to nejhorsi obdomi meho zivota…Pak najednou se ve me neco zvrtlo a ja zjistila ze zivot je vlastne to nejkrasnejsi co mame..Hlavne me z toho dostal tata…ted budu dojizdet k doktorovi do Prahy a bude to jen lepsi…Zacala sem z niceho nic jist..a jidlo mi ted dela hroznou radost a mam na nej chut..Mela sem hroznou uzkost zhe skoly(a o sem premiantka)a ted?vykaslala sem se na ni a je mi tak kranse…Po rozchodu s pritelem se proste citim kraaaaaasne…Sem volna zacala sem se vic kamaradi chci zacit jezdit na kole a vic sporotvat…Zivot je vlastne krasnej a sem blba ze sem si toho nevsimla driv…Holky vykaslete se na diety!!!!Dyt mit 30,40,kilo je hrozny dyt ani nejsme hezky…uzivejte si…kluci maji radi oplacanejsi holky…55 kilo na moji vysku treba je upne krasny…Zacnete zit…dyt takova cokolada nebo dva rohliky k snidani je vyborny!!!!!….ZIVOT JE KRASNEJ!!

Dva démoni a já ;)

Jak začít ? Je mi 15, měřím 161 cm, ale kolik vážím nevím, taťka už před 3/4 rokem odnesl váhu, tipuju ale asi 53-54 kilo. Přesně před rokem to bylo 47 kg. Nějak si na tu dobu nemůžu rozpomenout, jak jsem tak zázračně hubla a každý večer psala jídelníček na další dny… Jak jsem si tu četla, divila jsem se, že většina z vás ztratila své přátele. Já je mám pořád a měla jsem je i přesto, že jsem jednu dobu mluvila jen o jídle… Je to zvláštní. Ale řeknu vám, pro mě ana nebyla o tolik těžší, než je chlast. Svoje 15-té narozeniny jsem oslavila tím, že jsem se ožrala ve škole a málem mě vyhodili (z gymplu…). Po Vánocích mi na pití rodiče zase přišli. Ale to už jsem pila měsíc v kuse, v klidu si hubla… Škola šla rapidně rychle dolů, nezajímala mě, chodila jsem za školu a byla jsem šťastná, stačila mi flaška slivovice. Ale o chlapy jsem nouzi neměla, to bylo taky jedno z těch hlavních věcí, proč jsem pila… Byla jsem chvíli se 27letym, to se pak pokazilo. Pak přišel jeden 22lety, taky konec… Jenomže jak mi to našli, bylo to už úplně v pr*eli. Vzdala jsem se chlastu (už měsíc nepiju, ale nevíte, jak moc je to těžké… Dala bych si hned) a přidala jsem na kouření. Škola se jakžtakž zlepšila, i když mi ke štěstí chybí pár věcí, hlavně let. Říkám si jen, že musím přežít do 18ti, už budu moct pít (alespoň trochu!). Nemůžu se doteď napít ani vína, piva, nic. Doma dostávám dýchat… I přesto nemůžu říct, že jsem nespokojená. Mám se ráda, co dělám mi nevadí, tak to Bůh chtěl. Přátele mám, kluka zase možná taky a co si o mně myslí jiní, mi je úplně jedno, mám jen své lidi… Někteří mě mají za notoričku, hnusnou kuřačku a krávu, která se vysmívá holkám, které celou dobu řeší školu a nebo háže ironickýma očima po těch, které jí (podle ní) nesahají po kotníky. Netvrdím, že jsem úžasná, většinou ani příjemná, ale tak proč nevyužít sebevědomí, kterým mě ana obdařila ? 🙂 Zvláštní je hlavně to, že jakmile jsem taková, najednou je na mé straně čím dál víc lidí. Už nejsem taková chudinka, co ? ! Svět je tvrdý. Ale je tak dobrý, přesně jako tvrdý alkohol… PS: Ale převedla jsem pozornost rodičů dobře, ne ? Psychiatra jsem taky obelhala a zopakuju si své 14tiny. Když už ne chlast, tak alespoň nějaké ty kila dolů. Omlouvám se za zcela odlišný článek, ale musela jsem to říct, nechci stresovat kamarádku… Už 3 roky mě poslouchá, tak ať má klid 🙂 Ahoj

Moje milá malá anorexie

Anorexie byla moje druhá kamarádka..Dokonce celých 5 let.Vzala mi kus života a kus mého já..Stále si v hlavě celý den promítám co jsem snědla, stále to ve mě je.Myslím, že nebude den kdy si nevzpomenu na jídlo.Je to moje droga..Pro všechny kamarády, rodiny, či někoho takto blízkého bych chtěla napsat jaké to je..Hledala jsem ve spoustě knihách něco více o MA.Ale kdo Vám napíše to co doopravdy cítite?To víte jen vy sami a ti co to zažili..Já jsem bylka na mnoho hospitalizacích, plakala jsem, chtěla jsem jít domů…Zhubnout…Byl to takový začarovaný kruh a já se vněm cítila dobře…Teď už si po 5 letech začínám uvědomovat, jak je život krásnej, a že dokonalost je pro každého něco jiného.Pro mě už není dokonalost vychrtlé tělo, ale je to jaká jsem já..Naučila jsem se mít ráda i když mám zrovna pupínek na tváři, i když nemám míry 90.60.90, i když nejsem nejchytřejší…jsem to já, jsem jedinečná a krásná sama sobě…Poikud se nezačnete mít rádi vy sami, do té doby vás tak lidé brát nebudou.Asi jako hodně z nás si lecčím prošlo, tak i já vím, že život na kapačkách není životem.Že život v nemocnici mimo přátele, rodiče, neni nic.Nechci dál přežívat.Chci naplno žít.Právě teď mám stále ještě podváhu, ale už vím, že dát si čokoládu je požitek, ne utrpení..6e jídlo je nádherná věc a představa romantické večeře s přítelem se neodmítá kvůli linii..Mám zdravotní problémy, které mi moje drahá kamarádka dala, mám osteoporozu, mám amenoreu…ale nevzdám se..Už kvůli lidem, které miluju..Proto _vám přeju ať MA není již kamarádka, ale spíše nezvaný host, který je na odchodu z vašeho života…Mám Vás ráda!!!!!

jak dál?

Ahoj všichni,některé příběhy tady jsou docela smutné,nevím,jestli i já mám nějaký problém,asi trochu ano.Nikdy jsem nebyla štíhlá,byla jsem zkrátka tak akorát a stačilo mě to.Měřím 170cm a vážila jsem od 59 do 64kg i po porodu dítěte a byla jsem spokojená.Zlom přišel loni o velikonocích,spadla jsem ze stromu a zlomila jsem si dva obratle. Tři měsíce jsem nosila krunýř,dohromady přes půl roku jsem ležela doma a nedělala jsem skoro nic,jen jsem jedla a jedla.v době návratu do zaměstnání jsem měla asi 75 kg a byla jsem na sebe hodně naštvaná,ale myslela jsem si,že pohybem v práci půjdou kila dolů.Opak je pravdou.Neustále se jen přežírám,hlavně večer a jím naprosto cokoliv,moc se za to nenávidím,protože doktoři v nemocnici mě říkali,že kvůli těm zádům nesmím přibírat,spíš by to chtělo nějakou dietku.záda mě neustále bolí,oblečení je mi malé,vážím asi 80kg,jsem jako sud a přitom když vidím jídlo neumím si říct dost.už nevím,co mám dělat,snad mě někdo poradí,ahojky.

Stop bulimie pokračování

Holky nezvracela jsem od 3.března. První věc je ta, že si musíte povolit jídlo. Měla jsem vždy rozdělené jídlo v mojí hlavě na špatné tedy nezdravé a dobré tedy zdravé. Moje rozdělení za dob bulimických záchvatů: ovoce a zelenina, kuřecí maso a ryba byli zdravé a zbytek byl špatný. Po každém jídle co jsme snědla a patřil do skupiny špatné jídlo, tak jsem šla zvracet. Pravidlo 1. POVOLTE SI JIDLO A ZAPOMENTE NA DIETY, DELENOU STRAVU, ROZDELENI JIDLA NA ZDRAVE A NEZDRAVE A RŮZNY KONINY. TED NECHCETE HUBNOUT, ALE USTALIT SI TELO A METABOLISMUS.Nemůžete přestat zvracet, jíst zdravě a jeste hubnout. To jsou 3 cíle , které nemůžete nikdy dosáhnout najednou. Přeci jste holky šikovný a máte se rádi, první cíl: neničit si tělo a Pravidlo 2. ZACNETE JIST 5 KRAT DENNE, to je stezejní vec. Bez pravidelného jezení se bulimie nikdy nezbavíte. Neverila jsem tomu, ale je to pravda. Za začatku jsem mela problem snís rajskou omáčku s knedlíkem u babičky, ale dala jsem si 2 knedliky, maso a omačku a vydržela jít nezvracet a ted obedvám se vsema a vse. Obcas sním půl čokolády, palačinku-když mám chut, ale ne víc. Proste si povolím jedno výborný jídlo ale s tím, že ho nevyzvracím. Holky zlatý je mi dobře. Asi budu přibírat než si tělo zvykne, ale já na to ted kašlu. Je mi ted dobre, nemám deprese, začínám se mít ráda. A hlavně nikoho nezajímá jestli máte o 5 kilo více či méně.Opravdu. Cvičím si pro radost, ne pro zhubnutí. Příklad mého včerejšího jídelníčku: ráno 8:00 2 celozrné chleby+ sýr+rajče 09:00 sklenice džusu 10:00 pribinaček velký 12:00 vepřové maso+omáčka+2 knedlíky 15:00 jablko, banán 16:00 jogurt jogobela, 2 kopečky zmrzliny 17:30 2 rohlíky, šunka, máslo 20:00 pomeranč. Přijde vám to hodně? ano je to hodně, ale dříve bych snědla k obědu 4 knedlíky, na to celou čokoládu a a …no vždyt to znáte. Ted si jídlo vychutnávám a pomalinku snižuji porce. Nebojte se jídla. A i když se občas přejíte, protože to je normální, každý člověk se občas přejí, tak nechodte zvracet. Nikdy toho nesníte tolik když si zakážete zvraceni. Protože pak je vám pěkně špatně. Taky jsem si to protrpěla a nešla zvracet. A poučíte se. 3. PISTE SI CO JITE. Každý záchvat jídla co eliminujete je užasný. CHvalte se. Slibte si za týden nezvracení a jezení pravidelně třeba nové nehty, kadeřníka apod. Držím vám palečky.

Konec přejídání,konec bulimie

Jmenuji se Markéta je mi 21 let.Vážím 79 kilo a měřím 168 cm. Váha mi kolísá od mých 12 let. Vždy jsem hodně jedla, od mala mi chutnalo, ale obézní jsem nebyla. Možná malinko oplácaná. Ve 12 jsem měla 72kilo, to si pamatuji, protože jsem hodně jedla. U babičky a hlavně večer.Pak jsem začala s drogami, s pervitinem. A na 2 roky nahradil jídlo pervitinem. Byli období kdy jsem snědla za 2 dny jen rohlík a polévku a to velice s odporem. Po 2 letech, kdy už mi z toho ?přeskakovalo? jsem toho nechala. Trochu s potížemi, ale zvladla jsem to, to jsem vážila 63 kilo. Půl roku jsem si udržela váhu a pak jsem začala tloustnout a panikařit, že budu zase tlustá. V roce 2005 tak někdy v březnu jsem zkusila zvracet poprvé. Myslela jsem si bůhví co jsem nevymyslela. Najím se a neztloustnu. Bohužel jsem nebyla informovaná, kam to může vést. Zvracela jsem párkrát, jen když jsem se jó přejedla, no a intervaly se zkracovaly a já jedla více a více a měla jsem to čím dál tím míň pod kontrolou. Nikdo z mého okolí to nevěděl a tušila jen babička, která mi říkala, jestli něco takového dělám, a´t přestanu. Ale já si opravdu neuvědomovala , že jsem nemocná. Holt jsem se vyzvracela, no a. Jídlo pořád udržím v žaludku a kontrolu mám nad tím já, to jsem si naivně myslela. Bohužel to pravda nebyla. Občas v těchto 3 letech se mi podařilo nezvracet, ale jen v období nesmyslných diet- margitovo, pak jen ovocná dieta, půsty atd., pak to bylo ještě horší. Nenáviděla jsem své tělo. Nechtěla chodit do společnosti, vyhýbala se lidem. Kontrolovala jen svou váhu a nesnášela čím dál tím víc. Když jsem držela dietu, tak mi bylo dobře, neměla jsem deprese,protože si člověk myslel, že už to má pod kontrolou a deprese se zmírňovala, ale s koncem diety přišla deprese ještě větší.¨ V listopadu2007 jsem odcestovala do Anglie jako aupair. Věděla jsem,ž e mám s jídlem problém, ale vždy jsem to přisuzovala tomu, že jsem nešťastná a proto teda se přejídám. Myslela jsem, že se to v Anglii zlepší nebo zmizí. Ale naopak. Zmizela rodina, kamarádi a já se začala uzavírat do bubliny. Do bubliny kde se vše točilo jen kolem jídla. Najíst se, přejíst se a vyzvracet. Normálně jsem zvládla sníst jen snídani (kolikrát už jsem se přejídala od rána) a potom společná jídla s rodinou či s někým. Jinak jsem se přejídala. Myslela na jídlo, nemyslela jsem na nic jiného, než na to jak půjdu nakoupit a přejím se. Jedla jsem tajně a připadala jsi jako zloděj. Jídlo ovládalo mě. Pak jsem zvracela, brečela a nadávala si sprostě. Nadávala jsem si a slibovala, že už to neudělám a šla jsem zase. Postupně jsem se izolovala od světa a několikrát jsem dala přednost jít si nakoupit jídlo a přežírat se než, abych šla s kamarádkou na nákupy a popovídat si . A těchhle chvílích mi začalo docházet, že se z toho asi už zblázním, jestli toho nenechám a nezačnu s tím něco dělat. Pořád jsem si říkala , že jsem neschopná a bez vůle. Začala jsem hledat informace na internetu a díky portálu www.idealni. Cz jsem nakonec zjistila, že bulimií opravdu mám. Neuvěřitelně, po 3 letech jsem si přiznala , že ji mám. Ve Slabé chvilce jsem se svěřila mé úžasné kamarádce a mýmu zlatu Míše, která mi upřímně řekla, že věděla, že mám problém s jídlem, ale nevěděla , že zvracím. Pohrozila mi a ?dokopala? mě k tomu, abych odjela z Anglie domů a šla se léčit. To byl velký krok a velké sousto. Ale odhodlala jsem se zavolat babičce a sdělit to našim. Věděla jsem, že to pochopí. No a za týden přiletěla. Otevřela jsem tu svojí bublinu ve které jsem žila 3 roky tajností, ukrývání se s jídlem, depresí atd. a ulevilo se mi. Přiznat si, že je mám problém, je úžasný krok k úspěchu. Vytiskla jsem papír o bulimii, základní informace a dala to přečíst našim. ¨ No a ted jsem doma 11 dní, 11 jsem nezvracela a ani se nepřejedla. Zvládnu to!!!!!!!!!Neuvěřitelná je kniha od pana Krcha Bulimie jak bojovat s přejídáním, díky kterému to zvládnu. Kniha je skvělá a hlavně pravdivá, v každém řádku se vidím. Úžasný je můj taťka , který chce každý den hlášení o tom co jsem jedla a dokonalá je moje babička, která se mě také ptá, ale nekontroluje, protože mi věří. NO jsem na začátku cesty, jasně, že denně bojuji s myšlenkami typu, jsi odporná , tlustá, teď tloustneš, když nezvracíš, ale já VYDRZIM. Nebude mě ovládat jídlo. Koupila jsem si kolečkové brusle a odvádím špatnou energii bruslením. Je to prý důležité. Pak jsem si našla klinickou psycholožku, ta mě učí relaxovat a odvádět stres. No byla jsem tam jednou, ale myslím, že mě to naučí. Hlavně se snažím otevřeně mluvit o svých pocitech, což jsem nedělala. Jsem komunikativní člověk co má rád lidi a vždycky jsem se ráda bavila. Nechci být zavřená ve své bublině, kde se vše točí jen kolem jídla?????.držte mi palečky a já držím Vám. Nebojte se udělat ten první krok z kolotoče přejídání a zvracení. Ten první krok je nejtěžší, ale pak už se to dá zvládnout, nebojte se svého strachu!!!!

Za všechno můžou ONI

Oni=chlapi.Veškerý moje problémy jsou spojený s klukama.Začalo to nevinně, moje první velká láska mi řekla, že se mu líbí holky s kudrnatejma vlasama.Já s rovnýma jsem tedy nebyla jeho typ..tak jsem si koupila kulmu a najednou jsem byla krásná, jemu se to hrozně líbilo, já byla šťastná…A pak jsem ho viděla na diskotéce, jak se tam líbá s nějakou holkou, kupodivu s rovnýma vlasama…Tak skončilo zamilování..Pro dalšího kluka jsem byla moc tlustá(dneska vím, že jsem byla všechno možný, jen ne tlustá).Tak začal kolotoč anorexie, bulimie, přejídání, hladovky.Táhlo se to se mnou asi pět let.Teď jsem si myslela, že jsem z toho venku, mám toho hodně ve škole a jídlo jsem přestala řešit.Dokonce jsem poznala úžasnýho kluka, vykládal mi jak jsem krásná, že se mu moc líbim a tak, znáte to.A já mu věřila…Psal mi pořád smsky, lichotky…A najednou konec.Nevim, co jsem udělala špatně.A je to tu znova.Zas se mi honí hlavou, že jsem pro něj nebyla dost dobrá, asi jsem moc tlustá…Včera jsem po roce znovu zvracela.:o(Nechci do toho spadnout znovu…ale mám strach, že to neustojim.Dneska jsem pro změnu nic nejedla.Hrozně se mi líbí to kručení v břiše…Já jsem vážně cvok.Sedim tu u pc, přemýšlím o tom, jestli se mám opít, vzít si prášky na spaní, přejíst se a pak to vyzvracet, nejíst vůbec….a brečim.Hrozně bych si přála alespoň na chvíli necítit nic…

Někdy si říkám…

Někdy si říkám, jestli mi to stálo za to. Nikdy nebudu hubená tak, jak si přeju. Dokonce i když budu mít 40 kg, budu pořád přesvědčená, že to chce ještě 5. Nikdy nebudu mít dost a nikdy s tím neskončím. I když bych moc chtěla. Sem tam mě popadne myšlenka, že jídlo vyzvracím, vezmu si laxativa, nebudu celý den i dýl jíst, budu jenom cvičit, běhat, jezdit na rotopedu a tak dál, však to vy všichni tady znáte… Sem tam tu myšlenku uskutečním, přejím se, nasoukám do sebe ohromné množství jídla, ale pak si to vyčtu a běžím na záchod. Sem tam si řeknu, že teda druhý den se nenajím, sem tam si vezmu projímadlo a pak utíkám i ze školy, protože mám průjem skoro celý týden. Když jsem nemocná a jsem celý den doma, pořád jenom cvičím, když koukám na televizi, skáču na míči, když poslouchám mp3, jezdím na rotopedu. Když ráno vstanu, jdu se zvážit, než jdu spát, jdu se zvážit a přeměřím svoje míry. Stačí jenom půl kila navíc a už se nenávidím a nejradši bych druhý den nešla ani do školy. Svoje tělo a jídlo řeším pořád. Už se nedokážu normálně najíst. Už nedokážu ani normálně žít. Za pár dní jedu do Francie. A i přes všechny ty úžasné fotky na internetu, kam pojedu, kde budu spát, co uvidím, já se netěším. Paradox. Netěším se jenom proto, že budu na pokoji s dalšíma dvěma lidma a nebudu mít možnost cvičit. A tak si říkám, že to vyrovnám tak, že nebudu jíst. Kvůli svému řešení jídla jsem už ztratila spoustu kamarádů. Už si s nimi nemám co říct, všechno je to jen o jídle, nebo já jsem na něj tak zaměřená. ,,Půjdeme do pizzerky, koupíme si sýrový rohlík, nedáme si čokoládu, neskočíme tam a tam? Já mám hlad, sedneme si někde a najíme se.“ Copak na tohle se dá kamarádce odpovědět-promiň, ale já celý týden nejím a nechci to porušit, promiň, ale já jsem si nekoupila projímadlo a to je strašně kalorické… Nedá. Z prváku věčně vysmátá holka, která ze všeho měla legraci, chodila na diskotéky a takové ty normální věci, které 16tileté holky dělají, jsem se uzavřela do sebe a zavřela se do kouta mého pokoje, začala kreslit návrhy šatů, číst si, učit se. A když jednou přijde smska, jestli nepůjdu ven, rozklepou se mi kolena. Někdy si říkám, jestli takový život stojí za to. Jednou jsem dokonce vzala nůž a přiložila ho k ruce. Jen přiložila, neřízla. A řekla si, jestli jednou budu mít na to to udělat. Skončit s tím vším řešením jídla, skončit s tím řešením kamarádů, skončit se vším.

Existuje cesta zpátky?

Už dlouho navštěvuju tyhle stránky, ale teprve teď jsem se rozhodla napsat i svůj příběh. Začalo to tak před dvěma rokama. Rozhodla jsem se se sebou něco udělat. Ne že bych byla nějak extra tlustá, ale prostě taková „dost oplácaná“ (Asi 58 kg na 159). Začalo to nevině, jen jsem začala jíst pravidělně, omezila tuky, přestala jíst sladký, začala běhat atd. Po prázdninách mě všichni chválili jak mi to sluší a tak. Znáto taky ne? Ten přijemný pocit „výhry nad sama sebou“. Nestačilo mi to, hubla jsem dál. Nemyslím si, že to byla anorexie, to ještě určitě ne. Začala jsem chodit místo běhání do fitka, skoro každý den. Myslela jsem jen na to, kdy si budu moct dát další jídlo… Ale na Vánoce jsem to nevydržela. Nešlo to. Totálně jsem spráskala všechno cukroví, jako kdyby si tělo chtělo vynahradit všechnu tu dobu odříkání. Řekla jsem si fajn, jednou to stačilo, je mi sakra blbě, tak to nebudu dělat znova! Jenže ouha, opakovalo se na silvestra, PROKLETÉHO silvestra. Zkusila jsem zvracet, ale nešlo to. Jenže po pár pokusech už mi to šlo. Říkala jsem si, že přestanu až budu chtít jenže kyž jsem chtěla tak už bylo pozdě. Asi po dvou měsících (za tu dobu jsem přibrala 2 kila, místo, abych zhubla!) na to přišla mamka. Snažila se mi pomáhat ale vedlo to jen k tomu, že jsem se se svým problémem víc schovávala, to co jím (čím se přežírám) přizpůsoovala tomu abych to líp vyhodila. Jak já se nenáviděla!!!! V tu dobu se se mnou rozešel přítel což mi taky nepřidalo. Najednou jsem si neměla s kým povídat, komu se svěřit, kmarádky se otáčely na druhou stranu. A já byla zlá a uzavírala se víc a víc do sebe. Nějak jsem zvládla školní rok, těšila jsem se, že pojedu pracovat do Francie a začnu znova. naneštěstí jsem pracovala v kuchyni a měla přístup ke všemu jídlu jak se mi zlíbilo! Hrůza! Vrátila jsem se o další 3 kila těžší. 🙁 A všichni si mysleli, jak jsem už v pořádku. Nebyla jsem, nejsem! A bojím se, že nebudu. Od nového roku se držím a zvracela jsem jen jednou. Díky záchvatovitému přejídání jsem ale od vánoc přibrala dalších 10 kg!!!! Pomoc, tohle nejsem já! Chci být zase ta pěkná, veselá vysportovaná holka a ne tlustá ubrečená koule! Ničí mě to, nejsem schopná cokoliv dělat, učit se-a to mám letos maturitu!!! Úplně nejvíc mě ale vadí to, že jsem a budu nucená na jídlo myslet do konce života-jsme diabetička na inzulínu. Ničím se, zabíjim, ale je to silnější než já. Kde se stala chyba? Proč to takhle muselo skončit? Jestli má některá z vás taky cukrovku, budu moc ráda, když se ozve… ps-všem držim moc palce aby se ze všech těhle hnusnejch nemocí, vyvolanejch společností vyléčili a nikdy víc už jim nepropadli!

odvracená strana touhy

Přemýšlím jak začít, možná tím, že je mi dvace dva…a vždycky jsem snila o tom být anorektičkou. Je to blbost amozřejmě při své inteligenci to vím a většina z vás by mi do očí nadal, že jsem skot…ale nevíte jaké to je být tou nejtlustší všude kam vejdete….všimnětě si, že v každé třídě,skupině kdekoliv je jedna tlustá osoba a tou jsem já. Když nad tím tak přemýšlím tak mé přejídání začalo už v první třídě…to jsem se z krásného děvčete o kterém říkali, že má před sebou úžasnou budoucnost díky tomu jak je půvabná prožrala do dvaadvacetiletého stokilového prasete. Říkate si, proč nehubnu…přece to zdravě jde…ano to potrvzuju už jsem tak několikrát zhubnula a všichni mi říkali, že mi to moc sluší.Ale to asi nebyla dostatečná motivace..jídlo zvítězilo,kdykoliv cítím, že je mi ublíženo, cítím mezeru ve svém srdci je tady přece jídlo..s ním si můžu sednout ke knížce snít o tom, že jednou..zítra ..za sto let budu taková jaká chci. Nevím kdo za to může nbo vím?přece já jen já jsem dovolila , aby se mi jídlo stalo tím nejlepším přítelem, když maminka neměla čas…mladší bratr je přece přednější je TEN MALÝ. Jediné o čem ted´sním je,že budu alespo%n nad něčím mít kontrolu,protože JÍDLO můj vládce…už ho nenávidím. Přistihla jsem se,že ho do sebe cpu i když nechcu..je to jako trest za to, že jsem tlustá a neschopná. Když tak stojím nad záchodem naštvaná,že nemůžu zvracet jediné co mi v hlavě zní je věta mé babičky co mi nebyla určena: A TAKOVÁ TO BYLA KRÁSNÁ HOLKA….