Za všechno můžou ONI

Oni=chlapi.Veškerý moje problémy jsou spojený s klukama.Začalo to nevinně, moje první velká láska mi řekla, že se mu líbí holky s kudrnatejma vlasama.Já s rovnýma jsem tedy nebyla jeho typ..tak jsem si koupila kulmu a najednou jsem byla krásná, jemu se to hrozně líbilo, já byla šťastná…A pak jsem ho viděla na diskotéce, jak se tam líbá s nějakou holkou, kupodivu s rovnýma vlasama…Tak skončilo zamilování..Pro dalšího kluka jsem byla moc tlustá(dneska vím, že jsem byla všechno možný, jen ne tlustá).Tak začal kolotoč anorexie, bulimie, přejídání, hladovky.Táhlo se to se mnou asi pět let.Teď jsem si myslela, že jsem z toho venku, mám toho hodně ve škole a jídlo jsem přestala řešit.Dokonce jsem poznala úžasnýho kluka, vykládal mi jak jsem krásná, že se mu moc líbim a tak, znáte to.A já mu věřila…Psal mi pořád smsky, lichotky…A najednou konec.Nevim, co jsem udělala špatně.A je to tu znova.Zas se mi honí hlavou, že jsem pro něj nebyla dost dobrá, asi jsem moc tlustá…Včera jsem po roce znovu zvracela.:o(Nechci do toho spadnout znovu…ale mám strach, že to neustojim.Dneska jsem pro změnu nic nejedla.Hrozně se mi líbí to kručení v břiše…Já jsem vážně cvok.Sedim tu u pc, přemýšlím o tom, jestli se mám opít, vzít si prášky na spaní, přejíst se a pak to vyzvracet, nejíst vůbec….a brečim.Hrozně bych si přála alespoň na chvíli necítit nic…

Chci, aby to už skončilo!!!!!

Ahojky, po roce jsem se konečně odhodlala se podělit o svoje trapení. Problemy s jídlem mam od 15, to jsem z nevím jakych důvodu začala držet dietu. Pravě v ty chvili jsem udelala asi největší blbost svýho života. Teď je mi 23 a pořad z toho nejsem venku. Prošla jsem si nejdříve anorexií, a teď mám bulimií. Už skoro dva roky chodím na konzultace k psycholožce, ale nějak se toho přejídaní nemužu zbavit. Od zaří do prosince loňského roku jsem byla celkem v pohodě a jedla jsem da se říct normálně, byla jsem prostě štastna. Od půlky ledna už v tom zase lítam, jídlo je to nejdůležitější v mým životě na nic se nemužu soustředit a nic mě nebaví. Přítel už neví co se mnou a já se proto obracím sem, abych našla radu a pomoc od některé z Vás. Je těžky žít ve světě kde vás nikdo necháme. Hledám odpověď jen na jednu otázku. Dá se z bulimie někdy vylečit? Už chci konečně žít normalní život. Pokud budete chtít tak mi napište budu velice rada…

ted už musím!!

ted už musím!! to je věta kterou si říkám každý den a každý večer si ji opakujju s tím, že zítra to už opravdu dám. Jsem člověk absolutně bez vůle a bez sebevědomí. Vím to a s roky jsem s epřesvědčila že to není jen takováta pubertální póza. Nikdy jsem v ničem nějak nevynikala- na základce jsem byla sice jedna z nejchytřejších ale s přestupem na gympl jsem se stala průměrnou. Odmala mi chutná sladké a odmala jsem ho dostatek dostávala. Tak sems e projedla k 79kilům na 181,5cm. To mi ukázala váha dnes ráno. ukázala mi to podruhé v životě – poprvé asi před půl rokem mě to vyburcovalo k dietě a pohybu a hned to šlo dolů. Nikdy nepochopím proč jsem to s prvními úspěchy vzdala. Všichni mi říkali jak mi to sluší- začala jsem nosit menší oblečení- plnil se mi sen. Ted když s epodívám do zrdcadla chce se mi brečet. Nejsem ani trochu hezká, ani sympatická to mi říkají i ostatní..Jsem dost vysoká to mi zaručuje už samo o sobě takovou neohrabanost. A s těma špekama vypadám jako klasická koule. nejím skoro maso , bílé pečivo vůbec. V podstatě jím vcelku zdravě jen ke mě vždy nějak dojde to sladké. Připadám si jako kača která si nechá ničit mládí tím že pořád žere.. Já opravdu myslím každou chvilku na to jak vypadám , jak se cítím, a jak vypadají ostatní. Dnes jsem si ale řekla že už toho ej dost a že chci být sebevědomá a alespon svým způsobem přitažlivá. A že to není až tak nedostižné. Začínám novou etapu – sladké neznamená kalorické, najíst se neznamená jíst neustále, hýbat se neznamená umírat nebo naopak cvičit jednou týdně. Začínám svůj nový život s novými návyky a je mi už vcelku jedno jestli to nějak přeženu nebo ne.. Jsem ve stavu kdy s emi v hlavě ozývá hlas který bude raději řešit hubenost než tloušťku. neschvaluji anorexii, zvracení se mi hnusí. Ale nemíním se nechat ovládat jídlem a neustále pokukovat po mých skvělých krásných hubenounkých kamarádkách. Opravdu moc si přeji at až příště budu psát píšu o mých úspěších a o tom jak jsem štastná. To totiž teď nejsem a to ej to co si ze všeho nejvíc přeji. Chci si věřit, chci si najít kluka , který mě bude mít rád a chci nabrat vůli. Někde ji mám jsem kozoroh a ti jsou tvrdohlaví , takže ji musím jen najít. Přeji vám všem hodně úspěchů a budu ráda za každý komentář..

Existuje cesta zpátky?

Už dlouho navštěvuju tyhle stránky, ale teprve teď jsem se rozhodla napsat i svůj příběh. Začalo to tak před dvěma rokama. Rozhodla jsem se se sebou něco udělat. Ne že bych byla nějak extra tlustá, ale prostě taková „dost oplácaná“ (Asi 58 kg na 159). Začalo to nevině, jen jsem začala jíst pravidělně, omezila tuky, přestala jíst sladký, začala běhat atd. Po prázdninách mě všichni chválili jak mi to sluší a tak. Znáto taky ne? Ten přijemný pocit „výhry nad sama sebou“. Nestačilo mi to, hubla jsem dál. Nemyslím si, že to byla anorexie, to ještě určitě ne. Začala jsem chodit místo běhání do fitka, skoro každý den. Myslela jsem jen na to, kdy si budu moct dát další jídlo… Ale na Vánoce jsem to nevydržela. Nešlo to. Totálně jsem spráskala všechno cukroví, jako kdyby si tělo chtělo vynahradit všechnu tu dobu odříkání. Řekla jsem si fajn, jednou to stačilo, je mi sakra blbě, tak to nebudu dělat znova! Jenže ouha, opakovalo se na silvestra, PROKLETÉHO silvestra. Zkusila jsem zvracet, ale nešlo to. Jenže po pár pokusech už mi to šlo. Říkala jsem si, že přestanu až budu chtít jenže kyž jsem chtěla tak už bylo pozdě. Asi po dvou měsících (za tu dobu jsem přibrala 2 kila, místo, abych zhubla!) na to přišla mamka. Snažila se mi pomáhat ale vedlo to jen k tomu, že jsem se se svým problémem víc schovávala, to co jím (čím se přežírám) přizpůsoovala tomu abych to líp vyhodila. Jak já se nenáviděla!!!! V tu dobu se se mnou rozešel přítel což mi taky nepřidalo. Najednou jsem si neměla s kým povídat, komu se svěřit, kmarádky se otáčely na druhou stranu. A já byla zlá a uzavírala se víc a víc do sebe. Nějak jsem zvládla školní rok, těšila jsem se, že pojedu pracovat do Francie a začnu znova. naneštěstí jsem pracovala v kuchyni a měla přístup ke všemu jídlu jak se mi zlíbilo! Hrůza! Vrátila jsem se o další 3 kila těžší. 🙁 A všichni si mysleli, jak jsem už v pořádku. Nebyla jsem, nejsem! A bojím se, že nebudu. Od nového roku se držím a zvracela jsem jen jednou. Díky záchvatovitému přejídání jsem ale od vánoc přibrala dalších 10 kg!!!! Pomoc, tohle nejsem já! Chci být zase ta pěkná, veselá vysportovaná holka a ne tlustá ubrečená koule! Ničí mě to, nejsem schopná cokoliv dělat, učit se-a to mám letos maturitu!!! Úplně nejvíc mě ale vadí to, že jsem a budu nucená na jídlo myslet do konce života-jsme diabetička na inzulínu. Ničím se, zabíjim, ale je to silnější než já. Kde se stala chyba? Proč to takhle muselo skončit? Jestli má některá z vás taky cukrovku, budu moc ráda, když se ozve… ps-všem držim moc palce aby se ze všech těhle hnusnejch nemocí, vyvolanejch společností vyléčili a nikdy víc už jim nepropadli!

pořád stejná písnička…

ahoj! Tak jsem píšu už asi potřetí a stále se stejným problémem. A tím je přejídání. Na první pohled vypadám normálně… nejsem nijak tlustá, že byc se musela skrývat před světem, ale je pravda, že bych potřebovala nějaké to kilo dolu dát. Ovšem všechno by bylo tak jednoduché, kdybych netrpěla bulimií. Je mi 21, měřím 170cm a momentálně vážím 67 kg – tedy žádná basťoška, ale také žádná štíhlá figura…Jednoduše řečeno – vypadám jako „pěkná zralá ženská v pětatřiceti“. No jo, ale mě není 35 ale 21! A tudíž jsem moc mladá na to abych měla 67 kilo! To v těch 35 budu mít 80? No to teda nechci. Ale nyní zpět…. jak to vlastně začalo? No ….mojí hloupostí. Měla jsem krásnou postavu, normální váhu 56 kilo a byla se sebou spokojená, ale (budu hnusná a řeknu vám to narovinu) spolužačky, kamarádky a známé, které měli v té době nadváhu mi prostě ze závisti začaly dělat ze života peklo a nadávaly mi že jsem anorektička a deptali mě jak jen to šlo…. pak jsem začala chodit s majetnickým žárlivcem a tím se to ještě zhoršilo… byla jsem permanentě vystavěná stresu a začala jsem to řešit jídlem…. z 56 jsem měla během 2 měsícu 70! Pak jsem ještě přibrala na 76 a to už jsem fakt začala mít zdravotní problémy (zlobilo mi srdíčko, otékaly mi ruce a nohy, bolela mě záda a hlava) a to jem měla „jen“ 76 kilo… dál jsem už fakt nemohla…. jenže jsem také nemohla zhubnout, protože chuť se přejídat byla nesnesitelně obrovská… tak jsem začala zvracet…. dobrý…. dokud jsem si nezačala uvědomovat, že je to nebezpečné a že se takto mohu i zabít…( je to nebezpečné – opravdu – ono si to člověk v tu chvíli neuvědomí, ale už to že do sebe naházíte najednou třeba 2 kila něčeho… je nebezpečný, protože si se vám roztahuje žaludek, ale má svoji omezenou kapacitu a roztahovat se nebude věčně…. skutečně existovaly případy, kdy člověk zemřel na prasknutí žaludku z přejezení…. a pokud tohle dopadne dobře, pak existuje další nebezpečí… zauzlení střev, jejich prasknutí, otrava jídlem – cukr je při velmi vysokých dávkách toxický- …no co se zvracení týče…. ztrácíte minerály, což není dobré na srdce a nervovou soustavu, ale také s každým zvracením vytváříte pepřirozený tlak do hlavy a může vám prasknout v mozku cévka)…ne opravdu si nedělám legraci a můžete mi věřit že tohle všechno se může stát… přesto že si tohle uvědomuji, nemám dostatečnou vůli s tím skončit, ale je to asi měsíc, jsem zjistila, že už nemůžu zvracet…. nejde mi to… nemám zkrátka ten reflex, který vyvolává zvracení…můžu si strčit do krku skoro celou ruku ale nejde to…. myslím že to je psychického původu…mám strach to udělat … takže nyní své přejídání řeším pití senného čaje… má projímavé účinky a znehodnotí živiny… cože je sice praktické, ale za chvíli budu trpět nedostatkem vitamínů….. sice žeru jako blázen ale mám pořád 67. Netloustnu ale ani nehubnu… jenže tudy cesta nevede…. a už ani nechci aby vedla…. Teď jsem na internetu objevila sladkovodní řasu – jmenuje se chlorella a prý má příznivé účinky na metabolismus a pomáhá při hubnutí. já totiž nechci brát žádné práškyna hubnutí protože buďto neučinkují a nebo ano, ale nemůžete je brát dlouhodobě a když je brát přestanete, zase naberete a ještě víc než předtím… takže to raději vezmu přírodní cestou…a spíše za účelem očistit tělo od škodlivin a upravit svůj metebolismus…. Objednala jsem si čaj a zkusínm to pít…ale musím hlavně začít u sebe a vydržet se nepřejídat. Nejsem zastáncem hladovek (jeden den to neuškodí, pouze pít…naopak, ale dlouhodobě to nemá smysl a je to nezdravé)a mojí hlavní prioritou není ZHUBNOUT ale NAUČIT SE SPRÁVNĚ JÍST TAK, ABYCH MĚLA VÁHU ÚMĚRNOU MÉ VÝŠCE A MÝMU VĚKU A ABYCH ZBYTEČNĚ NEPŘIBÍRALA. Protože prostě stačí jíst malé porce častěji, aby člověk nehladověl a mít dostatečný pohyb…. já osobně než jsem takhle přibrala jsem denně hodinu a půl cvičila (ale ne do úmoru s donucením, nebo za trest – pro svoji radost)ono stačí pro začátek třeba 10 – 15 minut, potom třeba půl hodinky. Ale…. NEZLOBTE SE NA MĚ ….BEZ POHYBU TO FAKT NEPUDE…. protože odmítnout si jídlo se nedá vydržet dlouhodobě a vždy je to nezdravý přístup…. Takže JEZTE PRAVIDELNĚ, TO CO VÁM CHUTNÁ, nenuťte se do jídel, která nemáte rády, ale snažte se jíst vyváženě – jednostranná výživa je na nic, dejte si OBČAS I NĚCO KALORIČTĚJŠÍHO A NEMĚJTE Z TOHO VÝČITKY – ale ŽÁDNÉ HLADOVĚNÍ A PŘEJÍDÁNÍ!!!!! OBOJÍ je nebezpečné! A pokud nejste spokojené se svojí postavou, zaměřte se spíše než na váhu a hubnutí na zpevnění a vytvarování… a nikdy neříkejte že to nejde a že to máte dané…. není to až tak pravda, jen to chce trpělivost a vůli. Přeji všem hodně štěstí!

Moje milá malá anorexie

Anorexie byla moje druhá kamarádka..Dokonce celých 5 let.Vzala mi kus života a kus mého já..Stále si v hlavě celý den promítám co jsem snědla, stále to ve mě je.Myslím, že nebude den kdy si nevzpomenu na jídlo.Je to moje droga..Pro všechny kamarády, rodiny, či někoho takto blízkého bych chtěla napsat jaké to je..Hledala jsem ve spoustě knihách něco více o MA.Ale kdo Vám napíše to co doopravdy cítite?To víte jen vy sami a ti co to zažili..Já jsem bylka na mnoho hospitalizacích, plakala jsem, chtěla jsem jít domů…Zhubnout…Byl to takový začarovaný kruh a já se vněm cítila dobře…Teď už si po 5 letech začínám uvědomovat, jak je život krásnej, a že dokonalost je pro každého něco jiného.Pro mě už není dokonalost vychrtlé tělo, ale je to jaká jsem já..Naučila jsem se mít ráda i když mám zrovna pupínek na tváři, i když nemám míry 90.60.90, i když nejsem nejchytřejší…jsem to já, jsem jedinečná a krásná sama sobě…Poikud se nezačnete mít rádi vy sami, do té doby vás tak lidé brát nebudou.Asi jako hodně z nás si lecčím prošlo, tak i já vím, že život na kapačkách není životem.Že život v nemocnici mimo přátele, rodiče, neni nic.Nechci dál přežívat.Chci naplno žít.Právě teď mám stále ještě podváhu, ale už vím, že dát si čokoládu je požitek, ne utrpení..6e jídlo je nádherná věc a představa romantické večeře s přítelem se neodmítá kvůli linii..Mám zdravotní problémy, které mi moje drahá kamarádka dala, mám osteoporozu, mám amenoreu…ale nevzdám se..Už kvůli lidem, které miluju..Proto _vám přeju ať MA není již kamarádka, ale spíše nezvaný host, který je na odchodu z vašeho života…Mám Vás ráda!!!!!

The same old song:(

Holky zlatý:( píšu jsem již po 3. a jeste jednou vás prosím-nehubnětě! Vím,že se to lehce řekne a zrovna já mám tak co povídat…ale je strašný videt,kolik holek dneska trpí PPP:( Veřte,že i já jsem si s tím užila a stále užívám víc než dost:( Také jsem si kdysy myslela,že když budu mít při výšce 172 cm 50 kg vsechno bude parádní ampak budu zas normálne jíst…Jenže pak už to nejde:(Kdybych tenkrát vedela,že skončím přes celé letní prázdniny a část školy v nemocnici,snažila bych se zachránit,co se dá:( Jenže jsem si to už tenkrát neuvědomila…a jelo to…45kg…42 kg…37 kg…To už si me naši vzali domů na revers nebo bych v nemocnici umřela…a v ten moment jsem pochopila,že každým okamžikem mužu umřít…a já jsem ještě nechtěla…vsechno se díky lékům a díky pomoci užasné dietoložky začalo lepšit..a já nabírala 3 kg za týden….Bylo by všechno v pohodě,ale..ztloustal jsem při své výšce 172 cm na 75 kg..a ozvala se opět máma,která to celé zavinila.:(vsem psala,jak jsem tlustá a jak je jí mě líto,že nechce,abych viděla,jakou velikost kalhot mám(což byly nejaké 42 ,44)…samozřejmě se tato zpráva donesla od matky přes učitele až ke mě:(a co jsem udělala já?opět začala hubnout…a kolotoč se znovu rozjel…opět ty sliby typu ,,Zhubneš jen na 60,62 kg a už to bude dobré,už budu spokojená) a hle-mám 57 kg…a nepřipadám si rozhodně modelkovsky ani ne příliš spokojene:( ale..už nedokážu nejíst..a vím,že nesmím nejíst…takže se do sebe snažím vpravit alespon to,co mi chutná-což je sladké a občas slané výrobky..vím,že podvědomě bych ještě chtěla zhubnout…ale rozum říká NE! a co říká moje matka? ,,Bože,ty se zas ztrácíš před očima“…má to,co chtěla:((zase…

Konec přejídání,konec bulimie

Jmenuji se Markéta je mi 21 let.Vážím 79 kilo a měřím 168 cm. Váha mi kolísá od mých 12 let. Vždy jsem hodně jedla, od mala mi chutnalo, ale obézní jsem nebyla. Možná malinko oplácaná. Ve 12 jsem měla 72kilo, to si pamatuji, protože jsem hodně jedla. U babičky a hlavně večer.Pak jsem začala s drogami, s pervitinem. A na 2 roky nahradil jídlo pervitinem. Byli období kdy jsem snědla za 2 dny jen rohlík a polévku a to velice s odporem. Po 2 letech, kdy už mi z toho ?přeskakovalo? jsem toho nechala. Trochu s potížemi, ale zvladla jsem to, to jsem vážila 63 kilo. Půl roku jsem si udržela váhu a pak jsem začala tloustnout a panikařit, že budu zase tlustá. V roce 2005 tak někdy v březnu jsem zkusila zvracet poprvé. Myslela jsem si bůhví co jsem nevymyslela. Najím se a neztloustnu. Bohužel jsem nebyla informovaná, kam to může vést. Zvracela jsem párkrát, jen když jsem se jó přejedla, no a intervaly se zkracovaly a já jedla více a více a měla jsem to čím dál tím míň pod kontrolou. Nikdo z mého okolí to nevěděl a tušila jen babička, která mi říkala, jestli něco takového dělám, a´t přestanu. Ale já si opravdu neuvědomovala , že jsem nemocná. Holt jsem se vyzvracela, no a. Jídlo pořád udržím v žaludku a kontrolu mám nad tím já, to jsem si naivně myslela. Bohužel to pravda nebyla. Občas v těchto 3 letech se mi podařilo nezvracet, ale jen v období nesmyslných diet- margitovo, pak jen ovocná dieta, půsty atd., pak to bylo ještě horší. Nenáviděla jsem své tělo. Nechtěla chodit do společnosti, vyhýbala se lidem. Kontrolovala jen svou váhu a nesnášela čím dál tím víc. Když jsem držela dietu, tak mi bylo dobře, neměla jsem deprese,protože si člověk myslel, že už to má pod kontrolou a deprese se zmírňovala, ale s koncem diety přišla deprese ještě větší.¨ V listopadu2007 jsem odcestovala do Anglie jako aupair. Věděla jsem,ž e mám s jídlem problém, ale vždy jsem to přisuzovala tomu, že jsem nešťastná a proto teda se přejídám. Myslela jsem, že se to v Anglii zlepší nebo zmizí. Ale naopak. Zmizela rodina, kamarádi a já se začala uzavírat do bubliny. Do bubliny kde se vše točilo jen kolem jídla. Najíst se, přejíst se a vyzvracet. Normálně jsem zvládla sníst jen snídani (kolikrát už jsem se přejídala od rána) a potom společná jídla s rodinou či s někým. Jinak jsem se přejídala. Myslela na jídlo, nemyslela jsem na nic jiného, než na to jak půjdu nakoupit a přejím se. Jedla jsem tajně a připadala jsi jako zloděj. Jídlo ovládalo mě. Pak jsem zvracela, brečela a nadávala si sprostě. Nadávala jsem si a slibovala, že už to neudělám a šla jsem zase. Postupně jsem se izolovala od světa a několikrát jsem dala přednost jít si nakoupit jídlo a přežírat se než, abych šla s kamarádkou na nákupy a popovídat si . A těchhle chvílích mi začalo docházet, že se z toho asi už zblázním, jestli toho nenechám a nezačnu s tím něco dělat. Pořád jsem si říkala , že jsem neschopná a bez vůle. Začala jsem hledat informace na internetu a díky portálu www.idealni. Cz jsem nakonec zjistila, že bulimií opravdu mám. Neuvěřitelně, po 3 letech jsem si přiznala , že ji mám. Ve Slabé chvilce jsem se svěřila mé úžasné kamarádce a mýmu zlatu Míše, která mi upřímně řekla, že věděla, že mám problém s jídlem, ale nevěděla , že zvracím. Pohrozila mi a ?dokopala? mě k tomu, abych odjela z Anglie domů a šla se léčit. To byl velký krok a velké sousto. Ale odhodlala jsem se zavolat babičce a sdělit to našim. Věděla jsem, že to pochopí. No a za týden přiletěla. Otevřela jsem tu svojí bublinu ve které jsem žila 3 roky tajností, ukrývání se s jídlem, depresí atd. a ulevilo se mi. Přiznat si, že je mám problém, je úžasný krok k úspěchu. Vytiskla jsem papír o bulimii, základní informace a dala to přečíst našim. ¨ No a ted jsem doma 11 dní, 11 jsem nezvracela a ani se nepřejedla. Zvládnu to!!!!!!!!!Neuvěřitelná je kniha od pana Krcha Bulimie jak bojovat s přejídáním, díky kterému to zvládnu. Kniha je skvělá a hlavně pravdivá, v každém řádku se vidím. Úžasný je můj taťka , který chce každý den hlášení o tom co jsem jedla a dokonalá je moje babička, která se mě také ptá, ale nekontroluje, protože mi věří. NO jsem na začátku cesty, jasně, že denně bojuji s myšlenkami typu, jsi odporná , tlustá, teď tloustneš, když nezvracíš, ale já VYDRZIM. Nebude mě ovládat jídlo. Koupila jsem si kolečkové brusle a odvádím špatnou energii bruslením. Je to prý důležité. Pak jsem si našla klinickou psycholožku, ta mě učí relaxovat a odvádět stres. No byla jsem tam jednou, ale myslím, že mě to naučí. Hlavně se snažím otevřeně mluvit o svých pocitech, což jsem nedělala. Jsem komunikativní člověk co má rád lidi a vždycky jsem se ráda bavila. Nechci být zavřená ve své bublině, kde se vše točí jen kolem jídla?????.držte mi palečky a já držím Vám. Nebojte se udělat ten první krok z kolotoče přejídání a zvracení. Ten první krok je nejtěžší, ale pak už se to dá zvládnout, nebojte se svého strachu!!!!

Stop bulimie pokračování

Holky nezvracela jsem od 3.března. První věc je ta, že si musíte povolit jídlo. Měla jsem vždy rozdělené jídlo v mojí hlavě na špatné tedy nezdravé a dobré tedy zdravé. Moje rozdělení za dob bulimických záchvatů: ovoce a zelenina, kuřecí maso a ryba byli zdravé a zbytek byl špatný. Po každém jídle co jsme snědla a patřil do skupiny špatné jídlo, tak jsem šla zvracet. Pravidlo 1. POVOLTE SI JIDLO A ZAPOMENTE NA DIETY, DELENOU STRAVU, ROZDELENI JIDLA NA ZDRAVE A NEZDRAVE A RŮZNY KONINY. TED NECHCETE HUBNOUT, ALE USTALIT SI TELO A METABOLISMUS.Nemůžete přestat zvracet, jíst zdravě a jeste hubnout. To jsou 3 cíle , které nemůžete nikdy dosáhnout najednou. Přeci jste holky šikovný a máte se rádi, první cíl: neničit si tělo a Pravidlo 2. ZACNETE JIST 5 KRAT DENNE, to je stezejní vec. Bez pravidelného jezení se bulimie nikdy nezbavíte. Neverila jsem tomu, ale je to pravda. Za začatku jsem mela problem snís rajskou omáčku s knedlíkem u babičky, ale dala jsem si 2 knedliky, maso a omačku a vydržela jít nezvracet a ted obedvám se vsema a vse. Obcas sním půl čokolády, palačinku-když mám chut, ale ne víc. Proste si povolím jedno výborný jídlo ale s tím, že ho nevyzvracím. Holky zlatý je mi dobře. Asi budu přibírat než si tělo zvykne, ale já na to ted kašlu. Je mi ted dobre, nemám deprese, začínám se mít ráda. A hlavně nikoho nezajímá jestli máte o 5 kilo více či méně.Opravdu. Cvičím si pro radost, ne pro zhubnutí. Příklad mého včerejšího jídelníčku: ráno 8:00 2 celozrné chleby+ sýr+rajče 09:00 sklenice džusu 10:00 pribinaček velký 12:00 vepřové maso+omáčka+2 knedlíky 15:00 jablko, banán 16:00 jogurt jogobela, 2 kopečky zmrzliny 17:30 2 rohlíky, šunka, máslo 20:00 pomeranč. Přijde vám to hodně? ano je to hodně, ale dříve bych snědla k obědu 4 knedlíky, na to celou čokoládu a a …no vždyt to znáte. Ted si jídlo vychutnávám a pomalinku snižuji porce. Nebojte se jídla. A i když se občas přejíte, protože to je normální, každý člověk se občas přejí, tak nechodte zvracet. Nikdy toho nesníte tolik když si zakážete zvraceni. Protože pak je vám pěkně špatně. Taky jsem si to protrpěla a nešla zvracet. A poučíte se. 3. PISTE SI CO JITE. Každý záchvat jídla co eliminujete je užasný. CHvalte se. Slibte si za týden nezvracení a jezení pravidelně třeba nové nehty, kadeřníka apod. Držím vám palečky.

WHY??

Proč to teď vlastně píšu?? Protože teď sedim u počítače a mam děsný křeče v břiše. Proč?? Protože už jsem dva dny vůbec nejedla. Od léta jsem zhubla 10 kg, jenomže pak pět zase nabrala. Takže teď mam výsledných 65 kg/ 180 cm a snažim si je udržet zuby nehty. Co u mě znamená udržet si je zuby nehty?? Taky se sama sebe ptam, proč si timhle způsobem udržuju váhu, ale už jsem prostě taková a tohle je můj problém. Už od října. Už se nedokážu najíst jako dřív, nedokážu si jídlo vychutnat. Po každým jídle si to vyčítam, že jsem to vůbec do sebe dostala. A co následuje pak?? Někdy si řeknu, že teď nebudu třeba tři dny jíst, ale nevydržim to a třetí den se přejim tak, že naberu tři kila a ty následně vyzvracim. Někdy to vyzvracim rovnou. Někdy si pomohu laxativy a někdy to zkombinuju. Dnes je to opět druhý den, co nejim. Řekla jsem, že teď nebudu jíst týden. Vydržím to?? Nevím. Budu se snažit, ale když ne, aspoň vím, co následuje. Zvracení. Je to mentální bulimie?? Mentální anorexie?? Záchvatovité přejídání?? Na to se ptám vás, odborníků. Proč to sem vlastně píšu?? Protože už jsem zoufalá a potřebuju pomoc. Metabolismus jsem si rozházela tak nehorázným způsobem, ale nechci být jako jedna z těch holek, který si tuto nemoc přejou. Chci se z toho dostat a jednou se zase konečně normálně najíst. Nepřijít domů a nevyhodit jídlo, aby si máma myslela, že už jsem jedla, ale taky nepřijít domů a nepřejíst se tak, abych pak běžela na záchod a vše to dostala ven. Ale jak to tak píšu a dávám si dohromady, jak si ničim tělo, zjišťuju, že mam už asi moc velký problém. Proč máma sedí vedle a kouká spokojeně na televizi a přitom má doma dceru, která má velkej problém?? Protože je doma minimálně a jídlo, který úspěšně mizí, končí buď v záchodě nebo venku v kontejneru. A proč já jí to nedokážu říct?? Protože by mě zabila. Pokaždý, když má být doma, tak v noci sedim a nemůžu spát. Proč?? Protože přemýšlim nad tim, jak to udělam, abych druhej den nemusela jíst. Je to hrůza, ale říct jí to nemůžu, nevim, jak by to řešila. Sama řekla, že neví, jak by to řešila, když jsme koukali na jeden dokument právě o tomhle problému. Táta mě v hubnutí podporuje a protože jsou rodiče rozvedení, tak se ho to až tak netýká. Nevidí, co dělam s jídlem, vůbec nemá ponětí, jaký problémy mam.. Kámoškám se svěřit nemůžu, nejspíš si myslí, že takovej problém se vyřeší, když jednou něco spolknu a udržim to tam dýl jak hodinu. Nevim už jak dál.. Takže proto to sem píšu. Hledam někoho, s kym bych si mohla psát a kdo by mě pochopil. Někoho se stejným nebo aspoň podobným problémem. Za každého, kdo odepíše, budu neskutečně ráda. Mohli by mé problémy posoudit i odborníci a říct, co dělat. Co dělat, abych svůj metabolismus hodila zase do normálnu. Prosim!!