Archive for category: Můj příběh

Oni=chlapi.Veškerý moje problémy jsou spojený s klukama.Začalo to nevinně, moje první velká láska mi řekla, že se mu líbí holky s kudrnatejma vlasama.Já s rovnýma jsem tedy nebyla jeho typ..tak jsem si koupila kulmu a najednou jsem byla krásná, jemu se to hrozně líbilo, já byla šťastná…A pak jsem ho viděla na diskotéce, jak se tam líbá s nějakou holkou, kupodivu s rovnýma vlasama…Tak skončilo zamilování..Pro dalšího kluka jsem byla moc tlustá(dneska vím, že jsem byla všechno možný, jen ne tlustá).Tak začal kolotoč anorexie, bulimie, přejídání, hladovky.Táhlo se to se mnou asi pět let.Teď jsem si myslela, že jsem z toho venku, mám toho hodně ve škole a jídlo jsem přestala řešit.Dokonce jsem poznala úžasnýho kluka, vykládal mi jak jsem krásná, že se mu moc líbim a tak, znáte to.A já mu věřila…Psal mi pořád smsky, lichotky…A najednou konec.Nevim, co jsem udělala špatně.A je to tu znova.Zas se mi honí hlavou, že jsem pro něj nebyla dost dobrá, asi jsem moc tlustá…Včera jsem po roce znovu zvracela.:o(Nechci do toho spadnout znovu…ale mám strach, že to neustojim.Dneska jsem pro změnu nic nejedla.Hrozně se mi líbí to kručení v břiše…Já jsem vážně cvok.Sedim tu u pc, přemýšlím o tom, jestli se mám opít, vzít si prášky na spaní, přejíst se a pak to vyzvracet, nejíst vůbec….a brečim.Hrozně bych si přála alespoň na chvíli necítit nic…

Už dlouho navštěvuju tyhle stránky, ale teprve teď jsem se rozhodla napsat i svůj příběh. Začalo to tak před dvěma rokama. Rozhodla jsem se se sebou něco udělat. Ne že bych byla nějak extra tlustá, ale prostě taková „dost oplácaná“ (Asi 58 kg na 159). Začalo to nevině, jen jsem začala jíst pravidělně, omezila tuky, přestala jíst sladký, začala běhat atd. Po prázdninách mě všichni chválili jak mi to sluší a tak. Znáto taky ne? Ten přijemný pocit „výhry nad sama sebou“. Nestačilo mi to, hubla jsem dál. Nemyslím si, že to byla anorexie, to ještě určitě ne. Začala jsem chodit místo běhání do fitka, skoro každý den. Myslela jsem jen na to, kdy si budu moct dát další jídlo… Ale na Vánoce jsem to nevydržela. Nešlo to. Totálně jsem spráskala všechno cukroví, jako kdyby si tělo chtělo vynahradit všechnu tu dobu odříkání. Řekla jsem si fajn, jednou to stačilo, je mi sakra blbě, tak to nebudu dělat znova! Jenže ouha, opakovalo se na silvestra, PROKLETÉHO silvestra. Zkusila jsem zvracet, ale nešlo to. Jenže po pár pokusech už mi to šlo. Říkala jsem si, že přestanu až budu chtít jenže kyž jsem chtěla tak už bylo pozdě. Asi po dvou měsících (za tu dobu jsem přibrala 2 kila, místo, abych zhubla!) na to přišla mamka. Snažila se mi pomáhat ale vedlo to jen k tomu, že jsem se se svým problémem víc schovávala, to co jím (čím se přežírám) přizpůsoovala tomu abych to líp vyhodila. Jak já se nenáviděla!!!! V tu dobu se se mnou rozešel přítel což mi taky nepřidalo. Najednou jsem si neměla s kým povídat, komu se svěřit, kmarádky se otáčely na druhou stranu. A já byla zlá a uzavírala se víc a víc do sebe. Nějak jsem zvládla školní rok, těšila jsem se, že pojedu pracovat do Francie a začnu znova. naneštěstí jsem pracovala v kuchyni a měla přístup ke všemu jídlu jak se mi zlíbilo! Hrůza! Vrátila jsem se o další 3 kila těžší. 🙁 A všichni si mysleli, jak jsem už v pořádku. Nebyla jsem, nejsem! A bojím se, že nebudu. Od nového roku se držím a zvracela jsem jen jednou. Díky záchvatovitému přejídání jsem ale od vánoc přibrala dalších 10 kg!!!! Pomoc, tohle nejsem já! Chci být zase ta pěkná, veselá vysportovaná holka a ne tlustá ubrečená koule! Ničí mě to, nejsem schopná cokoliv dělat, učit se-a to mám letos maturitu!!! Úplně nejvíc mě ale vadí to, že jsem a budu nucená na jídlo myslet do konce života-jsme diabetička na inzulínu. Ničím se, zabíjim, ale je to silnější než já. Kde se stala chyba? Proč to takhle muselo skončit? Jestli má některá z vás taky cukrovku, budu moc ráda, když se ozve… ps-všem držim moc palce aby se ze všech těhle hnusnejch nemocí, vyvolanejch společností vyléčili a nikdy víc už jim nepropadli!

Už jako mala holka jsem vyrustala v prostředí , kde jídlo bylo na 1 místě.A proto neni divu že už od malička jsem byla tlusta.Do dnes si pamatuji že kvuli sve tlouštce sem neměla žadne kamarady,ve škole to pro mě bylo utrpením. O přestavkach jsem byla posměšnym terčem …opravdu musim říci že nic příjemneho to nebylo.v roce 2002 kdy přišli povodně ktere bohužel zasahly i naší rodinu , jsme se odstěhovali a tím padem sem přestoupila na jinou školu.tam to bylo v pohodě.Získala jsem tam spousta kamaradu zažila jsem s nima srandu kterou jsem nikdy před tim nezažila.samozřejmě že byli i tací kteří se mi posmívali.V 7 třídě jsem měřila 155 cm a moje vaha se dostala na 70 kg opravdu jsem vipadala jako koule.Ze dne na den jsem se rozhodla že začnu z dietou ( tohle jsem si řikala skoro pořad ale nikdy jsem to nedodržela)ale tentokrat nevim co se semnou stalo ?! Ale ja to vydržela… 1 tyden byl pro mě zavislačku na tučnych jidlech a sladkostich , strašny. Ale postupem času kdy moje kila mizela jsem byla nejštastnějšim člověkem.A dieta kterou sem držela mě začala bavit.1 měsíc jsem zhubla na 65 kg další měsíc na 62 kg další měsíc na 58 kg a další měsíc na 54 kg.na kerych jsem zustala… I když jsem zhubla 16 kg.tak jsem pořad nespokojena moje postava neni takova jakou bych chtěla mit.Mam dny kdy dietu držim cely den a večer mam zachvatove přejidani , ale nezvracim ! nebo mam dny kdy bych mohla jist skoro každou minutu nevim kdy přestat … pak mam ale dny že mam nechutenstvi k jidlu.Nevim co s tim mam dělat… každopadě všem silnějším dívkam ktere se snaží zhubnout , držím palce a děvčata vše s mírou! hlavně nehladověte to je pro tělo to nejhorší !

ahoj! Tak jsem píšu už asi potřetí a stále se stejným problémem. A tím je přejídání. Na první pohled vypadám normálně… nejsem nijak tlustá, že byc se musela skrývat před světem, ale je pravda, že bych potřebovala nějaké to kilo dolu dát. Ovšem všechno by bylo tak jednoduché, kdybych netrpěla bulimií. Je mi 21, měřím 170cm a momentálně vážím 67 kg – tedy žádná basťoška, ale také žádná štíhlá figura…Jednoduše řečeno – vypadám jako „pěkná zralá ženská v pětatřiceti“. No jo, ale mě není 35 ale 21! A tudíž jsem moc mladá na to abych měla 67 kilo! To v těch 35 budu mít 80? No to teda nechci. Ale nyní zpět…. jak to vlastně začalo? No ….mojí hloupostí. Měla jsem krásnou postavu, normální váhu 56 kilo a byla se sebou spokojená, ale (budu hnusná a řeknu vám to narovinu) spolužačky, kamarádky a známé, které měli v té době nadváhu mi prostě ze závisti začaly dělat ze života peklo a nadávaly mi že jsem anorektička a deptali mě jak jen to šlo…. pak jsem začala chodit s majetnickým žárlivcem a tím se to ještě zhoršilo… byla jsem permanentě vystavěná stresu a začala jsem to řešit jídlem…. z 56 jsem měla během 2 měsícu 70! Pak jsem ještě přibrala na 76 a to už jsem fakt začala mít zdravotní problémy (zlobilo mi srdíčko, otékaly mi ruce a nohy, bolela mě záda a hlava) a to jem měla „jen“ 76 kilo… dál jsem už fakt nemohla…. jenže jsem také nemohla zhubnout, protože chuť se přejídat byla nesnesitelně obrovská… tak jsem začala zvracet…. dobrý…. dokud jsem si nezačala uvědomovat, že je to nebezpečné a že se takto mohu i zabít…( je to nebezpečné – opravdu – ono si to člověk v tu chvíli neuvědomí, ale už to že do sebe naházíte najednou třeba 2 kila něčeho… je nebezpečný, protože si se vám roztahuje žaludek, ale má svoji omezenou kapacitu a roztahovat se nebude věčně…. skutečně existovaly případy, kdy člověk zemřel na prasknutí žaludku z přejezení…. a pokud tohle dopadne dobře, pak existuje další nebezpečí… zauzlení střev, jejich prasknutí, otrava jídlem – cukr je při velmi vysokých dávkách toxický- …no co se zvracení týče…. ztrácíte minerály, což není dobré na srdce a nervovou soustavu, ale také s každým zvracením vytváříte pepřirozený tlak do hlavy a může vám prasknout v mozku cévka)…ne opravdu si nedělám legraci a můžete mi věřit že tohle všechno se může stát… přesto že si tohle uvědomuji, nemám dostatečnou vůli s tím skončit, ale je to asi měsíc, jsem zjistila, že už nemůžu zvracet…. nejde mi to… nemám zkrátka ten reflex, který vyvolává zvracení…můžu si strčit do krku skoro celou ruku ale nejde to…. myslím že to je psychického původu…mám strach to udělat … takže nyní své přejídání řeším pití senného čaje… má projímavé účinky a znehodnotí živiny… cože je sice praktické, ale za chvíli budu trpět nedostatkem vitamínů….. sice žeru jako blázen ale mám pořád 67. Netloustnu ale ani nehubnu… jenže tudy cesta nevede…. a už ani nechci aby vedla…. Teď jsem na internetu objevila sladkovodní řasu – jmenuje se chlorella a prý má příznivé účinky na metabolismus a pomáhá při hubnutí. já totiž nechci brát žádné práškyna hubnutí protože buďto neučinkují a nebo ano, ale nemůžete je brát dlouhodobě a když je brát přestanete, zase naberete a ještě víc než předtím… takže to raději vezmu přírodní cestou…a spíše za účelem očistit tělo od škodlivin a upravit svůj metebolismus…. Objednala jsem si čaj a zkusínm to pít…ale musím hlavně začít u sebe a vydržet se nepřejídat. Nejsem zastáncem hladovek (jeden den to neuškodí, pouze pít…naopak, ale dlouhodobě to nemá smysl a je to nezdravé)a mojí hlavní prioritou není ZHUBNOUT ale NAUČIT SE SPRÁVNĚ JÍST TAK, ABYCH MĚLA VÁHU ÚMĚRNOU MÉ VÝŠCE A MÝMU VĚKU A ABYCH ZBYTEČNĚ NEPŘIBÍRALA. Protože prostě stačí jíst malé porce častěji, aby člověk nehladověl a mít dostatečný pohyb…. já osobně než jsem takhle přibrala jsem denně hodinu a půl cvičila (ale ne do úmoru s donucením, nebo za trest – pro svoji radost)ono stačí pro začátek třeba 10 – 15 minut, potom třeba půl hodinky. Ale…. NEZLOBTE SE NA MĚ ….BEZ POHYBU TO FAKT NEPUDE…. protože odmítnout si jídlo se nedá vydržet dlouhodobě a vždy je to nezdravý přístup…. Takže JEZTE PRAVIDELNĚ, TO CO VÁM CHUTNÁ, nenuťte se do jídel, která nemáte rády, ale snažte se jíst vyváženě – jednostranná výživa je na nic, dejte si OBČAS I NĚCO KALORIČTĚJŠÍHO A NEMĚJTE Z TOHO VÝČITKY – ale ŽÁDNÉ HLADOVĚNÍ A PŘEJÍDÁNÍ!!!!! OBOJÍ je nebezpečné! A pokud nejste spokojené se svojí postavou, zaměřte se spíše než na váhu a hubnutí na zpevnění a vytvarování… a nikdy neříkejte že to nejde a že to máte dané…. není to až tak pravda, jen to chce trpělivost a vůli. Přeji všem hodně štěstí!

Je mi 16 let. Ještě před rokem jsem byla usměvavá holka, kterou jejich 55kg při výšce 166cm nějak netrápilo. Časem jsem se začala sama sebou nějak zabývat a začala em držet dietu. Šlo to hezky. Zhubla sem na 45kg a byla sem na sebe pyšná.Najednou mi seděly i ty nejmenší velikosti oblečení..Chodila sem na nákupy, poslouchala obdivné poznámky ostatních, kteří mě chválili pro moji hubenost. Jednoho dne sem ale dietu porušila.Okamžitě sem se lekla, že přiberu. Ale nebylo tomu tak. Tak sem ji začala porušovat častěji a častěji, až to přešlo v přejídání. Váda šla samozřejmě nahoru a já přibrala skoro 10 kilo. Oblečení malých velikostí mi najednou nesedí, v zrcadle je jinej odraz a já si připadám jako vězeň ve vlastním těle, uvězněn jen se svým mozkem, neustále myslícím na jídlo. Snad tisíckrát jsem se snažila držet dietu znovu. Ale neumím už normálně jíst. Buďto jím jen málo, a když si dám jen o něco víc, musím se rovnou přejíst. není snad hodiny abych nepřemýšlela nad svoji váhou. Pozoruji lidi kolem sebe a srovnávám se s nima.V televizi se nesoustředím na to, co hlavní hrdinka seriálu právě říká, ale na to, jak je hubená a kolik asi váží a o kolik jsem asi tlustší já… O jídle se mi dokonce i zdá.. Občas se snažím jíst 5x denně a zdravě, ale je to moc těžký. Často mívám nezvladatelný chutě a pak jím, až bych praskla. Občas si strčím prsty do krku, ale nikdy se mi nepovede vyzvracet všechno… Navíc každou chvíli kupuju projímadla, na který si moje tělo už tak ,,zvyklo“ , že mi nestačí normální dávkování. Je to jako bludný kruh a já se ptám: Našla některá z vás sama od sebe cestu ven? Jestli ano, napiště prosím do komentářů… Chtěla bych totiž vědět, jestli se to povedlo alespoň někomu…Jestli tu ta šance je.. Zatím mám totiž pocit, že je to beznadějný… PS: Pokud si o tom někdo chcete popovídat, budu moc ráda když na sebe necháte kontakt..