Začalo to téměř před 9lety, úplně nečekaně a neplánovaně. I když na druhou stranu je pravda, že jsem od dětství trpěla tím, že nejsem krásně štíhlá jako moje sestry, kamarádky..Do toho jsem celé dětství poslouchala hádky svých rodičů, ponižování matky otcem, přihlížela jsem, jak otec celý život matku ničí,shazuje její sebevědomí, vyčítá jí, že je hnusná a tlustá, ať se na sebe podívá a ať se podívá na její kamarádku, jak je krásně štíhlá apod.Do toho jsem si párkrát od svých milovaných sester vysloužila posměch a titul „špekáček“ a tak jsem šla ve šlépějích své maminky a taky pomalu začínala držet různé diety…Přesto všechno tohle byly jen takové nevinné pokusy, nijak zvlášť jsem to neřešila a ani dlouho nevydržela.Skutečný problém přišel až s těhotenstvím. Během těhotenství jsem nabrala 25kg, ale tenkrát jsem to kupodivu tolik neřešila, byla jsem těhotná a tak jsem to i brala, zajímalo mě jen, aby se mi narodilo zdravé dítě. Když jsem porodila, bylo úterý a v pátek nás pustili domů – na váze jsem měla o 14 kg míň, což pro mě bylo velmi příjemné, ale kojila jsem a chtěla jsem to vydržet co nejdéle, takže jsem se o žádné diety nesnažila. Přesto jsem o tři měsíce později měla dole dalších 15 kg. Najednou jsem byla na váze ještě o nižší, než když jsem otěhotněla. Nemusela jsem nic dělat, šlo to prostě samo, bylo to asi tím, že jsem byla na dítě sama, celé noci nespala, byla jsem unavená, vyčerpaná a shazovala jsem samovolně.Možná jsem tenkrát neměla ani čas se pořádně najíst. Každopádně tenhle úbytek na váze se mi moc líbil a já chtěla zůstat pořád taková, možná ještě štíhlejší. Zároveň se mě začal pomalu zmocňovat panický strach, že začnu znova přibírat, což jsem nechtěla ani v nejmenším(sama sobě jsem se konečně líbila, i když okolí mi říkalo, že mi to nesluší). Tak jsem si začala kupovat časopisy o cvičení, posilování, vypracovala jsem si jídelníček, cvičební program, vážila jsem si každé sousto, které jsem měla sníst, počítala přestě kalorie a vše si pečlivě zapisovala..V praxi to vypadalo asi tak, že ráno jsem šlapala hodinu na rotopedu, pak jsem seskočila z kola, běžela do fitka, tam jsem hodinu posilovala a večer před spaním jsem zase hodinu šlapala na rotopedu. Tohle jsem dělala 7 dní v týdnu..Energetický příjem jsem si zredukovala na pouhých 800kcal na den, což bylo strašně málo, už jen vzhledem k tomu, jaký jsem měla každodenní výdej. Vážila jsem si každou salátovou okurku, každý grep, mrkev, měla jsem panickou hrůzu z toho, že začnu znova kynout, byla jsem tím čím dál víc posedlá. Dospělo to až tak daleko, že po určité době už bylo moje tělo naprosto vyčerpané a já to přestala zvládat.., byla jsem z toho samozřejmě naprosto šílená, podrážděná a nehodlala jsem se smířit s tím, že budu zase tlustá. Znala jsem pár holek, co užívaly adipex a zhubly, taky jsem věděla, že ho několikrát užívala moje maminka, takže jsem moc dobře věděla, co to je. Sehnala jsem si ho taky. Byla jsem z jeho účinku nadšená, vůbec jsem nepociťovala hlad, chuť, byla jsem najednou plná energie, nepotřebovala jsem ani spát..Takže se opravdu stalo, že jsem třeba i několik nocí místo spaní buď šlapala na rotopedu, nebo jsem celé noci pekla buchty a vařila pro svého manžela apod..Vím, jak nebezpečný adipex je, co je to za svinstvo a jak moc může škodit zdraví, ale bylo mi to jedno, nebrala jsem na to ohled, říkala jsem si, že mně se nic stát nemůže. Jednoho dne jsem udělala kravinu a vzala si místo jednoho zlatého vajíčka dvě – o něco později jsem myslela, že je to můj konec – nemohla jsem dýchat, nešlo to, už to vypadalo, že si budu z posledních sil volat záchranku, ale nakonec se mi podařilo to vyzvracet a za chvíli mi bylo líp..Jediné, co jsem si z toho tenkrát vzala, bylo, že už jsem pak nikdy neužila 2 tablety naráz,takže jsem je jedla dál…Fungovala jsem jen z vody, kávy, cigaret a adipexu, ale fungovala, byla jsem jak posedlá a jediné, co mě zajímalo, byla moje váha, vážila jsem se několikrát denně. Dospělo to až do té fáze,že jsem vůbec nic nejedla celý týden a čím dýl to trvalo, tím víc se mě zmocňoval ten panický strach z toho, že dřív nebo později budu muset něco sníst, že to prostě nevydržím a něco sním.Byla to muka, peklo uvnitř mě, které jsem prožívala.Měla jsem panickou hrůzu z každého jídla, na které jsem se jen podívala a přitom nedokázala myslet na nic jiného než na jídlo.Vzpomínám si, jak jsem tenkrát byla na návštěvě u svých rodičů a maminka mi nabídla hrušku, nedokázala jsem si vzít, nešlo to, ten strach.., strach, že začnu znova jíst a žrát a kynout.. Jenže logicky stejně jednoho dne přišel den, kdy jsem to prostě nezvládla, tělo si žádalo své a já si něco dala(už nevím ani co to bylo), jenže neskončilo u toho něčeho a já byla jako divá, nebyla jsem schopná přestat jíst, dokud bylo co, já prostě žrala a žrala, dokázala jsem spořádat všechny zásoby, bylo to takové množství jídla, které normální člověk nemůže sníst ani za týden, ale nešlo přestat.Pak samozřejmě přišly výčitky,šílené stavy, nenávist vůči sobě, obviňování ze selhání, že jsem to nezvládla bez jídla, deprese, podrážděnost..v zápětí přišel zasloužený trest – další trýznění hladovkami a tak to šlo pořád dokola..až bylo těch návalů žravosti víc a víc a já si řekla, že se naučím zvracet a bude to v pohodě.Říkala jsem si,že když se mi tenkrát podařilo vyzvracet ten adipex, tak to půjde i s jídlem a šlo to.Dokonce docela dobře, nakonec jsem zvracela xkrát denně, takže moje dny se omezily jen na jídlo a zvracení ..byl to ukrutný kolotoč, všechno mě bolelo, byla jsem oteklá, dávno jsem přestala cvičit..,jen jsem jedla, zvracela a občas zkusila projímadlo.Přesto jsem kynula čím dál víc..A tak roky plynuly a já si prožívala střídavě svoje „štíhlé“ (opravdu štíhlá asi nebudu nikdy, nemám to v genetických dispozicích)a „tlusté“ období. Takže jednou jsem nejedla téměř nic a měla o 10kg míň a z toho jsem si v noci pekla plech buchet a do šesti do rána jsem ho měla i snězený a měla zase o 10 kg víc.Vypadala jsem jako prase před porážkou(jako třeba teď), nevycházela z bytu, styděla se mezi lidi..,deprese na denním pořádku.. Ať to bylo jedno nebo druhé období, vždy to bylo v návaznosti na tom, co jsem momentálně prožívala, čím jsem si v životě právě procházela..Ale deprese, stresy, nervy, to jsem většinou zažírala.Měla jsem období, kdy jse byla relativně v pohodě a váha se mi nějak postupem času samovolně upravila, nebyla jsem sice podle svých představ, ale byla jsem spokojená ve svém osobním životě,šťastná se svým partnerem, takže jsem váhu nijak zvlášť neřešila..,byla jsem vyrovnaná a po psychické stránce tedy naprosto v pohodě.Jenže časem se pohádka změnila v peklo, opět se mi už poněkolikáté vše sesypalo jako domeček z karet a já začala hledat únik v jídle, s tím opět ten známý strach z přibírání na váze a moje nespokojenost s vlastním tělem. Přestala jsem znova jíst, jedla jsem jen jedno jablko denně,taže kila šla poměrně rychle dolů, opět jsem si začala všímat těch obdivných pohledů a chvály okolí, že mi to sluší apod. Začala jsem znova chodit víc mezi lidi, poznala nového partnera,o to víc jsem měla sílu vydržet a hubnout..jenže jak už všichni tušíte, i tohle o několik měsíců později opět vystřídaly návaly žravosti a kila šla opět nahoru a tak je to rok co rok pořád dokola…:( a já z toho kolotože neumím vystoupit a jsem v tom zase. Jsem si vědoma toho, jak se ničím, nejen fyzicky, ale především psychicky, jak to nezvládám, jak si tím ničím vztahy a život..moc bych si přála, aby mi z toho dokázal někdo pomoci a přesto se toho bojím. Kdysi dávno (to už je pěkná řádka let) jsem se chtěla svěřit svým rodičům a požádat je o pomoc,ale vzhledem k jejich ne zrovna vysoké inteligenci, nevzdělanosti a hlavně neinformovanosti jsem u nich nenašla ani pomoc, ani pochopení a vlastně mě asi ani nebrali vážně.., mysleli si, že mám jen žravé období a že diety drží každý a nic divného na tom není..:( Víckrát jsem se jim se svým problémem svěřit nepokoušela, nikomu. Nikdo nic za celé roky nepoznal,nevím, jestli někdo něco tuší,ale nikdo mi nikdy nic neřekl a to, že mám jednou o 10kg míň a podruhé zase víc, to tak nějak okolí bere, že to asi patří ke mně a nikdo to neřeší. Proč taky..každý má svého dost. Mých posledních 6 měsíců bylo opět jako na horské dráze..někdy v září se mi podařilo trochu zhubnout, všimlo si i okolí, tak mi to dodalo sílu pokračovat.., v říjnu přišla další rána, hodně bolestivý rozchod s partnerem, psychické zhroucení,tentokrát jsem to neřešila jídlem, ale vínem a cigaretama. Týden jsem opět nejedla nic, jen jsem denně vypila litr vína, litr kávy a vykouřila krabičku cigaret.Takže jsem zhubla ještě víc..pak jsem se sem tam trochu najedla,ale pořád se mi to dařilo držet na uzdě..našla jsem si novou zábavu – internet, takže mé večery byly na netu a společnost mi dělal Modrý Portugal.O něco později jsem tady narazila na člověka, který si prožíval něco podobného jako já, rozchod s partnerem, zklamání..,začali jsme si psát a psali si čím dál víc.Dohodli jsme se,že přijede za mnou a poznáme se osobně..,říkejme mu třeba Přemek.Měla jsem asi týden,abych ještě zhubla co se dá,než přijede,takže jsem zase nejedla.Začala jsem znova užívat adipex, zpočátku sice zabíral, ale už mám za ty roky na něj asi vypěstovanou nějakou imunní reakci, protože už na mě vůbec nefunguje.Jím dva denně, ráno a odpoledne, ale v chuti k jídlu mě to nijak neomezuje, jediné, co se projevuje, je nespavost.Ale zpátky k Přemkovi..když přijel, zůstal zrovna týden,takže jsem pořád nejedla.Jen moje spotřeba vína rostla.A to zejména po Silvestru, kdy jsem ještě navíc přestala kouřit a tak nějak jsem měla tendence nahrazovat jednu závislost druhou.Dospělo to až tam, že jsem ráno vstala a nalévala si víno.Takže mi ještě hrozilo, že se ze mě stane alkoholik.Ale nekouřila jsem.Sem tam jsem si dala nějaké ovoce, ale jinak jsem se držela.Po týdnu Přemek odjel a já začala nekontrolovatelně opět hltat vše, co mi přišlo pod ruku, bylo to nepřetržitě i dva tři dny vkuse.Jenže jsem věděla, že to musí skončit,protože Přemek měl na víkend zase přijet a já si přece nemohla dovolit přibrat.Tak jsem dva dny obžerství vystřídala za 3 dny hladovky.Přemek přijel a zůstal pár dnů, takže jsem se zase držela.Ale jakmile odjel, začalo to nanovo.Žrala jsem, žrala a žrala. A víte co? Já se vůbec necítila přežraná, plná k prasknutí, já prostě za ta léta úplně ztratila takový ten pocit sytosti, co vám vyšle mozek signál – tak a teď jsi sytá, máš dost, stačí! Ne,tohle já prostě nemám.Už dávno nezvracím,všechno zůstává ve mně a ukládá se mi.Nesnáším se a nenávidím svoje tělo.Přemek takhle jezdil asi měsíc,ale nic netušil,alespoň myslím.Ale pak mu pracovní záležitosti nedovolily přijet několik víkendů po sobě a já mohla jen jíst a jíst, říkala jsem si, že to ustojím a že mám dost času,než se zase uvidíme, vše zhubnout.Ale neustála jsem to, za měsíc jsem měla opět 10kg nahoru a mám je dosud.Každý den si říkám, že dnes zase začnu hubnout, že nebudu jíst, vydržím to během dne, ale večer začnu…je to silnější než já a nejde to ovládnout,nikdo mě nevidí, nemusím se před nikým hlídat, stydět..,jsem jako smyslů zbavená, ráno vstávám s hroznou náladou, výčitkami a s tím,že dnes už to fakt zvládnu..,ale nejde to.Vím, že není správné celý den nic nejíst, protože tělo je pak vyhladovělé a člověk spořádá víc, než by měl, jenže já to jinak neumím.Já neumím normálně jíst,nejde mi to.Buď nejím vůbec, nebo pořád a všechno.Jakmile se rozhodnu, že to zkusím udělat správně a normálně posnídám, dám si oběd, večeři, svačinu,tak to pokaždé dopadne tak, že jakmile posnídám, nebo prostě sním jakékoli moje první jídlo a je jedno, jestli je ráno,nebo večer,je to zkrátka spouštěcí impulz k tomu nezřízenému obžerství,které neskončí, dokud neusnu.A v jakém stavu se pak probouzím, už víte.. A tak je to nekonečný kolotoč, ve kterém vím, co je správné, teorii ovládám na výbornou, ale z praxe propadám na plné čáře…Proto volám S.O.S. – pomozte mi někdo, prosím!Vím, je to dlouhý příběh…a zatím nemá konec… Kdo z vás vydržel a přečetl ho až sem a může mi nějak pomoci…budu vděčná. Snad by mi pomohl jen kontakt na nějakého psychoterapeuta, se kterým máte dobrou zkušenost.. Všem, kdo jste tady ze stejného důvodu jako já, tedy PPP, držím pěstičky, abyste to dokázali,aby jste měli sílu a trpělivost vydržet, protože to není chřipka, je to běh na dlouhou, moc dlouho trať, ale pokud zvítězíme,budeme mít to, po čem tolik toužíme – radost ze života, štěstí, úsměv, uvolnění, pohodu..lásku..,takhle si po všem jen šlapeme a ničíme si život..Ale kdo z nás tohle neví, co? 🙂 Kdo chcete, piště mi na * * * Budu se těšit.. Noemi P.S. Admin: Ke komunikaci používejte prosím komentář k textu, neuvádějte své emaily.
Naše zařízení podporuje bezplatnou krizovou linku KORONAVIRUS-PSYCHOPOMOC, online službu pro pro občany, kterým život komplikuje karanténa a potřebují si promluvit s psychologem