Archive for category: Můj příběh

Nikdy by me nenapadlo, ze sem budu psat svuj pribeh i ja, a to ty vase ctu uz hodne dlouho. Můj příbeh se možná až tak neliší od vašeho, sama nevím, jsem zmatená. Ale zacalo to stejne. Loni v lete jsem lezela na posleli,hezka holka se zdravou vahou, dlouhy nohy, hezky bricho…, byla jsem proste normální.Ale zakoukala jsem se na svoje stehna, chytala se za „speky“ a rekla jsem si, ze s tim musim neco delat, a ze to dokazu, jako jsem dokazala uz tolik. Bylo mi 14 let, samé jednicky samozrejmostí, maminka se dmula pýchou, byla/a jsem vzorem mnohých lidí. Zacala jsem samozrejme hubnout a ze svých 65kg/178cm, jsem se dostala az na 54kg. Podotýkám, ze jsem vzdycky jedla, alespon trikrat denne, i kdyz jen trochu. Zpocatku jsem byla stastná a cítila jusem se tak silná. hlavne, kdyz jsem videla, jak moje byvala nej. kamoska, se kterou jsem driv jidavala pizzy, hranolky a uzivala si zivota, videla, ze JA MAM VULI, ona ne, JA MAM CILE, ona ne, JA MAM uspech atd….. Zpocátku jsem s ni jeste jaks taks vychazela, i do spolecnosti jsem chodila, ale pak uz me to nezajímalo. Jeste predtim jsem ale chtela pribrat a konecne se z toho dostat, a tak jsem vazne jedla, abych udelala vsem radost, mamce, brachovi…..Ale pak prisel ten moment (mela jsem zrovna 56kg a psychicky se s tim srovnavala) muj nejvetsi vzor-starsi bratr, mi rekl, jestli jsem se nahodou nespravila, ze vypadam lip. Myslel to dobre, to vim, mel o me strach. Ale moje druhe nemocne ja to nepochopilo a ja spadla jeste hloubeji nez predtim (hlavne dusevne)……Je to asi mesic, ma vaha se pohybuje mezi 53-55kg. V mem zivote neexistuje uz nic. Jen JIDLO a muj stereotip, ktery nesmi nikdo narusit. Nemam zadne kamarady, jsem stale sama, nechci nikam chodit, myslim jen na jidlo, kdyz mame nehodou navstevu zrovna v DOBE ME vecere, jsem schopna u sebe v pokoji mlatit do stolu, brecet valet se po zemi, jen ze zoufalství, ze byl narusen muj plan. Jsem protivna, naladová, mám hruzu, ze me nekde budou nutit jíst. Na maminku porad hazim takove hnusne pohledy, sedavam u ni koukam ji do oci, tisknu ji ruka, jen aby si vsimla, ze uvnitr kricím: Pomoz mi!!! Ale marne. Vzdycky jsem byla trochu samorost, resila si vse sama, a proto nas vztah neni takovy, abych ji byla schopna neco rict. Presto, ze me miluje nic nevidi….Nemám menstruaci, padají mi vlasy, mam deprese, jsem slabá atd atd…. Ale ji staci, ze jsem skvela ve skole, vsichni me chvali. Proste rozumna, chytra, sectelá dcerunka s obrovskou budoucností. a to me dohání k šílenství….že NIKDO nic nevidí. Mamka si jen planuje, jak pujdem oslavovat, az me vezmou na gymnazium a nechce nic slyset o tom, ze o to zkratka nespojim, ONA se na to tesí, a já budu ten predmet „teseni“. V zadnem pripade nechci mamku nejak obvinovat, ona je jinak skvela, chytra zenska a myslim, ze ani nevi, jak mi ublizuje. Vim , ze kdyz na ni mluvim, tak neposloucha,jiste vím jen, ze bude mit radost z mych uspechu. Pripadám si vazne jako ten hodny, krasny pejsek na voditku, kterého vsichni obdivuji, jaky ma krasny kozisek, ale nikdo nevidi oci, jez volaji o pomoc, trochu lasky a pochopeni, protoze bez pomoci brzy zemre. Ted uz jim zase trochu vic, ale psychika je horsi a horsi. Vikendy jsou pro me utrpenim, protoze nemam svuj skolni stereotip, utapim se v sebelítosti, myslenkach na smrt a vecnem hledani smyslu zivota, ci nalezeni motivace…..Tim, jak si me malokdo vsima mam pocit, ze vlaste nejsem tak nemocna a nezaslouzim si pomoc, takze si ted pripadám trochu provinile, ze sem ted pisu. Zkrátka nejsem ve stavu, abych pochopila, jak na tom jsem.Doufam, ze vas muj pribeh alespon trosku zaujal a jestli si ho nekdo prectete, budu ráda, protoze doufam, ze nekdo z vas me malicko pochopi, nebo uzna, ze asi nebudu v poradku, coz je pro me obrovska uleva. Konecne jsem se sverila, i kdyz jsem urcite spoustu veci, ktere mam na srdci, zapomnela. Jsou proste v zivote veci, ktere vratit nelze a budou vas strasit stale a anorexie je jedna z nich….Presto bojujte, bojujtë, perte se, pokud vidite neco, za co vam to stoji…..Je obrovske stesti mit v zivote neco, pro co chcete zit. Budte silne a neztracejte nadeji jako já……. (i kdyz porad verim, ze se kousek nadeje nekdne schovava i pro me a ja doufam, ze ho jednou najdu, driv, nez bude pozde…..)

Jednoho dne milovat jsem chtěla, ale nebyla jsem krásná jak jsem býti měla. Změnila jsem život svůj, chtěla jsem dosáhnout cíle stůj co stůj. Zahodila jsem radost a slast, přišel jen smutek a strast. Tehdy přišla ona, řekla, že mi dá vše, že se jmenuje Mia (bulimie) toď vše. Řekla, že budeme spolu šťastně žít, že bude jen moje a já budu moct její být. Zdála se být hodná, milá, jenže pak už nebyla cesta jiná. Musela jsem dělat, to co káže, bylo jedno, že mě tím vším sváže. Slabá, malá, hloupá, tlustá, napovrch krásná, uvnitř pustá. Nebylo slunce, bylo jen tma, nebylo přátel, byla jen ONA. Skoro jsem umřela, nedalo se už jinak jít, na hlad se umírá, s ním nejde žít. Pak sem ji zahnala, hluboko do sebe, ukryla se do mě, avšak nenechá mě jít do nebe. Stále tam čeká, stále tam je, její sestra Ana možná taky příjde. Myslím si, že jsem volná? Ale ne, ona tam zůstala a čeká jen, až její den příjde vyleze opět ven. Nevím dne ani hodiny, kdy se tak stane, ale má další láska chřadne. Možná, že příjde už zase teď, pomoct mi od smutku a to hned. Příjde a obejme mě zas a znova, zase uslyším ta její slova. Miluji tě, víc než oni, dám ti vše pro co tvé srdce roní. Na tuto nabídku se nedá říci ne, zvláště když je smutek hlavní na pořadu dne. Tehdy, když tě ten, jehož miluješ opustí, tak tehdy ji tvá vůle ke své mysli opět propustí…

Ahoj holky, už sem sem asi dvakrát psala, jenže se pořád nic nelepší Všechno začalo v září tim, že sem chtěla schodit „pár“ kilo. A proč? To sem vlastně ani nevěděla. Asi sem si nepřipadala dostatečně hezká… No tak sem začala s hubnutim, ale jak už všichni tušíte, ne zrovna moc dobrym, ale samozřejmě sem nasadila hladovku. Předem je jasný jak všechno později dopadlo. Začala sem se přejídat, ale strašně moc. (na začátku tohodle blbnutí sem měla 50kg na 158cm, takže sem vlastně tlustá nebyla). A pak pokračoval ten známý kolotoč týden dieta, dva týdny přejídání no prostě strašný. Váha sem mi pohybovala mezi 50 – 56 kg. Po Vánocích sem začala znova hubnout, a dostala sem se zpátky na svých 50 kg. Všechno by bylo ok, kdybych se zase nezvážila. Vždycky když se zvážim a zjistim, že sem něco zhubla začnu znova žrát. Pak se ale stalo něco, co mě mohlo z tohodle všeho dostat. Poznala sem skvělýho kluka, byl moc fajn a já najednou přestala řešit kolik toho jim a i přejídat sem se přestala. Všechno bylo fajn jedla sem vždy když sem měla hlad , no kéž by to tak zůstalo…. Konečně sem byla šťastná, měla sem pocit, že o mě má někdo zájem. Sice sem s nim nechodila ale to nevadilo, rozumněli sme si a bylo to super. Jenže i když tvrdil, že mě má rád, tak se nakonec vrátil ke svojí bývalý holce. Prostě na ní nedokázal zapomenout. No a mě to srazilo k zemi. Připadala sem si zase sama, nebyl tu nikdo , pro koho bych měla být hezká. V době kdy sem se přejídala, sem ani nechodila ven mezi kamarády, aby nikdo neviděl, jak sem tlustá, takže sem o kamarády přišla, kluk , kterýho sem měla ráda se na mě vykašlal no a to bylo něco na moje nervy. Může za to vlastně on, zase se přejídám, kvůli němu. Jídlo je totiž to jediný co mě nikdy nezklamalo. Mam pocit, že mi nikdo nerozumí a nikdo mě nemá rád. Zjistila sem , že se přejídám jenom , když mam problémy nebo sem smutná, což teď je. Jediný rozdíl je v tom, že dřív mi to jídlo chutnalo a cpala sem se pořád a pořád, ale teď už mi to ani nechutná, nic mi nechutná a stejně se přejídám a to mě na tom nejvíc děsí. Asi se z toho sama nedostanu, občas i zvracím, a přitom si řikám, že sem snad už dost velká na to abych problémy řešila, timhle způsobem, a vim , že bych měla mít rozum. Myslim si že z tohodle mě může vysekat jedině nákej kluk, až nákýho normálního potkám. Jídlo je prostě pro mě droga a čim víc nechci tim víc jim. Teď už vim, že sem tenkrát začala hubnout kvůli tomu, že sem si připadala sama a myslela sem si , že když zhubnu budou mě mít všichni rači, že když budu mít postavu jako modelka, tak že budu šťastnější. Způsobila sem si jenom problémy, mam divnou postavu, i ségra mi řikala, že vypadám nezdravě. Kazim si život. Kéž bych to mohla vrátit a nezačala hubnout…. Omlouvám se , že je to tak dlouhý ale musela sem to ze sebe dostat. Snad už ani nepotřebuju slyšet žádný rady, protože je mi jasný, že bych měla jíst pravidelně 5 krát až 6 krát denně malý porce, no jo ale ono je to vážně těžký… Ale když budete chtít tak mi něco napiště budu moc ráda a třeba mi někdo porádíte co mam se sebou dělat. protože já už nevím, ale vzdát to nesmim to vim. Když to dokážu , budu zase zdravá a o to mi jde! Díky za to , že ste to dočetli až do konce. Mějte se krásně a držim vám palce, aby ste se dokázali poprat se svojí nemocí, protože PPP nemoci sou a hnusný…

Co nám může v životě pomoct? Podobně jako spousta žen a dívek jsem se potýkala s anorexií ve 13ti letech (poprvé a snad naposledy) . Zavinili to hlavně pubertální spolužáci a náhodní kolemjdoucí též v „nezralém“ věku. Měla jsem nadváhu (a mimo jiné byla trochu namyšlená a nepříjemná) … To zapříčinilo, že na mě kluci pokřikovali i na ulici, že sem tlustá a hnusná. Ve třídě mi dokonce dali přezdívku špekosaurus. Když mi na 13ti leté prohlídce doktorka řekla, že bych měla asi 5 kilo zhubnout, tak sem se na sebe začala koukat reálně. Začala jsem hubnout a postupně se to stalo mojí prioritou. Taky sem se v té době začala učit a stala se ze mě perfekcionistka. Všichni mě chválii, jak mi to sluší a jak jsem se zlepšila… pak to ale začalo zacházet do extrémů. Postupně se jedinou věcí na mém jídelníčku stal nízkotučný jogurt k obědu denně. Nasštěstí se v té době začalo o anorexii a bulímii hodně mluvit a psát na internetu. Tehdy jsem se sebrala a šla za mamkou a rozhodla se jí to říst. Bylo to štěstí! Vyřešily jsme to spolu samy a dřív, než jsem měla podváhu. Teď jsem na gymnáziu a mám na sebe velké nároky. Chci být ještě hezčí, protože nemám ráda svoje nohy, geneticky dané-tlusté- … Navíc do toho přišla ta nemoc a já ležela doma a přibrala. Teď si jídelníček hodně hlídám … občas se mi stane, že celý den nechci skoro nic sníst, protože se na to „necítím“ . Tentokrát to ale neni máma, kdo by mi pomáhal. Je to přítel. A když si položím otázku „Je pro mě důležité, že se mu takhle líbím…že mi brání, abych hubla omezením jídelníčku?“…existuje jen jedna odpověď a ta zní „Ano!“ … Je nesmírně důležíté mít po boku spřízněnou duši, která nás podporuje a ujišťuje ve „správnosti naší existence“ …. „SMIŘME SE S TÍM,JACÍ JSME A SOUSTŘEĎME SE NA NAŠE KLADY, TAK TO DOKÁŽEME“ … Niky už nechci mít žádnou ppp a nechci zkončit ještě hůř, než jako tehdy v 14, když mi pomáhala mamka.