je se mnou něco v nepořádku?

Ahoj,je mi 19 let a meřím 170 cm važím 54-55kg,všichni mi říkají,že jsem hubená až moc,ale ja si myslím,že jsem akorat,navíc mám bmi 18 cože je v pořadku,ale se svoji postavou spokojena njsem.dřívejsem jídlo ani nějak moc neřešila…nikdy jsem nebyla vyloženě tlusta,má vahá se pohybovala do 60 kil.Ale minulý rok o prazdinách se to změnilo,začala jsem njednou stale více přemýšlet co jím ap,stravovat se výhradně zdravě a sportovat…a ptám se myslíte si že trpím nějakou s poruch příjmu potravy,dala jsem si tet ppp a vyšlo mi toto http://www.pppinfo.cz/vyzkousejte_test4.asp?id=83265 pravdou je že jsem jako šílena pořad sleduji co jím kolik to ma kalorickou hodnotu atd a glavně bych si přalal být hubenější,ale často se přejídam a pak mám výčitky svědomí a nebo zvracím,někdy když sem v koncích tak dokonce pužívam projímdal takhle to dělám už asi tři měsíce,místo 10 kapek si jích dám 40 a pak druhý den ráno,se svíjím v křečích a nebo nejím vubec,někdy piju jen celý den vodu a štavy ale nevydržím to většinou a pak bych se nejraděj nafackovala….no tak nevím zda si mám myslet že mám problem a nebo ne:-(navíc jsem ted byla u dr pač mě bolelo břicho a zjistili mi že mám něco s ledvinama v pondělí jdu na vyšetření,mám strach abych to neměla z těch projímadel:(tak pá a napište svuj nazor,děkuji.

Ana & Mia

Jednoho dne milovat jsem chtěla, ale nebyla jsem krásná jak jsem býti měla. Změnila jsem život svůj, chtěla jsem dosáhnout cíle stůj co stůj. Zahodila jsem radost a slast, přišel jen smutek a strast. Tehdy přišla ona, řekla, že mi dá vše, že se jmenuje Mia (bulimie) toď vše. Řekla, že budeme spolu šťastně žít, že bude jen moje a já budu moct její být. Zdála se být hodná, milá, jenže pak už nebyla cesta jiná. Musela jsem dělat, to co káže, bylo jedno, že mě tím vším sváže. Slabá, malá, hloupá, tlustá, napovrch krásná, uvnitř pustá. Nebylo slunce, bylo jen tma, nebylo přátel, byla jen ONA. Skoro jsem umřela, nedalo se už jinak jít, na hlad se umírá, s ním nejde žít. Pak sem ji zahnala, hluboko do sebe, ukryla se do mě, avšak nenechá mě jít do nebe. Stále tam čeká, stále tam je, její sestra Ana možná taky příjde. Myslím si, že jsem volná? Ale ne, ona tam zůstala a čeká jen, až její den příjde vyleze opět ven. Nevím dne ani hodiny, kdy se tak stane, ale má další láska chřadne. Možná, že příjde už zase teď, pomoct mi od smutku a to hned. Příjde a obejme mě zas a znova, zase uslyším ta její slova. Miluji tě, víc než oni, dám ti vše pro co tvé srdce roní. Na tuto nabídku se nedá říci ne, zvláště když je smutek hlavní na pořadu dne. Tehdy, když tě ten, jehož miluješ opustí, tak tehdy ji tvá vůle ke své mysli opět propustí…

nenávidím jídlo

je to smutný…zaclo to asi pred rokem.chtela bych aby to bylo jako drív,ale uz neumím normálne jíst,bud nejim nebo se prejidam…obcas se mi par dni podari jist normalne a je mi skvele ale pak staci mala vec co me vykoleji a hned v tom litam zas,bud se zablokuju a nejim,nebo se ze zalu preziram do bezvedomi….nekdy zvracim…porad doufam ze to jednou bude jako driv…ze budu jist co chci,nebudu nad tim premejslet…budu se cejtit dobre ve vlastnim tele..chodim k pani psycholozce a ta mi celkem pomaha,ale zlepsuje se to silene pomalu a me je tak smutno…tolikrat sem si rikala ze by bylo lip kdybych nezila,ale pak bych si nejradsi nafackovala….mama prece vsechno.jenom se neumim najist normalne.

Život je boj

Ahoj holky, už sem sem asi dvakrát psala, jenže se pořád nic nelepší Všechno začalo v září tim, že sem chtěla schodit „pár“ kilo. A proč? To sem vlastně ani nevěděla. Asi sem si nepřipadala dostatečně hezká… No tak sem začala s hubnutim, ale jak už všichni tušíte, ne zrovna moc dobrym, ale samozřejmě sem nasadila hladovku. Předem je jasný jak všechno později dopadlo. Začala sem se přejídat, ale strašně moc. (na začátku tohodle blbnutí sem měla 50kg na 158cm, takže sem vlastně tlustá nebyla). A pak pokračoval ten známý kolotoč týden dieta, dva týdny přejídání no prostě strašný. Váha sem mi pohybovala mezi 50 – 56 kg. Po Vánocích sem začala znova hubnout, a dostala sem se zpátky na svých 50 kg. Všechno by bylo ok, kdybych se zase nezvážila. Vždycky když se zvážim a zjistim, že sem něco zhubla začnu znova žrát. Pak se ale stalo něco, co mě mohlo z tohodle všeho dostat. Poznala sem skvělýho kluka, byl moc fajn a já najednou přestala řešit kolik toho jim a i přejídat sem se přestala. Všechno bylo fajn jedla sem vždy když sem měla hlad , no kéž by to tak zůstalo…. Konečně sem byla šťastná, měla sem pocit, že o mě má někdo zájem. Sice sem s nim nechodila ale to nevadilo, rozumněli sme si a bylo to super. Jenže i když tvrdil, že mě má rád, tak se nakonec vrátil ke svojí bývalý holce. Prostě na ní nedokázal zapomenout. No a mě to srazilo k zemi. Připadala sem si zase sama, nebyl tu nikdo , pro koho bych měla být hezká. V době kdy sem se přejídala, sem ani nechodila ven mezi kamarády, aby nikdo neviděl, jak sem tlustá, takže sem o kamarády přišla, kluk , kterýho sem měla ráda se na mě vykašlal no a to bylo něco na moje nervy. Může za to vlastně on, zase se přejídám, kvůli němu. Jídlo je totiž to jediný co mě nikdy nezklamalo. Mam pocit, že mi nikdo nerozumí a nikdo mě nemá rád. Zjistila sem , že se přejídám jenom , když mam problémy nebo sem smutná, což teď je. Jediný rozdíl je v tom, že dřív mi to jídlo chutnalo a cpala sem se pořád a pořád, ale teď už mi to ani nechutná, nic mi nechutná a stejně se přejídám a to mě na tom nejvíc děsí. Asi se z toho sama nedostanu, občas i zvracím, a přitom si řikám, že sem snad už dost velká na to abych problémy řešila, timhle způsobem, a vim , že bych měla mít rozum. Myslim si že z tohodle mě může vysekat jedině nákej kluk, až nákýho normálního potkám. Jídlo je prostě pro mě droga a čim víc nechci tim víc jim. Teď už vim, že sem tenkrát začala hubnout kvůli tomu, že sem si připadala sama a myslela sem si , že když zhubnu budou mě mít všichni rači, že když budu mít postavu jako modelka, tak že budu šťastnější. Způsobila sem si jenom problémy, mam divnou postavu, i ségra mi řikala, že vypadám nezdravě. Kazim si život. Kéž bych to mohla vrátit a nezačala hubnout…. Omlouvám se , že je to tak dlouhý ale musela sem to ze sebe dostat. Snad už ani nepotřebuju slyšet žádný rady, protože je mi jasný, že bych měla jíst pravidelně 5 krát až 6 krát denně malý porce, no jo ale ono je to vážně těžký… Ale když budete chtít tak mi něco napiště budu moc ráda a třeba mi někdo porádíte co mam se sebou dělat. protože já už nevím, ale vzdát to nesmim to vim. Když to dokážu , budu zase zdravá a o to mi jde! Díky za to , že ste to dočetli až do konce. Mějte se krásně a držim vám palce, aby ste se dokázali poprat se svojí nemocí, protože PPP nemoci sou a hnusný…

Bulimička? To snad ne…

Lečim se dva roky pro poruchu osobnosti. Ted jsem zmenila doktora a hned po prvnim rozhovoru mi řekl že musíme řešit jídlo. Se starou terapeutkou jsme se tomuhle tematu vzdycky vyhla. On se otazkami dostal k tomu, ze mam vazny problem. Byla jsem na klinice kde se lecili anorekticky i bulimicky. Ja prece nejsem jako ony. Ony meli 30 kg… ja mam 53! Myslela jsem ze moje pocity jsou normalni. Ze se mi jidlo hnusi tak ze nejsem schopna do dat do pusy a kdyz musim, snazim se najit misto kde ho vyzvracet (bydlim v malem byte s mamou) nebo polykam projimadla…citim se odporna. Snad nejde ani o to byt hezka nebo stihla, spis neco dokazat. Moje kamaradky popisovali podobne veci. Taky se obcas prejedi a vycitaji si to, taky drzi diety. Proc je to u me ale problem? Mam vkyvy +-7 kg, nikdy se nedostanu pod 52 kg, jen jednou jsem mela 47 ale to bylo tesne pred prijetim na kliniku (kam jsem sla kvuli BPD ale diky lekum jsem hodne pribrala). Mam vzdycky vycitky a chut zvracet ale vetsinou nemuzu kvuli mame. Uzivam obcas laxativa. Ale to snad porad neznamena ze jsem bulimicka, nebo ano? Chci znat vas nazor. Trva to vsechno dva roky. Myslim ze doktor prehanel, ale nadruhou stranu vim jak dopadali ty holky na klinice. (byt tak znicena nechci, navic pod takovou konctrolou a neduverou doktoru a vsech… btw ja na klinice zvracela nekolikrat a nikdo to nepostrehl, jim hlidali kazdy krok. Asi vazne nechci dostat tuhle nalepku)… chci rict, to by mela PPP kazda druha holka…podle toho co jsem slysela od kamaradek…

Jak je to důležité?

Co nám může v životě pomoct? Podobně jako spousta žen a dívek jsem se potýkala s anorexií ve 13ti letech (poprvé a snad naposledy) . Zavinili to hlavně pubertální spolužáci a náhodní kolemjdoucí též v „nezralém“ věku. Měla jsem nadváhu (a mimo jiné byla trochu namyšlená a nepříjemná) … To zapříčinilo, že na mě kluci pokřikovali i na ulici, že sem tlustá a hnusná. Ve třídě mi dokonce dali přezdívku špekosaurus. Když mi na 13ti leté prohlídce doktorka řekla, že bych měla asi 5 kilo zhubnout, tak sem se na sebe začala koukat reálně. Začala jsem hubnout a postupně se to stalo mojí prioritou. Taky sem se v té době začala učit a stala se ze mě perfekcionistka. Všichni mě chválii, jak mi to sluší a jak jsem se zlepšila… pak to ale začalo zacházet do extrémů. Postupně se jedinou věcí na mém jídelníčku stal nízkotučný jogurt k obědu denně. Nasštěstí se v té době začalo o anorexii a bulímii hodně mluvit a psát na internetu. Tehdy jsem se sebrala a šla za mamkou a rozhodla se jí to říst. Bylo to štěstí! Vyřešily jsme to spolu samy a dřív, než jsem měla podváhu. Teď jsem na gymnáziu a mám na sebe velké nároky. Chci být ještě hezčí, protože nemám ráda svoje nohy, geneticky dané-tlusté- … Navíc do toho přišla ta nemoc a já ležela doma a přibrala. Teď si jídelníček hodně hlídám … občas se mi stane, že celý den nechci skoro nic sníst, protože se na to „necítím“ . Tentokrát to ale neni máma, kdo by mi pomáhal. Je to přítel. A když si položím otázku „Je pro mě důležité, že se mu takhle líbím…že mi brání, abych hubla omezením jídelníčku?“…existuje jen jedna odpověď a ta zní „Ano!“ … Je nesmírně důležíté mít po boku spřízněnou duši, která nás podporuje a ujišťuje ve „správnosti naší existence“ …. „SMIŘME SE S TÍM,JACÍ JSME A SOUSTŘEĎME SE NA NAŠE KLADY, TAK TO DOKÁŽEME“ … Niky už nechci mít žádnou ppp a nechci zkončit ještě hůř, než jako tehdy v 14, když mi pomáhala mamka.

Kam až může dojít ppp…

Ležím na sněhobílé posteli a všude nade mnou blikají deítky různých světýlek a každou chvílí se ozývá hukot nějakého přístroje.Interní oddělení – JIP. Lvou ruku, na níž mám přidělanou dlouhou kanylu vedoucí k infuzi s nezbytnými minerály. Nezbytnými, chci-li přežít. Projede mnou vlna chladu a nakonec se rozklepu naplno. Zase ta protivná zimnice. Chvíli na to ale nebezpečně zrudnu a mým tělem se rozlévá pocit šíleného horka. To jen paní horečka vystřídala tu ještě méně příjemnou všudypřítomnou zimnici. Chci trochu poodkrýt tenkou deku přehozenou přes mé podvýživené tělo, ale ouha – moje ruce mi úplně odmítly poslušnost. Proč jimi nemohu vůbec pohnout? Zkusím tedy sílu dolních končetin, abych ze sebe alespoň pokrývku odkopala. Ale co se to děje?! Proč nemohu tu nohu ani skrčit? A druhou? Taky ne!!!! Navíc je mi opět na zvracení. Dnes už zvracím podruhé ty protivné žaludeční šťávy. Jak bych taky mohla něco jiného, když od včerejška trápím své tělo přísnou hladovkou a tomu pití jsem taky moc nedala. Mé zhuntované tělo si řeklo DOST! A to jsem ještě do včerejška denně běhala a žila jen z toho, že jsem si sem tam něco malého, nejlépe jen kousek ovoce nebo sýra strčila do pusy. Anorexie jak vyšitá. Teď seohlásil totální minerálový rozvrat a stačilo málo a já místo péče lékařů mohla ležet o dvě oddělení dál. Na patologii… Kdyby tyto řádky pomohly alespoň jedné z vás, které si denně huntujete tělo až do úplného vyčerpání, udělalo by mi to nesmírnou radost. Protože tto mnou popisované stavy se mohou stát velmi brzy skutečností, která vás také může potkat. Takže hlavu vzhůru a bojovat!

Mám to za sebou!

Ahoj všem, Když jsem opět po dlouhé době (asi půl roku) zavítala na tyto stránky našla jsem zde můj článek,který jsem psala když jsem na tom bylo opravdu špatně.Anorexie,šikana,sebevražda.Už je to konečně za mnou!A když tady čtu vaše příběhy a mnozí z vás mají stejné potíže jako jsem měla já tak je mi to velmi líto a věřím,že vy to zvládnete,ale ne sami.Já jsem to zvládla přibližně za půl roku a s pomocí rodiny,přátel a dalších a jsem za to ráda. Před nějakou dobou mi kamarádka řekla,že jsem tlustá a přitom to není pravda na svůj věk vážím 43 kg. Jenže já si to také začala myslet,ale hned jak jsem se vrátila sem zjistila jsem,že to není pravda,že to nemůže být pravda.Hned jak mi to řekla jsem chtěla začít hubnout a dělat další blbosti.Ale potom jsem si řekla vždyť to nemůže být pravda vždyť mám všechno co chci kdo má to štěstí,že za 2 měsíce stráví jenom z těch dvou měsíce 6 týdnů na horách ve Švýcarsku.Prostě jsem se zařekla (Už znovu),že to nikdy už neudělám už nebudu hubnout tak moc. Taky jsem to dokázala s pomocí vás.Hlavně s vaší pomocí a proto vám patří nesmírné díky. Kdyby jste si chtěli přečíst můj starší článek tak tady je odkat: http://www.idealni.cz/anorexie-sikana-a-sebevrazda_clanek_show.asp?id=1877 Kess (Nika)

Uz nechci…!!!

Ahojky holky.Prijde mi uplne strasne,jak jsou vsechny tyhle pribehy podobne tomu mojemu.Je mi 22 a litam v tom uz od 15.Zaclo to jenom zvracenim tak jednou az dvakrta za tyden,ale pri tom jsem docela normalne jedla.Ted je to tak,ze jsem jidelnicek omezila uplne na minimum.Da se rict,ze jim jenom ovoce a zeleninu a arasidy,ktere si povolim,pac mam docela rada alkohol a ty arasidy mi pomahaji tak nejak vic vvydrzet a tim padem na delsi dobu zapomenout na starosti a jenom se krasne opijet.Ale tento jidelnicek je samozrejme jen kdyz jsem s nekym.Teda vetsinou pred lidma vubec nejim,ale treba pred pritelem se kterym jsem i hodne dnu vkuse a taky,aby se me uz za to moje nejezeni nechtel na dobro zbavit,tak musim jist aspon tu zeleninu a to ovoce.Ale kdyz jsem teda sama,tak zeru vsechno na co prijdu.Vetsinou kazdou noc,kdyz uz doma vsechno spi,tak ja vyziram lednicku a pak zvracim az nekdy do rana,kdy pak vstavam v 5 a valim na spinning.V pondeli je to fajn,pac je to po vikendu stravenem s pritelem a tudiz neprozvracenem,a tak se mi jeste zvraci dobre,ale dalsi dny uz je to horsi a horsi.Jsem cim dal tim vic unavena,mam podreny krk ze vnitr a zvraceni uz mi proste nejde,takze mi zacinaji depky z toho,ze nemuzu zvracet a tudiz jsme hned tlusta jako prase a pak jenom brecim a brecim!Nemuzu ani vychazet ven z bytu,jak se za sebe stydim.Kaslu uz i na skolu a to letos statnicuju,takze bych fakt na ni kaslat nemela.Proste jsem v tom uplne uveznena!Ted uz nejak neumim hladovet nekolik dnu v kuse,takze muj tyden vypada fakt takhle:Pres den vetsinou nejim vubec,az na vecer se brutalne nazeru a pak zvarcim.Ale nekdy to nejde,takze du spat s brichem nazranym jako prase.Nekolikrat tydne chodim na spinnig,kde to tim jak jsem ze vseho zeslabla a nevyspana vubec nedavam,ale jenom diky tomu me ty moje depky jeste nazabily!A pak uz se jenom desim vikendu,ze az me muj pritel uvidi,tak ze me posle do prdele za to,jak jsme hnusne za ten tyden ztloustla.Ale za ten vikend kdy zase skoro vubec nejim se zase krapet uklidnim a uz se jenom tesim na to jak se v pondeli vecer zase krasne prezeru… Proste humus nejvetsi!Nevim co s tim!Zrovna tedka mam krizovy tyden,kdy mi zvraceni skoro vubec nejde a ja jsem byla docela hodne casto sama i pres den doma,takze fakt jsem nedelala nic jineho nez jenom zrala a tloustla a tloustla a i ted mam bricho jako balon a je mi uplne spatne a citim,ze jsem uz zase tlusta jako prase!Tak fakt nevim… Nebylo by lepsi se na tady to vsechno vykaslat uz uplne nadobro… Myslim,ze to jsem do ted neudelala jenom proto,protoze moc miluju sveho pritele a taky proto,ze jsem krapet zbabelec.Ale nekdy bych se fakt uz docela rada i k tomu hecla.Uz me to totiz fakt nebavi!Tak holky,at mate vice stesti pri bitve s touhle zasranou mrchou nez ja… Ps:Vubec jsem vam nerekla jak jsme na tom s vahou:Na vysku 163cm jsem nejvic mela tak 52kg a nejmin tak 44kg,ale vahu nenavidim tak o tom ani moc prehled nemam!Ale ted mam pocit,ze musim mit zas tak min. 60 kg.!!Pa

Nepřítel jménem PŘEJÍDÁNÍ

Je mi 16 let. Ještě před rokem jsem byla usměvavá holka, kterou jejich 55kg při výšce 166cm nějak netrápilo. Časem jsem se začala sama sebou nějak zabývat a začala em držet dietu. Šlo to hezky. Zhubla sem na 45kg a byla sem na sebe pyšná.Najednou mi seděly i ty nejmenší velikosti oblečení..Chodila sem na nákupy, poslouchala obdivné poznámky ostatních, kteří mě chválili pro moji hubenost. Jednoho dne sem ale dietu porušila.Okamžitě sem se lekla, že přiberu. Ale nebylo tomu tak. Tak sem ji začala porušovat častěji a častěji, až to přešlo v přejídání. Váda šla samozřejmě nahoru a já přibrala skoro 10 kilo. Oblečení malých velikostí mi najednou nesedí, v zrcadle je jinej odraz a já si připadám jako vězeň ve vlastním těle, uvězněn jen se svým mozkem, neustále myslícím na jídlo. Snad tisíckrát jsem se snažila držet dietu znovu. Ale neumím už normálně jíst. Buďto jím jen málo, a když si dám jen o něco víc, musím se rovnou přejíst. není snad hodiny abych nepřemýšlela nad svoji váhou. Pozoruji lidi kolem sebe a srovnávám se s nima.V televizi se nesoustředím na to, co hlavní hrdinka seriálu právě říká, ale na to, jak je hubená a kolik asi váží a o kolik jsem asi tlustší já… O jídle se mi dokonce i zdá.. Občas se snažím jíst 5x denně a zdravě, ale je to moc těžký. Často mívám nezvladatelný chutě a pak jím, až bych praskla. Občas si strčím prsty do krku, ale nikdy se mi nepovede vyzvracet všechno… Navíc každou chvíli kupuju projímadla, na který si moje tělo už tak ,,zvyklo“ , že mi nestačí normální dávkování. Je to jako bludný kruh a já se ptám: Našla některá z vás sama od sebe cestu ven? Jestli ano, napiště prosím do komentářů… Chtěla bych totiž vědět, jestli se to povedlo alespoň někomu…Jestli tu ta šance je.. Zatím mám totiž pocit, že je to beznadějný… PS: Pokud si o tom někdo chcete popovídat, budu moc ráda když na sebe necháte kontakt..