Archive for category: Můj příběh

Ahojky všem! Jsem obyčejná holka, je mi 25 a už od svých 15cti let si ničím život bulimíí. Jak to začalo? Na gymplu, doma…Otec mě od malička nenáviděl, naši se v té době rozváděli, oba mě mlátili,mamka pila, nikdo si mě nevšímal, jen můj pes. Z ledničky mizeli obrovské množství jídla a nikdo si toho nevšíml. Prosila jsem Boha o pomoc a ona přišla. Jednou mě mamka nachytala jak zvracím. Nadala mi do debilu, prý nejsem normální, takže me v tom, co jsem si myslela ještě utvrdila. Po rozvodu přišlo stěhovani do města na druhé straně republiky. Ztratila jsem všechny kamarády, byla jsem sama. Mamka měla přítele, sestra žila s babičkou. Tak bylo jen Já a jídlo. Dokázala jsem sníst dva polárkové dorty a dva litry pudinku, pecen chleba. To nebyl problem.Vůbec nechci vidět, jak moje tělo zevnitř vypadá…. Potom mě mamčin přítel taky nachytal jak zvracím a vzal mě k psychiatrovi. Ta mi pomohla, ale jen na chvili. Potom to začalo na novo. Našla jsem si přítele, ten mi pomáhal, zvracela jsem už jen tak 2x do měsíce. Po rozchodu zase a zase. Normálně jsem uplně veselá holka, co miluje život, ale vždy, když propadnu bulimii, chce se mi umřít a nenávidím se a nikoho nechci vidět. Kvůli jídlu a zvracení dokážu udělat hrozné věci, být nepříjemná na své blízké, nejít ven s přáteli a raději sedět doma na zadku a cpát se neuvěčitelným způsobem, zvracet, jíst, zvracet,…neustále dokola. Dokázala jsem na pár měsícu přestat, můj život se změnil, byla jsem štastná. Pak stačilo , že mi někdo řekl, že jsem přibrala nebo se přítel otočil za hubenou. Byla jsem na šílených dietách, chodila cvičit několikrát denně. Obvykle jsem vážívala na svých 170cm 62kg, pak jsem se dala na dietu, zhubla na 55kg, ale to jsem opravdu skoro nic nejedla, potom jsem byla v Americe a tam jsem přibrala i při denodenním zvracení spojeným s alkoholem na 72kg které mám doted. Bylo to hrozné, kolikrát jsem se tak opila, že jsem si ani nepamatovala, že jsem vyčistila ledničku a pak všechno vyzvracela. Až ráno jsem se probudila totálně opuchlá, bez energie, s bolestí hlavy a totálním odporem k životu a sobě sama…ale musela jsem jit do prace a smát se na hosty. Nyni jsem už doma v CR a snazim se zacin normalni zivot, ale bulimie me porad ovlada. I ted tu sedim u pocitace v praci, boli me hlava, spatne se mi dycha a mam opuchly krk i oblicej. Je mi 25 let. Nejlepsi leta. Vím, že je to všechno moje chyba, nemám vůli. Ale nevzdávám to. Nikdy!!! Jsem sama, moc bych si přála kluka. Nechci se litovat. Jen bych si o tom ráda s někým popovídala…. Děkuju Vám všem, kdo si to přečtete a třeba i zareagujete. Musela jsem to ze sebe dostat! Holky, já moc dobře vím, jak se cítíte, je to hrozný co děláme, jak se ničíme…. Kéž bych nikdy nezačala, kéž bysme NIKDY NEZAČALI!!! Prosím nevzdávejte to a bojujte! Myslím na Vás!!! 🙂

Teď?. Mít tělo, naslouchat svým pocitům a potřebám je fajn. Je príma zacvičit si, vykoupat se, jít na procházku, dát si normální snídani, svačinu, oběd, večeři, svačinu. Sladkost, když na ni mám chuť. Je úžasné moci se spolehnout na své tělo, že mne donese na výletě bez křečí až na vrcholek vyhlídky. Je nádherné, že vnímám ptáčky, vůni listí, že přemýšlím o tom, jak dlouho jsou už asi vzhůru žluťásci a nemyslím na to, kdy zas budu moct jíst a co a jestli nejím víc než kamarádka. Je to velká úleva. Dříve? Neměla jsem tělo ráda, protože patřilo tátovi. Lehal si na něj a dloubal do něj? (V terapii se ukázalo, že k nějaké formě zneužití docházelo už od dvou let, k úplnému styku asi od osmi do sedmnácti). A já si trhala vlasy, abych cítila jinou bolest než tu tam dole. Dívala jsem se na tapetu na stěně, abych se nemusela dívat na něj. Kdykoli chtěl, sáhnul na mne, třeba když jsem myla nádobí. Chtěla jsem to tělo utrápit k smrti, nechat ho vyhladovět. Patřilo by mu to, stejně není moje?. Nikdy nebude čisté? A jediné, co mi maminka řekla, když jsem se v sedmnácti zhroutila a vše řekla bylo, že ji se mnou podváděl. Jediné, co mi řekl bratr bylo, ?že se mám zase s někým vyspat a pak ho udat?. Byla jsem sama, nepochopená nejbližšími, nevyslyšená, smutná. Opakované pokusy o sebevraždu mne nikdy neodnesly z tohohle světa. Z nějakého důvodu jsem měla žít?. :o)) Pro Vás: Kdo máte poruchu příjmu potravy jako následek sexuálního zneužívání v dětství, nebojte se terapie. Nebojte se mluvit o tom, co bylo, (i když jste už možná skoro všechny vzpomínky potlačily a zapomněly, abyste mohly žít dál) a přijmout podporu, ale i terapii, která není ťuťuťu, protože pomáhá najít naši vlastní vnitřní sílu, pomáhá postavit se na vlastní nohy, za sebe, mít se ráda, věřit si, věřit, že tady na tom světě má každý své nezastupitelné místo. Máte ho i vy. Užijte si života naplno :o)))) Ahoj a všem přeji krásné dny a hodně síly a radosti.

Hezký den všem, (je to dost dlouhý ale přečte si to pls 🙂 Bude tomu skoro rok, co jsem dostala nápad, že bych mohla shodit několik kg. Je mi 19 let, měřím 175cm a nyní vážím 62 kilo. Tolik jsem vážila i před rokem. během asi 3 měsíců jsem shodila cca 9 kg, ale pořád jsem si připadala tlustá. Potom jsem se začala přejídat, jak to tak bývá po dietách. ale je zajímavé, že jsem se dostala na svou původní váhu, ani o kilo víc, začala jsem mít výčitky jak jsem si to mohla tak pokazit a rozhodla jsem se že začnu znova hubnout, když už jsem to jednou dokázala. Opět jsem zhubla, tentokrát 12 kilo, ale stejně jako předtím se jednoho dne něco zlomilo a začala jsem se přejídat. vůbec to nešlo zastavit.(kam se poděla ta vůle?) Nastestí neumím zvracet, takže jsem se alespon nedostala do bludného kuhu. dnes mám zase zpátky ,,svojí,, váhu, a pořád ve mě hlodá myšlenka, že kdybych shodila alespon 5 kg, tak budu mít ideální postavu… chci ná Vás všechny apelovat, abyste nezačínaly s dietama!! já jsem byla hodně hubená ale NEVIDELA jsem to!! připadala jsem si pořád tlustá! vaše tělo si vaší váhu pamatuje, a bude si jí držet, za každou cenu, takže po každém strádání přijde kompenzace v podobě přejídání… každej si tohle ale musí projít a zkusit sám. já jsem byla taky chytrá když mi všichni řikali že už mi to sluší a at si to udržuju cvičením… bohoužel miluju jídlo, a vím, že když zhubnu, tak to stejně naberu zpátky protože se nevzdám prohřeškům s přítelem u televize, čokolády atd… to si radši všecno tohle dopřeju, ale CVICIM… to je důležitý. Ted už cvičím pro zábavu, ne proto, abych spálila kalorie. Dám si výbornou bábovku, a pak jdu na brusle, poslouchám mp3, a nemyslím na to jak moje hnusný ,, tlustý,, tělo zabavuju kalorií, ale jak mě to baví a skvěle se odreaguju… tohle si musí každej uvědomit. co je to 5 kilo navíc? mám krásný prsa, tvarovaný nohy a trochu špíček na břiše, a co??? musím se začít mít ráda, a to je základ všd ho. kdybych začala znova hubnout, tak budto: – zhubnu zase moc, ale budu si připadat pořád tlustá – začnu se zase přejídat a vrátí se mi to – utrpí tím sebevědomí – začnu se nenávidet za to že nemám vůli když se na to podívám objektivně, myslela jsem si, že když zhubnu, tak budu konečně stastná. ale opak je pravdou. statsná jsem ted, když jdu s holkama chlastat, bavím se a nemyslím kolik mám alkohol kalorií, jdu grilovat, dám si na co mám chut, ale taky si zacvičím a je vše ok. takže holky, prosím vás, v***e se na poznámky všech co se týče váhy, mě taky táta řekne, že mám zse špek, přítel mi řekne ty muj buřtíku. a já ho v tu chvíli tak nenávidim… ale tím se nesmíte nechat ovlivnit jako jsem to udělala já. myslím že kdybych zase začala hubnout tak by mě nějaká ppp neminula a už jsem kolem toho i prošla. takže se toho bojím. nenechte se nikým zviklat!!! cvičte co to jde, musí vás to bavit a uvidíte za pár měsíců výsledky… cvičení je na celej život, ale dieta ne, takže když jí přestanete držet, tak se vám to vrátí někdy i s úroky… nedávno jsem viděla zvláštní srovnání, které mě taky utvrdilo v tom, kašlat na diety.. byly to obrázky žen na obálkách mužských a ženských časopisů… na těch mužských byly samý krásný (jak jinak) ale hlavně zdravě štíhlý souměrný ženský, a na tech dámskejch? proste chcíplotiny když se to srovná, samý vychrtlý bílý průsvitný modelky… v tu chvíli mi to došlo. že proste zenská musí mít prsa, trošku zadek a boky. ale tak nějak akorát. a o tom to všechno je… ale proč nám cpou ty vychrtliny? když se to vlasne chlapům ani nelííb? je to nezdravý, a my je napodobujeme a máme pak akorát problémy? rozhodla jsem se že Já už na ně kašlu. chci mít postavu akorát a nezabejvat se každým kilem. Myslím si že mám stestí že jem začala takhle uvažovat, a pomalu zapomínám na to když se mi líbíly moje vyčnívající kosti… už se těším až bude hezky a budu se opalovat a cpát se jahodama, a ne si je vážit a trápit se stím kolik si jich Můžu dát, protože mi to nějakej hlas v hlavě přikazuje, neposlouchejte ho…prosím věřte, že když zhubnete tak nebudete štastný!! budete si naopak připadat jeste hůř.. milujte život a sebe netrestejte tím že nebudete jíst!! Vaše Anetka M.

Ahoj,je mi 19 let a meřím 170 cm važím 54-55kg,všichni mi říkají,že jsem hubená až moc,ale ja si myslím,že jsem akorat,navíc mám bmi 18 cože je v pořadku,ale se svoji postavou spokojena njsem.dřívejsem jídlo ani nějak moc neřešila…nikdy jsem nebyla vyloženě tlusta,má vahá se pohybovala do 60 kil.Ale minulý rok o prazdinách se to změnilo,začala jsem njednou stale více přemýšlet co jím ap,stravovat se výhradně zdravě a sportovat…a ptám se myslíte si že trpím nějakou s poruch příjmu potravy,dala jsem si tet ppp a vyšlo mi toto http://www.pppinfo.cz/vyzkousejte_test4.asp?id=83265 pravdou je že jsem jako šílena pořad sleduji co jím kolik to ma kalorickou hodnotu atd a glavně bych si přalal být hubenější,ale často se přejídam a pak mám výčitky svědomí a nebo zvracím,někdy když sem v koncích tak dokonce pužívam projímdal takhle to dělám už asi tři měsíce,místo 10 kapek si jích dám 40 a pak druhý den ráno,se svíjím v křečích a nebo nejím vubec,někdy piju jen celý den vodu a štavy ale nevydržím to většinou a pak bych se nejraděj nafackovala….no tak nevím zda si mám myslet že mám problem a nebo ne:-(navíc jsem ted byla u dr pač mě bolelo břicho a zjistili mi že mám něco s ledvinama v pondělí jdu na vyšetření,mám strach abych to neměla z těch projímadel:(tak pá a napište svuj nazor,děkuji.

je to smutný…zaclo to asi pred rokem.chtela bych aby to bylo jako drív,ale uz neumím normálne jíst,bud nejim nebo se prejidam…obcas se mi par dni podari jist normalne a je mi skvele ale pak staci mala vec co me vykoleji a hned v tom litam zas,bud se zablokuju a nejim,nebo se ze zalu preziram do bezvedomi….nekdy zvracim…porad doufam ze to jednou bude jako driv…ze budu jist co chci,nebudu nad tim premejslet…budu se cejtit dobre ve vlastnim tele..chodim k pani psycholozce a ta mi celkem pomaha,ale zlepsuje se to silene pomalu a me je tak smutno…tolikrat sem si rikala ze by bylo lip kdybych nezila,ale pak bych si nejradsi nafackovala….mama prece vsechno.jenom se neumim najist normalne.