Kam až může dojít ppp…

Ležím na sněhobílé posteli a všude nade mnou blikají deítky různých světýlek a každou chvílí se ozývá hukot nějakého přístroje.Interní oddělení – JIP. Lvou ruku, na níž mám přidělanou dlouhou kanylu vedoucí k infuzi s nezbytnými minerály. Nezbytnými, chci-li přežít. Projede mnou vlna chladu a nakonec se rozklepu naplno. Zase ta protivná zimnice. Chvíli na to ale nebezpečně zrudnu a mým tělem se rozlévá pocit šíleného horka. To jen paní horečka vystřídala tu ještě méně příjemnou všudypřítomnou zimnici. Chci trochu poodkrýt tenkou deku přehozenou přes mé podvýživené tělo, ale ouha – moje ruce mi úplně odmítly poslušnost. Proč jimi nemohu vůbec pohnout? Zkusím tedy sílu dolních končetin, abych ze sebe alespoň pokrývku odkopala. Ale co se to děje?! Proč nemohu tu nohu ani skrčit? A druhou? Taky ne!!!! Navíc je mi opět na zvracení. Dnes už zvracím podruhé ty protivné žaludeční šťávy. Jak bych taky mohla něco jiného, když od včerejška trápím své tělo přísnou hladovkou a tomu pití jsem taky moc nedala. Mé zhuntované tělo si řeklo DOST! A to jsem ještě do včerejška denně běhala a žila jen z toho, že jsem si sem tam něco malého, nejlépe jen kousek ovoce nebo sýra strčila do pusy. Anorexie jak vyšitá. Teď seohlásil totální minerálový rozvrat a stačilo málo a já místo péče lékařů mohla ležet o dvě oddělení dál. Na patologii… Kdyby tyto řádky pomohly alespoň jedné z vás, které si denně huntujete tělo až do úplného vyčerpání, udělalo by mi to nesmírnou radost. Protože tto mnou popisované stavy se mohou stát velmi brzy skutečností, která vás také může potkat. Takže hlavu vzhůru a bojovat!

je se mnou něco v nepořádku?

Ahoj,je mi 19 let a meřím 170 cm važím 54-55kg,všichni mi říkají,že jsem hubená až moc,ale ja si myslím,že jsem akorat,navíc mám bmi 18 cože je v pořadku,ale se svoji postavou spokojena njsem.dřívejsem jídlo ani nějak moc neřešila…nikdy jsem nebyla vyloženě tlusta,má vahá se pohybovala do 60 kil.Ale minulý rok o prazdinách se to změnilo,začala jsem njednou stale více přemýšlet co jím ap,stravovat se výhradně zdravě a sportovat…a ptám se myslíte si že trpím nějakou s poruch příjmu potravy,dala jsem si tet ppp a vyšlo mi toto http://www.pppinfo.cz/vyzkousejte_test4.asp?id=83265 pravdou je že jsem jako šílena pořad sleduji co jím kolik to ma kalorickou hodnotu atd a glavně bych si přalal být hubenější,ale často se přejídam a pak mám výčitky svědomí a nebo zvracím,někdy když sem v koncích tak dokonce pužívam projímdal takhle to dělám už asi tři měsíce,místo 10 kapek si jích dám 40 a pak druhý den ráno,se svíjím v křečích a nebo nejím vubec,někdy piju jen celý den vodu a štavy ale nevydržím to většinou a pak bych se nejraděj nafackovala….no tak nevím zda si mám myslet že mám problem a nebo ne:-(navíc jsem ted byla u dr pač mě bolelo břicho a zjistili mi že mám něco s ledvinama v pondělí jdu na vyšetření,mám strach abych to neměla z těch projímadel:(tak pá a napište svuj nazor,děkuji.

Mám to za sebou!

Ahoj všem, Když jsem opět po dlouhé době (asi půl roku) zavítala na tyto stránky našla jsem zde můj článek,který jsem psala když jsem na tom bylo opravdu špatně.Anorexie,šikana,sebevražda.Už je to konečně za mnou!A když tady čtu vaše příběhy a mnozí z vás mají stejné potíže jako jsem měla já tak je mi to velmi líto a věřím,že vy to zvládnete,ale ne sami.Já jsem to zvládla přibližně za půl roku a s pomocí rodiny,přátel a dalších a jsem za to ráda. Před nějakou dobou mi kamarádka řekla,že jsem tlustá a přitom to není pravda na svůj věk vážím 43 kg. Jenže já si to také začala myslet,ale hned jak jsem se vrátila sem zjistila jsem,že to není pravda,že to nemůže být pravda.Hned jak mi to řekla jsem chtěla začít hubnout a dělat další blbosti.Ale potom jsem si řekla vždyť to nemůže být pravda vždyť mám všechno co chci kdo má to štěstí,že za 2 měsíce stráví jenom z těch dvou měsíce 6 týdnů na horách ve Švýcarsku.Prostě jsem se zařekla (Už znovu),že to nikdy už neudělám už nebudu hubnout tak moc. Taky jsem to dokázala s pomocí vás.Hlavně s vaší pomocí a proto vám patří nesmírné díky. Kdyby jste si chtěli přečíst můj starší článek tak tady je odkat: http://www.idealni.cz/anorexie-sikana-a-sebevrazda_clanek_show.asp?id=1877 Kess (Nika)

Ana & Mia

Jednoho dne milovat jsem chtěla, ale nebyla jsem krásná jak jsem býti měla. Změnila jsem život svůj, chtěla jsem dosáhnout cíle stůj co stůj. Zahodila jsem radost a slast, přišel jen smutek a strast. Tehdy přišla ona, řekla, že mi dá vše, že se jmenuje Mia (bulimie) toď vše. Řekla, že budeme spolu šťastně žít, že bude jen moje a já budu moct její být. Zdála se být hodná, milá, jenže pak už nebyla cesta jiná. Musela jsem dělat, to co káže, bylo jedno, že mě tím vším sváže. Slabá, malá, hloupá, tlustá, napovrch krásná, uvnitř pustá. Nebylo slunce, bylo jen tma, nebylo přátel, byla jen ONA. Skoro jsem umřela, nedalo se už jinak jít, na hlad se umírá, s ním nejde žít. Pak sem ji zahnala, hluboko do sebe, ukryla se do mě, avšak nenechá mě jít do nebe. Stále tam čeká, stále tam je, její sestra Ana možná taky příjde. Myslím si, že jsem volná? Ale ne, ona tam zůstala a čeká jen, až její den příjde vyleze opět ven. Nevím dne ani hodiny, kdy se tak stane, ale má další láska chřadne. Možná, že příjde už zase teď, pomoct mi od smutku a to hned. Příjde a obejme mě zas a znova, zase uslyším ta její slova. Miluji tě, víc než oni, dám ti vše pro co tvé srdce roní. Na tuto nabídku se nedá říci ne, zvláště když je smutek hlavní na pořadu dne. Tehdy, když tě ten, jehož miluješ opustí, tak tehdy ji tvá vůle ke své mysli opět propustí…

Uz nechci…!!!

Ahojky holky.Prijde mi uplne strasne,jak jsou vsechny tyhle pribehy podobne tomu mojemu.Je mi 22 a litam v tom uz od 15.Zaclo to jenom zvracenim tak jednou az dvakrta za tyden,ale pri tom jsem docela normalne jedla.Ted je to tak,ze jsem jidelnicek omezila uplne na minimum.Da se rict,ze jim jenom ovoce a zeleninu a arasidy,ktere si povolim,pac mam docela rada alkohol a ty arasidy mi pomahaji tak nejak vic vvydrzet a tim padem na delsi dobu zapomenout na starosti a jenom se krasne opijet.Ale tento jidelnicek je samozrejme jen kdyz jsem s nekym.Teda vetsinou pred lidma vubec nejim,ale treba pred pritelem se kterym jsem i hodne dnu vkuse a taky,aby se me uz za to moje nejezeni nechtel na dobro zbavit,tak musim jist aspon tu zeleninu a to ovoce.Ale kdyz jsem teda sama,tak zeru vsechno na co prijdu.Vetsinou kazdou noc,kdyz uz doma vsechno spi,tak ja vyziram lednicku a pak zvracim az nekdy do rana,kdy pak vstavam v 5 a valim na spinning.V pondeli je to fajn,pac je to po vikendu stravenem s pritelem a tudiz neprozvracenem,a tak se mi jeste zvraci dobre,ale dalsi dny uz je to horsi a horsi.Jsem cim dal tim vic unavena,mam podreny krk ze vnitr a zvraceni uz mi proste nejde,takze mi zacinaji depky z toho,ze nemuzu zvracet a tudiz jsme hned tlusta jako prase a pak jenom brecim a brecim!Nemuzu ani vychazet ven z bytu,jak se za sebe stydim.Kaslu uz i na skolu a to letos statnicuju,takze bych fakt na ni kaslat nemela.Proste jsem v tom uplne uveznena!Ted uz nejak neumim hladovet nekolik dnu v kuse,takze muj tyden vypada fakt takhle:Pres den vetsinou nejim vubec,az na vecer se brutalne nazeru a pak zvarcim.Ale nekdy to nejde,takze du spat s brichem nazranym jako prase.Nekolikrat tydne chodim na spinnig,kde to tim jak jsem ze vseho zeslabla a nevyspana vubec nedavam,ale jenom diky tomu me ty moje depky jeste nazabily!A pak uz se jenom desim vikendu,ze az me muj pritel uvidi,tak ze me posle do prdele za to,jak jsme hnusne za ten tyden ztloustla.Ale za ten vikend kdy zase skoro vubec nejim se zase krapet uklidnim a uz se jenom tesim na to jak se v pondeli vecer zase krasne prezeru… Proste humus nejvetsi!Nevim co s tim!Zrovna tedka mam krizovy tyden,kdy mi zvraceni skoro vubec nejde a ja jsem byla docela hodne casto sama i pres den doma,takze fakt jsem nedelala nic jineho nez jenom zrala a tloustla a tloustla a i ted mam bricho jako balon a je mi uplne spatne a citim,ze jsem uz zase tlusta jako prase!Tak fakt nevim… Nebylo by lepsi se na tady to vsechno vykaslat uz uplne nadobro… Myslim,ze to jsem do ted neudelala jenom proto,protoze moc miluju sveho pritele a taky proto,ze jsem krapet zbabelec.Ale nekdy bych se fakt uz docela rada i k tomu hecla.Uz me to totiz fakt nebavi!Tak holky,at mate vice stesti pri bitve s touhle zasranou mrchou nez ja… Ps:Vubec jsem vam nerekla jak jsme na tom s vahou:Na vysku 163cm jsem nejvic mela tak 52kg a nejmin tak 44kg,ale vahu nenavidim tak o tom ani moc prehled nemam!Ale ted mam pocit,ze musim mit zas tak min. 60 kg.!!Pa

nenávidím jídlo

je to smutný…zaclo to asi pred rokem.chtela bych aby to bylo jako drív,ale uz neumím normálne jíst,bud nejim nebo se prejidam…obcas se mi par dni podari jist normalne a je mi skvele ale pak staci mala vec co me vykoleji a hned v tom litam zas,bud se zablokuju a nejim,nebo se ze zalu preziram do bezvedomi….nekdy zvracim…porad doufam ze to jednou bude jako driv…ze budu jist co chci,nebudu nad tim premejslet…budu se cejtit dobre ve vlastnim tele..chodim k pani psycholozce a ta mi celkem pomaha,ale zlepsuje se to silene pomalu a me je tak smutno…tolikrat sem si rikala ze by bylo lip kdybych nezila,ale pak bych si nejradsi nafackovala….mama prece vsechno.jenom se neumim najist normalne.

Kdyby mi někdo před čtyřmi lety řekl…

Ahoj holky, nějakou dobu už tyhle stránky navštěvuji, denně čtu všechny vaše příběhy…vlastně naše, jsou jak obtisknuté přes kopírák:( Kdyby mi někdo před čtyřmi lety řekl, že A a B budou součást mýho života, vysmála bych se mu a poklepala bych si na čelo. Byla jsem normální, 19ti letá holka, co se o to, co sní nikdy nemusela starat, klidně si mohla dát pizzu a čokoládu o půlnoci, a stejně byla hubená. Nevím přesně kolik jsem vážila, doma nemáme váhu, ale myslím, že to bylo +/- 53kg na 167cm. Úspěšně jsem odmaturovala na gymplu a chtěla na vejšku. Jenže to nevyšlo. Tak jsem se rozhodla odjet do Anglie starat se o děti. Vlastně nic jinýho jsem ani dělat nemohla – chtěla jsem studovat angličtinu a někde jsem si jí zlepšit musela…dnes to vidím jak největší chybu svýho života. Po prázdninách jsem si tedy sbalila kufry a odletěla. Rodina byla celkem v pohodě. Problém byl v tom, že nevařili a nebylo tam skoro nic k jídlu. Oni jedli přes den v práci, pro malého tam bylo jídlo extra. Sice mě brali do obchodu a ptali se, co chci, ale přišla jsem si blbě, takže jsem obvykle nic nechtěla. Na to, abych si něco koupila sama, mi vše připadalo drahé. Takže jsem toho moc nesnědla. Do toho jsem začala jezdit na rotopedu, který měli doma. Neměla jsem přes den nic moc co na práci, tak jsem jezdila hodinu. Naši doma se báli, že se vrátim jako úplný vyžle. Ostatně, já si to myslela taky… Po pár týdnech přišla domácí s návrhem, že mi bude dávat extra peníze na jídlo…což se mi líbilo a i pro ní to bylo výhodnější, než mi pořád volat, stli něco nechci… V té době jsem si začala nakupovat a vařit sama. Jedla jsem normálně, nepřejídala se. Tak jako kdybych byla doma. Že bych mohla přibírat mě opravdu nenapadlo. Hlavně jsem se o to ani nestarala, váhu sice měli, ale vážila ve stonech a v librách a přepočítat na kg jsem nedokázala. Jednou jsem byla s kámoškou nakupovat a něco si zkoušela na sebe. Na ten okamžik nezapomenu…36 mi byla malá. Navíc mi neskutečně přetíkal špek na břiše. Tak jsem řekla kámošce, že jsem asi přibrala. A ona se divila, že jsem si toho ještě nevšimla…v tu ránu jsem to všechno viděla. Byla jsem odporně tlustá. Jakmile jsem přiletěla z města domů, běžela jsem se zvážit a vida – zjistila jsem, že váha se dá přepnout na kg. Nu, byl to velkej šok – 57kg. A to jsem si myslela, že hubnu:( Málem jsem se z toho rozbrečela. A nařídila si dietu, pochopitelně. Jenže jsem v životě žádnou nedržela, byla zvyklá si jíst co jsem chtěla. Nedokázala jsem nejíst sladké…tak jsem aspoň začala víc cvičit. Hodina byla moje minimum, ale obvykle jsem na něm vydržela aspoň dvě hodiny a pak třeba ještě hodinu večer jsem cvičila… Kila dolu nešli, naopak, ještě jsem něco přibrala. Připadala jsem si chodící sud. To bylo kolem Vánoc, kdy jsem měla jet domu. To mi taky moc nedodalo, ze všech stran jsem poslouchala, jak jsem tlustá a ať se sebou něco dělam. Takže jsem celý Vánoce drřela dietu. Že to nejde? Ale jo, šlo to a zhubla jsem…za 14 dní 3 kila. Pak jsem letěla zpátky. Kila jsem okamžitě nabrala zpátky. Byla jsem zoufalá a do zrcadla se nemohla ani podívat. Jednoho dne, jsem si strčila prsty do krku…ano, pochopitelně, že jsem si řikala, že to je jenom pro jednou, že víckrát to neudělam…vždyť to znáte…brzy jsem se začala přejídat neskutečnym způsobem…byla jsem schopná sníst třeba pekáč lasaní, půlkilovej dort, 8 tvarohových dezertů, 2 pytlíky brambůrek, 4 koblihy…no neskutečný hory jídla. A pak jsem si strčila prsty do krku a všechno šlo ven. Po pár měsících jsem zvracela i 5x denně. Vlastně jsem nic jinýho nedělala. Celej den, už od rána jsem jedla a zvracela. Tváře a krk jsem měla nateklé jak bobr, úplně jsem o sebe přestala dbát, bylo mi jedno, jak vypadam, nemalovala jsem se, nečesala se…pleť se mi neskutečně zhoršila a nosila jsem skoro jen tepláky, byli nejpohodlnější. A stejně jsem nehubla. Váha se teda nehýbala, ustálila se na 58. Tak jsem do toho všeho přidala projímadla. Nejdřív jednu tabletku, pak dvě…jak přestávali účinkovat, zvyšovala jsem dávky. Taky jsem jich byla schopná sníst i 50 za den…stejně jsem jich asi většinu ale stihla vyzvracet dřív než je tělo dokázalo zpracovat… krk jsem měla tak rozškrábanej, že jsem zvracela krev. Ani nevim, proč mě ta rodina neposlala domu…byla jsem neustále nervózní a podrážděná. Malý si se mnou užil asi nejvíc…Nikam jsem nechodila, styděla jsem se vyjít mezi lidi. Jediný, kam jsem chodila moc ráda byli supermarkety…ironicky říkám, že za peníze, co jsem projedla a prozvracela bych si s přehledem zaplatila liposukci celýho těla… Svoje světlo na konci tunelu jsem viděla s návratem domu. A povedlo se. Ta troska, co se vrátila z Anglie, najednou neměla čas ani myslet na jídlo, natož se přejídat a zvracet. Sice jsem byla tlustá, ale aspoň jsem nezvracela. Tohle mi vydrželo celý 3 roky. Na celou tuhle dlouhou dobu jsem se bulimie zbavila. Váha šla pomalu sama dolu…sice pomalinku, ale šla. Úspěšně jsem udělala přijímačky na VŠ… Jelikož studuju angličtinu, je nutný neustále mluvit…sice ve škole toho máme hodně, ale pořád to není dost. Tak jsem se rozhodla odjet minulé léto zas jako au-pair. Bála jsem se hodně, že se stará známá zase ozve, ale odjela jsem… Tak jsem se pro jistotu už od začátku hlídala. Váhu měli všelijakou, na to jsem byla upozorněná hned na začátku, takže jsem na ní moc nedala. Strašně jsem se bála, že zas přiberu. Poslední měsíc jsem se začla občas přejídat. Hlavně sladkýma věcma. Nikdy jsem to ale nešla vyzvracet. Už jsem vážně chtěla domu, řikala jsem si, že být tam dýl, tak do toho vlítnu znova. Pár dní před mym odjezdem koupili novou váhu. Málem jsem se zbláznila štěstim, zhubla jsem skoro 2 kg. Tak jsem se vrátila jenže ono mě to přejídání nepustilo…naopak, stupňovalo se. U babičky mi váha ukázala 55. Tak jsem se rozhodla řešit to trochu rádikálněji. Sedla jsem si k počítači a zadala heslo adipex. Za dva dny jsem si ho jela koupit. Vlastně to byla úžasná pilulka…neměla jsem ani jeden vedlejší příznak, kromě toho, že první noc jsem nespala. Nejedla jsem, neměla jsem chuť vůbec na nic, energie jsem měla jako nikdy… Takhle to šlo asi 10 dní…pak jsem si řekla,že bych něco sníst měla…jako něco výživnějšího, než ovoce, zeleninu a jogurty… tak jsem si koupila musli na snídani. Jenže jsem ho snědla podle svýho pošahanýho mozečku moc…a skončila jsem s prsty v krku na záchodě. Od té doby adipex přestal fungovat. Začla jsem se přejídat neskutečnym způsobem, nezvracela pokaždý, jenom občas. Bála jsem se, že mi zas natečou tváře a krk…do toho se přidali deprese, přestala jsem kamkoliv chodit. Okolí si začlo všímat, že něco je KO, ale na všechny jsem byla protivná. Adipex nefungoval, tak jsem si sehnala Meridii…stejnej účinek jako adipex…tentokrát jsem se vydržela nepřejídat už asi jen 4 dny… Deprese byly pořád horší a horší. Jednoho dne jsem to nevydržela a celý to vyklopila svojí spolubydlící. Byla naprosto úžasná, hned druhý den šla se mnou mě objednat k psychologovi i psychiatrovi. Přístí den jsem to řekla doma rodičum. Táta se zachoval suprově, sice moc nechápal, co mu to vlastně řikam, ale od začátku se mi snažil pomoct. Máma byla větší oříšek. S ledovym klidem mi řekla, ze věděla, že už tenkrát jsem měla bulimii. Moje kámoška jí potají zavolala a všechno jí řekla. Na otázku, proč nic teda neudělala, mi odpověděla, že jsem se jí zdála pohodě. Musim říct, že nic asi mojí dušičku nezranilo víc než tohle… že vlastní máma se vykašle na to, že její dítě má problém a prostě nad tim mávne rukou. Tátovi to vůbec neřekla. Tak jsem skoro jíst přestala…ze dne na den, přestala jsem se přejídat…a konečně zhubla… Tohle všechno je teprve 3 měsíce zpátky. Váhu si držím na 48kg, už ale nemám menstruaci, vlasy mi padaj ve velkym a hodně se mi zhoršila plet. Celý moje okolí si potají šušká, že mam anorexii, ja si hubená ale pochopitelně nepřipadam. Chodim na skupinové terapie, ale nemyslim, že by mi nějak pomáhali…byla jsem i psychiatra, tam jsem okamžitě dostala antidepresiva pro anoretičky, prej že po nich přiberu. Ta pani musí být blázen, když si myslí, že je dobrovolně budu jíst… Na meridii jsem se stala svym způsobem závislá…neúčinkuje sice, ale prostě pro ten pocit…snažim se toho zbavit, ale nikdy to nevyjde…na to, abych ji vzala a spláchla do záchodu nemam… Připadam si jak na horský dráze…někdy je mi strašně dobře, hlavně když mi všichni řikaj, jak jsem strašně hubená…pak zas přijde deprese a já sedim, jako teď – místo toho, abych byla v sobotu večer venku- u počítače a přijdu si tak odporně tlustá, že ani nemůžu jít mezi lidi… Jestli jste to vydrželi dočíst až sem, tak vám moc děkuju:) stejně tak jako budu moc vděčná za jakejkoliv váš názor nebo radu nebo pokud se najde někdo, kdo se z toho taky potřebuje „vykecat“, tak se ozvěte:)

Bulimička? To snad ne…

Lečim se dva roky pro poruchu osobnosti. Ted jsem zmenila doktora a hned po prvnim rozhovoru mi řekl že musíme řešit jídlo. Se starou terapeutkou jsme se tomuhle tematu vzdycky vyhla. On se otazkami dostal k tomu, ze mam vazny problem. Byla jsem na klinice kde se lecili anorekticky i bulimicky. Ja prece nejsem jako ony. Ony meli 30 kg… ja mam 53! Myslela jsem ze moje pocity jsou normalni. Ze se mi jidlo hnusi tak ze nejsem schopna do dat do pusy a kdyz musim, snazim se najit misto kde ho vyzvracet (bydlim v malem byte s mamou) nebo polykam projimadla…citim se odporna. Snad nejde ani o to byt hezka nebo stihla, spis neco dokazat. Moje kamaradky popisovali podobne veci. Taky se obcas prejedi a vycitaji si to, taky drzi diety. Proc je to u me ale problem? Mam vkyvy +-7 kg, nikdy se nedostanu pod 52 kg, jen jednou jsem mela 47 ale to bylo tesne pred prijetim na kliniku (kam jsem sla kvuli BPD ale diky lekum jsem hodne pribrala). Mam vzdycky vycitky a chut zvracet ale vetsinou nemuzu kvuli mame. Uzivam obcas laxativa. Ale to snad porad neznamena ze jsem bulimicka, nebo ano? Chci znat vas nazor. Trva to vsechno dva roky. Myslim ze doktor prehanel, ale nadruhou stranu vim jak dopadali ty holky na klinice. (byt tak znicena nechci, navic pod takovou konctrolou a neduverou doktoru a vsech… btw ja na klinice zvracela nekolikrat a nikdo to nepostrehl, jim hlidali kazdy krok. Asi vazne nechci dostat tuhle nalepku)… chci rict, to by mela PPP kazda druha holka…podle toho co jsem slysela od kamaradek…

Prosím,odepište…

Mám dotaz,prosím moc o odpověď! Už od listopadu 2006 nemám menstruaci.Prostě mi vynechala a do dneška ji nemám.Nevím proč a dost mě to štve. Byla jsem i na gyndě a doktor řekl,že je to normální,že do 17 let to může být nepravidelné a že jsem zdravá.Ale přes to mě to dost štve,už bych to chtěla dostat.Myslela jsem ,jestli to není váhou,v poslední době jsem zhubla a dost si váhu držím,ale moje BMI je 18,1-čili normální.Ale stejně se bojím,protože při věku 15 let,by moje váha měla být tak 53,přičemž já mám tak 51(občas kolísám,někdy mám 52,jindy 50,ale snažím si to držet na té 51).Myslíte,že to může být tím?Netrpím žádnou poruchou příjmu potravy,ale váhu si hlídám,to ano.No prostě bych se chtěla zeptat,co na to asi řeknete,docela mě trápí ta má menstruace.Bojím se,že to bude z té váhy.Prosím odepište na * * *…

Konec přejídání,konec bulimie

Jmenuji se Markéta je mi 21 let.Vážím 79 kilo a měřím 168 cm. Váha mi kolísá od mých 12 let. Vždy jsem hodně jedla, od mala mi chutnalo, ale obézní jsem nebyla. Možná malinko oplácaná. Ve 12 jsem měla 72kilo, to si pamatuji, protože jsem hodně jedla. U babičky a hlavně večer.Pak jsem začala s drogami, s pervitinem. A na 2 roky nahradil jídlo pervitinem. Byli období kdy jsem snědla za 2 dny jen rohlík a polévku a to velice s odporem. Po 2 letech, kdy už mi z toho ?přeskakovalo? jsem toho nechala. Trochu s potížemi, ale zvladla jsem to, to jsem vážila 63 kilo. Půl roku jsem si udržela váhu a pak jsem začala tloustnout a panikařit, že budu zase tlustá. V roce 2005 tak někdy v březnu jsem zkusila zvracet poprvé. Myslela jsem si bůhví co jsem nevymyslela. Najím se a neztloustnu. Bohužel jsem nebyla informovaná, kam to může vést. Zvracela jsem párkrát, jen když jsem se jó přejedla, no a intervaly se zkracovaly a já jedla více a více a měla jsem to čím dál tím míň pod kontrolou. Nikdo z mého okolí to nevěděl a tušila jen babička, která mi říkala, jestli něco takového dělám, a´t přestanu. Ale já si opravdu neuvědomovala , že jsem nemocná. Holt jsem se vyzvracela, no a. Jídlo pořád udržím v žaludku a kontrolu mám nad tím já, to jsem si naivně myslela. Bohužel to pravda nebyla. Občas v těchto 3 letech se mi podařilo nezvracet, ale jen v období nesmyslných diet- margitovo, pak jen ovocná dieta, půsty atd., pak to bylo ještě horší. Nenáviděla jsem své tělo. Nechtěla chodit do společnosti, vyhýbala se lidem. Kontrolovala jen svou váhu a nesnášela čím dál tím víc. Když jsem držela dietu, tak mi bylo dobře, neměla jsem deprese,protože si člověk myslel, že už to má pod kontrolou a deprese se zmírňovala, ale s koncem diety přišla deprese ještě větší.¨ V listopadu2007 jsem odcestovala do Anglie jako aupair. Věděla jsem,ž e mám s jídlem problém, ale vždy jsem to přisuzovala tomu, že jsem nešťastná a proto teda se přejídám. Myslela jsem, že se to v Anglii zlepší nebo zmizí. Ale naopak. Zmizela rodina, kamarádi a já se začala uzavírat do bubliny. Do bubliny kde se vše točilo jen kolem jídla. Najíst se, přejíst se a vyzvracet. Normálně jsem zvládla sníst jen snídani (kolikrát už jsem se přejídala od rána) a potom společná jídla s rodinou či s někým. Jinak jsem se přejídala. Myslela na jídlo, nemyslela jsem na nic jiného, než na to jak půjdu nakoupit a přejím se. Jedla jsem tajně a připadala jsi jako zloděj. Jídlo ovládalo mě. Pak jsem zvracela, brečela a nadávala si sprostě. Nadávala jsem si a slibovala, že už to neudělám a šla jsem zase. Postupně jsem se izolovala od světa a několikrát jsem dala přednost jít si nakoupit jídlo a přežírat se než, abych šla s kamarádkou na nákupy a popovídat si . A těchhle chvílích mi začalo docházet, že se z toho asi už zblázním, jestli toho nenechám a nezačnu s tím něco dělat. Pořád jsem si říkala , že jsem neschopná a bez vůle. Začala jsem hledat informace na internetu a díky portálu www.idealni. Cz jsem nakonec zjistila, že bulimií opravdu mám. Neuvěřitelně, po 3 letech jsem si přiznala , že ji mám. Ve Slabé chvilce jsem se svěřila mé úžasné kamarádce a mýmu zlatu Míše, která mi upřímně řekla, že věděla, že mám problém s jídlem, ale nevěděla , že zvracím. Pohrozila mi a ?dokopala? mě k tomu, abych odjela z Anglie domů a šla se léčit. To byl velký krok a velké sousto. Ale odhodlala jsem se zavolat babičce a sdělit to našim. Věděla jsem, že to pochopí. No a za týden přiletěla. Otevřela jsem tu svojí bublinu ve které jsem žila 3 roky tajností, ukrývání se s jídlem, depresí atd. a ulevilo se mi. Přiznat si, že je mám problém, je úžasný krok k úspěchu. Vytiskla jsem papír o bulimii, základní informace a dala to přečíst našim. ¨ No a ted jsem doma 11 dní, 11 jsem nezvracela a ani se nepřejedla. Zvládnu to!!!!!!!!!Neuvěřitelná je kniha od pana Krcha Bulimie jak bojovat s přejídáním, díky kterému to zvládnu. Kniha je skvělá a hlavně pravdivá, v každém řádku se vidím. Úžasný je můj taťka , který chce každý den hlášení o tom co jsem jedla a dokonalá je moje babička, která se mě také ptá, ale nekontroluje, protože mi věří. NO jsem na začátku cesty, jasně, že denně bojuji s myšlenkami typu, jsi odporná , tlustá, teď tloustneš, když nezvracíš, ale já VYDRZIM. Nebude mě ovládat jídlo. Koupila jsem si kolečkové brusle a odvádím špatnou energii bruslením. Je to prý důležité. Pak jsem si našla klinickou psycholožku, ta mě učí relaxovat a odvádět stres. No byla jsem tam jednou, ale myslím, že mě to naučí. Hlavně se snažím otevřeně mluvit o svých pocitech, což jsem nedělala. Jsem komunikativní člověk co má rád lidi a vždycky jsem se ráda bavila. Nechci být zavřená ve své bublině, kde se vše točí jen kolem jídla?????.držte mi palečky a já držím Vám. Nebojte se udělat ten první krok z kolotoče přejídání a zvracení. Ten první krok je nejtěžší, ale pak už se to dá zvládnout, nebojte se svého strachu!!!!