Archive for category: Můj příběh

Mylím,že po čtyřech letech jsem teď ve stadiu, kdybych toho chtěla opravdu přestat. Dokonce mám pocit, že ta snaha je maximální, ale ono to pořád nějak nejde.<p> Hrozné na tom všem je, že zjišťuji, že kolem mě není nikdo, komu bych se mohla svěřit, komu se vybrečet na rameno. Aby nepřicházely žádné otázky, proč, proč, proč? Závidím lidem kolem sebe. Nají se,a když mají dost, tak prostě přesranou. Já to tak asi neumím. Dokonce závidím malým dětem, které musí maminky do jídla nutit. Dokážou říct, to svoje ne.<p> Už si ani nevzpomínám, kdy to bylo normální. Kdy jsme se najedla a byla v pohodě. a do té doby než jsme měla zase hlad, normálně fungovala.<p> Nejspíš je tohle stádium o tom, že bych si měla uvědomit, že to prostě sama nezvládnu. A přitom bych tolik chtěla. Jsme ráda, že v tom nejsem sama a byka bych ještě radši, kdybych si mohla s někým pokecat(j.knizkova@email.cz). Budete-li mít někdo chuť, ozvěte se mi.

Ano, proč. To je moje nejčastější otázka. Proč jídlo. Proč život. Jsem na dně, už nemůžu. Jsem tak strašlivě sama. Nevím jak dál. Život pro mě ztrácí smysl. Asi už nikdy nebudu normální, asi už nikdy nenajdu k jídlu docela obyčejný vztah. Spousta lidí netuší jak je to šílené. A přitom až donedávna jsem byla už relativně v pořádku. Pak se to stalo. Slova: „Vy jste taková opluskaná.“ mě znova vystřelila do záchvatů nejezení a jezení. Vrátila mě do bulímie. Je to už více než měsíc. Pro někoho je to „jen“ měsíc, pro mě je to jeden každý nekonečný den za druhým. Den, ve kterém jde jen o jedinou věc, o jídlo. Nechce se mi žít…

Ahoj, no, nevim, jak mam zacit… Jako kazda holka v puberte jsem se zacala divat do zrcadla a zjistila jsem, ze jsem dost nespokojena se svou postavou… Pro ostatni jsem byla asi normalni a asi i jsem, ale co jsem si zde precetla, ¨tak skoro vzdycky maji deprese ze sve vahy holky, ktere jsou spis pro ostatni normalni vahy ke sve vysce. No, ja se timto zaobiram uz delsi dobu, ma vyska je 176 cm a vaha (zatim) 58 kg. Normalne jim, ale obcas mivam stavy, kdy pro mne neni problem pribrat 10-15 kg a do tydne to vsechno shodit. Jsou dny, kdy jim k prasknuti a kdy snim na co prijdu, ale zase dny, kdy se mi vsechno hnusi a nedokazu se k jidlu prinutit. Vse se vyvrcholioo smrti me babicky, kterou jsem hrozne milovala… zemrela pred 2 lety na rakovinu po dlouhem boji a ja se ji dva dny pred smrti, kdy jsem u ni byla na navsteve a tusila jsem, ze to s ni uz bude asi opravdu spatne, nedokazala podivat do oci nebo si k ni lehnout a rict ji, ze ji mam silene rada…Misto toho jsem ji cetla clanky z casopisu. Doted nepochopim sve jednani a doted kvuli ni brecim a povidam si s ni. Podle sveho jidla, kdy s sebou svihnu malem i v metru a podle toho co jsem napsala si pripadam jako blazen a bojim se, ze t bude jeste horsi. Driv me zachvaty zrani byvaly tak tyden a nejezeni tak dva, ale ted se doba zrani zkracuje a nejezeni probluzuje….ted trva mesic. Nevim, jak dlouo to jeste potrva, ale vim, ze namam na to, abych to ovlivnila….nechci to ani nikomu z pratel rikat, protoze nechci byt nikomu na obtiz, ale vy jste pro me … zachrana …

Ahojky holky!!!<p> Můj problém není tak velký, jako jsou většiny vašich, ale stejně bych se s ním rada podělila. Nikdy jsem neměla problémy s postavou. Když jsem přibrala nějaké to kilo, hravě jsem ho za pár dnu zase shodila. V devatenácti jsem vážila 62kg při výšce 173cm. I když jsem měla pocit, že mi nějaké to kilo nadbývá, smířila jsem se s touto váhou. Hlavně aby to nešlo nahoru!!! O rok později nastal zlom. Přibrala jsem 5kg!Nevím, čím to mohlo být ,možná hormonální antikoncepcí, kterou jsem začala brát, a po které se někdy přibírá. Moje máma si všimla, že jsem ztloustla a rozhodně mi to neulehčuje. Říká, že jsem tlustá, že bych měla se sebou něco udělat. Jak prý mají ostatní mladé holky krásné postavy a já vypadám jak… Vždy když mi něco takové řekne, tak mě nejdřív popadne vztek na ní a pak na sebe. Takže se momentálně trapím hlady. Ráno s ním něco malého, a pak celý den nic. Zato do sebe liju litry vody. Matce to nevadí, hlavně abych zas nějak vypadala. Vím, že to není rozumné, ale nemůžu si pomoct. Jen bych chtěla poradit všem matkám, aby byly opatrné na to,co říkají dcerám pokud mají to kilo na víc. Některé krutou narážku hodí za hlavu, a všichni nejsme takoví. Věta jako:“jsi tlustá, měla bys zhubnout!“,může mít nedozírné následky

Všechny články a příspěvky, které jsou na těchto stránkách, mi tak strašně moc připomínají můj vlastní příběh…začal přibližně v 15, 16 letech, kdy se holky chtějí hodně líbit klukům, problémy s příjmem potravy (bulimie, přejídání)pokračovaly plíživě, měla jsem dny, kdy jsem myslela, že jsem na samém dně, že už nemůžu klesnout hlouběji, ovšem nebyla to pravda….den ode dne jsem se cítila hůře a hůře. Slova to nedokáždou vyjádřit. Absolutně jsem ztratila zbytky sebevědomí, odsuzovala se, neměla se ráda….a při těchto postojích se nemůže dařit ani v jiných oblastech života…….myslela jsem, že jediným mým problémem je jídlo a pohyb…..byla jsem tak strašně nevědomá. <p><p> Teď je mi 26 let a zdá se mi, že jsem postupeme času „prozřela“, došla k osvobozujícímu poznání. Holky, problémem je vztah k sobě samým, vnímání sebe samého, láska či nenávist k sobě samému, nízké sebevědomí, potlačené komplexy, nespokojenost s dosavadním životem a našem místem v něm ….jídlo je pouze nouzový prostředek něčeho DALEKO hlubšího, z čehož vyplývá, že diety, cvičení a všechny tyhle věci, kterýma nás denně krmí média, časopisy a celá tahle společnost, jsou ABSOLUTNĚ K NIČEMU, pokud nezměníme postoj K SOBĚ SAMÝM. Opravdu hodně a dlouho jsem se těmito věcmi zabývala a jsem o tom nyní naprosto přesvědčená, i kdyby celý svět tvrdilo něco jinýho – chce to jasně se začít zabývat sám sebou, poznat, čím chceme v životě být, kam jít, zkrátka poznat naši cestu, která nás bude na všech rovinách uspokovat a jakmile se člověk začne sám sebou hluboce zabývat, začně se měnit i jeho postoj k sobě. VYKAŠLETE SE NA TY VŠECHNY MANIPULUJÍCÍ TRIKY TÉTO SPOLEČNOSTI, BUĎTE TAKOVÉ, JAKÉ JSTE VE SVÉM SRDCI A NAJDĚTE TU SPRÁVNOU CESTU. ODMĚNOU VÁM BUDE NEJEN VYROVNANÝ ŽIVOTNÍ POCIT A RADOST, ALE S NEJVĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOST I RADOST A USPOKOJENÍ Z VLASTNÍHO TĚLA. NEJVĚTŠÍ AUTORITOU VE SVÉM ŽIVOTĚ JSTE VY SAMY, NE RODIČE, PŘÍTEL, ŠÉF, KAMARÁDI. <p><p> Bibiana <p><p> PS: můžete mi napsat na ercole@seznam.cz, ráda pomůžu tápajícím a hledajícím a zoufalým – sama jsem si tím důvěrně prošla…:-)