nevim…asi strach ze ztraty dalsich
Ahoj, no, nevim, jak mam zacit… Jako kazda holka v puberte jsem se zacala divat do zrcadla a zjistila jsem, ze jsem dost nespokojena se svou postavou… Pro ostatni jsem byla asi normalni a asi i jsem, ale co jsem si zde precetla, ¨tak skoro vzdycky maji deprese ze sve vahy holky, ktere jsou spis pro ostatni normalni vahy ke sve vysce. No, ja se timto zaobiram uz delsi dobu, ma vyska je 176 cm a vaha (zatim) 58 kg. Normalne jim, ale obcas mivam stavy, kdy pro mne neni problem pribrat 10-15 kg a do tydne to vsechno shodit. Jsou dny, kdy jim k prasknuti a kdy snim na co prijdu, ale zase dny, kdy se mi vsechno hnusi a nedokazu se k jidlu prinutit. Vse se vyvrcholioo smrti me babicky, kterou jsem hrozne milovala… zemrela pred 2 lety na rakovinu po dlouhem boji a ja se ji dva dny pred smrti, kdy jsem u ni byla na navsteve a tusila jsem, ze to s ni uz bude asi opravdu spatne, nedokazala podivat do oci nebo si k ni lehnout a rict ji, ze ji mam silene rada…Misto toho jsem ji cetla clanky z casopisu. Doted nepochopim sve jednani a doted kvuli ni brecim a povidam si s ni. Podle sveho jidla, kdy s sebou svihnu malem i v metru a podle toho co jsem napsala si pripadam jako blazen a bojim se, ze t bude jeste horsi. Driv me zachvaty zrani byvaly tak tyden a nejezeni tak dva, ale ted se doba zrani zkracuje a nejezeni probluzuje….ted trva mesic. Nevim, jak dlouo to jeste potrva, ale vim, ze namam na to, abych to ovlivnila….nechci to ani nikomu z pratel rikat, protoze nechci byt nikomu na obtiz, ale vy jste pro me … zachrana …