Archive for category: Můj příběh

Milá MIMI.Chci Ti jen říct jak nesmírně Ti závidím.Jsi hubená aniž bys dělala ty nesmysly co já a hodně dalších holek.samozdřejme, že nezávidím vše co si popisovala.Konkrétně ty depky a zimu, protože dobře vím jaký to je.Ale jestli Tě můžu poprosit měj se i přes neúspěchy s přibráním ráda a určitě nebuď líná si jít udělat něco k jídlu.Jinak si za pár týdnů můžeme psát o více společnejch problémech, než jen o zimě a depresích. MĚJ SE RÁDA KAŽDÝ DEN!!!!!!

Ahojky lidicky,na tyto stranky jsem narazila poprve.Je mi 16 a uz od svych 13 se tocim v zacarovanem kruhu.Vse to zacalo,kdyz mi bylo 13.Delala sem zavodne gymnastiku a trener mi rekl,ze bych mela zhubnout,tak sem zacla.Zila sem jen s mamkou,ktera chodila domu pozde a vetsinou opila.Vodila si domu pritele a o me se vubec nezajimala.Moc sem si v te dobe rozumnela s tatou,kery muj sport moc podporoval.Videl me na olympiade a ja sem mu chtela vyhovet.Tak sem drela jak jen to slo.Mam jeste starsi sestru,ktera prozila neco podobneho a vzdy sme si moc rozumneli,vlastne me vychovavala za mamu,ktere sem byla ukradena.Ted si ale vubec nerozumime,nebavime se spolu.Nez sem zacala hubnout mela sem pri vysce 160cm 45kg,takze celkem normal.Ale dostala sem se az na33kg,kdy sem se zhroutila a uz me vezli do nemocnice,pak na psychiatr.lecebnu.Tam sem vubec nepribrala schovavala sem jidlo a nakonec me napichli na infuze,to ale vse jeste skomplikovalo.Vtu dobu se o me soudil tatka s mamkou,abych mohla bydlet u tatky,ale mamka tomu porad branila.Od narozeni mi rikala,ze sem k nicemu,za nic me nepochvalila…Tatka mi moc pomohl.Blizili se Vanoce a ja sla na 16 dni domu s tim,ze jestli o 5kg priberu,tak se nebudu muset do nemocnice vratit.Opravdu sem pribrala,uz sem bydlela s tatkou a sestrou a s mamkou sem se nevidala.Najednou sem ale pribrala na 43kg a pripadala sem si tlusta,jednou sem se tak najedla az sem se pozvracela a tim zacal dalsi nekonecny kolotoc,ktery trva dodnes.Ted uz ale vim,ze sem moc hubena,ze musim pribrat,ale jak?Kdyz se vic najim,tak to v sobe neudrzim.Vsichni mi rikaji,ze sem moc hezka,ale taaak hubena,ze vipadam na 5.tridu.Nevim co mam delat!!!!Uz si nerozumim ani s tatou,ktery mi rika,ze nejvetsi chyba v jeho zivote byla soudit se o me.Sestra od ktere bych cekala pochopeni,protoze tim taky prosla mi stale jen nadava,ze sem blazen!!Od mala ode me vsichni moc ocekavali a ja sem perfekcionista tak jejich zadosti plnim.Pripadam si hrozne odporna,hnusna,nepochopena,zrazena,nevim co mam delat!!!Jedine co me dobreho potkalo je kluk ktery se o me zajima,miluje me a jen on mi dava silu do zivota,diky nemu mam chut zit,ale nevim jak?On nevi ze mam bulimii,ani nechci aby to vedel,moc se za sebe stydim!!!NEVIM JAK Z TOHO VEN POMOZTE MI NEKDO PROSIM!!!!!!

Je to už dlouho,co jsem s nikým nemluvila o anorexii,natož bulimii,mám za sebou totiž docela pohodový období,ze kterýho mě vytrhlo letní počasí,sezóna plavek a sukní… Je mi 19let,vážím 46kg při výšce 162cm,zdá se to být ideální,ale NENÍ!!!Anorexií jsem trpěla od 12let,vždycky jsem byla šťastná a spokojená holka s chutí k jídlu a celkem dobrou postavou.Mám o pět let starší sestru,která s dietama různě experimentovala,ale mě to pohltilo až příliš.Nebudu popisovat,jak jsem nejprve omezila sladké,pak přestala chodit na obědy atd.U mě anorexie přicházela zlehka,takže během roku jsem zhubla „jen“ze 44kg na 36kg(výška stále stejná).Na 13leté prohlídce mě paní doktorka pohrozila,že musím přibrat,naslibovala jsem hory doly a vlastně jsem skutečně věřila tomu,že začnu zase normálně jíst.I přes to,že mě rodiče fakt hlídali a do jídla dost nutili,během měsíce jsem zhubla 4 kg a bez slitování následovala moje první hospitalizace v nemocnici.Nikdo ještě nepojmenoval nemoc,kterou jsem trpěla,příčiny hledali jinde.V nemocnici jsem byla 5 týdnů,pak mě bez výsledku propustili.Začala škola-7.třída.Kamarádi mě nezajímali,dokázala jsem hodiny stát u okna a tupě zírat do ulic.Jedla jsem tak 2x denně mini porci,ale i ten 1 rohlík jsem dokázala přežvykovat třeba půl hodiny.Do listopadu jsem zhubla na 27kg a následoval převoz na psychiatrii do Motola,zde jsem se dozvěděla,že jsem anorektička a poznala i další holky,které na tom byly podobně jako já.Po 4 měsících stravy 6x za den jsem byla propuštěna na váze 37kg.Ve škole mě chválili,jak vypadám líp atd.,asi nechápali,že právě tyhle věty slyšet nechci,chtěla jsem zpátky svý vychrtlý tělo!Přišly prázdniny a moje váha klesla na 30kg a co dál?-2.pobyt v Motole,opět na 4 měsíce,propuštěna s váhou 36kg.Věřila jsem,že to zvládnu,byla jsem vyčerpaná a moje okolí snad ještě víc.V této době jsem to měla hodně těžký doma,ale nechci se vymlouvat…3měsíce po propuštění jsem snědla asi 60 antidepresiv,měla jsem halucinace,záchvat-nemocnice-JIP.Dále týdenní pobyt v Havl.Brodě,který považuju za ten nejhorší v mém životě.Táta mi podepsal revers,dodnes jsem mu vděčná.Celá naše rodina začala docházet na rodinnou terapii,doktor byl milej,ale jak došla řeč na váhu,ztichla jsem.V té době jsem si jakž takž držela váhu 36kg,myslela jsem si,že jsem tlustá,jedla jsem málo,ale jedla. První ročník na gymplu,nová škola,noví lidé,30kg!Byla jsem“populární“na celé škole,všichni si na mě ukazovali,já se nenáviděla a chtěla zhubnout.Stále jsem docházela k panu doktorovi,už jen sama,rodinné terapie se vzdaly.Podváděla jsem s vážením,přepíjela se,nosila závaží…prasklo to,další hospitalizace v nemocnici,pouze 14-ti denní.Konec prváku,známky celkem slušný,i přes časté absence.Jo a taky focení!!!-musím se přiznat,že společná třídní fotka byla pro mě šokem!.tohle,že jsem já?,tahle smrtka?… Přišly prázdniny,mně bylo sladkých 17let a já jsem začala bojovat.Druhák jsem téměř zasvětila přibírání,všichni mě chválili,začali se kolem mě točit kluci.Postupně jsem přibrala na 42kg a byla spokojená-dokonce jsem dostala svoji první menstruaci!Bylo to hezký období a trvalo až doteď,kdy jsem začala chodit s nádhernym,snad dokonalym klukem.Já ale dokonalá nejsem a co teď,až bude chtít jít se mnou k vodě,přeci jen jsem se spravila,nahoře jsem hubená(až moc),ale ty nohy-jak já je nesnáším!!!Tolik závidím těm dlouhonohým holkám,s krásně vytvarovanýma lýtkama. Začala jsem zvracet,trvá to asi 2 měsíce,vlastně mě překvapilo,jak je to snadný.Sním toho fakt dost,docela to leze do pěněz,ale je tak krásný vědět,že můžu sníst všechno co chci a nemusím se bát,že přiberu.Někdy zvracím 5xza den,někdy vůbec.Snídani,oběd a večeři si nechávám v sobě,teda pokud to nepřeženu.Zhubla jsem 2 kg,jsem spokojenější,ale co bude dál?Přece se to musí někde projevit,já chci být zdravá a mít zdravý děti,co budu dělat,až budu těhotná a něco přiberu?-nesnáším ten pocit,už zase,jako tenkrát…

Opět jsem vyrazila na tyto stránky. Chodívám na ně často – vždy si uvědomím, jak chci se svou „skvělou“ anorexií skoncovat,(respektive už se o to pokouším delší dobu), a bohužel také to, jak moc je to těžké. Opravdu těžké. <br><br> Už vím, jak moc mi MA ubližuje, co všechno mi bere a nic nedává. Tak k čertu s ní !!!!!!!!!!!!! <br><br> Ale jak? Drží se mě jako klíště a ne a ne se pustit. A já chci, opravdu chci se vyléčit. Ne naoko, ale DOOPRAVDY. Ne jen kvůli ostatním, ale také kvůli sobě. Mám právo na život, mám právo se najíst, být šťastná…….. <br><br> Snad mám všechno, co jsem si v životě přála. Studuji to, co mě baví a dává to mému životu ten správný směr. Přátele, kteří mě mají rádi (a já mám MOC ráda je) a dávají mi jistotu, kterou jsem vždy čerpala jen od anorexie. A hlavně LÁSKU,po které tak toužím, a kterou si od anorexie nekoupím ani za svou vychrtlost či štíhlost. <br><br> Nikdy jsem si nemyslela, že mi anorexie přinese něco víc, než jen vytouženou vychrtlost, Ale nikdy jsem si neuvědomila, kolik toho až bere. Říkala jsem si, že anorexie mě nikdy neopustí, zůstane se mnou, bude to má jediná jistota,…….. Jedinou (prozatímní)jistotou, která mi z ní zůstala je, že mě ničí a to já NECHCI !!!!!!!!!!!!!! <br><br> Proto bojuji. Často s neúspěchem, ale někdy se objeví i náznak malinkého pokroku. Ten malinký krůček, že alespoň jeden den se malinko najím !!!!!!!! <br><br> Vím, že MA u mě zůstane (než se jí zbavím, což doufám, že přijde co nejdříve), když mi bude nejhůř. Ale nepomůže mi, nepohladí mě po tvářích, nepolíbí, neutěší,………. <br><br> Není proto lepší, abychom zůstaly takovými, jaké jsme a místo anorexie, která přináší jen bludný kruh, zoufalství a beznaděj, jsme byly hlazeny, líbány,……..? <br><br> *** Valentýnka ***

Tak tu takhle sedím opět u PC a hledám po celém internetu pomoc,ale je to tak těžké. Trpěla jsem bulimií před 3 roky asi 1,5 roku. Od té doby jsem se vyzvracela 3x,tak 1x za rok,když jsem byla totálně přecpaná. Mám 176cm/72kg,21let, moje „nejlepší váha v období bulimie 59kg“, nejhorší 75kg,když jsem přestala zvracet,ale jedla jsem pořád stejně,no jedla,přežírala se. Mám dobré období, pak špatné období, jsem na vysoké v cizím městě druhým rokem, kolem samé krásné hubené holky,teď v létě hlavně,akorát mi kazí náladu,závidím jim,nesnáším se, hnusím se sama sobě,na cvičení nemůžu spustit oči po těch dokonalých tělech. Jen nějaké vyvedení z míry a už jdu na jídlo,hlavně sladké, KK arašídy,chipsy,pak i uzeniny,pečivo.Pak mě bolí hlava,nemůžu nic dělat, učit se,prostě nic. Mám skvělého kluka už 4 roky,ví to, ale co on s tím nadělá jako hubený kluk,který to nechápe a může jíst cokoli kdykoli.Už nemůžu,chci pomoct,i k psychiatrovi bych šla,ale kam v HK a bez placení, na které jako studentka nemám? Je to bludný kruh a nejde z něho ven, sebevědomí žádné POMOOOOOC.