Část první-anorexie

Dalo by se říct, že můj příběh začíná již v době, kdy se mé tělo začlo měnit – tedy v pubertě. Vždy jsem byla holka, která měla vyšší váhu než ostatní, váha mi kolísala, ale nedá se říct, že bych byla tlustá. Byla jsem zkrátka „krev a mlíko“. <p> Bezprostředně můj příběh ale začíná v roce 2000, kdy jsem nastoupila do prváku. Stala se ze mě strašná perfekcionistka, gympl je přeci jen něco jiného než základka, učení jsem dřela od rána do noci, nic jiného jsem neznala. Pak jsem dostala nabídku na práci cvičitelky aerobicu, kterému jsem se věnovala už od 5.třídy. Vzala jsem to. Díky pohybu a stresu ze školy jsem ze svých obvyklých 60kg (tehdy jsem měřila 158,5cm) shodila na 56. Stále jsem si ale připadala, že je mě „tak nějak navíc“. Bylo/a je to z velké části kvůli tomu, že mě příroda (za což ji proklínám) „obdařila“ velkým poprsím, které mi vždy jen překáželo a bylo jen terčem ošklivých poznámek okolí. O jarních prázdninách jsem jela na lyžařský tábor, kde jsem chytla ošklivou chřipku a tedy neměla chuť k jídlu. Pak jsem byla ok, ale líbilo se mi, že nemusím moc jíst(žaludek byl stáhlý), a tak jsem nechodila na večeře a hodně pila. Přijela jsem domů, letěla na váhu a ručička ukazovala 51,5kg!!! Nevěřila jsem svým očím. Byla to pro mě nádhera. <p> Ovšem na sobě jsem výsledek neviděla, alespoň ne nějaký zřetelný výsledek. A tak jsem pokračovala v nevečeření, stálém přísunu tekutin a své porce snížila na polovinu. Plánovala jsem si, jak se setkám s klukem, který se mi moc líbil, a uvidí mě a užasne. Tedy-až se mi podaří zhubnout na 48kg. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, měli jsme rande. Zjistila jsem ale, že je to typ frajera, který mi strašně vadí. Hubnutí se mi ale líbilo – vždyť poprvé v životě jsem docílila toho, po čem jsem vždy toužila! Když mam stres ve škole, tak aspoň to vykompenzuje radost z úspěšného hubnutí. <p> Postupem času jsem byla stále více na dně. Nebudu to tu rozepisovat, je to na dlouho. Ztrácela jsem chuť k aktivnímu životu, vyhýbala se společnosti, myslela jen na jídlo a na školu. <p> Když už se to nedalo vydržet, svěřila jsem se mamince. Dodnes jsem jí za všechno vděčná. Moc mi pomáhala, věřila mi, že to zvládnu. Ale nezvládla. Jedla jsem víc – kolem 5000kj denně, ale váha klesala dál a ustálila se na 39,5kg. V září jsem nastoupila zase do školy-všichni se zděsili, jak jsem hubená. Mně se to ale líbilo-viděla jsem, že to není hezké, ale říkala jsem si-pořád lepší být ošklivě hubená než ošklivě tlustá. Protože začít jíst normálně-to by pro mě znamenalo být zase „tlustá“, ba možná i tlustější. Vždyť se znám. <p> Žila jsem proto v neustálém strachu, že zhubnu ještě víc, chtěla jsem takových 43kg, ale bála jsem se nabrat je, protože „bych určitě přibírání nezastavila“… Navíc jsem se o prázdniny zamilovala – tedy, spíš jsem ho měla moc ráda, nedalo se říct, že ho miluji-toto vyznání si nechávám až na tu pravou chvíli. Ž