Proč…

Ano, proč. To je moje nejčastější otázka. Proč jídlo. Proč život. Jsem na dně, už nemůžu. Jsem tak strašlivě sama. Nevím jak dál. Život pro mě ztrácí smysl. Asi už nikdy nebudu normální, asi už nikdy nenajdu k jídlu docela obyčejný vztah. Spousta lidí netuší jak je to šílené. A přitom až donedávna jsem byla už relativně v pořádku. Pak se to stalo. Slova: „Vy jste taková opluskaná.“ mě znova vystřelila do záchvatů nejezení a jezení. Vrátila mě do bulímie. Je to už více než měsíc. Pro někoho je to „jen“ měsíc, pro mě je to jeden každý nekonečný den za druhým. Den, ve kterém jde jen o jedinou věc, o jídlo. Nechce se mi žít…