Archive for category: Můj příběh

Mé problémy začaly kolem 17 let. Vždy jsem byla drobná a štíhlounká dívka, cvičila jsem gymnastiku do 15 let. Pak přišla puberta, lítání za klukama, sport šel stranou. Začala se mi tvarovat postava, vytáhla jsem na 162 cm a vážila 52 kg. Váha ideální, jenže problém byl v proporcích. Horní část těla mám štíhlou, nikdy jsem neměla bříško, vždy bylo ploché a vypracované, ale narostl mi zadeček a zesílila stehna. Stačilo pár poznámek a já se rozhodla, že to změním. Nebylo nic lehčího, než dieta, snížila jsem přísun kalorií o polovinu, tedy z 2500 jsem jedla denně 1200 ? 1300 kalorií, vše jsem si psala. Za prázdniny jsem zhubla na 42 kg. Jenže jsem strašný požitkář a miluju dobrá jídla, takže hladovění dlouho nevydrželo, také tělo si žádalo své. Nastoupila bulímie, která se střídala se dny hladovění. Tím, že jsem si psala kalorický příjem, jsem se hrozně deptala. Když jsem přesáhla 1300 kalorií, tak jsem spořádala vše, abych, když už půjdu zvracet, nešla zbytečně. Dělala jsem vše nemožné, co dělají bulimičky, cpala se projímadly, vysledovala, která jídla se nejlépe zvrací, naučila jsem se zvracet tak, že stačilo se jen naklonit nad mísu a vše ze mě vyjelo, nemusela jsem si dávat ani prsty do krku ani nic jiného, jen se ohnout. Ven šlo všechno, dokud jsem necítila hořké žaludeční šťávy. Stávala jsem se nervóznější a nesnesitelnější, utápěla se v depresích, každou chvíli lezla na váhu, zavírala se doma, nic mě nebavilo, na každého jsem se utrhovala, představa, že mám někam jet autobusem mě vždy odrovnala na celý den. Přerušila jsem školu. Pod 42 kg jsem se nikdy nedostala. Tuto hranici jsem držela rok. Pak jsem musela jít pracovat, co jiného se mnou, hrozně se mi příčilo, zvracet jinde než doma. Takže jsem v práci jedla málo, ale aspoň něco, doma jsem to pak doháněla. Nicméně snad díky tomu, jsem přibrala, dokonce na maximum 58 kg. Nervíky se obalily, stále jsem zvracela, ale už jsem byla schopná rozumně uvažovat a plánovat život, měla jsem chuť žít a dělat různé věci, mít zase koníčky a kamarády a radovat se z hezkého dne, najít si přítele, znovu studovat. Šla jsem znovu do školy v 19 letech jsem nastoupila do 1. ročníku SŠ. Naštěstí vypadám mladší, tak rozdíl znát nebyl a holky byly moc fajn. Jako kdybych chtěla dohnat ty dva ztracené roky, měla jsem najednou spousty zájmů a kamárádů a neměla na nic jiného čas, myslela jsem na nové lásky, takže mě jídlo nezajímalo. Zvracení se omezilo na doby, kdy jsem byla doma a neměla co dělat. Upravila jsem jídelníček, zhubla na 52kg, jedla normálně. Byla jsem v pohodě. Přesto mi trvala bulímie ještě 5 let. Dokázala jsem být měsíc v pohodě a pak jsem týden prozvracela. Začala jsem se aktivně věnovat aerobiku, odmaturovala se samými jedničkami, našla si dobrou práci, přítele, udělala řidičák. Vše bylo v pohodě, jen ty občasné záchvaty. Časem se mi začaly dělat rudé skvrnky, jako krupička, kolem očí, vždy po zvracení. Zmizely tak za dva až tři dny. Bylo to těžké, ale svěřila jsem se příteli. Řekla jsem mu vždy po mém záchvatu, byl smutnější než já. Nakonec jsem chodila zvracet spíše ze zvyku. Pak jsem se rozhodla, že budu trenérkou aerobiku. Je to moje vášeň, úplně mě pohltila. Nakonec jsem si řekla, že je úplně zbytečné chodit zvracet, prostě natáhnu trénink a je to. Dneska jsem již vyléčená, tréninky natahovat nemusím, jím vše, co mi chutná, ale upřednostňuji zdravou výživu, vážím stejně, jako před tím 52 kg, jen ty proporce vypadají jinak. Vše je pevnější, zadek a stehna štíhlejší. Když jsem měla o 10 kg méně, neměla jsem tak hezkou postavu, byla jsem hubená, ale to neznamená, že jsem byla pevná! Také jsem měla trochu celulitidu, kterou dnes nemám. Stálo mě to hodně sil, uvědomit si, že takhle člověk nemůže žít věčně, jednou to skončit muselo, jen jsem musela sama sebe přesvědčit, že jsou na světě důležitější věci a smysl samotného života je úplně někde jinde, než ve štíhlé postavě. Život se má prožít a člověk by měl za tu krátkou dobu vychutnat vše krásné, co mu nabízí. Neměl by živořit a vzdát se dobrovolně všeho skvělého. Když si napíši na jednu stranu + bulímie a na druhou stranu -, tak dnes už i to + přeřadím do sloupce -. Nebudu naříkat nad tím, co mi vzala, zase díky ní mám možná spousty dobrých věcí a poznání, které bych bez ní neměla. Možná bych si dnes nevážila tolik sama sebe, vždyť já jsem ten nejbližší člověk a mám se ráda, proč se ničit. Nebudu se tím trápit, dnes už si ani nedovedu vybavit ty pocity a to zoufalství, je to věc, na kterou chce člověk zapomenout. Vždy je šance něco změnit, jen se jí člověk musí chopit. Udělala jsem to a dnes mohu říci na 100%, že už nikdy více, dělala jsem to kvůli sobě, ne kvůli nějakým špatným životním zkušenostem, ale právě kvůli sobě už to dělat nebudu, na to se mám moc ráda. Vše ostatní se dá přežít, rodinné problémy, neúspěchy, vždyť co člověka nezabije, to jej posílí, tak proč si ubírat síly anorexií či bulimií.

ahojky holky,teda cist si tyhle hrozny veci je moc smutny…ted uz to vim.jednu dobu mi to prislo uplne normalni.Kazdodenni realita, nekonecny zoufalstvi, neresitelnej problem…ted je to za mnou.Jde to. verte tomu, fakt ze jo.Zase budete mit radost ne ze shozeni deseti deka,ale z pokecu s kamaradkou, z pusy od kluka, z bezvadnyho filmu.Proste ze zivota.Ted si mozna myslite, ze to nikdy nemuze byt zas dobry.taky sem si to myslela,ale MUZE A BUDE!!!:o)je spousta lidi, ktery vam pomuzou.Spis nez doktori stejne’nemocny“holky!drzim vam palecky,vy to zvladnete!!!:o):o):o)

Ahoj <p> jmenuju se Lida. To, že taky pěkne litam v PPP jsem vlastně poznala až po navštěvě a dukladnem pročteni těhle stranek. Už nem jak dal. Jsem na dně, ale to je asi skoro každa, která přispěje svym přiběhem, že jo? Nevim jestli někoho zajima muj život, ale už jenom ten pocit, že moje tajemstvi nad tajemstvi lita nekde v „siti“ mi dodava dost odvahy. Hodne mi pomaha, když si čtu Vaše přiběhy a zjišťuju, že nejsem sama. Je to vlastne smutny, ale ja jsem rada, jestli chapete jak to myslim. Nejsem v tom uplně sama. Anorexii už jsem měla, teď litam v bulimii a mam ji ušitou jak košili na miru. Nezvracim. To neumim. A jak vždycky řikam, ze zvraceni se mi děla zle od žaludku, takže asi nejsem „klasika“, ale za to si zdarně prohanim střeva. Davam jim zabrat a vlastně je dost lituju, za to co se mnou musi proživat. <p> Žeru a to dost. Vlastně to začalo narážkama asi jako u většiny holek, pak omezovani v jidle a pak rodičovská starost. A pomoc. Jo tenkrat to pomohlo, dostali mě z toho, ale proč to mam pořad na taliři, že bez nich bych to nezvladla to už nevim, ja u toho byla taky! Tak jsem začala „sportovat abych mohla žrat“ A žrala jsem, ze začatku jsem byla šťastná. Sport mě uspokojoval a ještě k tomu jsem se mohla v klidu najist, protože „ty mužes, ty to vyběháš“ Závodně jsem běhala. Píšu schválně běhala, z čehož vypliva, že teď už to tak neni. Tělo řeklo dost. Takže jsem běhala a trenovala a dřela, i 25 km za jeden trenink a docela mi to šlo. Aniž bych se nějak zajimala o jidlo. Pak přišli prvni úspěchy na zavodech a zajem trenerů o „tuhle“ běžkyni. A už jsem se vezla, profesionální klub a bylo to super, spousta fajn lidi a prima trener. Jenže! „Holka, ty nejseš na vytrvalostni běhy stavěná, měla bys byt lehči!“ a PRASK bylo to a jsem v tom znova. Nejist a nabehat 150 km za tyden to musi byt někde znat ne? Ze začatku dobry ale pak jsem začala po každem zavodě omdlivat a to už tak dobrý nebylo! Něco se se mnou děje. Aby NE! Cestovani do školy, studium, na vysoky, dvoufazove treninky mezi studiem a jidlo? Rohlik a jablko. Školu jsem zdárně dokončila a behanim si vydělala sem tam nějakou korunu. Jenže co dál? Takhle se neuživim! Co budu dělat? Stres. Začala jsem jist, dalo by se rict, normalne, naši mě měli na očich takže mě zdarně vykrmovali. Ale moje tělo to nechtělo! Chtělo rohlik a jablko a ne to co ho při traveni tak zatěžuje, fuj salam, fuj maso! A už jsem se vezla. Jidlo-vyčitky-projimadla-bolesti-nejde behat-stres ze netrenuju-jidlo… <p> Běhat už jsem dal nemohla, byla jsem tak hrozně vyčerpana a tak hrozně jsem chtěla žit normalně a mít práci, že jsem s treninkama přestala, ale ne s jidlem. Takže jsem začala přibirat na vaze, ale to mi to ještě tak nevadilo. Pak jsem sehnala praci co mě fakt bavi a myslela jsem, že se uklidnim a budu v pohodě, ale OMYL. Co dělam? Jsem policistka, u cizinecke a pohranicni policie, moc mě to baví a ted studuji policejni školu, jenže je tam 90% chlapu a ja se chci libit. Tak držim hladovky. Běhat chodim už jen tak 10 km aby mě nebolely nohy, takže s vahou to nic neděla a kromě toho střeva se pohybu brani. Hladovky mě ničí. Psychicky. Normalně se najist nemužu, nestravim nic jineho než rohlik a jablko. Takže nejim a pak to přijde: totalni zraci orgie do te doby než mam břicho tak nafouklé a je mi tak blbě, že nemužu ani chodit … takže hned projimadla a spat ať je to druhy den rano venku. Jsem blba. Až poslednich par dni, po urputnem studovani knižek o PPP vim, že to na zhubnuti nepomaha. Jenže to neni ten hlavni problem. že už asi zustanu „akorat“ jak řikaji moji rodiče mi až zas tak nevadi, ale chci a to opravdu moc, žit normalne, tedy jist normalne. NICI mě to. Trápí mě to. Nevim si rady a nevěřim, že to někdy přemůžu, tu moji žravou, hrozně mi to totiž chutna … jist. Ale jo tak at se najim, vždyť to je přece v pořadku, ale proč toho hned musi byt jak pro armadu a nejsem schopna přestat, když jsem syta. Ale hlavně ty výčitky, ty mě niči druhy den po orgiich bych nejraději vymazala a začala znovu, kolikrat už jsem to zkusila? Nevim. Nevim vlastne nic. Jsem nula, ktera nedokaze … JE TO JEDNO Moc se omlouvam.

Ahoj všichni!Je mi krátce 27 let a vůbec se na to necítím.Někdy mi připadá, že se někde můj věk zastavil a ne-vím kde a proč.Dlouho jsem byla ambiciozní a zodpovědná dcera svých věčně starostlivých rodičů a hlavně hodně, někdy až příliš milující maminky.Nevím stále z jakého důvodu jsem tak zaměřená na to, jak vypadám, kolik vážím, proč neustále myslím na jídlo, je to hrozné. Provází mě to každý den.Jsem nervozní, když se jeden den nemůžu zvážit, neustále počítám kalorie, bez návštěvy fitnessu si nedokážu představit žít. Zní to tak trochu povrchně, ale pravda je, že mě to pohlcuje bez toho, že bych to já sama chtěla. Jsem otrokem svého těla. V 21 letech jsem začala brát drogy, abych nemusela jíst, abych neměla hlad. To trvalo 2 roky, ale sama jsem s tím přestala. Horší to bylo se studiem práv. První 2 roky samé výborné a pak už šlo všechno stranou,už 2 roky dělám 5.ročník a mám strach, že to nedodělám. Bojím se sedět s knížkou, učit se,aniž bych myslela na jídlo.Začalo to anorexií, pokračovalo bulimií a nekonečnými každodenními záchvaty až 5krát denně…dnes se střídá hladovění se zvracením.Přítel je ze mě nešťastný, rodičům jsem řekla, že už jsem v pořádku.Nemopohly mi ani návštěvy psychologů, ani svépomocné příručky. Dokonce jsem se i sama rozhodla jít na kliniku Ke Karlovu.Bohužel bylo plno a mě ten nápad rychle opustil. Momentálně jídlo nahrazuju popíjením vína, což opět ničí můj vztah k příteli.Propadám se někam, ale přesto chci bojovat. Nemůžu otěhotnět a přesto doufám, že není moje tělo tak zničené, abych mohla mít děti…Snad za to nebude díky práškům na hubnutí nebo nekontrolované životosprávě.Snad se mi podaří to co nejdřív zvládnout..

Ahojky. <p> Ani nevím jak mám popravdě začít, na tyhle stránky jsem se dostala náhodou při prohlížení na netu a zarazila se zde z jednoho důvodu… <p> Je mi 25 let, jsem šťastně vdaná, a mám tentýž problém jako spousta jiných holek – ženských. I já si prožila své období neustálého hubnutí, které se prolínalo s obdobím neustálého zvracení. <p> Už si ani přesně nepamatuji jak to vše začalo, jen vím, že jsem nebyla zas tak moc silná (tehdy podle mého názoru a názoru okolí)a především jsem nebyla tak mlaďoučká jako je spousta z vás. <p> Tehdy mi bylo 21 let a vážila jsem 53 kg při výšce 160 cm. Jako spousta z vás jsem si prodělala lásku a zklamání…a do dnešního dne ani nevím kde začal ten zpouštěcí kolotoč. <p> Prostě jsem jednoho dne začala hubnout, ze začátku jsem si chtěla jen trochu upravit váhu, abych se líbila novému příteli/nynějšímu manželovi. Navíc jsem všude okolo sebe viděla jen samé hubené – dnes už tomu říkám vychrtlé holky, v tu dobu jsem měla asi i strach, aby se muj nynějsi manžel nezamiloval do některé té s pěkně štíhlou postavou. A nebo že by to bylo tím, neustálým popichováním táty? I když mám krásný vztah s našima, táta se do mě začal trochu navážet, že jsem kus ženské..Dnes už vím, že to nemyslel zle, ale já si to v hlavě přebrala po svém..a tak to asi vše začalo, pomalu jsem omezovala stravu, jedla jen do 17 hodin večer, kila šla pomalu dolu. Mě se to začalo líbit, už jsem se vešla do menších velikostí a kalhoty, které mi byly akorát jsem oblékla bez problému. Říkala jsem si to je báječné, tak ještě nějaké to kilíčko dolu a bude to stačit, ale najednou to nešlo, měla jsem strach, že bych mohla znovu přibrat a to jsem nechtěla.Měla jsem 45 kilo a bylo mi „fajn“ , bohužel do té doby než mi našly těžkou nemoc a já musela být ihned hospitalizována. V nemocnici jsem si proležela 3 měsíce.A jak je již známo nemocniční strava neni zrovna 2x ta nejlepší, takže by se dalo říci, že by člověk mohl zhubnout nebo nepřibrat. Ale asi jsem měla strach co kdyby přeci jen ne, a tak jsem a tam něco snědla, ale za chvíli navštívila záchod a vše vyzvracela, jindy jsem zase jídlo vyhazovala do koše a nebo ho schovávala do šuplíku.Po propuštění jsem pokračovala střídavě v tom, že jsem nejedla a nebo naopak když něco pozřela, tak to rychle zase vyzvracela. A tak jsem se z hubnutí zklouzla do fáze zvracení..kila šla dolů a já ztratila menstruaci. <p> Pak ale nastal nějaký zlom už si ani nepamatuji jak to přesně bylo, ale začala jsem se neskutečně cpát a přejídat, postupem času jsem začala přibírat, dostala menstruaci a vše vypadla v naprostém normálu, moc jsem nepřibrala a navíc se mi váha zastavila. S manželem jsme se v té době dohodli na miminku, ale najednou tu byl problém..potratila jsem, byla jsem moc slabá na to abych v sobě toho drobečka udržela. Od té doby šly všechny diety stranou, jelikož naším snem/předtsvou je miminkou. <p> Ale..přesně tak ale, při mém včerejším vážení jsem zjistila, že jsem neskutečně přibrala mám 56kg. Nyní v sobě hrozně bojuji snížit váhu a nebo zůstat taková jaká jsem, když chceme to miminko. <p> Prostě nyní prožívám vnitřní boj, a vím a nebo spíše doufám, že to dobře dopadne, vždyť mám okolo sebe jen a jen ty báječné lidi… <p> Takže milé slečny, dámy, paní…najděte si na tomhle světě také něco pozitivního a za tím jdětě. Myslím, že za to to stojí. Ikdyž v hloubce té mé dušičky vím, že to co spousta z nás prožívá, je neustálý kohoběh, který se 100% za nějaký čas vrátí..a záleží čistě na nás jestli to připustíme nebo zavrhneme. <p> Přeji Vás krásný den.. A.