Archive for category: Můj příběh

Ahoj holky!<p> Ano,jste všechyn moc krásné.Já sama jsem anorexii nikdy neměla,ale sklony k anorexii mě potkaly.Nechtěla jsem jíst.Připadala jsem si tlustá a stále si tak připadám.Ale k čemu mi to je když mě ostatní berou takovou jaká jsem?Mám kluka,který má rád holky s velkym zadečekem jako mám právě já a klukům se dneska už nelíbí hubený holky.Jste všechny moc krásné takové jaké jste a nepokoušejte se hubnout,to je nesmysl,pokud vás okolí bere,tak proč hubnout?Zamyslete se…je to vaše volba ale neubližujte si a ani svému okolí…Tereza.

U me to zacalo, kdyz sem nastoupila do prvniho rocniku OA v Beroune. Byla jsem z male vesnice, kde jsem mela i pritele. Najednou jsem byla mezi novyma lidma, ktere jsem neznala. A ja se tak tezce seznamovala. Prisla jsem si sama, bez kamaradu a muj pritel se mel stehovat do Prahy, kde mel novou praci. Bala jsem se, ze o nej prijdu. Najednou jsem take zjistila, ze to co jsem za zakladce zvladala jedna dve, tak na stredni nejde. Musela jsem se ucit kazdy den a nemela jsem cas na nic. Bala jsem se, ze budu mit spatny znamky a tak se ucila a k tomu prichazeli deprese, ze stale jsem bez nekoho blizkeho na nove skole. Vetsina lidi byli z Berouna a tak se znali uz delsi dobu a ja, ktera byla z male vesnice a neustale se svym, o sedm let, strasim pritelem, jsem se bala, ze o nej prijdu a budu na celem svete sama. Mama mi rikala, ze vse bude jinak, jen co ty lidi poznam, tak se zacnu s nima kamaradit. Ale ja spis byla cim dal uzavrenejsi a v depresi. Prestala jsem jist a vubec mi to nevadilo. Bylo mi jedno, jak vypadam. Pak jsem dosla za skolni poradkyni a z niceho nic se tam rozbrecela. Chtela mi pomoc, zkousela vse mozny a volala i mame. A ja utikala ze skoly domu. Mezitim jsem zkusila par skol v PRaze, abych se mohla prestehovat do PRahy, kde jsem mela babicku. Myslela jsem si, ze PRaha bude moje zachrana. Nakonec se mi to povedlo. Ale mezitim, co jsem skoro mesic nejedla,tak jak bych mela, zhubla jsem asi 10 kilo. Po prechodu na skolu v PRaze a bydleni u babicky, ktera vyborne varila, jsem pribrala vse zpet a jeste vic. Jedla jsem a jedla. Vse se nakonec srovnalo celkem sama. Nakonec tenhle malej hladovejici kolotoc me znova prekvapil pred maturitou. Stres! Hroznej napor, at to zvladnu. Jedla jsem min a min a porad se jen ucila. Nakonec vse dopadlo bezva,ale ja jedla porad min a libilo se mi, jak jsem hubena. Jen okoli se hrozilo. Nakonec jsem dostala rozum a chtela si udrzet vahu, kterou jsem mela. Ale pak jsem zacala chodit do meho noveho zamestani, kde jsem sedela a taky hodne jedla. Zase jsem pribrala. Nyni ziju v Plzni u sveho pritele a snazim se vahu dat dolu. Nekdy mam pocit, ze i kdyz snim treba jen malinkatou porci, tak ze jsem hrozne prejedena. Mam stavy, kdy se uz tesim na druhej den, abych neco snedla. A taky se chytnu pritom, ze pri milovani myslim na jidlo a v hlave mi porad behaji susenky, cokolady a dalsi dobroty….<p> Je to hruza, kdyz sem si precetla par clanku a najednou vidim zcasti i samu sebe. Nikdy jsem jidlo neresila, jedla kdyz jsem mela hlad. Tedka si rikam uz jen kousicek, malinkej a zitra budu jist az treba vetri. Pak si dam neco malinkatyho a omlouvam si to sama sobe, proc jsem zase selhala. Nyni jsem ve stadiu, kdy piju a jim suchary. Chci zhubnout. Je to hruza, jak me to ovlada. Vidim napis na casopisu, kde je neco o dietach a hnedka to kupuju. Mama mi rika, jsi hubena, ale ja se tak nevidim. Tata mi parkrat rekl, ze mam velkou pr… jenze ono je to asi tim, ze mam velkou panev, ma postava je proste takova, ze nejsem uz svou podstatou zadna punta, co se zlomi v pase. Jak mi rikal muj prvni pritel, ze se mi jednou bude dobre rodit. CHJO, uz nevim, co mam delat, abych nemyslela bud na jidlo nebo na to jak zhubnout, vecne se nekoukala do zrcadla….

Dnes je tomu 3 týdny, co jsem oslavila sedmnácté narozeniny. a jsou tomu přesně 2 roky, kdy v tom lítám. sakra,mohla bych mít výročí, udělat si dortík a bouchnout šampáňo , ALE , chyba – já nejím dorty a nepiju alkohol. A vůbec, 2 roky se zříkám masa , vajec a mléčných výrobků ,vlastně svěch potravin, které by obsyhovaly tyto suroviny. Dnes se slzama v očích zavzpomínávám, jak mi bylo 15-náct, jedla jsem všechno a měla božských 52 kg. pak do mého života vstoupil kluk a já začala brát antikoncepci. A TAM se to vše zvrhlo. Za 2 měsíce jsem nabrala 10kg a psychicky se zhroutila. Dávala jsem si vinu, rozešla se se svou jedinou láskou, nedokázala se soustředit a nenáviděla všechny hubený holky. O rok později jssem ze svých 62 kg dokázala zhubnout na 57kg. A myslela si (NAIVNE) jak krásná tedy budu přímou úměrností na své sedmnáctiny(52 kg). ale jako by to nebesas tušila, najednou se ve mně něco zvrhlo a já se začala přejídat.ovšem néé masa apo..,to mi má víra)džiismus)nedovoluje a já ani nechci, ale doslova jsem se vrhla na sladkosti a mléčné výrobky. Celý den jsem ve škole nejedla, v 15″ přišla domů a tam jsem se bezstarostně oddávala až dvouhodinovým hodům u TV. Tak to šlo 2 měsíce a já potopila ROK snažení opět ve svých kilech. Období přežírání se mi střídají jako slunečno a deštivo s obdobím půstů. Začalo to v zimě, před Vánoci, to jsem se postila poprvé. 7 dní jen o vodě. Fakt výkon, když nad tím teď tak přemýšlím..ale pak jsem se vrhla do lednice a vše se zas vrátilo do stejných kolejí. Teď nevím jak dál . Nechodím mezi lidi, a když už mne matka donutí vyjít ven, nosím jen všci XXL ač má velikost je M. Jsem asi blázen, alepřipadá mi, že si vše dělám sama. Kolikrát já už měla žiletky na rukách, kolikrát.. Jen brečím a brečím a v těch návalech stresu se přežírám, a pak zas lačním. už toho mám dost, prosím, kdybyste někdo věděl, jak pomoci, klidně mi napište. A napište mi klidně i kdokoliv s tímto problémem. děkuji, že sem to ze sebe mohla dostat. s pozdravem !Batty! <p> můj email je: Sladkajahudka@seznam.cz

Ahoj všichni, píši, protože se s Vámi chci podělit o svůj příběh s bulimií a anorexií. Jak to vlastně začalo? Bylo mi šestnáct let, navštěvovala jsem SOU-Beroun, obor kuchařka.Jaká jsem byla dívka? Velmi nesmělá, bázlivá, měla jsem příliš nízké sebevědomí, jednoduše jsem se, už v té době nenáviděla. Nenáviděla jsem své tělo! Žila jsem se svím otem a nevlastní matkou.Můj otec míval, časté poznámky o mé postavě. V té době jsem vážila 62kg, při výšce 1,60m. Poslední kapkou byla poznámka od mé nevlastní matky. Jednou mi řekla podívej se,ta tvoje kamarádka“ jakou má krásnou postavu“. Myslela jsem si já hloupá, že kydž budu štíhlá konečně mě bude mít ráda! Ale bohužel, nikdy se mi to nesplnilo! Jak jsem vlastně začala hubnout? Přestávala jsem jíst, až jsem přestala úplně. Zhubla jsem ze 62kg na 41kg. Byla jsem na to hrdá! Ale nebyla jsem štasná, což jsem přehlížela. Najednou to nešlo zastavit, celý den jsem nemyslela na nic jiného než na hubnutí, kalorie, cvičení. Všechno se točilo jen kolem jídla, byla jsem tím úplně posedlá, třikrát denně jsem se vážila. Ve škole jsem se výrazně zhoršila, spadla jsem z jedniček na trojky. Učitelé šokoval můj podivný přístup k učení. Před nemocí jsem se chovala, jako melancholik( perfektcionista) během nemoci, jako flegmatik. Nezvládala jsem to, na školu jsem neměla sílu. Stratila jsem menstruaci, padali mi silně vlasy, měla jsem příliš nízký tlak a špatný krevní obraz. Ale to nebylo, ještě to nejhorší. Později přišli, úzkosti, deprese, pocity viny, zbytečnosti a nakonec sebevražedné myšlenyky.Nejprve jsem se koupala v Anorexii, později jsem přešla do bulimíe. Nevím co je horší! Mívala jsem záchvaty i sedmkrát denně.Bylo to strašný, cokoliv jsem snědla hned jsem vyzvracela. Pamatuji si, že jsem se bála pít i čistou vodu, nebo jsem se bála si čistit zuby.Měla jsem strach, že je tam snad nějaká kalorie. Atak se u mě střídali epizody anorexie a bulímie. Někyd to bylo, až k nevidržení! Když jsem to pokaždé vyzvracela, únavou jsem seděla na zemi u záchodové mísy, neměla jsem sílu se vůbec zvednoud, nenáviděla jsem se, říkala jsem si“ si hnusná, odporná, normální člověk tohle nedělá, ani zvíře. Nezasloužíš si nis lepšího než smrt“ Zvíře“. Někdy jsem po záchvatu měla na sebe takový vztek, že jsem si musela ublížit, pořezat se! Tak moc jsem se nenáviděla! A jak z toho ven? Pomohla mi víra, také pomoc odborníka. Za všechno chci poděkovat paní doktorce Charvátové, Řehulkové, Vitinové. Tato nemoc se nedá vyléčit ze dne na den, chce to čas! Člověk na sobě musí hodně pracovat! Také jsem byla hospitalizovaná na psychiatrii, moc mi to nepomohlo, ale na najednu stranu vlastně ano, otevřelo mi to tam oči. Začala jsem si konečně uvědomovat v jaké situaci se nacházím. Teď jsem z nejhoršího venku, doufám, že už nikdy do ní nezklouznu! Ale přesto děkuji Bohu, že mi dovolil onemocnět PPP. Kdyby se to nestalo, nikdy bych nechtěla pracovat, jako terapeut u PPP. <p> Prosím holky, nedělejte hlouposti, nemá to cenu. Přijměte své tělo, jaké Vám Bůh dal. Nenič te si zbytečně život, je to hloupost!!! Já vím, že je někdy těžké přijmout se! Moc dobře to znám! Ale hlavně nehrajte si s dietami, někdy je to hra se smrtí!!!! Vaše přítelkyně Verča. Pokud máte problém s PPP a nemáte nikoho, komu se můžete svěřit klidně mi zavolejte -605448456.

Urcite nemam pravo rozhodovat, co je dobre a co spatne a jak se kdo ma a nema chovat. Taky vubec neznam vsechny okolnosti Tomasova rozchodu s manzelkou. Ale presto bych chtela rict, ze jeho varovani pred bulimickami se mi moc nezamlouva. Ne, nechci tu hajit PPP (=Poruchy Prijmu Potravy), spise chci poukazat na to, ze PPP jsou velmi vazna psychicka nemoc. Clovek, ktery touto nemoci trpi, vlastne za sve chovani nemuze, je to jako kdybyste se zlobili na cloveka se zlomenou nohou, ze s vami nechodi behat. Nemyslim si, ze clovek trpici bulimii je vyvrhel, nekdo, pred kym byste se meli mit na pozoru. Je to spise clovek, ktery potrebuje podporu, pomoc a ochranu. Jiste, zivot s bulimii je tezky, je to peklo, ale pokud nekdo nekoho miluje, mel by se mu snazit pomoci. Rici „jsem v tom s tebou“ je hezke, ale pokud si ten clovek neuvedomuje, co to znamena, jsou to jen prazdna slova. <p> „Jsem v tom s tebou“ mi rekl i muj pritel, ktery mel oproti Tomasovi tu vyhodu, ze tomu rozumel a je medik. Ale ani on si v nejcernejsich snech nedovedl predstavit, co to znamena, milovat anorekticku – bulimicku (byla jsem tak pul na pul, vzdy v urcitem obdobi). A presto sva slova myslel vazne. A preso je dodrzel. Zazil se mnou vsechny deprese, prejidani, hladoveni, zvraceni…vsechno. Pomahal mi, podporoval, objimal a dodaval silu. Nebyla jsem to ja, kdo se „musel lecit“, byli jsme to „my“, kdo s tou nemoci bojovali. Stale mi rikal, ze me miluje, se vsim a pro to, jaka jsem ve skutecnosti. A ja se na oplatku fakt snazila. Slo to tezko, casto vubec, ale mela jsem vuli. <p> Vi nekdo, kdo to neprozil, jak strasny zivot s PPP vlastne je? Dovedete si to vubec predstavit?? Ano, clovek je nespolecensky. Hrozne se za sebe stydi, je mu ze sebe zle, nedovede se ovladnout. Vsechny odhani, ale pritom tolik touzi po objeti, milem slove, po pratelich. Jenze pratele neprichazi, a kdyz uz prijdou, jen se „divne koukaji“. Takze clovek zase zaleze. A citi se jeste hur. Ano, i ja mela (a mam) spoustu zdravotnich problemu. Nepravidelnou menstruaci, bolesti slach a kloubu, ktere uz navzdy zustanou poskozeny. Asi nikdy nebudu moct mit deti. Ale myslite si, ze me to bavilo??? Ze jsem zvracela s rozkosi, zavirala se doma na truc a zdravi si nicila rada???? Myslite si, ze jsem nechtela prestat, nesnazila se o to kazdy den??? <p> Kazdy den jsem se probouzela s myslenkou vsechno skoncit, zacit znova. A kazdy den jsem znovu a znovu zklamala. Bylo to peklo. Nenavidela jsem se, chtela umrit. Citila jsem se tak spatna, odporna. <p> Ale byl tu vzdycky muj pritel, ktery mi pomohl, ktery me povzbudil, podrzel, dodal silu. Ukazal mi, ze jsem hodna lasky, ze jako clovek mam pro nej velikou cenu. Bylo to pro nej tezky, krusny, peklo na zemi. Ale udelal to z lasky k mne. Nikdy mu nemuzu byt dostatecne vdecna. Slovy nedovedu vyjadrit ten vdek, lasku, dojeti, co k nemu citim. <p> Co bych tedy chtela rict na zaver? Jaka je vlastne pointa me zpovedi? Urcite neni dobre partnercinu PPP tolerovat ci ignorovat. Ale na druhou stranu neni ani spravne ji v tom nechat uplne samotnou; pokud nekoho miluji, mel bych se mu prece snazit pomoci, ne? A kdyz to nemyslim vazne, tak ruce pryc hned. Ale davat nekomu plane nadeje, rikat „jsem v tom s tebou“ a nemyslet to doslova, neni fer. <p> Rikam si – kde bych ted byla, kdyby nebylo meho pritele? Asi bych taky skoncila jako troska. Mozna bych uz byla mrtva. <p> Lide trpici PPP potrebuji podporu, povzbuzeni a leceni. Jsou to normalni lide, zadna monstra hodna opovrzeni. Je to dlouha cesta, ktera vede z PPP, namahava a bolestiva. Clovek se na ni mnohokrat odre a rozbije koleno. Ale vyplati se ji absolvovat. Odmenou vam bude spokojeny zivot po boku nekoho, kdo je vam nejmilejsi a nejblizsi na svete. <p> Pro Pritele X: Lasko, diky za vsechno, co jsi pro me udelal. Teprve ted vidim, jaky poklad v tobe mam, jak neobycejny muz jsi. MILUJU TE. <p> Xenie