Táhne se to už moc dlouho..
Ahoj všichni!Je mi krátce 27 let a vůbec se na to necítím.Někdy mi připadá, že se někde můj věk zastavil a ne-vím kde a proč.Dlouho jsem byla ambiciozní a zodpovědná dcera svých věčně starostlivých rodičů a hlavně hodně, někdy až příliš milující maminky.Nevím stále z jakého důvodu jsem tak zaměřená na to, jak vypadám, kolik vážím, proč neustále myslím na jídlo, je to hrozné. Provází mě to každý den.Jsem nervozní, když se jeden den nemůžu zvážit, neustále počítám kalorie, bez návštěvy fitnessu si nedokážu představit žít. Zní to tak trochu povrchně, ale pravda je, že mě to pohlcuje bez toho, že bych to já sama chtěla. Jsem otrokem svého těla. V 21 letech jsem začala brát drogy, abych nemusela jíst, abych neměla hlad. To trvalo 2 roky, ale sama jsem s tím přestala. Horší to bylo se studiem práv. První 2 roky samé výborné a pak už šlo všechno stranou,už 2 roky dělám 5.ročník a mám strach, že to nedodělám. Bojím se sedět s knížkou, učit se,aniž bych myslela na jídlo.Začalo to anorexií, pokračovalo bulimií a nekonečnými každodenními záchvaty až 5krát denně…dnes se střídá hladovění se zvracením.Přítel je ze mě nešťastný, rodičům jsem řekla, že už jsem v pořádku.Nemopohly mi ani návštěvy psychologů, ani svépomocné příručky. Dokonce jsem se i sama rozhodla jít na kliniku Ke Karlovu.Bohužel bylo plno a mě ten nápad rychle opustil. Momentálně jídlo nahrazuju popíjením vína, což opět ničí můj vztah k příteli.Propadám se někam, ale přesto chci bojovat. Nemůžu otěhotnět a přesto doufám, že není moje tělo tak zničené, abych mohla mít děti…Snad za to nebude díky práškům na hubnutí nebo nekontrolované životosprávě.Snad se mi podaří to co nejdřív zvládnout..