Jde o celoživotní kolotoč…
Ahojky. <p> Ani nevím jak mám popravdě začít, na tyhle stránky jsem se dostala náhodou při prohlížení na netu a zarazila se zde z jednoho důvodu… <p> Je mi 25 let, jsem šťastně vdaná, a mám tentýž problém jako spousta jiných holek – ženských. I já si prožila své období neustálého hubnutí, které se prolínalo s obdobím neustálého zvracení. <p> Už si ani přesně nepamatuji jak to vše začalo, jen vím, že jsem nebyla zas tak moc silná (tehdy podle mého názoru a názoru okolí)a především jsem nebyla tak mlaďoučká jako je spousta z vás. <p> Tehdy mi bylo 21 let a vážila jsem 53 kg při výšce 160 cm. Jako spousta z vás jsem si prodělala lásku a zklamání…a do dnešního dne ani nevím kde začal ten zpouštěcí kolotoč. <p> Prostě jsem jednoho dne začala hubnout, ze začátku jsem si chtěla jen trochu upravit váhu, abych se líbila novému příteli/nynějšímu manželovi. Navíc jsem všude okolo sebe viděla jen samé hubené – dnes už tomu říkám vychrtlé holky, v tu dobu jsem měla asi i strach, aby se muj nynějsi manžel nezamiloval do některé té s pěkně štíhlou postavou. A nebo že by to bylo tím, neustálým popichováním táty? I když mám krásný vztah s našima, táta se do mě začal trochu navážet, že jsem kus ženské..Dnes už vím, že to nemyslel zle, ale já si to v hlavě přebrala po svém..a tak to asi vše začalo, pomalu jsem omezovala stravu, jedla jen do 17 hodin večer, kila šla pomalu dolu. Mě se to začalo líbit, už jsem se vešla do menších velikostí a kalhoty, které mi byly akorát jsem oblékla bez problému. Říkala jsem si to je báječné, tak ještě nějaké to kilíčko dolu a bude to stačit, ale najednou to nešlo, měla jsem strach, že bych mohla znovu přibrat a to jsem nechtěla.Měla jsem 45 kilo a bylo mi „fajn“ , bohužel do té doby než mi našly těžkou nemoc a já musela být ihned hospitalizována. V nemocnici jsem si proležela 3 měsíce.A jak je již známo nemocniční strava neni zrovna 2x ta nejlepší, takže by se dalo říci, že by člověk mohl zhubnout nebo nepřibrat. Ale asi jsem měla strach co kdyby přeci jen ne, a tak jsem a tam něco snědla, ale za chvíli navštívila záchod a vše vyzvracela, jindy jsem zase jídlo vyhazovala do koše a nebo ho schovávala do šuplíku.Po propuštění jsem pokračovala střídavě v tom, že jsem nejedla a nebo naopak když něco pozřela, tak to rychle zase vyzvracela. A tak jsem se z hubnutí zklouzla do fáze zvracení..kila šla dolů a já ztratila menstruaci. <p> Pak ale nastal nějaký zlom už si ani nepamatuji jak to přesně bylo, ale začala jsem se neskutečně cpát a přejídat, postupem času jsem začala přibírat, dostala menstruaci a vše vypadla v naprostém normálu, moc jsem nepřibrala a navíc se mi váha zastavila. S manželem jsme se v té době dohodli na miminku, ale najednou tu byl problém..potratila jsem, byla jsem moc slabá na to abych v sobě toho drobečka udržela. Od té doby šly všechny diety stranou, jelikož naším snem/předtsvou je miminkou. <p> Ale..přesně tak ale, při mém včerejším vážení jsem zjistila, že jsem neskutečně přibrala mám 56kg. Nyní v sobě hrozně bojuji snížit váhu a nebo zůstat taková jaká jsem, když chceme to miminko. <p> Prostě nyní prožívám vnitřní boj, a vím a nebo spíše doufám, že to dobře dopadne, vždyť mám okolo sebe jen a jen ty báječné lidi… <p> Takže milé slečny, dámy, paní…najděte si na tomhle světě také něco pozitivního a za tím jdětě. Myslím, že za to to stojí. Ikdyž v hloubce té mé dušičky vím, že to co spousta z nás prožívá, je neustálý kohoběh, který se 100% za nějaký čas vrátí..a záleží čistě na nás jestli to připustíme nebo zavrhneme. <p> Přeji Vás krásný den.. A.