Archive for category: Můj příběh

Precitala som si zopar pribehov a rozhodla som sa tiez prispiet svojou skusenostou. Uz pomaly 15 rokov sa trapim s anorexiou. Zacalo to ani neviem ako asi v mojich 19-20 rokoch. Ako decko si myslim ze som bola ziva a vesela,ale od mojich 16 mozno aj skvor sa to zacalo menit. Zacala som sa v puberte menit nielen psych.ale aj samozrejme fyzicky. Bola som dost zakomplexovana , mala som akne a v tej dobe na to nebolo tolko vselijakych masticiek ako teraz a ani to nebolo medzi mladymi tak rozsirene,nemala som odvahu nadviazat vztah s chlapcom. Bola som sama sebe odporna a zacala som sa nenavidiet a za vsetko obvinovat. Nabalovali sa na mna problemy v rodine, chcela som sa osamostatnit ,ale nebola som na to pripravena.Skusila som sa odputat od rodiny ,ale sama som vydrzala asi iba jeden mesiac. Vysnivala som si svoj zivot aky by som ho chcela mat ,ale vsetky sny sa mi postupne zrutili. Nemala som pracu ktora by ma bavila,lasku ktora by mi davala chut a zmysel zivota,ostali mi iba moje komplexy.Nic som v zivote nedokazala a jedine co som vedela ovplivnit a riadit bolo jedlo. To kolko a co zjem . Dost v skratke som vam tu opisala ako som sa vlastne prepracovavala k anorexii. Zo zaciatku som nemala pojem o tom ze vobec nieco take existuje a myslim ,ze to v tedy netusili ani rodicia. Az ked som raz s chripkou navstivila obvodnu lekarku tak ta si vsimla moju podvahu. Vyska 158 a vaha 34kg. Okamzite si zavolala mamu a mna doporucila na pohovor k psychiatricke. Zasa sa to pokusim skratit,bola so hospitalizovana na internom oddeleni a po vybrati infuzii a pribrati 1-2 kg som bola prepustena domov. Ja som sa vsak znovu pustila do chudnutia a to skoncilo na 30-29kg.Medzi tym sme sa prestahovali do ineho mesta a ja som prisla o pracu.Zasa som sa upla na hladanie zamestnania ,ale neslo to tak lahko.Opat som sa dostala do nemocnice na psychyatriu,bola som tam mesiac ale nespoluprac.som s lekarmi tak ma po mesiaci pustili s vahou 27kg. Pocase sa mi ako zazrakom podarilo najs pracu ,ktora bola pre mna vsetkym. Konecne som sa osamostatnila a zacala byvat sama. Moj jedalnicek pozostaval iba s ovocia,vetsinou jablko a okolo 15.hod po prichode s prace som si varila zeleninu v bujone. Takto som to vydrzala bez problemov do svojich 32 rokov. Pred tromi rokmi nastal mensi zlom. Pri preventivnej prehliadke mi na pluciach nasli nalez a po dokladnejsom vysetreni diagnostikovali tuberkulozu. Vraj z podvizivy a celkoveho vycerpania. Museala som ist do liec.sanatoria do Tatier a to na cele 2 mesiace. BOla to pre mna hrozna predstava,tym skvor ze ja sama som sa vobec necitila byt chora,iba som sa obcas citila slaba a unavena. Lekarka vsak bola nekompromisna. V sanatoriu som si vytrpela svoje a dost sa to podpisalo na mojej psychyke. Zacala som si uvedomovat hodnotu zdravia ato ze ja si ho vlastne sama nicim a druhy pacienti by boli radi zdravi a nie z vlastnej vole su chori a mali ovela tazsie diagnozy. Naucila som sa tam pravidelne jest ,ranajky vecera obed ,vysli mi aj v ustrety lebo som vegetarianka. Pribrala som z 29kg asi na 33kg ale musim priznat ze som to nie celkom dobre prijala. Viacmenej som sa uz chcela vratit co najskvor domov a do prace. Po prepusteni som brala este 4 mesiace lieky a tak sa snazila jest o nieco viac. Cize zelenina ostala ale snazila som sa zjest aspon tie krechke grah.chlebiky alebo cinske cestoviny,z tych cinsk.polievok co su bezne v supermarketoch a zaleju sa iba vriacou vodou. Ale na nejake priberanie to samozrejme nestacilo. Moja vaha stala stale na tych 29-30kg a ja som bola spokojna. Moje okolie ma uz vnimalo taku aka som ,rodicia uz rezignovali aboli radi ze zijem. No ale v minulom roku to uz zacalo byt so mnou horsie.V praci nastali zmeny a atmosfera doposial priatelska sa stala neunosnou. Chodila som domov unavena a aj uplakana a psychycky vycerpana. V noci som aj parkrat odpadla a zle spavala. Zasa bola preventivna prehliadka a mne opat diagnostikovali tbc. Cize znova nastup do liecebne. Neviem ako asi to bol varovny prst sa diagnoza nepotvrdila.Musim este poznamenat ze po prvej hospitalizacii som zacala chodit do kostola a to dost pravidelne. Niesom fanatik ale navsteva kostola ma ukludnovala. Teraz ked som mala do sanatoria nastupit znova brala som to ako pomoc od Boha,ze ma vyslobodil s psych. tlaku z prace . Uz som vazne mlela z posledneho a sama z vlastnej vole by som k lekarke nesla. Za tych 12 rokov co pracujem u firmy som bola vypisana iba raz s tou prvou diagn.tbc . Na dovolenku ma veduca musela doslova dokopat, nechcela som byt doma. Praca mi vyplnovala moj zivot a velmi ma bavila,ale ako som uz pisala za ten rok a pol sa vsetko zmenilo. Zacala som mat depresie a myslienky na smrt,nie zeby som sa chcela sama zabit ,ale zeby sa nic strasne nestalo ba bolo b premna lepsie keby som umrela. Preto somtento druhy pobyt uvitala a zacala som ho brat ako vykupenie. Rozhodla som sa ze sa pokusim skoncit s anorexiou. Nic mi nedala a vela vzala. Ublizila som sebe ale najviac mojim najblissim. V sanatoriu som sa upla na boha aby mi dal silu. Zacala som zasa jest,tam to islo hravo. Priberanie islo pomalsie ale ja uz som sa tym ani nezaoberala.Po prepusteni som sa dohodla s obv.lekarkou ze do prace este nenastupim a zacala som navstevovat psychyatrcku a psychologicku. Priznala som si svoju chorobu a chcem ju liecit. Dohodla som sa aj s rodicmi ze budem na obedy chodit domov,kedze ja byvam sama.Neviem ci to boh tak chcel ale o tri dni ako som sa vratila zo sanatoria som si zlomila ruku a to az na dvakrat,cize musim byt u nasich a som rada. Normalne jem,neprezieram sa ,Ale ranajkujem rozok a obedujem zeleninu ale pekne s prilohou. Nerobi mi to zatal ziadne problemy. Vaha ide hore zatial mam 32kg. Chcela som vam vsetkym co sa pasujete s anorexiou povedat ,ze v prvom rade musite vy same chciet,nik vam nepomoze iba vy. Nestoji to zato verte zdravie je len jedno. DRzme si palce,lebo ani ja este niesom ako sa hovori zavodou. Budem sa ale snazit nedostat sa spat,iked vzdy budem iba abstinujuca anorekticka,lebo anorexia je zavyslost ako narkomania alebo alkoholizmus.

zacalo to o letnich prazdnich na chate. vlastne jsem si vzdycky pripadala takova oplacana uz jako sedmileta holka jsem brecela ze vazim 29kg a jsem tlusta!!!! takze si myslim ze me to jednou muselo stejne potkat. od malicka jsem totiz koukala na to jak kazdy z nasi rodiny drzi dietu…. nejprve jsem se rozhodla ze vynecham vecere…jo proste nebudu jen veceret..pozdeji to byly obedy a pak jsem si rekla proc vlastne jim? vzdyt to ke stesti vubec nepotrebuju…pozdeji jsem jedla jen jablko a jogurt denne. hubla jsem a konecne jsem byla stastna…ale pak uz jsem se po case proste musela najist..jenze jsem se prejedla a byla ze sebe tak zhnusena ze-ne nezvracela jsem toho jsem se vzdycky bala,ale zacala jse se rezat do rukou. pak to mama zjistila po case a odvedla me k psychologovi…ten mi vubec nepomoh………a tak vsechno zacalo znova i kdyz moje mama si mysli ze uz jsem v pohode… ani nevim jak ale nejak jsem se z toho dostala..ale kdyz nad tim tak premyslim tak myslim ze ne nedokazu jist tak abych si v duchu nenadavala..a tet cekam kdy ty dny prijdou znova????????????? nevi proc ale citim ze to bude brzo a jeste daleko horsi nez pred tim!!!!!!!!!! proste nevim co me ceka????????

…ale asi to tak nevypadá, když jsem na těchto stránkách, co?? Jen se s vámi chci podělit o svůj příběh. Já jsem začala hubnout ve třinácti letech. Prostě to začalo tak, že mi při jednom snobském večírku táta řekl, ať si nepřidávám dort, že budu tlustá. Už dříve jsem obdivovala ty modelky a fascinovaly mě kostnatá těla. Tak jsem se rozhodla, že to taky zkusím. Začala jsem držet různé diety a po necelých 3 měsících jsem zhubla 12kg. Všichni mi říkali jak jsem hubená, že vypadám jako smrtka a tak dále. Máma to se mnou doma nevydržela a rozhodla se mi pomoct. Kontaktovala dětskou psychiatričku, která mě poslala na léčbu do Dětské psychiatrické kliniky v Motole (DPK). Pobyla jsem si tam tři měsíce, během kterých jsem nabrala potřebnou váhu, kterou mi na antropometrii vypočítali. Při propouštění paní doktorka Zámečníková (které mnohokrát děkuji za pomoc při vysvobozování) říkala mámě, ať počítá s tím, že je dost možné, že se tam vrátím, že zdaleka nejsem v pořádku. Doporučila mi pravidelné kontroly u psychiatra a vážení. Samozřejmě jsem prvních pár měsíců po propuštění koketovala s myšlenkou, že zase začnu hubnout, ale ty zážitky z DPK byly tak silně zaryty v mé paměti, že jsem to nakonec zvládla. Teď je to 3 roky a já jsem konečně trochu šťastná. Dělám aktivně sport a tak si váhu hlídat nemusím. Ale anorexie mi pořád dělá problémy. Chci letět na rok studovat do USA a nevím, jestli budu moct, protože mám za sebou tuhle zkušenost (má obvodní lékařka musí vyplnit dosti obsáhlý výpis o mém zdravía tuhle skutečnost nemůže zatajit). Ovšem faktem je, že po všech těch návštěvách psychiatrů a psychologů si něco odnáším. Umím třeba odhadnout reakce druhých a ovládám takové ty psychické fígle 🙂 Ještě zmínka,- mám informace o dvou slečnách, které se mnou díky anorexii a bulímii byly v Motole – jedna je po smrti,- spáchala sebevraždu a o té druhé jsem slyšela před půl rokem, že si píchá perník a má všechny tři žloutenky. Možná to má také za sebou. Doufám, že jste se holky při čtení nenudily a doufám, že vy, které trpíte těmito problémy budete brzy v pořádku. Nikdo vás nemůže mávnutím proutku uzdravit, musíte chtít vy samy!!!

Je to už rok co se semnou rozešel kluk – moje největší láska na týhle praštěný planetě.Dlouho jsem nechápala co jsem tenkrát udělala špatně nebo proč se semnou vlastně rozešel dokud mi to neřekl do očí: „Podivej se na sebe vždyť vypadáš jak bagr já na takovýhle nejsem.Prostě se mi líběj hubeňoučký modelky no ale ty k nim máš holt daleko.Kdybys zhubla tak bych se ktobě i vrátil“…Chodily jsme spolu rok a timhle mi totálně vyrazil dech.Nikdy předtím nebyl tak chladnej a bezcitnej ale ze dne na den jako když utne….začal chodit s mojí sestřenící která měří 165cm a váží 45kg.má doma různý knihy o dietě cvičení jídelníčkách prostě maniak.Propadla jsem totálnímu zoufalství a začala s drastickou dietou.Řekla jsem si…když můžou ty modelky v časákách a v televizi vypadat jako proutek proč né já.V tý době jsem měla 68kg měřím 170cm.Omezila jsem jídlo na 1 denně a postupně ještě ubírala…třeba jen 1 pomeranč za den a tak.Prostě šílenství.Každej den jsem stála na váze a hlídala kalorie.Holky ze třídy a vůbec kamarádi mě ujišťovaly jak vypadám super že nepotřebuju držet dietu a už vubec ne tak drastickou ale jednim uchem sem a druhym ven.Doslova jsem se jim ztrácela před očima,ale oni dietu nepotřebovaly..měly sexy postavu svýho kluka, prostě jsem o tom abych přestala nechtěla vubec slyšet.Postupně ubývala energie byla jsem zesláblá protivná točila se mi hlava na nic jsem se nesoustředila a pak to vyvrcholilo na party u kámoše když jsem zkolabovala.Do nemocnice jsem se naštěstí nedostala a kámoši mi tenkrát hodně pomohli ale dodnes v tom lítám.Bojím se jíst!Tu dietu jsem držela asi měsíc a půl shodila jsem snad 20kg a polovinu z toho nabrala jen tak tak protože se pořád hlídám.Někdy mám tendenci i zvracet a mám pocit že bez diet už neumím žít.Když jdu po ulici a vidím pěknou holku(hubenou)řikám si proč tohle nejsem já..takhle bych se Patrikovi určitě líbila…je fakt že po tom zkolabování jsme se s Patrikem tak nějak sblížily a on mi řekl ať už takhle neblbnu ale já mám pocit že i kdyby mě prosil na kolenou ať toho nechám tak ho neposlechnu.Nevím jestli jsem tvrdohlává a prostě mu chci dokázat že na to mám a nebo nemocná ale vím že kvůli jedný zklamaný lásce potřebuju pomoc!