Jak to začalo a pokračuje…

Ahoj, rozhodla jsem se podělit se s vámi o můj příběh. Je mi čtrnáct let a anorexie mě potkala před více jak dvěma lety. Tady je, jak to všechno začalo a pokračuje? Jako malá holka jsem měla náramnou chuť k jídlu, hlavné jsem milovala sladké a byly dny, kdy jsem celý den jedla jen sladké. Taťka mi sice říkával, abych to s tím tak nepřeháněla, ale já jsem si s tím stejně hlavu neděla. Nemůžu říct, že bych někdy byla nějak hodně tlustá, nicméně trochu silnější jsem byla, ale nevadilo mi to. Na základní škole se mi už od první třídy dvořili kluci a já vedla spokojený život malého žáčka ? měla jsem i výborný prospěch ? samé jedničky. V páté třídě mi jedna spolužačka (která byla mimochodem docela dost hubená ? řekla bych, že to až nebylo pěkný) řekla, že jsem tlustá. Nevzpomínám si tedy, jestli mi to řekla takhle přímo, ale určitě vím, že na to narážela. Pořád jsem si z toho nic moc nedělala, ale zůstalo to ve mně. Tenhle rok jsem se s jednou kamárádkou rozhodly zkusit štěstí na přijímacích zkouškách na gymnázium. Byly jsme úspěšné a v září jsem tedy přestoupila na jinou školu. Nevím, jestli za to může právě tohle přestoupení, ale právě od té doby jsem začala blbnout. No, začalo to tak někdy v listopadu roku 2001, kdy jsem si jednou stoupla na váhu a ta ukázala 43kilo při výšce 150cm. Nejprve jsem přestala omezovat ty sladkosti, pak jsem začala dávat pozor i na tuk (kupovala jsem si nízkotučnější jogurty?) a přestala jíst ve škole svačiny. Taky jsem začala chodit jednou, někdy i dvakrát týdně s mamkou na aerobic a výsledky se dostavily. Postupně jsem hubla. Pamatuji si, že jsem se s každým zhubnutím radostně svěřovala mamce. Ta mě ze začátku myslím podporovala, hlavně že jsem tolik nemlsala, ale později jí už také něco začínalo být divné? O Vánocích jsem si už tolik neužívala cukroví a jedla jsem podstatně méně a nízkotučné věci. O jarních prázdninách jsem byla právě s mamkou na horách, kde to mamce myslím došlo. K snídani jsem tam jedla jogurt vitalineu a půlku chleba, oběd jakž takž a když mi mamka nabídla, že si večer zajdeme na pohár, souhlasila jsem, ale měla jsem ho místo večeře. Při lyžování mi byla brzy zima (i když na zmrzlé ruce a nohy jsem trpívala vždycky) a neměla jsem už tolik energie. Někdy v dubnu 2002 mě rodiče ?dovlekli? k psychiatrovi. V té době jsem vážila asi 35kg. Ale pořád jsem si neuvědomovala, že jsem nemocná ? o anorexii jsem neměla ani tušení že existuje. U psychiatra jsem dělala nějaké testy a on pak potvrdil, že mám anorexii. Dal mi podmínku, že do příště budu mít alespoň o kilo víc a pozval si mě asi za čtrnáct dní. Samozřejmě jsem nepřibrala, tak mi dal ještě jednu možnost a další? ale vždy jsem měla spíš míň a to jsem před jeho návštěvami ještě vypila třeba litr vody. Dnes si myslím, že nám měl poradit, aby mi zkusili pomáhat rodiče, ale kdo ví? Zkrátka při předposlední návštěvě mi dal zase stanovisko, že mám přibrat na 35, jinak pojedu do motola. Naposled jsem tam šla 26.6.2002 s bráchou a nepřibrala jsem, takže bylo jasno. Ani jsem se nestihla vzpamatovat a už jela ? domluvil mi totiž nástup v Motole už na druhý den! Bylo to docela stresující, protože hned den potom jsme měli celá rodina jet s cestovní kanceláří k moři a takhle se mnou museli jet rodiče jeden den do Prahy a druhý den odjížděli beze mě k moři, kde si to nejspíš taky moc neužili. Já jsem v nemocnici nastoupila s 30 kily a měla jsem přibrat na 38. Strašně jsem tam trpěla ? stýskalo se mi a cítila se tak sama a tak jsem se snažila rychle odtamtud dostat. Ze začátku jsem byla sie pořád plná a bylo mi těžko, ale potom jsem si už brala k tomu jídlu i vlastní sušenky, abych co nejrychleji přibrala. Naštěstí jsem opravdu přibírala docela rychle a za necelé dva měsíce ? týden před koncem prázdnin, jsem jela domů. To jsem měla asi 40kilo a cítila jsem se dobře a začala jsem chodit k nové psycholožce.Jenže štěstí trvalo jen pár měsíců a někdy před Vánoci to začalo nanovo. Tentokrát už jsme na to přišli poměrně brzy a paní doktorka nám doporučila, aby na mě rodiče dohlíželi. Zastavil se mi totiž i růst ? od těch dvanásti let měřím stále 150. Nemůžu si proto dovolit zase radikálně zhubnout, protože to bych už neměla vůbec šanci vyrůst. Nyní už více jak rok na každé mé jídlo (jím 6x denně) někdo dohlíží a dáky tomu si udržuji váhu kolem čtyřicíti. Jenže jsem pořád nazačala růst. Nyní je ale strašná doba, protože rodiče už to nebaví, neustále na mě dohlížet a přít se se mnou o každé sousto a myslím, že mě v blízké době chtějí zase odeslat do Motola. Já jsem se toho strašně lekla, protože už to opravdu podruhé zažít nechci a řekla jsem si, že to zvládnu a budu se snažit! Jenže nevím, jestli to rodiče poznají. Navíc ode dneška jsem nemocná, mám asi chřipku a nemám tím pádem moc chuť k jídlu. To jsem jim ale radši neřekla a jím všechno jako normálně a beze slov! Chci si občas vzít i něco sama ze své vlastní vůle, tak uvidíme, jestli to dokážu. Zatím jsem to dokázala dvakrát. Doufám, že si mé snahy všimli a ocení to. Chtěla bych, aby si to ještě rozmysleli, protože já jsem opravdu ochotná se strašně moc snažit to zvládnout doma! Uvidíme, jak to dopadne. Držte mi, prosím, palce?