Archive for category: Můj příběh

Jedna z věcí, která mi dělá problém, ikdyž už jsem z ppp venku je to, že se neumím mít ráda. Nejde to. Občas stojím před zrcadlem a říkám si, že to zas tak hrozný nebude, jenom by to chtělo mít většinu věcí jinak…. a občas stojím před zrcadlem a vidím někoho, koho nenávidím. Mívám takový depky, že pak třeba celý víkend nejdu nikam ven, jenom sedím na posteli a přemýšlím, jak udělat, abych byla někdo jiný. V dobách, kdy jsem trpěla problémy s jídlem jsem takový věci nezažívala, protože jsem se trápila hladem a všechny ty negativní myšlenky se v tom mohly vyžívat… slibovaly, že budu někým jiným, když se překonám a nebudu jíst, slibovaly, že budu modelkou z časopisu. Nepovedlo se a nakonec jsem se z těch myšlenek musela léčit. A teď vím, že se nikým jiným stát nemůžu, jsem taková jaká jsem, nehledě na to, jestli svoje tělo nenávidím nebo ne… a nic s tím nemůžu udělat. Tak si říkám, jestli opravdu nebylo lepší to období, kdy jsem měla jako nejlepší kámošku anorexii. Byl to jistý smysl života, ikdyž teď vím, že zcestnej. Potřebovala bych asi i radu, jak udělat, abych konečně měla pokoj od všech těch hnusných myšlenek, který mě občas nutí dělat věci, který bych neměla…

Je mi 17 a mám bulímii. Touhle nemocí trpím už tři roky. Je mi ze mě zle. Nemyslím z toho jak vypadám,a ale z toho co dělám. Nenávidím bulímii, chci se vyléčit, chci být zase normální, hlavně chci jíst normálně. Začalo to ve 14. Chtěla jsem být štíhlejší a myslela jsem že tím pádem budu i hezčí. Je to omyl. Tahle nemoc si vás obmotá kolem prstu. Stala jsem se jejím otrokem! Přesně si pamatuju kdy jsem si poprvé strčila prsty do pusy a zvracela. Bylo to u nás v hospodě a já jsem si týden před tím řekla, že budu držet dietu. Celý týden jsem to vydržela, omezovala jsem se v jídle a pochopitelně i hubla, ale ten osudný den jsem to nemohla vydržet a najedla jsem se a pak?Pak jsem to vyzvracela. Tak to pokračovalo celé 3 roky a já jsem si neuvědomovala co dělám. Teď to vím a chci bojovat, chci být zase normální. Je to vůbec možné? Nevím, ale já se o to pokusím. Nejvíc se bojím, že to nezvládnu, že se zase najím a půjdu si strčit prsty do pusy!! Já už nechci. Přísahám že se budu držet už kvůli mé mamce,která to ví a velmi kvůli tomu trpí. Za tuhle nemoc se stydím.Neřekla jsem to ani mé nejlepší kamarádce, ale až bude po všem tak to řeknu celému světu. Celí svět bude vědet,že jsem to zvládla, že už nezvracím. Čeká mě dlouhá cesta, ale já dojdu až do cíle. To slibuju mé rodině a mím přátelům!

Ahoj.Četla jsem si vaše příběhy a řekla jsem si,že Vám ve zkratce řeknu i ten svůj. Loni v létě jsem byla ještě spokojená boubelka,měla jsem 172cm a 78 kilo.Žilo se mi celkem fajn,ale pak za mnou přišel jeden kluk,kterýho jsem fakt strašně milovala a ten mi řekl,uhni tlusťochu.Od tý doby jsem začala nad svou postavou přemýšlet a hubnout.Řekla jsem si,že na to půjdu rozumně,trochu jsem omezila jídlo a přidala pohyb.Ale po pár týdnech se mi to vymklo z rukou,přestala jsem cvičit a bohužel jsem přestala i jíst.Ze začátku mi všichni říkali jak krásně hubnu,ale pak říkali,stopni to.Jenže,mě už to stopnout nejde.Mám 39 kilo a váha jde každý týden o 20deka dolu.Před 2 měsíci jsem přestala mít menstruaci.Chodím pomalu,jsem utahaná,bolí mě celé tělo,mnohokrát jsem už omdlela.Rodiče mě dali před měsícem na léčení,ale tam jsem vydržela jen týden a pak jsem udělala takovou scénu,že mě pustili domu.Respektivě naši si pro mě jeli a já jím řekla,že pokud mě takhle někam dají,zabiju se nebo uteču z domova.Já vím,pařím na psychiatrii.Prostě chci se vyléčit,ale né za cenu toho,že budu žít jako nějakej blázen někde zavřená. Vím, že jsem blbá,měla bych se nechat léčit Už jsem se smířila s tím,že asi umřu……………. Prý při mé výšce stačí ještě pár kilo,a srdce to nemusí zvládnout.Obdivuju Vás,kteří jste nad tou nemocí zvítězili.Jse dobří. Vaše Katka

Ahoj, jmenuju se Katka a je mi 23 let. Už nějakej ten patek trpim depresemi. A s tím je asi spojenej můj problém s jídlem. Vždycky když na mě padne depka, nemám vůbec chuť k jídlu. Parkrát to došlo i tak daleko, že jsem do sebe cpala hodinu půl rohlíku, jenom abych něco snědla. Nyní už to mám tak trochu pod kontrolou. Jím dobře, ale stále mám podvědomný strach z návštěv v restauracích. Začnu nad tím jídlem přemýšlet, jestli to s ním, nebo jestli zase nebudu mít klapku. Musím taky podotknout, že se necítím být tlustá a nikdy mě nenapadlo jídlo vyzvracet. Se svým tělem jsem v podstatě spokojená. Kvůli mé depresi jsem navštívila i psycholožku. Verdikt: klasická deprese se psychosomatickými jevy. Někdy s ním jídlo opravdu s chutí a někdy to sním jen proto, abych něco snědla. Už mě to štve, ale nemůžu si pomoct. Když to na mě přijde jsem bezradná. Prosím, poraďte mi někdo!!!

Zdravím všechny, kteří tady píšou nebo si jen čtou příběhy, tak jak jsem to kdysi dělala i já sama. Už jednou jsem tady psala, tak teď se chci znova podělit o svůj příběh a o své pocity…Pro trochu oživení , všechno začalo v mých 15-ti letech.Jako velmi mladá holka,která se chtěla líbit jsem si myslela,že váha je hrozně důležitá a ono možná tak trochu doopravdy je,jenom záleží jak to člověk všechno bere a jak se k tomu postaví…Při svých 59 kg na 165 cm výšky nic moc… Vlastně když jsem se rozhodla něco se sebou dělat, měla jsem ke stejné výšce 65 kg.To byl asi největší zlom v mém životě.. řekla jsem si dost,už nechci být taková škaredá s velikostí kalhot 42… Ono třeba někomu i taková velikost sluší, ale jsem celkem taková malinká a každé kilo se mi objeví na bocích, což opravdu není pěkné. Mnooo tak nějak sem nejedla,ani sem neměla chuť… jediná má strava byly jablka, čistá voda a suchary takové ty co vypadají jako polystyren… dnes je nemůžu už ani vidět 🙂 Líbilo se mi ,když mi každý říkal,že jsem hubená… jenže tak nějak se to zvrtlo a i když jsem třeba cvičila každý den tak hodinku vždycky před spaním, občas sem se přejedla… měla jsem spíše touhu se přejíst… Zamkla jsem se do koupelky s velkým koláčem a v několika sekundách ho spořádala,pak to jelo dál,tam krajíce chleba,ještě jogurt,čokoláda … no prostě děs a šlo to všechno hezky rychle taky ven… po každém zvracení jsem seděla u mísy, po tváři se mi kutálely slzy a cítila jsem se,jako ten nejodpornější člověk,který existuje… tak nějak sem se z toho po čase dostala… Abych upřesnila za necelé tři měsíce jsem zhubla téměř 10 kilo. Pak se to vrátilo tak na 57.Mám hodně velké problémy v tom, že mi nedělá problém za jeden den přibrat 2 kila, mám dost hrozně nestálou váhu… V zimě hubnu v létě tloustnu.. Pak jsem si našla přítele,byl starší o osum let než já.. říkal, jak se mu líbí hubeňoučké holky s krásným zadečkem a já se cítila strašně.Nebyla jsem tlustá ani hubená.. tak akorát…Jenže on mi pořád nosil čokolády a spousty jiných dobrotek a když jsem nechtěla,řekl ať si dám,že mi to donesl… a zase to začalo… na 14 dní sem odjela na dovolenou a měla strach,že přiberu… že už se mu nebudu líbít,po každém jídle jsem se zavírala na záchodě a zvracela… stejně jsem ale pár kil přibrala.. a když jsem přijela,tak mi řekl,že mám nějaký větší zadek.. no v tu chvíli mi bylo do pláče… a vše se vrátilo do stejných kolejí.. opět jsem byla dole… teď už spolu nejsme… možná je to tak dobře… nastoupila jsem do práce a teď tak nějak mám 55kg/165cm. Abych pravdu řekla, moc nejím v práci, nebo alespoň se snažím.. jelikož celých 8 hodin sedím na židli zavřená v kanceláři.. 2x týdně chodím cvičit a možná díky tomu, se má váha a postavička tak nějak dost srovnala.. papám všechno.. třeba zrovna teďkom sem měla čokoládku :-)) někdy mám chvílema ale pocit,že do toho tak nějak znova zabředávám.. někdy nejím celý den skoro nic… občas není chuť,poslední dobou z velkých stresů mám dost bolavý žaludek,takže raději nejím,než abych dostala znova křeče.. a pak se najím třeba až večer.. pro některé možná nepochopitelné,ale mám hládek tak si dám i v devět večer třeba kousek řízku a brambor… a váha je na druhý den stejná.. jenže mám nového přítele.. a v tom je asi kámen úrazu.. jsme spolu krátce ale on je strašně hubenej.. hodně sportuje a je poloviční než já.Když ho vidím a pak se kouknu na sebe,připadám si strašně tlustá… a nedávno jsem to udělala znovu… chtěla jsem mít do kalhot ploché bříško a tak sem oběd vyzvracela… už se nechci vrátit znovu do toho kolotože nebo spíše na spod horské dráhy tak jak sem to přirovnala v nadpisu… kdy se celý můj život točil jen kolem váhy,jídla, zvracení .. pocitu osamění, nepochopení… myslím,že to možná zvládnu ale občas se cítím dost nejistá..jedno mé já mi šeptá, jsi hezká, postavička akorát… ale to druhé já doslova překřičuje to lepší já .. jsi tlustá,ještě musíš zhubnout.. nechceš být jako prasátko… ještě tak 5 kilo a budeš kočka… všem kolem mě dávám rady ale sama si neumím poradit, nedokážu zatlačit to špatné jáá .. a častokrát se cítím sama,škaredá,tlustá přesně tak jako dřív …Mnoo možná je to dost nepřehledné, mých pocitů je hodně a asi by se to sem ani nevešlo, ale jestli by někdo rád popísmenkoval a popovídal si o všem možném tak tady: megan01@seznam.cz A jinak přeji všem hodně moc pevnou vůli a taky štěstíčka a odvahy …