Archive for category: Můj příběh

Ahoj, jsem anorektička a už mě to začíná OPRAVDU ŠTVÁT!!!!Každý den si znova a znova opakuju: „Tak dost dneska už s tím výmyslem vážně musím přestat, začít se chovat normálně a užívat si mládí jako to dělá každý jiný mladý člověk!“. Bohužel mi do toho, ale pokaždé něco vleze, nebo lépe řečeno, můj mozek mi do toho vleze sám a jen zřídkakdy jsem schopná mu odporovat. Když o tom tak přemýšlím tak na jednu stranu je sice hezké, že jsem štíhlá a mám postavu jak modelka. Ale v poslední době mi spíš všichni říkají, že jsem totálně vychrtlá, a že už to není hezký! Bohužel je to pravda. Mají proč se posmívat, protože opravdu vypadám jak kulturistka z Dachau. Je mi totiž 14, jsem 170 cm vysoká a vážím 43 kilo. Vlasů tak mám polovinu. Je zázrak, že ještě nejsem totálně plešatá, vylejzaj mi kosti, tvoří se mi modřiny, kazí se mi zuby a asi tak 11x denně chodím na záchod, protože denně vypiju tak 5 litrů vody. Což o to, s tímhle vším žít, mě zas až tak moc nevadí. Vím že na světě jsou lidi, kteří jsou na tom mnohem hůř než já, a kteří DOOPRAVDY trpí. Jenže TO co mě opravdu vadí je, že můj čas plýtvám přemýšlením o nesmyslech, jako jsou kalorie a to jak vypadám. A pak už mi nezbývá vůbec žádný čas myslet racionálně a dělat něco užitečného. Na jedné straně mozku jsem to opravdu já, ale tu druhou stranu mi v poslední době okupuje nějaká nafoukaná nána, která do mě neustále dokola hučí, že když něco pořádnýho snim a nevyběhám tak, že se proměnim v špekatou obludu, které se všichni začnou vyhejbat a s kterou nikdo nebude chtít nic mít. A já se podle této fantasmagorie řídím!!! No nejsem, já to, ale pitomá? Když se nad tím vším tak zamyslim, tak musim uznat, že mám naprosto všechno, a že my vlastně vůbec nic nechybí. Mám bezvadnou rodinu, koníčky, jsem na dobré škole, mám spoustu kamarádů….co víc si ještě mohu přát, že? A já jsem tak sobecká a nevděčná, že si toho vůbec nevážim nebo sice vážim, ale moc málo a přitom ještě dělám rodičům takovíhle problémy!!!! To je hrůza, takhle už to přece dál nejde!!! Jsou lidé kteří z tohohle všeho nemají třeba vůbec nic a přitom si ještě s tím NIC pomáhajá mezi sebou. A já místo toho, abych se konečně zvedla z toho kanálu, kde mě ta potvora anorexie drží, a šla pro ty chudáky něco dělat, tak radši začnu kolem dokola poskakovat a cvičit, jak pošahaná a výsledek je, že bez večeře, celá vyčerpaná jdu spát. Mimo to, když jsem ve škole na obědě, tak všichni mezi sebou spokojeně tlachají, ale jen já mám plno práce s tím, abych z obalované ryby seškrábala všechnu strouhanku v které je pár kalorií a nějaké ty tuky! Místo toho abych šla s kamarády do kina nebo vyrazila někam ven, tak radši cvičim a dělám dřepy a kliky. Hrůza!!!!!Už mě to opravdu leze krkem. Jestli s tím urychleně nezačnu něco dělat, tak se opravdu bojím toho, co ze mě jednou vyroste! Já vím, že ted přede mnou teď stojí dvě cesty. Jedna vede zpět do světa, v kterém je jedinou důležitou věcí vzhled a na lidské hodnoty se podle mých předsudků proti lidem úplně kašle. Ale ta druhá vede ven, na opravdový svět, kde je světlo a radost, a kde se lidé snaží o to, aby nebyli pamatováni podle toho jak vypadají, ale aby si je ostatní zapamatovali podle toho jací byli a jsou uvnitř. Já nevim jak vy, ale já už jsem se rozhodla. Já takhle dál žít nechci… Já už nechci dál zaujímat místo v lidských očích, ale já chci vlastnit místo v jejich srdci. Ti lidé, pro které stojí vzhled na prvním jsou podle mě….a stydím se, že jsem tyto lidi vůbec kdy poslouchala. Já sem zase napíšu, až budu hezká, jak uvnitř tak navenek a až konečně začnu opět uvažovat alespoň trochu racionálně. Stejně, až jednou budu stará a v županu a bavlněných ponožkách, u krbu, budu v klidu popíjet punč, a přitom vzpomínat na své mládí, tak nechci, aby jedinou mou vzpomínkou byl boj proti sobě samé! Tak Vám všem ostatním, které prožíváte to samé jako já přeji, ať se přes tuhle překážku dostanete a ať na druhé straně naleznete nový a mnohem hezčí život! A abych nezapomněla, tak samozřejmě Všem přeji Veselé Vánoce a Šťastný Nový rok!!!!! Tak zdar a já si jdu hned pro buchtu! Blbost, dám si dvě jsou přece Vánoce!!!!:-)))

Ahojky všichni! Ráda bych se svěřila se svým příběhem… nikdy jsem nebyla nějak moc tlustá (akorát jako miminko-to jsem byla baculka:) a navíc v pubertě jsem se celkem vytáhla. I když zase ne moc- měřím pouhých 163cm:( ale měla jsem maximálně 50, 51 kg ani nevím, proč jsem začala hubnout.. ale jednoho dne jsem přestávala jíst sladkosti, začala si počítat kalorie a taky jsem hrozně moc jezdila na rotopedu. A zvláště o prázdninách.. no nakonec jsem měla na tu svoji výšku 46 kg.. po radách kamarádek a sestry, abych začala jíst jsem tedy začala, ale až moc.. a od tý doby mám takovéto záchvaty doslova přežírání:(( přes týden, když jsem na škole, která není v místě mého trvalého bydliště jím málo a zdravě a pak jakmile přijedu domů, tak jako by mi cvaklo. Nevidím,neslyším a cpu se a cpu se:((( je to strasný z mé původni váhy pod 50 kg mám teď víc jako 60!Jsem zoufalá a přesto každý pátek znovu a znovu se přejím:((((

Ahoj holky, tak jsem se rozhodla, že vám sem budu pravidelně psát a že se budu s vámi dělit o dojmy a pocity z léčby na mentální bulimii. Už jste tady mohly přečíst dva moje příběhy, když si je teď čtu s malým odstupem, tak si říkám, že si můžu teď začít pomalu říkat, že z tý hrůzy konečně vyskočím. S tím, že udělám radikální řez ve svém životě jsem se dostavila do terapeutické skupiny na Karlák. Pro nemocné se to tam koná každou druhou středu v měsíci. Nevím teď přesně to datum, ale myslím že to bylo kolem 6.11, nějak tak. Dne 3.11. jsem se rozhodla, že musím udělat tlustou čarou, za toutu mou 3 letou nechutnou minulostí. Musím říct, že poslechnout si na Karláku všechny ty příběhy pro mě bylo ohromně motivující a všem bych to doporučovala. Od tohoto dne jsem se držela do 12.11. , kdy jsem bohužel zase zvracela. Tak strašně jsem si nadávala, byla jsem úplně hotová, jak strašně jsem slabá. Ale od té doby jsem se prostě zařekla. Budu jíst, jím nízkotučné jogurty, rýži, musli tyčinky, atd. abych neměla výčitky a když mě to chytne, tak mám po ruce ovoco a to mě vždycky zachrání. Začínám se cítit silná, a silná je to nejdůležitější, mít pevnou vůli. Teď si říkám, že klidně 2 kila přiberu, než se mi nastartuje metabolismus, než abych byla oteklá, stejně ne štíhlá a totálně psychicky na dně!! A teď světe div se, co jím a nezvracím, tak hubnu, to je paradox!! Takže holky, všechny to můžem dokázat!! Poproste rodinu o pomoc, strašně moc to pomůže, pokud máte přítele, řekněte mu to, pokud vás má rád, tak to pochopí a pomůže vám, to teď mluvím z vlastní zkušenosti!! Držte se , ja se budu taky držet. Napište mi, když si budete chtít popovídat, nebo poradit, myslím, že už poradit dokážu. Nechte mi na vás kontakt a já se určitě ozvu!! Takže hlavně sílu holky a pa, zase se ozvu

Ahoj všichni, co můj příběh čtete. Nevím co mám dělat, sem na dně a nevím komu se mám svěřit. Sama na sobě vidím, že bych potřebovala pomoc jinak se totiž zachvíli asi zblázním. Začalo to touhou něco málo zhubnout, ale zvolila sem špatnou cestu k hubnutí a to hladovění. Vždycky sem to pár dní vydržela (můj rekord 9 dní) a pak sem se strašně přejedla.A tak se to střídalo týden hladovka a dva týdny přejídání. Naposledy se mi to stalo, když sem si chtěla koupit něco na sebe a vypadala sem v tom hrozně narvaně a to sem si zkoušela svoují obvyklou velikost S. Bohužel sem zjistila, že tahle velikost už asi pro mě není. Dřív mi prodavačky sami nabízeli S a teď už o velikost víc. Dokonce mi jedna řekla, když sem chtěla menší velikost, že to mam na sobě upnutý a že to nevypadá hezky. Pro někoho normální věta, ale pro mě hřebíček do rakve. Měla sem na sebe vztek, že nic nedokážu ani zhubnout pár kilo a tak sem se doma přecpala k prasknutí…. Teď mám 54kg na 158 cm (je mi 17). Dřív sem měla jenom 50 kg to bylo maximum, ale za tu dobu co takhle blbnu sem nabrala už 4 kg. Bojím se že to sama nezvládnu. Vím že bych měla jíst normálně, že ani hladovění ani přecpávání není zprávný, ale já to už neumím jíst normálně. Buď nejím vůbec nebo když už tak už. A přitom bych si přála normálně jíst ale nejde mi to. Bojím se, že to nikdy nezkončí a já budu jenom přibírat a přibírat. Holky, všem vám budu vděčná za jakýkoliv názor, radu komentář.

Můj přiběh začíná jako většina vašich, taky jsem byla jako dítě ten outsider, který je tlustý. Hubnout jsem začala už v jedenácti letech (ač tenkrát jsem měla normální váhu). V patnácti jsem se různým kolotočem diet dostala na 65kilo. Tenkrát jsem potkala svého přítele, byl pro mě modlou, bohem (bylo mu 20, to tuším vysvětluje vše). Snažila jsem se zhubnout kvůli němu ? jako vždy, podnítila to jedna hloupá, nevinná věta o bývalých přítelkyních. A hubla jsem…a hubla. Každý den jsem trávila dvě hodiny v posilovně a hodinu běháním. Postupně jsem si snižovala přísun energie až na tu míru, že jsem byla spokojena jen pokud byl pod 500KJ / den. Ano, zhubla jsem, na 53 kilo. Přítel byl nejspíš nadšený, ale já už méně. Ten začarovaný kruh ve kterém se každá anorektička octne si nedokáže nikdo představit, jen ty, které v něm byly. Každé stoupnutí si na váhu znamená překonat větší strach než při bungee, každé přibrání, byť jen o desetinu kila, znamená zklamání. Na nic jiném už nezáleželo. A tenkrát mi to začalo docházet, že něco není dobře. Snažila jsem se ze spárů anorexie vymanit, ale jediné kam jsem dospěla byla bulimie. S tou jsem se potýkala až do 18ti. Začaly problémy s přítelem, problémy ve škole, snažila jsem se být doma co nejméně abych jen neplakala ? a tím jsem se dostala k lidem, neměla jsem kde zvracet, všichni mě kontrolovala abych si něco neudělala po rozchodu s přítelem a tak jsem nebyla ani chvíli sama. Jedna bolest přebila druhou. Za čas jsem si uvědomila, že jsem z toho venku. Mám 68kg a jsem spokojená. Jistě, nenatáhnu si džíny vel. 34, ani 36, dokonce ani 38 či 40. Ale za to můžu jít oslavovat s přáteli kdy chci, mám více času na učení, jídlo beru jako požitek a navíc…mám nového přítele. Holky, opusťte ten kruh dokud je čas, ve 30 už bude pozdě, TOHLE jsou nejlepší léta vašeho života a štíhlost vám nic lepšího nepřinese. Opravdu si myslíte, že má cenu se zahazovat s lidmi, kteří vás oceňují podle exteriéru? Chcete se zařadit do populace lidí s IQ pod 50? Notak.