Par uvah o telesne hmotnosti

Dnes jsem se vzbudila s potrebou toto napsat: Nepreji si, aby me lidi posuzovali podle toho, jakou mam postavu! Nejsem modelka, nezivim se svym telem. Kde bereme pravo, hodnotit ostatni? Proc mame potrebu, vytvaret si na ostatni nazory, o ktere nas nikdo nepozadal a pripadne jim je sdelovat? A pokud uz mame potrebu hodnotit, kritizujeme nebo se snazime pochopit? Napadne nas pri pohledu na kamaradku, sousedku, maminku, otce, bratra, nebo kohokoli jineho, kdo vyrazne pribral/zhubnul, ze ten clovek ma mozna daleko vic nez zmenu diety (puvodni vyznam tohoto slova je „zpusob, jak se clovek stravuje“ nikoli „zpusob jak zhubnout“), abychom ho/ji objali, vyslechli, dali lasku? Vsichni vime, ze ideal krasy prochazel po staleti vyvojem. Co by tomu rekli barokni maliri, kdyby se mohli podivat do dnesni doby? A proc se vlastne za kazdou cenu urputne snazit, vyrovnat se jakymkoli idealum? A pokud uz se rozhodnu, ze „mi to za to stoji“, pro koho to delam? Sama pro sebe nebo pro sve okoli? Rikam si pri pohledu do zrcadla: „Citim se dnes dobre?“ nebo „Jak budu vypadat pred svym sefem, pritelem, manzelem,…“? Osobne jsem si vyzkousela, jake to je mit peknou stihlou sportovni postavu i to, kdy se na vas ostatni divaji s nevyslovenou otazkou o vasem zdravi. V soucasnosti vazim pri vysce 185 cm 85 kg. Nemyslim si, ze jsem proto horsi, dokonce si myslim, ze je to naopak, ale to uz prave nesouvisi s kilogramy…. Z vlastni zkusenosti vim, ze poruchy prijmu potravy souvisi s daleko vetsim spektrem oblasti, nez jen s telesnou vahou, ale i ona je jednim z hnacich motoru, proc se prestavame pratelit se svym vlastnim telem a s jidlem. Proto techto par radku, par nametu k zamysleni. Mejte krasne dny a budte stastne jen proto, ze jste. Pro ten uzasny dar zivota, pro vsechny prilezitosti na sobe pracovat, ktere vam vase nemoc prinasi, protoze jich veru neni malo….a protoze: kdy se mame radovat, kdyz ne dnes? Katka