Archive for category: Můj příběh

Zdál se mi sen. Moc krásný sen. Šla jsem písčitou cestou, všude kolem mě byla tráva posetá lučními kvítky. Sluníčko svítilo , bylo teplo a najednou jsem cítila, že mé tělo je krásně lehoučké, jako pírko, koukla jsem se dolů a vznášela jsem se nad zemí. Celou tu nádhernou přírodu jsem měla pod sebou. Nenadnášela jsem se, měla jsem křídla. Křídla motýlí. Moc se snažím mít ráda své tělo. Ale vždy se stane něco, co mě přesvědčí o opaku. Nejhorší je, když to jsou vaši blízcí. Lidé, které milujete a kteří se tváří, že milujou vás. Moc si přejete jim věřit, ale copak to jde? Když zhubnete, tak vám říkají, jak jste krásně hubení, jak moc vám to sluší, ale že už byste měli raději přestat, že vypadáte nezdravě. Tak začnete jíst a přiberete nějaké to kilo a najednou vám ti samí lidé zase říkají, že jste přibrali, že jste „oplácaní“, macatí nebo nedej Bože „tlustoprd“! Sama nevím, co je „normál“. Když jsem nejedla, tak jsem byla štíhlounká a mohla si na sebe vzít cokoliv. Měla jsem své tělo ráda. Když jsem ztloustla, tak jsem také byla ráda, ale jen proto, že jsem se mohla najíst. Sníst cokoliv, ale už jsem se zase nemohla krásně oblékat. Když jsem byla štíhlá, všem jsem se líbila, teď o mě nikdo nestojí. Anorexie nebo bulimie? Nebo snad zdraví? Co z toho je normál? Samozřejmě, že zdraví. Zdraví je nad zlato. Ale znamená to i štěstí? Když jsem zdravá, tak jsem samozřejmě ráda, že jsem zdravá (kdo by nebyl?), ale nejsem štíhlá. Nejsem spokojená se svým tělem. Jak se mám naučit milovat své tělo takové jaké je? Jak????????? Když vám vaši nejbližší ubližují (aniž by si to možná uvědomily) slovy jako jsi tlustá, neztlousla jsi? Nejhorší slovo je pro mě „tlustoprd“. Nikdy mi tak nikdo neřekl. Nikdy. Až teď (asi před 14dny) a zrovna mi to řekl člověk, od kterého bych to nikdy nečekala. Tak moc mě to bolí. Už to nejsem já. Byla jsem společenská. Teď sedím doma. Pořád jsem se smála, teď brečím nebo jsem jen smutná. Byla jsem štíhlá, teď jsem tlustá. Atd. Atd. Atd. Atd. Atd. Takhle bych mohla pokračovat stále dokola. Všichni to známe. Mám dokonce i dva šatníky. Vel.36-38 a 40-42. Proč? Proč jen jsem to nechala dojít tak daleko? Proč ………….? Slunce opět svítí a já přemýšlím. Přemýšlím nad tím, kdo jsem. Jsem motýl nebo medvěd? Motýl je krásně lehoučký, medvěd je zvíře silné. Kdo jsem? Sama nevím. 3 roky hledám odpověď. Odpověď nato, kde se stala chyba. Proč zrovna Já? Učím se milovat své tělo. ALe nejde to. Nevím, jak na to.

Ahojky, tak jsem tak pročítala příběhy ostatních holek a zjistila, že takový problém jménem bulimie nemám jen já sama. Je to už 6 let, co se trápím bulimií. Přijdou chvilky, kdy jsem o.k. a na zvracení nemám ani pomyšlení,ale pak přijde třeba jen malý problém (stres) a jsem v tom zase. Nikdo z mých blízkých neví, jaký mám problém až na mého přítele. Jsme spolu půl roku a já mu to řekla asi po 1 měsíci. Snaží se mi pomáhat, ale jakmile zůstanu sama doma, tak to na mě přijde. Jsem schopná vyluxovat třeba celou lednici a pak následuje rychlý únik na WC. Před 3 roky jsem zhubla z 85kg na 68 kg, ale nastal jo-jo efekt, takže jsem se dostala na váhu 78kg. Dnes vážím 75kg/168. A právě dnes je to 18 dní co jsem nezvracela.Snažím se hodně pohybovat (aerobik,kolo,procházky)a hlavně jím 5 denně po malých porcích. Zatím se váha moc dolů nepohybuje, ale je to znát na centimetrech.Přítel je mi velkou oporou a ve všem mi pomáhá. Na nějaké přejídání nemám ani pomyšlení. Hodně mi prospělo to, že bydlíme spolu, takže je vše pod kontrolou.A doufám, že už se nikdy ke zvracení nevrátím. Držte mi palečky. Já věřím, že to holky dokážeme překonat.

Ahojte milí lidičkové!! Takže nějek začneme.. Ehm.. Trpím depresemi, kterých si snad zatím nikdo nevšiml.. A snad i proto mám pocit, proč sem vůbec lezu, že přece žádnej problém nemám, že chci být asi zajímavá. Ale já se chci podělit s Vámi, protože jiným toto neříkám.. Problémy ohledně vztahu k jídlu mám vlastně od mala.. Například když jsem se přejedla, tak jsem pak brečela že jsem tlustá.. Moje váha si lítá o 5 kilo běžně. Teda lépe nahoru než dolů.,. Pořád si ze mně naši utahovali. „baculky má taky někdo rád“ „…špekulíne..“, atd… asi to znáte.. Pak jsem před rokem zhubla. Jedla jsem. Normálně a zdravě. Určité životní komplikace mě vyhnali do Prahy. Tam bydlím u babičky a u dědy. No a znáte to.. „dej si ještě knedlíček..“ Chvíli mi vyhovovalo že mě nikdo nebuzeruje, ale když mi pak pár lidí řeklo“ztloustla jsi“, tak to pro mě byla neuvěřitelná potupa! Seběvědomí v čudu, světu vládnou modelky.. A proto jsem řekla babičce že mě přejídá. Fajn, tak jsme to omezili.Ale večeře kolem 5 hodiny už pro mě začli být nepřípustné. Vždyť já to pak už nespálím!! Tak jsem dělala různé pročišťovací týdny a trochu jsem zhubla.. Ale další týden zase přišly teplé večeře a já se proklínala. Poslední 3 týdny jsem to nějak ošulila. Řekla jsem, že se najím později a namísto toho jsem to hodila do pytlíku a ráno do popelnice. Když jsem viděla, jak to dávám do pytlíku, tak jsem si říkala „uf, ještě že to nedávám do svého žaludku“.Také jsem se párkrát při pocitu viny trochu pořezala do ruky a pokoušela se jídlo vyzvracet.. Teď nejsem v Praze, ale na praxi doma. Jediné na co jsem se těšila je to, že mě nebude nikdo hlídat, jako“snědla jsi vše ve škole?“ „a co si dáš k jídlu?“, ale budu si jíst podle svého. Přítel mi sice říká že jsem hubená, ale já myslím že lže, protože to tvrdil i kolem Vánoc, když jsem měla o 5 kilo víc. Teď mám při 170 cm 59 kg. Víte, já jsem chodila s nádherným klukem. Asi 4 měsíce. Rozešli jsme se, protože mě nemiloval a připadalo mu to, že v tom prostě něco chybí.. Když jsem přišla domů, tak mi nevlastní otec řek:“stejně jste se k sobě nehodili, on je takovej klučina a ty jseš vedle něho jak haldegron.“ Tak jsem usoudila, že teď když zhubnu, tak bude litovat toho, jak se ke mně choval. Vím, že to je blbost, ale já chci něčeho dokázat a už neposlouchat,že jsem nemožná a nic nedotáhnu do konce.. .jen aby ten konec nebyl zlej… Já jen chci sebevědomí.. Až budu šlíhlá=budu spokojená….?!

Nebudu tady psát svůj životní příběh a dosavadní život s bulimií, mým cílm je tímto článkem povzbudit ty z Vás, které s touto zákeřnou nemocí stále bojují. Lítala jsem v tom 4 roky se vším všudy, nutkavé přejídání, zvracení, opakované záchvaty během dne i 3x. Nepřestala jsem se cpát, dokud jsem málem nepraskla a potom rychle na záchod. Jak já záviděla anorektičkám, které měly tu vůli vydržet se stravovat tak, aby příjem potravy byl minimální. To já dokázala ve svém „nejlepším“ období tak týden a potom následovalo neovládnutí se a cpaní a cpaní a cpaní. Potom se člověk dostane do stádia, kdy už nechce hubnout, jediným snem a cílem bylo naučit se normálně jíst. V krizích jsem si dávala za příklad děti v mateřské škole: snídaně, svačinka, oběd, svačinka a večeře. Jak jednoduché že? Trvalo mi hodně dlouho, než jsem dokázala tento systém dodržovat a musím se hodně snažit dodnes, abych to zvládala. Už mnohokrát předtím jsem se snažila dostat z bludného kruhu přejídání a zvracení. Když si člověk vytvoří návyk, je moc těžké ho překonat. Mnohokrát jsem to nezvládla, chytala jsem se mezníků ve svém životě, jako např. společná domácnost s přítelem. Byla jsem přesvědčená, že to zvládnu, když nebudu bydlet s rodiči s věčně naplněnou ledničkou. Nevyšlo to, vždycky se najdou nějaké mražené polotovary, kterými se může člověk přecpat. Když nastane v mozku TO zkratkovité jednání, je Vám úplně jedno, co jíte. Prostě to nevyšlo. Už nevím, co nakonec zapříčinilo, že jsem to dokázala. Teď je to 1 rok, co nezvracím a nemám záchvaty. Je to moje životní výhra, i když si jasně uvědomuji, že můžu zase kdykoliv podlehnout. Nežiji zrovna zdravě, ulítávám na čokoládě a všem sladkém, každopádně se to nedá srovnat s bulimií. Konečně JSEM VOLNÁ!!! Momentálně mě drží to, že se cca za rok chystáme s manželem na miminko, takže nemám na výběř. Samozřejmě bych neriskovala zdraví mého děťátka kvůli kultu štíhlé postavy. Teď vážím 58 kg na 165 cm, paradoxně jsem od dob života s bulimií nepřibrala. Chtěla jsem Vám všem říct, že stojí za to bojovat, i když to 20x nevyjde, zkuste to po jedenadvacáté, jednou to dokážete, protože život bez B stojí za to. Držím Vám všem palce a Vy je prosím držte mě, abych to toho už nikdy nespadla.