Je to asi 14 dní, co jsem narazila na tyto stránky a musím říct, že se sem co týden vracím. Nevím, zda jsem měla někdy anorexii, ale určitou zkušenoust mám. Zajímal by mě váš názor na věc. Vždy jsem byla štíhlá.Má váha nikdy nepřesáhla 48 kg při výšce 160cm.Vždy mi kolísa mezi 46 – 48kg. Jsem sportovní typ, od malička jsem sportovala. Nikdy jsem nežila, abych jedla, tz. měla-li jsem hlad, jedla jsem a naopak. Přišla střední škola. Dojížděla jsem vlakem, na obědy jsem nechodila a tak mi stačilo ve škole sníst 3 suché rohlíky – ze školy jsem přijela ve 4 hodiny, večer následovala vydatnější večeře. Nastalo-li léto, stávalo se, že při velkých vedrech jsem jedla ještě mnohem míň. K tomu jsem kouřila(tak trochu).Podotýkám, že jsem nikdy žádné tabulky ani kalorie nepočítala. Vše jsem brala jako samozřejmost. Je pravda, že jsem jednu dobu dost cvičila a pak se prohlížela v zrcadle, byla jsem na sebe pyšná.Na rovinu jsem ale byla šíleně zdechlá, což ale vidím až dnes. Taky chci ale napsat, že měla-li jsem někdy chuť, či hlad , nikdy jsem si to neodepřela, ani jediná myšlenka týkající se kalorií mě nenapadla. Ještě musím něco napsat. v 15 letech mi byla zjištěna zvýšená funkce štítné žlázy. Pro ty, co to neznají – zjednodušeně řečeno – tělo pracuje na plné obrátky, metabolismus je rychlý, takže kdybych si teďka dupla, že chci být tlustá, tak se mi to v žádném případě nepodaří. Má to své výhody i nevýhody. Jsem třeba často nervní, takže důsledky jsou podobné. Taky je pravda, že na vzhledu si docela zakládám. Je to pro mě důležité, i když v poslední době se snažím zaměřovat na jiné hodnoty, což se mi docela daří. Pravdou je, že jsem typ, který když má nervy, tak má problém, něco sníst. Jeden příklad za všechny. Byla jsem jako au-pair v Německu. Sesypalo se na mě tolik věcí, že jsem měla neustále sevřený žaludek a zhubla jsem na 42kilo, padaly mi vlasy. Byla to prostě hrůůůza!!Už nikdy více!! Ještě teď si pamatuju, jak mi každej říkal, že jsem strašně zhubla a já to tak nějak neviděla. Až pak přijel den odjezdu, já se na sebe podívala do zrcadla a zhrozila jsem se, když na mě visely kalhoty, do kterých jsem se ještě nedávno nemohla dostat. Podotýkám, že v té době onemocněl můj táta rakovinou, na kterou zanedlouho podlehl a vůbec ta doba byla šíleně hektická. Zažila jsem deprese, úzkosti.. Jsou to už 2 roky a už se zase směju. Holky, chci vám říct, že vás obdivuju, buďte silné,život je velmi těžký a nesmíme se zabývat malichernostmi, jinak nám na ostatní problémy nezbyde síla. Navíc, život je krátký a umí být i krásný, když si ho sami tak zařídíme. Říďme se heslem, že štěstí vychází zevnitř. Budu ráda, když mi k mému příběhu něco napíšete.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.