Květnová víra a naděje

Už chvilku si tady čtu různé příběhy. A vidím, že všechny jsme na tom opravdu podobně. Je to až s podivem jak podobné jsou naše osudy. Mám teď spolubydlící, která má mimochodem bulimii jako já. Taky měla předtím anorexii, taky byla rok v Americe a teď je asi stejně nešťastná jako já.Vlastně nejvíc nešťastná jsem z toho, že mi bulimie zasahuje ůplně všude. Mám ji asi 3 roky a za tu dobu se mě ještě nepustila. Odmaturovala jsem s ní, rok přečkala v nultém ročníku a teď je se mnou v prvním ročníku na škole, kterou si moc přeji vystudovat. Musím se teď hodně učit a ona se mě pořád nechce pustit a já vím, že jestli se mě nepustí, já budu muset opustit školu. Po 3 letech hledání východiska, chození po různých psycholožkách a alternativní medicíně jsem si uvědomila jen jedno. Že se musím chtít naučit mít ráda sama sebe. Je to fráze opakovaná stále dokola, ale je to jediné východisko. Ani hubnutí ani přehnané sportování není ta pravá cesta. Mohla bych psát dál a dál, je toho tolik. Ale myslím, že každá z vás ví, co jsem prožila a prožívám. Tak a teď tady sedím a nevím jak to ukončit. Možná takto: Přeji si udělat zkoušky a postoupit do dalšího semestru. A co vy? Přejte si něco, nikdy nevíte co se může stát . . .