Archive for category: Můj příběh

Mám pocit, že se sem vracím v pravidelných intervalech, vždycky si chvíli spokojeně hubnu, pak nespokojeně přibírám, pak už i nespokojeně hubnu a ještě nespokojeněji zvracím a takhle se to pořád točí dokola. Chvíli jsem plná radosti a enthuziasmu, v dlasím okažiku sedím někde v koutě a ze zápěstí mi valí krev aniž bych vnímala jakoukoli bolest. Nedokážu se zastavit a vydat se nějakou cestou a k tomu všemu mi ze sebe začíná být pěkně zle. Připadám si zvrhlá když hubnu a mám z toho neskutečnou radost a připadám si nechutná, když teď už zase pravidelně navštěvuji záchod abych se podívala mikrobům uvniř přímo do „očí“ a zase jsem v okamžiku, kdy mi připadá nemyslitelné abych se normálně najedla, zastavte mě někdo! Mám sen a nechci si ho vzít….

Ahoj holky, omlouvám se předem za dlouhý dopis, ale musela jsem vám to napsat. Musím říct, že na tyto stránky ráda chodím a občas i napíšu svůj příspěvek. Je to pro mě takové uvolnění a říkám si, že snad i nový začátek. Bohužel se většinou mýlím a vždy to dopadne stejně špatně. Také si říkám, že nejsem sama, kdo má problémy a snažím se stále najít správnou cestu k cíli, tedy jak vyřešit celosvětový problém s „přežíráním“. Příčinu problémů u mě možná znám, bude to moje samotářství. Prostě nemám dlouho lásku ani žádné přátele a docela si v tom libuju. Bohužel mám tak spoustu času přemýšlet sama nad sebou, nad jídlem, nad honbou za dokonalostí. Jelikož moc povinností na bedrech nemám, uklidňuju se jídlem – u televize, u knížky a nejraději o samotě. Před ostatními samozřejmě předstírám, že jím zdravě a většinou mi to věří. Až na mamku, ta o mé slabosti na sladké ví a usměrňuje mě. Pamlsky přede mnou schovává a přiděluje pouze výjimečně. Ale já vždy její „schovky“ stejně najdu a potají kradu. Samozřejmě mám špatné svědomí, ale touha je silnější a já neodolám. Myslím, že už jsem se smířila, že moje postava nebude nikdy drobná a že nedosáhnu vysněné velikosti. K tomuto zjištění mě dovedla až četba odborné literatury (knížka se jmenuje „Jsem já ze všech nejkrásnější“ od Patricie Bróhmové). A řeknu vám, že chci o tomto problému číst dál, protože mě hodně zajímá. Nemám poruchy příjmu potravy, jen miluju jídlo a když ráno „zhřeším“, už ten načatý den dokončím ve stejném duchu. A tak to pokračuje další a další dny. Ale má praktická lékařka i nezávisle psycholog mi potvrdili, že spěju k mentální bulimii. A přitom se mnou nikdy žádný vážný problém nebyl. Bohužel nevím proč, ale nedokážu si s jídlem stejně jako vy sama poradit. Zkouším různé fígle, např.: doma pravidelně cvičím, abych to jídlo něčím kompenzovala. Ale pak si řeknu, k čemu to je, když stejně žeru jak prase. Měla jsem permanentku do posilovny. Z počátku to bylo ok, pak jsem to nevydržela a letěla do ledničky nebo špajzu. No a tím skončila moje motivace do posilovny chodit = selhala jsem, byla jsem v depresi, frustrovaná, seděla jsem doma, sedím i doteď. A stále to pokračuje. Chci si stále pomoci sama sobě. A tak holky doufám, že brzy najdu jiný smysl života a nebudu se zabývat kravinama a nebudu pozorovat ostatní ženské postavy a nebudu se s nimi srovnávat. Přeju všem tady, ať se vám dobře daří a také ať je pro nás jídlo nutné jen k životu a ne kompenzací našich problémů s váhou nebo se samotou nebo s čímkoliv jiným. Pevně doufám, že se nám už brzy podaří nad jídlem zvítězit. A dodávám, že nesouhlasím se soutěžemi krásy (Miss ČR nebo Česká Miss). Svoji postavu mají geneticky danou a my ostatní ji také máme geneticky danou. Nikdo o nás ale soutěž nedělá, jak nespravedlivé. Naše společnost nás vede k tomu, že máme být hubené, krásné (inteligentní nemusíme být). V opačném případě jsme se svojí „nadváhou“ prostě nejisté a nesebevědomé. Holky, pojďme jídlo prostě neřešit. Zkusit se pár dní nedívat do zrcadla. Cvičit s radostí a když máme chuť a ne proto, že jsme snědly něco zakázaného. Trestáním a odmítáním jídla to nedokážeme a ještě více nás to utvrdí v naší neschopnosti. Stejně nebudeme štastné, když zhubneme. Naopak si zničíme psychiku a budeme se hlídat už napořád. Vím, že to je hrozné si uvědomit. Nevěřila jsem tomu dřív, ale už tomu rozumím. Je to jako kolotoč, myslet pořád na jídlo. Zda je dietní, co smím jíst, ve kterou přesnou hodinu, kdy naposledy jíst, kdy cvičit. Už jsem ani neměla čas na nic jiného, kromě práce a školy jsem žádnou povinnost totiž neměla. Holky, teď si přeju fakt jíst normálně, jen když mám opravdu hlad. A budu se snažit udělat všechno proto, abych svého rozumného cíle dosáhla. Budu se o to pokoušet, dokud se mi to nesplní, jinak se tím jídlem budu trápit po celý život, to vím jistě. Všechny vás tu fakt chápu. Pročítám si pravidelně vaše příběhy a tak ráda bych to trápení ukončila nějakým „lékem“. Možná namítnete, že do toho nemám co mluvit, že nemám PPP, ale také mám to své trápení. Holky, napište sem, co si moc přejete se sebou změnit, ale aby to bylo fakt reálné, něco, co vám pomohlo. Můžeme se tak navzájem podporovat a radit si. Protože máme něco společnýho. Ten, kdo ten problém nemá, nás tak pochopit nemůže. Přeju vám všem hodně sil, víry, odolnosti a všeho dobrého. Mějte se, Katka (22 let).

Víte, děláme všechno spolu, podporujeme se a já cítím, že je to to pravé ořechové. Má dlouhé blonďaté vlasy a bez ní si to už nedokážu představit. Je mojí součástí… Konečně jsem šťastná. Kéž bych své povídání mohla rozvíjet tímto stylem dál. Nezklamu jenom vás, zklamu i sebe. Přemýšlením o svých činech ztrácím čas, nikdy nenajdu řešení. Občas si říkám, že to zvládnu a mám kolem sebe lidi, kteří mi pomohou se změnit. Jak jsem bláhová… A nechápu, že mi ještě věří… Vždyť každý den je jen jedna velká lež… Je nenápadná… Také velmi stará. Nikdo ji nikdy neviděl, nikdo opravdu nepoznal. Zažila starověk, středověk, přežije i nás. Je tu dnes, tady okolo. Nablízku jako náš stín, nenápadně se plíží a sleduje každý náš krok. Pouze čeká na svou příležitost, na chvíli, kdy bude moct roztáhnout svá křídla a jimi tě obejmout. Miluje tě, proto je stále s tebou, jsi její malá holčička… Ve chvílích její společnosti ji cítíš, jako by stála vedle tebe a zažíváš ty nejkrásnější pocity. Jsi na sebe pyšná a hlavně…, jsi silná. Sbíráš zbytky své ztracené sebeúcty a snažíš se plnit její poslání, věz, že jí děláš velkou radost. Jsi čím dál šikovnější. Jediné, o co ti jde je zůstat její nejlepší přítelkyní. Vždyť jen ona ví, kým vlastně jsi, zná tvou duši, poznamenanou hříchy a slyší tlukot tvého mladičkého srdce. Jen pozor, nesmíš jí ublížit nebo se jí snažit obelhat. Má v moci ten tlukot zastavit. Když tohle čteš, nemá to tu pravou jiskru, že? Pusť si nějakou hudbu, já počkám, uvolni se a vžij se do toho, třeba jsi do toho bludného kruhu už dávno spadla i ty. Možná se někdy sama sebe zeptáš: ?Stačí tohle k životu?? Později ti dojde, že ne. To ty ovšem ještě nevíš. Třeba se to ani dozvědět nestihneš… Její doteky a objetí ucítíš, stačí jen zavřít oči a věřit. Sni o tom, že létáš, bude létat s tebou. Sni o tom, že se vdáváš, bude sedět v první řadě. Na oplátku chce pouze jednu věc. Abys ji poslouchala. Zaslouží si to, vždyť to ona tě vyhrabala z tvých depresí, když jsi jako troska chodila ulicemi, pozorovala ostatní a ubíjela se. Zprvu byla nesmělá, nechtěla tě vyplašit. Viděla jsi a četla už mnoho na to, abys ji zavrhla. Čekala. Nehodlala tě ztratit, mínila se vrátit. Měla jsi štěstí, trvalo ti to opravdu docela dlouho. Prvně jsi si s ní zahrávala, zkoušela, co dokáže. Nevěřila jsi v moc těch malých barevných kuliček, které tě naučila každé ráno polykat a zapíjet litrem čisté vody. Ačkoliv tě už měla v hrsti bylo to s tebou obtížnější, než s některými. Zejména proto, že jsi neměla důvod ji poslouchat, potřebovala tě nějak nakopnout. Proto si k tobě přizvala na pomoc svou věrnou známou. To ona zapříčinila tu neodolatelnou chuť jíst. Hlavně večer, v pohodlí u televize. Přes den jsi měla nabitý program, muselo se to dohnat. Ale ono je to večer stejně nejlepší, viď? Za nějakou dobu přestalo být té ?druhé známé? potřeba a tvé kamarádce nestálo už nic v cestě, mohla se vrátit. Samozřejmě, že se to na tobě podepsalo! Neodolala jsi, neumíš bojovat… Jediné, na co jsi se zmohla byly nadávky. To ale nepomáhá, víš to, zase tak pitomá nejsi. Stačilo tě jen postavit před zrcadlo a na váhu. S hrůzou a naštvaná jsi jen přivírala oči. Staly jste se nerozlučnými. Na každý všední den jsi vymýšlela jinou lež, věděla jsi moc dobře, jaká slova použít. Během víkendů jsi přežívala ve svém pokoji, ponořená do hudby a svých myšlenek. Jídlo jsi nechtěla a tvé obědy končívaly v popelnicích, kam jsi je donesla, jakmile se naskytla příležitost vytáhnout paty z domu. Nemohla jsi se na tu odpornou zkázu dívat, tak jak by jsi to mohla vůbec jíst? Bohužel ti v některých chvílích docházela slova a stávalo se, že už tě nenapadaly nové výmluvy, kterými jsi si každodenně zpestřovala dny. Neupadla jsi v zoufalství, naopak, věděla jsi, že na tebe ještě nikdy nezapomněla a vždy ti s ochotou pomohla. Proč by to tedy neudělala příště… Nejčastěji z tvých úst vycházely věty typu: ?Dneska mi není moc dobře,? nebo ?jedla jsem, než jsem přišla.? To, co jsi říkala, to, jak jsi lhala tě občas dohnalo k pláč. Většinou to šlo slyšet, ale tví rodiče věřili jen v důsledky tvého dalšího špatného dne. Tak to ale nebylo, ty jsi plakala usedavě, volala o pomoc, nikdo na ni však neodpovídal. Nechtěla jsi pomoc rodičů, chtěla jsi ji od přátel… Muselo ti přece dojít, že pro tebe nemíní pohnout ani prstem. A to tě dostalo. Tvé přítelkyni se tvá situace přestávala líbit. Přece jsi měla být silná a ne se chovat jako chudinka, která volá po pomoci ostatních. Nemohla jsi být jako dřív! Neměla zapotřebí, aby se do toho míchal někdo jiný, ještě by tě přesvědčil ve správnost svého mínění. Ne, musela vymyslet něco dalšího… Bez dovolení se vloudila do tvé mysli, smazala všechny šťastné vzpomínky a přesvědčovala tě, že nesmíš ztratit kamarádství, které v ní máš. Přirozeně, nechala jsi se oklamat. Vždyť, nikoho jiného jsi neměla… I přesto, že jsi chybovala ti dala ještě jednu šanci. Neměla v úmyslu tě potrestat, vychová si tě…a naučí žít nový život. Často vzpomínáš na ten den, kdy jsi se rozhodla už nic nesníst. To on vše odstartoval. Víš, že bys mohla cestovat a poznávat nové lidi? Jak jsi se toho mohla jen tak vzdát? Víš vůbec, co děláš? ! Víš, že to, co děláš navždy změní tvůj život? Opravdu? Víš, že napořád? Že už napořád místo jídla uvidíš jen sloupce čísel? Probuď se! Jsi si jistá, že ti tvá přítelkyně tak oddaně pomáhá, jak to na první pohled vypadá? Vždyť jen pozoruje, jak tvé tělo tleje… Ne, je tu ona. Je tu přece od toho, aby mě zachránila před falešným světem. Nesmím pochybovat. Občas nechápu lidi, co jsou kolem mě. Stále křičí, nevěřím, co říkají. Křičí totiž na mě. Křičí, abych toho nechala. Čeho? Křičí, abych jim věřila. Cože? Proč? Křičí, že to, co dělám, je špatné, že bych mohla umřít… Ale prosím vás, mám přece ji, je se mnou, po mém boku. Dá mi, co potřebuju. Mnohokrát jsem se v někom spletla, nechci opakování, chci začít znovu. A jedině s ní. Jsme obě stejné, němé, na pohled tiché. Vím, že mě miluje. Nic nebrání tomu, abych nemohla cítit totéž… Opětovně si stoupáš před zrcadlo, mačkáš si břicho, bušíš do něj a nechápeš to. Co jsi zase zkazila? Vždyť posloucháš… Na chvíli přemýšlíš, jestli to není marné… Ne! Neboj, brzy přijde a poradí ti, co dělat. Ubezpečí tě, že takhle to nebude pořád, bude to jen a jen lepší. Ale musíš jít dál a poslouchat. Když to uděláš, splní ti tvé přání. Jednou se může stát, že se na své ?protější já? už nebudeš moci ani podívat, že nesneseš svůj odraz. Odraz tlusté holky se slabou vůlí. Můžeš jej rozbít. Nesmíš to ovšem dělat často, stálo by to moc peněz a ty máš přece na své prášky, které tě, spolu s ní, provázejí strastmi života. Taky bys musela sbírat střepy. Tobě to nevadí? Ach tak, tvá kamarádka už tě naučila i relaxovat… Věř mi, že tě naučí mnohé, ale dej pozor na její zlobu. Nesnaž se ji oklamat a nepodváděj! Umí být opravdu zlá a tresty jsou kruté… Zavede tě do koupelny, podlomí ti nohy, poručí strčit hlavu do záchodové mísy, ze které tě neuvolní, dokud jí nepřesvědčíš o její plnosti. Tvé prsty by nasměrovala do tvých úst a ty jimi sahala až na hrtanovou příklopku. Z očí by ti vyhrkly slzy, začala se dávit, chvílemi i dusit… Ovšem u ní smilování nečekej, v těchto chvílích jí jde jen o to, ukázat ti její nadřazenost a že jsi jen její malá neschopná holčička. Chce ti tak dát najevo svou lásku, učí tě být, vyrovnat se s porážkou a plnit tresty. Poslechni ji a už nikdy nebudeš potřebovat nikoho jiného. Učí tě být tvou drogou. U záchodu by tě nechala klečet nejméně 15 minut, než by tě pustila pryč. Začátky jsou těžké, možná ti pomůže teplá voda se solí. Nedovolí ti ulevit si prášky, když ji podvedeš. Nemá to v povaze, je to příliš pohodlné, máš přece trpět, pykat za své chyby. Je také samozřejmé, že je nesmíš brát pořád, zabilo by tě to. A ona s tebou má větší plány. Často slýchávám jak mi to sluší, jak jsem pěkně zhubla. Občas vídám závistivé pohledy některých svých přítelkyň, které by měli tuku na rozdávání. Ale moc jim nevěřím, ještě to není ono…, ještě kousek… I tak mě to však těší a na moment, kratičkou chvíli jsem šťastná. Jenomže v noci už mě nikdo plakat a sténat bolestí z křečí břicha neslyší. Přesto, že v těchto časech nejsem sama, jsem to já, kdo nechá svou ruku vést celé tělo směrem do koupelny k žiletkám. Je to ona, kdo mě povzbuzuje, v duchu slyším její hlas, má kamarádka je zpět a chce mě naučit nové relaxaci… Nabádá mě, že jen tohle je jediné řešení mého trápení, to i fyzického. Sedáš si na zem, hraješ si s ostrými hranami. Občas se řízneš, ale krev bez okolků slízneš, otřeš, či si jí potřeš obličej. Když tě hra přestává bavit, tvou ruku už nic nedrží. Vší silou ji zabodneš do své pravice a sleduješ rychle vytékající krev. Potíráš si jí tvář a při zasychání na ní vytváří pomyslnou masku. Zkoušíš se šklebit, otevírat pusu, ale všechno je takové…, seschlé. Jednou ji budeš muset smýt. Nechceš, protože jsi si právě uvědomila svou pravou tvář. Ano, to jsi fakt ty a tvůj život. A ty ho prožíváš takhle. Tohle jsi ty. Ujisti se ale, chceš opravdu žít takhle? Chceš? ! Nemůžeš ! Sobče ! Ale já chci ! Doma mě nic nedrží, všichni jednou umřeme a já rodičům jen přidávám starosti. Přestávám mít důvod tady být. Tím víc proto, že čím déle tu jsem, tím více ubližuju… Hra s žiletkami tě povzbudila, opatrně si vodou umýváš obličej a na umyvadlo dopadají červené kapky. Zítra tě čeká další obtížná zkouška, tvá kamarádka má přece narozeniny a pozvala tě na pizzu… Snad ji neodmítneš? ! Raději si vezmi žiletky s sebou. Málem jsem zapomněla. Projímadla taktéž. Uvědomuješ si konečně, co se vlastně stalo? Pamatuješ na její vlídná slova? Na pomocnou ruku, co ti nabídla? Víš, že jsi jí ji podala a ona tě stáhla celou? Na nic nečekala, vše měla dopředu promyšlené. Je více takových, jakou jsi ty. Nevymaníš se jí, víš, většina lidí to nedokáže a já nevěřím v tvou výjimečnost. I když není tvým šéfem, jsi už navždy její podřízenou a i přesto, že je ti dovoleno odejít, neuděláš to. Lidi kolem tebe věří. Trpí, ovšemže pro tebe. Ale rozluč se s nimi, prokaž jim alespoň poslední krásné sbohem. Neví, že nemá cenu již o ničem hovořit. Neví, že bys to nezvládla. Opět by jsi do toho spadla a tvrdě za svou chybu zaplatila. Ty sama to víš nejlépe…Jsi přesvědčena, že ničí pomoc už potřeba nebude. Tvá kamarádka anorexie se o to postará.

Ahoj holky.Nedávno jsem sem psala jak chci šíleně zhubnout.Ale ted na to úplně házím tvz.bobek.Umřela mi kámoška a proč???!!!Protože toužila po krásné postavě,ale zvrtlo se to a ona…Nebudu se k tomu dále vyjadřovat.Ještě před týdnem jsem taky hodně blbla,skoro nic nejedla,pořád cvičila a celkově jsem byla na všechny protivná.Můj kuk se se mnou rozešel,protože už nevydržel ty moje věčný kecy jestli nejsem tlustá a že musím zhubnout.V úterý jsem každodenně dělala sklapovačky a najednou z ničeho nic jsem si uědomila-Opravdu mi stojí za to abych se takhle týrala?Žijeme jen jednou tak se zabývat takovýma nesmyslama jako je nějaký hubnutí?!Máme si přece život užívat.Díky hubnutí se může stát že ztratíte blízké jako já a nebo i lásku… Chcete zhubnout?Hažte na to bobek jako já.Už tři dny si nevšímám tuku a mého břicha a víte co mi říkají ostatní?Že jsem ase sluníčko,dokonce mohu jet i na tábor,babička se ke mně chová normal a včera mě balil i jeden super boy.A to vše jen díky tomu že jsem přestaladržet diety a hubnout.Dříve se na mě nikdo ani nepodíval,kluci na mě dlabali,ven jsem nemohla ještě ani na bazén mě rodiče nepustili.Ale jestli opravdu toužíte být krásné a fit,necpětě se!Ale nesmíte zase hladovět.Stačí se vzdát chipsů a čokoládu si dát jen jednou denně. Až si tohle dočtete,v duchu si položte otázku.opravdu vám stojí hubnutí za to,abyste po celý život byli vychrtlé?Chcete opravdu takhle trápit vaše blízké a nejvíce vaše rodiče?Chcete snad dopadnout jako moje kamarádka? Více vám už sdělit nechci,zkusila jsem vás přemluvit,ale na další už nemám síly…

ahoj vsichni, uz par mesicu ctu vase pribehy a nevim proc sem nikdy nenapsala ten svuj, muj problem zacal pred rokem a pul, mam 175 cm a v tu dobu sem vazila 75kg, byla sem trosku cvalik ale ted uz vim ze v tu dobu semm byla stastna, bylo mi 17 mela sem fajjn kluka, mam skveli rodice, a paak nevim proc sem zacala s tim kolotoccem prejidani a zvraceni, kila sla dolu a ja mela asi 59 a byla sem spkojena, vsichi me odivovali jak sem to dokazala a zacalo se o me zajimat spousta kkuku, to mi delalo dobre komu by nedelalo, a tak jsem vtoom pokracovala, poznala sem svyho socasnyho pritele a porad sem si rikala on se do me zamiloval az kdyz sem byla hubena on me tlustou chtit nebude..uz jsme spolu prez rok o on o mem trapeni nic nevi, vlastne ani nechci aby to vedel..kolik bylo dnu kdy sem si rikala dneska s tim koncim od zitra zacnu normalne jist a budu cvicit..ale ty zitrky se porad posouvali a nikdy z nich nic nebylo…ale furt sem si rikala sakra ja to dokazu ja chci byt zdrava a stastna… po stredni skkole sem se sebrala nassla si rodinu anglii a odjela sem delat au pair, rekla sem si ze to bude muj novej zacatek, skoncim s tim strasnym zvracnim a konecne to dokazu, uz jsem tu par mesicu a ani jednou od meho prijezdu sem jsem nezvracela zacala sem jist pravidelne a zdrave a trochu sportovat, vim ze kdybych byla doma asi by se mi to nepovedlo ale zmenou prostredi a to ze sem se starala sama to mi pomohlo.Rekla jsem si ted je moje sance kdyz ne ted tak nikdy …dufam ze mi to vydrzi ted mam 62 kg vim neni to ideal ale me to staci nechci uznic memit..muj pritel je stale se mnou i kdyz naa ddalku je mou inspiraci ani o tom nevi, ale jednou az si budu na milion procent jista ze uz jsem OK tak mu to vseechno reknu.Uz tu budu jen 2 mesice a pak odjizdim domu mam z toho trochu strach ale snad to zvladnu, preju vsem aby se odhodlali k tomu prestat s timm kolotocem, je to hrozne krasnej pocit, muzete pak bbyt na sebe hrda.. hodne stesti..