Archive for category: Můj příběh

Víte, děláme všechno spolu, podporujeme se a já cítím, že je to to pravé ořechové. Má dlouhé blonďaté vlasy a bez ní si to už nedokážu představit. Je mojí součástí… Konečně jsem šťastná. Kéž bych své povídání mohla rozvíjet tímto stylem dál. Nezklamu jenom vás, zklamu i sebe. Přemýšlením o svých činech ztrácím čas, nikdy nenajdu řešení. Občas si říkám, že to zvládnu a mám kolem sebe lidi, kteří mi pomohou se změnit. Jak jsem bláhová… A nechápu, že mi ještě věří… Vždyť každý den je jen jedna velká lež… Je nenápadná… Také velmi stará. Nikdo ji nikdy neviděl, nikdo opravdu nepoznal. Zažila starověk, středověk, přežije i nás. Je tu dnes, tady okolo. Nablízku jako náš stín, nenápadně se plíží a sleduje každý náš krok. Pouze čeká na svou příležitost, na chvíli, kdy bude moct roztáhnout svá křídla a jimi tě obejmout. Miluje tě, proto je stále s tebou, jsi její malá holčička… Ve chvílích její společnosti ji cítíš, jako by stála vedle tebe a zažíváš ty nejkrásnější pocity. Jsi na sebe pyšná a hlavně…, jsi silná. Sbíráš zbytky své ztracené sebeúcty a snažíš se plnit její poslání, věz, že jí děláš velkou radost. Jsi čím dál šikovnější. Jediné, o co ti jde je zůstat její nejlepší přítelkyní. Vždyť jen ona ví, kým vlastně jsi, zná tvou duši, poznamenanou hříchy a slyší tlukot tvého mladičkého srdce. Jen pozor, nesmíš jí ublížit nebo se jí snažit obelhat. Má v moci ten tlukot zastavit. Když tohle čteš, nemá to tu pravou jiskru, že? Pusť si nějakou hudbu, já počkám, uvolni se a vžij se do toho, třeba jsi do toho bludného kruhu už dávno spadla i ty. Možná se někdy sama sebe zeptáš: ?Stačí tohle k životu?? Později ti dojde, že ne. To ty ovšem ještě nevíš. Třeba se to ani dozvědět nestihneš… Její doteky a objetí ucítíš, stačí jen zavřít oči a věřit. Sni o tom, že létáš, bude létat s tebou. Sni o tom, že se vdáváš, bude sedět v první řadě. Na oplátku chce pouze jednu věc. Abys ji poslouchala. Zaslouží si to, vždyť to ona tě vyhrabala z tvých depresí, když jsi jako troska chodila ulicemi, pozorovala ostatní a ubíjela se. Zprvu byla nesmělá, nechtěla tě vyplašit. Viděla jsi a četla už mnoho na to, abys ji zavrhla. Čekala. Nehodlala tě ztratit, mínila se vrátit. Měla jsi štěstí, trvalo ti to opravdu docela dlouho. Prvně jsi si s ní zahrávala, zkoušela, co dokáže. Nevěřila jsi v moc těch malých barevných kuliček, které tě naučila každé ráno polykat a zapíjet litrem čisté vody. Ačkoliv tě už měla v hrsti bylo to s tebou obtížnější, než s některými. Zejména proto, že jsi neměla důvod ji poslouchat, potřebovala tě nějak nakopnout. Proto si k tobě přizvala na pomoc svou věrnou známou. To ona zapříčinila tu neodolatelnou chuť jíst. Hlavně večer, v pohodlí u televize. Přes den jsi měla nabitý program, muselo se to dohnat. Ale ono je to večer stejně nejlepší, viď? Za nějakou dobu přestalo být té ?druhé známé? potřeba a tvé kamarádce nestálo už nic v cestě, mohla se vrátit. Samozřejmě, že se to na tobě podepsalo! Neodolala jsi, neumíš bojovat… Jediné, na co jsi se zmohla byly nadávky. To ale nepomáhá, víš to, zase tak pitomá nejsi. Stačilo tě jen postavit před zrcadlo a na váhu. S hrůzou a naštvaná jsi jen přivírala oči. Staly jste se nerozlučnými. Na každý všední den jsi vymýšlela jinou lež, věděla jsi moc dobře, jaká slova použít. Během víkendů jsi přežívala ve svém pokoji, ponořená do hudby a svých myšlenek. Jídlo jsi nechtěla a tvé obědy končívaly v popelnicích, kam jsi je donesla, jakmile se naskytla příležitost vytáhnout paty z domu. Nemohla jsi se na tu odpornou zkázu dívat, tak jak by jsi to mohla vůbec jíst? Bohužel ti v některých chvílích docházela slova a stávalo se, že už tě nenapadaly nové výmluvy, kterými jsi si každodenně zpestřovala dny. Neupadla jsi v zoufalství, naopak, věděla jsi, že na tebe ještě nikdy nezapomněla a vždy ti s ochotou pomohla. Proč by to tedy neudělala příště… Nejčastěji z tvých úst vycházely věty typu: ?Dneska mi není moc dobře,? nebo ?jedla jsem, než jsem přišla.? To, co jsi říkala, to, jak jsi lhala tě občas dohnalo k pláč. Většinou to šlo slyšet, ale tví rodiče věřili jen v důsledky tvého dalšího špatného dne. Tak to ale nebylo, ty jsi plakala usedavě, volala o pomoc, nikdo na ni však neodpovídal. Nechtěla jsi pomoc rodičů, chtěla jsi ji od přátel… Muselo ti přece dojít, že pro tebe nemíní pohnout ani prstem. A to tě dostalo. Tvé přítelkyni se tvá situace přestávala líbit. Přece jsi měla být silná a ne se chovat jako chudinka, která volá po pomoci ostatních. Nemohla jsi být jako dřív! Neměla zapotřebí, aby se do toho míchal někdo jiný, ještě by tě přesvědčil ve správnost svého mínění. Ne, musela vymyslet něco dalšího… Bez dovolení se vloudila do tvé mysli, smazala všechny šťastné vzpomínky a přesvědčovala tě, že nesmíš ztratit kamarádství, které v ní máš. Přirozeně, nechala jsi se oklamat. Vždyť, nikoho jiného jsi neměla… I přesto, že jsi chybovala ti dala ještě jednu šanci. Neměla v úmyslu tě potrestat, vychová si tě…a naučí žít nový život. Často vzpomínáš na ten den, kdy jsi se rozhodla už nic nesníst. To on vše odstartoval. Víš, že bys mohla cestovat a poznávat nové lidi? Jak jsi se toho mohla jen tak vzdát? Víš vůbec, co děláš? ! Víš, že to, co děláš navždy změní tvůj život? Opravdu? Víš, že napořád? Že už napořád místo jídla uvidíš jen sloupce čísel? Probuď se! Jsi si jistá, že ti tvá přítelkyně tak oddaně pomáhá, jak to na první pohled vypadá? Vždyť jen pozoruje, jak tvé tělo tleje… Ne, je tu ona. Je tu přece od toho, aby mě zachránila před falešným světem. Nesmím pochybovat. Občas nechápu lidi, co jsou kolem mě. Stále křičí, nevěřím, co říkají. Křičí totiž na mě. Křičí, abych toho nechala. Čeho? Křičí, abych jim věřila. Cože? Proč? Křičí, že to, co dělám, je špatné, že bych mohla umřít… Ale prosím vás, mám přece ji, je se mnou, po mém boku. Dá mi, co potřebuju. Mnohokrát jsem se v někom spletla, nechci opakování, chci začít znovu. A jedině s ní. Jsme obě stejné, němé, na pohled tiché. Vím, že mě miluje. Nic nebrání tomu, abych nemohla cítit totéž… Opětovně si stoupáš před zrcadlo, mačkáš si břicho, bušíš do něj a nechápeš to. Co jsi zase zkazila? Vždyť posloucháš… Na chvíli přemýšlíš, jestli to není marné… Ne! Neboj, brzy přijde a poradí ti, co dělat. Ubezpečí tě, že takhle to nebude pořád, bude to jen a jen lepší. Ale musíš jít dál a poslouchat. Když to uděláš, splní ti tvé přání. Jednou se může stát, že se na své ?protější já? už nebudeš moci ani podívat, že nesneseš svůj odraz. Odraz tlusté holky se slabou vůlí. Můžeš jej rozbít. Nesmíš to ovšem dělat často, stálo by to moc peněz a ty máš přece na své prášky, které tě, spolu s ní, provázejí strastmi života. Taky bys musela sbírat střepy. Tobě to nevadí? Ach tak, tvá kamarádka už tě naučila i relaxovat… Věř mi, že tě naučí mnohé, ale dej pozor na její zlobu. Nesnaž se ji oklamat a nepodváděj! Umí být opravdu zlá a tresty jsou kruté… Zavede tě do koupelny, podlomí ti nohy, poručí strčit hlavu do záchodové mísy, ze které tě neuvolní, dokud jí nepřesvědčíš o její plnosti. Tvé prsty by nasměrovala do tvých úst a ty jimi sahala až na hrtanovou příklopku. Z očí by ti vyhrkly slzy, začala se dávit, chvílemi i dusit… Ovšem u ní smilování nečekej, v těchto chvílích jí jde jen o to, ukázat ti její nadřazenost a že jsi jen její malá neschopná holčička. Chce ti tak dát najevo svou lásku, učí tě být, vyrovnat se s porážkou a plnit tresty. Poslechni ji a už nikdy nebudeš potřebovat nikoho jiného. Učí tě být tvou drogou. U záchodu by tě nechala klečet nejméně 15 minut, než by tě pustila pryč. Začátky jsou těžké, možná ti pomůže teplá voda se solí. Nedovolí ti ulevit si prášky, když ji podvedeš. Nemá to v povaze, je to příliš pohodlné, máš přece trpět, pykat za své chyby. Je také samozřejmé, že je nesmíš brát pořád, zabilo by tě to. A ona s tebou má větší plány. Často slýchávám jak mi to sluší, jak jsem pěkně zhubla. Občas vídám závistivé pohledy některých svých přítelkyň, které by měli tuku na rozdávání. Ale moc jim nevěřím, ještě to není ono…, ještě kousek… I tak mě to však těší a na moment, kratičkou chvíli jsem šťastná. Jenomže v noci už mě nikdo plakat a sténat bolestí z křečí břicha neslyší. Přesto, že v těchto časech nejsem sama, jsem to já, kdo nechá svou ruku vést celé tělo směrem do koupelny k žiletkám. Je to ona, kdo mě povzbuzuje, v duchu slyším její hlas, má kamarádka je zpět a chce mě naučit nové relaxaci… Nabádá mě, že jen tohle je jediné řešení mého trápení, to i fyzického. Sedáš si na zem, hraješ si s ostrými hranami. Občas se řízneš, ale krev bez okolků slízneš, otřeš, či si jí potřeš obličej. Když tě hra přestává bavit, tvou ruku už nic nedrží. Vší silou ji zabodneš do své pravice a sleduješ rychle vytékající krev. Potíráš si jí tvář a při zasychání na ní vytváří pomyslnou masku. Zkoušíš se šklebit, otevírat pusu, ale všechno je takové…, seschlé. Jednou ji budeš muset smýt. Nechceš, protože jsi si právě uvědomila svou pravou tvář. Ano, to jsi fakt ty a tvůj život. A ty ho prožíváš takhle. Tohle jsi ty. Ujisti se ale, chceš opravdu žít takhle? Chceš? ! Nemůžeš ! Sobče ! Ale já chci ! Doma mě nic nedrží, všichni jednou umřeme a já rodičům jen přidávám starosti. Přestávám mít důvod tady být. Tím víc proto, že čím déle tu jsem, tím více ubližuju… Hra s žiletkami tě povzbudila, opatrně si vodou umýváš obličej a na umyvadlo dopadají červené kapky. Zítra tě čeká další obtížná zkouška, tvá kamarádka má přece narozeniny a pozvala tě na pizzu… Snad ji neodmítneš? ! Raději si vezmi žiletky s sebou. Málem jsem zapomněla. Projímadla taktéž. Uvědomuješ si konečně, co se vlastně stalo? Pamatuješ na její vlídná slova? Na pomocnou ruku, co ti nabídla? Víš, že jsi jí ji podala a ona tě stáhla celou? Na nic nečekala, vše měla dopředu promyšlené. Je více takových, jakou jsi ty. Nevymaníš se jí, víš, většina lidí to nedokáže a já nevěřím v tvou výjimečnost. I když není tvým šéfem, jsi už navždy její podřízenou a i přesto, že je ti dovoleno odejít, neuděláš to. Lidi kolem tebe věří. Trpí, ovšemže pro tebe. Ale rozluč se s nimi, prokaž jim alespoň poslední krásné sbohem. Neví, že nemá cenu již o ničem hovořit. Neví, že bys to nezvládla. Opět by jsi do toho spadla a tvrdě za svou chybu zaplatila. Ty sama to víš nejlépe…Jsi přesvědčena, že ničí pomoc už potřeba nebude. Tvá kamarádka anorexie se o to postará.

ahoj vsichni, uz par mesicu ctu vase pribehy a nevim proc sem nikdy nenapsala ten svuj, muj problem zacal pred rokem a pul, mam 175 cm a v tu dobu sem vazila 75kg, byla sem trosku cvalik ale ted uz vim ze v tu dobu semm byla stastna, bylo mi 17 mela sem fajjn kluka, mam skveli rodice, a paak nevim proc sem zacala s tim kolotoccem prejidani a zvraceni, kila sla dolu a ja mela asi 59 a byla sem spkojena, vsichi me odivovali jak sem to dokazala a zacalo se o me zajimat spousta kkuku, to mi delalo dobre komu by nedelalo, a tak jsem vtoom pokracovala, poznala sem svyho socasnyho pritele a porad sem si rikala on se do me zamiloval az kdyz sem byla hubena on me tlustou chtit nebude..uz jsme spolu prez rok o on o mem trapeni nic nevi, vlastne ani nechci aby to vedel..kolik bylo dnu kdy sem si rikala dneska s tim koncim od zitra zacnu normalne jist a budu cvicit..ale ty zitrky se porad posouvali a nikdy z nich nic nebylo…ale furt sem si rikala sakra ja to dokazu ja chci byt zdrava a stastna… po stredni skkole sem se sebrala nassla si rodinu anglii a odjela sem delat au pair, rekla sem si ze to bude muj novej zacatek, skoncim s tim strasnym zvracnim a konecne to dokazu, uz jsem tu par mesicu a ani jednou od meho prijezdu sem jsem nezvracela zacala sem jist pravidelne a zdrave a trochu sportovat, vim ze kdybych byla doma asi by se mi to nepovedlo ale zmenou prostredi a to ze sem se starala sama to mi pomohlo.Rekla jsem si ted je moje sance kdyz ne ted tak nikdy …dufam ze mi to vydrzi ted mam 62 kg vim neni to ideal ale me to staci nechci uznic memit..muj pritel je stale se mnou i kdyz naa ddalku je mou inspiraci ani o tom nevi, ale jednou az si budu na milion procent jista ze uz jsem OK tak mu to vseechno reknu.Uz tu budu jen 2 mesice a pak odjizdim domu mam z toho trochu strach ale snad to zvladnu, preju vsem aby se odhodlali k tomu prestat s timm kolotocem, je to hrozne krasnej pocit, muzete pak bbyt na sebe hrda.. hodne stesti..

Bude mi jednaadvacet let a s každým přibývajícím rokem se stále víc děsím toho, že s tím už nikdy nepřestanu. Už čtyři roky je ze mne hnusná odporná bulimička, která neumí nic jiného, než skuhrat, jak je svět na h…o, nadávat na svůj sk…..j život a veškeré věci, které se jí nepovedou řeší tím, že žere a žere a samozřejmě každý den nejméně jednou (někdy i třikrát) denně zvrací. Humus. Proč to dělám? Nemůžu s tím přestat. Prostě se mi něco nedaří, tak jdu jíst. Jenže má to háček. Ne to, že bych se tajk hrozně bála, abych nepřibrala náhodou kilo, ale to, že už skutečně neumím odhadnout velikost pore a pkud bych se přejedla a nešla to vyzvracet, bylo by mi hrozně moc špatně. Ono sníst např. místo 2 rohlíků 3 nebo 4 není až ba vůbec žádná tragédie, nebo si ještě přidat k obědu nebo jednou za čas sníst tabulku čokolády, nebo dva kousky šlehačkového dortu je naprosto normální. Kdybych takhle tedy blbla jednou za čas, vůbec bych to neřešila, ale když by měl člověk den sníst na posezení třeba 9 rohlíků se dvěma 200g čkami marmelády, nebo si uvařit půl kila těstovin, nasypat si na ně neskutečné množství cukru, nebo si místo jednoho pudingu uvařit tři a nasypat si do toho skoro půl pytle 500g kukuřičných lupínků, jít do města a nakoupit si 5 bebesušenek, 1 velkou čokoládu, 5 jogurtů a k tomu ještě půlkilový krájený chleba – ale ne do zásoby, ale na jedno jediné jídlo? Je to normální? A ještě jedna věc: Mám závislost na cukru. Ano slyšíte správně – ne na sladkém, ale na cukru. Přesně tak – to ono bílé, sypké, může být hrubé, jemné i v kostkách. Největší svinstvo, který vám rozhází celý metabolismus, okrádá vás o minerály, ucpává vám tepny, neustále narušuje rovnováhu inzulinu v těle a vy pak máte pořád hlad ikdyž jste se před chvílí najedli. Přesně to dokáže cukr. Nikdy bych tomu nevěřila, že na něj může být závislost stejně tak třeba jako na jiné drogy. Až když jsem zjistila že ji mám já. A nebudu vám tu rozepisovat, co se stane, když si ho nedám, protože asi víte, jak vypadá feťák co si nedal „dávku“. Tak tedy ve zkratce, co se mnou vlastně je. Nejsem žádná hloupá holka, která se v jídle omezuje, nejí a pak má jednou za čas hlad a sežere všechno na co příjde. Mám období, kdy jím celkem dobře a jelikož nemám přecpané břich a nemám bolesti žaludku, nemusím zvracet a ani to nedělám. Jen když mne to chytí. Stačí, když mám špatnou náladu, cítím se nervózní (např.mám nějaké zkoušky ve škole, nebo jsem pod velkým tlakem), nebo když mám problémy s láskou. A ty mám bohužel dost často. Nějak nemůžu najít k sopbě člověka. Když se zamiluju, je to nešťastná a neopětovaná láska a když má zase zájem někdo o mně, tak já o něj ne. Ne, že bych se s ním nechtěla bavit – jen mu kromě kamarádství nemůžu nabídnout nic jiného a to většinu lidí odradí. Nyní v tom lítám patřičně dlouhou dobu. Vždycky jsem měla aspoň třeba měsíc, kdy jsem to zvládala, ale teď už od září blbnu a nemůžu s tím nic udělat. Vydržím jíst normálně tak jeden dva dny a pak zase žeru. Neštve mě to jen kvůli mé postavě – s váhou se držím. nejsem sice štíhlounká jako před těmi čtyřmi lety, ale byla jsem na tom hůř. V roce 2004 napodzim jsem z 57 kg přibrala za dva měsíce na 70. Jinak pro upřesnění měřím 170 cm. Pak jsem ještě 6 kilo nabrala a to už jse musela jednat, protože jsem začala mít zdravotní potíže. Nikdy předtím jsem nadváhu neměla – byla jsem sportovec a rozhodně ne žádný povaleč u televize, takže se moje tělo s touho váhou smířit nechtělo za žádnou cenu. Sice mi lidi kolem říkali, abych se netrápila, že jsem ještě „dobrᓨ, že si na to časem zvyknu a ať se mám ráda jaká jsem, ale copak to jde? Jsou to čtyři roky a nezvykla jsem si. A nikdy si nezvyknu. Během těch let jsem s váhou kolísala kolem 66 – 70 kg. Už jsem se dostala loni v srpnu na 64 a měla jsem moc velkou radost. Dva měsíce předtím jsem se nepřejídala a ani nezvracela. Sice jsem nejedla 5 x denně malé porce jak doporučují, ale 3 x normální – nijak obrovské a cvičila jsem každý den alespoň hodinu. Jenže pak jsem šla do školy a musela jsem být na intru. Už jsem měla jednu střední za sebou, ale chtěla jsem vyzkoušet úplně jiný obor a když jsem se radila s učitelema, bylo mi řečeno, že musím znovu na střední, abych později mohla v tomto oboru studovat vysokou. Později jsem se však dozvěděla že to tak není a že jsem mohla jít na vejšku rovnou – ale to je už jedno. Nastoupila jsem na střední. A tam to začalo nanovo. Jelikož jsem v létě měla moc rodinných problémů a teď to toho nová škola v neznámém městě víc jak 200 kiláků od domova – intr, na který jsem nikdy nechtěla, když jsem byla mladší. Zkrátka zase stresy. KOlektiv tam byl sice dobrý, ale po měsíci jsem se tam cítila jako ve vězení. Chtěla jsem domů.Koncem října jsem psychicky zkolabovala a chtěla jen jedno – skončit to tam. Nyní už jsem na jiné škole – nedaleko mého bydliště – žádný intr, dojíždím, je to jen 15 min cesty a mám klid. Jenže díky těm předchozím problémům jsem zase přibrala na 70. Teď se snažím alespoň cvičit a méně zvracet – už to nechci dělat, protože se bojím o své zdraví – raději budu jezdit dvě hodiny na rotopedu denně, chodit, plavat, bruslit a jinak se pohybovat než zvracet. Stejně to k ničemu není, protože já ani zvracením nehubnu. jen si tím můžu udržet váhu, aby nestoupala. Teď mám tak kolem 68. Chtěla bych zhubnout na 58 – 60 kg. Myslím, že je to vzhledem k mému věku a výšce úplně normální váha. Nechci být žádná anorektička, ale taky nechci být oplácaná a mít nadváhu už ve 20 letech. Co budu dělat za 10 let? Teď bych měla třeba těch 70 – 75 ale za deset let bych mohla mít i 100. A s mým přístupem i dřív. A hlavně! Hlavně mi ani tak hrozně moc nezáleží na tom jestli budu mít 90 -60-90 (stejně tyhle míry ve většině případech nejsou možnné a nechápu, kdo to mohl vymyslet, aby měly mít třeba holky s různou výškou stejné parametry, ale na tom, abych se cítila fyzicky dobře – to znamená pokud mi prostě vadí moje hmotnost, tak proč si ji nechávat jen proto, že to ostatním nevadí. Mně to vadí. Ostatní jsou stejně jen závistivci. Já to znám, protože mi, ještě před tím než jsem přibrala, bylo řečeno, že jsem anorektička. Opravdu? No nevím jestli je hmotnost 56 kg na výšku 170 cm ve věku 16 let anorektická. A samožřejmě mi tohle neřekl nikdo, kdo by byl štíhlý nebo měl normální hmotnost, ale vždy to byli lidé s nadváhou nebo lidé obézní, kterým se nedařilo hubnout a proto se mi snažili kazit život. Proč jsem před těmi lety nabrala? To byste se měli zeptat právě jich, protže oni byli tou první příčinou. Nechci tím říct žě za to nemůžu – to ne. můžu za to, že jsem je poslouchala a nechala si jimi radit. Je to těžké, když člověku někdo vyhrožuje, že když bude takhle hubenej, že umře a že bude muset na léčení a ovlivňuje tím a štve proti němu i celou rodinu. Kdybych třeba nejedla, vyhýbala se lidem, byla nějaká divná, nemluvila, a kdybych byla opravdu hubená, tak neřeknu ani slovo. Ale ti dotyční si prostě umínili, že když nejím opečený maso na ohni, párky, uzeniny, salámy, tučné maso a jídla připravovaná na sádle, že držím dietu a že nejím nic jenom ovoce a zeleninu. No a co? 6e si místo toho humusu, kterej skutečně nejím ani teď – a ne protože se bojim že bych přibrala, ale proto že mi prostě nechutná a zvedá se mi po tom žaludek, je mi špatně, bolí mě břicho a navíc to ani nemá žádné vitamíny. Tal proč bych to jedla? To si radši fakt na tom ohýnku opeču chleba a jablíčko než ňákej párek. Jenže tím jsem byla jiná a člověk, který se něčím vymyká je prostě divnej, nemocnej, šílenej a kdovíco ještě. No nic, tak jsem se vypovídala a snad mi to odnaučení se přejídat půjde lépe. Už jsem byla i u psychologa, ale stejně to všechno závisi na VAŠÍ VŮLI – jestli to CHCETE VY tak psychologa nepotřebujete a jestli to VY NECHCETE, tak je vám psycholog na nic. Věřte mi. Jinak vám všem přeji, abyste také našly cestu ven z toho strašlivého pekla, protože tato cesta nevede jinam než na smrt. Hlavně neposlouchejte druhé – pokud vám někdo bude říkat, že jste tlusté – pošlete je do patřičných míst stejně tak když vám bude říkat někdo, že jste hubené. Jste to VY a jen VY musíte vědět jak se cítíte dobře. Hlavně snížení hmotnosti neřeště tím, že nebudete jíst, protože pokud neumřete, nevydežíte to a až se k tomu jídlu vrátíte a kousnete do něj, budete žrát a žrát a mít na sebe vztek jako já. Cukr je prevít a je na něj návyk – ale jen pokud se nedodržují pravidla – buď pokud dlouhodobě hladovíte a nebo si ho dlouhodobě dopřáváte až moc. Pak ho budete chtít pořád a čím dál víc. Pak teprve budete tlusté a ošklivé a buudete mít na sebe vztek. Já jsem sice nehladověla, ale jedla jsem ho abych si „obalila nervy“ a co se stalo? Nemůžu si na něj odvyknout. Takže se na omezování v jídle nebo na léčení depresí sladkostmi vykašlete. Samozřejmě že to není tak, že sníte jednu sladkou sušenku nebo trochu čokolády jednou za čas, jen nejezte gigaporce a denně. Nejlepší způsob, jak si hlídat váhu je jíst pravidelně, několikkrát denně, nejíst před spaním a mít pohyb. A pokud máte nějaké ty problematické pratie (já vím jak je to složité – já osobně sice nemám problém s pozadím, ale spíše s pažemi, břichem a obličejem), není jediné řešení, než se obrátit na nějakého odborníka, který vám poradí jaké specielní cviky provádět, nebo existují různé léčebné metody na podporu lymfatického systému. Já sama mám teď vztek, protože mám trochu povislou kůži na břiše a na stehnech pod kůží mám znatelně rozšířené tukové buňky a pokud budu takto pokračovat, mohlo by se to zhoršovat. Je sice pravda, že celulitida může být dědičná, ale moje mamka byla př těle a nohy měla hezčí než já a babička také nic podobného neměla. Tudíž – po kom bych to asi zdědila. A začalo se mi to objevovat až když jsem tak hrozně přibrala. Ale cvičím a piju různé čaje na podporu metabolismu a doufám, že ještě není pozdě a že to zmizí. Kdybych teď držela dietu, tak by mi to tam stejně zůstalo a bylo by to ještě horší. Já osobně říkám (protože za ty roky co se potýkám s tímhle svinstvem jsem už prostudovala tolik knížek a přečetla tolik rad, že bych o tom mohla přednášet) – že jinak to nejde a pokud to jinak jde, tak to rozhodně není v souladu s vaším zdravím. Těžko se to říká, taky bych chtěla být štíhlá a hezká jako ty modelky v novinách a televizi, jenže když si tak řeknu, co všechno s nimi provádějí, jak je upravují, kolik mají plastik atd., tak na nich vlastně nic není – jen to, že některé opravdu slouží jako ramínko či věšák na oblečení. Já jsem si stanovila cíl – že nebudu vyzáblá, ale že nebudu oplácaná a toho se budu držet. Zajistila jsem si podle indexu BMI kolik bych měla vážit a kolik mohu vážit minimálně a kolik maximálně. Tak s tou max hmotností je mi jasné že přes 70 kg nemůžu a úpokud jde o ti min hmotnost, měla bych vážit alespoň 54 kg. Průměr mezi tím je nějakých 62 kg. Já chci být ale hezky štíhlá, takže chci 60 a v létě do plavek 58. Nemůže se mi nic stát protože se pořád budu pohybovat v normálním rozmezí. A pokud se to někomu nebude líbit, tak má prostě smůlu. Mějte se hezky a držte (diety ne!) se!!!!!!!!!!!

Ahojky všichni lidičky,kteří sem chodíte a máte stejný problém jako já.Všechny vás obdivuji,jak jste se odhodlali napsat něco o sobě.Mě to moc dlouho trvalo než jsem se rozhodla něco napsat,ale nakonec.. Ani nevím jak začít-protože to je dlouhý příběh.PPP trpím od svých 4let.Do svých pěti jsem byla v dětském domově,kde jsem měla velký pocit samoty a méněcennosti.Jedinou útěchou pro mě bylo nejezení.Z dětského domova mě dostala moc hodná a pozorná rodina.Ale jelikož jsem nebyla zvyklá jíst,často jsem po jídle zvracela.Má nová rodina mi to měla za zlé a do jídla mě přímo nutila,jelikož jsem byla hodně hubená.Jenže se stalo to,že se mi zvracení začalo líbit.Ve svých 10letech,už ani nevím jak,jsem si začala vyvolávat zvracení sama.Byla to pro mě potřeba i útěcha vždy, když se mi něco nepovedlo.Zároveň bych řekla,že i manipulace s rodiči.V té době jsem si i začala ubližovat.Ve 13 letech se k tomu všemu přidal velmi špatný pocit z mé postavy.Pokaždé,když se mi něco nepovedlo,sváděla jsem to na svou postavu a snažila se o různé diety-vyhrávalo však přejídání a následné zvracení.Bylo to pro mě vysvobozující od reálného světa-pocit euforie.Až teprve v 15 po přečtení článku o PPP v dívčím časopisu jsem zjistila,co provádím.Ale nezastavilo mě to.V 17 jsem už zvracela 6x až 7x denně a zároveň se řezala žiletkou.V této době jsem potkala svého partnera snů.Díky němu jsem začala chodit k odborníkovi a následně jsem podstoupila hospitalizaci.Velmi mi pomohl.To byl moment,kdy jsem chtěla přestat a naivně jsem si myslela,že vše zmizí po pár letech.Po šesti letech terapie atd.jsem si myslela že je vše v poho.Jenže opak byl pravdou,všimla jsem si,že nedokážu žít už normálně,cítila jsem se prázdná,jakoby bych se zbavila své vlastní identity.Ale o pravé přátele a spokojený život se spoustou koníčků jsem neměla nouzi.Před rokem jsem opět začala držet diety,neúměrně cvičit a zvracet díky jedné velice nešetrné doktorce na rehabilitaci,která popisovala dost nepříjemně mou postavu jedné praktikantce.Tato prohlídka mě tak popudila,že jsem si snad ani neuvědomila,že se začínám do svého problému opět zaplétat.Asi po půl roce jsem si řekla znovu dost-už nechci zvracet,je to odporné.Záchod jsem teda přestala navštěvovat,ale jídlu jsem se vyhýbala.Takže jsem zhubla za 2měsíce 9kg.To už jsem začala chodit opět k odborníkovi a pobyla jsem si chvíli na jipce.Znovu a znovu se od té doby snažím normálně jíst ale prostě to nejde a čím víc mám neúspěchů,tím víc věřím v to,že už se MB a MA nikdy nezbavím.Teď si to vyčítám,jak jsem mohla být tak hloupá a skočit do toho znovu,už mě to fakt nebaví,ale nedokážu bez toho žít.Chci být normální a přesto to nejde! Vám všem tedy přeji,abyste měli více trpělivosti,více síly a odhodlání se vzepřít takovému životu!!Snad se mi to taky někdy povede :-))

Zdravím vespolek. Možná vás to překvapí, ale momentálně sedí za klávesnicí muž. Další možná neobvyklá skutečnot je ta, že nepíši kvůli vlastnímu problému ale problému mé blízké kamarádky (možná jednou přítelkyně?). Nevím ze kterého konce to vzít. Je jí 25 a je to dospělá rozumná žena. Nechci zveřejňovat podrobnosti (abych taky nedostal za uši, že) ale jednu neosobní věc snad mohu. BMI 16. Znám ji v podstatě od malička, výdycky byla taková ptlounká, ale mám opravdu strach. Není z těch co by hubly podle plakátů, natolik jí znám. A často u ní jsem, myslím že by mi neuniklo, kdyby nějak častěji zvracela. Takže anorexii i bulimii bych asi vynechal. Přesto si myslim, jestli tam nějaká porucha není. Moc nejí ale prý prostě nemůže a já jí to věřím. Na jídelníček si nepotrpí. Jí cokoliv, kdykoliv. I Dort o půlnoci a nic si nevyčítá. Občas má ale slabosti, je malinko chudokrevná a i po menším úderu má dost modřiny. Často se snaží sníst víc, ale nejde to, že by opravdu „malý žaludek“? Někdy se jí udělá špatně, že třeba nemůže vůbec jíst. Žádný oběd ani večeře. Ale opakuji, psychicky je dost vyrovnaná, co jí znám (a věřte, že ke mě je opravdu velmi upřímná) nemá nějaké vnitřní problémy s váhou a hubnutím. Otevřeně jsem s ní o tom mluvil a ona to rozhodně necítí jako psych. problém. Ale svoji podváhu nepřehlíží. Ráda by měla víc, ale prý to fakt nejde. Nepíšu sem, protože bych jí snad nevěřil. Věřím ji víc neý komukoliv na světě. To by mě ani nenapadlo. Mám prostě o ni velký strach. Aby z toho neměla nějaké vážné následky. Spíš je jestli mi k tomu máte někdo co říct – podobný problém, nebo tak. Hmotnost kolísá mezi 45-49 kg. Cítím se docela provinile, že jsem to za jejími zády takhle odhalil, ale snad je to tady dost anonymní a já bych rád slyšel nějaký názor/radu?