Už nevěřím ve vyléčení

Ahojky všichni lidičky,kteří sem chodíte a máte stejný problém jako já.Všechny vás obdivuji,jak jste se odhodlali napsat něco o sobě.Mě to moc dlouho trvalo než jsem se rozhodla něco napsat,ale nakonec.. Ani nevím jak začít-protože to je dlouhý příběh.PPP trpím od svých 4let.Do svých pěti jsem byla v dětském domově,kde jsem měla velký pocit samoty a méněcennosti.Jedinou útěchou pro mě bylo nejezení.Z dětského domova mě dostala moc hodná a pozorná rodina.Ale jelikož jsem nebyla zvyklá jíst,často jsem po jídle zvracela.Má nová rodina mi to měla za zlé a do jídla mě přímo nutila,jelikož jsem byla hodně hubená.Jenže se stalo to,že se mi zvracení začalo líbit.Ve svých 10letech,už ani nevím jak,jsem si začala vyvolávat zvracení sama.Byla to pro mě potřeba i útěcha vždy, když se mi něco nepovedlo.Zároveň bych řekla,že i manipulace s rodiči.V té době jsem si i začala ubližovat.Ve 13 letech se k tomu všemu přidal velmi špatný pocit z mé postavy.Pokaždé,když se mi něco nepovedlo,sváděla jsem to na svou postavu a snažila se o různé diety-vyhrávalo však přejídání a následné zvracení.Bylo to pro mě vysvobozující od reálného světa-pocit euforie.Až teprve v 15 po přečtení článku o PPP v dívčím časopisu jsem zjistila,co provádím.Ale nezastavilo mě to.V 17 jsem už zvracela 6x až 7x denně a zároveň se řezala žiletkou.V této době jsem potkala svého partnera snů.Díky němu jsem začala chodit k odborníkovi a následně jsem podstoupila hospitalizaci.Velmi mi pomohl.To byl moment,kdy jsem chtěla přestat a naivně jsem si myslela,že vše zmizí po pár letech.Po šesti letech terapie atd.jsem si myslela že je vše v poho.Jenže opak byl pravdou,všimla jsem si,že nedokážu žít už normálně,cítila jsem se prázdná,jakoby bych se zbavila své vlastní identity.Ale o pravé přátele a spokojený život se spoustou koníčků jsem neměla nouzi.Před rokem jsem opět začala držet diety,neúměrně cvičit a zvracet díky jedné velice nešetrné doktorce na rehabilitaci,která popisovala dost nepříjemně mou postavu jedné praktikantce.Tato prohlídka mě tak popudila,že jsem si snad ani neuvědomila,že se začínám do svého problému opět zaplétat.Asi po půl roce jsem si řekla znovu dost-už nechci zvracet,je to odporné.Záchod jsem teda přestala navštěvovat,ale jídlu jsem se vyhýbala.Takže jsem zhubla za 2měsíce 9kg.To už jsem začala chodit opět k odborníkovi a pobyla jsem si chvíli na jipce.Znovu a znovu se od té doby snažím normálně jíst ale prostě to nejde a čím víc mám neúspěchů,tím víc věřím v to,že už se MB a MA nikdy nezbavím.Teď si to vyčítám,jak jsem mohla být tak hloupá a skočit do toho znovu,už mě to fakt nebaví,ale nedokážu bez toho žít.Chci být normální a přesto to nejde! Vám všem tedy přeji,abyste měli více trpělivosti,více síly a odhodlání se vzepřít takovému životu!!Snad se mi to taky někdy povede :-))