Archive for category: Můj příběh

Ahojky,po přečtení těchto příběhů jsem se rozhodla přispět taky svou troškou do mlýna…Je mi 18 let a taky jsem toho dost prožila.Začalo to úplně nevině,asi jako u všech.Vždycky jsem byla silnější – při tehdejši výšce 150cm jsem vážila 72kg,nikdy jsem si z toho nic nedělala,ale pak přišla puberta a ja jsem zjistila že se sama sobě vlastne vůbec nelíbím,tak jsem začala hubnout,nejdřive to byly jen takové pokusy,které končily marně,ale pak jsem omezila svou stravu tím,že jsem začala vynechávat některá jídla,až jsem skončila jen u jablka denně.Nikdy jsem nebyla jednou z těch,které počítají kalorie,nebo usilovně cvičí,zvracejí..,ne já jsem „akorát“ nejedla.Všichni mi pořád říkali jak se ztrácím před očima,ale mě ani nenapadlo něco s tím dělat,dokonce jsem na ně byla našvaná,protože jsem měla pocit,že mi to dělají schválně,že mi to nepřejou,když jsem konečne tak krásně zhubla..byla jsem na sebe pyšná. Když se mě moje mistrová na praxi tenkrát ptala co se děje,když jsem byla vždy tak pěkná,a najednou jsem tak strašne vychrtlá,jestli náhodou nemám nějaký problém třeba s anorexií,tak jsem se smála,že jsem v pohodě.Až po dlouhé době jsem si uvědomila,že asi něco není v pořádku a snažila jsem se jíst..sice ze začátku žádná sláva,spíše nic než jídlo,ale byl to dobrý začátek.Později jsem zvládla sníst oběd a večeři,ale stejně jsem strašně hubla.Tak mě vzali do nemocnice na vyšetření,že překontrolují jen nějaké funkce,to jsem tenkrát souhlasila,a jsem za to dneska mooc ráda.Zjistili mi revmatoidní artritídu.Prý kdybych ješte čekala,tak se za chvíli ani neučešu.Teďko se od října léčím.Z 39kg jsem přibrala na 55kg a už to nehodlám měnit,při výšce 156cm je to akorát.Čekám na vyjádření lékaře o mé operaci,dostanu totiž umělý kyčelní kloub…Někteří doktoři říkají že jsem si to revma vyvolala hubnutím,jiní že je to blbost.Vlastně mi nikdo neřekne proč…Možná jo,možná ne,každopádně by mě už v životě nenapadlo dělat takové kraviny…konečně už se blýská na lepší časy?

Ahoj holky, no jak bych asi zacala… Takze ze zacatku je mi 15let, merim 162cm a vazim 43kg, nevim jestli mam anorexii, lide rikaji, ze ano. Pritom, nechovam se jako anorekticka, jelikoz anorekticky vubec nejedi, ja jim ne moc, ale jim. Jim 5krat denne po 3 hodinach a hlavne kazdej den hodninu a pul cvicim (pilates, pawerjogu, cviceni na mici, rehabilitacni cviky, atd.) Nevim co mam delat. Vidim jak rodice trapim a nelibi se mi to, ale nemuzu nic delat (bohuzel:() Navic mam segru lepe receno dvojce, ktera je na tom uplne stejne jako ja, akorat je na tom psychicky hur. Navic mame strasne malo svalove hmoty, proto nam rodice objednali steroidy na pribrani svalove hmoty. Ale uz me to nebavi, nevim co s tim. Kdyby mi nekdo chtel pomoct budu jen rada

Ahoj holky, už dva roky jsem nemocná, nikdo neví, že jsem nemocná,jen já vím, že jsem…Trpím přejídáním,kdykoli mužu nasoukám do sebe všechno,co najdu.Není mi žádné oblečení,všechno na sebe rvu, nemůžu dopnout. Vždycky si řeknu, tak a dneska končím, ale nejde to, poruším a znovu se přejím. Je to jak kolotoč. Hodně lidí mi říká,že jsem hezká, já vím, jo, jsem asi, ale byla bych hezčí, kdybych vydržela nejíst,jsem na sebe naštvaná,vidím,že holky ve škole májí radfost, že vypadám tak, jak vypadám, protože jim nekonkuruju,štve mě to, ale nedokážu s tím nic udělat. Jídlo mi zabírá spoustu času,kvůli němu se neučim, už ani moc necvičím, je to strašný, nikomu to nepřeju. Sleduju lidi na ulici a bojím se,že mi někdo řekne,že jsem tlustá, že jsem přibrala. Nebudu vám dopodrobna popisovat svoje trápení, je toho mnohem víc, kdo ppp někdy trpěl ví,jaké to je,je to hrůza, myslíte na to, když usínáte, když ráno vstáváte,je to jako stín, všude vás to pronásleduje. Vím, že třeba anorexie je daleko horší než přejídání, protože jde o život, ale věřte, že když znáte obojí, je přejídání daleko horší. Ale teď k tomu nejdůležitějšímu.Proč jsem svůj příběh nazvala tak, jak jsem nazvala? Protože dneska chci konečně začít znovu žít, chci to dokázat, nepřejíst se, pořád nemyslet na jídlo, na to, co udělám, až se mě někdo zeptá, proč jsem tak tlustá. Jídlo je dobrý, ale chutná jen chvilku, stojí mi to za to??NESTOJÍ!!Kolikrát už jsem tohle zkoušela, ale nikdy to nedopadlo, nevydržela jsem.. Chtěla bych vás holky poprosit, abyste mi držely palce, snad to konečně dokážu a budu zase ta usměvavá holka, která pomáhá druhým a nestydí se chodit ven, bavit se a povídat si o čemkoli. Pokud někdo máte stejný problém,ozvěte se, budu ráda,moc ráda si pokecám s někým, kdo má podobný problém.třeba můj příběh nakopne někoho, kdo se to samé, co já, chystá udělat už dávno.. Určitě se vám ozvu, protože potom už mi nezbývá nic jiného než psycholog a jestli to nedokážu tentokrát, tak se z toho sama už nevyhrabu.!

Ahoj holky, v soucasne dobe, nejak moc nevim, na cem jsem,tak jsem se rozhodla sem neco o sobe napsat a zeptat se tak neprimo na Vas nazor, co si o me soucasne situaci myslite:) Nebudu sem psat svoje miry, vysky a vahy, o tom, jak jsem v minulych deseti letech uspesne hubla a stejne uspesne pribirala, ani to, jak to vsechno zacalo. Neni to pro me v soucasne dobe dulezite. Po nekolika letech A a ZP, trapeni, vycitek, obvinovani se ze slabosti, nedostatku vule a beznadeje se tak nejak vsechno zacalo postupne a prekvapive samo resit. Vlastne ani nevim jak, ale nasla jsem si po letech depresi a izolace pratele,seberealizaci, a i kdyz byly s jidlem obcas problemy, prestavalo byt alfou a omegou meho zivota. Sama se sebou jsem se tak nejak srovnala a prisla na to, ze ma hodnota tkvi v necem jinem nez tuku, svalech a pocitani kalorii a hodiny stravene cvicenim mi prisly jako malichernost, ztrata drahocenneho casu. Zdalo se, ze ppp zmizela. Pomalu a nenapadne, ale prece! Posledni tri, ctyri roky jsem, co se jidla tyce, relativne v pohode, alespon srovnavam-li situaci s minulosti: nepocitam kalorie, jim vsechno, teda hlavne to, co mam rada:), v podstate necvicim, akorat tancuju a cvicim jogu a obcas chodim plavat, ale jen kdyz se mi chce, a proto, ze me to bavi. Problemem je u me psychika. Jsem nevyrovnana a depresivni, uzkostliva, extremne zavisla na tom, co si o me mysli mi nejblizsi. Nemam se rada. Dost mych pratel vi, ze nejsem uplne v pohode, a i kdyz mi rikaji, jak jsem skvela a uzasna, nedokazu svuj strach a pochybnosti prekonat. V cem spociva ten paradox tykajici se me a ppp? Nedokazu to uplne posoudit, ale mam neprijemny pocit, ze se A znova vkrada pomalu a jiste do meho zivota, nenapadne a plizive, stejne jako zmizela, a to paradoxne ve chvili, kdy jsem absolutne prestala resit jidlo, svoje telo, svuj vzhled, myslim v tom negativnim smyslu:). Libim se sama sobe. Ale asi se nemam rada. V cem spociva muj problem? V poslednich mesicich proste a jednoduse nemuzu jist. Nejde to. V poslednim roce se v mem zivote udalo hodne zmen a byla jsem nucena resit radu problemu. Nejdriv jsem proste nemela na jidlo cas a stres mi chut k jidlu taky nepridal, nicmene problemu bylo hodne a ja si na to nejist resp. jist malo nejak tak zvykla. Zvykla jsem si na to jist hodne nepravidelne a hodne malo. Zvykla jsem si na to prijimat vetsimu energie z napoju. Zvykla jsem si na to jidlo neresit, a to vic nez kdykoliv driv. To, co bych behem A a ZP povazovala za nejvetsi dar, se stava mym prokletim. Vubec neresim jidlo. Neresim jidlo. Vubec. To znamena predevsim to, ze me jidlo nebavi, dokonce me obtezuje jist, pritom jsem vzdycky jedla rada. Behem A jsem se vyhladovela tesila na kazdy drobek, behem ZP jsem si k smrti svoji vasen a lasku k jidlu vycitala. Ted jim jenom, kdyz uz opravdu musim. To znamena jednou denne, nekdy dvakrat. Jen tak aby se nereklo… Nerozumim tomu, nevim proc…Nevim, jestli je A zpatky nebo ne…Nemam nutkavou touhu hubnout a nejsem posedla zdravou vyzivou ani velikosti a tvarem sveho tela. Muj pribeh je v tomto jiny nez vetsiny z Vas. Vim, ze nejsem psychicky moc v pohode, ale nejsem schopna posoudit, jestli to, jak zachazim s jidlem, je ppp nebo ne… Jaky je Vas nazor? Mate nekdo podobnou zkusenost? Dekuju, Vam, co jste to docetly az sem za trpelivost a Vsem preju hodne stesti a sily nevzdat svuj boj!