Archive for category: Můj příběh

Ahoj, píše sem už po 2. a moje problémy se od té doby zhoršily. Je mi 14, meřím 158 a vážím skoro 39kg. Před rokem sem si ve škole často odhlašovala obědy, nejedla svačiny, často jsem cvičila (i pozdě v noci),chodila běhat do lesa.atd…Hlad jsem skoro vůbec neměla a jedla jsem minimálně. Nevím proč jsem to dělala, já sem to snad ani dělat nechtěla!Vůbec sem si neuvědomovala co vlastně dělám.Uvědomila jsem si to až ted. Uvědomila jsem si, že jsem před rokem trpěla asi anorexií! Teď na podzim se mi ale z anorexie stalo záchvatovité přejídání :(… přejídám se každý den, čím dál víc. Dříve jsem si říkala např.že od zítřka se budu víc hýbat, míň jíst atd… Ale čím víc si jídlo zakazuju, tím víc se pak přejídám. Ted už si jídlo nezakazuju. Chci se toho zbavit, nechci se už dál přejídat a trápit kvůli mé postavě. KAždý den si říkám že kamarádky jsou skoro stejně vyské jako já ale váží o 10kg víc a taky mají krásnou postavu! Tak proč já řeším sebe! Proč si myslím že jsem tlustá když určitě nejsem?!?!Proč mám každý den deprese, brečím, uzavírám se do sebe?!?! Říkám si DOST! tohle musí skončit! Já se chci bavit život mám ještě před sebou, vím že musím přibrat protože se ze mě musí stát žena(ještě jsem nedostala menstruaci, doktorka říká, že je to kvůli mé váze)… takže já vím, že tloustnou budu ale nemužu to snést, když pár gramů přibyde na váze!… chci zajít ke školní psycholožce, protože já už nevydržím jíst každý den na večeři třeba 8 rohlíků. Ted jen sbírám odvahu abych tam zašla. Poslední 2 dny se snažím tělu dávat to co ¨chce. Když chce jídlo, tak jím…. myslím si, že se přejídám protože moue tělo už chce menstruovat, ale já k tomu nemám váhu, tak mě tělo nutí myslet na jídlo tak často… ale možná se přejídám kvůli tomu že jsem se před rokem v jídle omezovala…. Snažím se najít něco co by mě bavilo,abych se odreagovala, chystám se s kamarádkou na horolez.stěny, a chci tančit street dance, potřebuju prostě jít mezi lidi… Jsem z toho už zmatená a unavená z toho věčného přejídání, chci s tím skoncovat dřív než bude pozdě… Jestli míte podobný problém, napište komentář prosím. Potřebuju o tom s někým mluvit a poradit se, co mám dělat. Díky, že ste si to přečetly 🙂 Mějte se ahoj

Ahoj, nebudu sem psát svůj příběh, podobá se těm ostatním. Chci se s váma podělit o básničku, kterou sem před chvilkou napsala, neměla sem to ani v plánu, ale šlo to nějak tak samo…sedla sem a psala a psala… Proč sem se tebou nechala ovládnout? Proč jsi mi dovolila tak rychle zestárnout? Necelých osmnáct a přitom už nechci žít, proč ode mě nemůžeš odejít? Prosím, prosím, jdi ode mě pryč, nezasekávej mi dál do srdce rýč… Chci být jako ostatní, radovat se, smát a ne kalorie každé potraviny znát. Vždyť už ani nevím, co je normálně žít, stále jen přemýšlet, kde si zacvičit? Ne, už víc ne! Chci se tě zbavit a své staré dobré kamarády najít. Chci s nima jít do bufetu na zmrzlinu a necítit potom tak velkou vinu, že já jsem ta špatná, co vůli nemá… a proč bych měla…jen kostra kůží potažená… Co jsem ti provedla, že jsi tak krutá, že jsi mezi nás dala silná pouta? Proč se mě jako klíště držíš? Řekla jsi pět kilo a pak že skončíš… Už je to dvacet a ty chceš ještě víc? Proč mě prostě nemůžeš opustit? Já nechci být perfektní, to chceš po mně ty! Proč nemůžu pár drobných chyb mít? Má je každý, vždyť je to normální, co jsi mi to nasadila za brouka do hlavy? Žádné volno – jen škola, brigáda, cvičení, vždyť nemám čas už ani na spaní… Místo spánku kliky a matika… Copak je tohleto nějaká logika? Mohla jsem být šťastná, svůj mladý život naplno žít, takhle se cítím být všem jenom na obtíž.. Přála bych ti zjistit, jaké to je, být něčí loutkou jako já ta tvoje… Ničíš mě a ty to moc dobře víš, jseš tady pořád, není před tebou skrýš… Nechci už v sobě cítit tvůj chlad, chci žít jako dříve, holka, co koblihou zažene hlad a ne už brzy ležet na hřbitově… Věřím, že se spousta z vás cítí stejně a neví si rady, jak dál…budu ráda, když se ozvete na mail Bridgitte@seznam.cz… Držim všem palečky a čekám na mailíky…mějte se jak nejlíp to jde, papa

… být zdravá. O tom teď sním každý den, protože mám pocit, že mi zdraví odjíždí v rychlíku, který zastavit můžu a chci, jenom neumím. Těžko říct, jak to všechno začalo. Asi tak před pěti, možná čtyřmi lety – začala jsem hubnout, protože moje stehna a zadek jsou geneticky naprogramovaný na míry, který jsem nechtěla. Chtěla jsem se totiž cítit dobře a sebevědomě. V té době jsem vyhrála soutěž Miss školy a měla jsem pocit, že to byl jenom blbý vtip. Já a miss? Se 49 kg na 159 cm? Najednou jsem měla pocit, že si každý za mými zády šeptá, že nechápe, jak jsem mohla vyhrát, když mám tak velkou prdel! Ale spíš to asi už šeptalo to cosi v mý hlavě:-(. Přestala jsem jíst sladké a po 17 hodině. BYlo to hodně těžký, v naší rodině se vždycky dost jedlo a já taky… Ale držela jsem se a váhu jsem dostala na 47, dál to ale už nešlo! Byla jsem vyděšená – 47 je přece stále hrozně moc! Byly dny, kdy jsem nejedla vůbec a dny zoufalství, kdy jsem se nažrala. Tenkrát jsem ještě nezvracela. Trvalo asi rok, než jsem se zvládla během dvou týdnů hladovění a pití jen džusů a coly light dostat na 44. Řekla jsem si, že by to mohlo stačit, ale moje vysněné džíny na mě stále vypadaly jako na slonovi. Asi nemá cenu popisovat, jak dny hladovění a jezení, výčitek a sebeizolace pokračovaly… jenom musím dodat, že nejnižší váha nikdy nebyla nějaká tragická… na 165 cm, ke kterým jsem dorostla jsem měla nejméně 42… a nejvíce 53!!!:-(… Poslední rok je pro mě o to větší peklo. Zase jsou dny, kdy hladovím třeba týden a pak to přijde – cíleně si nakoupím spousty jídla, všechno sežeru a vyzvracím. Klidně i pětkrát denně, když jsem sama doma… Jsem zoufalá, smutná, unavená a připadám si bezmocná, ikdyž vím, že to mám všechno ve svých rukou. Jako kdyby nic jiného, než jídlo nedokázalo zaplnit některý části mého života a jako kdybych na ničem jiném nezáleželo… A všechny následky na sobě pozoruji, děsím se a zároveň pokračuji… 🙁

Ahoj holky, no jak bych asi zacala… Takze ze zacatku je mi 15let, merim 162cm a vazim 43kg, nevim jestli mam anorexii, lide rikaji, ze ano. Pritom, nechovam se jako anorekticka, jelikoz anorekticky vubec nejedi, ja jim ne moc, ale jim. Jim 5krat denne po 3 hodinach a hlavne kazdej den hodninu a pul cvicim (pilates, pawerjogu, cviceni na mici, rehabilitacni cviky, atd.) Nevim co mam delat. Vidim jak rodice trapim a nelibi se mi to, ale nemuzu nic delat (bohuzel:() Navic mam segru lepe receno dvojce, ktera je na tom uplne stejne jako ja, akorat je na tom psychicky hur. Navic mame strasne malo svalove hmoty, proto nam rodice objednali steroidy na pribrani svalove hmoty. Ale uz me to nebavi, nevim co s tim. Kdyby mi nekdo chtel pomoct budu jen rada

Ahoj,zdravim všechny.Asi před rokem jsem sem psala svůj životní příběh,kdy jsem spadla do anorexie,vyléčila se a znova jsem do toho spadla(nechtíc).Příběh končil tím,jak se již podruhé snažim vyléčit,protože chci jak já,tak mě k tomu nutí i mé okolí.Je tomu již rok a jak jsem na tom teď? Bídně. Moje snaha připrat vyšla nějak naprázdno.Ne že bych nechtěla,ale ono to jde těžko,když si do jídelníčku nechcete vpustit nic tučného,sladkého,prostě nic, po čem se tak obvykle přibýrá.Před tím rokem jsem měla asi 48kg, teď vážim na 172cm pohých 42kg.Na jednu stranu si říkám,že je to hrozně málo,že musim přibrat jak kvůli sobě tak i kvůli svému okolí,který tím hrozně trpí, ale na druhou stranu je tam pořád to druhé já,které mi říká „A co když to přibýrání už nikdy nezastavíš? Kdo tě bude po přibrání znova odnaučovat jíst to sladké,tučné jídlo,které je sice výborné a jedla bys ho hrozně ráda,ale u kterého ti tak dlouho trvalo,než ses ho odvykla jíst?“ Nemám problémy s tím jíst, jím 5x denně celkem velké porce,ale musí to být jídlo, o kterým vím,že je nízkokalorické,skoro bez tuku a jakžtakž zdravé.Musím si ho uvařit sama, abych věděla,co v něm je.A s tímhle přístupem se těžko nabýrá.Taky chodim cvičit.Sice už ne nějak časno,asi 2x týdně do posilovny,1xtýdně na step aerobic a 1xtýdně na p-class,ale asi to je dost,i když mám zase sedavý zaměstnání. Je to všechno hrozně zamotaný.Rodiče mi vyhrožájí tím,že mě dají do léčebny,táta už je tak napolo domluvený s primářem u nás v nemocnici,byl u něho na konzultaci,protože už se na mě nemohl dívat.Pokaždý,když k rodičům příjdu(bydlím s přítelem),provní věc,na kterou se mě zaptají je,jestli už sem připrala a nutí mě stoupnout na váhu.Samozřejmě že ta je buď stále stejná(to v tom lepší případě) a nebo nižší.Já sama už sem si zjišťovala info o hospitalizace z vlastní vůle a dokonce jsem domluvená s jednou paní,která by mi mohla pomoct sestavit jídelníček,ale pořád je tam to druhý já,který mi našeptává,že až na tu nízkou váhu jsem v pořádku.Že se snad nic tak hroznéh neděje a nemusí se okolo toho dělat tolik povyku.Prostě v jednu sekundu mám hroznou chuť začít zase normálně jíst a vyléčit se,ale v druhé sekundě se objeví myšlenka,že budu raději vyhublá než zase silná.Musim říct,že psychicky je to fakt na nervy,v některých chvílích bych to nejraději všechno vzdala.Jenže můžu takhle zklamat svoje okolí,své rodiče a svého přítele, když ve mě všichni tak moc věří?Nevíte, jak z toho všeho ven?Nevíte,jak být zase normální?