Přejídání..

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj lidičky,chtěla bych se s vámi podělit o svůj problém.Je mi čtrnáct,jsem holka..Měřím asi 168 a vážím 60 kg.Trpím přejídáním..Docela se nechápu,nevím jak z toho ven.Ráno a na oběd si vystačím s menší svačinou,ale vždycky večer mě chytne ta žravá,a musím pořád jíst..Pořád postupně přibýrám na váze,ikdyž se hýbu..Celý den pilně sportuju,a pak večer se přežeru..Už jsem několikrát měla nutkání jít to sežraný vyzvracet,ale nemám na to sílu..Prosím,poraďte mi,jak se nepřejídat!Jsem už docela zoufalá :(..Zkoušela jsem pracovat na počítači,číst si knížku,učit se..ale nepomáhá mi to a neodolám a jdu se do lednice podívat,jestli tam něco není..Z lednice ty sladkosti taky nemůžu odstranit,protože bydlím s babičkou..a nechci aby vůbec někdo věděl,že trpím přejídáním,..prosím pomozte mi 🙁

Nikdy to nezvládnu

/0 Komentáře/v /přidal

Už jsem sem kdysi psala svůj příběh.O tom že se střídám hladovění a přejídání,projímadla a už i zvracení,i když moc nezvracím.Většinou jen když nemám k dispozici projímadlo nebo to s ním tak přeženu až je mi zle.Jsem úplně na dně svých sil.Teď se mi podařilo něco zhubnout a během jedinýho týdne jsem se tak přejídala,že jsem přibrala 4 kg.Je mi ze mě zle.Projímadla potřebuju už 23 pilulek,aby to vůbec zaúčinkovalo.Nejhorší je teď ten poslední týden.To,že si pohrávám s myšlenkou na sebevraždu,tak to není u mě žádná novinka,jen mám teď občas horší stavy,kdy jsem si tak jistá,že se zvládnu zabít,až mě to samotnou děsí.Pořád řeším tyto 2 věci.Buď zhubnout nebo být mrtvá.Když se mi podaří chvíli nejíst a hubnu,jsem šťastná,že konečně začínají lepší časy,ale pak se zas přejím a všechno je v háji.Když si pak ještě uvědomím,že navždycky budu ta divná,co se vyhýbá okolí a není si schopna ani najít přátele a normálně se s něma bavit a žít jak každý jiný člověk,řešit starosti s láskou a třeba i s plánováním nějaké budoucnosti.To já nezvládám.Tak moc se už bojím lidí a vyhýbám se jim.Jak si můžu plánovat budoucnost,když celej můž život se točí kolem jídla a depresí?Když prakticky celý dny jsem zavřená jen doma,na školu taky nemám vůbec náladu a jen se přejídám.Chci zase zhubnout na co nejmíň kilo a pokud to není možné,tak raději chci umřít.Bohužel nevím jestli se mi to podaří,ale pořád je ve mě maličká naděje,že někdy zhubnu.Ale udržím si tu váhu?Nebo to bude zas dokola.I když stále oufám v to,že se mi zas podaří vydržet hladovět až do zhubnutí,v některých chvílích jsem si jistá,že bych neměla problém se jakkoli zabít.

Chci být stejná jako dřív

/1 Komentář/v /přidal

Začnu asi takhle. Minulé léto jsem si řekla, že zhubnu a jak jsem řekla tak jsem taky udělala.Přestala jsem jíst a začala hodně sportovat při mé výšce 172 cm jsem vážila 50 kilogramů byla jsem se sebou strašně moc spokojená i můj táta byl strašně rád, že jsem tak moc zhubla a začal si mě asi i víc vážit.Jenomže moje matka se mnou spokojená nebyla a promluvila mi do duše, ať zas naberu, ať se tolik neničim a ať jsem zase stejná jako jsem byla před tím než jsem zhubla.Mě to rozbrečelo a začala jsem zpět nabírat.Nejhorší na tom bylo, že tátovi se to nelíbilo a byl z toho mrzutej.Časem se ta tlouštka začala zhoršovat a do teď vážim 64 na mou výšku mi to přijde strašně moc nemůžu se na sebe ani podívat.Jsem prostě tlustá!Myslim si a i mi to vyšlo v testu, že trpim šílenou žravostí jakmile se snažim třeba celý den nejíst, večer už to nevydržím a začnu jíst anihž bych se kontrolovala kolik toho sním.Pořád přibírám:-(nechci být tlustá a nejradši bych to všechno vrátila!Nechci být bulimička ani anorektička i když o tom dost často přemýšlim!Jenomže chci zhubout:-(ale zatim to nejde:-(Vím také, že tento problém má spousta dívek a snad se jim podaří zhubout.Držím palce a vy je držte mě!

WHY??

/0 Komentáře/v /přidal

Proč to teď vlastně píšu?? Protože teď sedim u počítače a mam děsný křeče v břiše. Proč?? Protože už jsem dva dny vůbec nejedla. Od léta jsem zhubla 10 kg, jenomže pak pět zase nabrala. Takže teď mam výsledných 65 kg/ 180 cm a snažim si je udržet zuby nehty. Co u mě znamená udržet si je zuby nehty?? Taky se sama sebe ptam, proč si timhle způsobem udržuju váhu, ale už jsem prostě taková a tohle je můj problém. Už od října. Už se nedokážu najíst jako dřív, nedokážu si jídlo vychutnat. Po každým jídle si to vyčítam, že jsem to vůbec do sebe dostala. A co následuje pak?? Někdy si řeknu, že teď nebudu třeba tři dny jíst, ale nevydržim to a třetí den se přejim tak, že naberu tři kila a ty následně vyzvracim. Někdy to vyzvracim rovnou. Někdy si pomohu laxativy a někdy to zkombinuju. Dnes je to opět druhý den, co nejim. Řekla jsem, že teď nebudu jíst týden. Vydržím to?? Nevím. Budu se snažit, ale když ne, aspoň vím, co následuje. Zvracení. Je to mentální bulimie?? Mentální anorexie?? Záchvatovité přejídání?? Na to se ptám vás, odborníků. Proč to sem vlastně píšu?? Protože už jsem zoufalá a potřebuju pomoc. Metabolismus jsem si rozházela tak nehorázným způsobem, ale nechci být jako jedna z těch holek, který si tuto nemoc přejou. Chci se z toho dostat a jednou se zase konečně normálně najíst. Nepřijít domů a nevyhodit jídlo, aby si máma myslela, že už jsem jedla, ale taky nepřijít domů a nepřejíst se tak, abych pak běžela na záchod a vše to dostala ven. Ale jak to tak píšu a dávám si dohromady, jak si ničim tělo, zjišťuju, že mam už asi moc velký problém. Proč máma sedí vedle a kouká spokojeně na televizi a přitom má doma dceru, která má velkej problém?? Protože je doma minimálně a jídlo, který úspěšně mizí, končí buď v záchodě nebo venku v kontejneru. A proč já jí to nedokážu říct?? Protože by mě zabila. Pokaždý, když má být doma, tak v noci sedim a nemůžu spát. Proč?? Protože přemýšlim nad tim, jak to udělam, abych druhej den nemusela jíst. Je to hrůza, ale říct jí to nemůžu, nevim, jak by to řešila. Sama řekla, že neví, jak by to řešila, když jsme koukali na jeden dokument právě o tomhle problému. Táta mě v hubnutí podporuje a protože jsou rodiče rozvedení, tak se ho to až tak netýká. Nevidí, co dělam s jídlem, vůbec nemá ponětí, jaký problémy mam.. Kámoškám se svěřit nemůžu, nejspíš si myslí, že takovej problém se vyřeší, když jednou něco spolknu a udržim to tam dýl jak hodinu. Nevim už jak dál.. Takže proto to sem píšu. Hledam někoho, s kym bych si mohla psát a kdo by mě pochopil. Někoho se stejným nebo aspoň podobným problémem. Za každého, kdo odepíše, budu neskutečně ráda. Mohli by mé problémy posoudit i odborníci a říct, co dělat. Co dělat, abych svůj metabolismus hodila zase do normálnu. Prosim!!

Nevím jsk dál…

/0 Komentáře/v /přidal

Celé to začalo už v mých 17 letech před 7 lety, kdy jsem zhubla z 60kg na 45kg při výšce 162 cm.Při 45kg jsem si ale řekla dost, i když jsem si moc hubená nepřipadala, spíše naopak, okolí to vidělo jinak. Pořád jsem slýchala, že bych měla trochu přibrat atd.Přibrala jsem díky svému klukovi asi 3kg a váhu kolem 48kg jsem si držela přibližně 3 roky.Pak jsem se začala střídavě strašně přežírat a následně hladovět, pořád dokola.A váha mi lítala mezi 50-58kg.Před 2 lety se dokonce vyšplhala na 61 kg.Pak jsem ale začala méně jíst a hooodně sportovat a váha najednou ukazovala 55kg, jupí, byla jsem nesmírně šťastná.Následně ale přišlo něco nečekaného-otěhotněla jsem, na jednu stranu jsem byla šťastná, ale na druhou si říkala-všechno je teď v háji,zase budu přibírat:-( Potom jsem si ale řekla,že miminko je pro mě důležitější než postava a začala si těhotenství užívat přejídáním.Za těch 9 měsíců mi přibylo něco přes 30kg!!!Hrůza.Naštěstí 15 zůstalo v porodnici.A protože nekojím(nešlo nám to), tak jsem hned nasadila dietu a už mám dole skoro 10kg.Ale je to tím, že jím opravdu strašně málo a hodně sportuji.Nevím, co bude dál, jestli zhubnu na ideální váhu a tu si udržím, nebo se za nějakou dobu začnu opět přejídat(to nejspíš), nebo mě touha po hubnutí ovládne natolik, že nebudu vědět, kdy přestat. Vím jen, že už nechci spadnout do toho kolotoče hladovění a přejídání a následných depresí. Možná mi budete radit, abych jedla normálně, zdravě, 5 porcí jídla denně+pohyb.To já ale prostě nedokážu.Buď jím malinko nebo žeru.Jak moc bych chtěla být normální jako kdysi než jsem začala s hubnutím.Kdybych mohla vrátit čas, nikdy s hubnutím nezačínám:-(

potřebuju pomoc!!

/0 Komentáře/v /přidal

JÍST – základní fyziologická potřeba, jednoduchá, a já nejsem schopná ji ovládat už téměř 4 roky. Abyste rozumněli, byla jsem anorektička asi 1,5 roku, pak se to přehouplo úplně jinam a teď jsem 2 roky bulimička. Jsem hrozně hloupá, že to dělám, já vůbec nechápu proč, ani nejsem tak tlustá, ale asi proto, že stále toužím po dokonalosti, po tom anorektickém hubeném tělě, tak pokaždé, opravdu pokaždé když se najím, zvracím. Tím, že pořád zvracím, mám pořád hlad. Proto potřád jím. Je to bludný kruh, zdá se mi… Jenže já to už prostě nedokážu ovládnout, ta touha po jídle je mnohem silnější než já… Proto Vás prosím, kdo jste měl nebo stále máte stejný problém a chcete to řešit, popř. už jste ho vyřešili, napište mi do komentáře na sebe kontakt, potřebuju pomoct…. P.S. Administrátor: Do diskuze psát kontakty nedoporučuji, budete dostávat spamy a já to zpětně z diskuze nebudu mazat, když po čase zjistíte, že prostě svůj mail necete mít na webu.

Tak jsem tu zas…

/0 Komentáře/v /přidal

Tak jsem tu zas… o cem mam vlastne psat? je to porad dokola… jednou se mi to dari byt ta ktera je obletovana protoze je hubena, pozdeji zase tak ktera je tlusta jako prase a radsi je doba aby ji nikdo nemohl videt.. proste uz nevim jak dal.. ted mam pres 80 a to jsem jeste nikdy nemela… rodina me nevidela 2 mesice a za tu dubu sem pribrala nejmene16kg… vsichni se me doma lekli a postupne se me ptali jesli nejsem tehotna.. docela absurdni co? Je to hrozny… uz nechci… ale jidlo je neco jako droga ..jednou stim zacnes a proste nedokazes prestat… rikam si ne, bez od toho nejsez to ale potom se neco ve me zlomi a ja jdu a nalozim si kotel ani nevim proc… ty jojo docela mi pomohlo sem neco napsat… tak preju hodne stesticka at sme silny a zvladneme to.. papusky adelka

Sebezniceni vlastne kuli nicemu….

/0 Komentáře/v /přidal

Moc ráda vzpomínám na doby kdy jsem byla jeste malá holka.Zadny starosti jen zivot plny radovanek, bez povinosti. Problémy s PPP jsem jiz mela ale dostala jsem se z toho.Byla jsem zdrava…jenze ted v rozpuku mládí ve svých devatenácti letech se o me ppp pokouší.Zacalo to problémy s přítelem, skoncilo to rozchodem.Starosti jak to bude, mi nedají spát.Nedokážu se radovat ze života.Je mi mizerne a nic me nebaví.Už jsem zhubla asi tri kila.Jidlo mi nechutna je mi z toho vazne spatne.Trpim jak zvire a k tomu jsem si jista ze se u me projevuji prvni priznaky anorexie……jenze je nechci.moje postava byla krasna takova jaka byla.ted se ze me pomalu stava troska.Ja ale nechci skoncit na kapackach.mam pred sebou maturitu a taky život.

můj nebo váš příběh?

/0 Komentáře/v /přidal

Tak vás tady všechny zdravím… Ani nevím jak začít, ale myslím si, že o to tady ani tak nejde… Takovýhle příběhů, tady najdete spousty a tenhle je jen jeden další. Možná patřím k té šťastnější polovině, možná ne. Všechno to začalo na podzim roku 2005, tudíš je tomu přibližně dva a půl roku, to mi bylo 16. Kdyby se to tak dalo vrátit… No takže bylo asi tak nějak září, byla jsem naprosto v pohodě a nic moc mě netrápilo- jo jasný, školu sem neměla ráda nikdy, ale prostě víte, co myslim… Netrápila jsem se s jídlem, s postavou a tak. Najednou však začala hubnout jedna moje dobrá kamarádka, nejhezčí holka ze třídy a tím to začalo. Najednou jsem se začala prohlížet v zrdcadle a začala jsem si všímat všech těch špeků a špíčků na svém těle. A tak jsem začala hubnout se svými 61,5 kily na 172 cm. Nebylo to vůbec nic těžkého, omezovat se v jídle, nebo klidně třeba dva tři dny nejíst, takže jsem se za půl roku dostala na 53,5 kg, což teda byla má nejnižší váha. Jenže tehdy mi už začala vyhrožovat máma, že mě vezme k doktorovi, jestli to takhle půjde dál a začala mě kontrolovat v jídle. Pomalu jsem přibírala a nakonec jsem se zůstala držet na krásných 58 kilech. Jenže pak se to všechno nějak zvrtlo. Začátkem roku 2007 jsem se začala přejídat. Zpočátku jsem to kompenzovala, že jsem pak třeba dva dny nejedla, ale postupně to už nešlo, a tak jsem o prázdninách měla najednou 68 kilo. Teprve okolo května 2007 jsem si uvědomila, že to není jenom tak, ale že je to nemoc- že trpím záchvatovitým přejídáním. To byl určitě důležitý krok, uvědomit si to. Tak jsem to řekla rodičům, ale ti nic nechápali, nebo spíš to chápat nechtěli a tak nad tím mávli rukou a já se trápila dál. Naši to naštěstí asi po měsící pochopili, když jsem pořád brečela, a tak mě vzali k jedné rodinné psycholožce. Ale bylo to zase k ničemu. Spíš to bylo ještě horší, protože sme to pořád rozebírali, ale výsledky žádné. Tak jsem tam přestala chodit. Poté jsem v září začala chodit k jedné teraupetce, která mi možná malinko pomohla, ale nevím. Ten problém se ve mně nevyřešil… Podstoupila jsem asi 10 sezení, ale nic moc se nezlepšilo. Poté jsem k ní přestala chodit a bylo to vše zpět. Od začátku jsem věděla, že to bude dlouhá a těžká cesta a je to teprve půl roku, ale mně se to zdá jako věčnost. Někdy se cítím nádherně, když se zrovna nepřejídám a váha klesne, ale poté vždy přijdou ty nekonečné dny přežírání a zoufalosti, marnosti a nenávisti sama sebe. Nyní budu chodit k dalšímu teraupetovi, tentokrát chlapovi, kterému zatím opravdu věřím a doufám, že s ním se toho všeho zbavím. Věřím tomu a doufám, že zase dokážu to, abych nemusela každou minutu svého života myslet na jídlo. Děkuji za tyhle stránky, děkuji, že jsem mhola zjistit, že v tom nejsem sama. Myslím si však, že by toto téma mělo být více propagováno, mělo by být více takovýchto stránek. Vždyť všude v reklamách vidíme jen samé přípravky na hubnutí atd. ale co takhle vymyslet něco, co nám opravdu pomůže? Nám lidem trpícím PPP? Tak vám všem přeju, abyste našli někoho, kdo vám v tom OPRAVDU pomůže a nebude o tom jen mluvit… Mějte se krásně vaše Vivian

snad to dokazu

/0 Komentáře/v /přidal

ahoj vsichni, uz par mesicu ctu vase pribehy a nevim proc sem nikdy nenapsala ten svuj, muj problem zacal pred rokem a pul, mam 175 cm a v tu dobu sem vazila 75kg, byla sem trosku cvalik ale ted uz vim ze v tu dobu semm byla stastna, bylo mi 17 mela sem fajjn kluka, mam skveli rodice, a paak nevim proc sem zacala s tim kolotoccem prejidani a zvraceni, kila sla dolu a ja mela asi 59 a byla sem spkojena, vsichi me odivovali jak sem to dokazala a zacalo se o me zajimat spousta kkuku, to mi delalo dobre komu by nedelalo, a tak jsem vtoom pokracovala, poznala sem svyho socasnyho pritele a porad sem si rikala on se do me zamiloval az kdyz sem byla hubena on me tlustou chtit nebude..uz jsme spolu prez rok o on o mem trapeni nic nevi, vlastne ani nechci aby to vedel..kolik bylo dnu kdy sem si rikala dneska s tim koncim od zitra zacnu normalne jist a budu cvicit..ale ty zitrky se porad posouvali a nikdy z nich nic nebylo…ale furt sem si rikala sakra ja to dokazu ja chci byt zdrava a stastna… po stredni skkole sem se sebrala nassla si rodinu anglii a odjela sem delat au pair, rekla sem si ze to bude muj novej zacatek, skoncim s tim strasnym zvracnim a konecne to dokazu, uz jsem tu par mesicu a ani jednou od meho prijezdu sem jsem nezvracela zacala sem jist pravidelne a zdrave a trochu sportovat, vim ze kdybych byla doma asi by se mi to nepovedlo ale zmenou prostredi a to ze sem se starala sama to mi pomohlo.Rekla jsem si ted je moje sance kdyz ne ted tak nikdy …dufam ze mi to vydrzi ted mam 62 kg vim neni to ideal ale me to staci nechci uznic memit..muj pritel je stale se mnou i kdyz naa ddalku je mou inspiraci ani o tom nevi, ale jednou az si budu na milion procent jista ze uz jsem OK tak mu to vseechno reknu.Uz tu budu jen 2 mesice a pak odjizdim domu mam z toho trochu strach ale snad to zvladnu, preju vsem aby se odhodlali k tomu prestat s timm kolotocem, je to hrozne krasnej pocit, muzete pak bbyt na sebe hrda.. hodne stesti..