Kdy to skonci?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, no jak bych asi zacala… Takze ze zacatku je mi 15let, merim 162cm a vazim 43kg, nevim jestli mam anorexii, lide rikaji, ze ano. Pritom, nechovam se jako anorekticka, jelikoz anorekticky vubec nejedi, ja jim ne moc, ale jim. Jim 5krat denne po 3 hodinach a hlavne kazdej den hodninu a pul cvicim (pilates, pawerjogu, cviceni na mici, rehabilitacni cviky, atd.) Nevim co mam delat. Vidim jak rodice trapim a nelibi se mi to, ale nemuzu nic delat (bohuzel:() Navic mam segru lepe receno dvojce, ktera je na tom uplne stejne jako ja, akorat je na tom psychicky hur. Navic mame strasne malo svalove hmoty, proto nam rodice objednali steroidy na pribrani svalove hmoty. Ale uz me to nebavi, nevim co s tim. Kdyby mi nekdo chtel pomoct budu jen rada

Neblbnete…vim o čem mluvim:-(

/0 Komentáře/v /přidal

Nebudu sem psát žádný příbeh:-( Je to stejná situace jako u mnoha z holčin,které sem přéběhy píší:-(Já se z toho ani po 3 letech nemůžu vyhrabat…Moje kritická váha byla 37 kg na 170 cm…Potom jsem se spravila na 75 kg na 172 cm a když už to začalo vypadat,že vše bude dobré,přišla moje máma,která to celíé od počátku zaviniíla,řekla mi,že jsem opět tlustá a celé to začalo znova:-( Ted mám necelých 175 cm a 56 kg…Zvracím,moc nejím..špatný:-( Holky,moc vás prosim,neblbnete! Vim,že je to težký,znám to,ale neberte a nekažte si tímhle život:( Na to je moc cennej..

Dneska začínám nový život!!

/1 Komentář/v /přidal

Ahoj holky, už dva roky jsem nemocná, nikdo neví, že jsem nemocná,jen já vím, že jsem…Trpím přejídáním,kdykoli mužu nasoukám do sebe všechno,co najdu.Není mi žádné oblečení,všechno na sebe rvu, nemůžu dopnout. Vždycky si řeknu, tak a dneska končím, ale nejde to, poruším a znovu se přejím. Je to jak kolotoč. Hodně lidí mi říká,že jsem hezká, já vím, jo, jsem asi, ale byla bych hezčí, kdybych vydržela nejíst,jsem na sebe naštvaná,vidím,že holky ve škole májí radfost, že vypadám tak, jak vypadám, protože jim nekonkuruju,štve mě to, ale nedokážu s tím nic udělat. Jídlo mi zabírá spoustu času,kvůli němu se neučim, už ani moc necvičím, je to strašný, nikomu to nepřeju. Sleduju lidi na ulici a bojím se,že mi někdo řekne,že jsem tlustá, že jsem přibrala. Nebudu vám dopodrobna popisovat svoje trápení, je toho mnohem víc, kdo ppp někdy trpěl ví,jaké to je,je to hrůza, myslíte na to, když usínáte, když ráno vstáváte,je to jako stín, všude vás to pronásleduje. Vím, že třeba anorexie je daleko horší než přejídání, protože jde o život, ale věřte, že když znáte obojí, je přejídání daleko horší. Ale teď k tomu nejdůležitějšímu.Proč jsem svůj příběh nazvala tak, jak jsem nazvala? Protože dneska chci konečně začít znovu žít, chci to dokázat, nepřejíst se, pořád nemyslet na jídlo, na to, co udělám, až se mě někdo zeptá, proč jsem tak tlustá. Jídlo je dobrý, ale chutná jen chvilku, stojí mi to za to??NESTOJÍ!!Kolikrát už jsem tohle zkoušela, ale nikdy to nedopadlo, nevydržela jsem.. Chtěla bych vás holky poprosit, abyste mi držely palce, snad to konečně dokážu a budu zase ta usměvavá holka, která pomáhá druhým a nestydí se chodit ven, bavit se a povídat si o čemkoli. Pokud někdo máte stejný problém,ozvěte se, budu ráda,moc ráda si pokecám s někým, kdo má podobný problém.třeba můj příběh nakopne někoho, kdo se to samé, co já, chystá udělat už dávno.. Určitě se vám ozvu, protože potom už mi nezbývá nic jiného než psycholog a jestli to nedokážu tentokrát, tak se z toho sama už nevyhrabu.!

Paradox

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, v soucasne dobe, nejak moc nevim, na cem jsem,tak jsem se rozhodla sem neco o sobe napsat a zeptat se tak neprimo na Vas nazor, co si o me soucasne situaci myslite:) Nebudu sem psat svoje miry, vysky a vahy, o tom, jak jsem v minulych deseti letech uspesne hubla a stejne uspesne pribirala, ani to, jak to vsechno zacalo. Neni to pro me v soucasne dobe dulezite. Po nekolika letech A a ZP, trapeni, vycitek, obvinovani se ze slabosti, nedostatku vule a beznadeje se tak nejak vsechno zacalo postupne a prekvapive samo resit. Vlastne ani nevim jak, ale nasla jsem si po letech depresi a izolace pratele,seberealizaci, a i kdyz byly s jidlem obcas problemy, prestavalo byt alfou a omegou meho zivota. Sama se sebou jsem se tak nejak srovnala a prisla na to, ze ma hodnota tkvi v necem jinem nez tuku, svalech a pocitani kalorii a hodiny stravene cvicenim mi prisly jako malichernost, ztrata drahocenneho casu. Zdalo se, ze ppp zmizela. Pomalu a nenapadne, ale prece! Posledni tri, ctyri roky jsem, co se jidla tyce, relativne v pohode, alespon srovnavam-li situaci s minulosti: nepocitam kalorie, jim vsechno, teda hlavne to, co mam rada:), v podstate necvicim, akorat tancuju a cvicim jogu a obcas chodim plavat, ale jen kdyz se mi chce, a proto, ze me to bavi. Problemem je u me psychika. Jsem nevyrovnana a depresivni, uzkostliva, extremne zavisla na tom, co si o me mysli mi nejblizsi. Nemam se rada. Dost mych pratel vi, ze nejsem uplne v pohode, a i kdyz mi rikaji, jak jsem skvela a uzasna, nedokazu svuj strach a pochybnosti prekonat. V cem spociva ten paradox tykajici se me a ppp? Nedokazu to uplne posoudit, ale mam neprijemny pocit, ze se A znova vkrada pomalu a jiste do meho zivota, nenapadne a plizive, stejne jako zmizela, a to paradoxne ve chvili, kdy jsem absolutne prestala resit jidlo, svoje telo, svuj vzhled, myslim v tom negativnim smyslu:). Libim se sama sobe. Ale asi se nemam rada. V cem spociva muj problem? V poslednich mesicich proste a jednoduse nemuzu jist. Nejde to. V poslednim roce se v mem zivote udalo hodne zmen a byla jsem nucena resit radu problemu. Nejdriv jsem proste nemela na jidlo cas a stres mi chut k jidlu taky nepridal, nicmene problemu bylo hodne a ja si na to nejist resp. jist malo nejak tak zvykla. Zvykla jsem si na to jist hodne nepravidelne a hodne malo. Zvykla jsem si na to prijimat vetsimu energie z napoju. Zvykla jsem si na to jidlo neresit, a to vic nez kdykoliv driv. To, co bych behem A a ZP povazovala za nejvetsi dar, se stava mym prokletim. Vubec neresim jidlo. Neresim jidlo. Vubec. To znamena predevsim to, ze me jidlo nebavi, dokonce me obtezuje jist, pritom jsem vzdycky jedla rada. Behem A jsem se vyhladovela tesila na kazdy drobek, behem ZP jsem si k smrti svoji vasen a lasku k jidlu vycitala. Ted jim jenom, kdyz uz opravdu musim. To znamena jednou denne, nekdy dvakrat. Jen tak aby se nereklo… Nerozumim tomu, nevim proc…Nevim, jestli je A zpatky nebo ne…Nemam nutkavou touhu hubnout a nejsem posedla zdravou vyzivou ani velikosti a tvarem sveho tela. Muj pribeh je v tomto jiny nez vetsiny z Vas. Vim, ze nejsem psychicky moc v pohode, ale nejsem schopna posoudit, jestli to, jak zachazim s jidlem, je ppp nebo ne… Jaky je Vas nazor? Mate nekdo podobnou zkusenost? Dekuju, Vam, co jste to docetly az sem za trpelivost a Vsem preju hodne stesti a sily nevzdat svuj boj!

Přejídání..

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj lidičky,chtěla bych se s vámi podělit o svůj problém.Je mi čtrnáct,jsem holka..Měřím asi 168 a vážím 60 kg.Trpím přejídáním..Docela se nechápu,nevím jak z toho ven.Ráno a na oběd si vystačím s menší svačinou,ale vždycky večer mě chytne ta žravá,a musím pořád jíst..Pořád postupně přibýrám na váze,ikdyž se hýbu..Celý den pilně sportuju,a pak večer se přežeru..Už jsem několikrát měla nutkání jít to sežraný vyzvracet,ale nemám na to sílu..Prosím,poraďte mi,jak se nepřejídat!Jsem už docela zoufalá :(..Zkoušela jsem pracovat na počítači,číst si knížku,učit se..ale nepomáhá mi to a neodolám a jdu se do lednice podívat,jestli tam něco není..Z lednice ty sladkosti taky nemůžu odstranit,protože bydlím s babičkou..a nechci aby vůbec někdo věděl,že trpím přejídáním,..prosím pomozte mi 🙁

Nikdy to nezvládnu

/0 Komentáře/v /přidal

Už jsem sem kdysi psala svůj příběh.O tom že se střídám hladovění a přejídání,projímadla a už i zvracení,i když moc nezvracím.Většinou jen když nemám k dispozici projímadlo nebo to s ním tak přeženu až je mi zle.Jsem úplně na dně svých sil.Teď se mi podařilo něco zhubnout a během jedinýho týdne jsem se tak přejídala,že jsem přibrala 4 kg.Je mi ze mě zle.Projímadla potřebuju už 23 pilulek,aby to vůbec zaúčinkovalo.Nejhorší je teď ten poslední týden.To,že si pohrávám s myšlenkou na sebevraždu,tak to není u mě žádná novinka,jen mám teď občas horší stavy,kdy jsem si tak jistá,že se zvládnu zabít,až mě to samotnou děsí.Pořád řeším tyto 2 věci.Buď zhubnout nebo být mrtvá.Když se mi podaří chvíli nejíst a hubnu,jsem šťastná,že konečně začínají lepší časy,ale pak se zas přejím a všechno je v háji.Když si pak ještě uvědomím,že navždycky budu ta divná,co se vyhýbá okolí a není si schopna ani najít přátele a normálně se s něma bavit a žít jak každý jiný člověk,řešit starosti s láskou a třeba i s plánováním nějaké budoucnosti.To já nezvládám.Tak moc se už bojím lidí a vyhýbám se jim.Jak si můžu plánovat budoucnost,když celej můž život se točí kolem jídla a depresí?Když prakticky celý dny jsem zavřená jen doma,na školu taky nemám vůbec náladu a jen se přejídám.Chci zase zhubnout na co nejmíň kilo a pokud to není možné,tak raději chci umřít.Bohužel nevím jestli se mi to podaří,ale pořád je ve mě maličká naděje,že někdy zhubnu.Ale udržím si tu váhu?Nebo to bude zas dokola.I když stále oufám v to,že se mi zas podaří vydržet hladovět až do zhubnutí,v některých chvílích jsem si jistá,že bych neměla problém se jakkoli zabít.

Chci být stejná jako dřív

/1 Komentář/v /přidal

Začnu asi takhle. Minulé léto jsem si řekla, že zhubnu a jak jsem řekla tak jsem taky udělala.Přestala jsem jíst a začala hodně sportovat při mé výšce 172 cm jsem vážila 50 kilogramů byla jsem se sebou strašně moc spokojená i můj táta byl strašně rád, že jsem tak moc zhubla a začal si mě asi i víc vážit.Jenomže moje matka se mnou spokojená nebyla a promluvila mi do duše, ať zas naberu, ať se tolik neničim a ať jsem zase stejná jako jsem byla před tím než jsem zhubla.Mě to rozbrečelo a začala jsem zpět nabírat.Nejhorší na tom bylo, že tátovi se to nelíbilo a byl z toho mrzutej.Časem se ta tlouštka začala zhoršovat a do teď vážim 64 na mou výšku mi to přijde strašně moc nemůžu se na sebe ani podívat.Jsem prostě tlustá!Myslim si a i mi to vyšlo v testu, že trpim šílenou žravostí jakmile se snažim třeba celý den nejíst, večer už to nevydržím a začnu jíst anihž bych se kontrolovala kolik toho sním.Pořád přibírám:-(nechci být tlustá a nejradši bych to všechno vrátila!Nechci být bulimička ani anorektička i když o tom dost často přemýšlim!Jenomže chci zhubout:-(ale zatim to nejde:-(Vím také, že tento problém má spousta dívek a snad se jim podaří zhubout.Držím palce a vy je držte mě!

WHY??

/0 Komentáře/v /přidal

Proč to teď vlastně píšu?? Protože teď sedim u počítače a mam děsný křeče v břiše. Proč?? Protože už jsem dva dny vůbec nejedla. Od léta jsem zhubla 10 kg, jenomže pak pět zase nabrala. Takže teď mam výsledných 65 kg/ 180 cm a snažim si je udržet zuby nehty. Co u mě znamená udržet si je zuby nehty?? Taky se sama sebe ptam, proč si timhle způsobem udržuju váhu, ale už jsem prostě taková a tohle je můj problém. Už od října. Už se nedokážu najíst jako dřív, nedokážu si jídlo vychutnat. Po každým jídle si to vyčítam, že jsem to vůbec do sebe dostala. A co následuje pak?? Někdy si řeknu, že teď nebudu třeba tři dny jíst, ale nevydržim to a třetí den se přejim tak, že naberu tři kila a ty následně vyzvracim. Někdy to vyzvracim rovnou. Někdy si pomohu laxativy a někdy to zkombinuju. Dnes je to opět druhý den, co nejim. Řekla jsem, že teď nebudu jíst týden. Vydržím to?? Nevím. Budu se snažit, ale když ne, aspoň vím, co následuje. Zvracení. Je to mentální bulimie?? Mentální anorexie?? Záchvatovité přejídání?? Na to se ptám vás, odborníků. Proč to sem vlastně píšu?? Protože už jsem zoufalá a potřebuju pomoc. Metabolismus jsem si rozházela tak nehorázným způsobem, ale nechci být jako jedna z těch holek, který si tuto nemoc přejou. Chci se z toho dostat a jednou se zase konečně normálně najíst. Nepřijít domů a nevyhodit jídlo, aby si máma myslela, že už jsem jedla, ale taky nepřijít domů a nepřejíst se tak, abych pak běžela na záchod a vše to dostala ven. Ale jak to tak píšu a dávám si dohromady, jak si ničim tělo, zjišťuju, že mam už asi moc velký problém. Proč máma sedí vedle a kouká spokojeně na televizi a přitom má doma dceru, která má velkej problém?? Protože je doma minimálně a jídlo, který úspěšně mizí, končí buď v záchodě nebo venku v kontejneru. A proč já jí to nedokážu říct?? Protože by mě zabila. Pokaždý, když má být doma, tak v noci sedim a nemůžu spát. Proč?? Protože přemýšlim nad tim, jak to udělam, abych druhej den nemusela jíst. Je to hrůza, ale říct jí to nemůžu, nevim, jak by to řešila. Sama řekla, že neví, jak by to řešila, když jsme koukali na jeden dokument právě o tomhle problému. Táta mě v hubnutí podporuje a protože jsou rodiče rozvedení, tak se ho to až tak netýká. Nevidí, co dělam s jídlem, vůbec nemá ponětí, jaký problémy mam.. Kámoškám se svěřit nemůžu, nejspíš si myslí, že takovej problém se vyřeší, když jednou něco spolknu a udržim to tam dýl jak hodinu. Nevim už jak dál.. Takže proto to sem píšu. Hledam někoho, s kym bych si mohla psát a kdo by mě pochopil. Někoho se stejným nebo aspoň podobným problémem. Za každého, kdo odepíše, budu neskutečně ráda. Mohli by mé problémy posoudit i odborníci a říct, co dělat. Co dělat, abych svůj metabolismus hodila zase do normálnu. Prosim!!

Kdy budu mit rozum?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj. Tak jsem se odhodlala naspat sem. Mozna to nikoho nebude zajimat,ale ja mam potrebu se vypovidat. Zacalo to v 11 letech, rozhodla jsem s eprestat jist sladke, tucne, zacala jsem cvicit, jezdit na kole….ale absolutne nevim proc. Vubec si nepamatuju jak me to napadlo. Mela jsem a mam skvelou rodinu, byla jsem zdrava normalni holka, nic mi nechybelo. Vlastne ja a ni nevedela co delam, protoze o anorexii a tady tech hnusnych nemocech, jsem se dozvedela, az kolem 15. kazdopadne moje rodina byla spatna z toho, ze hubnu…snazili se mi pomahat…ale ja nechapala co jim vadi. az v tech 15, co jsem zacala objevovat clanky v casakach jsem zjistila, ze jsem opravdu trpela anorexii, mela jsem podvahu, porad mi byla zima, nemela jsme silu. Ale pak se stalo to, ze jsem sla na stredni a byla jsme takova ta tridni osklivka a blbec, co pomaha lidem v domneni, ze se s nim pak budou spoluzaci bavit. Taky jsem se zacala hodne ucit, chtela jsem byt aspon v necem dobra, ale to se spoluzakum taky nelibilo. Snazila jsem se byt sva, ale neslo to, trpela jsme, byla sama a nemela skutecne kemarady, nejvice casu jsem travila s jidlem, sladkostma, utesovilo me to, bylo mi na chvili lip. Jelikoz maminka dobre vari a pece, mela jsme k jidlu pristup porad. Ale nevim, co se stalo, ja zacala hodne jist, prejidat se, zavirat se doma, jist potaji…uz jsem to nebyla ja, byl to cizi clovek. Nechodila jsme ani mezi vesnickou partu, vyhybala jsme se vsem, pripadala si nejhorsi a nejosklivejsi na svete, uzavirala jsem se do sebe a utesovala se jidlem. Moje rodina videla zmenu v mem chovani, vedeli ze jsem ta, co se sama sobe nelibi a snazili se me podporovat, porad jsme slysela, jak jsem dobra a chytra holka, ze jsem hezka, spolehliva, maji me radi…ja vim, ja byla vzdy ta hodna a pracovita…ale oni nechapali, jak se citim, ze kamkoliv jdu citim se strasne odporne, muslim si jak na me vsichni koukaj…bohuzel, ale na sebevedomi neprida, kdyz nekam jdete a slysite kluka, jak rika: Boze, ta je priserna! Tady jsem se vzchopila a sla jsme k nemu a servala ho. Chtela jsme ale neco dokazat. Zacit jist normalne, chodit mezi lidi, chovat se rozumne…ale uz ve mne zustalo to jidlo, zjistila jsem,ze se v mem tele citim hrozne, diky prejidani se dost potim, rudnu, nemam hezkou plet a tim nizke sebevedomi. Ale i presto jsem zacala zase chodit mezi vesnickou partu a schazet se se spoluzakama ze zakladky. Vsichni me berou jako fajn holku, kamaradku, tu chytrou…ale nikdi nevi, ze ja se za sebe porad stydim, a doma trpim, mezi nimi delam, ze jsem v pohode, ale doma se zavru, brecim a jim. Nikdo z nich nevi, jak trpim samotou, jak nedokazu mit kluka, jak se stydim, jak se citim byt jina, ze vseho se nervuju…uz jsem to nemohla vydrzet, oni uz jsou na vjsce nebo pracuji, bydli s partnery a ja?! Rozhodla jsem se, ze odjedu jako aupair a zacnu znova. jak to dopadlo? Drela jsme jak blbec u ne mod dobre rodiny a jidlo byl muj pritel, skoncila jsem tam a nesla si neco jineho. Ted se straram jen o uklid, ale stastna nejsme, trpim, nemam zase kamarady, jsem sama, styska se mipo rodine a kamaradem je mi jidlo, ale ja to nechci vzdat! Chci byt jiny clovek! Bojuju se sebou kazdy den, ja mam vuli dokazat byt dobra, ale ty me pocity strachu ze vseho, normalniho zivota…ja nevim. Mam pocit, jako kdybych nebyla normalni. NIkdo me nemuze pochopit, neni v mem tele s myma myslenkama. Ale zivot je i hezky a ja mam spoustu snu a veci, co chci delat a dokazat…tak proz si za tim nejdu, proc staci malickost a ja jsme na dne? Vzdyt ja musim byt vdecna, ze ziju ted a tady, ze nejsem dite v Africe, nebo proste nekdo s opravdu vaznou nemoci. Proste jen normalne zit a chovat se jako normalni a rozumnej dospelej clovek.

Příčinu problémů u mě možná znám…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, omlouvám se předem za dlouhý dopis, ale musela jsem vám to napsat. Musím říct, že na tyto stránky ráda chodím a občas i napíšu svůj příspěvek. Je to pro mě takové uvolnění a říkám si, že snad i nový začátek. Bohužel se většinou mýlím a vždy to dopadne stejně špatně. Také si říkám, že nejsem sama, kdo má problémy a snažím se stále najít správnou cestu k cíli, tedy jak vyřešit celosvětový problém s „přežíráním“. Příčinu problémů u mě možná znám, bude to moje samotářství. Prostě nemám dlouho lásku ani žádné přátele a docela si v tom libuju. Bohužel mám tak spoustu času přemýšlet sama nad sebou, nad jídlem, nad honbou za dokonalostí. Jelikož moc povinností na bedrech nemám, uklidňuju se jídlem – u televize, u knížky a nejraději o samotě. Před ostatními samozřejmě předstírám, že jím zdravě a většinou mi to věří. Až na mamku, ta o mé slabosti na sladké ví a usměrňuje mě. Pamlsky přede mnou schovává a přiděluje pouze výjimečně. Ale já vždy její „schovky“ stejně najdu a potají kradu. Samozřejmě mám špatné svědomí, ale touha je silnější a já neodolám. Myslím, že už jsem se smířila, že moje postava nebude nikdy drobná a že nedosáhnu vysněné velikosti. K tomuto zjištění mě dovedla až četba odborné literatury (knížka se jmenuje „Jsem já ze všech nejkrásnější“ od Patricie Bróhmové). A řeknu vám, že chci o tomto problému číst dál, protože mě hodně zajímá. Nemám poruchy příjmu potravy, jen miluju jídlo a když ráno „zhřeším“, už ten načatý den dokončím ve stejném duchu. A tak to pokračuje další a další dny. Ale má praktická lékařka i nezávisle psycholog mi potvrdili, že spěju k mentální bulimii. A přitom se mnou nikdy žádný vážný problém nebyl. Bohužel nevím proč, ale nedokážu si s jídlem stejně jako vy sama poradit. Zkouším různé fígle, např.: doma pravidelně cvičím, abych to jídlo něčím kompenzovala. Ale pak si řeknu, k čemu to je, když stejně žeru jak prase. Měla jsem permanentku do posilovny. Z počátku to bylo ok, pak jsem to nevydržela a letěla do ledničky nebo špajzu. No a tím skončila moje motivace do posilovny chodit = selhala jsem, byla jsem v depresi, frustrovaná, seděla jsem doma, sedím i doteď. A stále to pokračuje. Chci si stále pomoci sama sobě. A tak holky doufám, že brzy najdu jiný smysl života a nebudu se zabývat kravinama a nebudu pozorovat ostatní ženské postavy a nebudu se s nimi srovnávat. Přeju všem tady, ať se vám dobře daří a také ať je pro nás jídlo nutné jen k životu a ne kompenzací našich problémů s váhou nebo se samotou nebo s čímkoliv jiným. Pevně doufám, že se nám už brzy podaří nad jídlem zvítězit. A dodávám, že nesouhlasím se soutěžemi krásy (Miss ČR nebo Česká Miss). Svoji postavu mají geneticky danou a my ostatní ji také máme geneticky danou. Nikdo o nás ale soutěž nedělá, jak nespravedlivé. Naše společnost nás vede k tomu, že máme být hubené, krásné (inteligentní nemusíme být). V opačném případě jsme se svojí „nadváhou“ prostě nejisté a nesebevědomé. Holky, pojďme jídlo prostě neřešit. Zkusit se pár dní nedívat do zrcadla. Cvičit s radostí a když máme chuť a ne proto, že jsme snědly něco zakázaného. Trestáním a odmítáním jídla to nedokážeme a ještě více nás to utvrdí v naší neschopnosti. Stejně nebudeme štastné, když zhubneme. Naopak si zničíme psychiku a budeme se hlídat už napořád. Vím, že to je hrozné si uvědomit. Nevěřila jsem tomu dřív, ale už tomu rozumím. Je to jako kolotoč, myslet pořád na jídlo. Zda je dietní, co smím jíst, ve kterou přesnou hodinu, kdy naposledy jíst, kdy cvičit. Už jsem ani neměla čas na nic jiného, kromě práce a školy jsem žádnou povinnost totiž neměla. Holky, teď si přeju fakt jíst normálně, jen když mám opravdu hlad. A budu se snažit udělat všechno proto, abych svého rozumného cíle dosáhla. Budu se o to pokoušet, dokud se mi to nesplní, jinak se tím jídlem budu trápit po celý život, to vím jistě. Všechny vás tu fakt chápu. Pročítám si pravidelně vaše příběhy a tak ráda bych to trápení ukončila nějakým „lékem“. Možná namítnete, že do toho nemám co mluvit, že nemám PPP, ale také mám to své trápení. Holky, napište sem, co si moc přejete se sebou změnit, ale aby to bylo fakt reálné, něco, co vám pomohlo. Můžeme se tak navzájem podporovat a radit si. Protože máme něco společnýho. Ten, kdo ten problém nemá, nás tak pochopit nemůže. Přeju vám všem hodně sil, víry, odolnosti a všeho dobrého. Mějte se, Katka (22 let).