Archive for category: Můj příběh

ahoj holky, jsem tady teprve týden, přestože střídavě bojuji už pár let. Poslední dobou hodně přemýšlím, všechno si to třídím, srovnávám, hledám..nejvíc asi sama sebe.. Dneska vím, že je to opravdu o hodnotách, které jsme už jednou znaly, jen je znova najít, věřit jim a chovat se podle nich..A tak je to touhle zkušeností o tolik těžší, ale asi cennější??.. Je to o tom, jak si sebe (zase začít) vážit, neposuzovat se jen podle vzhledu, na tom hodnoty člověka nestojí..Prostě změnit myšlení, být sama sebou..pro sebe..ne pro okolí, ale protože to chci já pro sebe, žiju si svůj život..Stálo a stojí to hodně sil a je to těžké, ale postupně to šlo, tak snad to vyjde i do konce. Život za to opravdu stojí, tak proč ty své bolístky neřešit jinak, proč je to vyjetí ze zajetých kolejí tak těžké.. Říkám si, tak jako vy všechny..Pomáhá, když vidím a čtu, že v tom člověk není sám.. Každá tím řešíme nějakou svojí menší, větší bolístku..víme, že si tím ubližujeme, chceme přestat..nevíme proč, když je to tak „jednoduché“, srovnat si to v hlavě, najít cíl a „jen“ začít pravidelně jíst..Jenže ono se to ukáže jako dost těžké.. ..osobně tomu říkám závislost.. Já jsem teď „zamrzla“ někde na půl cesty..Vím, co bych měla, ale za poslední dva měsíce se u mě rozběhly záchvaty přejídání takovým způsobem, že nevím, jak to ovládnout. Nejdřív jakoby „absťáky“ po přejedení, taková chuť, která mě stejně neuspokojila, protože člověk pak ty všechny chutě ani nevnímá, jak to do sebe hrne páté přes deváté..jen nemůže přestat a neví proč. Stal se z toho začarovaný kruh. Říkala jsem si, že když budu dost cvičit a že jsem začala, tak si můžu to všechno dovolit..Ale proč? Radost z pohybu, sportu se vytratila, protože jsem v tom začala vidět „nutnost“, abych se mohla klidně přejídat..přejídání se mi zarylo pod kůži jak závislost a pokusy o její zdolání se změnily v absťáky..A proč to všechno?? Kde se to ve mně vzalo? Přesně jak jsem tady četla, taky jsem byla holka tak akorát, jedla jsem co jsem chtěla, neřešila, jestli je to navíc nebo ne. Byla spokojená. I tak jsem se chlapům líbila. A nebyla jsem super štíhlou ?modelkou?.. Než jsem začala chodit s klukem, který do mě pořád pošťuchoval, že tuhle bych měla shodit a támhle..Začala jsem cvičit, bavilo mě to výsledek se dostavil. Jenže tady to mělo skončit. Místo toho (jako asi každé z vás)se mi v tom začalo líbit, co ještě trochu zhubnout..pak se to zvrtlo v extrémní strach, dát si něco navíc, abych náhodou nepřibrala. Začala jsem ztrácet zájem o normální věci, absolutně zaměřená jen na vzhled..Až jsem při své výšce 171 cm skončila na extrému 47 kg..!!Viděla jsem se na fotkách, styděla se za to, začaly první záchvaty přejídání (naštěstí jsem nikdy nezačala zvracet..protože prostě mi to nešlo..dneska si říkám naštěstí..i tak těžká cesta ven by byla ještě těžší..). Tehdy jsem si řekla stop, chtěla jsem přestat. Nelíbila se mi moje vyhublost, za kterou jsem se styděla, apatie a nezájem..to všechno..totální dezorientace a ztráta smyslu, hodnot..sebe sama. Jenže se mi to v hlavě pralo: štíhlá a normálně jíst..nešlo mi to tehdy dohromady. Dneska vím, že přesně se zdravou mírou pohybu a jídelním režimem, to jde samo. Jenže tehdy jsem to nevěděla. Začaly moje první zápisy do deníku, stravovací režim..učila se znova jíst, nebát se jídla..Koupila jsem si knížku a tehdy se o tom dozvěděl můj dobrý kamarád, kterému jsem to řekla,koupil si knížku kvůli mě..Ale časem a postupně zjistíš, že jsi v tom svým způsobem sama..Můžeš mít kolem sebe oporu (rodinu, přítele atd.), ale věděla jsem, že to musím změnit sama v sobě. Zase znova změnit myšlení.. Skončila jsem v práci našla si novou. Další rok vyřešila ten vztah, který mě taky táhl ke dnu.. S tím klukem už nejsem, nebyla jsem mu stejně dost dobrá, hlavně jsem se s ním změnila tak, jaká jsem být nechtěla. Skončila jsem to sama. Začala cesta ven. Zpětně hodnotím, tak správně nasměrovaná.. Přesto dneska řeším, jak zvládnout tohle. Po rozchodu jsem měla velký pocit úlevy, znova to znamenalo hledat staré hodnoty, cíle a směr..ten smysl, jaký hledáme všechny. V podstatě jsem si mohla říct, jsem zdravá a mám všechno..proč teda musím řešit tohle? Když jsem nikdy nemyslela, že já s PPP budu mít problémy? A mám je. A chci z nich ven a řešit je. Jenže je asi nezvládám a uvažuji o nějaké terapii..Někdo, kdo mi pomůže najít tu cestu k sobě samé. Zjišťuji i něco o Bachově terapii..na podobných stránkách tam jedna,co zvítězila nad PPP psala..je to součást změny myšlení a přístupu k sobě samé.. Měla jsem pocit, že jsem si hodnoty uspořádala..ale ještě nejsem zřejmě na konci. Před 2 lety jsem se začala připravovat na zkoušky na VŠ. Abych se jednak zaměstnala, našla směr a cíl – splnila si sen, dostala jsem se a teď při práci dálkově studuju. I když taky s rozčarováním, ale to už jsem taky ?ustála?.. Jenže se to ve mně nějakým způsobem asi dál podvědomě pralo..zase jsem si mohla říct, mám všechno..ale na druhé straně se mně začalo prát i to, že mi začal vadit zájem chlapů..protože jsem došla jen ke zklamáním a zjištění, že jdou jen po (mém) vzhledu..Ale taky hledám někoho, kdo mě bude brát takovou, jaká jsem, nejen kvůli tomu, jak vypadám..a snad takoví jsou. Když se podívám, tak to vidím, že ještě normální chlapi existují..Když vidím normálně fungující vztah, aniž by holka musela být modelka..vidíš, že ty ?normální? chlapi, jakého jednou chci, jsou schopní brát Tě, jaká jsi. Být Ti I oporou.Poslední dobou jsem měla spíš kliku na ty ostatní co v takových ?modelkách? hledají jen únik – milenky nebo rozptýlení..a o ty já nestojím. Vím, že je to i hodně touhle dobou, uspěchanou a měnící hodnoty všech, ke všemu..i vztazích.. Myslím, že tyhle smíšené pocity..líbit se x zklamání z chlapů jako takových, asi spustilo tenhle kolotoč, který se roztočil teď takovou rychlostí, že hledám brzdu. Snažila jsem (a asi pořád)si to všechno proto v hlavě srovnat..Že chci já pro sebe cítit dobře. Mít radost z normálních věcí, nesoustředit se jen na vzhled a tím přespříliš hlídat jídlo a nakládat si kvůli tomu větší zátěž..tudy cesta nevede. Budu zase „štíhlá“, ale nespokojená..zase budu „přitahovat“ jen ty typy, co si ze mě vezmou jen pro sebe a já zase zůstanu vyždímaná a nebudu šťastná. A tak si pokládám si zásadní otázku: „Tohle chceš?“, vím, že nechci..To by měl být můj cíl a směr..Chci chodit do přírody, bavit se a užívat si života, dostudovat..mít se ráda, jaká jsem. Aniž to všechno vidět přes ?brýle svého vzhledu?. „Co získám tím, že se budu pořád přejídat?“..“nic..ztrácím jen víc kontrolu, stojí to čas, energii, soustředit se na důležité věci a stojí to taky peníze. Je to ztráta času, které později budu litovat, že jsem tyhle roky nevyužila pro sebe a líp..“ Přeji nám všem hodně sil do společného boje. Není ostuda upadnout, ale zůstat dlouho ležet..Zvedám se..

Vazeni,prihlasila jsem se k vam nebot toto tema je pro me stale zajimave.Mentalni anorexii jsem prozila a nasledky mam dodnes. Onemocnela jsem anorexii nastest pro me az po druhem porodu.Jsem stastna ze mam 2 syny,nebot jako prvni byla strata menstruace.Ze 120 kg jsem zhubla na 46 kg,merim 178 cm.Ackoliv jsem jen ztezi vstavala z postele,cetla clanky o anoerixii,ktere koncila smrti neverila jsem jako ostatne vsechny.Psychiatr me lecil,ale ja jsem mela to bohuzel predelane mysleni,ze jidlo je zbytecne,mela jsem porad pocit ze jsem tlusta.me davky jidla byli minjmalni a tez jsem se jej hrozne bala.Po dvou letech jsem svolila k ustavnimu leceni,kde me po 4 mesicich propusili domu,ze se se mnou neda nic delat,a ze pokud neumru skoncim na voziku.Ne ani toto me jeste neprivedlo k tomu abych se zmenila.Syny jsem zboznovala,byli jeste ve skolce a jejich pritomnost me utvrzovala v tom,ze se musim zmenit.Bohuzel ale mi rodice me odsoudili,stydeli se za me u nich jsem podporu nemohla cekat,jen se my vysmivali,anorekticka blazniva,.Vte dobe jsem jiz byla rozvedena,nebot muj exmanzel me i me syny v opilosti surove bil a tyral.Kluci i ja jsme ale byli stastni,ze je pryc,tolik jsme se jej bali.Zila jsem v bide,nemela jsem nic jineho nezli invalidni duchod,alimenty a doplateck do zivotniho minima.Presto jsem ale mela v synech velkou opru,jiz byli starsi a ackoliv vedeli o me nemoci,nerozumeli ji,jen vedeli,ze kdyz chci zit musim jist,takze to co jsem jim chtela dat navic mi davali se slovy maminko ty to musis,nesmis nam umrit.Delili jsme si i jablicko.Po te mi umrel bratr nahle ,mlad mel 3 leteho syna.Kdyz jsem prozivala tu strsnou udalost,jak poznamenala jeho male deti a manzelku,vse se ve me obratilo.Jidlo jsem prijimala s radosti,tesila jsem se na nej,nabrala jsem,uvedomila jsem si postupem casu,ze jsem byla prilis vychrtla a konecne jsem zacinala vypadat zensky.Kluci z toho meli obrovskou radost a to byla ma opora.Dnes jsou synove dospeli,me je 46 let,ale presto ac jim velice rada i 6 krat dene,nejsem zcela vylecena.Bojim se vahy.Nechci ji znat,aby me to nevtahlo zpet.Bohuzel ale i kdyz jsem ziva,anorexie se podepsala na mem tele,nasledky ponesu cely zivot.Organismus nevydrzel tuto velkou ztratu.Cim starnu,tim se projevuji dalsi nasledky anorexie.Podstoupila jsem jiz vice operaci,organy proste vypovidaji sluzbu,muj zivot je denodene traveny v bolestech celeho tela,mam jiz dlouho silnou osteoporozu,lecim se na ni pres deset let a stale se horsi.Leky nezabiraji,jiz ji mam v pateri,v kyclich,vsude,nyni mam kosti ve stavu 90 lete zeny.Ponevadz pred 2 lety jsem prodelala operaci ledvin nesmim brat zadne analgetika na bolesti kvuli mozne dyalize.Zatim vim ze 3 operace me cekaji,co dal nevim,muj stav se zhorsuje.Mohu si za to sama,diky anorexii,kvuli ktere jsem jiz pres 20 let v inv.duchodu a do konce zivota budu.Tim ze jsem v duchodu si nemohu dovolit vsechny leky ani primerenou stravu na osteoporozu,ale jsem stastna za kazdy den ze ziji,ackoliv jiz v bolestech,ale ziji.Jak dlouho budu moci jeste zit nevim,tolik si preji co nejdele.Vtomto boji me podporili hlavne kluci,anorekticky potrebuji pomoct nejblizsich,sami to nezvladnou.Dnes bych byla radeji tlusta ale zdrava.Ovsem toto jiz nelze vratit zpet,bohuzel kdyz jsem pozadala o lazne po operaci ledvin,plne hrazene odmitli,ze si je mam zaplatit,protoze jsem si to zavinila.Ale preci se mi podarilo i pri te financni tisni dat syny na vysokou skolu.Oba dva se velice dobre ucili,dlouho jsem scanela sponzory,ale nakonec se mi toto podarilo,byla to cesta dlouha ale uspesna,oba dva vyborne studovali,ovsen nas stat mi sebral vsechny prispevky,nebot to zapocitali do nasich prijmu,je prece nezajimalo,ze jsou to penize podniku,ktere sponzorovali syny a byli urceny jen na studie.Na ty penize jsem nesahla,byli jen jejich,na skolu a tak jsme meli na vse jen muj duchod,ktery tenkrat cinil kolem 5 500.kc a alimentu 1500 kc na oba.Presto jsem hrda,ze navzdory tomu vsemu jsem mohla s radosti videt,jak synove dostavaji cerveny diplom.Jen bych chtela strasne zvitezit nad svym telem netrpet bolestmi a zit co nejdele to pujde,jenze jakmile lekari reknu ze jsem se lecila na anorexii,jsou ke me odmereni,bohuzel.Nasledkem toho vseho co me zahanelo casto jak se rika do kouta,at to bylo ziti na minimu,nemit na leky,strach o zivot jsem onemocnela depresemi a ty mi velice suzuji.Lecim se a snad se z nich jednou dostanu.Tolik bych si prala,kdyby na svete nebyla anorexie a nekdy mam chut toto vse vykricet do sveta,aby si anorekticky vse vcas uvedomili co je muze i po vyleceni potkat,pokud neumru a vsem divkam a zenam preji aby tim neonemocneli.Zdravi je dar,ktereho si neumime vazit pokud jej mame ja o nej vlastni chybou prisla,sama vic pro sebe jiz udelat nemohu a nikdo mi nepomuze ani to jiz po vsech zkusenostech necekam.Jen chci strasne zit.Dana

Nikdy jsem neměla dobré vztahy s rodiči. Naopak, často mě trestali, hubovali a hlavně se o mě nikdy nezajímali. Neexistovalo, aby řekli byť tolikrát proklínanou, ale pro mě úžasnou větu: „Co bylo ve škole? Jak bylo?“ Přitom jsem byla relativně normální dítě, pouze se ze mě touto výchovou stala poněkud introvertní, perfekcionistická a nesebevědomá dívka. Chodila jsem do hudebky, četla stohy knih, přemýšlela o životě, psala básně…Ale to asi rodiče popouzelo ještě více – byla jsem pro ně „jiná“. Moje váha byla v dětsví naprosto normální, byla jsem dokonce velmi štíhlá. Pamatuju si, kdy jsem se poprvé začala zabývat svojí hmotností a tím, jak zhubnout nebo netloustnout. Bylo to po jedné dost těžké nemoci. Během ní jsem vážila při 165 cm asi 46 kilo, po léčbě jsem měla kilo 50. Všichni si mě tehdy všímali, líbilo se mi, že jsem tak hubená a že mi sestry a rodiče říkají, jak jsem vychrtlá. Brala jsem to od nich jako lichotku. Bohužel mi zůstal zvyk mnoho jíst (během nemoci jsem si to mohla dovolit, naopak to bylo žádoucí), čokoládu jsem jedla jako chleba. Občas jsem se sice držela, ale stejně jsem přibrala. To byl začátek: Najednou jsem začala běhat, bát se o postavu, ale čím víc jsem myslela na jídlo a jak ho omezit, tím více jsem se přejídala. Poté jsem se odstěhovala k příbuzným a stres, cizí prostředí a věčný nedostatek jídla, který jsem kompenzovala přejídáním, když v ledničce aspoň něco bylo, dokonaly své. Opravdu jsem snědla na co jsem přišla a tudíž hodně přibrala. Váha mě začala ještě více trápit, ale neměla jsem energii ji řešit. Pomalu se probouzející nemoc na chvíli ustoupila. Za nedlouho mě opustil přítel, a já po velice dlouhé době neměla na jídlo chuť. Lehce jsem zhubla. Když mě expřítel naposledy viděl, tak se zmínil o tom, jak jsem najednou hezčí a se mnou to zalomcovalo. Tentokrát jsem začala hubnout zcela vážně. Denně jsem do sebe lila jablečný ocet, ze kterého mi bylo na zvracení. Žaludek jsem si ničila hladovkami, kterými jsem často kompenzovala dny, kdy jsem to přehnala s jídlem (ono „přehnání“ se sice vyrovnalo normálnímu příjmu energie, který by měla dospívající dívka mít, ale to mě moc nezajímalo). Samozřejmě jsem počítala kilojouly, nutriční tabulky jsem uměla lépe než maturitní učivo. Měla jsem permanentku do posilovny, stále si zoufala, jakou tedy mám mít váhu, aby byla co nejnižší, ale ještě bych nebyla „zas tak nemocná.“ Největší horor byl pro mě nákup kalhot. Moje postava ve tvaru hrušky se i v dobách nejnižší váhy vzpouzela nacpání do mých vysněných džínsů. Slovo váha se kolem mě začalo stahovat jako smyčka. Nemyslela jsem na nic jiného, chodila jsem ven, jen abych nebyla doma a nepřejídala se, když jsem se přejedla, přišla jsem si tak odporná, že jsem musela zůstat doma a dělat „očišťující dny“. Byly doby, kdy se mi něco povedlo, byla jsem s kamarády a jídlo jako by šlo stranou. A pak: Bum! Stačila hádka s rodiči, a když nikdo nebyl doma, užívala jsem si kýžené svobody a jedla a jedla. Přitom jsem stále hubla, většinu času jsem se totiž snažila „držet“. Dnes jsem se rozhodla, že konečně navštívím psychologa. Kromě podivného přístupu k jídlu trpím totiž i nespavostí a úzkostí. A doufám, že se dostanu z tohohle bludného kruhu.

Už veľakrát som sa sama seba pýtala prečo existuje anorexia? Keby neexistovali ppp tak by tieto stránky ani nemuseli byť pretože by sme nemali žiadne problémy. Je to smutné koľko mladých dievčat trpí ppp. V našom veku by nás predsa nemalo nič trápiť, mali by sme si užívať život, veď prežívame najkrajšie obdobie nášho života. Už nikdy nebudeme také mladé. Ako nám budú roky narastať, tak nám budú pribúdať rôzne problémy. Čo by sme mali radi že vlastne by sme nemuseli mať žiadne vážnejšie problémy tak mi si ich naschvál tvoríme. Predstavte si keby sme sa stále netrápili jedlom no nebolo by nám dobre? Veď všetky naše depresie, psychické aj zdravotné problémy sú dôsledkom ppp. Prečo práve ja? Prečo práve ja sa musím o svoju myseľ deliť s anorexiou? Prečo mi stále ovláda myšlienky a stále je mocnejšia ako ja? Len jediné ma zaujíma. Či sa mi niekedy podarí ju vyhnať z môjho tela a mysle. Už je to štvrtý rok čo do mňa vstúpila. Už štyri roky je mojim nepriateľom jedlo. Už štyri roky mám panický strach z pribratia. Už takú dlhú dobu sa utápam v depresiach z jedla, na nič iné nemyslím len na jedlo a na to ako schudnúť, po každom jedle (ktoré neni diétne) mám strach že priberiem…. Veď to určite sami poznáte. Teraz som ani neviem ako trochu pribrala (4 kilá) takže na nič iné nemyslím len ako schudnúť a dostať sa na moju pôvodnú váhu 50 kg. Keď večer zaspávam na nič iné nemyslím, než čo budem na druhý deň jesť. Stále mám pocit, že som hrozne tlstá a všade mám špeky. Je to hrozné a mňa už to vôbec nebaví. Tak strašne chcem schudnúť len už mi to vôbec nejde. Najhoršie je keď si teraz obliekam nohavice čo mi boli ešte prednedávnom voľné a sú mi teraz obtiahle. Ja nechcem stále rozmýšlať nad jedlom, nad postavou, nad mojou váhou. Nechcem mať depresie pre každé kilečko na vyše. Nechcem byť stále nervózna, podráždená. Už ma nebaví stále sa trápiť a navonok pôsobiť ako bezproblémové dievča… … chcem si užívať život, vychutnávať si každý deň a žiť životom obyčajného 18 ročného dievčaťa… Anorexia je sviňa ktorá mi v tomto bráni. Keby sa jej dalo tak ľahko zbaviť. Snáď milión krát som už mala pocit že som nad ňou vyhrala ale… A najhoršie je že ma nikto nevie pochopiť. Nemôžem sa nikomu zdôveriť s tým aký mám problém. …lebo ten kto nikdy netrpel ppp nás vôbec nevie pochopiť…

Ahoj Všichni! Dneska jsem úplně náhodou našla tyto stránky. Musím říct, že číst si problémy druhých mi pomáhá…Je to možná sobecké, ale když vidím, že je tolik lidí, kteří na tom jsou mnohem hůř než já, tak mi to prostě pomáhá. Vlastně nevím jestli trpím ppp, jím často a dá se říct že i hodně, možná se kolikrát i přejídám. Chtěla bych zhubnout, ale jsem moc měkká. Nedokážu se donutit. Vážím 62 kg a měřím 170 cm. Věčina lidí mi tvrdí, že jsem hubená, ale já jsem na rozpacích. Jeden den mi také přijde že jsem celkem hubená, ale druhý den si myslím, že jsem tlustá… Je to asi hlavně o tom, že bych si měla sebe samé začít víc vážit, zvednout sebevědomí…ale jak? Poslední dobou mám často špatné nálady střídající se s věčným smutněním. Vím, že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi, ale vždycky si začnu říkat, co všechno nemám- kluka, psa, koně, kterýho sem měla ráda jako byl můj- to je na dlouhé vyprávění, a takový věci…taky si vyčítám, že jsem nešla na gympl, tam sem nikdy nechtěla, ale okolí mi dodnes předhazuje, že já měla jít jedině na gympl… prostě se toho sejde víc a já mám depku…hodně často. Sama vím, že na tom nejsem tak zle, ale když to na mě přijde…je to hrozný. Nejhorší na tom všem je, že navenek vystupuju suveréně a každý si myslí, že žiju bezstarostný život, jedině moje nej kámoška ví o mých depkách. jasně, doma si taky všimnou mojí smutné nálady, ale já se vymluvám na bolest hlavy, na špatnej den apod. Teď když o tom tak přemýšlím…člověk si musí uvědomit co má, ne to co mu chybí…mám spoustu věcí- milující rodinu, kamarády, skvělé známky…ale proč mi to nestačí??? proč? tak to vážně nevím.sem prostě na jaks taks rozpolcená bo co… No rači končím klábosení o svých problémech, vím že jsou holky, který potřebují pomoct víc než já. Hodně sem odběhla od tématu…tak se za to omlouvám, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat. Jo holky! Každá holka je hezká svým osobitým způsobem…a i když mi samy to nedokážem poznat…někdo jiný to jendou ocení 🙂