Archive for category: Můj příběh

Nikdy jsem neměla dobré vztahy s rodiči. Naopak, často mě trestali, hubovali a hlavně se o mě nikdy nezajímali. Neexistovalo, aby řekli byť tolikrát proklínanou, ale pro mě úžasnou větu: „Co bylo ve škole? Jak bylo?“ Přitom jsem byla relativně normální dítě, pouze se ze mě touto výchovou stala poněkud introvertní, perfekcionistická a nesebevědomá dívka. Chodila jsem do hudebky, četla stohy knih, přemýšlela o životě, psala básně…Ale to asi rodiče popouzelo ještě více – byla jsem pro ně „jiná“. Moje váha byla v dětsví naprosto normální, byla jsem dokonce velmi štíhlá. Pamatuju si, kdy jsem se poprvé začala zabývat svojí hmotností a tím, jak zhubnout nebo netloustnout. Bylo to po jedné dost těžké nemoci. Během ní jsem vážila při 165 cm asi 46 kilo, po léčbě jsem měla kilo 50. Všichni si mě tehdy všímali, líbilo se mi, že jsem tak hubená a že mi sestry a rodiče říkají, jak jsem vychrtlá. Brala jsem to od nich jako lichotku. Bohužel mi zůstal zvyk mnoho jíst (během nemoci jsem si to mohla dovolit, naopak to bylo žádoucí), čokoládu jsem jedla jako chleba. Občas jsem se sice držela, ale stejně jsem přibrala. To byl začátek: Najednou jsem začala běhat, bát se o postavu, ale čím víc jsem myslela na jídlo a jak ho omezit, tím více jsem se přejídala. Poté jsem se odstěhovala k příbuzným a stres, cizí prostředí a věčný nedostatek jídla, který jsem kompenzovala přejídáním, když v ledničce aspoň něco bylo, dokonaly své. Opravdu jsem snědla na co jsem přišla a tudíž hodně přibrala. Váha mě začala ještě více trápit, ale neměla jsem energii ji řešit. Pomalu se probouzející nemoc na chvíli ustoupila. Za nedlouho mě opustil přítel, a já po velice dlouhé době neměla na jídlo chuť. Lehce jsem zhubla. Když mě expřítel naposledy viděl, tak se zmínil o tom, jak jsem najednou hezčí a se mnou to zalomcovalo. Tentokrát jsem začala hubnout zcela vážně. Denně jsem do sebe lila jablečný ocet, ze kterého mi bylo na zvracení. Žaludek jsem si ničila hladovkami, kterými jsem často kompenzovala dny, kdy jsem to přehnala s jídlem (ono „přehnání“ se sice vyrovnalo normálnímu příjmu energie, který by měla dospívající dívka mít, ale to mě moc nezajímalo). Samozřejmě jsem počítala kilojouly, nutriční tabulky jsem uměla lépe než maturitní učivo. Měla jsem permanentku do posilovny, stále si zoufala, jakou tedy mám mít váhu, aby byla co nejnižší, ale ještě bych nebyla „zas tak nemocná.“ Největší horor byl pro mě nákup kalhot. Moje postava ve tvaru hrušky se i v dobách nejnižší váhy vzpouzela nacpání do mých vysněných džínsů. Slovo váha se kolem mě začalo stahovat jako smyčka. Nemyslela jsem na nic jiného, chodila jsem ven, jen abych nebyla doma a nepřejídala se, když jsem se přejedla, přišla jsem si tak odporná, že jsem musela zůstat doma a dělat „očišťující dny“. Byly doby, kdy se mi něco povedlo, byla jsem s kamarády a jídlo jako by šlo stranou. A pak: Bum! Stačila hádka s rodiči, a když nikdo nebyl doma, užívala jsem si kýžené svobody a jedla a jedla. Přitom jsem stále hubla, většinu času jsem se totiž snažila „držet“. Dnes jsem se rozhodla, že konečně navštívím psychologa. Kromě podivného přístupu k jídlu trpím totiž i nespavostí a úzkostí. A doufám, že se dostanu z tohohle bludného kruhu.

Už veľakrát som sa sama seba pýtala prečo existuje anorexia? Keby neexistovali ppp tak by tieto stránky ani nemuseli byť pretože by sme nemali žiadne problémy. Je to smutné koľko mladých dievčat trpí ppp. V našom veku by nás predsa nemalo nič trápiť, mali by sme si užívať život, veď prežívame najkrajšie obdobie nášho života. Už nikdy nebudeme také mladé. Ako nám budú roky narastať, tak nám budú pribúdať rôzne problémy. Čo by sme mali radi že vlastne by sme nemuseli mať žiadne vážnejšie problémy tak mi si ich naschvál tvoríme. Predstavte si keby sme sa stále netrápili jedlom no nebolo by nám dobre? Veď všetky naše depresie, psychické aj zdravotné problémy sú dôsledkom ppp. Prečo práve ja? Prečo práve ja sa musím o svoju myseľ deliť s anorexiou? Prečo mi stále ovláda myšlienky a stále je mocnejšia ako ja? Len jediné ma zaujíma. Či sa mi niekedy podarí ju vyhnať z môjho tela a mysle. Už je to štvrtý rok čo do mňa vstúpila. Už štyri roky je mojim nepriateľom jedlo. Už štyri roky mám panický strach z pribratia. Už takú dlhú dobu sa utápam v depresiach z jedla, na nič iné nemyslím len na jedlo a na to ako schudnúť, po každom jedle (ktoré neni diétne) mám strach že priberiem…. Veď to určite sami poznáte. Teraz som ani neviem ako trochu pribrala (4 kilá) takže na nič iné nemyslím len ako schudnúť a dostať sa na moju pôvodnú váhu 50 kg. Keď večer zaspávam na nič iné nemyslím, než čo budem na druhý deň jesť. Stále mám pocit, že som hrozne tlstá a všade mám špeky. Je to hrozné a mňa už to vôbec nebaví. Tak strašne chcem schudnúť len už mi to vôbec nejde. Najhoršie je keď si teraz obliekam nohavice čo mi boli ešte prednedávnom voľné a sú mi teraz obtiahle. Ja nechcem stále rozmýšlať nad jedlom, nad postavou, nad mojou váhou. Nechcem mať depresie pre každé kilečko na vyše. Nechcem byť stále nervózna, podráždená. Už ma nebaví stále sa trápiť a navonok pôsobiť ako bezproblémové dievča… … chcem si užívať život, vychutnávať si každý deň a žiť životom obyčajného 18 ročného dievčaťa… Anorexia je sviňa ktorá mi v tomto bráni. Keby sa jej dalo tak ľahko zbaviť. Snáď milión krát som už mala pocit že som nad ňou vyhrala ale… A najhoršie je že ma nikto nevie pochopiť. Nemôžem sa nikomu zdôveriť s tým aký mám problém. …lebo ten kto nikdy netrpel ppp nás vôbec nevie pochopiť…

Ahoj Všichni! Dneska jsem úplně náhodou našla tyto stránky. Musím říct, že číst si problémy druhých mi pomáhá…Je to možná sobecké, ale když vidím, že je tolik lidí, kteří na tom jsou mnohem hůř než já, tak mi to prostě pomáhá. Vlastně nevím jestli trpím ppp, jím často a dá se říct že i hodně, možná se kolikrát i přejídám. Chtěla bych zhubnout, ale jsem moc měkká. Nedokážu se donutit. Vážím 62 kg a měřím 170 cm. Věčina lidí mi tvrdí, že jsem hubená, ale já jsem na rozpacích. Jeden den mi také přijde že jsem celkem hubená, ale druhý den si myslím, že jsem tlustá… Je to asi hlavně o tom, že bych si měla sebe samé začít víc vážit, zvednout sebevědomí…ale jak? Poslední dobou mám často špatné nálady střídající se s věčným smutněním. Vím, že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi, ale vždycky si začnu říkat, co všechno nemám- kluka, psa, koně, kterýho sem měla ráda jako byl můj- to je na dlouhé vyprávění, a takový věci…taky si vyčítám, že jsem nešla na gympl, tam sem nikdy nechtěla, ale okolí mi dodnes předhazuje, že já měla jít jedině na gympl… prostě se toho sejde víc a já mám depku…hodně často. Sama vím, že na tom nejsem tak zle, ale když to na mě přijde…je to hrozný. Nejhorší na tom všem je, že navenek vystupuju suveréně a každý si myslí, že žiju bezstarostný život, jedině moje nej kámoška ví o mých depkách. jasně, doma si taky všimnou mojí smutné nálady, ale já se vymluvám na bolest hlavy, na špatnej den apod. Teď když o tom tak přemýšlím…člověk si musí uvědomit co má, ne to co mu chybí…mám spoustu věcí- milující rodinu, kamarády, skvělé známky…ale proč mi to nestačí??? proč? tak to vážně nevím.sem prostě na jaks taks rozpolcená bo co… No rači končím klábosení o svých problémech, vím že jsou holky, který potřebují pomoct víc než já. Hodně sem odběhla od tématu…tak se za to omlouvám, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat. Jo holky! Každá holka je hezká svým osobitým způsobem…a i když mi samy to nedokážem poznat…někdo jiný to jendou ocení 🙂

Trvá to teprve 4 měsíce. Tedy, trvalo. Moje učitelka dějepisu byla pro mě jakoby moje mamka. Doma mě mají rádi, ale jejich oporu jsem nehledala. Vyzkoušela jsem snad vše: zvracení, projímadla, teď beru prášky na hubnutí. Ale ona od nás odejde, už nás nebude učit. Řekla mi,jestli mě třeba nenapadlo, že od nás odešla i kvůli mně. Že mě nechtěla vidět umírat. Řekla, že pokud přiberu na 53 kg (mám 160cm a teď právě 47,5 kg – nic moc strašného, jen jsem za den snědla max. 300g jídla). Jsem zodpovědná za celou mou třídu, možná kvůli mně stratíme někoho, kdo nám pomáhal a skvěle učil. Jsem zodpovědná taky za to, že se se mnou vlastně vůbec otravovala a utěšovala mě. Nedivím se, že jí to přišlo marné a musí mi vyhrožovat. Říkala, že pokud přiberu na těch 53 kg, tak se pokusí si nás vzít zpět. Je to nepravděpodobné, ale zkusila by to. Ovšem, pokud splním „slib.“ Já teď musím jíst. Všechno, jen ne tohle jsem nechtěla dělat. Ale musím. Bojovala jsem a snažila se dosáhnout cíle, tak jako vy. Jen doufám, že vy svého cíle nedosáhnete. Jsem anorektička, která nemá ráda sport, ale při pohledu na krásně hubené modelky se ve mně cosi zlomilo. Také jako ve vás. Strašně mě to mrzí… Chci už jenom jíst, je to jenom povinnost, je mojí povinností vystudovat gymnázium, na kterém studuju, je mojí povinností dožít tenhle život.. Jenže mým přáním je umřít, už dávno. Někdy se Boha ptám, proč mě ještě nechává chodit po téhle zemi… Říkala jsem už, že je jako moje máma? Jak bych jí mohla podvést?