Archive for category: Můj příběh

Už veľakrát som sa sama seba pýtala prečo existuje anorexia? Keby neexistovali ppp tak by tieto stránky ani nemuseli byť pretože by sme nemali žiadne problémy. Je to smutné koľko mladých dievčat trpí ppp. V našom veku by nás predsa nemalo nič trápiť, mali by sme si užívať život, veď prežívame najkrajšie obdobie nášho života. Už nikdy nebudeme také mladé. Ako nám budú roky narastať, tak nám budú pribúdať rôzne problémy. Čo by sme mali radi že vlastne by sme nemuseli mať žiadne vážnejšie problémy tak mi si ich naschvál tvoríme. Predstavte si keby sme sa stále netrápili jedlom no nebolo by nám dobre? Veď všetky naše depresie, psychické aj zdravotné problémy sú dôsledkom ppp. Prečo práve ja? Prečo práve ja sa musím o svoju myseľ deliť s anorexiou? Prečo mi stále ovláda myšlienky a stále je mocnejšia ako ja? Len jediné ma zaujíma. Či sa mi niekedy podarí ju vyhnať z môjho tela a mysle. Už je to štvrtý rok čo do mňa vstúpila. Už štyri roky je mojim nepriateľom jedlo. Už štyri roky mám panický strach z pribratia. Už takú dlhú dobu sa utápam v depresiach z jedla, na nič iné nemyslím len na jedlo a na to ako schudnúť, po každom jedle (ktoré neni diétne) mám strach že priberiem…. Veď to určite sami poznáte. Teraz som ani neviem ako trochu pribrala (4 kilá) takže na nič iné nemyslím len ako schudnúť a dostať sa na moju pôvodnú váhu 50 kg. Keď večer zaspávam na nič iné nemyslím, než čo budem na druhý deň jesť. Stále mám pocit, že som hrozne tlstá a všade mám špeky. Je to hrozné a mňa už to vôbec nebaví. Tak strašne chcem schudnúť len už mi to vôbec nejde. Najhoršie je keď si teraz obliekam nohavice čo mi boli ešte prednedávnom voľné a sú mi teraz obtiahle. Ja nechcem stále rozmýšlať nad jedlom, nad postavou, nad mojou váhou. Nechcem mať depresie pre každé kilečko na vyše. Nechcem byť stále nervózna, podráždená. Už ma nebaví stále sa trápiť a navonok pôsobiť ako bezproblémové dievča… … chcem si užívať život, vychutnávať si každý deň a žiť životom obyčajného 18 ročného dievčaťa… Anorexia je sviňa ktorá mi v tomto bráni. Keby sa jej dalo tak ľahko zbaviť. Snáď milión krát som už mala pocit že som nad ňou vyhrala ale… A najhoršie je že ma nikto nevie pochopiť. Nemôžem sa nikomu zdôveriť s tým aký mám problém. …lebo ten kto nikdy netrpel ppp nás vôbec nevie pochopiť…

Ahoj Všichni! Dneska jsem úplně náhodou našla tyto stránky. Musím říct, že číst si problémy druhých mi pomáhá…Je to možná sobecké, ale když vidím, že je tolik lidí, kteří na tom jsou mnohem hůř než já, tak mi to prostě pomáhá. Vlastně nevím jestli trpím ppp, jím často a dá se říct že i hodně, možná se kolikrát i přejídám. Chtěla bych zhubnout, ale jsem moc měkká. Nedokážu se donutit. Vážím 62 kg a měřím 170 cm. Věčina lidí mi tvrdí, že jsem hubená, ale já jsem na rozpacích. Jeden den mi také přijde že jsem celkem hubená, ale druhý den si myslím, že jsem tlustá… Je to asi hlavně o tom, že bych si měla sebe samé začít víc vážit, zvednout sebevědomí…ale jak? Poslední dobou mám často špatné nálady střídající se s věčným smutněním. Vím, že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi, ale vždycky si začnu říkat, co všechno nemám- kluka, psa, koně, kterýho sem měla ráda jako byl můj- to je na dlouhé vyprávění, a takový věci…taky si vyčítám, že jsem nešla na gympl, tam sem nikdy nechtěla, ale okolí mi dodnes předhazuje, že já měla jít jedině na gympl… prostě se toho sejde víc a já mám depku…hodně často. Sama vím, že na tom nejsem tak zle, ale když to na mě přijde…je to hrozný. Nejhorší na tom všem je, že navenek vystupuju suveréně a každý si myslí, že žiju bezstarostný život, jedině moje nej kámoška ví o mých depkách. jasně, doma si taky všimnou mojí smutné nálady, ale já se vymluvám na bolest hlavy, na špatnej den apod. Teď když o tom tak přemýšlím…člověk si musí uvědomit co má, ne to co mu chybí…mám spoustu věcí- milující rodinu, kamarády, skvělé známky…ale proč mi to nestačí??? proč? tak to vážně nevím.sem prostě na jaks taks rozpolcená bo co… No rači končím klábosení o svých problémech, vím že jsou holky, který potřebují pomoct víc než já. Hodně sem odběhla od tématu…tak se za to omlouvám, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat. Jo holky! Každá holka je hezká svým osobitým způsobem…a i když mi samy to nedokážem poznat…někdo jiný to jendou ocení 🙂

Trvá to teprve 4 měsíce. Tedy, trvalo. Moje učitelka dějepisu byla pro mě jakoby moje mamka. Doma mě mají rádi, ale jejich oporu jsem nehledala. Vyzkoušela jsem snad vše: zvracení, projímadla, teď beru prášky na hubnutí. Ale ona od nás odejde, už nás nebude učit. Řekla mi,jestli mě třeba nenapadlo, že od nás odešla i kvůli mně. Že mě nechtěla vidět umírat. Řekla, že pokud přiberu na 53 kg (mám 160cm a teď právě 47,5 kg – nic moc strašného, jen jsem za den snědla max. 300g jídla). Jsem zodpovědná za celou mou třídu, možná kvůli mně stratíme někoho, kdo nám pomáhal a skvěle učil. Jsem zodpovědná taky za to, že se se mnou vlastně vůbec otravovala a utěšovala mě. Nedivím se, že jí to přišlo marné a musí mi vyhrožovat. Říkala, že pokud přiberu na těch 53 kg, tak se pokusí si nás vzít zpět. Je to nepravděpodobné, ale zkusila by to. Ovšem, pokud splním „slib.“ Já teď musím jíst. Všechno, jen ne tohle jsem nechtěla dělat. Ale musím. Bojovala jsem a snažila se dosáhnout cíle, tak jako vy. Jen doufám, že vy svého cíle nedosáhnete. Jsem anorektička, která nemá ráda sport, ale při pohledu na krásně hubené modelky se ve mně cosi zlomilo. Také jako ve vás. Strašně mě to mrzí… Chci už jenom jíst, je to jenom povinnost, je mojí povinností vystudovat gymnázium, na kterém studuju, je mojí povinností dožít tenhle život.. Jenže mým přáním je umřít, už dávno. Někdy se Boha ptám, proč mě ještě nechává chodit po téhle zemi… Říkala jsem už, že je jako moje máma? Jak bych jí mohla podvést?

Vím,že sem píšu asi zbytečně,ale když si čtu všechny články,které sem všichni píšete,mám najednou obrovský pocit,že sem musím také něco napsat.Mám podobný problém jako my všichni,co pravidelně navštěvujeme tyto stránky.Tak abych začala odzačátku…. Už když jsem byla malá,tak jsem musela být dokonalé dítě ve všem co jsem udělala.Matka i otec mi často kladli na srdce,že jsem tohle a tamto mohla udělat mnohem lépe….To ve mě taky zakořenilo pocit toho,že musím být vždy ve všem hrozně dobrá.Často když jsem něco udělala špatně nebo nedejbůh něco nepochopila byla zle.To jsem byla strašné dítě a všichni mi začali všechno vyčítat.Díky tomu všemu jsem měla a také často ještě stále mám deprese a pocity méněcennosti….Jednoho dne ve škole jsem přistihla kamarádku jak si zkouší obnovit jizvy od podřezávání.Okamžitě jsem ji popadla a říkala jí ať přestane….Ale to jsem netušila,že brzo se k tomu uchýlim také…..Asi týden po tom,co jsem přistihla kamarádku jsem byla zase v jedné své depresi.Brečela jsem a bezmocně hleděla na psací stůl před sebe.Najednou mě napadlo,že kdybych se zkusila jen maličkoříznout,že by mi to třeba udělalo dobře..A já bláhová to opravdu zkusila….Od té doby,když jsem se dostala do depresí,řešila jsem to jedině tak,že jsem popadla cokoli ostrého a prostě se řízla…Dávalo mi to bláhový pocit uklidnění…Tenkrát se také v časopisech objevovaly docela dost často články o anorexii a bulimii…Když jsem první z nich četla,tak jsem si říkala,že ty holky jsou blázni…Jenže pak přišel ten zlom..Nastoupila jsem do nové školy a tam jsem prostě byla terčem posměchu…Neuběhl den aniž bych nezaslechla poznámku na svoji postavu…Začala jsem tedy zkoušet všechny možné diety,jen aby mě už všichni nechali napokoji…Jenže nemám zrovna moc pevnou vůli a vždycky jsem skončila zase u sladkého nebo jsem diety nezvládla…Sama už nevím…Anorexii mi začala připadat jako nejlepší řešení….Pomalu jsem začala přemýšlet o tom jaké by to bylo kdybych jí jen zkusila,abych měla o těch pár kilo dole…A tak jsem začala…Začalo to tím,že jsem matčiny svačiny do školy vyhazovala do odpadkových košů ještě před školou,pak jsem začala vynechávat i snídaně….Rodičům nepřišlo nic divné,ae přesto,že jsem pomalu hubnout začala mě to nestačilo a chtěla jsem ještě více…Tak jsem začala každý druhý den vynechávat obědy,protože mamka byla v práci….Dostala jsem se na svojí ideální váhu a všichni mi říkali jak mi to sluší,ae já si stále připada strašně tlustá…Začali letní prázdniny….A to byl totální konec…Celý dny jsem lítala venku a přestala jíst úplně…Jediné co jsem snědla bylo jablko,za celý den…A tak jsem hubla a hubla…Byla jsem spokojená,jenže pak k nám na týden přijela babička a mamka trvala na tom,abych byla s ní a ne celý den venku…Samozřejmě babičce bylo hned divný,že skoro celý den nejím a tak mi začala nosit všechny dobroty,který jsem měla strašně ráda…A vždycky mě s nimi pobízela tak dlouho až jsem je nesnědla….A tak jsem začala zase nab¨írat na váze…Když jsem si po tom týdnu stoupla na váhu málem jsem omdlela…Za ten týden jsem přibrala 5kg,což pro mě byla hrozná rána…Byla jsem odhodlaná začít znovu,jenže jsme jeli na rodinou dovolenou a tam jsem začala jíst ještě víc…Když jsem si po dovolené stoupla na váhu a zjistila,že mám o dalších 5kg navíc,tak jsem už vážně nemohla…Začala jsem se sama za sebe stydět…Začal nový školní rok a já začla zase po staru házet svačiny do košů a vynechávat obědy….Anorexie je semnou pořád a ještě jsem se jí nezbavila….Stále s ní bojuji a z toho kolotoče se nemůžu dostat ven…TeĎ už vím,že jsem mohla najít jiný prostředek než anorexii,ale je pozdě…Všechno jsem řekla své nejlepší kamarádce a mému skvělému příteli…Ty jsou odhodlaní mi za každou cenu pomoci….Ale zvládnu to ještě??!!Nespadnu do toho začarovaného kolotoče znovu??Tyhle otázky se mi honí neustále hlavou….Tímto příběhem bych chtěla poprosit všechny ať si na anorexii dávají velký pozor…Já sama jsem to nezvládla a teď toho lituji….

Píšu sem už po třetí a pořád s tím bojuju.Začalo to nevinně před čtyřimi lety, zvracela jsem každé jídlo, a zhubla jsem asi pět kilo. Jenže pak jsem přestala a začala jíst normálně,nabrala jsem víc než jsem měla předtím a ted když jsem v depresi se to vratilo. Teda během lonského roku jsem zvracela párkrát ale nebylo to pravidelný. Jenže ted zvracím denně, já vím že zas přestanu zas to naberu a skončím tam kde jsem pořád se to opakuje. Nikdo to skoro neví taky dojem nebudim vážim něco přes 80 kg, teda naši na to tenrkát přišli ale myslí si že jsem s tím přestala úplně. Chci jen říct že i tuhle nemoc nemaj jen hubený ale i ty silnější jako jsem já. Pořád se to opakuje je to koletoč kdo zažil ví o čem mluvím. Navíc ted jsem přišla o pár kamarádů teda jsem si myslela že jsou to kamarádi jenže nebyli a deprese mě pohltila že jsem se musela přejíst a zrvacet,opakuje se to,nikdo mě nevnímá jsem v tom kruhu uzavřená sama až to bolí vlastně po zvracení mám skvělej pocit,ikdyž vím že dělám něco hodně špatnýho nedokážu přestat….