Drží mě ve své moci

/0 Komentáře/v /přidal

Jsou to dva roky co jsem nastoupila na střední školu. Moc jsem se těšila na nové kamarády, na třídní kolektiv, na učitele a na celou školu. Ve třídě je převážná většina holek, vše začalo nevině. Kamarádky se mi začaly pošklebovat, že mám velký zadek, že jsem tlustá, neumím běhat rychle…Nikdo si toho moc nevšímal, ale já jsem si řekla, že to tak nenechám a že uvidí. Zpočátku jsem něco sněla a když jsem viděla, že je toho moc tak jsem to vyzvracela, byla to taková hra. Teď si připouštím, že jsem si to nalhávala, říkala jsem si: „tobě se nikdy nemůže stát, že tě pohltí bulimii, nikdy nepřistoupíš na to, aby nad tebou vyhrála“. Zhubnula jsem o pět kilo, jenže pak to přestalo fungovat, a já při zvracení už nehubnula, ale naopak mi přišlo že jsem začala nabírat zpět. Rozhodala jsem se, že přestanu a také to šlo, začala jsem jíst zdravě, zhubnula jsem, a byla na sebe pyšná, že to není jen zvracením. Jenže netrvalo to dlouho a začala jsem opět zvracet…je to hrůzna, už mě má ve své moci, a teď je to tak vážné, že nevím kudy kam…sním na co přijdu a pak to vyzvracím. Nemám už pořádně sílu, jsem strašně oslabená, unavená, je mi stále zima, má psychika je rozhozená, a už nechci zvracet, ale nejdete podle plánu, myslela jsem, že až řeknu STOP, tak toho automaticky nechám. Teď vím, že jsem se spletla. Všechno mě bolí, na ruce mám modřinu…a nakonec to mamka s taťkou zjistili. Začala jsem chodit na dietologii, to nepomohlo. Obvodní Dr. mi napsala antidepresiva, tak budu čekat jak to dopadne. Dva roky myslím jen na jídlo a zvracení nežiji ničím jiným a tyto roky trápení mi nikdo ničím nevynahradí. Jen chci říct, že své spolužačky za toto co mi udělaly nenávidím i když za to nesu také určitou odpovědnost. Neměla jsem být slabá a měla jsem bojovat, prostě jsem neměla podlehnout. To si vyčítám až teď, nejhorší je ten pocit bezmoci, kdy nemůžu nic dělat, protože ONA SLEČNA „kamarádka“ Bulimie, mě vždycky porazí, ale já už nechci. Prosím napiště mi co si myslíte, jak řešítě problém Vy. Předem se omlouvám za gramatické chyby, ale je to kus mého Osobního Příběhu a já Vám ho chci svěřit, tak jsem trochu nervózní, protože nevím kdo mi odpoví a kdo jak zareaguje. Lill*

Prohraná bitva…do třetice

/0 Komentáře/v /přidal

Píšu sem už po třetí a pořád s tím bojuju.Začalo to nevinně před čtyřimi lety, zvracela jsem každé jídlo, a zhubla jsem asi pět kilo. Jenže pak jsem přestala a začala jíst normálně,nabrala jsem víc než jsem měla předtím a ted když jsem v depresi se to vratilo. Teda během lonského roku jsem zvracela párkrát ale nebylo to pravidelný. Jenže ted zvracím denně, já vím že zas přestanu zas to naberu a skončím tam kde jsem pořád se to opakuje. Nikdo to skoro neví taky dojem nebudim vážim něco přes 80 kg, teda naši na to tenrkát přišli ale myslí si že jsem s tím přestala úplně. Chci jen říct že i tuhle nemoc nemaj jen hubený ale i ty silnější jako jsem já. Pořád se to opakuje je to koletoč kdo zažil ví o čem mluvím. Navíc ted jsem přišla o pár kamarádů teda jsem si myslela že jsou to kamarádi jenže nebyli a deprese mě pohltila že jsem se musela přejíst a zrvacet,opakuje se to,nikdo mě nevnímá jsem v tom kruhu uzavřená sama až to bolí vlastně po zvracení mám skvělej pocit,ikdyž vím že dělám něco hodně špatnýho nedokážu přestat….

Povzbuzeni!!!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj slecny, jmenuju se Katka (nejmenuju:-)), je mi 24 let, studuju prava a uz asi sest let se vezu v bulimii. V moji posledni vlne touhy dostat se z toho ven jsem narazila na tyto stranky a procetla snad vsechny pribehy. Hodne jsem o tom vsem premyslela a dospela k zaveru, se kterym se s vami musim podelit… Ano, mame problem. Ale kdo ho nema? Kolik je na svete fetaku, alkoholiku, nasilniku, uchylaku? A my, narozdil od spousty jinych ?spatnych? jsme se rozhodly s tim neco udelat ? uz to, ze jsme na techto strankach je dukaz! Bulimie je zavislost a jeji vyleceni je beh na dlouhou trat. Dost pravdepodobne to nepujde hned (komu se to podari, tak smekam…), a ceka nas jeste spoustu zaskobrtnuti. Ale dulezite je vytrvat, nic si nevycitat a pokracovat v boji. Myslim, ze jeden problem staci, proc se jeste utapet v depresi? Zase jsi dneska zvracela? Fajn, tak zlikviduj stopy, pekne se oblekni, namaluj, navon oblibenym parfemem,proste ze sebe udelej kocku, a vyraz mezi lidi ? na kafe s kamaradkou, koupit si neco hezkeho na sebe, jit se zapsat do nejakeho kurzu. Hod bulimii za hlavu a zij, uzivej si pocitu, ze jsi zena, ze se na tebe divaji chlapi, ze jsi mlada, ze ti to dneska slusi. Treba druhy den uz to nutkani premuzes, treba ne…ale jednou to vyjde. Ja si totiz myslim, ze kazda bulimicka/anorekticka ma neuveritelnou vuli a silu. Jendou jsme se rozhodly, ze chceme delat neco s nasi postavou a pustily se do toho s takouvou vervou, ze to dopadlo jak dopadlo. Mozna vas to jeste nenapadlo, ale my jsme dokazaly, co jsme kdysi chtely. Mame vuli, umime bojovat, umime si jit za svym cilem, at uz je sebejak zvraceny. Tak proc bysme tu nasi odvahu a vervu nedaly do boje proti tomu? Nevim, jestli moje radky nekomu pomuzou. Me je ale lip. Bojuju, sice mozna ne uplne nejuspesneji, ale vim, ze to dokazu. Vzdycky jsem rada prekonavala prekazky a davala si velke cile. A tohle teda velky cil je.Ale ja vim, ze na to mam. A jsem si jista, ze vy vsechny taky. Ale nez se nam to povede, mely bysme zit…zivot je kratky, cas neuprosne utika a mi ztracime nejhezci lta zivota zavrene nekde s jidlem a pote s vycitkami a beznadeji, nechuti samy k sobe. To prece neni nutny (aspon ta druha cast), ne? Budu moc rada, kdyz mi napisete ? cokoliv. Muj mail je * * * ADMINISTRÁTOR: Kvůli ochraně soukromí emaily nezveřejňujeme. Díky za pochopení. P.S. jeste jedna vec: vsichni pisete, co vam bulimie vzala. Se vsim souhlasim…ale podle me muze prinest i nejake pozitivni zkusenosti ? az se z toho dostaneme, budeme na sebe moci byt pysne ? zvladly jsme to! Budeme si pak vazit norlmalniho zivota, tech nadhernych malickosti, ktere delaji zivot krasny….ne vsichni zdravi lide tohle umi…a v neposledni rade jsme poznali prave pratele a lidi, co za nami stoji, at se deje, co se deje!!!!!

Existuje cesta zpět?…

/0 Komentáře/v /přidal

Přijdu do třídy a zase vidím slečnu tak krásně hubenou…Je o třídu níž, a nikdy taková nebyla,teď chodí po škole tak krásně štíhlá a já jí to závidím.Pozoruju jí,co jí,co pije,jak se chová.Chci být jako ona… Tyhle stránky už znám několik let,dřív jsem sem chodila dost často,četla všechny ty vaše příběhy a některé jsem litovala,někdy jsem chtěla být jako vy.To jsem ještě netušila že v tom lítám taky.Dost často jsem se v příbězích viděla.Chovala jsem se stejně.Střídavě jsem nejedla,pak se přejídala a šla zvracet.Už tři roky si s tím zahrávám.Někdy,když jsem šťastná,mám dobrou náladu… tak dokážu jíst normálně,nepřejídám se a nezvracím,ale ani nehladovím.Jakmile se začnu ale malinko stresovat ..je vše ve starých kolejích. Nejhorší je, že se nedokážu ovládat,vadí mi, že nedokážu jíst zdravě.Jak jendoduché..jíts do 17 hodin,jen tmavé pečivo,nízkotučné jogurty,žádné sladké a hodně sportu.Ano…je to tak jendoduché,tak pročř se toho sakra nedokážu řídit?proč musím buď nejíst týdny vůbec,nebo se přejídat?Vadí mi jak nad sebou nemám kontrolu.Jak jdu,koupím si čikolády a colu,sním to na posezení a jdu do koupelny. Nejhorší je , že si tohle všechno uvědomuji,vím, že semnou není vše v pořádku jak by mělo a vím, že bych s tím měla něco dělat,ale co když nechci?Možná nechci být bulimička…ale ..nevím nic… Pokaždé když čtu o nějaké anorektičce, nebo slyším,zaujme mě to,a říkám si:proč nejsem jako ona??Závidím jim…Asi nejsem normální…ale nejhorší je že ani nechci hledat cestu zpět…:(

Kde je chyba….?

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravíčko…… to co sem napíšu moc společného s ppp nemá…snad že ani já s nima problém nemám, možná malej, ale to je jedno jestli malej nebo velkej…každopádně sem píšu asi proto, že mě nikdo neposlouchá a já se potřebuju vypovídat………? Jde o to, že prostě nemám žádný kamarády..a když už si myslim že mám třeba jednoho, najednou se otočí vítr, chová se ke mě jinak, resp. najednou sem vzduch a nechápu, co sem udělala najednou špatně?nebo co se jako stalo???CO je na mě pořád tak špatnýho?? To samý platí o klucích…neřikám že sem nějaká krasavice, do postavy modelky mám hodně daleko, ale sakra dyť sou holky s všelijakejma figurama a maj svoje miláčky…tak proč ne já??????????????co mám změnit?:o(((

jak z toho ven…

/0 Komentáře/v /přidal

ahoj holky, jsem tady teprve týden, přestože střídavě bojuji už pár let. Poslední dobou hodně přemýšlím, všechno si to třídím, srovnávám, hledám..nejvíc asi sama sebe.. Dneska vím, že je to opravdu o hodnotách, které jsme už jednou znaly, jen je znova najít, věřit jim a chovat se podle nich..A tak je to touhle zkušeností o tolik těžší, ale asi cennější??.. Je to o tom, jak si sebe (zase začít) vážit, neposuzovat se jen podle vzhledu, na tom hodnoty člověka nestojí..Prostě změnit myšlení, být sama sebou..pro sebe..ne pro okolí, ale protože to chci já pro sebe, žiju si svůj život..Stálo a stojí to hodně sil a je to těžké, ale postupně to šlo, tak snad to vyjde i do konce. Život za to opravdu stojí, tak proč ty své bolístky neřešit jinak, proč je to vyjetí ze zajetých kolejí tak těžké.. Říkám si, tak jako vy všechny..Pomáhá, když vidím a čtu, že v tom člověk není sám.. Každá tím řešíme nějakou svojí menší, větší bolístku..víme, že si tím ubližujeme, chceme přestat..nevíme proč, když je to tak „jednoduché“, srovnat si to v hlavě, najít cíl a „jen“ začít pravidelně jíst..Jenže ono se to ukáže jako dost těžké.. ..osobně tomu říkám závislost.. Já jsem teď „zamrzla“ někde na půl cesty..Vím, co bych měla, ale za poslední dva měsíce se u mě rozběhly záchvaty přejídání takovým způsobem, že nevím, jak to ovládnout. Nejdřív jakoby „absťáky“ po přejedení, taková chuť, která mě stejně neuspokojila, protože člověk pak ty všechny chutě ani nevnímá, jak to do sebe hrne páté přes deváté..jen nemůže přestat a neví proč. Stal se z toho začarovaný kruh. Říkala jsem si, že když budu dost cvičit a že jsem začala, tak si můžu to všechno dovolit..Ale proč? Radost z pohybu, sportu se vytratila, protože jsem v tom začala vidět „nutnost“, abych se mohla klidně přejídat..přejídání se mi zarylo pod kůži jak závislost a pokusy o její zdolání se změnily v absťáky..A proč to všechno?? Kde se to ve mně vzalo? Přesně jak jsem tady četla, taky jsem byla holka tak akorát, jedla jsem co jsem chtěla, neřešila, jestli je to navíc nebo ne. Byla spokojená. I tak jsem se chlapům líbila. A nebyla jsem super štíhlou ?modelkou?.. Než jsem začala chodit s klukem, který do mě pořád pošťuchoval, že tuhle bych měla shodit a támhle..Začala jsem cvičit, bavilo mě to výsledek se dostavil. Jenže tady to mělo skončit. Místo toho (jako asi každé z vás)se mi v tom začalo líbit, co ještě trochu zhubnout..pak se to zvrtlo v extrémní strach, dát si něco navíc, abych náhodou nepřibrala. Začala jsem ztrácet zájem o normální věci, absolutně zaměřená jen na vzhled..Až jsem při své výšce 171 cm skončila na extrému 47 kg..!!Viděla jsem se na fotkách, styděla se za to, začaly první záchvaty přejídání (naštěstí jsem nikdy nezačala zvracet..protože prostě mi to nešlo..dneska si říkám naštěstí..i tak těžká cesta ven by byla ještě těžší..). Tehdy jsem si řekla stop, chtěla jsem přestat. Nelíbila se mi moje vyhublost, za kterou jsem se styděla, apatie a nezájem..to všechno..totální dezorientace a ztráta smyslu, hodnot..sebe sama. Jenže se mi to v hlavě pralo: štíhlá a normálně jíst..nešlo mi to tehdy dohromady. Dneska vím, že přesně se zdravou mírou pohybu a jídelním režimem, to jde samo. Jenže tehdy jsem to nevěděla. Začaly moje první zápisy do deníku, stravovací režim..učila se znova jíst, nebát se jídla..Koupila jsem si knížku a tehdy se o tom dozvěděl můj dobrý kamarád, kterému jsem to řekla,koupil si knížku kvůli mě..Ale časem a postupně zjistíš, že jsi v tom svým způsobem sama..Můžeš mít kolem sebe oporu (rodinu, přítele atd.), ale věděla jsem, že to musím změnit sama v sobě. Zase znova změnit myšlení.. Skončila jsem v práci našla si novou. Další rok vyřešila ten vztah, který mě taky táhl ke dnu.. S tím klukem už nejsem, nebyla jsem mu stejně dost dobrá, hlavně jsem se s ním změnila tak, jaká jsem být nechtěla. Skončila jsem to sama. Začala cesta ven. Zpětně hodnotím, tak správně nasměrovaná.. Přesto dneska řeším, jak zvládnout tohle. Po rozchodu jsem měla velký pocit úlevy, znova to znamenalo hledat staré hodnoty, cíle a směr..ten smysl, jaký hledáme všechny. V podstatě jsem si mohla říct, jsem zdravá a mám všechno..proč teda musím řešit tohle? Když jsem nikdy nemyslela, že já s PPP budu mít problémy? A mám je. A chci z nich ven a řešit je. Jenže je asi nezvládám a uvažuji o nějaké terapii..Někdo, kdo mi pomůže najít tu cestu k sobě samé. Zjišťuji i něco o Bachově terapii..na podobných stránkách tam jedna,co zvítězila nad PPP psala..je to součást změny myšlení a přístupu k sobě samé.. Měla jsem pocit, že jsem si hodnoty uspořádala..ale ještě nejsem zřejmě na konci. Před 2 lety jsem se začala připravovat na zkoušky na VŠ. Abych se jednak zaměstnala, našla směr a cíl – splnila si sen, dostala jsem se a teď při práci dálkově studuju. I když taky s rozčarováním, ale to už jsem taky ?ustála?.. Jenže se to ve mně nějakým způsobem asi dál podvědomě pralo..zase jsem si mohla říct, mám všechno..ale na druhé straně se mně začalo prát i to, že mi začal vadit zájem chlapů..protože jsem došla jen ke zklamáním a zjištění, že jdou jen po (mém) vzhledu..Ale taky hledám někoho, kdo mě bude brát takovou, jaká jsem, nejen kvůli tomu, jak vypadám..a snad takoví jsou. Když se podívám, tak to vidím, že ještě normální chlapi existují..Když vidím normálně fungující vztah, aniž by holka musela být modelka..vidíš, že ty ?normální? chlapi, jakého jednou chci, jsou schopní brát Tě, jaká jsi. Být Ti I oporou.Poslední dobou jsem měla spíš kliku na ty ostatní co v takových ?modelkách? hledají jen únik – milenky nebo rozptýlení..a o ty já nestojím. Vím, že je to i hodně touhle dobou, uspěchanou a měnící hodnoty všech, ke všemu..i vztazích.. Myslím, že tyhle smíšené pocity..líbit se x zklamání z chlapů jako takových, asi spustilo tenhle kolotoč, který se roztočil teď takovou rychlostí, že hledám brzdu. Snažila jsem (a asi pořád)si to všechno proto v hlavě srovnat..Že chci já pro sebe cítit dobře. Mít radost z normálních věcí, nesoustředit se jen na vzhled a tím přespříliš hlídat jídlo a nakládat si kvůli tomu větší zátěž..tudy cesta nevede. Budu zase „štíhlá“, ale nespokojená..zase budu „přitahovat“ jen ty typy, co si ze mě vezmou jen pro sebe a já zase zůstanu vyždímaná a nebudu šťastná. A tak si pokládám si zásadní otázku: „Tohle chceš?“, vím, že nechci..To by měl být můj cíl a směr..Chci chodit do přírody, bavit se a užívat si života, dostudovat..mít se ráda, jaká jsem. Aniž to všechno vidět přes ?brýle svého vzhledu?. „Co získám tím, že se budu pořád přejídat?“..“nic..ztrácím jen víc kontrolu, stojí to čas, energii, soustředit se na důležité věci a stojí to taky peníze. Je to ztráta času, které později budu litovat, že jsem tyhle roky nevyužila pro sebe a líp..“ Přeji nám všem hodně sil do společného boje. Není ostuda upadnout, ale zůstat dlouho ležet..Zvedám se..

měla sem štěsti…

/0 Komentáře/v /přidal

takže…asi jako každá holka sem si připadala moc tlustá…tak sem začala prostě nejíst…nevim,nikdy sem o anorexii moc věcí nevěděla,jen to že těm holkám co ji mají,že jim lezou kosti,nic víc…neuvědomovala sem si že bych ji taky někdy mohla mít..ráno když sem chodila do školy,sem vůbec nesnídala…max. tak trošku čaje..zvlášť když sme měli mít tělocvik…to když sme něco hráli tak mi bylo fakt moc špatně…tak sem tam seděla skoro pořád…motala se mi hlava,potila sem se jak nevim co,prostě mi bylo hrozně…takovy pocit se nedá popsat…s tím hladověnim sem začala někdy v prosinci,to sem o Vánocích nejedla žádný cukroví a pak to pokračovalo přes leden,až do února,kdy naše třída měla jet na lyžák..2 dny před lyžákem mi bylo děsně špatně…ae fakt děsně…pořád sem jen ležela a bylo mi špatně…nedokázala sem do sebe ani hodit plný talíř polívky..bylo to hrozný…v tu dobu sem si uvědomovala,že to takhle nejde,že proti tomu musim něco udělat…a v tom mi pomáhali rodiče..nutili mě jíst..ja sem se taky nutila,ae nešlo to…nejdřiv sem měla menši porce,a postupně je zvětšovala…mamka mě nejdřív chtěla dát na psychiatrii…byla z toho celá špatná,já samozřejmě taky,protože sem si myslela,že ona si o mě myslí že sem nějaký blázen nebo co…v tu dobu mi šly strašně vidět pánevní kosti a žebra…pořád sem musela ležet,na nohou sem se neuržela…bylo to strašný…ae nepřestávala sem bojovat…i když sem měla myšlenky že lepší by bylo takhle se netrápit a něco si udělat…to mě brzy přešlo…naši mě dotáhli k mému doktorovi,a sem mu řekla že mi bývá špatně,o tom,že sem moc nejedla,sem mu nic neříkala…udělali mi různá vyšetření(EKG,moč,krev atd.),ae vše bylo v pohodě…žádný problém v mém těle nebyl…problém byl v mé hlavě…v mém myšlení…tak doktor říkal,že jesi mi takhle špatně bude ještě delší dobu,že mám jít za psychologem…nešla sem…postupně se to všechno zlepšovalo…až doteď…jim normálně…a je určitě lepší mít pár kilo navíc než být vyhublá…sem ráda že sem to takhle zvládla…sem si myslela že se mi nic zlého stát nemůže…protože sem nechápala jak může člověku být tak špatně když nejí…člověk to nejlíp pochopí,když si to zažije sám…

muj boj z anorexii

/0 Komentáře/v /přidal

Vazeni,prihlasila jsem se k vam nebot toto tema je pro me stale zajimave.Mentalni anorexii jsem prozila a nasledky mam dodnes. Onemocnela jsem anorexii nastest pro me az po druhem porodu.Jsem stastna ze mam 2 syny,nebot jako prvni byla strata menstruace.Ze 120 kg jsem zhubla na 46 kg,merim 178 cm.Ackoliv jsem jen ztezi vstavala z postele,cetla clanky o anoerixii,ktere koncila smrti neverila jsem jako ostatne vsechny.Psychiatr me lecil,ale ja jsem mela to bohuzel predelane mysleni,ze jidlo je zbytecne,mela jsem porad pocit ze jsem tlusta.me davky jidla byli minjmalni a tez jsem se jej hrozne bala.Po dvou letech jsem svolila k ustavnimu leceni,kde me po 4 mesicich propusili domu,ze se se mnou neda nic delat,a ze pokud neumru skoncim na voziku.Ne ani toto me jeste neprivedlo k tomu abych se zmenila.Syny jsem zboznovala,byli jeste ve skolce a jejich pritomnost me utvrzovala v tom,ze se musim zmenit.Bohuzel ale mi rodice me odsoudili,stydeli se za me u nich jsem podporu nemohla cekat,jen se my vysmivali,anorekticka blazniva,.Vte dobe jsem jiz byla rozvedena,nebot muj exmanzel me i me syny v opilosti surove bil a tyral.Kluci i ja jsme ale byli stastni,ze je pryc,tolik jsme se jej bali.Zila jsem v bide,nemela jsem nic jineho nezli invalidni duchod,alimenty a doplateck do zivotniho minima.Presto jsem ale mela v synech velkou opru,jiz byli starsi a ackoliv vedeli o me nemoci,nerozumeli ji,jen vedeli,ze kdyz chci zit musim jist,takze to co jsem jim chtela dat navic mi davali se slovy maminko ty to musis,nesmis nam umrit.Delili jsme si i jablicko.Po te mi umrel bratr nahle ,mlad mel 3 leteho syna.Kdyz jsem prozivala tu strsnou udalost,jak poznamenala jeho male deti a manzelku,vse se ve me obratilo.Jidlo jsem prijimala s radosti,tesila jsem se na nej,nabrala jsem,uvedomila jsem si postupem casu,ze jsem byla prilis vychrtla a konecne jsem zacinala vypadat zensky.Kluci z toho meli obrovskou radost a to byla ma opora.Dnes jsou synove dospeli,me je 46 let,ale presto ac jim velice rada i 6 krat dene,nejsem zcela vylecena.Bojim se vahy.Nechci ji znat,aby me to nevtahlo zpet.Bohuzel ale i kdyz jsem ziva,anorexie se podepsala na mem tele,nasledky ponesu cely zivot.Organismus nevydrzel tuto velkou ztratu.Cim starnu,tim se projevuji dalsi nasledky anorexie.Podstoupila jsem jiz vice operaci,organy proste vypovidaji sluzbu,muj zivot je denodene traveny v bolestech celeho tela,mam jiz dlouho silnou osteoporozu,lecim se na ni pres deset let a stale se horsi.Leky nezabiraji,jiz ji mam v pateri,v kyclich,vsude,nyni mam kosti ve stavu 90 lete zeny.Ponevadz pred 2 lety jsem prodelala operaci ledvin nesmim brat zadne analgetika na bolesti kvuli mozne dyalize.Zatim vim ze 3 operace me cekaji,co dal nevim,muj stav se zhorsuje.Mohu si za to sama,diky anorexii,kvuli ktere jsem jiz pres 20 let v inv.duchodu a do konce zivota budu.Tim ze jsem v duchodu si nemohu dovolit vsechny leky ani primerenou stravu na osteoporozu,ale jsem stastna za kazdy den ze ziji,ackoliv jiz v bolestech,ale ziji.Jak dlouho budu moci jeste zit nevim,tolik si preji co nejdele.Vtomto boji me podporili hlavne kluci,anorekticky potrebuji pomoct nejblizsich,sami to nezvladnou.Dnes bych byla radeji tlusta ale zdrava.Ovsem toto jiz nelze vratit zpet,bohuzel kdyz jsem pozadala o lazne po operaci ledvin,plne hrazene odmitli,ze si je mam zaplatit,protoze jsem si to zavinila.Ale preci se mi podarilo i pri te financni tisni dat syny na vysokou skolu.Oba dva se velice dobre ucili,dlouho jsem scanela sponzory,ale nakonec se mi toto podarilo,byla to cesta dlouha ale uspesna,oba dva vyborne studovali,ovsen nas stat mi sebral vsechny prispevky,nebot to zapocitali do nasich prijmu,je prece nezajimalo,ze jsou to penize podniku,ktere sponzorovali syny a byli urceny jen na studie.Na ty penize jsem nesahla,byli jen jejich,na skolu a tak jsme meli na vse jen muj duchod,ktery tenkrat cinil kolem 5 500.kc a alimentu 1500 kc na oba.Presto jsem hrda,ze navzdory tomu vsemu jsem mohla s radosti videt,jak synove dostavaji cerveny diplom.Jen bych chtela strasne zvitezit nad svym telem netrpet bolestmi a zit co nejdele to pujde,jenze jakmile lekari reknu ze jsem se lecila na anorexii,jsou ke me odmereni,bohuzel.Nasledkem toho vseho co me zahanelo casto jak se rika do kouta,at to bylo ziti na minimu,nemit na leky,strach o zivot jsem onemocnela depresemi a ty mi velice suzuji.Lecim se a snad se z nich jednou dostanu.Tolik bych si prala,kdyby na svete nebyla anorexie a nekdy mam chut toto vse vykricet do sveta,aby si anorekticky vse vcas uvedomili co je muze i po vyleceni potkat,pokud neumru a vsem divkam a zenam preji aby tim neonemocneli.Zdravi je dar,ktereho si neumime vazit pokud jej mame ja o nej vlastni chybou prisla,sama vic pro sebe jiz udelat nemohu a nikdo mi nepomuze ani to jiz po vsech zkusenostech necekam.Jen chci strasne zit.Dana

SKONČÍ TO NĚKDY???

/0 Komentáře/v /přidal

Každý, kdo mě pozná si myslí, že jsem veselá holka bez problémů. Spokojená se svým životem i sama se sebou. Pravda, ta děsivá pravda je však úplně odlišná od toho, jak navenek působím…. Začalo to v 16…tehdy jsem byla ve druháku na zdrávce. Život mi připadal nudný a já hrozně toužila po nějaké změně,po velké změně mého těla. Byla jsem tehdy normální holka tak akorát. Jedla jsem vše, na co jsem měla chuť a byla relativně šťastná…..bohužel jen relativně. Myslela jsem si,že úspěch v životě budu mít jen tehdy, když zhubnu a tak jsem začala,bylo září 2001. V červnu 2002 jsem byla jak lunt,bez menstruace vzhledově připomínající 13 leté dítě před vývinem, ale mě bylo 17…a byla jsem šťastná. Jedla jsem dle mého okolí velmi málo, samé dietní potraviny a cvičila jsem. Takto jsem se držela 2 roky.Nikdy jsem neměla anoraxii,jedla jsem sice dost málo,ale něco přece a v životě jsem nezvracela. Pak mi bylo 19, zima před maturitou a já se zamilovala. Tehdy jsem byla pořád velmi štíhlá a přítele by tehdy ani nenapadlo,jak velké odříkání mě to stojí. Začali jsme spolu mlsat a já najednou, jakoby se ve mě prorvaly všechny ty zakázané chutě, se začala nezřízeně cpát. Následky byly jasné.Přibrala jsem.A vlastně od té doby není den, abych si neslíbila,že zhubnu. Extrémní hlídání se se proměnilo v obrovské přejídání.Po každém záchvatu žravosti si slibuji,že už to bude naposledy….. Teď je mi 22 a už 3 roky se vláčím s tímto hrozným břemenem. Už mě to nebaví a hlavně velmi unavuje,ten stále stejný scénář…Týden vzorný jídelníček,a náhle, hrozé přejedení.Nevím si s tím rady.Poslední dobou si říkám,že bych raději i zvracela než toto,ale nechci,chci být zdravá a konečně doopravdy šťastná……Může mi někdo poradit????

Příběh podobný mnoha ostatním

/0 Komentáře/v /přidal

Nikdy jsem neměla dobré vztahy s rodiči. Naopak, často mě trestali, hubovali a hlavně se o mě nikdy nezajímali. Neexistovalo, aby řekli byť tolikrát proklínanou, ale pro mě úžasnou větu: „Co bylo ve škole? Jak bylo?“ Přitom jsem byla relativně normální dítě, pouze se ze mě touto výchovou stala poněkud introvertní, perfekcionistická a nesebevědomá dívka. Chodila jsem do hudebky, četla stohy knih, přemýšlela o životě, psala básně…Ale to asi rodiče popouzelo ještě více – byla jsem pro ně „jiná“. Moje váha byla v dětsví naprosto normální, byla jsem dokonce velmi štíhlá. Pamatuju si, kdy jsem se poprvé začala zabývat svojí hmotností a tím, jak zhubnout nebo netloustnout. Bylo to po jedné dost těžké nemoci. Během ní jsem vážila při 165 cm asi 46 kilo, po léčbě jsem měla kilo 50. Všichni si mě tehdy všímali, líbilo se mi, že jsem tak hubená a že mi sestry a rodiče říkají, jak jsem vychrtlá. Brala jsem to od nich jako lichotku. Bohužel mi zůstal zvyk mnoho jíst (během nemoci jsem si to mohla dovolit, naopak to bylo žádoucí), čokoládu jsem jedla jako chleba. Občas jsem se sice držela, ale stejně jsem přibrala. To byl začátek: Najednou jsem začala běhat, bát se o postavu, ale čím víc jsem myslela na jídlo a jak ho omezit, tím více jsem se přejídala. Poté jsem se odstěhovala k příbuzným a stres, cizí prostředí a věčný nedostatek jídla, který jsem kompenzovala přejídáním, když v ledničce aspoň něco bylo, dokonaly své. Opravdu jsem snědla na co jsem přišla a tudíž hodně přibrala. Váha mě začala ještě více trápit, ale neměla jsem energii ji řešit. Pomalu se probouzející nemoc na chvíli ustoupila. Za nedlouho mě opustil přítel, a já po velice dlouhé době neměla na jídlo chuť. Lehce jsem zhubla. Když mě expřítel naposledy viděl, tak se zmínil o tom, jak jsem najednou hezčí a se mnou to zalomcovalo. Tentokrát jsem začala hubnout zcela vážně. Denně jsem do sebe lila jablečný ocet, ze kterého mi bylo na zvracení. Žaludek jsem si ničila hladovkami, kterými jsem často kompenzovala dny, kdy jsem to přehnala s jídlem (ono „přehnání“ se sice vyrovnalo normálnímu příjmu energie, který by měla dospívající dívka mít, ale to mě moc nezajímalo). Samozřejmě jsem počítala kilojouly, nutriční tabulky jsem uměla lépe než maturitní učivo. Měla jsem permanentku do posilovny, stále si zoufala, jakou tedy mám mít váhu, aby byla co nejnižší, ale ještě bych nebyla „zas tak nemocná.“ Největší horor byl pro mě nákup kalhot. Moje postava ve tvaru hrušky se i v dobách nejnižší váhy vzpouzela nacpání do mých vysněných džínsů. Slovo váha se kolem mě začalo stahovat jako smyčka. Nemyslela jsem na nic jiného, chodila jsem ven, jen abych nebyla doma a nepřejídala se, když jsem se přejedla, přišla jsem si tak odporná, že jsem musela zůstat doma a dělat „očišťující dny“. Byly doby, kdy se mi něco povedlo, byla jsem s kamarády a jídlo jako by šlo stranou. A pak: Bum! Stačila hádka s rodiči, a když nikdo nebyl doma, užívala jsem si kýžené svobody a jedla a jedla. Přitom jsem stále hubla, většinu času jsem se totiž snažila „držet“. Dnes jsem se rozhodla, že konečně navštívím psychologa. Kromě podivného přístupu k jídlu trpím totiž i nespavostí a úzkostí. A doufám, že se dostanu z tohohle bludného kruhu.