Bulimička? To snad ne…

Lečim se dva roky pro poruchu osobnosti. Ted jsem zmenila doktora a hned po prvnim rozhovoru mi řekl že musíme řešit jídlo. Se starou terapeutkou jsme se tomuhle tematu vzdycky vyhla. On se otazkami dostal k tomu, ze mam vazny problem. Byla jsem na klinice kde se lecili anorekticky i bulimicky. Ja prece nejsem jako ony. Ony meli 30 kg… ja mam 53! Myslela jsem ze moje pocity jsou normalni. Ze se mi jidlo hnusi tak ze nejsem schopna do dat do pusy a kdyz musim, snazim se najit misto kde ho vyzvracet (bydlim v malem byte s mamou) nebo polykam projimadla…citim se odporna. Snad nejde ani o to byt hezka nebo stihla, spis neco dokazat. Moje kamaradky popisovali podobne veci. Taky se obcas prejedi a vycitaji si to, taky drzi diety. Proc je to u me ale problem? Mam vkyvy +-7 kg, nikdy se nedostanu pod 52 kg, jen jednou jsem mela 47 ale to bylo tesne pred prijetim na kliniku (kam jsem sla kvuli BPD ale diky lekum jsem hodne pribrala). Mam vzdycky vycitky a chut zvracet ale vetsinou nemuzu kvuli mame. Uzivam obcas laxativa. Ale to snad porad neznamena ze jsem bulimicka, nebo ano? Chci znat vas nazor. Trva to vsechno dva roky. Myslim ze doktor prehanel, ale nadruhou stranu vim jak dopadali ty holky na klinice. (byt tak znicena nechci, navic pod takovou konctrolou a neduverou doktoru a vsech… btw ja na klinice zvracela nekolikrat a nikdo to nepostrehl, jim hlidali kazdy krok. Asi vazne nechci dostat tuhle nalepku)… chci rict, to by mela PPP kazda druha holka…podle toho co jsem slysela od kamaradek…