Archive for category: Můj příběh

no, tak jak to bylo…tento příběh není asi obvyklý pro dg. bulimie, ale ve výsledku naprosto totožný… kdysi v mých praštěných ulítlých čtrnácti letech,kdy jsem skoro ještě netušila, že kluci mají sprostě masíčko navíc a svět pro mě byl vymezen prostorem od dveří mého pokojíčka -kam mě drazí rodičové uklízeli po standartních domácích bitkách a hadkách, v lepším případě- až po školní lavice ,což bylo jediné místo mého utěku před domácím masem.Nebudu a nechci popisovat stav čtrnáctileté dívky ,která zjistila ,že její tolik milovaný tatínek je vlastné alkoholik a povaleč ,který se nezdráhá zmidlit svojí ženu za to ,že neefektivně myje nádobí a maminka ,která si své problémy s manželem-mým otcem-řeší tím ,že se schovává v ukrytu svého zaměstnání-od 6.00 do 21.00,takže na svou dcerku,která stejně stojí na straně toho tyrana,prostě nemá čas.Nakonec jsem si alespon prosadila jako zajmovou činnost atletiku , v které jsem vynikala ,a která se stala zástěrkou pro mojí nepřítomnost doma.Má komunikace s rodiči byla minimální,týkala se nejnutnějších denních potřeb.Tyto potřeby se po čase zredukovali pouze na SRAVU.V té době jsem si začala utvářet pohled na svět,jako každý v tomto věku,a jedním životním rozhodnutím pro mě byl přechod na vegetariánství,což otec naprosto nerespektoval ba naopak uvědomil si,že je to jedno z mých slabých míst a začal mě přes jidlo doslova(z mého pohledu) tyranizovat.Nutil mě jíst různé pokrmy z masa,v množství příliš velkém,co do kvality pro mě nepoživatelné…Uběhl nějaký čas a já to nechtěla snášet chtěla jsem si sama rozhodovat jako snad každy „normální“človíček ,co budu jíst a v jakém množství.Můj zájem o osamostatnění, o vlastní rozhodování se samozdřejmě upnul na oblast, která byla nejvíce omezována na příjem potravy.<p> Myslím ,že v hodině biologie jsme si zrovna vykládali o trávicí soustavě,ke které patří tzv. dávicí reflex, takže myšlenka byla na světě.<p> Když jsem přišla domů opět to vřelo.Otec mi opět nacpal talíř přetékající masem,mastnotou a ted už mi vadilo skoro všechno jídlo,které se ocitlo v otcově jídelníčku ,i když to byl květák s jogurtem.Naši se začli hádat a vyhrožovat,při takových hádkách jsem vždycky dostala záchvat histerického pláče skoro jsem se dusila,dostala jsem vztek na ně ,na sebe ,na život…Pamatuji si ,že jsem nechtěla žít,ale nešlo nic udělat nechtěla jsem nikomu než sobě ublížit a myšlenka ,že člověk nemůže svobodně rozhodnout ani o své smrti mě strašně deptala…prudkém pláči jsem si lžičkou zajela do krku,ale nic ,nezvracela jsem,nešlo to…rodiče na sebe stále křičeli ve vedlejším pokoji,viděla jsem je přes prosklené dveře.Napila jem se a zkusila to prstem ,bylo to lepší-tak to bylo poprvé ,kdy jsem zvracela.Tuto činnost jsem pak asi rok a půl provozovala každodenně-Přišla jsem domů,snědla co mi dali a vyzvracela,snědla ,vyzvracela…Efekt byl takový ,že jsem nejen svým způsobem rozhodovala o tom ,co chci jíst,a tím jsem mohla rozhodovat o sobě samé, ale navíc jsem zhubla o dvanáct kilo-na 49 kg,což teprve tehdy pro mě mělo význam, co se týče nějaké sexuální přitažlivosti.Do té doby jsem neměla zájem o kluky ani o to ,co je in ,o to jak se dobře chovat, jak dobře vypadat ,a tak.Teprve ,když jsem zhubla nějaký to kilo začala jsem si uvědomovat,že se líbim ,a že se mi líbí…a to jenom utvrdilo proč pokračovat ve zvracení a kontrolování toho,co sním.K tomu jsem každý den absolvovala tvrdé atletické tréningy.Můj jídelníček ke konci mé zvracecí dráhy vypadal asi takhle:2 jablka , a 1 jogurt denně a spouuusty tekutin-to jsem z 40% zase vyzvracela.<p> Nakonec jsem po roztržce s otcem- který jednoho ošklivého dne uviděl nebo spíš zaslechl jak zvracím a vtrh do mého pokojíčku, sprostě mi vynadal a zbil-dobrovolně a docela ráda šla k doktorce ,která ihned mým rodičům doporučila hospitalizaci na psychiatrické klinice…tam jsem strávila něco přes dva měsíce nejteplejšího léta ,který jsem kdy zažila.V nemocnici jsem zhubla na 46 kilo a žila jsem od víkendu k víkendu, které jsem mohla trávit doma ,pokud jsem ovšem spolupracovala,což byl docela těžký výběr ,něvač domů se mi zrovna nechtělo a jiná motivace se mi nenabýzela…vztahy v rodině se i přes snahu psychologů nijak nezlepšily.Po propuštění jsem s otcem až do nedávna nepromluvila ani slovo.Váhu jsem si udržovala několik let na 50 kg při výšce 166.Žaludek mám však zničený na celý život, ani dnes po pěti letech neudržím vetší množství potravy v žaludku.Dalším defektem ,který sužuje můj život dodnes je vypadávání vlasů-s tím jsem se ještě nevypořádala, snad jednou.Musím říct ,že můžu děkovat ,nevim komu,že to dopadlo jen takhle. V nemocnici jsem však získala mnoho neopakovatelných zkušeností jednak jsem se seznámila s mnoha lidni trpících různými neurozami,psychozami,atd.-manio deprase, anorexie ,bulimie,psychozy vyvolané toxickýma látkama, různé až směšné fobie,mánie…dost to ovlivnilo mé myšlení ,chování…<p> Jednu věc,ale musím všem připomenout ,je to něco co si uvědomí každý ,který se octne za plotem: nikdy nevíte co se ve vás skrývá,jaký blázen ,šílenec nebo neurotik.Může to potkat káždého z nás tlustého ,malého,slepého,geniálního,černého, stačí se blbě narodit ,stačí si jednou šlehnout, mýt blbýho kámoše, trochu se přepít ,stačí narazit na nějakýho úchyla ,který vas znásilní, jen tak málo stačí.<p> Příběh ma happyend:I přes veškeré vady mého otce a veškerou ambivalenci našeho vztahu jsem zjistila že ,nedokážu zapomenout na radostné chvilky mého dětství ,kdy si se mnou hrál, chodily jsme na ryby , na houby ,kdy jsme se spolu smály.Prostě se musí on i já,mamka smířit s tím ,že prostě se mu to nepovedlo,nezvládl to být otcem a manželem,to se prostě stane.Dokonce jsem mu moc podobná v některých věcech, patřím k němu, je to můj táta.

Panebože, co se to se mnou jenom děje, říkám si a dál sedím zamračená a naštvaná sama na sebe.Zase už jsem zvracela.<p> S mojí první dietou jsem začala, když mi bylo jedenáct let.Ale to snad nebyla ani dieta, To jsem pouze na radu svých rodičů nejedla po sedmnácté hodině.Měla jsem totž při necelých 140 cm 38 kilo.Spolužačky v mém okolí byly o polovinu drobnější a mnohdy nevážily ani 30 kilo. Další dieta začala ve čtrnácti letech.Nejprve dělená strava, pak různé hladovky, při kterých jsem zhubla 2-3 kila a váha se mi opět po týdnu vrátila na výchozí hmotnost.V prváku na gymlu jsme během MMF jeli se školou do zahraničí.Pravda, bylo to na konci září a já mělo opět po prázdninách pár kilo(2) nahoře.Nevím proč, ale nikdo se mnou moc u moře nekamárádil.Asi proto, že jsem s nimi nechodila večer pít na pláž nebo nekouřila jednu cigaretu za druhou, narozdíl od ostatních.Od moře jsme se vrátili po 8 dnech a já s údivem koukala ráno na váhu.Říkala jsem si:to není možné mám 2 kila dole, no to je paráda.Samozřejmě, ale jen do té doby, dokud moje mamka neupekla můj oblíbený ořechový štrůdl.Nemusím snad dodávat, že má kila byla opět nahoře.Asi třetí den po návratu ze zahraničí, když nikdo nebyl doma, jsem se pořádně naobědvala.Podívala jsem se po jídla do zrcadla a řekla si:musím zhubnout:Po této větě jsem si poprvé strčila prst do krku.Od tohoto dne se tato scéna pravidělně opakovala.Když jsem tuto zrůdnost udělala podeváté, zavolala jsem na psychiatrii, jestli jsem už bulimička nebo ne.Řekli mi, ať se objednám druhý den telefonicky na vyšetření.Nemusím snad psát, že už jserm se k tomuto kroku neodhodlala.Dnes je to něco málo přes dva roky, co vedu takovýto život, a nikdo o tom neví. Zdravotních problémů mám taky dost-nepravdelná menstruace, věčně bolest v krku, rozkousanou ruku,suché, lámavé vlasy, které mi dost vypadávají a známky ve škole šly taky rapidně dolu.<p> Co s tím?Rodičům to říct nemůžu a ve škole někomu?Tam by se mi akorát smáli, nebo si na mě ukazovali a pomlouvali by mě.A to přece nemám zapotřebí,ne?

Do Zimy 2002 sem žila spokojeně a štastně…připomínky na můj vzhled (170/60kg)mě ale mrzely ,nejvíc od bráchy…zatim sem si z toho nic nedělala,poznala sem krásnyho kluka kvůli kterýmu moje hubnutí začalo..Začala sem jíst 3xdenně lehčí věci. Ráno třeba lupínky+trochu mléka nebo jogurt nízkoenergickej(224 KJ) k obědu suchá rejže, těstoviny,rybí salát v jogurtu, nebo suchej černej chleba se zeleninou, večer zelenina,ovoce nebo suchary a to do pěti hodin ze začátku to bylo děsně těžký..Rodiče mi nadávali okolí říkalo jak sem hezky zhubla ,chtěla sem víc!!Jela sem s Kamarádkou na dovolenou kde sme si vařili samy,její rodiče sem nějak oklamávala i když jim asi bylo divný proč nejim…za tejden sem tam zhubla 3nebo 4 kg, a v létě sem kvůli mýmu vysněnýmu klukovi važila 50 kg..Když sem přijela brácha na mě jenom koukal a říkal že sem vychrtlá…Na koupališti se na mě lidi divně koukali… a když sme třeba tak leželi..jeden říká,,panebože to si fakt tak hubená ?“ říkala sem mu že ještě chci zhubnout ale všichni se sborem ozvali že sem blázen…a můj idol mi nadával co blbnu a tak. Brácha si s nim a ostatními kamarády o mě povídali i na diskotékách.Byla sem úplně skoro plochá, a 4 měsíce mi stávkovali měsíčky.Přesto sem v Itálii i u nás měla spoustu kluků. Na dovolený s rodičema sem ztloustla na 54 kg…pak už to šlo nahoru..zakazovala sem si jídlo ale něco bylo silnější přecpávala sem se úplně úděsně a zvracela,mamka to poznala a pořád mi s tátou domlouvali a vyhrožovali že pojedu do nemocnice.Přibrala sem i přes každodenní časté zvracení na 60 kg,tu váhu sem udžela i přes Vánoce do roku 2003.Před chvílí sem byla zvracet a toho kluka sem stejně nedostala protože sem prej mladá..je mi totiž 14.Začalo to kvůli klukovi a teď začínám hubnot znova kvůli klukům a kvůli koním aby nemuseli tahat takovej náklad…sem nechutně tlustá! držte mi palce

Dne 5.1.jsem vážila 68kg asi ze dva dny jsem zhubla na 63kg a tak to poktačovalo dál rodiče si ničeho nevšimly protože já jsem úspěšně vyhazovala jídlo babička mi věčně říkala že jsem moc tlusta což jsem asi byla s výškou 173 cm a vážila jsem 68kg a tak jsem začala hubnout byla jsem velmi ráda že se mi to docela daří já jsem ale chtěla být ještě štíhlejší tak jsem tšeba po jednom jablku šla cvičit až na dvě hodiny pila jsem nejdříve nízkotučné mléko ale potom jsem snížila na džusy a v pslední fázi jsem pila jen čistou vodu tak kamarádky maminka mě říkala že mám přestat hubnout ale to se jen tak řekne ale to je velmi těžké nakonec jsem zhubla na 40. kilo kdy jsem se ve škole nemohla soustředit mamka mě poslela na psychijatrii kde mě moc nepomohli tak mě dědská lékařka poslala do nemocnice kde se už o mě postarali no nabrala jsem na spět 54 kilo a s tím jsem spokojená . no ale bylo to peklo!!!!!!!!!!!!!!

Taky se přidávám…! Bulimií trpím „teprv“ 4 měsíce. Předtim jsem si prošla takovou minianorexií= cca 13 kg za 4 měsíce. To jsem se cítila sebevědomě a konečně jsem si připadala alespoň trochu hezká…Teď svoji postavu nesnášim. Bulimie mi vlastně k hezkému tělu moc nepomáhá, i když kila zůstávaj jakž takž stejný. Vypadam ale hrozně=asi normálně. Teď už je aspoň míň těch depresí, ale o prázdninách jsem měla myšlenky i na sebevraždu..Nikdy dřív jsem netušila, kam vás může jídlo a postava až dohnat. Když teď vidim video a sebe před asi 3 roky, jak jsem se na oslavě narozenin „cpala“, ale ne záchvatovitě, ale prostě jsem si to jídlo vychutnávala, vůbec se nepoznávám. Teď přemýšlím nad jídlem většinu času. Ve středu nastupuju do psychiatrické léčebny a tam přiberu a bojim se že to nezvládnu žít se sebou jako tlustou. Nejhorší je pro mě oblečení… Když zjistim, že je mi něco malý, něco, co jsem nosila ve svém anorektickém období, přepadne mě hroznej pocit, že se do toho prostě musim vejít a že to dávat pryč nechci, protože chyba je ve mě. Teď už ale je to lepší a netoužim po absolutní vychrtlosti, ale prostě bych chtěla být normálně štíhlá jako ostatní holky. Jenže to při mých nynějších stravovacích návycích asi nepůjde. Nejsem z těch bulimiček, které by měly za 5 minut všechno jídlo ze sebe, já zvracim třeba 2,5 hodiny a ještě to nejde všechno. Bere mi to tolik času a vlastně všeho… Jenže když se nepřejim a nezvracim, tak jsem na tom psychicky stejně špatně. Když se věnuju jídlu, nemam čas se nenávidět. Nevim, jak to všechno dopadne. Kdybyste na tom byl někdo podobně, tak mi napište na můj mail – Marya@seznam.cz Ahoj a držte se!