Archive for category: Můj příběh

Vzpomínám nad doby, kdy jsem byla normální. Běžné problémy, běžné starosti…<p> V mých deseti letech mne rodiče posílali do různých ozdravoven, abych přibrala a trochu se zotavila. Jako desetiletá slečna jsem působila dojmem malinké holčičky, která nejspíš brzy ulítne po větru, protože je tak hubená. Puberta a vývoj z děvčete v dívku mi dovolil lehce se zmátořit…<p> Můj milý bratr si ve své pubertě začal náhle všímat rozdílů a pozoroval, jak se měním. Hubená jsem už nebyla. Má postava byla normální, ani široká, ani tenká:o) Jenže podle něj jsem měla velký zadek, silné nohy. Aniž bych si to chtěla připustit, stále více jsem tomu věřila. A tak to začalo.<p> První diety, cvičení, omezování. Z 52 kil jsem měla 48. A všichni souhlasili. O něco později mi to ale nestačilo a mých 43 vyděsilo každého, kdo mě znal. <p> Jak z toho? Psycholog? Sama vím, že jsem silná osobnost a že pokud nechci doopravdy já, nevyjde to. Dnes už mám znovu 48 a ač je to podle mamky stále málo, nejlépe vím, jak je pro mne těžké na této váze zůstat. Můj boj sice již dávno začal, než však zvítězím, bude mne to stát mnoho úsilí. <p> Prozatím mi dá moc a moc práce zůstat jeden den v týdnu „čistá“. A to znamená, že nejsem moc blízko k vítězství. Držím palce sobě a všem těm, kteří začínají. Snad sebereme tolik síly, že to DOKÁŽEME!!!!!!!!!!!!!

Díky!!! I když nejsi „študovanej“(jak píšeš), tak máš víc než psychologický sklony. Tvůj nápad mě zaujal a donutil hodně přemýšlet! I když mi to dalo hodně práce, tak jsem nakonec došla k názoru, že perfektní tělo asi fakt nebude všechno a v životě jsou daleko důležitější hodnoty, než to jak člověk vypadá. <p> Zjistila jsem totiž, že dobrej vzhled má i svý nevýhody(i když to možná zní divně!). Po shození těch „přebytečnejch“ kil se o mě začlo zajímat mnohem víc kluků(to by nebylo to nejhorší:-), ale o co se zajímali? Normálně jen o můj vzhled, o nic jinýho jim nešlo! A protože se nepovažuju za až tak omezenyho tvora, tak mi to začalo vadit a kladla jsem si otázku, jak poznám, že tomuhle zrovna nejde jen o to jak vypadám?!!! <p> Možná i tohle může souviset s tím, proč jsem se sebou nespokojená, nedokážu se se s tím smířit jinak a tak to řeším tím, že chci pořád hubnout!! Přiznávám je to trošku podivný, ale bohužel nejde si říct, je to blbost a vyhnat to z hlavy- věř mi, udělala bych to strašně ráda, kdyby to bylo tak jednoduchý!!! <p> Ale fakt díky Ti Bubáku, aspoň jsem na to získala úplně novej náhled. Tvoje myšlenky jsou fakt zajímavý a nejsou to jen kecy, který jsem slýchala doposud:) Danes P.S.Miluju vtipný přirovnání a to tvoje mě doslova dostalo- hubená jak tuberkulózní žebřík-super, jen nevím, jak si takovej žěbřík představit!!!

Náhodou jsem narazila na tyhle stránky a musím říct, že je to hrozně fajn,když si holky mohou přečíst, že vtom nejsou samy….Já jsem bulimií trpěla tak 3 roky,přišlo to náhle,nijak jsem nebyla zakomplexována ze své váhy, dokonce na stř. škole jsem byla oplácaná a vůbec mi to navadilo, pak jsem nastoupila do zam.měla jsem okolo 60kg na 172 cm, což jde.Jednou jsem se přejedla, bylo mi těžko,tak jsem si jen chtěla ulevit,strčila prst do krku a bylo mi líp,další den jsem to zkusila znovu aznovu a už jsem v tom jela.A až mi došlo. že vlastně bych mohla být hubenější a ještě se neomezovat vjídle.Nastalo hrozné období přetvářky jak jí zdravě,cvičím a pak únik do samoty, nákup všeho zakázanýho-zákusky, koblihy majonéz.saláty…,a likvidace všeho směrem do žaludku,zapíz honě vody a šup na WC.Nevěděla jsem jak dál,lačně jsem hledala podobné příběhy,koupila jsem si knížku,která pomáhá léčit tyto poruchy,nic nepomáhalo, vydržela jsem to pár dní as pak stačilo projít kolrm potravin a bylo to zpátky.Pak přišlo období, kdy jsem se přestěhovala a neměla příležitost na zvracení(stále někdo byl v domě….), nastal zlom zvracení se mi už dařilo udržet na uzdě, i když jsem stále jedla málo.Pak (za další tři roky) přišlo těhotenství, porod, mateřství,kojení a návrat absolutně do normálního stravování.Dokonce jsem po porodu měla 58 kilo jako před otěhot. a pak za 8 měs. kojení jsem měla 54kg a přitom jsem si dopřávala až moc.Byla jsem ale až moc vyhublá.Když jsem přestala kojit, vrátila jsem se na svyých 58-60 a musím říct, že jsem za 6let dospěla k názoru, že své tělo musíme brát takové jaké je,prostě každý nemůže vypadat jako vychrtlá modelka, ale musíme své přednosti ukázat jinak.Dnes si občas stoupnu na váhu, ale pokud to v jídle přeženu poznám to ihnmed na oblíbených džínách,pak stačí jeden odlehčovací den s ovocem a je to OK.

Já jsem se k tomuto tématu dostala vlastně úplně nevině.Jednou jsem se mojí kamarádky (říkejme jí třeba Anča) zeptala,jak si udržuje svou postavu,protože Anča je opravdu hezky štíhlá.Chtěla jsem vědět její fintu,abych si udržela hezky ploché bříško.Řekla mi,že cvičí a omezuje se v jídle.Potom jsem jí o hodinu (psaly jsme si o vyučování,nijak zvlášt o tom mluvit nechtěla),jak se v jídle omezuje.Odepsala mi,že každý den v 16:00 vyzvrací všechno jídlo,co za tu dobu snědla, to jest svačina a oběd.Večer prý sní ještě večeři a za chvilku už utíká na záchod,aby se toho zbavila.Docela mě to překvapilo.Zajímala jsem se ještě více.Musela jsem jí však slíbit,že to nikomu neřeknu.Byla jsem jediná,komu o tom řekla.Hubnout se rozhodla poté,když zjistila,že při svých cca 162 centimetrech váží 52 kilo.Chtěla zhubnout na 42 kilo.Ted váží 48 kilo a stále se jí to zdá mnoho.Ted má perfektní postavu,ale zvrací stále.Říká,že má vše pod kontrolou.Na veřejnosti jí před ostatními,chová se normálně,jako by se nic nedělo.Bojím se,že se jí to všechno vymkne z rukou.Nevím přesně,jak jí pomoct,ale doufám,že přestane blbnout.Zkusím jí to vymluvit,ale určitě to bude dost těžký,protože Anča chce zhubnout za každou cenu.Tak nevím,doufám jen,že ostatní zdravý holky nepodlehnou těmto nemocem a že tyhle příspěvky je od drastických diet odradí..

Ahojky. <p> Zdravím všechny, kdo se dívají na stránky s poruchami příjmu potravy. <p> Asi by bylo dobré, kdybych se na začátek malinko představila. Je zřejmě pochopitelné, že budu vystupovat pod „krycím“ jménem, což mi (alespoň doufám) odpustíte. <p> Takže: Budu si říkat Valentýnka. Je mi sladkých 20 let a už asi od osmé třídy se trápím s mentální anorexií. Zvláštní je to, že neustále držím diety (tedy jestli se tomu, že jím někdy 1 jídlo denně dá říci dieta), přestože podle mínění druhých jsem nikdy nebyla tlustá. <p> Ale abych začala od začátku. Pocházím z rodiny, kde se domnívám, že jsem hodně citově strádala. Měla jsem poněkud agresivního otce (který mě s oblibou mlátil) a v matce jsem se hodně zklamala. Nikdy jsem neměla žádnou oporu, v ničem si nevěřila, byla a doposud jsem hodně přecitlivělá. Rodiče mě v ničem nepodporovali, přestože jsem byla na hodně věcí nadaná. A tak ze mě vyrostla holka, která se ve všem podceňovala. Naši mě doma vždy hodně ztrapňovali. Mnohokrát jsem slyšela jak mám velký zadek, že bych se sebou měla něco dělat. Ale co? Při své výšce 1.66 jsem mívala kolem 54-56 kilo. Ale v prváku na střední škole jsem přibrala – 62 kilo. No, hrůza. Začala jsem držet nějaké dietky a má váha se střídala jednou 60 jednou 55. Ale to bylo pořád málo. 55 kilo? Připadala jsem si tak tlustá (tedy zejména v oblasti zadku a stehen). <p> A tak jsem s různými dietkami procházela celý druhák. Nevím, ani čím, že se to tak zvrhlo, ale ve třetáku jsem zhubla na nějakých 42 kilo. Ono se to možná nezdá být tak málo, ale na to, že jsem vždy sportovala a už i tak měla málo podkožního tuku to byla docela pálka. Ale já se viděla pořád téměř stejně – tlustý zadek, tlustá stehna. Jenomže při mé výborné ? dietce se objevily potíže. Nemohla jsem vůbec spát, byla jsem věčně unavená a o depresích bych mohla vydat knihu. Nemluvě o tom, že slovo menstruace bylo pro mě cizí. Začaly mi padat vlasy, lámaly se nehty, daleko nebývalo k omdlívání. Pořád mi byla zima, která přetrvává doteď.Mám ještě pokračovat? Stejně to všechny známe. <p> Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak nejrychleji zhubnout. Téměř všechny mé myšlenky se točily kolem toho, jak bych dosáhla mé vytoužené vychrtlosti – né štíhlosti, nýbrž vychrtlosti. A pak ještě nad tím, jak mě nikdo nemá rád (což samozřejmě nebyla pravda).Takže, pokud někdo má tytéž pocity, mohu Vás ujistit, že vždy se najde někdo na světě, kdo Vás bude mít rád. Hubnutí šlo pomalu. Jaktože jsem zhubla za měsíc pouze 2 kila, když jsem za den sotva něco snědla? A kolik hodin jsem věnovala cvičení – plavání, běh, posilování,…. A víte, co je zvláštní? Jak výborně umíme skrýt to, že jsme zhubly, Možná mi to ani nebudete věřit, ale naši si ničeho nevšimli. <p> Až minulý rok o prázdninách se stal zlom a já si uvědomila, že CHCI ŽÍT!!!!!!! Za pomoci mých skvělých přátel, kterým touto cestou děkuji, jsem začala bojovat se „skvělou kamarádkou“ – mentální anorexií – která mi tolik věcí v životě zkazila- společně s nimi. Nemůžu říci, že to zvládám. Lhala bych. Vím, že slovo snažím se, je rozdílné od toho, zda to jde. <p> Nyní (včera jsem se vážila) mám 53 kilo. Chci a moc si přeji, abych úzkost z domnělé tloušťky překonala a mohla žít jako ostatní. <p> Holky, moc Vám ze srdce přeji, aby jste to překonali. Vy to určitě zvládnete. Nenechte se odradit neúspěchy. Vždyť i cesta dlouhá tisíce mil musí začít jediným krůčkem. <p> A na závěr bych to ukončila mým oblíbeným citátem od H. Heineho: V nás samých svítí naše šťastná hvězda. <p> *** Valentýnka ***