nevim…asi strach ze ztraty dalsich

Ahoj, no, nevim, jak mam zacit… Jako kazda holka v puberte jsem se zacala divat do zrcadla a zjistila jsem, ze jsem dost nespokojena se svou postavou… Pro ostatni jsem byla asi normalni a asi i jsem, ale co jsem si zde precetla, ¨tak skoro vzdycky maji deprese ze sve vahy holky, ktere jsou spis pro ostatni normalni vahy ke sve vysce. No, ja se timto zaobiram uz delsi dobu, ma vyska je 176 cm a vaha (zatim) 58 kg. Normalne jim, ale obcas mivam stavy, kdy pro mne neni problem pribrat 10-15 kg a do tydne to vsechno shodit. Jsou dny, kdy jim k prasknuti a kdy snim na co prijdu, ale zase dny, kdy se mi vsechno hnusi a nedokazu se k jidlu prinutit. Vse se vyvrcholioo smrti me babicky, kterou jsem hrozne milovala… zemrela pred 2 lety na rakovinu po dlouhem boji a ja se ji dva dny pred smrti, kdy jsem u ni byla na navsteve a tusila jsem, ze to s ni uz bude asi opravdu spatne, nedokazala podivat do oci nebo si k ni lehnout a rict ji, ze ji mam silene rada…Misto toho jsem ji cetla clanky z casopisu. Doted nepochopim sve jednani a doted kvuli ni brecim a povidam si s ni. Podle sveho jidla, kdy s sebou svihnu malem i v metru a podle toho co jsem napsala si pripadam jako blazen a bojim se, ze t bude jeste horsi. Driv me zachvaty zrani byvaly tak tyden a nejezeni tak dva, ale ted se doba zrani zkracuje a nejezeni probluzuje….ted trva mesic. Nevim, jak dlouo to jeste potrva, ale vim, ze namam na to, abych to ovlivnila….nechci to ani nikomu z pratel rikat, protoze nechci byt nikomu na obtiz, ale vy jste pro me … zachrana …

Asi to (někteří)znáte…

Asi to znáš…sedím večer doma,mám černé svědomí z toho všeho. Dneska jsem zvracela asi 5krát.Možná víc.Nevím,už si to ani přesně nepamatuju. Po každé „návštěvě“ záchodu si říkám,že do té své pusy už od ted´ NIC nedám.Jo,vydržím to asi tak 10minut,jdu do kuchyně a beru si jablko-to přece nemůže nijak ovlivnit moji postavu.sou to vitamíny.Ale jen co si pochutnám na obyčejném jablku,mám výčitky svědomí,nepříjemně plný žaludek,takže se chystám opět na záchod…Ale to by byla veliká „škoda“jít zvracet jen z jablka,a tak do sebe cpu další a další hromady kídla. POšmáknu si nejdřív na tom,co mám hrozně ráda-chleba s máslem a hodně medu!Asi tak 3krajíce!!! Co bych si tak ještě dala…doma nemáme už skoro nic,protože jsem už všechno co se dalo sníst(tak aby to nebylo našim nápadné) snědla! Najdu mléko a rychle si uvařím moji oblíbenou kaši se skořicí,kakaem a spousty cukru!!! Nahážu to do sebe,a aby to nebylo málo,vyhrabu z ledničky 2jogurty,potom najdu čokoládu na vaření,ukradnu několik čokoládových velikonočních vajíček,to už se ale vůbec neovládám,když rvu do sebe 2rohlíky,všechno pořádně zapiju mlékem a minerálkou…a všechno co jsem udělala si uvědomím nad záchodovou mísou,když už je „po tom“! Vyčistím si zuby…a zachvilku to všechno zopakuju..než samozřejmě přijde mamka s práce. Potom musím vydržet bez jídla nebo alespon bez tolika jídla.Abych zahnala hlad,hodně piju. Když se přejím i večer,tak když si napustím vanu…totiž,když teče voda,zamknu se a vklidu zvracím do umyvadla-ono to nejde slyšet..Před tím než usnu si slíbím,že to bylo naposled! Můžu začít s čistým štítem.Vím dobře,že to nevydržím,a tak si sama „naordinuju“ jiný postup:nebudu VŮBEC jíst!!! …Ráno se vzbudím s úsměvem na tváři…ale hlad můj úsměv skřiví,a já bezradně opakuju svůj „maraton“za perfektní štíhlou postavou…už několik měsíců…<p> Kdybych mohla žít,tak jak předtím…prosím… agateczkaw@centrum.cz

Problém je moje máma!

Ahojky holky!!!<p> Můj problém není tak velký, jako jsou většiny vašich, ale stejně bych se s ním rada podělila. Nikdy jsem neměla problémy s postavou. Když jsem přibrala nějaké to kilo, hravě jsem ho za pár dnu zase shodila. V devatenácti jsem vážila 62kg při výšce 173cm. I když jsem měla pocit, že mi nějaké to kilo nadbývá, smířila jsem se s touto váhou. Hlavně aby to nešlo nahoru!!! O rok později nastal zlom. Přibrala jsem 5kg!Nevím, čím to mohlo být ,možná hormonální antikoncepcí, kterou jsem začala brát, a po které se někdy přibírá. Moje máma si všimla, že jsem ztloustla a rozhodně mi to neulehčuje. Říká, že jsem tlustá, že bych měla se sebou něco udělat. Jak prý mají ostatní mladé holky krásné postavy a já vypadám jak… Vždy když mi něco takové řekne, tak mě nejdřív popadne vztek na ní a pak na sebe. Takže se momentálně trapím hlady. Ráno s ním něco malého, a pak celý den nic. Zato do sebe liju litry vody. Matce to nevadí, hlavně abych zas nějak vypadala. Vím, že to není rozumné, ale nemůžu si pomoct. Jen bych chtěla poradit všem matkám, aby byly opatrné na to,co říkají dcerám pokud mají to kilo na víc. Některé krutou narážku hodí za hlavu, a všichni nejsme takoví. Věta jako:“jsi tlustá, měla bys zhubnout!“,může mít nedozírné následky

Bolest na duši

Městem se táhne smrt,<br> je to bída ?<br> Je to žal,<br> je to módní trend.<br> To na dívčí těla<br> vychrtlost sedla. <br> <br> Módní vlna posedlosti<br> už i děti zláká,<br> vždyť to vidí všude<br> jak mají mít těla krásná. <br> <br> Svět módy jásá,<br> tohle je dnešní krása,<br> propadlé oči,<br> vystouplé kosti,<br> smrt si kosu broudí,<br> vždyť je to hrůza tahle noční můra,<br> anorexie má snad už dost.<br> <br> Zastavte tu touhu <br> svět vychtrlích těl.<br> Co je to za krásu<br> ta dívka bez vlasů,<br> je to jak za války.<br> Zuby se kazí.<br> <br> Je to válka je to boj,<br> život zhasíná<br> dívka jak zdechlina,<br> vychrtlá umírá,<br> s tělem mučedníka.<br> Co se to stalo,<br> rozum nechápe, takhle to necháte ?<br> <br> Zkáza moderní doby,<br> anorexie vyhrává<br> mozek umírá.<br> Zastavte tu zběsilost,<br> nemoc moderní doby, <br> copak na ženách vychrtlost se hodí.<br> <br>

Kde je zakopaný pes

Všechny články a příspěvky, které jsou na těchto stránkách, mi tak strašně moc připomínají můj vlastní příběh…začal přibližně v 15, 16 letech, kdy se holky chtějí hodně líbit klukům, problémy s příjmem potravy (bulimie, přejídání)pokračovaly plíživě, měla jsem dny, kdy jsem myslela, že jsem na samém dně, že už nemůžu klesnout hlouběji, ovšem nebyla to pravda….den ode dne jsem se cítila hůře a hůře. Slova to nedokáždou vyjádřit. Absolutně jsem ztratila zbytky sebevědomí, odsuzovala se, neměla se ráda….a při těchto postojích se nemůže dařit ani v jiných oblastech života…….myslela jsem, že jediným mým problémem je jídlo a pohyb…..byla jsem tak strašně nevědomá. <p><p> Teď je mi 26 let a zdá se mi, že jsem postupeme času „prozřela“, došla k osvobozujícímu poznání. Holky, problémem je vztah k sobě samým, vnímání sebe samého, láska či nenávist k sobě samému, nízké sebevědomí, potlačené komplexy, nespokojenost s dosavadním životem a našem místem v něm ….jídlo je pouze nouzový prostředek něčeho DALEKO hlubšího, z čehož vyplývá, že diety, cvičení a všechny tyhle věci, kterýma nás denně krmí média, časopisy a celá tahle společnost, jsou ABSOLUTNĚ K NIČEMU, pokud nezměníme postoj K SOBĚ SAMÝM. Opravdu hodně a dlouho jsem se těmito věcmi zabývala a jsem o tom nyní naprosto přesvědčená, i kdyby celý svět tvrdilo něco jinýho – chce to jasně se začít zabývat sám sebou, poznat, čím chceme v životě být, kam jít, zkrátka poznat naši cestu, která nás bude na všech rovinách uspokovat a jakmile se člověk začne sám sebou hluboce zabývat, začně se měnit i jeho postoj k sobě. VYKAŠLETE SE NA TY VŠECHNY MANIPULUJÍCÍ TRIKY TÉTO SPOLEČNOSTI, BUĎTE TAKOVÉ, JAKÉ JSTE VE SVÉM SRDCI A NAJDĚTE TU SPRÁVNOU CESTU. ODMĚNOU VÁM BUDE NEJEN VYROVNANÝ ŽIVOTNÍ POCIT A RADOST, ALE S NEJVĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOST I RADOST A USPOKOJENÍ Z VLASTNÍHO TĚLA. NEJVĚTŠÍ AUTORITOU VE SVÉM ŽIVOTĚ JSTE VY SAMY, NE RODIČE, PŘÍTEL, ŠÉF, KAMARÁDI. <p><p> Bibiana <p><p> PS: můžete mi napsat na ercole@seznam.cz, ráda pomůžu tápajícím a hledajícím a zoufalým – sama jsem si tím důvěrně prošla…:-)

Část první-anorexie

Dalo by se říct, že můj příběh začíná již v době, kdy se mé tělo začlo měnit – tedy v pubertě. Vždy jsem byla holka, která měla vyšší váhu než ostatní, váha mi kolísala, ale nedá se říct, že bych byla tlustá. Byla jsem zkrátka „krev a mlíko“. <p> Bezprostředně můj příběh ale začíná v roce 2000, kdy jsem nastoupila do prváku. Stala se ze mě strašná perfekcionistka, gympl je přeci jen něco jiného než základka, učení jsem dřela od rána do noci, nic jiného jsem neznala. Pak jsem dostala nabídku na práci cvičitelky aerobicu, kterému jsem se věnovala už od 5.třídy. Vzala jsem to. Díky pohybu a stresu ze školy jsem ze svých obvyklých 60kg (tehdy jsem měřila 158,5cm) shodila na 56. Stále jsem si ale připadala, že je mě „tak nějak navíc“. Bylo/a je to z velké části kvůli tomu, že mě příroda (za což ji proklínám) „obdařila“ velkým poprsím, které mi vždy jen překáželo a bylo jen terčem ošklivých poznámek okolí. O jarních prázdninách jsem jela na lyžařský tábor, kde jsem chytla ošklivou chřipku a tedy neměla chuť k jídlu. Pak jsem byla ok, ale líbilo se mi, že nemusím moc jíst(žaludek byl stáhlý), a tak jsem nechodila na večeře a hodně pila. Přijela jsem domů, letěla na váhu a ručička ukazovala 51,5kg!!! Nevěřila jsem svým očím. Byla to pro mě nádhera. <p> Ovšem na sobě jsem výsledek neviděla, alespoň ne nějaký zřetelný výsledek. A tak jsem pokračovala v nevečeření, stálém přísunu tekutin a své porce snížila na polovinu. Plánovala jsem si, jak se setkám s klukem, který se mi moc líbil, a uvidí mě a užasne. Tedy-až se mi podaří zhubnout na 48kg. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, měli jsme rande. Zjistila jsem ale, že je to typ frajera, který mi strašně vadí. Hubnutí se mi ale líbilo – vždyť poprvé v životě jsem docílila toho, po čem jsem vždy toužila! Když mam stres ve škole, tak aspoň to vykompenzuje radost z úspěšného hubnutí. <p> Postupem času jsem byla stále více na dně. Nebudu to tu rozepisovat, je to na dlouho. Ztrácela jsem chuť k aktivnímu životu, vyhýbala se společnosti, myslela jen na jídlo a na školu. <p> Když už se to nedalo vydržet, svěřila jsem se mamince. Dodnes jsem jí za všechno vděčná. Moc mi pomáhala, věřila mi, že to zvládnu. Ale nezvládla. Jedla jsem víc – kolem 5000kj denně, ale váha klesala dál a ustálila se na 39,5kg. V září jsem nastoupila zase do školy-všichni se zděsili, jak jsem hubená. Mně se to ale líbilo-viděla jsem, že to není hezké, ale říkala jsem si-pořád lepší být ošklivě hubená než ošklivě tlustá. Protože začít jíst normálně-to by pro mě znamenalo být zase „tlustá“, ba možná i tlustější. Vždyť se znám. <p> Žila jsem proto v neustálém strachu, že zhubnu ještě víc, chtěla jsem takových 43kg, ale bála jsem se nabrat je, protože „bych určitě přibírání nezastavila“… Navíc jsem se o prázdniny zamilovala – tedy, spíš jsem ho měla moc ráda, nedalo se říct, že ho miluji-toto vyznání si nechávám až na tu pravou chvíli. Ž

Ad Potřebujeme pochopení

Nechci Ti do ničeho šťourat, jen bych chtěl pár věcí podotknout. <br> Jsem na Tvý straně. Buď tam taky, je pro to spousta důvodů: <p> 1) Jsi zklamaná a smutná duše a proto máš právo bejt přecitlivělá. Všichni jsme někdy dostali přes kušnu a bylo nám smutno. A měli jsme právo na to, abychom to dali najevo. To, že člověka nějaká nespravedlnost (a to dokonce i proti němu samému) rozhořčí, je správně. Bylo by divný, kdyby nás měla křivda nechat v klidu, ne? <p> 2) Jak moc perfektní jsou Tvoji kritici? Já jen, že s křivákem bych se neradil o tom, co je morální. Z čeho vyplývá jejich autorita? <p> 3) Jestli se Tvůj přítel rozčiluje, že usneš, když s Tebou chce spát, mám pro něj radu: Ať s Tebou spí, až spolu budete chtít spát oba (v civilizovaných zemích se to tak dělá). <p> Navíc: když s Tebou chce spát, ať spí taky, ne? (vtip) <p> 4) Něco o mým manželství: Má žena vypadá úplně jinak, než jsem si představoval „PRINCEZNU“. Miluju ji už 11 let, z toho 5 jsme spolu chodili a 6 jsme manželé. Líbí se mi. Je KRÁLOVNA.<p> Jel jsem jednou tramvají. Sedí tam taková ošklivá babi. Tak si říkám, co když má žena bude po 30 letech vypadat takhle. No, a ta babi se mi začala líbit. Fakt byla hezká. Nelíbí se mi krásný lidi. Mám rád hezký. A to je v duši a ne v metabolismu. Ten Tvůj taky asi není horolezec, a zdá se mi, že to, co Ti na něm vadí, není změna vizáže. Začla jsi s ním chodit, přestože je prcek. (Moje žena je taky vyšší, než já -to jenom aby se Prcek nezlobil, já jsem taky prcek) Problémy hledej jinde. <p> 5) Jestli ses někdy najedla ze smutku a měla jsi potěšení z toho jídla, tak jako co? Bylo by lepší něco rozmlátit? (Někdy mám pocit, že kušnu příslušného hejhuly, ale to sem asi nepatří..) <p> 6) Jako malej harant jsem si nechal nabulíkovat, že jsem lempl na ruce, a až po svatbě jsem zjistil, že umím spravit vodu, elektriku …. Normálně jsem byl vydřenej, když jsem zjistil, že ten člobrda neměl pravdu. Fakt jsem mu to věřil. Není dobrý se nechat bulíkovat. Moh jsem bejt instalatér, a všichni by mě měli rádi. Takhle jsem musel jít na vysokou… <p> 7) Píšeš: „Nevím jak mu to říct, nevím, jak s tím skončit.“ Jestli si o sobě myslíš, že za moc nestojíš, promysli si tohle : <p> Kdyby Ti ten Tvůj řekl, že vyhazuje večeře, dala bys mu kopačky? Že ne? Bojíš se, že Tě ten Tvůj nechá? Že jo? Tak sis právě dokázala, že jsi lepší, než on. A z toho, že na Tebe dělal tak dlouho oči, usuzuju, že by na Tebe klidně dělal oči i někdo jinej. <p> Jestli mu to povíš, a on Tě nenechá, ale pochopí tím Tvou zmiňovanou únavu, tak je to fajn a máš slušnou šanci. <p> A teď hypoteticky: (nelekej se, teď to přijde) Dejme tomu, že by Tě chtěl nechat. (Hu, ta hrůza…) Přišla bys o někoho, komu se bojíš svěřit, kdo (a teď Tvá vlastní slova): „pořád mu něco vadí. Křičí na mě kvůli každý kravině. Na všechny dokola se směje a mně odsekává. Rozčiluje se, že pokaždý usnu, když se mnou chce spát.“ Tedy, pokud je takovej, tak jestli Tě nechá, tak máš docela slušnou šanci, že budeš míň nervózní a že najdeš někoho lepšího. <p> Hlavně ať si nikoho potom nehledá on. Protože tak, jak ho popisuješ (a to jsi do něj zabouchnutá), tak by z něj dostal bulimii i vrtulník. <p> 8) Ty si nadáváš? Já bych tedy nadával tý nemoci, když už někomu. Do tohodle kola Tě dostal nějakej pubertální eroplán, tj z toho se obviňovat nemůžeš. Nervózní jsi z tý nemoci, tedy furt nevidím za co si chceš nadávat. Vynadej puberťákovi a bulimii. A jestli jsi sama sobě protivná .. no, já jsem taky vo sobě VĚDĚL, že jsem nešika. Nebyl jsem… <p> Mám pocit, že rozumně uvažující člověk bude na Tvý straně. Mám pocit, že Ti někdo párkrát lhal, a Ty to vodnášíš za něj. To je nespravedlnost, a to mě, jak uvedeno výše, dost pobuřuje. <p> 9) Nevím, jestli Ti já něco můžu radit. Chceš bejt normální. Mám za to, že kdokoli jinej na Tvým místě (kdyby zažil, co Ty) by na tom byl velmi pravděpodobně stejně jako Ty. Tedy, dle mého, jsi normální. Takže taky víš, že nechceš bulimii. <p> Takže co radit? Co bych udělal, kdybych byl normální já?Odstranil bych to, co mě shazuje do bulimie a začal si držet to, co by mi mohla vzít. Není to nic než nemoc, jako třeba spalničky. A moc je víc než nemoc. Pomoc je taky víc než nemoc. <p> Ale poněvadž jsem študoval řeči, a ne bulimii, tak Ti doporučuju zeptat se nějakýho Dr Voštěpa. (Kdybys chtěla angličtinu, tak se zeptej mě) <p> 10) Bacha na mě, mám spousty keců a banální rady. (fakt je, že mi ty banálnosti zatím vždycky zafungovaly – s botama k ševci, s penězma do banky a s nemocema k doktoru… ) <p> BUBák

Peklo jménem anorexie

Dne 5.1.jsem vážila 68kg asi ze dva dny jsem zhubla na 63kg a tak to poktačovalo dál rodiče si ničeho nevšimly protože já jsem úspěšně vyhazovala jídlo babička mi věčně říkala že jsem moc tlusta což jsem asi byla s výškou 173 cm a vážila jsem 68kg a tak jsem začala hubnout byla jsem velmi ráda že se mi to docela daří já jsem ale chtěla být ještě štíhlejší tak jsem tšeba po jednom jablku šla cvičit až na dvě hodiny pila jsem nejdříve nízkotučné mléko ale potom jsem snížila na džusy a v pslední fázi jsem pila jen čistou vodu tak kamarádky maminka mě říkala že mám přestat hubnout ale to se jen tak řekne ale to je velmi těžké nakonec jsem zhubla na 40. kilo kdy jsem se ve škole nemohla soustředit mamka mě poslela na psychijatrii kde mě moc nepomohli tak mě dědská lékařka poslala do nemocnice kde se už o mě postarali no nabrala jsem na spět 54 kilo a s tím jsem spokojená . no ale bylo to peklo!!!!!!!!!!!!!!

JE TO NA NIC!!!

Ahojda děvčata.Rozhodla jsem se,že sem taky musím něco přidat.Když to tak čtu chce se mi brečet!Je hrozný,co ta mrcha s nama dělá!Mě je 15 a anorexii jsem měla 2 roky.Byla jsem na léčení v Motole a můžu ríct,že mi to dost pomohlo a otevřelo oči!!!!!Hlavní ale je-CHTÍT!!!!!Bez vašeho pevného rozhodnutí vám nikdo nepomůže!!!!Já vím,je to těžký,ale stojí to za to!Každy asi chce byt zase normální a užívat si života!!Jsem hrozně ráda,když se tu objeví někdo jako já-to je tn,který už má ty hrůzy skoro za sebou!Všem vám přeju hodně štěstí,ZDRAVÍ a pohody!!!!Když budete chtít,klidně se ozvěte na:dominika.ipserova@centrum.cz PA!!!!

Aleno, to urveš

Nechci mít budovatelský hlody, ale mám z tebe pocit, že máš inštrumenty na to nakopat anorexii do zadní části anorexie. (Bacha ať si nenarazíš nárt o vyčnívající pánev… I když anorexie je asi dost objemná, když si pomyslím, co lidem pobrala svaloviny.)<p> Mám na to tydle argumenty:<p> 1) Jestli si pamatuješ, že to bylo dřív lepší, tak máš, co si vodpovědět: Když jsem vypadala, jak se líbilo mně, bylo to ve finále blbý i pro mě. (Ne?)<p> 2) Asi sis vyzkoušela, že stejně nebudeš spokojená se svou vizáží. (Jesli se ti líběj konkávní tvary, tak sorry, ale ty se taky musí zužovat VODNĚKUD, ne?)<p> 3) Reklama. No to jsou akorát ti, kterejm budu věřit. Na Viktora Koženýho byla taky reklama. Nehledě k tomu, že usmívat se třicetinu vteřiny, po kterou to exponovali, zvládne každej. Třeba jsou ty holky eště nešťastnější, než ty… Co třeba reklama na Marlbora? Budu sedět na koni, kdyš si dám čouda? Na koni bude Filípek Morrisovic. 4) Máš skvělýho chlapa. <p> Já mám skvělou ženu a protože nerozumim hadrům, necham si vod ní poradit, a kolikrát se voháknu i do věcí, který by mě samotnýmu přišly divný. Ale věřim jí, páč má lepší vkus. Ty řikáš, že ti zrcadlo lže. No tak věř tomu chlapovi, a neptej se svejch pocitů. Je skvělej, a když ti slíbí, že nebude lhát, tak mu můžeš věřit víc, než svýmu pocitu, vo kterym víš, že je nemocnej. Já bych taky asi nevěřil, že se udržim na zlomenej ruce. <p> 5) Máš ho ráda. A to je motivace jako Liberec. Je vidět, že ti nejde jenom vo sebe samu. Díváš se radši na něj, než do zrcadla, co? No, mě teda zvedne sebevědomí, když vidim, že je moje žena spokojená, a že má klid. Klidně bych kvůli tomu nosil pleš. Tak co… Používej ho místo zrcadla. <p><p> No prostě si myslim, že to rozchodíš. Jenom to chce furt zkoušet. Chyby nevaděj, jedinej způsob, jak začít, je s chybama-bez chyb to je jenom, když se nezačne vůbec. <p> Jo, ještě k těm špekum. Nemůžu se hádat, ale: Kámoš má nádhernej bejvák. Design jako bejk. Akorát bydlet se v tom nedá. Babička měla starej vošumělej. Ale ta pohoda… <p> Radši budu mít tělo, kde se dobře bydlí….<p>