Archive for category: Můj příběh

Tak kdepak jsem to skoncila…Aha – zamilovala jsem se. Jenze jsem byla tak nervozni z jidla a z toho, jak mi ovlada zivot, ze jsem se s Lukasem rozesla. Byl z toho zmateny a spatny, ale ja byla neoblomna-prestoze jsem ho mela strasne moc rada! Vedel o mem problemu, jen se o nem nebavil…mozna nechtel, mozna nevedel, jak na to…nevim. Kazdopadne to, ze jsem hubena, jsem povazovala za uspech, protoze me Lukas znal i s 56kg a teprv ve 40-ti kg se do me zamiloval….Nevim….Treba mu krivdim, preci jen mam trochu prevracene hodnoty.<p> Pak zacala ta skola. Ucila jsem se dal na jednicky-dvojky, ale mela jsem hrozne nervy…Jednoho dne se mi udelalo opravdu moc zle od zaludku – strasne me palil. Vydrzela jsem to den, ale pak me maminka odvezla k doktorce. A uz si me nechali v nemocnici.<p> Nechci se tu o mem tamejsim pobytu sahodlouze rozepisovat, ve strucnosti jen povim, ze to bylo priserny. Osklive se ke mne chovali, k snidani mi davali jen jeden rohlik-ja byla zvykla na vic, preci jsem se z toho uz chtela dostat o prazdninach, tak jsem k snidani snedla treba tri rohliky. Kdyz jsem chtela vic jidla, tak mi rekli, ze ho dostanu, ale ze uz nedostanu svacinu, nemocnice nema na tolik jidla penize. Nic jsem tam samozrejme nepribrala, o pul kila jsem zhubla. Mela jsem tam hlad. Kdyby mi maminka s tatkou nenosili jidlo, mozna bych na tom byla jeste hur…Pak me propustili s tim, ze musim na psychiatrii na vysetreni. Psychiatricka se ke mne chovala strasne nadrazene, okamzite me chtela poslat do Motole – s diagnozou „atypicka mentalni anorexie“. Kdyz zjistila, jaky mam chorobny strach ze skoly, zeptala se maminky, jestli nahodou nepatrim na nejake uciliste…CHovala se k nam arogantne a osklive. Diky mamince jsem do Motole nesla-od kamaradky jsme obe vedely, co tam s temi devcaty delaji. Jsem hrozne moc fixovana na sve pratele a rodice, takze bych tam asi umrela steskem…Tak jsme se dohodly na ambulantni lecbe. Priradila mi psycholozku, ke ktere jsem chodila s odporem. Spinava kancelar, neporadek, i ta pani na me pusobila, jako bych ja mela vetsi iq nez ona…Udelala mi iq testy a zjistila, ze mam nadprumer. Az po tomto vysledku se mnou moje psychiatricka zacala komunikovat jako s rovnopravnou osobou. Bylo to nehezke zjisteni. Nekoho zaskatulkovat a podle toho se k nemu chovat…prijde mi to neeticke. Ale co nadelam. <p> Nikdo mi nerekl, co je SPRAVNE SE NAJIST! Tvrdili mi, ze se musim najist tak, aby me bolel zaludek-ze je to normalni, protoze ho mam zcvrkly. A tak jsem se zacala prejidat…Nasi meli radost, kdyz videli, jak jim, ja vesele pribirala…<p> Kdyz jsem zjistila, ze mam 48 kg, zhrozila jsem se. Uz je to tady, rekla jsem si, ted uz to pribirani nezastavim. Chtela jsem zacit drzet dietu, ale bala jsem se…prece nechci do Motole! Tak jsem se prejidala dal. Abnormalne. Bylo mi z toho vzdycky hrozne spatne, mela jsem samozrejme vycitky svedomi…<p> V te dobe jsem si zacala hodne emailovat s jednim spoluzakem. Pomalu ale jiste jsme se do sebe zamilovali. Byl tolik hodny a pozorny! Ale ja se zacala pred okolim schovavat, protoze jsem si pripadala pospinena, nenormalni…A tak jsem se vzdalovala i jemu. Byl z toho nestastny, byl moc zamilovany. Ja take, ale zajem o sve telo byl v tu chvili prednejsi. Tak jsme si dal jen emailovali. <p> Prejidani vesele pokracovalo dal. Od anorexie jsem se tedy dostala k bulimii. Ovsem bulimii-ted nevim zda je to purgativni ci nepurgativni-k te, u ktere se nezvraci. Strida se obdobi hladovek a prejidani. A dostala jsem se na 67,5 kg. V zivote mi nebylo hur. Rodice moc trpeli, trpelive snaseli me zachvaty vzteku, smutku…Moc je obdivuji. Vzdy jim budu vdecna za to, co pro me udelali a co pro me delaji.<p> Chtela jsem se sebou samozrejme neco udelat. A tak jsem zacala hodne jezdit na kole, prestala jsem se prejidat (ale neslo to hned – i v te dobe jsem se prejedla tak jednou do tydne, pak o prazdninach to prestalo, dikybohu) a zhubla na 58kg. To byly prazdniny. <p> A co onen spoluzak? To je pribeh na roman…Stalo se toho moc a moc…Odmitla jsem ho, prestoze jsem ho mela moc rada. Odmitla, protoze jsem vedela, jak to dopadlo s Lukasem. Ale city byly silnejsi a pak jsem se mu k lasce samozrejme priznala. O prazdniny jsme se ale nevideli…Meli jsme se sejit az nekdy ke konci cervence. Ja ale poznala nekoho jineho…zamotal mi hlavu. A ja se s tim onomu spoluzakovi priznala. Byl na tom hrozne…musel me nenavidet. Zacal si „uzivat“. Chodil ven se svou partou, ktera ho chtela dat dohromady s jednou holcinou. Stalo se hodne veci, pak s ni zacal chodit, ale po 4 dnech ji nechal a prisel za mnou, ze jsem jedina, koho miluje a ze ona mela byt vychodiskem z nouze, aby na me zapomnel….A tak jsme spolu zacali chodit. Byla to moje prvni laska. Uz jsem vyslovila ono „Miluji te“, ale kdyz se poohlednu zpet… Nejprv to bylo jako pohadka. Pak se ale hodne zmenil, jeho parta me nenavidela, jeho matka taktez a on byl moc jesitny. Znal muj problem-anorexii i bulimii a nechapal ho. Tvrdil, ze to je jen rozmar rozmazlenych nafoukanych slecinek, ktere uz nevi co by. Myslel si, ze me z toho okamzite dostane. ALe nedostal. Naopak – bylo mi jeste hur. Rikal, ze je nanic, kdyz mi nedokaze pomoct atd…A pak jsme se rozesli. <p> Byla to pro me hrozna rana. To bylo 1.12.2002. Mela jsem 59 kg a zhubla behem dvou dnu na 57. Byla jsem stastna. Vypadala jsem uz normalneji.<p> Chtela jsem to zvladnout a zhubnout na 54…Pak me ale bulimie podchytila pod krkem…3 tydny bulimie a jsem na 65 kilech-a to je konec brezna…Ted uz mizi, pomalu, ale jiste…Ovsem na jak dlouho????

Ahoj holky,potřebuji se s mými starostmi s bulimií někomu svěřit…Nebudu tu psát nic o tom,jak to vše začalo,to je většinou u všech podobné!Já prostě nevím,jak se z toho dostat,je to začarovaný kruh…jíst a zvracet a to vše tak,aby na to nikdo nepřišel…to znamená(u mě),že dopoledne jím normálně,ale obědem se vždy tak nějak zasytím,že dostanu výčitky a jdu zvracet…to samé je,když pčijdu domů ze školy.Nacpu se(běžný př.:2 rohlíky s máslem a sýrem,2-3 jogurty,250 g kakaa-Granko,2 balíčky sušenek Prince-ty velké,krupicová kaše,oříšky…vše důkladně zapiji) a jdu na VĚC.Netrvá to ani chvilku,ani si nemusím strkat prst do krku,jen se ohnu a přitlačím na břicho,které mi div nepraskne.Tak to chodí v lepších případech,kdyz jsem doma sama.Když tomu tak ale není,musím jít zvracet někam pryč.Vyrazím do ulice a do přírody,během té doby,než si najdu ono místo si stačím ještě nakoupit,abych to nervově vydržela,než TAM dojdu a vše vyzvracím…Velice mě to vyčerpává.Noa dokážete si představit,jak ubývají penízky..pořád si musím vymýšlet,co řeknu doma,že jsem si koupila z kapesného…někdy domů dokupuji vyžrané věci,aby nikdo nepoznal,co všechno jsem ztláskala…V noci se mi zdá o jídle..Když zrovna mám období,že hubnu,což je teď,tak se mi zdá o tom,jak se přejídám a probouzím se s oddechem,že to byl jen sen a že tedy mohu nový den odstartovat „na čisto“…No,je toho spousta na vyprávění…myslím,že toto by mohlo zatím stačit.Ale pokud by si někdo chtěl o této nemoci popovídat,byla bych ráda…a pokud někdo ví jak mi pomoci,tak mi, prosím napište NIKY…@seznam.cz Děkuji a ahoj.

Ach jo…takhle to dál nepude a otáčim klíčem na záchodě v případě že by přišel někdo domů…vyhrnu si rukáv,skláním se a strkám si prsty do krku…mám bolavou celou pusu,bolí mě krk,jakyk zuby všechno…zvracim několikrát denně,ale prsty si do krku musim strkat stejně ,samo to nejde.,,Přežíračky“ mám ráno ,odpoledne a když nikdo neni doma i večer a když je taxe prostě normálně najim a du spát najezená…nebo při sprchování zvracim do vany,každej večer když tak ležim v posteli si říkám že zejtra začnu hubnou shodim 10 kg do léta abych se nestyděla vylézt v plavkách na koupaliště a kvůli tomu,abych se líbila..líbim se i při váze 64 a 170cm,nejsem uplne tlusta sem tak akorát ,zpevněná,ale na slovo AKORÁT sem alergická nechci bejt akorát chci bejt štíhlá,hubená….dřív sem měla takovou pevnou vůli a teď to nějak nejde..od zítra 3.dubna musim začít s dietou chci zhubnot rychle…rady na muj email Prava_blondie@freemejl.cz přivítam…jak naplnit ten zatracenej žaludek abych necejtila hlad a chuť na sladký,slaný,tučný a tak.. ze zvracení mám i dřív mje krásný záviděný nehty hnusný a moje bílý zuby za chvíli takový nebudou…když nemůžu zvracet doma,taky běhám do lesíka a po cestě nakupuju.časem tímhle nakupováním jídla zmizeli mamce tři stovky,pěkně řvala…rodiče furt kontrolujou záchod,brácha mě hlídá,ale nedaří se mu to ani o tom neví…vždycky zahladim stopy a když to přeci jenom zjistí ,zapírám…do léta budu mít 53 kg nejmiň…prostě od zejtra musím něco dělat..na 14let moc problémů napište pa Blondie

Je mi 29 let a také bych ráda přispěla svou „troškou do mlýna“. I když si velice dobře uvědomuji, jak rozsáhlý je můj problém, s anorexií více či méně úspěšně bojuji už 7 let. Na první pohled by asi nikdo neřekl, že je se mnou něco v nepořádku, protože jsem po babičce zdědila poměrně robustní kostru, a díky tomu má vychrtlost není zřejmě až tak alarmující. Troufla bych si tvrdit, že jsem nikdy nedošla až do stadia, kdy by mne začaly sužovat zdravotní potíže- buď mám příliš tuhý kořínek, anebo jsem se vždy zastavila těsně před. Jak to začalo? Asi na základní škole, no a pak na střední. Jako dítě jsem byla léčena pro jaterní onemocnění, a proto jsem celou školní docházku doháněla určitou motorickou neohrabanost. Sport mě bavil, ale bohužel mi příliš nešel. Navíc jsme měli vždy z tělocviku chlapy, kteří trénovali atletiku nebo míčové hry a toho, kdo nepodával výkony, prostě zesměšňovali. Byla jsem premiantka třídy, ale nikdo se mnou dvakrát nekamarádil, protože jsem si nikdy neoblíbila ani popíjení ve společnosti spolužáků, ani kouření, diskotéky mi připadaly úděsně pitomé. Prostě jsem přeskočila jedno období. Rodiče se nebránili, zřejmě jim mé chování nepřipadalo zvláštní. Mému sebevědomí nijak neprospěl ani fakt, že mi všichni stále připomínali, že bych mohla něco shodit… V 18ti jsem odešla na intr a zamilovala se do kluka, který (sám značně zakomplexovaný) mi sdělil, že jsem sice sympatická, ale že jsem příliš „při těle“. Dlužno podotknout, že studoval konzervatoř (balet). Místo co bych se tomu zasmála, samozřejmě jsem se zatvrdila a začala „na sobě pracovat“- podrobný popis zřejmě nemusím uvádět, protože to, holky, jistě dobře znáte. Byly doby, kdy jsem zcela bez problémů spotřebovala lahvičku Guttalaxu za tři dny. Sice jsem se cítila příšerně, ale byla jsem konečně IN (180 cm, 60 kg). Tou dobou jsem už pracovala jako rehabilitační sestra a znovu se zamilovala.I tentokrátjsem si vybrala s vkusem sobě vlastním. Dnes se sama sebe ptám, jak jsem mohla být tak tupá. Dotyčný měl mimo mne ještě 2-3 poměry, což mě vyburcovalo jedině k tomu, že jsem se sužovala ještě víc, poněvadž mi připadalo, že jsem pro něj zřejmě málo atraktivní- tj. nedostatečně hubená. Odmítala jsem pochopit, že při své stavbě kostry skutečně nemohu být jako ona stvoření ze stránek módních časopisů. Když jsem si šla koupit oblečení, rozčilovalo mě, že do nohavice kalhot vsoukám tak ruku, avšak rozhodně ne nohu. Nemohu říct, že bych se denně vážila, pouze jsem dodržovala soubor velmi tvrdých dietních opatření (neselhala jsem, mám bohužel velmi pevnou vůli), no a když se mi přece jen zdálo, že jsem nebezpečně „tlustá“, nastoupil kamarád Guttalax… Výsledkem čehož bylo, že jsem vypadala jako opice, byla jsem roztěkaná, nervozní, věčně unavená… NAŠTĚSTÍ se mi podařilo najít muže, který pro mě už 2 roky dělá první poslední. Nenadává mi jako ostatní, že když nebudu jíst, tak…, a já kupodivu jím- plus mínus. Rodiče samozřejmě nejsou z tohoto vztahu nadšeni (partner je o 25 let starší), ale já tvrdím, že mě nemohlo nic lepšího potkat. K mému naprostému úžasu mě má rád takovou, jaká jsem, a předkládá mi nutnost přiměřeného stravování tak nenásilnou formou, že jsem schopna když nic, tak alespoň zcela vynechávat ze svého života laxativa a jíst to, co tělo potřebuje. Čímž vůbec nechci říct, že by můj jídelníček byl normální. Velice přepečlivě si vybírám, co pozřu, a mohu říct, že občas trpím i pocity provinilosti (to když sním o víkendu normální oběd). Přes týden se pak značně omezuji. Abych si vzala sladkosti nebo bílé pečivo, to nepřipadá v úvahu. Asi mě čeká ještě hodně dlouhá cesta… Pokud- a toho se obávám, mne to nebude provázet celý život. Svou váhu si nyní udržuji na 65ti kg, což není moc, protože i tak jsem dle mínění okolí až příliš hubená. Nyní jsem, dá se říci, spokojená, z nejhoršího jsem venku, ale vím, že ta potvůrka v mozku dřímá- a není problém ji kdykoli probudit- když už se tam jednou zahnízdila. Pak jde zřejmě hlavně o to, aby se ti to celé nevymklo z rukou. Pokud to dokážeš držet pod kontrolou, bravo! Nakonec ještě něco- současný trend v módě- vychrtlé modelky v časopisech, které často připomínají spíše kluky než ženy, až nezdravá pozornost, která je v naší společnosti věnovaná fyzickému vzhledu, dietám apod., samozřejmost, s jakou známé osobnosti prezentují své nesmyslné návody na hubnutí, celý ten zpropadený kult štíhlosti je skutečně zhoubný. Mělo by se s tím něco dělat, než bude pozdě, fakt.