Archive for category: Můj příběh

Ahojky holky!!!<p> Můj problém není tak velký, jako jsou většiny vašich, ale stejně bych se s ním rada podělila. Nikdy jsem neměla problémy s postavou. Když jsem přibrala nějaké to kilo, hravě jsem ho za pár dnu zase shodila. V devatenácti jsem vážila 62kg při výšce 173cm. I když jsem měla pocit, že mi nějaké to kilo nadbývá, smířila jsem se s touto váhou. Hlavně aby to nešlo nahoru!!! O rok později nastal zlom. Přibrala jsem 5kg!Nevím, čím to mohlo být ,možná hormonální antikoncepcí, kterou jsem začala brát, a po které se někdy přibírá. Moje máma si všimla, že jsem ztloustla a rozhodně mi to neulehčuje. Říká, že jsem tlustá, že bych měla se sebou něco udělat. Jak prý mají ostatní mladé holky krásné postavy a já vypadám jak… Vždy když mi něco takové řekne, tak mě nejdřív popadne vztek na ní a pak na sebe. Takže se momentálně trapím hlady. Ráno s ním něco malého, a pak celý den nic. Zato do sebe liju litry vody. Matce to nevadí, hlavně abych zas nějak vypadala. Vím, že to není rozumné, ale nemůžu si pomoct. Jen bych chtěla poradit všem matkám, aby byly opatrné na to,co říkají dcerám pokud mají to kilo na víc. Některé krutou narážku hodí za hlavu, a všichni nejsme takoví. Věta jako:“jsi tlustá, měla bys zhubnout!“,může mít nedozírné následky

Všechny články a příspěvky, které jsou na těchto stránkách, mi tak strašně moc připomínají můj vlastní příběh…začal přibližně v 15, 16 letech, kdy se holky chtějí hodně líbit klukům, problémy s příjmem potravy (bulimie, přejídání)pokračovaly plíživě, měla jsem dny, kdy jsem myslela, že jsem na samém dně, že už nemůžu klesnout hlouběji, ovšem nebyla to pravda….den ode dne jsem se cítila hůře a hůře. Slova to nedokáždou vyjádřit. Absolutně jsem ztratila zbytky sebevědomí, odsuzovala se, neměla se ráda….a při těchto postojích se nemůže dařit ani v jiných oblastech života…….myslela jsem, že jediným mým problémem je jídlo a pohyb…..byla jsem tak strašně nevědomá. <p><p> Teď je mi 26 let a zdá se mi, že jsem postupeme času „prozřela“, došla k osvobozujícímu poznání. Holky, problémem je vztah k sobě samým, vnímání sebe samého, láska či nenávist k sobě samému, nízké sebevědomí, potlačené komplexy, nespokojenost s dosavadním životem a našem místem v něm ….jídlo je pouze nouzový prostředek něčeho DALEKO hlubšího, z čehož vyplývá, že diety, cvičení a všechny tyhle věci, kterýma nás denně krmí média, časopisy a celá tahle společnost, jsou ABSOLUTNĚ K NIČEMU, pokud nezměníme postoj K SOBĚ SAMÝM. Opravdu hodně a dlouho jsem se těmito věcmi zabývala a jsem o tom nyní naprosto přesvědčená, i kdyby celý svět tvrdilo něco jinýho – chce to jasně se začít zabývat sám sebou, poznat, čím chceme v životě být, kam jít, zkrátka poznat naši cestu, která nás bude na všech rovinách uspokovat a jakmile se člověk začne sám sebou hluboce zabývat, začně se měnit i jeho postoj k sobě. VYKAŠLETE SE NA TY VŠECHNY MANIPULUJÍCÍ TRIKY TÉTO SPOLEČNOSTI, BUĎTE TAKOVÉ, JAKÉ JSTE VE SVÉM SRDCI A NAJDĚTE TU SPRÁVNOU CESTU. ODMĚNOU VÁM BUDE NEJEN VYROVNANÝ ŽIVOTNÍ POCIT A RADOST, ALE S NEJVĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOST I RADOST A USPOKOJENÍ Z VLASTNÍHO TĚLA. NEJVĚTŠÍ AUTORITOU VE SVÉM ŽIVOTĚ JSTE VY SAMY, NE RODIČE, PŘÍTEL, ŠÉF, KAMARÁDI. <p><p> Bibiana <p><p> PS: můžete mi napsat na ercole@seznam.cz, ráda pomůžu tápajícím a hledajícím a zoufalým – sama jsem si tím důvěrně prošla…:-)

Tak kdepak jsem to skoncila…Aha – zamilovala jsem se. Jenze jsem byla tak nervozni z jidla a z toho, jak mi ovlada zivot, ze jsem se s Lukasem rozesla. Byl z toho zmateny a spatny, ale ja byla neoblomna-prestoze jsem ho mela strasne moc rada! Vedel o mem problemu, jen se o nem nebavil…mozna nechtel, mozna nevedel, jak na to…nevim. Kazdopadne to, ze jsem hubena, jsem povazovala za uspech, protoze me Lukas znal i s 56kg a teprv ve 40-ti kg se do me zamiloval….Nevim….Treba mu krivdim, preci jen mam trochu prevracene hodnoty.<p> Pak zacala ta skola. Ucila jsem se dal na jednicky-dvojky, ale mela jsem hrozne nervy…Jednoho dne se mi udelalo opravdu moc zle od zaludku – strasne me palil. Vydrzela jsem to den, ale pak me maminka odvezla k doktorce. A uz si me nechali v nemocnici.<p> Nechci se tu o mem tamejsim pobytu sahodlouze rozepisovat, ve strucnosti jen povim, ze to bylo priserny. Osklive se ke mne chovali, k snidani mi davali jen jeden rohlik-ja byla zvykla na vic, preci jsem se z toho uz chtela dostat o prazdninach, tak jsem k snidani snedla treba tri rohliky. Kdyz jsem chtela vic jidla, tak mi rekli, ze ho dostanu, ale ze uz nedostanu svacinu, nemocnice nema na tolik jidla penize. Nic jsem tam samozrejme nepribrala, o pul kila jsem zhubla. Mela jsem tam hlad. Kdyby mi maminka s tatkou nenosili jidlo, mozna bych na tom byla jeste hur…Pak me propustili s tim, ze musim na psychiatrii na vysetreni. Psychiatricka se ke mne chovala strasne nadrazene, okamzite me chtela poslat do Motole – s diagnozou „atypicka mentalni anorexie“. Kdyz zjistila, jaky mam chorobny strach ze skoly, zeptala se maminky, jestli nahodou nepatrim na nejake uciliste…CHovala se k nam arogantne a osklive. Diky mamince jsem do Motole nesla-od kamaradky jsme obe vedely, co tam s temi devcaty delaji. Jsem hrozne moc fixovana na sve pratele a rodice, takze bych tam asi umrela steskem…Tak jsme se dohodly na ambulantni lecbe. Priradila mi psycholozku, ke ktere jsem chodila s odporem. Spinava kancelar, neporadek, i ta pani na me pusobila, jako bych ja mela vetsi iq nez ona…Udelala mi iq testy a zjistila, ze mam nadprumer. Az po tomto vysledku se mnou moje psychiatricka zacala komunikovat jako s rovnopravnou osobou. Bylo to nehezke zjisteni. Nekoho zaskatulkovat a podle toho se k nemu chovat…prijde mi to neeticke. Ale co nadelam. <p> Nikdo mi nerekl, co je SPRAVNE SE NAJIST! Tvrdili mi, ze se musim najist tak, aby me bolel zaludek-ze je to normalni, protoze ho mam zcvrkly. A tak jsem se zacala prejidat…Nasi meli radost, kdyz videli, jak jim, ja vesele pribirala…<p> Kdyz jsem zjistila, ze mam 48 kg, zhrozila jsem se. Uz je to tady, rekla jsem si, ted uz to pribirani nezastavim. Chtela jsem zacit drzet dietu, ale bala jsem se…prece nechci do Motole! Tak jsem se prejidala dal. Abnormalne. Bylo mi z toho vzdycky hrozne spatne, mela jsem samozrejme vycitky svedomi…<p> V te dobe jsem si zacala hodne emailovat s jednim spoluzakem. Pomalu ale jiste jsme se do sebe zamilovali. Byl tolik hodny a pozorny! Ale ja se zacala pred okolim schovavat, protoze jsem si pripadala pospinena, nenormalni…A tak jsem se vzdalovala i jemu. Byl z toho nestastny, byl moc zamilovany. Ja take, ale zajem o sve telo byl v tu chvili prednejsi. Tak jsme si dal jen emailovali. <p> Prejidani vesele pokracovalo dal. Od anorexie jsem se tedy dostala k bulimii. Ovsem bulimii-ted nevim zda je to purgativni ci nepurgativni-k te, u ktere se nezvraci. Strida se obdobi hladovek a prejidani. A dostala jsem se na 67,5 kg. V zivote mi nebylo hur. Rodice moc trpeli, trpelive snaseli me zachvaty vzteku, smutku…Moc je obdivuji. Vzdy jim budu vdecna za to, co pro me udelali a co pro me delaji.<p> Chtela jsem se sebou samozrejme neco udelat. A tak jsem zacala hodne jezdit na kole, prestala jsem se prejidat (ale neslo to hned – i v te dobe jsem se prejedla tak jednou do tydne, pak o prazdninach to prestalo, dikybohu) a zhubla na 58kg. To byly prazdniny. <p> A co onen spoluzak? To je pribeh na roman…Stalo se toho moc a moc…Odmitla jsem ho, prestoze jsem ho mela moc rada. Odmitla, protoze jsem vedela, jak to dopadlo s Lukasem. Ale city byly silnejsi a pak jsem se mu k lasce samozrejme priznala. O prazdniny jsme se ale nevideli…Meli jsme se sejit az nekdy ke konci cervence. Ja ale poznala nekoho jineho…zamotal mi hlavu. A ja se s tim onomu spoluzakovi priznala. Byl na tom hrozne…musel me nenavidet. Zacal si „uzivat“. Chodil ven se svou partou, ktera ho chtela dat dohromady s jednou holcinou. Stalo se hodne veci, pak s ni zacal chodit, ale po 4 dnech ji nechal a prisel za mnou, ze jsem jedina, koho miluje a ze ona mela byt vychodiskem z nouze, aby na me zapomnel….A tak jsme spolu zacali chodit. Byla to moje prvni laska. Uz jsem vyslovila ono „Miluji te“, ale kdyz se poohlednu zpet… Nejprv to bylo jako pohadka. Pak se ale hodne zmenil, jeho parta me nenavidela, jeho matka taktez a on byl moc jesitny. Znal muj problem-anorexii i bulimii a nechapal ho. Tvrdil, ze to je jen rozmar rozmazlenych nafoukanych slecinek, ktere uz nevi co by. Myslel si, ze me z toho okamzite dostane. ALe nedostal. Naopak – bylo mi jeste hur. Rikal, ze je nanic, kdyz mi nedokaze pomoct atd…A pak jsme se rozesli. <p> Byla to pro me hrozna rana. To bylo 1.12.2002. Mela jsem 59 kg a zhubla behem dvou dnu na 57. Byla jsem stastna. Vypadala jsem uz normalneji.<p> Chtela jsem to zvladnout a zhubnout na 54…Pak me ale bulimie podchytila pod krkem…3 tydny bulimie a jsem na 65 kilech-a to je konec brezna…Ted uz mizi, pomalu, ale jiste…Ovsem na jak dlouho????

Nechci mít budovatelský hlody, ale mám z tebe pocit, že máš inštrumenty na to nakopat anorexii do zadní části anorexie. (Bacha ať si nenarazíš nárt o vyčnívající pánev… I když anorexie je asi dost objemná, když si pomyslím, co lidem pobrala svaloviny.)<p> Mám na to tydle argumenty:<p> 1) Jestli si pamatuješ, že to bylo dřív lepší, tak máš, co si vodpovědět: Když jsem vypadala, jak se líbilo mně, bylo to ve finále blbý i pro mě. (Ne?)<p> 2) Asi sis vyzkoušela, že stejně nebudeš spokojená se svou vizáží. (Jesli se ti líběj konkávní tvary, tak sorry, ale ty se taky musí zužovat VODNĚKUD, ne?)<p> 3) Reklama. No to jsou akorát ti, kterejm budu věřit. Na Viktora Koženýho byla taky reklama. Nehledě k tomu, že usmívat se třicetinu vteřiny, po kterou to exponovali, zvládne každej. Třeba jsou ty holky eště nešťastnější, než ty… Co třeba reklama na Marlbora? Budu sedět na koni, kdyš si dám čouda? Na koni bude Filípek Morrisovic. 4) Máš skvělýho chlapa. <p> Já mám skvělou ženu a protože nerozumim hadrům, necham si vod ní poradit, a kolikrát se voháknu i do věcí, který by mě samotnýmu přišly divný. Ale věřim jí, páč má lepší vkus. Ty řikáš, že ti zrcadlo lže. No tak věř tomu chlapovi, a neptej se svejch pocitů. Je skvělej, a když ti slíbí, že nebude lhát, tak mu můžeš věřit víc, než svýmu pocitu, vo kterym víš, že je nemocnej. Já bych taky asi nevěřil, že se udržim na zlomenej ruce. <p> 5) Máš ho ráda. A to je motivace jako Liberec. Je vidět, že ti nejde jenom vo sebe samu. Díváš se radši na něj, než do zrcadla, co? No, mě teda zvedne sebevědomí, když vidim, že je moje žena spokojená, a že má klid. Klidně bych kvůli tomu nosil pleš. Tak co… Používej ho místo zrcadla. <p><p> No prostě si myslim, že to rozchodíš. Jenom to chce furt zkoušet. Chyby nevaděj, jedinej způsob, jak začít, je s chybama-bez chyb to je jenom, když se nezačne vůbec. <p> Jo, ještě k těm špekum. Nemůžu se hádat, ale: Kámoš má nádhernej bejvák. Design jako bejk. Akorát bydlet se v tom nedá. Babička měla starej vošumělej. Ale ta pohoda… <p> Radši budu mít tělo, kde se dobře bydlí….<p>