Archive for category: Můj příběh

…cim zacit?Asi tim,ze se omlouvam,ze nemam carky ani hacky,pisu z jine zeme… Je mi skoro 27 let, mam 2 syny jsem vdana…vsechno hezke,jen kdybych netrpela tou pitomou nemoci na cely zivot. Zacala u me v 18-ti.Po rozchodu s klukem…znate to,chcete ho ziskat zpatky a nenapadne vas nic lepsiho nez zestihlet.A to rychle… Po par mesicich a mem „super tele“bylo vsechno v poradku.Zamilovala jsem se nove,vse o.k.Po roce jsem sla pracovat do jine zeme.Zila jsem nocnim zivotem a tak jsem za 3mes.pribrala 10kg.S tim jsem se nemohla smirit.Zacala jsem znova“rychle zhubnout“.Bohuzel to tak nefungovalo jako kdysi.Vdala jsem se,byla doma bez prace a z nudy se cely den prezirala a zvracela.Pak jsem otehotnela.Moje vysvobozeni!!!Duvod proc prestat a duvod jist normalne a nemyslet na kcal a na postavu…vsak jsem tehotna,stejne budu mit bricho atd.Za 1 tehot.jsem pribrala 28kg.Po porodu mi pak zustalo 13kg.Po kojeni to zacalo znova…po 1 roce jsem otehotnela zase.Tentokrat si ale budu davat pozor a proto jsem zvracela i v tehotenstvi.Pribrala jsem 16 kg.Po porodu mi zustalo tak 5kg navic.Ani to nebylo tak tragicke,kdybych pak nedostala zrave nalady…Za 2 mes.jsem pribrala tech 11 kg zpatky.Lidi se me ptali jestli jsem zase tehotna… Rok po porodu jsem zacala chodit do skupiny na hubnuti.Vedlo se mi.Za 4 mes jsem zhubla 13kg.Zvracela jsem v te dobe opravdu jen,kdyz jsem porusila a snedla neco sladkeho.Protoze to pro me pak bylo financne narocne prestala jsem chodit.Chtela jsem si vahu aspon udrzet a tak to zacalo znova,jako vzdycky…Za posledni 1/2 roku jsem zase 3kg pribrala a slibuji si kazdy den,ze s tou „dietou“zacnu znova.Co myslite vede se mi?Je to jako chripka ktera se vzdycky vrati.Ani nechci vedet po tech letech,jak zajizveny je muj zaludek a jicen.Uz tak mam zkazene zuby a porad se mi lomi… O tom vsem vi jen 2 lide.Moje sestra a svagrova,ktera od 15 let taky trpi na bulimii.S tou se navecer nazereme a pak jdeme…Delame si z toho srandu,nic jineho nam totiz nezbyva.Vim,ze se toho nezbavim…Dokud se opravdu neco zdravotne nestane…

U mě to začalo asi takhle:Zradil mě kluk,o kterém jsem si myslela,že mu na mě záleží.Ošklivě jsem se spletla…Ubížil mi tak,že jsem chtěla umřít.Vzala jsem si pár prášků a pak žiletku. Naštěstí mě přišla zachránit kamarádka.Od té doby prostě nejsem schopná jíst,a když už přece jen něco sním,mám depku a jdu na záchod.Možná to teď bude znít divně,ale já chci být anorektička,abych ostatním a taky sobě dokázala,že mám vůli zhubnout a taky aby si lidi uvědomili,že mám city a že mi nemůžou jen tak ubližovat… P.S. ADMIN: Odpovědi prosím do Pokecu.

… ale já se svobodná necítím. Jsem na začátku té nekonečné cesty, která je náročnější než výstup na Mount Everest. Ale už teď, na začátku cítím, že je to nad mé síly. Už čtyři roky žiji s bulimií. Ani nevím, jak to vlastně začalo, nepamatuju si ani nějaké trauma z dětství. Je to hrozně těžké, nezvracet a ješt se přesvědčovat o tom, že nejste tlust. Teď vážím asi 60 kg na výšku 167 cm. Což je docela dost. Přitom jsem přes prázdniny zhubla o 5 kg. Jak jinak než zvracením a nejezením. Svůj největší problém vidím v e svých neustálých problémech s muži. Zní to asi hloupě, ale dojem, že pro nikoho nemůžu být hezká nebo zajímavá tak, že by chtěl být se mnou, se stal už součástí mého života. Ruku v ruce s ním jdou i deprese, nadávky na sebe, zvracení, pocity bezmoci a hnusu,atd. Chtěla bych být hezká. Pro mě hezká = štíhlá. Nesmysl pocházející z nejmódnějších časopisů pro mladé moderní lidi. Kdyby to věděl někdo z mého okolí, asi by se hodně divil, protože já jsem v normálním životě odpůrce všeho IN. <p> Stále se zmítám v pocitech, kdy se přede mnou objeví člověk (muž), s nímž bych chtěla být. Nikdy však pro něj nejsem příliš dobrá. Nechávám stranou objektivní hodnocení toho, že je o mnoho let starší než já, že má holku, že chvíle, co jsem byli spolu byl omyl, že si všechno moc beru,…. JSou chvíle, kdy se cítím šťastná a jsou chvíle, kdy jsem v depresích. Nic nenormálního, jenže u mě je to asi jiný, všichni si toho všimli a nedokáží mi pomoct.<p> Pohybuju se ve společnosti holek, které jsou krásné, muži obletované, štíhlé, sebevědomé. Mě to chybí. Ve společnosti své nejlepší kamarádky si připadám jako ta šedá myš nebo otravný hmyz.Mám ji strašně moc ráda, věřím, že ona taky, mám jistotu, že jí můžu všechno říct a nechci ji ztratit. Přesto je u mužů úspěšnější než já. To vše se stalo středem mého života. Je to svoboda?

Nejdřív jsem najednou kolem osmnácti začla tloustout i když jsem byla celý život hubená, jednoho dne jsem se podívala do zrcadla a řekla si dost. Začla jsem jíst málo, míň, skutečně jsem hodně zhubla, začla jsem fotit módu a potřebovala zhubnout ještě víc. Od známého lékaře jsem si zařídila prášky po kterých člověk nemá hlad, dávají se silně obézním lidem. Fungovalo to výborně, ráno jsem snědla jogurt, zapila prášek a do večera nic nejedla, hlad jsem neměla, navíc spoustu energie, akorát mě začlo zlobit srdce, na to jsem ale taky měla prášky. Hubená jsem si vůbec nepřipadala, spíš jsem měla pocit, že bych mohla ještě ubrat, chodila jsem do posilovny, všude chodila pěšky. Samozřejmě jsem většinu dne nemyslela na nic jinéhonež na jídlo a na hubnutí, počítala kolik čeho sním, taky jsem byla často nervózní, uplně jsem zblbla. Okolí kupodivu nic neříkalo, nebo naopak mi kamarádi říkali jak mi to sluší. Taky jsem potkávala spoustu kolegyň, co měly stejné nebo podobné potíže jako já, jednou to se mnou i seklo. Až jsem se jednou najednou na sebe podívala a zamyslela se nad tím co dělám. Když jsem začla zase normálně jíst, bylo nejhorší dívat se na sebe do zrcadla jak tloustnu, všechno oblečení jsem musela vyházet a koupit si nové o několik čísel větší, připadala jsem si ošklivá, kamarádi mi říkali jak mi to tenkrát slušelo, nikdo nevěděl… No ale vydržela jsem. Dlouho jsem měla bolesti žaludku když jsem něco snědla, někdy když jsem se neměla možnost najíst a měla jsem hlad, udělalo se mi zle…Hodně mi pomohl taky můj nový přítel, kterému se líbím taková jaká sem. Navíc jsem začla hodně sportovat, sport který mě baví a který jsem dřív dělat nemohla, protože jsem na to byla slabá. Svůj mozek používám na myšlení o věcech o kterých má smysl přemýšlet a ne o dietách a hubnutí. Dlouho se mi ještě občas vracely pocity, že jsem tlustá, ale pak to přešlo úplně. Je mi výborně.

Ahoj holky!<p> Ano,jste všechyn moc krásné.Já sama jsem anorexii nikdy neměla,ale sklony k anorexii mě potkaly.Nechtěla jsem jíst.Připadala jsem si tlustá a stále si tak připadám.Ale k čemu mi to je když mě ostatní berou takovou jaká jsem?Mám kluka,který má rád holky s velkym zadečekem jako mám právě já a klukům se dneska už nelíbí hubený holky.Jste všechny moc krásné takové jaké jste a nepokoušejte se hubnout,to je nesmysl,pokud vás okolí bere,tak proč hubnout?Zamyslete se…je to vaše volba ale neubližujte si a ani svému okolí…Tereza.