Archive for category: Můj příběh

Už 10 let mám problémy s nadváhou tenkrát jsem měla vážný úraz a byla jsem upoutáná na lůžko no a když nemužete jít ani na zachod tak přiberete já jsem přibrala z 50 na 70 kg. Poslední roky jsem dostala astma tak,že jsem nemohla cvičit běhat a dělat prostě běžné věci stačilo, když jsem chtěla stihnout autobus a běžela na zastávku byla jsem hrozně udýchaná a nemohla jsem popadnout dech. Váha mě tenkrát moc netrápila našla jsem si přítele a byla jsem s ním 2 roky stastná a hodně stastná moje váha se zvýšila na 80 kg. S přítelem jsem se po dvou letech rozešla nejprve jsem měla na sebe vztek a požezala jsem si žíly jizvy tam mám dodnes. Všichni mě měli za blázna jen moje nejlepš kamarádky to chápali podváděl mě chtěla jsem se mu pomstít, ale místo toho abych mu nějak ublížila ublížovala jsem sobě. Po nějaké době moje kamarádka začala držet dietu po měsíci byla tak krásná hubená že jsem se rozhodla to zkusit taky, ze začátku jsem jedla jen jogurty 3x denně. Někdy i oběd ale v malém možství po 14 dnech mě to přestalo bavit a měla jsem hlad přejedla jsem se a měla výčitky svědomí tak jsem běžela na zachod a bylo všechno venku ten pocit byl krásnej neměla jsem to v sobě nepřiberu zhubla jsem za týden 2 kg. Nejvíc se divý mí rodiče nedávno jsem jestě držela dietu a ted jim za dva a pak pádím na zachod. Neví o tom nikdo jen moje nejlepší kamarádka, ale nevím jestě jsem ji neviděla tušila to už když jsem držela dietu a já jí řikala, že do toho nespadnu a spadla jsem. Teď mi je pořád špatně mám oteklý obličej, hrozně se mi lesknou oči, kolena mě bolí a vůbec cítím se hrozně slabá. Nejhorší na tom je, že mě čekají závěrečky a já místo toho abych se učila myslím na jídlo a na to jak se ho zbavim. Mívám hrozné deprese přejím se a vyzvracím to a je mi líp. Chápu že to nemůže trvat věčně,ale aspon pár kilo schodím i když blbým způsobem. P.S. ADMIN: Reakce prosím do Pokecu. Díky.

Probudím se u svého kluka v sedm hodin. Nemusím vstávat, ale vstanu a tvrdím, že musím za mamkou. Utíkám domu, respektive utíkám do sámošky a počítám na kolik mám rohlíků a jestli mi náhodou nezbude na nějakou sušenku. Přiběhnu domů, po cestě sním rohlík, a čumím co sežeru.No, samozřejmě, že to co je nejtučnější a nejnechutnější pro mě. Párky, klobásy, máslo, koláče, sušenky, klíďo píďo škvarky, sádlo, jitrnice, no všechno co se dá a když není moc velký výběr, tak se spokojím s bochníkem chleba, který má maminka už pro jistotu dává do mrazáku-stačí dát na pár sekund do mikrovlnky, a máslo. Je to strašný, je mi blbě, chvíli dobře, ale každopádně je mi do breku.Ach jo, jak bych chtěla spapat šest knedlíků s koprovou omáčkou(mé nej,nej, papů) a nevyzvracet to. Nedokážu se normálně najíst a tak strašně moc CHCI.Do prkenný ohrady(slušně) jak se toho mám zbavit?Já chci být normální holka a ne z dvanácti hodin dne problít šest.Co to je za život?Byla jsem už na léčení(stacionář), a nic moc, já si myslím, že to musím strašně móóóc chtít já sama, ale já to chci strašně móc a nezvládám to. Mám zkusit léčení ještě jednou? Ale já tam nechci.Nechci vidět ty vychrtlý holky- i já, který se hádaj o bramboru?..

Nevim jak zacit…<p> Zase jsem to dneska udelala… to jsem si rekla,ze uz nikdy… zase jsem se strasne prejedla a zvracela. Muj pribeh zacal kdyz mi bylo 17 let. Trva to uz 3 roky. 3 roky se trapim svoji vahou, ktera je podle vsech vyborna. Merim 170 cm, vazim 57 kilo, takze by se dalo rict, ze jsem normalni… ale ja nejsem. Jsem psychicky uplne na dne. Kazdy den tak trikrat, ctyrikrat zvracim a neni tu nikdo, kdo by mi pomohl, strhnul me zase zpatky, podal mi zachranej kruh. O to horsi je fakt, ze jsem ted jako Au-pairka v cizine, v nezname rodine, ktera nic netusi a snad ani nikdy nebude doufam… <p> Moje mama o me vi, ze mam tyhle problemy, ale ta si mysly, ze uz jsem z toho venku, protoze jsem ji o tom den co den ujistovala. Mam pritele, je v cechach, ten nic netusi, premyslela jsem, ze bych mu to rekla, ale ted mi nemuze pomoci… <p> Strasne se za tuhle prokletou nemoc stydim, nenavidim se kdyz stojim u zachodovy misy a nutim se zvracet… pomozte mi prosim… ja uz nechci!!!

Ahoj holky!<p> Zase píšu.A doufám,že mi to pomůže,protože je tu pořád jedna věc,kvůli kzeré se trápím.<p> Zase hubnu.A hubnu kvůli svýmu zadku a špekatýmu břichu.Už jednou jsem si prošla sklonama k anorexii,takže vím,co všechno hubnutí obnáší.Já to ale překonám.Mám 45,skoro 46 kilo.Chci být zase jako dřív…plochý bříško,menší prsa,vystouplá žebra.To jsem byla štastná,protože jsem byla docela hubená.Já jsem to na sobě poznala,ale chtěla jsem víc.Bohužel to prasklo,tak to zkouším nanovo.Až budu mít 43 kilo,přestanu hubnout.SLIBUJU!Ale nechci mít velkej zadek,každej den se kvůli tomu trápím.Proč jsou u nás ve třídě samý hubenďoury?A proč zrovna já musím být taková tlustá?Mám 165 cm a 45,5 kila.Zdá se to málo,ale není.V tomto budu sobecká a nekompromisní.V těchto dnech mám totiž velký prosblém v osobním životě.Miluju kluka,kterýho mi rodiče zakazujou,nenáviděj ho.Nemůžu kvůli tomu ven,aby mě jen nezneužil a neodkopnul,jak se o něm říká.Tak se chci mstít,chci se mstít anorexií.Nehodlám jít přes mrtvoly,ale hubenější budu!<p> Pro Péťu H.,mýho miláčka:Péťo,nezlob se,prosím! Pro Lucku Č.:Luci,prosím neříkej to mamce ani tátovi,ani bráchovi,nech mě jednou něčeho dosáhnout! <p> Snad mi tenhle příspěvek nezkomplikuje život ještě víc…a kdyby přece jen zkomplikoval…kdybych nemohla být s Petrem,nemohla bych hubnout(trošku)…tak sem píšu naposledy…Dík za pochopení!<p> P.S. ADMINISTRÁTOR: Případné reakce na článek pište prosím do Pokecu.

Chci se s vámi podělit o mou zkušenost. Hanku jsem poznal před 3 lety, když k nám do fabriky docházela učit němčinu. Byla to moc hezká a příjemná holka a moc se mi líbila. Slovo dalo slovo, přišlo první rande a byla z toho láska jako trám. Po čase jsme si našli podnájem a začali bydlet spolu. Vše bylo v nejlepším pořádku. Když jsme si dávali večeři, podivoval jsem se, že si dává tak ráda melouny a ananasy a nejí „normální“ jídlo. „Je léto a to ovoce k tomu patří“, odvětila. Já, nejsa lékař, navíc k tomu zamilovaný jsem jí to „zbaštil“. Teď si uvědomuji, že to byla moje první chyba, že jsem se tenkrát o věc nezajímal podrobněji. Nicméně, náš vztah byl naprosto v pohodě a po roce nastala svatba. Hanka byla ještě nějakou dobu O.K ale pak začala být ambiciózní a chtěla jít pracovat do zahraničí, což nám moje druhá státní příslušnost umožňovala. Najednou začala střídat své názory na svého zaměstnavatele každých 14 dnů a tlačila dost na to, ať odsud odjedeme. Já nebyl proti, protože žít v zahraničí alespoň nějakou dobu jsem si vždy přál. Jednou jsme byli na návštěvě u mých rodičů. Moje máma mi poté smutně sdělila, že jsem si vzal bulimičku, protože našla po naší návštěvě pozvracené WC. Zeptal jsem se Hanky, jak je na tom, poté, co máminu doměnku potvrdila, jsem jí ujistil, že jsem s ní, ale že prosím, ať se léčí. Šli jsme tedy k mému obvodnímu lékaři, kde se provalilo, že bulimií trpí už 6 let. Vše se zdálo být v pořádku, tvrdila mi , že se léčí, až jsem našel důkazy, že své problémy řeší se svým nadřízeným v práci, takže vlastně zničila 2 manželství. A to bylo v situaci, kdy jsme měli odejít o zahraničí, měli jsme tam nalezenou práci, v ČR podány výpovědi jak z práce, tak z podnájmu, půjčky, atd. Pokoušel jsem se situaci ještě zachránit návrhem na smír, manželskou poradnu,nabízel jsem jí podporu při léčení, ale bez úspěchu a dnes tvrdím díkybohu, že to tak dopadlo. Jen pro ilustraci : poslední den, co jsme byli spolu dokázala za 30 km cesty autem sníst nanuk, 5 müsli tyčinek, 5 broskví a vypít 2 litry coly. Když k tomu připočtu její rostoucí alkoholismus, tak jsem rád, že jsem našel sílu k podání žádosti o rozvod. I když jsem navštívil nakonec psychiatra já, dostal jsem se z toho, našel si novou ženu a dnes žiji spokojeně, zatímco z Hanky je troska. Varuji vás proto pánové, vemte si z mé chyby poučení. Bulimičku poznáte následovně : hojí se jí špatně rány, padají ji vlasy, mění názory jak ponožky, je egocentrická, nespolečenská, aby s někým „nemusela“ stolovat, pokud nebere hormonální antikoncepci, nemá menzes. Platí zde víc než jinde : Důvěřuj, ale prověřuj !!! Tomáš