Archive for category: Můj příběh

Po precteni vasich clanku jsme se rozhodla, ze i ja pridam svou trosku do mlyna…<p> Jmenuju se Zuzka, je mi dvacet dva, studuju vysokou, ted zrovna v Nemecku. Mam kluka, se kterym nam to klape uz vic nez dva roky, bydlime spolu, jsem stasna. Myslim si, ze ani vzhled neni tak strasny, kamaradu mam taky spoustu…proste pohodova holka, jak o me ostatni rikaji. Nikoho by ani nenapadlo, ze bych mohla mit nejake problemy. Proc taky? Ma vsechno co chce, je uspesna, porad se usmiva-ji by mohlo neco trapit? Jo, trapi… Kdyz jsem byla jeste mensi, porad jsem od ostatnich slychala, ze jsem po tatinkovych rodicich, takova udelana (ale nikdy jsem nebyla silna, jen jsem proste nebyla typ mamky a brachy, kteri kdyz snedli kilo cokolady, nikdo to na nich nepoznal). Asi ve trinacti se zacaly objevovat poznamky lidi z okoli-tys nam ale vyrostla, uz budes za chvilku vetsi nez maminka…Strasne me to rozcilovalo. Do toho jeste o tri roky mladsi bracha, kdyz uz nevedel, jak by me mohl ranit, pronasel slova jako tlustoprdka atd…Po nejakem case jsem si zvykla a prestala na podobna osloveni reagovat, ale porad jsem je mela nekde vzadu uchovane… Ve druhaku na gymplu jsem zacala chodit s nejkrasnejsim klukem skoly, vsechny holky mi ho zavidely, sportovec telem i dusi. Rikala jsem si, ze prece nemuzu byt pecival, takovou by me nechtel (i kdyz to nebyla pravda), a zacala jsem sportovat. Protoze mi nasadily rovnatka, diky kterym jsem mohla jist jen tekutou stravu, pomerne rychle jsem zhubla a vypadala jsem skvele. Se Standou nam to skvele klapalo i potom, co jsem se diky normalni strave vratila na svou puvodni vahu. Sportovala jsem a byla jsem stastna. Jenze pak jsem si vsugerovala, ze on, ktery vypada jako model ze zurnalu, musi mit po svem boku stejne vypadajici holku…a zacala jsem zvracet. Nastesti mame pomerne velky zachod, nasi nic neslyseli, vse bylo O.K. Jenze jsem tusila, ze je to cosi nespravneho, ale nedokazala jsem s tim prestat. Kdyz uz by mohlo byt neco napadneho, sla jsme zvracet k babicce, ktera byla zrovna v laznich, nebo jsem doma nahlasila, ze jdu behat, a vyzvracela se nekde za krovickem. Nasi nic netusili, kdyz me nahodou videli, rekla jsem, ze mi nesedlo jidlo…Asi po roce jsem to rekla Standovi, doufala jsem, ze s tim zacne treba on neco delat, kdyz uz ja nejsem schopna, ze alespon on me dotahne k doktorovi. Jenze ne, proste to nejak presel. A byla jsem v tom znova. Samozrejme jsem se snazila nekolikrat prestat, ale neslo to. Po trech letech, kdyz jsem byla v prvaku na vysoke, v Hradci Kralove, daleko od domova, jsme se rozesli. Svym spolubydlicim jsem o bulimii rekla a zacaly me hlidat. Bylo to super. Jenze jsem diky divokemu zpusobu zivota pribrala par kilo, teda ne par, ale hrozne moc a na konci prvaku jsem pri vysce 161 cm vazila 67 kg. Shodou okolnosti jsem dostala mononukleozu a musela na tri tydny do nemocnice. Tam mi nasadili prisnou dietu a ja i bez zvraceni zacala hubnout. Super pocit. Na podzim jsem si nasla sveho soucasneho pritele, o bulimii mu hned rekla, ptal se me,jestli potrebuju nejak pomoct, ale ja jsem verila, ze uz je to rok za mnou. Tim, ze jsem se dostala pryc z domu, jako by i bulimie zmizela ci zustala tam nekde za kopci. Presel jeden rok, pak druhy, po bulimii ani pamatky. Dokonce jsem o ni zacala i verejne mluvit, sverila jsem se svym kamaradkam a pak i spoluzakum pri hodine psychologie. Nikdo nechapal, ze zrovna ja…Jen doma jsem to nerekla, myslela jsem si, ze bych tim rodice nejak zklamala a hlavne zarmoutila, ja-jejich uspesna holcicka (i kdyz vim, ze by mi radi pomohli. Proste se toho bojim). Za dva roky jsem pak zhubla 15 kg a vypadala jsem skvele. Letos v zari jsem odjela studovat do Nemecka. Vsichni, kteri tu drive byli, me varovali, ze tady pribrali, ale ja jsem verila, ze me se to nemuze stat. Lec stalo se, nemam tady zadny stres, skoly je malo, porad nejaka party a hlavne-nemecke cokolady jsou tak dobre. Nemuzu ale rict, ze bych se tu nehybala, kazdy den navstevuju nejaky sport nebo cvicim. Holkam, s nimiz bydlim, jsem o bulimii taky rekla hned ze zacatku…Jenze najednou jsem do toho spadla znovu. Porad jsem mela strach, abych nepribrala. Holky to jeste nevi, jedna z nich, hubena jak tycka, ktera porad cvici a mluvi o tom, ze je straaaasne tlusta, by to asi nepochopila, ale behem toho mailu jsem se rozhodla,ze te druhe to reknu. Potrebuju pomoct. V sobotu jedu na Vanoce domu, reknu to hned Jirkovi a doufam, ze se nam podari najit nejake reseni…Jen se porad bojim rict to doma. Doufam, ze se budu doma drzet, mam rotoped, lyze, tak se budu snazit hubnout jinak…Jen me mrzi, ze kdyz jsem si myslela, ze je tahle pitoma nemoc za mnou, ze jsem si to nalhavala. Verim, ale ze jednou tohle vsechno zvladnu. Kdysi jsem v televizi videla film o bulimii, ve kterem ukazovali, jaky vliv muze mit bulimie na tehotenstvi matky a plod. A ja chci mit deti. Treba s tim skoncim kvuli nim-treba taky kvuli sobe. <p> Vsem vam drzim palce, abyste se jednou z tohoto bludneho kruhu dostaly.

Včera jsem se dostala poprvé za dobu, co jsem bulimička, na vaši adresu. Popravdě ji nikdy nevyhledávala. Bulimii mám už přesně půl roku od začátku srpna. Začalo to stanováním s mou partou u lesa daleko od vesnic. Ráno jsem se najedla jako vždy hodně, dala si svačinu na cestu, vzala pro lidi bublaninu s uzeným, kterou jsme sama pekla podle receptu z časopisu, a táta mě autem odvezl na sraz. Bublanina úžasně voněla, držela jsem jí v rukou, pak nabídla holkám a jelikož byly po obědě, hodně mi jí zůstalo, tak jsem ju snědla. Byla výborná..Potom jsme naložily na válník stany, baťohy, jelikož nás bylo asi patnáct ve směs kluci a holky. Posedali na kola, do traktoru a já zůstala na válníku, abych držela věci. Bohužel cesta byla maximálně polní a hrozně to drncalo, pocítila jsem bublaninu v krku. Jak jsme dojeli na místo, letěla sem do lesa zvracet. Ten den ještě třikrát. Večer byl oheň, já hrála na kytaru, pilo se, neboť každej dovezl minimálně flašku, a mě ráno po snídani domácí bábovky s předchozí griotkou bylo opět špatně. Asi to musí znít velmi nechutně, ale nikdo z kamarádů si ničeho nevšiml.. Po pár dnech sem jela domů. Byla sem unavená a vyčerpaná..Za pár dní jsem jela na Slovenska do lázní, byla jsem tam měsíc a přibrala jsem z 55 na 58-59. Když jsem přijela domů, rychle jsem chtěla zhubnout do původní váhy či ještě míň. Nenašla jsme jinej způsob, než začít zvracet, co sním. Většinou jsem zvracela jednou denně večer po večeři. Už přes rok jím do 17. hodiny. Od té doby, zvracím, ale že bych zhubla říct nemůžu. Nyní to ví moje mamina, teprve 2 týdny, nejlepší kamarád 2 dny a má nejlepší kamarádka od začátku. Bohužel už ani ona neví, jak by mi pomohla, ale musím přiznat, že bez ní, bych dopadla daleko hůř.. Teď už se jen přesvědčit, že dokážu zhubnout i bez zvracení..chce to jen čas a věřit si..

Ahoj všichni, píši, protože se s Vámi chci podělit o svůj příběh s bulimií a anorexií. Jak to vlastně začalo? Bylo mi šestnáct let, navštěvovala jsem SOU-Beroun, obor kuchařka.Jaká jsem byla dívka? Velmi nesmělá, bázlivá, měla jsem příliš nízké sebevědomí, jednoduše jsem se, už v té době nenáviděla. Nenáviděla jsem své tělo! Žila jsem se svím otem a nevlastní matkou.Můj otec míval, časté poznámky o mé postavě. V té době jsem vážila 62kg, při výšce 1,60m. Poslední kapkou byla poznámka od mé nevlastní matky. Jednou mi řekla podívej se,ta tvoje kamarádka“ jakou má krásnou postavu“. Myslela jsem si já hloupá, že kydž budu štíhlá konečně mě bude mít ráda! Ale bohužel, nikdy se mi to nesplnilo! Jak jsem vlastně začala hubnout? Přestávala jsem jíst, až jsem přestala úplně. Zhubla jsem ze 62kg na 41kg. Byla jsem na to hrdá! Ale nebyla jsem štasná, což jsem přehlížela. Najednou to nešlo zastavit, celý den jsem nemyslela na nic jiného než na hubnutí, kalorie, cvičení. Všechno se točilo jen kolem jídla, byla jsem tím úplně posedlá, třikrát denně jsem se vážila. Ve škole jsem se výrazně zhoršila, spadla jsem z jedniček na trojky. Učitelé šokoval můj podivný přístup k učení. Před nemocí jsem se chovala, jako melancholik( perfektcionista) během nemoci, jako flegmatik. Nezvládala jsem to, na školu jsem neměla sílu. Stratila jsem menstruaci, padali mi silně vlasy, měla jsem příliš nízký tlak a špatný krevní obraz. Ale to nebylo, ještě to nejhorší. Později přišli, úzkosti, deprese, pocity viny, zbytečnosti a nakonec sebevražedné myšlenyky.Nejprve jsem se koupala v Anorexii, později jsem přešla do bulimíe. Nevím co je horší! Mívala jsem záchvaty i sedmkrát denně.Bylo to strašný, cokoliv jsem snědla hned jsem vyzvracela. Pamatuji si, že jsem se bála pít i čistou vodu, nebo jsem se bála si čistit zuby.Měla jsem strach, že je tam snad nějaká kalorie. Atak se u mě střídali epizody anorexie a bulímie. Někyd to bylo, až k nevidržení! Když jsem to pokaždé vyzvracela, únavou jsem seděla na zemi u záchodové mísy, neměla jsem sílu se vůbec zvednoud, nenáviděla jsem se, říkala jsem si“ si hnusná, odporná, normální člověk tohle nedělá, ani zvíře. Nezasloužíš si nis lepšího než smrt“ Zvíře“. Někdy jsem po záchvatu měla na sebe takový vztek, že jsem si musela ublížit, pořezat se! Tak moc jsem se nenáviděla! A jak z toho ven? Pomohla mi víra, také pomoc odborníka. Za všechno chci poděkovat paní doktorce Charvátové, Řehulkové, Vitinové. Tato nemoc se nedá vyléčit ze dne na den, chce to čas! Člověk na sobě musí hodně pracovat! Také jsem byla hospitalizovaná na psychiatrii, moc mi to nepomohlo, ale na najednu stranu vlastně ano, otevřelo mi to tam oči. Začala jsem si konečně uvědomovat v jaké situaci se nacházím. Teď jsem z nejhoršího venku, doufám, že už nikdy do ní nezklouznu! Ale přesto děkuji Bohu, že mi dovolil onemocnět PPP. Kdyby se to nestalo, nikdy bych nechtěla pracovat, jako terapeut u PPP. <p> Prosím holky, nedělejte hlouposti, nemá to cenu. Přijměte své tělo, jaké Vám Bůh dal. Nenič te si zbytečně život, je to hloupost!!! Já vím, že je někdy těžké přijmout se! Moc dobře to znám! Ale hlavně nehrajte si s dietami, někdy je to hra se smrtí!!!! Vaše přítelkyně Verča. Pokud máte problém s PPP a nemáte nikoho, komu se můžete svěřit klidně mi zavolejte -605448456.

Urcite nemam pravo rozhodovat, co je dobre a co spatne a jak se kdo ma a nema chovat. Taky vubec neznam vsechny okolnosti Tomasova rozchodu s manzelkou. Ale presto bych chtela rict, ze jeho varovani pred bulimickami se mi moc nezamlouva. Ne, nechci tu hajit PPP (=Poruchy Prijmu Potravy), spise chci poukazat na to, ze PPP jsou velmi vazna psychicka nemoc. Clovek, ktery touto nemoci trpi, vlastne za sve chovani nemuze, je to jako kdybyste se zlobili na cloveka se zlomenou nohou, ze s vami nechodi behat. Nemyslim si, ze clovek trpici bulimii je vyvrhel, nekdo, pred kym byste se meli mit na pozoru. Je to spise clovek, ktery potrebuje podporu, pomoc a ochranu. Jiste, zivot s bulimii je tezky, je to peklo, ale pokud nekdo nekoho miluje, mel by se mu snazit pomoci. Rici „jsem v tom s tebou“ je hezke, ale pokud si ten clovek neuvedomuje, co to znamena, jsou to jen prazdna slova. <p> „Jsem v tom s tebou“ mi rekl i muj pritel, ktery mel oproti Tomasovi tu vyhodu, ze tomu rozumel a je medik. Ale ani on si v nejcernejsich snech nedovedl predstavit, co to znamena, milovat anorekticku – bulimicku (byla jsem tak pul na pul, vzdy v urcitem obdobi). A presto sva slova myslel vazne. A preso je dodrzel. Zazil se mnou vsechny deprese, prejidani, hladoveni, zvraceni…vsechno. Pomahal mi, podporoval, objimal a dodaval silu. Nebyla jsem to ja, kdo se „musel lecit“, byli jsme to „my“, kdo s tou nemoci bojovali. Stale mi rikal, ze me miluje, se vsim a pro to, jaka jsem ve skutecnosti. A ja se na oplatku fakt snazila. Slo to tezko, casto vubec, ale mela jsem vuli. <p> Vi nekdo, kdo to neprozil, jak strasny zivot s PPP vlastne je? Dovedete si to vubec predstavit?? Ano, clovek je nespolecensky. Hrozne se za sebe stydi, je mu ze sebe zle, nedovede se ovladnout. Vsechny odhani, ale pritom tolik touzi po objeti, milem slove, po pratelich. Jenze pratele neprichazi, a kdyz uz prijdou, jen se „divne koukaji“. Takze clovek zase zaleze. A citi se jeste hur. Ano, i ja mela (a mam) spoustu zdravotnich problemu. Nepravidelnou menstruaci, bolesti slach a kloubu, ktere uz navzdy zustanou poskozeny. Asi nikdy nebudu moct mit deti. Ale myslite si, ze me to bavilo??? Ze jsem zvracela s rozkosi, zavirala se doma na truc a zdravi si nicila rada???? Myslite si, ze jsem nechtela prestat, nesnazila se o to kazdy den??? <p> Kazdy den jsem se probouzela s myslenkou vsechno skoncit, zacit znova. A kazdy den jsem znovu a znovu zklamala. Bylo to peklo. Nenavidela jsem se, chtela umrit. Citila jsem se tak spatna, odporna. <p> Ale byl tu vzdycky muj pritel, ktery mi pomohl, ktery me povzbudil, podrzel, dodal silu. Ukazal mi, ze jsem hodna lasky, ze jako clovek mam pro nej velikou cenu. Bylo to pro nej tezky, krusny, peklo na zemi. Ale udelal to z lasky k mne. Nikdy mu nemuzu byt dostatecne vdecna. Slovy nedovedu vyjadrit ten vdek, lasku, dojeti, co k nemu citim. <p> Co bych tedy chtela rict na zaver? Jaka je vlastne pointa me zpovedi? Urcite neni dobre partnercinu PPP tolerovat ci ignorovat. Ale na druhou stranu neni ani spravne ji v tom nechat uplne samotnou; pokud nekoho miluji, mel bych se mu prece snazit pomoci, ne? A kdyz to nemyslim vazne, tak ruce pryc hned. Ale davat nekomu plane nadeje, rikat „jsem v tom s tebou“ a nemyslet to doslova, neni fer. <p> Rikam si – kde bych ted byla, kdyby nebylo meho pritele? Asi bych taky skoncila jako troska. Mozna bych uz byla mrtva. <p> Lide trpici PPP potrebuji podporu, povzbuzeni a leceni. Jsou to normalni lide, zadna monstra hodna opovrzeni. Je to dlouha cesta, ktera vede z PPP, namahava a bolestiva. Clovek se na ni mnohokrat odre a rozbije koleno. Ale vyplati se ji absolvovat. Odmenou vam bude spokojeny zivot po boku nekoho, kdo je vam nejmilejsi a nejblizsi na svete. <p> Pro Pritele X: Lasko, diky za vsechno, co jsi pro me udelal. Teprve ted vidim, jaky poklad v tobe mam, jak neobycejny muz jsi. MILUJU TE. <p> Xenie

Když čtu,co všechno si některé holky prožily,tak se mi chce skoro až brečet.Já sama jsem anorexii ani bulimii nikdy neměla.Byla jsem od přírody prostě taková normální hubená holka,měla jsem malá prsa,hubené bříško,normální boky.Ale zadek jsem měla a mám pořád velký.To jsem si začala uvědomovat ve čtrnácti.Můj bratr a kluci ze třídy mě upozornovali,nebo se mi spíše posmívali,že mám prostě velkej zadek.Problém byl ten,že u nás ve třídě jsou samé takové vychrtlinky,tak jsem nechtěla být sama terčem posměchu.Promluvila jsem si se svou jednou kámoškou Vendulou,jak to dělá,že je tak hubená.Po veškerém povídání z ní vypadlo,že je bulimička.Tak jsem si sedla a říkala jsem si,že to za to přece může stát.Zvracet můžu přestat kdy budu chtít.Tak jsem asi třikrát zvracela a fakt se mi to nezamlouvalo.Bylo to fakt nechutný a hnusný.Tak jsem se omezovala v jídle.Nikdy jsem nesnídala,tak jsem si za celý den dala akorát svačinu a večeři.Oběd jsem vynechávala,protože jsem chodila do školní jídelny,kde se jak je známo moc dobře nevaří.Tak jsem jedla pouze dvakrát denně.Také jsem si zavedla takový zápisníček,kam jsem si psala,co jsem snědla za celý den a jak se cítím,co se semnou děje.Zezačátku jsem měla z hladu křeče v břiše.Za nějaký čas jsem je však už ani nevnímala.Prostě jsem si zvykla na malé porce.Každý den jsem se vážila.To byla pro mě největší droga.Vážila jsem se třeba několikrát denně.V té době jsem měla při 165 cm 47 kilo.Cítila jsem se v tom nějak sama,no,psala jsem o anorexii a nějak tak jsem se svěřovala bráchy holce Lucce(anorektičce).Byla jsem ráda,že se můžu svěřit někomu,kdo mi rozumí.No,časem jsem zjistila,že to byla vlastně blbost a že jsem měla držet jazyk za zuby.Já ale vesele hubla dál.Ztranila jsem se veškeré společnosti.Vlastně když to tak vezmu jsem se bavila se svojí nejlepší kamarádkou a mým klukem Míšou.Toho taky dost štvalo,že hubnu,protože mi pořád říkal,že se mu moc líbí můj zadeček,kvůli kterému jsem vlastně hubnout začala.Časem se mi začaly zmenšovat prsa,bříško se taky trochu ztrácelo a zadek se taky trochu zmenšil.Byly mi hodně vidět žebra.Byla jsem z toho fakt štastná.Nejmenší hmotnost,kterou jsem za tu dobu vůbec měla byla asi 46,5 kila.Vše se ale obrátilo,když mě Lucka napráskala mojí mamce,že nejím,že chci hubnout a že nechodím na obědy.Dokonce se mnou mluvila výchovná poradkyně ve škole,at toho nechám,že mě bude hlídat.To vše mi Lucka přichystala.Nenáviděla jsem jí za to.Mamka mě hlídala,co jím a v jakém množství.Na obědy jsem musela chodit k babičce,takže jsem z minimálních obědů přešla na přecpávání.Od babči jsem chodila s nacpaným břichem.V naší rodině se rozkřiklo,že hubnu.Stejda měl řeči,sestřenka,at neblbnu.Měla jsem toho dost.Časem se to zlepšilo.Začala jsem Lucku chápat,proč to udělala,proč to řekla mamině.Bála se o mě,abych nedopadla ještě hůř.Měla jsem sklony k anorexii.Mockrát za to Lucce děkuju,že je taková jaká je,mám jí moc ráda,ale to období bylo fakt hnusný. Cca 5 měsíců vše v pohodě.Začala jsem normálně jíst,ikdyž mě stejně někdy přepadla hubnoucí nálada a minuty ztrávené u zrcalda.Mamka mi sebrala váhu,takže jsem se přestala vážit.Vše se tak nějak od té doby uklidnilo.Až ted…byla jsem na patnáctileté prohlídce,kde jsem se měřila a vážila.Na 164 cm mám 46 kilo.Byla jsem neskutečně štastná,protože když jsem se občas vážila u Míši,měla jsem 50 kilo.Mamka na 46 kilo okamžitě uděřila.Začala mít řeči,že hubnu.Přesvědčila jsem jí o tom,že jím přece normálně,že i ona sama mě hlídá. <p> Opravdu si netroufám odhadnout,co bude v dalších dnech,týdnech a měsících,jak se to semnou potáhne.Já jsem hubla,protože jsem si připadala tlustá.Stále si tak připadám.Ale co s tím?To opravdu nevím.Nechci to celé prožít znovu.A to jsem měla pouze sklony k anorexii. <p> Vím,že můj příběh nic neznamená.Chci,aby ho lidi,kteří si ho někdy přečtou brali jen jako příběh od jedný holky,která se chtěla jsem někomu vyzpovídat bez dalších následků …