Držím palečky.
Ani si nepamatuju, kdy to začalo. Ta léta se jakoby vypařila z mého života… mohly to být jedny z nejštastnějších roků. Jako malá jsem nikdy tlustá nebyla. Od narození dost veliká, ale ne tlustá. Mezníkem se stala nečekaná nemoc jater (příběh sám o sobě). Dieta byla cesta k uzdravení. Nijak mi to nevadilo (sama se divím, co jsem to byla za dítě:o), problém přišel když dieta skončila. Já, milovník všeho čokoládového, jsem v průběhu pár dni slupla celého Mikuláše (a že ho bylo… rodiče jsou v tomhle štědří až až:o). Tak to vesele pokračovalo a kilíčka nevesele naskakovala, šaty se „zmenšovaly“ a blbých narážek (do dneška podobný kecy nemám ráda, at už jsou adresovány komukoliv) na můj účet přibývalo. Pamatuju se, jak jsem s redukcí váhy začínala… méně sladkého, méně tučného apod. Bylo mi asi 10 a o dietách jsem věděla velký prd. Jenomže ono to fungovalo a váha šla dolů (co jsem nevěděla, to jsem jednoduše zjistila), narážky vystřídaly pochvaly a to se mi MOOC LÍBILO. Představa znovunabrání kil byla nepředstavitelná. Prostě jsem naprosto zapoměla normální zdraví stravovací režim. Pak už si jen pamatuju neustálou zimu, samotu (dost přátel jsem ztratila), neustálé přemýšlení o jídle, strašnou chut na jídlo, strašný strach z jídla, každodenní prohlížení kuchařských časopisů, vypadávání vlasů, nepříjemné pohledy…. atd… toho ošklivého je opravdu hodně. V nejkrušnějším období ručička váhy ukazovala 36 kg při výšce 168cm. Vyhrabala jsem se z toho… karta se obrátila a já se řítila do druhého extrému. Přejídání. Není to ani rok, kdy jsem si naposledy zahrávala s projímadly a zvracením. A dnes?? Se svou váhou nejsem spokojena, ale budu někdy??? Stále prahnu po vytoužené postavě, ale jsem už v pohodě. Věřím, že jednou se budu mít ráda se vším všudy… at už za pomoci nějaké (normální, zdravé) změny ve stravování. Držím Vám všem a sobecky i trochu sama sobě palečky… držte se:o)